Štítek: les

 

Jana Burkiewiczová přichází  se svým představením „Divočina“, které bylo k vidění na prknech divadla Ponec již podruhé. Hra  je tancem situací, textů a obrazů, ale hlavně velkou výpravou do divočiny v našem každodenním životě.

Máte rádi les? Co pro dnešního člověka vůbec v této uspěchané době znamená? A potřebujeme ještě něco takového jako je chození do lesa? Nebo můžeme spokojeně přežít v současné civilizaci, což je vlastně betonová divočina?

Na začátku představení si rodina vypráví o lese. Názory se opravdu různí.

„Okamžitě řekni, proč máš rád les!?“

„Mám ho rád, protože to tam voní.“

„Ani nevím, proč ho mám rád, v dětství jsem tam vyrůstal, trávil jsem tam hodně času, když jsem do něj vstoupil o pár let později, nepoznával jsem ho.“

„Mám ráda les, protože je tam ticho, klid, málo lidí a dává mi energii, je tam svoboda.“

.. „je strašidelný.“

„Mám ho rád, protože je zelený, dobře se tam dýchá, jsou tam jahody a maliny“.

„Vyrůstal jsem na vesnici, ale les byl blízko, mám ho rád“.

„Je živý, žijí tam spousty zvířat, jsou tam houby a zadarmo! Při mé stařecké hamižnosti jsem rád.“

„Nemám ho ráda, mám ráda město.“

„Mám ho rád zdálky, rád se na něj dívám a u toho popíjím tam, kde nejsou mravenci, klíšťata a komáři.“

„Já mám rád pláně, mohou být zasněžené či travnaté, ale les je takový zatuchlý.“

„Les je teď trendy, co? Je divné, že je trendy něco, co je normální. Ale co ty děcka, co nikdy nepotkaly zvíře?“

Divák se ocitá  v lese…a  něco, či někdo na něj „bafne“….

Pozorujeme zvířata, pasou se, nebo spolu bojují (jako rekvizita postačí židle, představující paroží, jinak se představení obejde téměř bez rekvizit), rvačky, pády (této úlohy se opět perfektně zhostili členové skupiny Losers.)

Návštěvník si prochází lesem, „bříza, buk, vůně, krmelec, houba – nesbírat, neanalyzovat, nemyslet..“, říká si.  Samozřejmě nemyslet.  Vždyť do lesa přece chodíme odpočívat. Blaženě bezmyšlenkovitý stav mysli, pohyb a dost kyslíku je přesně to, co člověka nabíjí energií.

Jiná dívka vypráví o své duši, zřejmě by ráda meditovala, či si „uklidila“ ve své duši.  „Zářivé slunce,  sníh, uvolnění, takový ventil!“

Znovu se ocitneme  v lese, kde se stmívá, mezi zvířaty probíhá boj,  v kratičkém okamžiku proběhne vše – námluvy, páření, smrt. Anebo také neproběhne – „Samička odlétá, je těžké necítit se pokořen, když dáte to nejlepší ze sebe a nestačí to“, běduje sameček.  Během vrkání a lákání partnerů se báječně baví nejen diváci, ale i samotní umělci.

A nyní – divočinu máme každý i sám v sobě.  Shon, zmatek, jeden mluví přes druhého, lidé se vzájemně neposlouchají. Jedna z postav během tohoto chaosu říká, že jí doktor doporučil chodit do lesa. Ale dříve než to dokáže, zešílí, zdá se.

Na divočinu svítí, umělci se choulí v jednom klubku, všechno začíná i končí.

Představení „Divočina“ pobaví, potěší, přesto nenásilně nutí diváky zamyslet se nad způsobem našeho života a přece jen v nás hlodá otázka, zda máme jako lidstvo opravdu rádi les?

Eva Smolíková

Taneční magazín