Rozhovor s herečkou Annou Stropnickou o inscenaci Příliš drahý jed

„Proti zlu se dá bojovat „

Proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty!

Ve hře Příliš drahý jed hrajete postavu Mariny Litviněnkové, manželky Alexandra Litviněnka. Jaká podle vás je? Jaký je její příběh?

„Je to chytrá, otevřená žena. Je pyšná na svého muže, ale zároveň má přirozený strach. Pořád je to matka od dítěte, bojí se o svou rodinu. Zároveň je milující partnerkou a věří v práci a myšlenky svého muže.“

V čem je vám Marina blízká a v čem naopak je „vzdálená“ – ať už v dobrém či zlém?

„Je mi blízká skoro ve všem. Podporuje svého muže, myslím, že mají hezký, vyvážený vztah. Dává mu zázemí i podporu, ale když už je to za hranicí, nebojí se ozvat a svého muže konfrontuje se svým postojem. V její postavě vidím hezkou ukázku moderní ženy, která propojuje zavedené ženské stereotypy s moderní ženskou emancipací. V dobrém slova smyslu. Je to dobře napsaná postava. I když je hra o velmi vážné události, ukazuje zde hezky ženskou energii a sílu, kterou v sobě máme. Mnohdy i v lehce humorné notě.“

Studovala jste nějaké materiály k celé kauze Alexandra Litviněnka? Nebo si pamatujete na své pocity, když se přímo v roce 2006 udála, případně poté, když probíhaly soudy?

„Zajímala mě samozřejmě ona událost, o které příběh je. Tedy samotný příběh vraždy ruského agenta Alexandra Litviněnka. Znala jsem ho jen matně. Až při čtených zkouškách jsem se díky režisérovi (Thomas Zielinski), dramaturgyni (Martina Kinská) a kolegům dozvěděla o skutečných faktech. Jsem ráda, že se o tom hraje a informuje. Je to kauza z nedávné minulosti a ukazuje nám, jak funguje politika a hrozby velké moci.

Zhlédla jsem pár dokumentů o dané události. Vystupuje tam často „postava“ Mariny Litviněnkové, kterou hraji. Je to pořád žijící osoba, proto úplně nevím, jak ji titulovat. Je neuvěřitelné, čím si prošla a jak byla schopná se vším, co jí potkalo, bojovat. Je těžké mluvit o ní v minulém čase. Je relativní, jestli její boj již skončil. Ale ten hlavní boj, mám pocit, snad vyhrála.“

Ta hra je, dá se říci, politicky angažovaná. Je vám takové divadlo blízké? Hrála jste už v nějaké v tomto smyslu „konfrontační“ hře? 

„Jsem ráda, že takovéto téma Švandovo divadlo inscenuje. Je to svým způsobem odvážné. Až takhle konfrontační inscenaci jsem nedělala, myslím si, že je to důležité. Jsem šťastná, že máme tu svobodu a možnost o těchto věcech hrát.“

Co může podle vás diváka na inscenaci zaujmout?

Budu vycházet ze sebe po přečtení hry. Rozčarovaná, naštvaná, ustrašená. Ale i vděčná, pyšná a odhodlaná. Příběh nabízí negativní pocity, ale i naději a zadostiučinění. Hra je faktická, ale má naději, což je důležité. Říká, že i proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty.

Foto: Alena Hrbková

Martina Kinská

pro Taneční magazín

Budete S dovolením! někde Inbetween a možná dojde i k Průniku díky třem premiérám v divadle PONEC

Listopad přináší hned 3 premiéry!

Všudypřítomný spěch, hledání rovnováhy ve společenském systému a koncept hranic jako někdy vtipná, jindy více alarmující výpověď o stavu naší doby ve třech listopadových premiérách slibují umělecký zážitek, který ještě při odchodu z divadla zůstává pod kůží. Ve dvou premiérách PONEC dává prostor autorům z mladé nadějné generace, Inbetween je česko – slovenský projekt.

S dovolením!

Nikdo nemá čas na nic čekat. Občas se sice zastavíme, ale všudypřítomný stres a spěch nás nutí běžet dál. Inscenace jako zrcadlo odrážející jednu z tváří dnešní doby s lehkostí a humorem je dílem sdružení Spolk.

Představení vyhrálo 2. místo v soutěži Tanečních aktualit Divoká karta 2020.

Inbetween

,,Jsme propojenější víc než kdykoli dřív, měníme se na masu, která se snaží najít rovnováhu. Taháme a tlačíme.“ Představení inspirované aktuálními společenskými změnami a našimi reakcemi na ně.

Koncept z dílny tří autorek: Soňi Ferienčíkové, Márie Júdové Alexandry Timpau je inspirovaný interaktivní architekturou. Čtyři tanečníci tak pracují s materiálem, který se vznáší nad nimi.

Spára: Průniky

Ocitli jsme se tam, kde po doteku zůstává jen prázdná stopa. Realita a sen se smísily dohromady. Už nerozeznáváme hranici našich těl od okolního prostoru. Něco se muselo stát. S námi, se světem, se mnou. Představení nechává nahlédnout do témat současné generace dvacátníků. Vzniklo v rámci projektu Nezřízeni, jehož koncepci vytvořil tandem uskupení Pulsar – Honza Malík a Tereza Krčálová. Choreografka Barbora Ptáčková je letošní absolventkou Konzervatoře Duncan centre v Praze.

Více na:  www.divadloponec.cz

Kateřina Marková R. Pereira

pro Taneční magazín 

Divadlo NoD uvádí legendu o Lunetic

The Legend of Lunetic je dokumentární divadelní sondou do dětství a dospívání v 90. letech

Divadlo NoD uvádí legendu o Lunetic

V nové divadelní premiéře tvůrčího tandemu Janek & Natálka (režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová), které je zároveň uměleckým vedením pražského Divadla NoD, ožije jedna z legend devadesátých let – kapela Lunetic. Příběh, který dává naději, že i když se narodíte v Mostě, pořád se můžete stát legendou. Inscenace The Legend of Lunetic je dokumentární divadelní sondou do dětství a dospívání v 90. letech. Premiéra je naplánovaná na sobotu 27. 11. 2021 od 19:30, první repríza bude následovat ve středu 15. 12. 2021.

„České devadesátky znamenají první setkávání se západní popkulturou a celospolečenský pocit, že je všechno možné, stačí chtít.“ říká dramaturgyně Natálie Preslová a dodává: „Čím větší odstup má naše společnost od 90. let, tím jasněji vidí všechny chyby, které v nich udělala, ať už se to týká politických rozhodnutí, módy, účesů, barevnosti fasád rodinných domků nebo hudebního vkusu.“

V rolích dívčích idolů Vaška, Martina, Davida a Aleše se po náročném pěveckém a tanečním tréninku představí domácí soubor Divadla NoD, tedy Lumíra Přichystalová, Láďa Karda, Martin Cikán a Jan Strýček. Tito čtyři zástupci jedné generace pátrají po původci svého zničeného vkusu. A pod nánosem devadesátkových cetek nalézají děsivou pravdu. Dne 27. února 1995 vstoupil do atmosféry zvlášť jasný meteor, jehož úlomky dopadly do Čech a Moldávie. Ve stejný den vznikly skupiny Lunetic a O-Zone. Náhoda?

„Během 90. let se stalo spoustu opravdu hodně bizarních a hodně nepravděpodobných událostí, ale nikomu to tady nepřipadalo zvláštní. Jako by všichni byli oslepení nějakým úžasným devadesátkovým fetem. A tak jsme se rozhodli přijít na to, co jsme si to doopravdy šlehli, a tak trochu před mladšími generacemi ospravedlnit to, proč máme všichni na fotkách z dětství tu stejnou hnusnou ledvinku a z očí nám stříká, jak jsme za ni šťastní.“ říká režisér Janek Lesák.

V pořadí šestá inscenace uměleckého vedení Divadla NoD navazuje na linii autorského divadla, které převádí na jeviště jednotlivé fenomény popkultury. Tu zahájily inscenace Osamělost komiksových hrdinů (prosinec 2017), Měsíční sonáta č. 11 (únor 2018), inscenace využívající technologii binaurálního zvuku FANTASY! (leden 2019), BIBLE 2 (únor 2019) a projekt na pomezí divadla a LARPu MĚSTEČKO PALERMO USÍNÁ (leden 2020).

Hrají: Lumíra Přichystalová, Láďa Karda, Martin Cikán, Jan Stýček & New Kids in the NoD / Kamila Mottlová, Eliška Soukupová, Michal Máša, Karel Jinda nebo Lukáš Prokop

SCÉNÁŘ: Janek & Natálka
DRAMATURGIE: Natálie Preslová
REŽIE: Janek Lesák
CHOREOGRAFIE: Kamila Mottlová
HUDBA: Lunetic & Ivo Sedláček K
KOSTÝMY: Paulína Bočková
LIGHTDESIGN: Dano Kozlík
SOUNDDESIGN: Vojtěch Drobek Krátký
PRODUKCE: Helena Plicková
VIZUÁL: Dominik Miklušák
FOTO: Michaela Škvrňáková

 

NoD, Taneční magazín

Kvílení

Beat generation znovu ožívá

Divadelní soubor Teatr Novogo Fronta představí svou adaptaci kultovní básně Allena Ginsberga Kvílení. Jejím motivem není pouze Ginsbergův text, ale i život a tvorba celé beatnické generace. Performance bude mít premiéru 3. 10. od 20:00 v pražském divadle X10 v rámci festivalu NextWave. Repríza se uskuteční o týden později 10. 10. od 19:30 v brněnském BuranTeatru

„Příběhy Allena Ginsberga, Jacka Kerouaca, či Neala Cassadyho představují archetypální příběh hrdiny na cestě, během které prochází transformací. Je to i můj příběh,“ uvádí ke svému vztahu k beat generation režisér a autor scénáře Vladimir Benderski a k jeho genezi jedním dechem dodává: „Narodil jsem se na Ukrajině, a když mě bylo devatenáct, emigroval jsem do Izraele ještě za socialistické totality. O několik let později jsem se seznámil s básněmi Davida Avidana a Yony Wallach, izraelských básníků mladé generace, u kterých vliv beatníků byl velmi citelný. Nakonec skrze ně jsem se dostal i k beatníkům samotným.“

Po tom, co sbírka vyšla, byl její nakladatel Lawrence Ferlinghetti obviněn z obscénnosti. Soud, který se následně konal, nesl na bedrech budoucnost kultury a směru, jakým se bude dále vyvíjet. Na začátku října roku 1957 soud rozhodl o Ferlinghettiho nevině. Kvílení není báseň plná oplzlostí, pouze protestuje proti konformitě. Právě protest představuje jedno z témat inscenace. Protest a svoboda projevu (včetně toho uměleckého) neztratila nic ze své aktuálnosti. Brutální potlačování lidských práv se děje v Bělorusku, Rusku, Číně a dalších zemích světa.

Inscenace Kvílení se události ze života Allena Ginsberga, Jacka Kerouaca, Williama Sewarda Burroughse nesnaží zasadit do historického rámce, ale pojmout je aktuálně a transcendentně, jako nadčasový boj za svobodu slova, myšlení a vyjádření. „Představení není pouze o beatnicích, ale především o nás. O tom, co nám jako společnosti schází a proč nás beatníci neustále fascinují,“ uzavírá choreografka Irina Andreeva.

Teatr Novogo Fronta pochází ze St. Petersburgu v Rusku, kde byla tato divadelní společnost založena v roce 1993 Irinou Andreevou a Alešem Janákem. Jejich první práce vycházely z experimentu na poli vztahu mezi tělem umělce – jediného materiálu užívaného umělcem – a prostorem kolem něj. Mezinárodní povaha souboru je charakteristická i pro jeho aktuální/ současné složení. Nejnovější projekty/inscenace jsou realizovány ve spolupráci s tanečníky (performery, herci) z České republiky, Německa, Izraele, Ruska či Maďarska.

Novátorský přístup je zřetelný i v osobitém přístupu ke složkám inscenace.

K mnohovrstevnatosti inscenací přispívá bohatá symbolika a postmodernistická intertextualita. Kombinace specifických, svérázných, formálních i tematických aspektů tvorby je pramenem přitažlivosti projektů TNF, které se setkávají s velkým ohlasem u domácího i zahraničního publika.

Teatr Novogo Fronta / Kvílení

3.10. 2021 Divadlo X10, Praha / festival NextWave / 20:00 – premiéra

10.10. 2021 BuranTeatr, Brno / 19:30

(scénář a režie: Vladimír Benderski// choreografie a světla: Irina Andreeva// hudba: Jakub Rataj a Alexandra Cihanská Máchova// scénografie: Roman Cihanský Mach// kostýmy: Radka Vyplašilová a Jan Lejbl// produkce: Anna Girodová // projekce: Ondřej Ševčík // hrají: Gagik Čilingaryan, Zuzana Smetáčková, Johana Panenková, Arsenij Mykhaylov, Matěj Pour, Kamila Paličková, Marek Gaj, Evžen, Vojta Kudla, Zuzana B. Cvejnová, Lukáš Klíma)

 Projekt vzniká za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu kultury České republiky a Hlavního města Praha

Anna Girodová, Zuzana  Bednarčiková

pro Taneční magazín