Kult násilí se stále častěji a obnaženěji projevuje v našem běžném životě. A tím nejen v mediálně zpravodajské sféře. Nová původní česká i zahraniční jevištní tvorba stále naléhavěji reflektuje, ba nebojím se napsat často přímo vyzdvihuje fenomén násilí a zloby. Z té importované stačí kupříkladu poukázat na tituly chorvatského protestujícího režiséra Olivera Frliće – viz i zde nedávné recenze na jeho pražská představení „Prokletí“ Pod Palmovkou (TM 30. 10.), a jarní na inscenaci „Černá zem“ na festivalu Bazaar ve Studiu Hrdinů (TM 24. 3.). Avšak nevyhýbají se mu ani čeští tvůrci. Dokonce ani autorky. Tím nejaktuálnějším dokladem byla premiéra „Amazonky“ Lenky Vagnerové & Company 1. 11., v jejich takřka domovské pražské holešovické La Fabrice.

Provokujícím protimluvem se jeví být hned výraz „company“ v domicilu souboru. V našich divadelních vodách jsme tak povětšinou přijímali označení doprovodného sboru, tanečníků v pozadí… Prostě, „křoví“. Soubor Lenky Vagnerové však naopak tvoří, včetně muzikantů, jednolitý team work. „Company“ zde tentokrát chápejme jako jednolitý organismus, kde nikdo není upřednostňovaným sólistou, v němž má každý své přesné místo na slunci divadelních reflektorů.

Pokud jsem začal názvy, tak nyní k samotné podstatě „Amazonek“. V představení se v první řadě v žádném případě nejedná o souboj ženského a mužského světa. Nejsme svědky otevřeného ani jinotajného výkřiku sufražetek! Jsme účastníky živočišného souboje násilí a pokory. Agrese s nečinností. Dynamiky s letargií. Aktivity s netečností. A nebojím se napsat starých pořádků s novými. Pojem „amazonek“ zde tentokrát slouží spíše pouze jako určitý divadelní háv.

 Již nezvykle velká (hlediště La Fabriky teď bylo metrážně zkráceno a tím pádem strmější), scéna Michala Heribana napovídala, že se protentokrát bude jednat o „velkoplošnou projekci“. Kostýmy stejného autora pak svou tmavou jednoduchostí umocňovaly až černobílý šachový soboj dobra se zlem, v němž má černá nepokrytě navrch. Zpravodajská povinnost mi ukládá uvést Michala Heribana rovněž jako autora grafického designu a videa.

 Na rozdíl od představení „Lešanské jesličky“, na nějž jsem psal recenzi takřka přesně před rokem, mají „Amazonky“ daleko strukturovanější výstavbu. (Částečně je to i autorským scénářem, na rozdíl od minulé výchozí inspirace Františkem Hrubínem.) Jejich dějová i motivická linie patřičně graduje. V prvních dvou třetinách postupně, lineárněji, v závěrečné části až dynamickými „filmovými“ střihy.

Velkým kladem je zde zapojení mužů – hudebníků. Jsou nejen protiklady „amazonek“, nejen instrumentálními hráči, ale nenásilně přecházejí v herecké party. Díky choreografii Lenky Vagnerové tam plně zapadají a jejich pohybová kultura konvenuje s tančícími „amazonkami“. Oba nejen hudební interpreti Tomáš Vychytil a Hynek Obst tak dokonale spoluvytvářejí onu, již v úvodu vyzdviženou a vysvětlenou, jednolitou company. Zde nesmím, nikoli závěrem, zapomenout ani na „zvukového inženýra“ u mixážního pultu Andreje Jurkoviče. Dodal veškeré hudbě i zvukům ten potřebný tvar ve správný ; moment.

Vlastní hudba Tomáše Vychytila se jednolitě zapojuje do představení. Má v něm mnoho valérů. Od monotónního, až psychydelicky pulsujícího doprovodu až po provokativní hendrixovská kytarová sóla. Přes konkrétnější samplované reálné zvuky až po klidnější polohy, za něž by se místy nemusel stydět ani legendární blues-rockový mág John Mayall. Živá hudební produkce navíc dokazuje, jak mohou hudebníci aktuálně reagovat na tanečnice a naopak.

Jak z výše uvedeného vyplývá, přerody hudebníků v herce i naopak „amazonek“ v hudebnice si přímo vyžadují dokonalou režii. Té velmi podstatně napomáhá světelný park pod pomyslnou taktovkou Michala Kříže.

Vlastní divadelní tvar ukládá na všechny interprety obří fyzickou interpretační zátěž. Letmé přerody z tance, přes činoherní zkratku po akrobacii. To vše završuje další (a zvláště v českých divadelních intencích) neočekávaný prvek – bojová umění. Zde byl choreografce a scenáristce Lence Vagnerové nejen rádcem, ale defakto spoluchoreografem Radek Mačák.

Na interpretkách Fanny Barrouqére, Markétě Frösslové, Simoně Machovičové, Barboře Rokoszové i výše zmíněných hudebnících Tomáši Vychytilovi a Hynku Obstovi tak ležela nejen ohromná tíha vlastního odstínění jednotlivých postav, jejich přerodů, ilustrace agresivity v kontrastu s poddajností, ale rovněž nesmírná obtížnost fyzického rázu. A před tím opravdu mou baseballovou čepici dolů!

Pokud bych hodlal detailně a motivicko-historicky pitvat představení, tak zde logicky trochu uniká přímá souvislost „amazonek“ s klasickými lovkyněmi lebek. Ale to není na programu této recenze. Já osobně jsem lovkyně lebek chápal spíše v rovině lovkyň duší, mamonu a potažmo i v roli lovkyň mozků.

Velkým kladem „Amazonek“ je – kromě již zmíněné stavby scénáře – ohromný smysl pro nadhled a sebeironii. I vypjatá vraždící scéna je vzápětí shozena „filmovou“ parafrází kašírované krve. A vygraduje „zázračným obživnutím“ zavražděné. Ve vrcholu tak přímo geniálně parodujícím tradiční skupiny historického šermu, kde se téměř všichni povraždí a pak vyskočí a bojují dál.

Závěrem nesmím ponechat stranou zbývající realizační tým a zázemí. Produkcí se zabývala Andrea Vagnerová. V roli repetitorky je v divadelním programu uvedeno jméno: Lenka Krameriusová. Producentem představení byla Lenka Vagnerová & Company. Spoušť fotoaparátu mačkal Michal Hančovský. Představení bylo nastudováno ve Studiu Alta a Taneční škole Hes. Celý projekt podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury České republiky a La Fabrika. Mediálním partnerem byly Taneční aktuality.

„Amazonky“ jistě rozčeří české divadelní vody. Dočkáme se jistě ambivalentních reakcí a ohlasů. A tak tomu má být. Moderní divadlo by totiž mělo mít ve svém popisu práce i přímou provokaci. A pokud je tato provokace – jako u Lenky Vagnerové – podpořena poctivým kumštem, tak jí není (téměř) co vytknout.

Foto: Michal Hančovský

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN