Dvě derniéry v ALTĚ a PONCI

Studio ALTA upozorňuje: Projekty Petry Tejnorové a Terezy Ondrové „Pojďme na tanec“ a „Nothing Sad“ v Praze v druhý prosincový týden naposledy!

Po dvou letech intenzivního uvádění se představí v Praze naposledy dva taneční projekty režisérky Petry Tejnorové, „Nothing Sad“ 11. prosince ve Studiu ALTA a „Pojďme na tanec“ 12. prosince v divadle PONEC.

Oba projekty spojuje, kromě jména režisérky, také osobnost tanečnice Terezy Ondrové, která patří k vůdčím postavám současné české scény. Stabilně, dá se říci, že již po 15 let. V představení „Pojďme na tanec“ si zahrála také známá česká herečka Halka Třešňáková, pro kterou byla spolupráce příležitostí, jak se vrátit k nonverbálnímu divadlu, ze kterého původně vychází.

Pojďme na tanec“, tělesný dokument o současném tanci, jehož cílem je přiblížit co nejvíce divákům tuto v ČR stále málo známou, avšak široce pochopitelnou a v neposlední řadě i veskrze zábavnou uměleckou formu, byl s úspěchem uveden v mnoha českých regionech či na Slovensku a v anglické verzi ve Velké Británii, Německu a Itálii.

Tvůrci projekt označují za „stručný manuál pro vystrašené diváky, neboli pokus, jak těm, kteří se tance obávají, poskytnout ,návod´ na překonání strachů.“ Počáteční inspirací byla otázka, zda se abstraktní tanec dá vysvětlit a pochopit. Výsledek, na němž se kromě režisérky autorsky podíleli i všichni účinkující (Tereza Ondrová, Halka Třešňáková, Helena Arenbergerová, Martin Talaga a Helena Araujo), kombinuje živelný tanec s mluveným slovem. Osobní zpovědi se střídají s přednáškovými motivy a tanečními ukázkami, kterým nechybí nadhled, ironie a humor.

Úvod do nevypočitatelného světa současného tance se zkrátka nad očekávání vydařil.”, zhodnotila představení kritička Lucie Kocourková v magazínu Opera Plus.

Nothing Sad“, o poznání intimnější taneční trio, bylo premiérově uvedeno na festivalu 4 + 4 dny v pohybu v říjnu 2017. Dále byl projekt uveden mimo jiné na festivalech Malá inventura či Pražské Quadriennale v sekci PQ+. Derniéra proběhne v obsazení se slovenským tanečníkem Danielem Račkem namísto Nathana Jardina.

Tematicky se projekt inspiruje esejí astronoma J. Keplera „O šestiúhelné sněhové vločce – poutavé čtení o ničem“. A také hrou s energií, fyzičností a organizací… Fyzikální zákony a chemie určují náš svět, stejně jako nás utváří naše minulost a paměť. Energie rozvíří vlnové délky jak tance, tak představivosti. Pohyb, tělo, tanec vnímáme v daném okamžiku – je tu a najednou není, zmizí navždy pryč. Existoval vůbec? Tři těla v prostoru, jejich náhlé uspořádání, neustálá změna hmoty a tvarů jako spouštěč vzpomínek, emocí a obrazů. Kolik života můžeme vtlačit do jediného zamrzlého okamžiku?

Z inscenace „Nothing Sad“

Uznávaná taneční kritička Lucie Kocourková shrnula představení takto: „Nothing Sad je hrou s pohybem, která uspokojí diváka naladěného na proměnlivost dynamiky pohybu a schopného vnímat čistý pocit, nikoli hledat význam. Protože i když byly motivace intelektuální, výsledek je čistě emoční a analýze se vzpírá.“

Neváhejte a využijte poslední šance vidět tato ojedinělá představení.

Foto: Archiv Studia ALTA

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„VOID RELOADED“ nebo „VOID“? Protiklady v praxi

Když se spojí dobré nápady a (všeho) schopní, je z toho docela průrazný počin. Přesvědčte se v Ponci! Ale nevíme kdy příště???

Poslední lednový den 2019 přímo lákal do PONCE na představení s tajemným názvem „Void Reloaed“. Respektive, na divadelních programech uváděný pouze jako „VOID“. Diváci jistě nebyli zklamáni. A já (jako recenzent) rovněž.

Skupina VerTeDance má bohatou a živou historii. Její vznik se datuje letopočtem 2004. Za patnáct let své existence má na svědomí více než čtvrt stovky projektů. Jeho členky mají i řadu individuálních ocenění, jako „Tanečnice roku“, „Cena Divadelních novin“ či získávaly vavříny na domácích a zahraničních choreografických soutěžích. Jako jediné taneční společenství má VerTeDance na svém kontě nejprestižnější české a moravské ocenění ve sféře současného tance – Cenu za taneční inscenaci roku. Konkrétně se mu této slávy dostalo za tituly „Tichomluva“ (2005), „Kolik váží vaše touha“ (2012) a „Korekce“ (2014).

Již úvodní informace o inscenaci samotné se výrazně liší. Program uvádí, že na sklonku roku 2017 došlo pouze k jejímu jedinému uvedení. Naopak, v kritice Lucie Kocourkové v odborném periodiku OPERA+ se dočítáme, že „Void“ byl uveden v listopadu i prosinci 2017! Šlo tedy o předpremiéru (třeba neveřejnou) a premiéru? Anebo byla tehdejší recenzentka mylně informována?

Void Reloaded“ má jako takové představení silný nápad i vnitřní náboj. Nepostrádá množství originálních inscenačních přístupů – jako je nástup jediného mužského protagonisty z publika – mnohdy však postrádají větší organické propojení. Vzájemnou souvztažnost.

Samotné představení má rytmus, tah i dostatečnou gradaci. Dokonce je kratší, než v programu inzerovaných padesát minut. Nehýří samoúčelnými a neefektivními nápady. Ani se neutápí v nadbytečných světelných a scénických efektech. Vše je podřízeno čtveřici hlavních protagonistů. A ta se své šance zhostila s pokorou i ctí zároveň.

Pouze zdánlivě okrajovou stopu zanechávají v divácích kostýmy. Jejich civilnost ,nenápadnost je zároveň předstupněm provokace. K pregnantním příkladům patří, když majitelka bot obnovené české produkce staré dobré domácí značky „Botas“, začíná mluvit – anglicky!!!

Silnou stránkou „Void Reloaed“ je jeho hudební složka. Není zde pouhopouhým podkresem. Ani chvilkovým navozením situace. Je hybnou složkou celého představení. Hudba zde nejen inspiruje tanečníky, ale je sama dějotvorným prvkem. To nakonec dokumentuje, její autorka Beata Hlavenková, která je – společně s Veronikou Knytlovou – uváděna jako hlavní autorka „Voidu“.

V textu divadelního programu se můžeme dočíst, že jedna z producentek, Radmila Krásenská, je fyzioterapeutkou. Kde hledat její nejzřetelnější stopu? Ve filozofii celé inscenace? V jejím tempu? Či v působnosti na diváka a jeho pozornost?

Hlavním smyslem inscenace je varování před zmatením světů, kultur, vzájemných identit i jazyků. Rádoby „světový“ název se ironicky snaží probudit lidi k tomu, co je jim vlastní. Podnítit je, aby se rozhlíželi kolem sebe, zapátrali po vlastních kořenech a nenechávali se strhnout pozlátkem okolního, pouze rádoby efektního světa. A v neposlední řadě apeluje na českou a slovenskou vzájemnost! Nutí diváky nejen k zamyšlení, ale také k tomu, aby se zastávali toho dobrého v nich. A to se tvůrcům podařilo v míře více než očekávatelné.

Samozřejmě, detailní kritik by zde nalézal ještě množství drobných chyb a nedostatků. Ale ty snad vymizí s reprízami? I když…  Ta další repríza „Voidu“ je tak trochu v nedohlednu… Tak snad nikoli zase až na dva roky?

Velmi kvalitně tištěný program představení nezaujal grafickými experimenty, nýbrž informační hodnotou. Jedinou záhadou v něm je osoba producentky. Ve vnitřní části programu je uvedena Radmila Krásenská. Naopak na závěrečném shrnutí (na deskách tiskoviny) můžeme číst jméno Lucie Novákové… Jako poslední informaci se dozvídáme, že celé představení je věnováno jakési Terce. Tedy, pokud se stalo oné Terce něco hodně špatného, ba tragického, tak se za tento výkon „pozůstalých“ určitě nemusí obracet v hrobě!

____________________________________________

VOID RELOADED

Choreografie, koncept: Veronika Knytlová

Tančí : Karolína Křížková, Zdenka Josefi, Alicia Cubells, Martin Talaga
Hudba: Beata Hlavenková, Oskar Török (trumpeta), Patrick Karpentski (kytary/mix)
Light design:David Prokopič
Scéna: Františka Králíková
Producent: VerTeDance, danceWATCH – Karolína Hejnová

Koprodukce: Tanec Praha z ú! Ponec – divadlo pro tanec/ AL@&ART
Produkce: Lucie Nováková, Radmila Krásenská

Premiéra: 28. listopadu 2017 divadlo Ponec Praha – psáno z reprízy 31. 1. 2019

Další reprízy: zatím neuvedeno

Foto: archiv divadla Ponec

TANEČNÍ MAGAZÍN