Štítek: rozhovor

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a moderátorkou DAGMAR HERZÁNOVOU

„Obdivuji obrazotvornost a trpělivost choreografů“

Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová

MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA

Patřila k těm šťastným – obdobně jako Dara Rolins – jimž se poštěstilo stát se zpěvačkou již v útlém dětství. Vystupovala se slavnou skupinou Spolužáci, jejíž hit „Né, pětku né“ zněl téměř každý den éterem. Dagmar Herzánová se později vypracovala i na sólovou zpěvačku. Zároveň vystudovala herectví. Moderovala stovky koncertů a zábavných akcí. Nyní se věnuje náročnějšímu repertoáru. Zpívá tvrdší rock, inklinuje k jazzu i dalším hudebním oblastem. Taneční magazín si s Dagmar Herzánovou popovídá hlavně o jejím vztahu k tanci, choreografii a pohybu vůbec.

Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?

„Jako malá jsem vyrůstala v Litoměřicích, chodila jsem tam samozřejmě do Sokola na rytmiku. Jinak tanec jako takový jsem měla ráda odjakživa. A na mou první choreografii si vzpomínám, když mě táta postavil do rohu pokoje před zrcadlo a začali jsme tu konkrétní písničku pohybově stavět. Později jsem si již sama vymýšlela choreografie na písničky i na různých místních litoměřických vystoupeních a soutěžích. To se mi hodilo o pár let později, kdy jsem si již sama vytvářela choreografii na píseň od Michala Davida. Dá se to shrnout, že jsem vlastně odmalička nasávala jevištní pohyb od ostatních.“

A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?

„Taneční? Bylo to velké utrpení. Chodila jsem na ně do pražského Paláce kultury, shodou okolností s dcerou Milana Drobného, Míšou. Nebyla tam na tanec ani zrovna nejvhodnější podlaha. Nebavilo mě to, kluci se potili a holky se styděly. Navíc poprvé podpatky a pro mne až moc sešněrované pohyby. Ale, alespoň ty taneční naučily kluky galantnosti…“

Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?

„Tanec a balet miluju. Samozřejmě i sporty z něho vycházející – krasobruslení, uměleckou i sportovní gymnastiku. Chodím soustavně do divadel, sleduji pravidelně taneční soutěže. Je to krásná disciplína. Pochopitelně, hodně mi daly i výuky jevištního pohybu na Vyšší odborné škole herecké. Základy stepu mi tam dával Petr Veleta. Potom jsem pohyb a jevištní práci celkově začala vnímat trochu jinýma očima.“

Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?

„Samozřejmě. Je jím totiž Madonna. Imponují mně její taneční filmy i to, jak si umí vystavět písničku jako číslo. Myslím, že má velice dobrý čich na lidi kolem sebe. Na správný tým.“

DagmarHerzanova1

A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?

„Ráda se obklopuji lidmi, kteří mne něco naučí. Moho jsem toho pochytila i od Martina Gabriela, který nám stavěl pohybově vystoupení v éře vystupování s Lukášem Vaculíkem a Dagmar Veškrnovou. Také jsem spolupracovala s vedoucí legendárního pražského souboru Valášek Hankou Dolejší, která nám doporučovala šikovné tanečníky do programu Boney M revival. A v té éře jsem se také mnoho naučila od spolupracovnice předního muzikálového režiséra a choreografa Radka Balaše Lindy Stránské. Později jsem měla to štěstí spolupraco vat ještě s další výbornou tanečnicí a choreografkou Hanou Číčelovou, která rovněž léta asistovala Radku Balašovi. Ráda jsem rovněž chodila i na hodiny swingu (což je nyní poměrně módní záležitost) k Heleně Brouskové.“

Jak se Vám spolupracuje s choreografy?

„S choreografy velice ráda spolupracuji. Obdivuji jejich obrazotvornost, to, co umí tancem vyjádřit i jejich trpělivost. Kolikrát jsem doslava fascinována, jak fantasticky se dá nádherně vizuálně na jevišti ta která písnička tancem zvýraznit!“

Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‚nakousla‘?

„Jak uvádím, od mládí jsem byla ovlivněna tanečními filmy, tanečně propracovanými klipy. Jednoho dne mě Jarda Beneš, který vystupoval v Semaforu, ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla připravit velké zájezdní show ve stylu a na hudbu slavných Boney M. Stálo to hodně hledání vhodných jevištních partnerů, nahrávání hudebních základů i celkových příprav. Prostě – pot i slzy. Nakonec jsme vše dovedli k jevištnímu tvaru. Nebylo mu dopřáno dlouhé éry. Zanedlouho celý projekt ztroskotal na mezilidských vztazích. Po nějaké době jsem měla to &sca ron;těstí, že jsem se v Praze setkala i se skutečnými Boney M. Při jednom z jejich vystoupení jsem i spontánně vystoupila na pódium k nim a zatancovala si. S jejich zpěvačkou Liz Mitchellovou jsem se pak dokonce i bavila o našem revivalu. A aby všem spojením se slavnou diskotékovou kapelou nebyl konec, tak jsem se loni při své cestě do Anglie v Londýně setkala s černoškým zpěvákem, který byl synem zpěvačky Marcii Barettové z původní sestavy Boney M.“

BonneyM-revival
Boney M revival

To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?

„No, samo sebou. Ráda jsem chodívala taky na kurzy v rytmu flamenca do pražské Lucerny. Zbožňuji i černošské diskotéky, které byly například v klubu UNICO na pražském Žižkové. Častým hostem jsem byla taky na diskotékách u pražských studentských kolejí Větrník v Břevnově. Hodně jsem toho před lety protančila i na diskotékách v České Lípě, kde mám kamarádky. Ze známých diskžokejů byli a jsou mému srdci a naturelu nejbližší asi Michal Viktořík, Luděk Formánek a Miloš Pecháček. Díky nim jsem poznávala i styly funky a soul, což je vlastně taky p ůvodně černošská muzika. Snad jsem na nikoho nezapomněla? Samozřejmě, dneska je již spousta dalších mladých diskžokejů, ale to je už nová generace.“

Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?

„Pop-music byla asi na mě moc sladká a sešněrovaná? V rocku mi přijdou lidé přirozenější. A upřímně, mnohdy i muzikálnější. Nicméně, k rocku mě přivedla moje učitelka zpěvu Hana Pecková. Paradoxně – je to totiž bývalá operní zpěvačka! Odhalila ve mne něco, co já sama netušila, i když jsem k rocku inklinovala odjakživa. Navíc, pro mne je to další hudební obor, kterému se můžu věnovat. Mimochodem, rockem to neskončilo! Pak následoval blues a jazz. 🙂 “

Dbáte pečlivě i na výběr textů?  Vím, že pro Vás píšou přední textaři.

„Texty, to je můj letitý problém. Jako mladá holka jsme zpívala dost naivní texty. Tím nemíním dětskou tvorbu, tam se to víceméně předpokládá. Stále jsem měla problém s obsahem písně. I když… Psát pro ,mladý děvče´ je asi vždycky těžké. Na obsahu mi hodně záleží. Pokud mi text nejde takzvaně do pusy, nebo s ním obsahově nesouzním, neumím na jevišti podat stoprocentní výkon. Podle mne je to pak vždy na výsledku vidět. Jsem prostě náročná. Od dětství mně psal texty František Ringo Čech. Je pro mne génius. Krom toho, že je to člověk se smyslem pro humor a zná mě od mala, tak třeba záležitosti, které psal  pro Jiřího Schellingera jsou dodnes nepřekonané. Dnes je dobrých textařů málo. Pro mě je to královská disciplína, které je málokdo schopen. Je to těžká práce, ale krásná…“

Dagmar na vernisáži s autorem rozhovoru

Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…

„Další genius. Další krásné setkání. Pavel Vrba a jeho nesmrtelné hity pro Olympic a jiné. Mám od něj ten krásný text na zahraniční melodii. Snad ho někdy zrealizuji? Doufám a věřím. Zaslouží si to ten text i pan Vrba.“

Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?

„Styling a image jsou pro zpěvačku alfou a omegou. (I když… Jak pro kterou?) Miluju módu, miluju líčení, spolupracuji s profesionály. Pobyt v Anglii mě v tomto směru opět posunul. Londýn je město módy a stylu. Tedy přesněji řečeno stylů. Tam je člověk mého ražení a vkusu jako ryba ve vodě. Ráda pozoruji modní trendy a zkouším je přímo sama na sobě. Mám ráda kreativitu a nebojím se jít do takových těch ujetých a šílených věcí. A to Londýňané opravdu neřeší. Kéž bychom se i u nás poučili z jejich odvahy a nadhledu. Móda a já, to je na dlouhé povídání. Jednu dobu jsem i vytvořila módní butik. V tom jsem prostě šílenec a maniak. 🙂 “

DagmarHerzanovaCB

Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?

„Mým snem odjakživa byl velký program s tanečníky i kapelou. Dělá se mi s nimi nejlépe ze všech lidí z branže. Hodně mně dala i spolupráce s Markem Křenkem, který po komplikovaném zranění a upoutání na vozík znovu začal tančit a stavět choreografie. A také si uvědomuji u tanečníků velký společenský problém, ačkoli vytvářejí a vytvořili krásné i hodnotné umění, tak vlastně nemají na konec své náročné a zdravotně složité kariéry ani kvalitní důchody.“

 FOTO: archiv Dagmar Herzánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

9. ročník mezinárodní a celorepublikové soutěže pro talenty z oblasti kultury, sportu a umění Talent Awards 2016 zná své vítěze!

Právě proběhl finálový gala večer soutěže, jež je svým formátem jedním z největších evropských soutěžních projektů představujících taneční, sportovní a uměleckou scénu

Finálový gala večer soutěže, jež je svým formátem jedním z největších evropských soutěžních projektů představujících taneční, sportovní a uměleckou scénu se konal v sobotu 23. dubna 2016 od 16 hodin v divadelním sále „KD MLEJN“ Kovářova 1615/4, Praha 5 – Stodůlky.

Břišní tance, Flamenco, Free Style, taneční show, švihadlové show, zpěv, hra na kytaru a další obory předvedli výherci všech soutěžních disciplín. První kola castingů se konala v Praze a ve Frýdku – Místku již v březnu 2016. Aby nemohli být soutěžící, kteří se svému oboru věnují profesionálně, zvýhodňováni, disciplíny byly rozděleny samostatně pro amatéry a pro profesionály. Soutěž nalezla své vítěze, jak z ČR, tak z Ruska, Tatarstánu, Německa a Velké Británie. Soutěže se zúčastnilo 1598 soutěžících. Soutěž chce nalézt nové talenty v jednotlivých oborech a otevřít jim bránu do světa nových možností, tím navázat na tradici předchozích ročníků soutěže. Po celou dobu soutěže, ale i po ukončení 9. ročníku, budou organizátoři propagovat „nové talenty“, jež se umístily v Profesionální škola orientálního tance MUNA, Makovského 1177/1, Praha 6 – Řepy. soutěžních kategoriích jako TALENTI daného roku, jako vítězové 9. ročníku soutěže TALENT AWARDS ČR.

Talent Awards 2016

Cílem této soutěže, stejně jako ročníků následujících, je pokusit se odstartovat dráhu do síně slávy choreografům, tanečníkům, sportovcům, umělcům, příznivcům kultury, zábavy a také adrenalinu. Soutěž probíhá pod záštitou uměleckého garanta a pořadatele soutěže, jímž je Profesionální škola orientálního tance MUNA v čele se zakladatelkou a prezidentkou soutěže Munou Al Muchantafovou.

Další podrobnosti o soutěži včetně fotografií a kontaktů naleznete na www.talentawards.eu
Přihlášky a pravidla k 10. ročníku soutěže naleznete na webových stránkách Talent Awards od ledna 2017.

Zeptali jsme se zakladatelky a prezidentky mezinárodní soutěže Talent Awards Muny Al Muchantafové

Jak hodnotíte letošní ročník?
„Letošní ročník byl velmi silný. Velká konkurence, účastníci jsou stále lepší a lepší, je těžké vybírat ty nejlepší z nejlepších“.

Otevírala se tento rok nějaká kategorie, která byla překvapením?
„Ano, skok přes švihadla! Byl to krásný výkon. Jeden z účinkujících měl na konkursu úraz, zlomenina. A dnes zvládl svůj výkon perfektně i přes tuto indispozici.“

Kolik času měl na zahojení zlomeniny?
„Měsíc a půl. Byl to vlastně dnes zázrak. Silná vůle a dobré nervy….“

Přála byste si ještě něco zlepšit nebo už není co zlepšovat?
„Je to různorodé, protože každý rok se setkávají jiní lidé, tedy vidíme jiné výkony, jiné obory. Ale řekla bych, že spíše než výkony samotné, je skvělé, že se setkáváme. Největší dar této soutěže je to, že lidé dělají něco pro sebe a chtějí v životě něco dokázat.“

Co si přejete pro soutěž v roce 2017?
„Určitě bychom rádi udělali nějaké překvapení, protože to bude jubilejní ročník! Přeji si ještě něco zvláštního navíc!

Děkujeme za rozhovor

Výherci 2016

Seznam výherců pro rok 2016 v jednotlivých soutěžních kategoriích v 9. ročníku mezinárodní soutěže TALENT AWARDS:

BELLY DANCE – AMATÉŘI – DÍVČÍ TEENAGE – SÓLO:

Klára Sztefková – Bystřice – sólo – amatérka – 3.MÍSTO

Eliška Košťálová– Unhošť – sólo – amatérka – 2.MÍSTO

Tiffany Sajdok – Bystřice – sólo – amatérka – 1.MÍSTO

BELLY DANCE – AMATÉŘI – DÍVČÍ TEENAGE – DUETA:

Duo Belly Belly – Berlín – NĚMECKO – duo – amatérky – 3.MÍSTO

Duo Habibi – Bystřice – duo – amatérky – 2.MÍSTO

Duo Belly Habibi – Unhošť – duo – amatérky – 1.MÍSTO

BELLY DANCE – AMATÉŘI – DÍVČÍ TEENAGE – SKUPINY:

Dambra Bruntál – Bruntál – skupiny – amatérky – 3. MÍSTO

Fadilah – Újezd u Val. Klobouk – skupiny – amatérky – 2.MÍSTO

Leila – Jablunkov – skupiny – amatérky – 1.MÍSTO

BELLY DANCE – AMATÉŘI – ŽENY JUNIORKY – SÓLO:

Milana Melnikova – Kemerovo – RUSKO – sólo – amatérka – 3.MÍSTO

Diana Kurbieva – Nab. Chelny – TATARSTAN – sólo – amatérka – 2.MÍSTO

Ekaterina Kuzmina – Yuzhno-Sakhalinsk– RUSKO– sólo – amatérka – 1.MÍSTO

BELLY DANCE – PROFESIONÁLOVÉ – ŽENY JUNIORKY – SÓLO:

Pavla Kostková – Pavla – Kadaň – sólo – profesionál – 3.MÍSTO

Monika Petrová – Beroun – sólo – profesionál – 2.MÍSTO

Ksenia Izotkina – Amira – Omsk – RUSKO – sólo – profesionál – 1. MÍSTO

BELLY DANCE – PROFESIONÁLOVÉ – ŽENY SENIORKY – SÓLO:

Anna Reiningerová – Reiny – Kryry – sólo – profesionál – VÍTĚZKA

BELLY DANCE – PROFESIONÁLOVÉ – ŽENY JUNIORKY – DUETA:

Pavla a Barya – Kadaň – duo – profesionálové – VÍTĚZKY

BELLY DANCE – AMATÉŘI – ŽENY JUNIORKY + SENIORKY – SKUPINY:

Kurz indického tance Jany Jasmine – Brno – skupiny – amatérky – 3.MÍSTO

Daylight – Londýn- VELKÁ BRITÁNIE – skupiny – amatérky – 2.MÍSTO

Amira – Omsk – RUSKO – skupiny – amatérky – 1.MÍSTO

BELLY DANCE – PROFESIONÁLOVÉ – ŽENY JUNIORKY + SENIORKY – SKUPINY:

Galatea – Příbram – skupiny – profesionálové – VÍTĚZKY

FREE STYLE – AMATÉŘI – JUNIOŘI – SÓLO:

Sabina Uxová – Kolín – sólo – amatérka – VÍTĚZKA

FREE STYLE – AMATÉŘI – SENIOŘI – SÓLO:

Kristina Hartlová – Praha – sólo – amatérka – VÍTĚZKA

FREE STYLE – PROFESIONÁLOVÉ – SENIOŘI – SKUPINY:

Hedgehogs – Jihlava – skupiny – profesionálové – VÍTĚZOVÉ

FLAMENCO – PROFESIONÁLOVÉ – SENIOŘI – SÓLO:

Kristina Hartlová: Praha – sólo – profesionál – VÍTĚZKA

HRA NA HUDEBNÍ NÁSTROJE – KYTARA – AMATÉŘI – JUNIOŘI – SÓLO:

Natálie Polaštíková – Zlín – sólo – amatér – VÍTĚZKA

HRA NA HUDEBNÍ NÁSTROJE – KYTARA – AMATÉŘI – JUNIOŘI – DUETA:

Duo Angels – Zlín – duo – amatéři – VÍTĚZOVÉ

CELKEM 70. VÍTĚZŮ V 9. ROČNÍKU MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽE TALENT AWARDS. Blahopřejeme!!!

Foto: Eva Smolíková
Taneční magazín

Rozhovor se zpěvačkou DAGMAR ZÁZVŮRKOVOU

„Nebojte se svých snů, běžte jim naproti“

Zpěvačka, herečka, moderátorka, ale i pantomima, to všechno k Vám patří. Co je tedy Vaše profese?

„Věděla jsem od malička, že budu zpěvačka, to bylo na prvním místě. Fakt, že jsem šla studovat pantomimu,  představuje  spíše „moc  hezký úlet“. Já jsem chtěla jít na jakoukoliv  múzickou školu nebo  na akademii, ale na muzikálové  herectví mě nevzali. Tenkrát mi Dana Hlaváčová  řekla: „Zkus pantomimu na HAMU, je tam step, akrobacie, jazyky, máš tam všechny věci, které  tě  baví,  i tu tvou vysněnou hudbu.  Tak  jsem to zkusila a oni mě vzali. Vedoucí katedry, Boris  Hybner dobře věděl, proč tam jsem. Bylo mu jasné,  že nebudu nikdy mimka, která bude dělat bílou pantomimu, ale věděl,  že si tzv. „vyďobu své třešinky z dortu“, které  využiji ve svých představeních.“

Jak se dá spojit  zpěv a akrobacie? Nelekla jste se?

„Vůbec ne, původně jsem také koketovala s atletikou. Sprinty a krátké tratě byly pro mě zajímavé. S tělocvikem jsem neměla vůbec žádné problémy, naopak. Jsem velmi sportovní typ, vesluji,  chodím cvičit, takže bez pohybu si život neumím představit.“

Touha zpívat byla ve Vás nebo Vás rodiče museli nutit? 

„Rodina mě nikdy do ničeho nenutila. Řekla bych spíše,  že  měli  strach, abych se vůbec uživila nebo prosadila. Opravdu to byla má vnitřní touha, narodila jsem se s tím, přihodilo se mi to:).  Cítím to jako skutečné poslání, kterému musíte naslouchat, nebo aspoň měla byste. Nechávám se vést svým hlasem.

Souhlasím s tím, že je těžké prosadit se. Navíc v tomto šíleném spěchu a v povrchní době. Vůbec nezávidím těm, kteří se právě rozhodli být součástí ‚šoubyzového maratonu‘. Jdu si svojí cestou. Herečka Jitka Sedláčková to dobře pojmenovala – „Dášo, ty jsi takový solitér“. Pokud se člověk pro zpěv skutečně  zrodil,  tak nepotřebujete konzervatoř. Na jevišti či pódiu to poznáte. Tím ale nechci snižovat důležitost studia daného oboru. Sama jsem studovala soukromě herectví, také zpěv ale i akademii múzických umění a obohatilo mě to. Dana Hlaváčová mi kdysi řekla: „Postav se na jeviště!“ Tak  jsem tam stála  a nevěděla jsem, co mám dělat, ale Dana řekla: Jo,jo, je to dobrý, ty tam jsi.“  Opravdu to asi takhle je.“

Zpěváci jsou někdy plni obav o své hlasivky.  Udržujete se nějak? 

„Nejsem typický zpěvák, který se úzkostlivě bojí o svůj hlas. Když jsou ta šílená horka v létě, ráda používám klimatizaci, a to asi hlasivkám moc nepřidá.  Nikdy jsem neslyšela, že by někdo z mých kolegů například pil syrová vajíčka, jak se občas říkává, ale v naší šatně je na každém stolku Vincentka a té já věřím. Točila jsem svoji píseň „Jazzového anděla“ a byla jsem lehce nastydlá. Dala jsem si pár loků a během dvaceti minut jsme mohli točit dál.

DSC_0293

Vy nechcete  zpívat operní árie.  Proč ?

„Nebyla bych dobrá operní zpěvačka.   Studovala jsem sice u skvělého operního pěvce Jaroslava Horáčka  klasický zpěv, tehdy jsem měla mlado dramatický soprán. Ale neměla jsem dostačující materiál na tento obor.  Vždy ke mně patřilo spíš klaunství a humor. Moje koncerty jsou takové kabarety s tématem, který mě v daný koncert a dobu právě zajímá.  Pro mě je podstatné  mít  ve svých show humor. Důležitý je repertoár, texty, melodie. Jsem spíše šansonová písničkářka. Těší mě zpětná vazba s publikem.“

Máte zajisté také vztah k tanci. Který styl je Vám blízký a kterému byste se raději vyhnula?   

„Tanec obdivuji a také všechny, kteří ho dělají. Nejvíce ze všech obdivuji baletky a vrcholové sportovce.   Je to něco neskutečného, co všechno musí udělat  pro svou profesi. Každý den tréninky, každý večer představení, někdy i ‚dvoják‘. Soukromý život jde velmi často stranou. Celé dny trávíte v baletním sálu a pilujete pozice, které jste už dělali asi tisíckrát…. Když  vidím Michala Štípu, který  je dennodenně na sále, a další špičkové tanečníky, tak se hluboce skláním. Balet je velká dřina a je  jen pro opravdu vyvolené.  Myslím, že tanec je důležitý pro všechny, alespoň setkání s ním na jakékoliv úrovni . Je to řeč těla a jeho kultivace.

Miluji balet a jsem věrný divák. Naposledy jsem byla  v ND na představení  „Sólo  pro tři“. Bylo to absolutně úžasné a obdivuhodné. Mám ale ráda i autorská představení a jsem velkým fanouškem choreografky a zároveň režisérky Jany Burkiewiczové. Jana je prototyp ženy, která má v sobě šmrnc, zvládá naprosto úžasně řeč těla, navíc vyjadřuje něco, čemu rozumím. Je to moje kolegyně,  bydlely  jsem spolu na ‚intru‘.Vzpom&i acute;nám si, jak jsme snily o svých uměleckých dráhách. Nyní se nám to krásně propojilo a rády se podporujeme. Navštívila jsem její představení „Divočina“ a ještě teď to ve mně rezonuje.

Mám také ráda street dance. Bohužel můj talent nenasvědčuje tomu, abych se něčím takovým zabývala :)))) Když jsem byla v Karlínském divadle, chodila jsem do baletu.   Balet  mi nešel, ale dalo mi to nějakou kultivaci těla a jistý řád. Ovšem,  kdyby mě někdo pozval do Stardance, tak jdu okamžitě. Je to obrovská výzva a já mám výzvy ráda.“

Všichni účastníci Stardance se shodují na tom, že je to velmi náročné….

„Určitě ano, ale vůbec by mi to nevadilo. Ráda se zapotím a „makám na sobě“. Těší mě probouzet  svoje schopnosti i neschopnosti. Pracovat na tom, co vám není zcela přirozené, je zážitek, práce i radost.”

Tančila  jste také aktivně kromě zmíněných baletních tréninků?

„No,   já jsem taková komická vložka.  Každopádně pohybu se nebráním, mám tanec ráda. Jsem typ zpěvačky, na kterou  musí mít choreograf hodně času. Jana Burkiewiczová kdysi pro můj koncert připravila choreografii na tango. Tančila jsem s Danielem Bičem, který mezi námi už bohužel není. Byl to krásný člověk a tanec s ním  byl pro mě úžasný zážitek. Nikdy jsem neměla pocit, že to je pro něj ztráta času, nijak se neposmíval, když mi něco hned nešlo. Byl to gentleman, který miluje svoji ženu, má krásnou dceru, a o to víc jsem si ho vážila.

Studovala jsem pantomimu na Hamu. Chtěla jsem odblokovat svoje pohybové komplexy a otevřít svou tajnou skříňku, kde možná nějaká ta osobní výpověď skrze pohyb byla… Pantomima mi opravdu pomohla. Měli jsme na škole improvizace,  techniku pohybu, step, akrobacii.“

Máte tedy blíže ke sportu než k tanci? 

„Určitě,  sport a akrobacie mi byly blízké,  ale tančit před lidmi mi nebylo příjemné, styděla jsem se.. Nemám taneční paměť.  Obvykle choreografové zopakují sestavu a všichni ‚jedou‘.  No, tak mně to musí zopakovat stokrát,  potom se ale chytnu a jedu s ostatními 🙂 “

DSC_0390_binstant-1

Jednou jste řekla, že nahá byste nevystupovala.  Pořád to platí?  Jak tedy vnímáte nahé scény v současném tanci? 

„Když je nahota opodstatněná, chápu to. Pokud ale má herec bez jakéhokoliv důvodu vyjít nahý hned v první scéně, tak takovou roli bych hrát nechtěla. Není mi to ale příjemné ani jako divákovi.“

Jak jste se dostala k  moderování?

„ Jednou mě oslovila kolegyně, abych za ní moderovala jednu akci a jelikož to byla disciplína, kterou jsem nikdy nedělala, naučila jsem se to jako roli. Měla jsem body, podle kterých jsem jela a pak jsem reagovala na účinkující a nakonec jsem si to i užila. Nemám příliš ráda improvizaci, ale ani moderátory bez humoru. Obdivuji noblesní humor Marka Ebena, nebo Karla Šípa.“

Ráda cestujete. Jaký typ dovolené vybíráte? Poznávací, pobytové, lyžařské? 

„Já nelyžuji, ale sáňkuji. Takže to je bezpečnější. Zrovna nedávno  moje kolegyně, která je výborná lyžařka,  skončila se třemi šrouby v koleni, protože ji agresivní jezdec srazil.

Cestování miluji, bez toho bych nemohla být. Koupím si letenku, dojedu do destinace,  půjčím si auto a objedu zemi, ve které zrovna jsem. Každý rok jsem jezdívala do Říma na prázdniny, tam jsem byla s přáteli, mluvila jsem jen italsky a chodila do italské školy. To samé dělám i v Anglii, tam mám také spoustu přátel.

Jsem kosmopolitní typ, ale  také velký patriot České republiky, nedokázala bych  se odstěhovat.

Také mám  ráda dovolené, kde mohu využít jazyky.“

Využíváte latinu? 

„Ano, když jedu  do Itálie a prohlížím si  vítězné oblouky či  staré domy, tak nápisům  někdy i rozumím :)). Latina je základ, který využívám v ostatních jazycích.“

Jak relaxujete?

„Nejsem typ, který rád leží. Víceméně ani relaxovat neumím, jsem velmi hyperaktivní. Chodím na dlouhé procházky se svým psem, beru si zápisníček a píšu si texty.  Když skládám písničky, vždy si vše  nahraji,  pouštím do sluchátek a inspiruji se podněty zvenku. To je asi pro mě největší relaxace. Ráda se podívám na hezký film. Když mám volno,  těší mě veslovat.“

DSC_0136B_instant

Jak jste začala s veslováním?

„Snila jsem o tom, že budu veslovat. Když jsem šla kolem veslařského klubu, probíhal tam právě nábor veslařů. Ale! Brali jen děti do 15-ti let. Trenér „Navy“ řekl, jestli mi ještě nebylo 15, tak můžu nastoupit. Řekla jsem tedy, že mi je 14 a půl /bylo mi 29 let/. Odpvěděl: „Tak to Vás ještě můžeme vzít! Měl smysl pro humor,  to bylo báječné a od té doby vesluji, amatérsky. Jsem nadšená veslařka bez vysokých ambicí. Na vodě si přemýšlím, jaké budou další texty, paradoxně nabíjím energii, postava se mi trošku zlepšuje, záda nebolí… Nejsem typ baletky, takové té opravdu hubené holky, mám chlapeckou muskulární postavu.   Lidé mi  říkají, jak jsem hubená, těší mě to, ale  já na sobě tvrdě pracuji.“

Máte ještě čas na  nějaké další sporty?

„Chodím na střelnici střílet, bruslím, hraju tenis.“

Hudbu tvoříte sama?

„Ano, teď ano – mám takové období –  dělám na nové písni.  Když mám svoji hudbu,  vím přesně,  k čemu se  bude vztahovat text. Ale spolupracuji i s muzikanty ze své kapely, to  je úžasná inspirace.“

I texty si píšete sama? 

„Ano, už se přestávám bát i v tomto ohledu. Začínám si psát vlastní texty.  Teď jsem dopsala novou písničku Pampelišky.“

Zdá se, že jste si všechno splnila, Vaše aktivity by stačily na dva či tři životy. Máte ještě nějaké sny? 

„Mám hodně snů. Co nejhoršího  pro vás může Bůh udělat?  Splní vám všechna přání. Ale já mám několik snů a kdoví jestli je všechny stihnu prožít. Když si nějaký splním, vzápětí si vymyslím další.

Fotila jsem například diář, ale nechtěla jsem být jen modelka s našpulenými rty.  Mám ráda témata –  hlubší smysl. Tak jsme si s hat designerkou Libkou Safr vymyslely diář žen, kterým chceme vzdát hold. Oslovila jsem skvělou make up artist a vlásenkářku z Národního divadla, Markétu Šilarovou, ko stymérku Blanku Látalovou a začaly jsme vybírat ty správné ženy :), např. Emu Destinovou, Coco Chanel či  Fridu Khalo. V každé fotografii je dole v rámečku citát dotyčných dam a pod fotkou je v kostce popsaná, co jistá krasavice dokázala a v čem byla vyjímečná.

Pro sny člověk musí něco udělat. Říkám lidem: „Nebojte se svých snů, běžte jim naproti.“

 

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Markéta Riedl

Rozhovor s filmovou režisérkou EVOU TOULOVOU

„Tanec je nejlepší prostředek pro vyjádření emocí“

Jaké klady a zápory  nese  povolání „režisér“ ?

„Z celého natáčení  rozhodně nejvíce   miluji samotný „natáčecí čas“, to je tedy kladná stránka. Opakem, tedy tou zápornou stránkou, je  režisérská příprava, která je minimálně dvouroční pro jeden  film.  A nakonec se film musí natáčet třeba maximálně jen  30 dní. Někdy  spolutvořím scénář, pokud  ho nepíšu rovnou celý, ale  hlavně jsem  u takových věcí jako je řešení financování, schůzky se  sponzory,  což by měl dělat producent, ale stejně tam musí být i režisér, který zná obsahovou stránku. Dá se říci, že přípravné práce a doba, než se člověk dobere k tomu, aby se začalo natáčet, mi připadají  jako  nevýhody režisérské profese.“

Jste velice mladá, bylo pro Vás  těžké  vyrovnat se zkušeným kolegům?

„Určitě to nebylo snadné. Přijali mě na FAMU hned po střední škole, byla jsem v ročníku jediná v tomto věku, moji spolužáci měli už kolem 30-ti let. Chápání  a náhled na věci kolem je u  dvacetiletého  člověka  úplně jiné. Já jsem se  zabývala tématy na počátku mladého života a oni řešili vyloženě vážné vztahy. Rozhodně  pro mě  hledání témat pro  natáčení bylo mnohem těžší.“

eva-toulova-2
Foto archiv Eva Toulová

Respektovali Vás kolegové, když jste  před ně předstoupila  jako mladá režisérka?

„Musím říct, pokud už se jednou natáčení  zrealizovalo, nikdo si nedovolil mě nerespektovat. Já jsem se také  snažila vybírat si štáb i herce, o kterých jsem věděla, že se  na natáčení zaměří a budou se mu stoprocentně věnovat. Nechtěla jsem nějaké  arogantní hvězdičky se  zvláštními požadavky.“

Ve svém filmu jste se zaměřila na téma, jak  těžké je vybudovat si  kariéru herečky.  Je  to opravdu tak těžké  prodírat se hereckým světem?

„Opravdu je  těžší uplatnit se  v herecké profesi než v nějaké jiné. Když jsem vystudovala FAMU, tak mně minimálně jeden herec denně psal, představil se a měl zájem o práci. Byla jsem v té době úplně neznámá autorka. Vidím, že mladí herci jsou velmi často bez práce, filmů se nenatáčí  moc, dělá se jich třeba jen  20 za rok. Navíc se v nich většinou opakují stále ty stejné tváře i z toho důvodu, že je to reklama  pro producenty. Pokud už  se někde objeví nějaká nová tvář, není to tak obvyklé.“

Režisérů je méně a herců je nadbytek?

„Vystudovaných režisérů není zas tak málo, ale těch,  kteří se dokáží uplatnit, těch je málo. A  to samé je i v herectví. Vidím spousty mladých herců, ale těch, kterým je 40 nebo 50 let, těch je méně.  Myslím si, že prvotní nadšení být hercem, postupně vyprchá. Lidé si to  zkusí,  ale časem možná přejdou na jinou profesi.“

Čeká tedy mladé, kteří sní o dráze herce,  spíše zklamání  nebo se jim jejich  touhy mohou  vyplnit?

„Je tu dost soukromých škol, ale horší je to s uplatněním studentů. DAMU  je dobrý start, tedy  nejen DAMU, jsou určité školy, kde studenti spolupracují s divadly, tam je větší šance na úspěch. Dostat se na  DAMU je ale velmi těžké.  Počet zájemců mnohonásobně převyšuje počet přijatých. I přesto  je  přebytek vycházejících studentů z DAMU.“

Může  si režisér vybrat téma k natáčení, nebo je něčím vázaný a nemůže se  svobodně rozhodnout?

„Záleží na tom, pro koho film děláte. Já jsem teď dostala  nabídku dělat seriál, který je tematicky zaměřený, tam moc volnosti nemám. Pokud  dělám svůj projekt, což ale  znamená hledat  si  sponzory a financování, tak mám většinou volnější ruku. Producent obvykle chce, aby ve filmu byly částečně známé tváře a chce žánr, na který lidé chodí, takže většinou komedie.“

Která témata lidi nejvíce  zajímají?  Co většinu naopak nebaví a nemá ani cenu takové téma točit?

„Nemyslím si, že by vyloženě nemělo cenu něco točit, každý žánr může být dobrý, když se kvalitně udělá. Např. film „Černá labuť“  –  to je pubertální brak  a  stejně se na něj mnoho lidí dívá, protože je  dobrý. Nejoblíbenější jsou  ovšem komedie, lidé si chtějí v kině odpočinout, relaxovat.“

Je tedy Černá labuť smyšlenka nebo to může být realita?

„ Tady se prolíná představa a touha mladé dívky, která dospívá, což je ukázané na efektech, ale ty poukazují na to,  co se děje uvnitř  dívky.“

Je pravda, že nejtěžší je  natočit komedii?

„Ano, souhlasím. Není nic horšího, než říct vtip a lidé se nesmějí. Já vím, že najít humor pro většinového diváka může být docela obtížné.“

Stalo se Vám, že jste chtěla být zábavná a nepodařilo se to?  Co potom?

„Stal se mi opak. V  jednom filmu v určité části se lidé smáli, všem to přišlo vtipné, ale nepočítali jsme s tím. Měly tam být neutrální emoce…“

DSC_0199

Jak vnímáte tanec jako profesi? 

„Bydlela  jsem na koleji s Japonkou, která studovala na HAMU tanec a můžu říct, že je jedna  z lidí, které jsem nejvíc obdivovala. Ona vstávala  v 6 hodin  ráno, vrátila se  o půlnoci, strhaná,  rozsvítila  si jen lampičku a usnula. Je pravda, že měla japonské kořeny, tedy byla na tvrdou práci zvyklá a opravdu  dřela. Dnes už  tančí všude po světě, takže se jí to vyplatilo. Tanec  je možná ještě daleko horší povolání, protože tam máte omezenou časovost. Můžete být na určitém vrcholu, ale můžete si v tom okamžiku zlomit nohu, vyvrtnout kotník  a všechno, co jste dělali, je pryč.“

eva-toulova-1
Foto archiv Eva Toulová

Japonci i Číňané mají velmi tvrdý trénink,  jejich výkony se skoro nepodobají našim evropským. Jsme my Evropané vůbec  schopni před touto konkurencí  obstát?

„To je asi individuální, ale v globálu jsou daleko připravenější. I jejich rodiny přizpůsobí všechno jejich práci. Když jde Japonec  studovat do Evropy,  to už je něco, studenti  musí udělat  pro to všechno.  U nás panuje jiný přístup,  jednou se cvičí,  jednou  se jde na večírek. Já jsem svou japonskou spolubydlící  snad za celou dobu, co jsem s ní bydlela, na žádném večírku neviděla.“

Východní národy jsou svou tvrdostí pověstné.  Jsou vůbec Evropané  uzpůsobení  na tento obrovský výdej energie? Máme  zdraví a sílu něco takového  vůbec  vydržet?

„Třeba by bylo i   zdraví, ale je to dáno myšlením. Japonské i čínské  tanečnice ví, že to musí udělat. My jsme přece jen Evropané, máme různé kličky, jak se povinnostem vyhnout.“

Evropané jsou  pohodlnější a lenošnější?

„Přesně tak.“

Nemáme tedy šanci před východními národy?

„To je těžké říci.  Fandím Čechům,  ale pokud  bych si měla vybrat, porovnám-li co udělala má spolubydlící pro svou profesi,  tak je to jednoznačné, koho bych zvolila…“

Vaše filmy také řeší ženskou otázku. Jak vnímáte dnešní úlohu ženy ve společnosti? Je dobré, že se žena snaží být emancipovaná?

„Já si myslím, že ano. Jsem velmi  ráda, že žiji v zemi, kde  emancipace je. Nevidím  důvod, proč by ženy měly mít jiné možnosti než muži,  i když občas se to ještě stává. Vlastně se  zaměřuji na problematiku těchto žen. Snažím se dělat to, co  mě naučila paní Chytilová. Nutila  nás zpracovávat témata, která  jdou z nás a kterým rozumíme. Nejvíce rozumím ženám a ženskému chápání. Když píšu o mužích,  nemohu do toho dát tolik.“

Prožíváme ve společnosti i situace, kdy žena nechce být na mateřské, známe ženu horníka, ženu řídící bagr. Je tato výměna rolí pro společnost zdravá?

„Do extrému bych nešla. Vyděsila mě informace, že by ženy měly chodit na branné vojenské cvičení.  To je šílené. Ani přenechání mateřské dovolené otcům bych  tak nepřeháněla. Vždyť jen vazba matka – dítě je něco, co nejde jen tak vykompenzovat mužskou stránkou. Ženské hodnoty bych rozhodně zachovala. Když své dítě nevychováváte,  až vyroste, můžete se  sice poplácat za nějaké kariérní úspěchy, ale to vám nevykompenzuje  ten společný život s dítětem, cit a porozumění. Matka, když  se tedy už  rozhodne mít dítě, tak by na mateřské být měla. Matky by měly děti chtít a chtít je  vychovávat.“

Zajímavé téma je úspěšná žena. Mnoho  maminek chce, aby jejich malá dcera vyhrála soutěže typu Miss World, byla úspěšná, slavná…. Je  to správné pro děti? Nebere jim to dětství?

„Nemyslím si, že je to dobré. Nemyslím si ani, že je to vina těch matek, ale  možná spíše okolí.  Média na nás  působí, vnucují nám, že musíme být dokonalí  a perfektní. Češi mají navíc jednu zlou vlastnost a tou je závist. Češi jsou neuvěřitelně závistiví.  Jakmile „někdo něco“, třeba soused, tak to chtějí taky, požadují to po svém dítěti,  i přesto, že  ho to vůbec nenaplňuje a nebaví. To  je špatná varianta.“

Píšete  scénáře?

„Vystudovala jsem malbu a začala jsem psát, poté jsem začala režírovat  a psát scénáře. Malba a  psaní mi připadá  jako dobré propojení tvorby.“

Měli by se mladí lidé věnovat psaní?

„Určitě je  dobré, aby někdo psal. Člověk poznává  sám sebe a své myšlenky. Když své věci dá zpětně někomu číst, naučí se přijímat kritiku. Když člověk píše,  dává do toho sám sebe, nějakou  svou část, kterou by jinak neřekl. Když píšu, je to takové otevření sama sebe. Pokud si to navíc může každý přečíst, to je také  dobré.“

Ale vydávat své knížky už není jednoduché, že?

„To není.  Je to dané i tím, že  dnes se všeobecně  málo čte.“

Slýcháváme  názory mladých lidí, že potřebují  jen angličtinu a češtinu ne. Čeština je prý zbytečná. Co si o tom myslíte?

„To mi připadá úplně bizarní. Je pravda, že občas i na promítání mluví všichni  anglicky a  připadá mi, že zapomínáme na svou vlastní  kulturu  a kořeny. Vůbec to  nechápu a nerozumím tomu, násilné poangličťování  mi vadí.

Byla jsem v Norsku navštívit filmovou školu, i pětileté dítě by nás se svou angličtinou  strčilo do kapsy, norské  děti umí perfektně anglicky, máme ještě co dohánět. Ale  abychom museli být tak světoví, že se  vzdáme vlastního jazyka, to mi připadá  nesmyslné.  Čeština je jeden  z nejkrásnějších  jazyků.“

Jak  trávíte svůj volný čas?

„Chodím plavat, jsem velký milovník zvířat, můj sen je mít velkou zahradu a zvíře. Kůň  by  byl úplně to nejlepší. Ale chtěla bych i každého psa, který projde kolem mě.  U nás na jižní Moravě je  krásné prostředí,  v Praze mi připadá prostředí pro psy zlé. Jsou někdy na eskalátorech tak vyděšení.

Podle  rozvrhu a možností jezdím domů na Moravu, je tam krásný vzduch, všude příroda. Nevýhodou filmového průmyslu je to, že veškeré centrum  dění je soustředěno v Praze. Rodiče sem za mnou přijeli  jen jednou  na mou promoci a říkali: „Co tady ti lidé chtějí dělat, je to tu ošklivé“. Připadá mi hloupé, když chci jít do přírody,  mít jedinou možnost – jít do umělého parku.“

DSC_0200

Chodíte třeba na diskotéky?

„Chodím,  po každém natáčení.  Je to studentská tradice, relax, odpočinek. Právě  připravujeme videoklip, kde je ústřední taneční dvojice. Považuji  tanec za  jeden z nejlepších prostředků  pro vyjádření emocí. Zpěv je limitován slovy, říká nám, jak se máme cítit, kdežto tanec je vyjádření těla a emocí.“

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková

Eva Smolíková