Rozhovor s tanečnicí ADÉLOU Aster SRNCOVOU

„Když mi bylo 14 měsíců, bylo rozhodnuto: Budu tanečnice! „

1. Jste tanečnice tělem i duší. Jaký styl tančíte nejraději?

 Mám velmi ráda improvizaci, moderní a výrazový tanec.

 2. Jak to všechno začalo….?

Již mnohokrát jsem na tuto otázku slyšela odpověď. Bylo mi 14. měsíců, na přelomu roku 1988 a 1989, rodina slavila Silvestra a já se hodinu před půlnocí probudila. Přinesli mě z postýlky do obýváku a posadili na koberec za zvuku klasické hudby. Tehdy jsem všem přítomným předvedla svůj první, téměř hodinový, taneční výstup.

A tím bylo v podstatě rozhodnuto 🙂

V pěti letech jsem začala navštěvovat hodiny baletu v přípravce Národního divadla a současně účinkovat v dětských tanečních rolích. Byl to krásný čas pod vedením Dagmar Špryslové a Nadi Sobotkové. V roce 1999 mne přijali na Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, kterou jsem v roce 2007 ukončila maturitou a absolutoriem. Ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický, založil tehdy při škole taneční soubor Bohemia Balet, díky kterému mají dodnes studenti možnost veřejného vystupování i v celovečerních titulech velkých choreografických osobností. Zatancovala jsem si v choreografiích Jana Kodeta (Frida), Libora Vaculíka (Stmíváníčko), Jiřího Kyliána (Večerní písně) …

3. Kde ještě Vás mohli diváci vidět?

V šesti letech moje úplně první účinkování v divadle Domovina v roli Pradlenky, při výročí Jiřího Suchého (Černé divadlo Jiřího Srnce). Následovala mnohá televizní taneční vystoupení, např. v choreografii Vlastimila Harapese (tehdejší ředitel baletu ND) Menuet od Bockeriniho, hudební a televizní pořady L. Bílé a M. Kocába a videoklipy, např. „Zatím, co ty spíš“ (J. Černý), „Za kyslík“ (M. Kocáb)…a mnohá jevištní improvizovaná vystoupení s živou hudbou (Juraj Filas, Varhan Orchestrovič Bauer, Sylvie Bodorová, Sasha Shonert, Shahab Tolouie…)

4. To je tedy tanec moderní a improvizace, co výrazový tanec?

S obrovským nadšením jsem tančila Saracénský tanec (z baletu Raymonda A. K. Glazunova) při absolventském vystoupení, s Martinem Šintákem (nynější sólista baletu divadla J. K. Tyla v Plzni), v nastudování prof. Nelly Danko. Výrazové a charakterní prvky na jevišti jsou mi velmi blízké.

5. Vy jste nyní také členkou Černého divadla Jiřího Srnce, že?

Jsem za tuto zkušenost velmi ráda. Účinkovat na světových jevištích vzdálených kontinentů a současně spolupracovat se zakladatelem ČD Jiřím Srncem, též mým tatínkem, je nesmírně vzrušující a obohacující záležitost. Jaroslav Slavický (Bohemia Balet), nám dal v roce 2007 k dispozici osmý ročník na taneční konzervatoři a možnost vytvořit balet „Kuchyňská revue“ s hudbou Bohuslava Martinů a libretem Jarmily Kröschlové (premiéra Stavovské divadlo, 2008). Národní divadlo Brno nám též později otevřelo možnost k uskutečnění celovečerního představení, triptychu Bohuslava Martinů, opět ve spolupráci s Bohemia Baletem. S již nastudovanou „Kuchyňskou revue“ došlo k vytvoření nových dvou částí, dadaistické opery „Slzy nože“ (s brněnskými operními pěvci) a „Podivuhodný let“ (balet s objekty a projekcí). To vše s živým brněnským orchestrem, pod taktovkou Jakuba Kleckra (premiéra divadlo Reduta, Brno 2009).

6. Jakým způsobem se podílíte na spolupráci?

V Černém divadle Jiřího Srnce, mimo to, že tančím a hraji v představeních, tak spolupracuji na přípravě a realizaci inscenací, které vyjíždějí do světa a stejně tak těch na domácí scéně. V současné době hrajeme v Praze v divadle Broadway.

Ve výše zmiňovaných, na hudbu Bohuslava Martinů, jsem byla přizvána především k pohybové spolupráci. K té jsem byla též vybídnuta při realizaci Legend magické Prahy, nyní uváděných na Nové scéně Národního divadla v Praze (2011).

7. Jaké země jste navštívila a máte nějakou zajímavou vzpomínku?

Moje první cesta do světa s divadlem byla do německého Aachen (1989), byly mi dva roky.  Rodiče mě i mého staršího bratra vzali s sebou na premiéru ČD J.S.  Alice in Wonderland,. Moje maminka tehdy tančila titulní roli a tatínek se mnou v náručí na vše dohlížel z pozice režiséra. Toto je vzpomínka, na kterou si ovšem moc nepamatuji, znám ji především z vyprávění.

Od roku 2007 jsem s ČD J.S. navštívila Střední a Jižní Ameriku, s Bohemia Baletem Rusko a Čínu a v dobách studií na TKP Jižní Koreu.

8. A máte nějaký zážitek třeba z Jižní Ameriky?

Nemohu zapomenout na vodopády Iguazú na řece Paraná, které se rozkládají na rozhraní Brazílie a Argentiny. Ten největší se jmenuje Charchanta del diablo (Ďáblův chřtán). Stojíte tam se zatajeným dechem a uvědomujete si tu obrovskou sílu přírody.

9. Jak by se takový vodopád dal vyjádřit pohybem, máte nějakou představu?

Napadá mě, že bych ze všeho nejraději tancem vyjádřila duhu, která nad vodopádem září v nekonečném množství odrážejících se kapiček vody do slunce.

10.  Když improvizujete, máte svou choreografii přece jen trošičku připravenou, nebo je opravdu vše spontánní? A jak je to s hudbou?

Největší síla života je v přítomném okamžiku, nachází se tam jak minulost, tak budoucnost. Na improvizaci mě fascinuje právě pocit této skutečnosti, neohraničených možností. Když improvizuji, nikdy nic nepřipravuji, nechávám se vést hudbou a snažím se jí předjímat.

11. Máte nějaké plány do budoucna?

Na dnešek se mi zdálo o miminku, tak třeba to 🙂 ale jinak plánů mám plnou hlavu, těším se na příští rozhovor s Vámi, kdy vám třeba některé uskutečněné odvyprávím.

Už se těším a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s hercem a moderátorem MARTINEM DEJDAREM

Přál bych si, chovat se jako moji filmoví hrdinové.

 

 

 

1. Jste bavič, moderátor, tanečník i sportovec.  Když řekneme „bavič“, jaké to je? Je těžké bavit lidi? Nemáte obavu, že se nebudou smát?

„Slovo  bavič  je trošku zavádějící. Toto označení bylo dříve  bráno spíše jako ponižující.

Ptáte-li se ale, zda je těžké lidi rozesmát, musím říct, že je to daleko těžší, než je rozplakat.

Takže dostat se mezi ty herce, kteří dokážou rozesmát publikum, je dobré.  Je to vyšší kategorie, v herectví je „bavič“ těžký obor. Rozesmát publikum je vlastně nejtěžší.“

2. Daleko těžší než drama?

„Určitě.“

3. Říká se, že baviči jsou vlastně vážní lidé.  (Třeba Luis de Funes o sobě říká, že je vážný člověk.)  Je to pravda?

„Není to pravda. Nejsem vážný člověk, to je opravdu individuální.

Muselo by potom přece také platit, že lidé, kteří hrají vážné  role, jsou v civilu zábavní chlapíci.

Já nikoho mimo jeviště  bavit nemusím,  nepotřebuji.  Nechám  se klidně sám pobavit, a když to přijde, že bavím já, tak to přijde. Neusiluji o to.  Ale jsou lidé, kteří jsou zábavní prostě vždycky a za všech okolností.

Jiří Lábus má tento talent  prostě v sobě. Je zábavné s ním být na jevišti a někdy je  ještě zábavnější být s ním v šatně. Nedá se říct, že by existovala nějaká pravidla.“

4. Ovlivnil Vás Jiří Lábus?

„Připravoval mě  vlastně na DAMU, jeho  vliv je  naprosto jasný a daný. Jsem s Jiřím Lábusem v divadle Ypsilon už  23 let. To musí ovlivnit úplně každého, takže samozřejmě mě také .  A jsem rád.“

5. Čeho by se měl bavič vyvarovat?

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, co by bavič měl nebo neměl, nejsou  žádná pravidla.“

6. Mám na mysli třeba trapné šašky  v cirkuse, kteří sypou na lidi popcorn a  všelijak do nich strkají smetákem atd.

„Tak tohle myslíte.  To je dané mírou vkusu daného komika.

Ale nejenom jeho, ale i mírou vkusu publika,  i média, pro které pracujete. Dnes tato míra vkusu nemá hranice.

Kdyby  kdysi někdo řekl veřejně slovo „prdel“, tak se polovina národa asi  zhroutí. Ale na druhou stranu  jsme se schovávali za jakýsi  umělý jazyk, kterým nikdy nikdo nemluvil.

Lidé prostě na 90 procent sprostí jsou, baví se tak mezi sebou. Ale to ještě neznamená, že je to vulgární nebo urážlivé pro někoho.  Je to  hovorový jazyk a tomu není možné se vyhýbat.

Je pravda, že televize jé médium, které by mělo vychovávat.  V dnešní  době je to velmi  obtížné. Pokud mají hry i filmy být  pravdivé, nemůžeme mluvit jako mimozemšťané.

Něco  jiného je,  když člověk čte. Papír nemá moc rád hovorovou mluvu. Tady se jazyk většinou upravit musí.

Ale vrátím se k té Vaší otázce.

Vkus českého diváka je opravdu velmi odlišný od vkusu skandinávského, ruského nebo anglosaského diváka. Každá země měla vývoj televizní zábavy úplně jiný.  A navíc jsou většinou majitelé zahraniční. A jejich  vkus se vkusem diváka  prostě  „nekoresponduje“.  Tím nechci říct, že je horší nebo lepší, ale je jiný.  Lidé jsou prostě zvyklí na něco jiné ho.

Já si myslím, že bavíme-li se o televizní zábavě, tak tady jsme udělali obrovský krok zpátky.  Na poli televizní zábavy jsme byli ohromný  krok vpředu.  Ať  už to byly pořady jako Televarieté, Silvestr, Možná přijde i kouzelník, Abeceda. Vlastně se z nich dodnes pořád čerpá. Všechy kanály  si kupují od České televize archivní záznamy a čerpají z nich.

Televizní zábava vynikala, ale začala se nazývat „pokleslá  televizní zábava“ a začalo se s ní  v  90. letech opovrhovat.

Myslím,  že my jsme naopak měli šanci naši  televizní zábavu dostat do světa a obohatit tím televizní formu. Jenže  my jsme se vrátitli někam k první zábavě, která se vlastně dnes orientuje jenom na soutěž, show, reality show. Ale podle čísel sledovanosti je vidět, že tohle lidi nebude moc zajímat.

Pořady v minulosti připravovali  profesionálové, ale tyto soutěže jsou  založené na amatérech, nebo na lidech, kteří jsou ochotni přistoupit na pekelné sledování kamerou 24 hodin denně a na naprosto jiné hodnoty. Když si vzpomenu  na Slávka Šimka,  Jiřinu Bohdalovou,  Ivana Mládka, vždyť to byla legrace  a mělo to svoji  váhu pro  diváka. Ale nemá to váhu pro zahrani ční majitele – oni tento druh zábavy neznají.“

7. Stará dobrá televizní  zábava se už nevráti?

„My, kteří jsme ji ještě tvořili, stárneme. Televizi  ovládají pořád jedni a ti samí lidé. Takže se to pohnout prostě nikam nemůže. ČT 2 obsadili pseudointelektuálové, ale není pouze  ČT 2. Televize je veřejnoprávní, je to médium, které je na výběr. Jestliže si  lidé nevyberou, je to prostě špatné.

Umělců, kteří by mohli účinkovat v Televarieté, je ještě pořád hodně. Ale autoři? Trend byl takový, že televizní zábava je něco pokleslého, tak se jí v 90. letech všichni báli. 

Dnes se k ní  nikdo nevrací, dnes  je vše na úrovni talk show.  Navíc komponované zábavy jsou samozřejmě drahé,   nikomu se nechce do nich  investovat  peníze. Talk show,  to je jeden moderátor a 3 hosté, kteří dostanou opravdu almužnu. Vystoupení v talk show  se neplatí, dnes je to jediná platforma, kde čověk může být viděn.

Pro herce tato situace pořád ještě není katastrofální, mohou točit seriály a hrát v divadlech,  ale já si myslím, že současná situace  je největší rána pro zpěváky. Pořady typu „Možná přijde i kouzelnk“  úplně odpadly a zpěváci  nemají vůbec šanci někde se ukázat.“

8. Takže  baviči nemají na růžích ustláno. A co dramatické role? Vy jste dostal  Českého lva za roli ve filmu   „Učitel tance“.  Myslíte, že jste zahrál tu roli tak dobře proto, že jste byl se svojí postavou ztotožněn, nebo to prostě vyšlo?

„Ne, nebyl jsem s rolí ztotožněn. Sešlo se  několik věcí dohromady, jednak scénář byl  dobře napsaný, pan Hubač je fantastický. Ten příběh je vlastně o něm.

Když je něco dobře napsané, a člověk je trošku citlivý, tak se role ztvárňuje a  hraje dobře. Neříkám, že se něco hraje samo, ale jde to, baví vás to. Dokážete se do své postavy  vcítit a pokud nemáte problém s tou základní věcí scénáře, jako v tomto případě byl tanec, je to prostě super.

 Navíc film režíroval Jaromír Jireš,  to je spojení, které vám dává určitou jistotu, svobodu. Ve filmu  nebylo nějaké velké obsazení, hrál jsem se spolužákem ze školy a také s Janou Hlaváčovou. Prostě nádherně se to sešlo.

Musím se přiznat, že moc filmů jsem nenatočil,  ale v těch pár velkých filmech, které jsem natočil, se sešli dobří lidé. To je  potom radost hrát v něčem takovém.“

9. Byl byste třeba také takový, jako Vaše  postava v Učiteli tance,  kdybyste byl nemocný?

„Já nevím. To nemůžu nikdy vědět, co by to se mnou udělalo. Myslím, že kus sebe jsem tam měl.

Spíš si někdy říkám, že by bylo skvělé, kdybych se dostal do těch situací, jako moji hrdinové, které jsem hrál, kdybych se dokázal zachovat jako ti  hrdinové.

Když  jsem natáčel „Zdivočelou zemi“, stál jsem nahý, v lednu, na mrazu, jako ti skuteční vězni. Jenom s tím rozdílem, že po dokončení scény  jsem dostal deku a grog. Kdežto po poslední klapce ve filmu Učitel tance, po scéně,  kde umírám, jsem šel do šatny se odlíčit a jel jsem domů.  Bylo pro mě těžké vrátit se do reality.“

10. Máte k tanci nějaký vztah?

„Ano, mě tancování vždycky bavilo, protože je to nějaký výraz, nějaké vyjádření vztahu, nebo pocitu, navíc mě baví nejen tančit, ale hlavně se dívat na tanec spontánní. Mockrát raději, než na takové to dokonalé,  hlavně soutěžní tancování. Je to samozřejmě dřina, ale pro mě to ztrácí „šmrnc“. Je to tak dokonalé, že to je vlastně nuda. Je  to hezké, podívám se, ale radějí se podívám na „Tančírnu“, kde lidé zdánlivě jako tančit neumí, ale  přitom tančí nádherně. Takový tanec  má nějaký cit, nějaký náboj, nejsou to stroje.“

11. Myslíte spontánní  tanec jako třeba divoké skákání na diskotékách, nebo by ten člověk měl mít trošku taneční průpravy?

„Líbí se mi jakýkoliv styl, ale  ne úplně nekoordinovaný pohyb. Člověk by trošku něco umět měl, ale vůbec nevadí, že to není dokonalé.

Je  jedno, jestli je člověk hubený, nebo silný, hlavně, že tančí  s radostí, někteří lidé jsou opravdu ladní, předvádí nádhernou práci  s tělem.  Spousta lidí zase naopak tančí dokonale, ale vůbec necítí rytmus, je prostě nudné se na ně dívat. Ale když má tanec  nějaký „šmrnc“, tak je to prostě nádhera.“

12. Ale vy jste soutěžil, že? Kde?

„Tančil jsem v Bailandu na Slovensku.“

13. To byly přece soutěžní tance…

„Ano, byly. Ale  už když mě „lanařili“,  upozorňoval jsem tvůrce pořadu, že nehodlám být dokonalým soutěžním tanečníkem. Ani to neumím a hlavně mě to nebaví.

Snažil jsem se i s mojí  partnerkou vždy ještě něco vnést do tance. A potvrdilo se mi, že je to dobrá myšlenka. 

Ze  začátku jsme dřeli rumbu a celý tanec byl  – „hlavně ty boky, budou dobře nebo ne?“ A hned v prvním  kole se rozhodovalo, jestli  nás vyhodí nebo ne.

Nevyhodili. A já jsem si řekl, že budu tvrdě trvat na svém, snažili  jsme se  vnést  třeba nějakou srandu do tance  a dostali jsme se až do finálového večera.

Lidé,  kteří dělají tanec, musí vycházet z lidí. Ne z toho, že tanec má nějaká  pravidla. Jirka Lábus není schopen zatančit ani valčík.  Ale dělal mnoho a mnoho choreografií a byly  skvělé.“

On prostě nechce pravidla.

„Ne. A s pravidly, které Vás někam tlačí,   je ten Váš tanec  hloupý, špatný. Kdežto, když je tanec přizpůsoben člověku, navíc mu  dáte nějakou volnost, přizpůsobíte choreografii jeho pohybu, jeho vkusu, jeho  výrazovým prostředkům, tak je to potom úplně skvělé, třeba i vtipné. Dotyčný zazáří jako tanečník a  ještě si lidé řeknou: “Hergot“, ten se dobře hýbe!“

Ale nemůžeme lidi uvěznit  do nějakých takových přesných pravidel.“

14. Ne, to nemůžeme.  Ale sport má pravidla. Stále ještě hrajete hokej?

„Ano, funguje to. Hraju hokej, už je to 6 let. Hrajeme, jezdíme, trénujeme.

Člověk sport potřebuje, protože potřebuje nějak vyčistit hlavu, a sport je proto ideální.  Navíc užitečný. Dostanete se mezi lidi a tím,že děláme naše exhibice charitativní, pomáháme, což  je dobré a podstatné. Proto pořád hrajeme, po České republice a snažíme se  dostat  i do zahraničí.“

15. Máte tedy v sobě nadání pro  pohyb  umělecký i  sportovní……

„Vždyky měl sport bavil. Kdybych nebyl z malého města, kde jsem si sport držel jen na  takové nižší úrovni, možná jsem skončil někde jinde, jako profesionál. Bavilo mě to a  šlo mi to. Ale stal jsem se hercem, to také  není tak špatné.“

16. Myslím, že jako herec dáváte lidem mnohem víc. Co děláte ve volném čase, pokud vůbec nějaký máte?

„Svůj volný čas se snažím věnovat rodině, děti stárnou rychle, takže se jim musím věnovat.

Ležení u vody by nikoho z nás nebavilo, my jsme takoví „akční“. Takže  ležení zatím ne.  Třeba to přijde, ale teď to ještě  není to pravé ořechové. Raději odpočíváme aktivně, děláme sport, vyhledáváme adrenalinová centra,  milujeme přírodu,  lezení,  kola.“

17. Jak vypadá běžný pracovní  den Martina Dejdara?

„V půl sedmé vstávám, pokud jsem v Praze, tak téměř na sto  procent vozím děti do školy, protože se nechci připravit o ty chvíle s nimi. Nevadí mi ani  vstávání.

 Dále  záleží na tom, co mám v programu. Pokud mám natáčení, nebo divadlo, jdu na zkoušku, to mi většinou zabere celý den.  Večer hraji  představení. Někdy mám nějakou úplně jinu práci,  třeba po celé republice. Anebo jsem doma. Je to takový normální život. Záleží na tom,  jaká práce to zrovna je.

Sportovní exhibice děláme většinou o víkendech. Pokud  syn Matěj  nemá zrovna zápas, protože také hraje  hokej, tak jede s námi.

A když mám nějaké natáčení – teď nás například čeká Česko-Slovensko  má talent, tak jsem třeba 14 dní mimo Prahu. Musím spát po hotelích, ale můj život a můj rytmus je neměnný, všichni si na to  zvykli, mají to jako standardní, takže nikoho v tomto směru už nic nepřekvapuje.

U nás doma je jedno, jestli je sobota nebo středa, protože každý den je v nějakém směru pracovní. Všichni  už si zvykli, u nás je to běžný standard.“

18. Býváte také někdy připodobňován k Vladimíru Menšíkovi.  Chtěl byste se mu podobat, je to váš vzor?

„Pokud to někdy někdo řekl, pak je to pro mě čest.  Moc neuznávám  vzory a připodobňování se k někomu, to už potom spíše zavání plagiátorstvím. Takovým  způsobem se někomu začít podobat, to by určitě nebylo dobré.

Vladimír Menšík je u mě na žebříčku oblíbenosti  herců mezi prvními pěti z  naší české herecké plejády.  Ale  já jsem se  s ním bohužel nikdy nesetkal osobně a to mě mrzí. Znám  ho vlastně jen z vyprávění, hlavně  od  Jiřiny Bohdalové. Vždycky mě to bude mrzet, že jsem neměl šanci se s ním setkat osobně a nepoznal jsem ho jako člověka.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

Rozhovor s herečkou a zpěvačkou EVOU VRBKOVOU

„Jsem protkaná dramatem, drama mi leze i ušima!“

 

 

1. Tančíte, zpíváte, hrajete. Co z toho  je pro Vás  nejhezčí?

„Každá činnost mi dává  něco jiného. Pohyb je důležitý, ovšem ráda také zpívám – myslím, že mi to jde víc z duše.  Zpívat vypadá jednodušeji než mluvit.

Při  mluvení  potřebuji mít na roli názor, písně jsou psané v notách.  Když při hraní lžu, diváci to poznají. Když zpívám falešně, tak taky. Je to prostě velmi zajímavá  práce. Někdy ani vůbec nesdílím názor postavy, kterou hraji. Na druhou stranu  se u těchto postav lépe „vyřádím“.

Ve svém životě bych nikdy nikoho nezabila, i když chuť by tu  občas byla….( třeba revizora….) tak si to mohu užít aspoň na jevišti či ve filmu. Dokonce mi tyhle role myslím sluší.

Ale chci hrát různé role a charaktery. Jsem teď otevřená více možnostem. Třeba i muzikálu.“

2. Když srovnáte seriál a film,  kde hrajete raději a proč?

„Film je pro mě výlet do jiné reality a moc mě to baví. Je to dobrodružství. Mám ráda dobré filmy a  dobré režiséry. Navíc je to něco, co po vás zůstane, i když už tu nebudete.

Seriálem jste více mediálně známí,  také si  vyděláte spoustu peněz.

V divadle jsem se  naučila  hrát, jsem tam ráda.  Citím  se dobře, když mohu být v přímém kontaktu s divákem.

Ve filmu  se hraje jinak. Nemůžu dělat moc velkou mimiku, je to vidět. Všechny drobné nitečky v mém obličeji jsou vidět. Všechny  detaily vyjdou na povrch.

Jako   kdyby někdo obrátil  herce naruby. A to se mi právě líbí. Kamera je blízko, je vidět i mrknutí oka.“

3. Jak Vaše herecká dráha začala?

„Já jsem k divadlu přišla přes tanec. Tančila jsem  balet, lidový tanec, španělský tanec, scénický tanec, výrazový tanec.  V osmnácti jsem si zatančila vílu v Lucerně, v Městském divadle Brno, kterou tehdy režíroval S. Moša. Tam mě to tak „zavonělo“, že jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych se stala herečkou.

Na hodině tance jsem se tehdy dozvěděla, že  režisérka Eva Talská  přibírá nové herce.  Bylo to tzv. „Studio Dům!“ Amatérské studio vedené profesionály. Tak jsem se přes tanec dostala k divadlu. Zřejmě jsem byla ve správnou dobu na správném místě. Kdybych přišla o týden později, možná  bych svou šanci propásla….“

4. A nechtěla jste být spíše tanečnice než herečka?

„To určitě ne. Miluji atmosféru v divadle. Taková  nikde  jinde není.

Na druhou stranu trochu chápu herce či rodiče, když svým ratolestem herectví rozmlouvají.  Ale pokud herectví jejich děti  opravdu baví a mají pocit, že nic jiného dělat nemohou, tak je od toho stejně nikdo  neodradí. Je to prostě  vášeň.“

Foto: Vlado Kníž

5. Tak Vy byste doporučila herectví jako profesi mladým lidem?

„To se odvíjí od každého  jednotlivce, od jeho  touhy jít za svým snem. To nikomu brát nemůžete, ani radit, co má  dělat. Když to tak  někteří cítí, atˇ se  herectví   věnují. Nejhorší je být něčím, co chtěli vaši rodiče, ne vy.  Děti můžou být z jiného kmene, mít jiný gen ….“

6. Je role, kterou  byste nikdy nevzala?

„Napadá mě třeba role, kde bych musela čtrnáct dní v mínus padesáti běhat ve sněhu nahá.“

7. Získala jste za svou práci nějaká ocenění?

„Jednou jsem byla nominována na cenu Alfreda Radoka. Letos jsem získala Čestné uznání Trilobit a nominaci na Českého lva za roli ve filmu „Rodina je základ státu“.

8. Je to jen formální  záležitost, nebo má ocenění  pro Vás význam?

„Jistě, že to má pro mě cenu. Vážím si toho!“

9.  A  získávají ceny stále ti samí herci?

„Jak kdy, vždycky se objeví nějaká nová tvář mezi známými „bardy“.

10. Co vulgarita na jevišti? Nemáte pocit, že se to někdy přehání?

„Já takovou zkušenost s divadlem nemám. Pokud tam něco takového je, má to svoje opodstatnění, někdy to vyjde dobře a někdy se otřesu.  Ale je  pravda, že společnost hrubější je.Taky se víc pije, je víc narkomanů, rozvodů, bezdomovců, beznadějných lidí vůbec. A všichni tihle lidé čekají, že se o ně někdo postará…“

11. Co publikum?  Je lepší v Brně nebo v Praze?  Které  diváky máte raději?

„Raději?“

„Brňáci jsou dost náročné publikum, „fajnšmekři“, řekla bych. Pražské publikum se jde bavit, odpočívat. Pražáci se smějí na jiných místech, víc se smějí. Filozofové a intelektuálové se smějí  na jiných místech než businesman,  který pracuje 12 hodin denně.“

12. Tak kdo je pro herce příjemnější?

„Já mám nejraději,  když diváci  hru pochopí. A často to bývá na festivalech, jak filmových, tak divadelních. Teď jsme byli s Národním divadlem v Kolumbijské Bogotě a diváci tam reagovali snad na každou větu. Bylo to skvělé…“

13. Takže takové byste chtěla diváky všude, že?

„Chci spokojené diváky, ale třeba i pobouřené. To si nevyberete a nemůžete se líbit všem.“

14. V Národním divadle se právě hraje Radúz a Mahulena. Vy tam také máte svou roli. Zdá se, že pojetí této hry je takové netradiční, řekněme. Původní verze je spíše  „snová pohádka“, divák by čekal něco takového.  Toto představení nemá s klasikou nic společného. Co si myslíte?

„To je možné. Je to hravé, Radúz a Mahulena si hrají. Mně se to prostě líbí.  Už to bylo ztvárněné tolikrát, tak proč to neudělat třeba takhle…

Navíc mám tohle představení moc ráda. Už pro to, že to bylo mé první setkání s Národním divadlem a jeho herci.

15. Přesto divák, který tu hru  vidi poprvé, může žasnout …

„Ano, rozumím. Měla jsem tu známé a říkali mi totéž. Někteří diváci chtějí klasiku, nesedí  jim tato verze.

I klasika ale musí být udělaná nějak zajímavěji. Vždyť jinak bychom tu všichni zkameněli. Staré hry by podle mě měli mít  lehkost a přitom neztratit dramatičnost. Za touhle pohádkou v režii Zdenka Pitínského si opravdu stojím. Je krásná, navíc  máme pořád plno.“

16. Co by se hrálo v ideálním divadle podle Vás?

„Hlavně to musí být hry, které o něčem jsou. Ne  „tak nějak“  plytké hry.

Zajímavá, dobře napsaná hra, nosné téma pro současnou společnost, dobrý, osobitý, svérázný režisér, herci, kteří to zahrají a mají jiskru.

Divák nemusí všechno pochopit, nemusí být všechno doslovné a polopatické. Já mám jako divák ráda, když mám prostor si příběh sama ve své fantazii domyslet.

17.  Které režiséry uznáváte?

„Mám své oblíbence, se kterými ráda zkouším,  jsou to právě zmíněný J.A. Pitínský a Jan Mikulášek. Dávají mi svobodu, kterou při zkoušení vyhledávám.

Vladimír Morávek třeba má přesnou představu a zasadí nás do ní. Na druhé straně je rád, když herec nabízí své možnosti, když je tvůrčí.“

18. Píšete texty? Hry také?

Hry nepíšu, alespoň zatím ne…

Píšu si texty k písničkám, jednu dobu mně nic jiného nezbylo,  tak jsem vlastně začala. Píšu většinou o tom, co se mě zrovna dotkne, naštve nebo pobaví.

Jinak mi texty píše kamarádka Hedvika Haladová. Pak písně dostanou úplně jiný rozměr, to je  zajímavé.

19. Co byste ráda hrála  teď?

„Potřebuji teď trochu zlehčit, moje poslední role (a dá se říct, že i život) byly hodně dramatické. A nejde stále jen hrát drama. Chtěla bych si zahrát něco vtipného nebo tragikomického. Spustit slzy problém není, zahrát humor  je o něco těžší. A já chci teď tematicky odlehčit, ale nechci se úplně vzdát dramatických rolí. Miluji je a sedí mi.

„Drama mi snad leze i ušima, jsem protkaná dramatem“.

Minulý rok  jsem nic nového nezkoušela a chybělo mi to. Pak jsem tak nějak „ztratila nit“ a zlenivěla jsem. Příští rok budu zkoušet v nové komedii a přesouvám se tím pádem do Prahy. S divadlem Husa na provázku budu spolupracovat už jen externě.“

20. Zkoušíte někdy také  dvě hry současně?

„Nedá se to dělat dobře, je to „guláš“. Ale někdy není jiná možnost. Já jsem točila film Rodina, základ státu a zároveň  jsem zkoušela v Národním divadle. Musela jsem mít alternaci, protože v den premiéry bylo natáčení.“

21. Co dráha zpěvačky, nebudete natáčet CD?

„Ráda bych. Mám 5 písní, které chci  natočit jako promo, ráda bych také k jedné písni natočila videoklip. Navíc myslím, že v době facebooku je to nejlepší, jak dostat písničky mezi lidi.“

22. Zažila jste špatné představení?  Byla jste někdy zklamaná výkonem účinkujících?

„Výkonem snad ani ne, to naopak, ale právě tím,  o čem to představení bylo. Byla to populární taneční skupina Ultima Vez…

Brutální představení. Tenkrát  jsem si říkala, že tomu „umění“ snad už nerozumím. Šla jsem na jejich představení na  doporučení kamaráda, který mi řekl, že jsou fantastičtí, nejlepší v Evropě. Tak jsem šla a málem mě „vomejvali“. Černý igelit po celé scéně, nahá, bolestně vykřikující zmítající se těla, zvratky a to všechno doprovázela death metalová hudba.Bomba.

Tak jsem šla domů a  přemýšlela jsem o sladké písni a růžových bonbónech.

Tak tohle ne. Já myslím, že umění by mělo být harmonické a ne disharmonické, ale ani by nemělo být mimo realitu nebo přeslazené. Ale tohle bylo opravdu moc, nebyl tam žádný záblesk naděje a to mi vadilo.“

23. A nejlepší představení?

„Co se týče pohybových  představení, mám ráda samozřejmě Jiřího Kiliána. Je to asi proto, že jeho choreografie jsou hodně divadelní. Je to jako vystřižené z nějakého románu. Živě jsem jeho choreografie viděla na Nové scéně v představení „Extréme“ a to se mi velmi líbilo. Je skvělé, jak se prostřednictvím divadla či filmu máte možnost přenést úplně do jiné doby.

Dovedu si klidně představit, že by při svém vystoupení  i  promluvili a mohli by tak zahrát celé představení.“

24. Tančíte si pro radost?

„Někdy. Pohyb mám ráda.

Navíc potřebuji nechat tělo mluvit. Když je dobrá  hudba, necháte tělo, ať si dělá, co chce, tak  ono mluví. Má v sobě zkušenosti, prostě mluví. A já musím někdy vypnout hlavu. Když mám otázku, tělo mi na ni může odpovědět. Tanec je  na to skvělý.“

To je fajn, asi to půjdu hned vyzkoušet…..

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

 

 

 

Brad Pitt: Doufám, že mé děti nezdědí mé taneční pohyby

Tanec pro Brada Pitta znamená opice skákající na posteli.

 

 

 

 

Brad Pitt: „DOUFÁM, ŽE MÉ DĚTI NEZDĚDÍ MÉ TANEČNÍ POHYBY“

Kristin Boehm

„V našem domě je hodně tance a hodně hudby.“

Brad Pitt říká:„Naplňuji  dny svých dětí zpěvem a tancem, ale  nejvíce se jim věnuji před spaním.“„Ale jednu věc nechci přenést na své děti – Maddoxe, Paxe, Zaharu a Shiloh – a to jsou mé taneční pohyby.““

Doufáme s Angelinou, že nezdědili  naše pohyby, protože by  se v  budoucnosti dopouštěli v tanci vážných chyb. Řekli jsme si s partnerkou Angelinou Jolie, že jim zaplatíme profesionální trenéry.“

“Co je pro nás  tanec?  Pět opic skáče  na posteli!  – Jakmile opice uslyší zpěv, už skáčou na posteli!“říká Brad.

 

 

 

Taneční magazín