„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být  opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v  klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory  nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

HAJDY do Ponce NA HAJDYLU!

Martina Hajdyla Lacová „hřeší“ v Ponci se židlí i na židli. Se skvělou hudbou. S fantastickým světelným parkem. S kalhotkami, nad kalhotkami, pod kalhotkami – i bez kalhotek…

Přesně v polovině března (konkrétně 15. a 16.) měla na tradiční taneční scéně Ponec první a druhou slavnostní světovou premiéru inscenace „L – o ONE THE SEVEN“ z autorské dílny slovenské taneční osobnosti Andreje Petroviče. Jedinou – a skvělou – sólistkou byla Martina Hajdyla Lacová. O dojmy hned z té první premiéry se nyní se TANEČNÍ MAGAZÍN se svými čtenáři podělí:

ONE WOMAN SHOW

Čerstvá laureátka titulu „Tanečnice roku“ Martina Hajdyla Lacová se cítí v sólových programech jako ryba ve vodě. Dokáže plně zdůraznit svou individualitu. Cele se nechává inspirovat scénickou hudbou, světly i dalšími jevištními podněty. Již tradičně v Ponci nastoupila „v dresu“ své domovské taneční skupiny ME-SA, jejíž je zakladatelkou.

Autor námětu, koncepce, režisér i choreograf Andrej Petrovič projevil velké zkušenosti z velkého tanečního světa. Jeho režijní rukopis je svébytný a nezaměnitelný. Předestavení samotné je doslova tryskajícím vřídlem kreativity. Petrovič zde řeší sedm ženských hříchů.

Možná si pouze autor svou „světovost“ mohl klidně odpustit v samotném názvu? Je touhou po ještě větší světovosti? Podbízením se zahraničnímu publiku? Laciným efektem? Patrně od všeho něco… Nicméně, inscenaci by slušel srozumitelný český název! Nebo slovenský? Když obě jeho vůdčí osobnosti mají kořeny v zemi Tater a Dunaje?

1.Hajdyla

ŽIDLE

Bezmála tři čtvrtiny téměř hodinové inscenace je jedinou dekorací na scéně – strohá židle! Martina Hajdyla Lacová si s ní plně vystačí. Je jí oporou, partnerkou i oponentkou – soupeřkou s níž se nedokáže srovnat.

Zaměřit se pouze na židli by bylo odvedením od dalších vrcholných výkonů. Především musíme k výšinám vyzvednout světelné efekty a celkovou režii osvětlení (opět „světově“ nazvanou „světelný design“), jíž měla v gesci Katarína Ďuricová. Nikoli náhodou je v programu představení uváděna hned za režisérem i choreografem a interpretkou.

Další silnou stránkou inscenace „L – ONE THE SEVEN“ je hudba.  Je inspirací, dramatickým přemostěním i nositelkou děje! Autory jsou Ben Frost a Amon Tobin. Hudba Bena Frosta kombinuje již existující nahrávky (Venter), které  jsou použity s jeho svolením, s originálními kusy, které vytvořil přímo pro toto představení. (Hudba na základě licence OSA se vztahuje ke skladbě Piste 02 Amona Tobina.)

2.Hajdyla

KALHOTKOVÁ ROLE A ROLE KALHOTEK

Pochopitelně, kalhotkovou rolí se odjakživa v divadelním světě nazývá úloha, kdy žena vystupuje v mužské roli. O to v inscenaci v Ponci v žádném případě nejde! Naopak. Hajdyla dává vyniknout svému ženství i ženskosti. Se všemi klady i zápory, co k tomu neodmyslitelně a historicky patří.

Tvůrci zde dali „kalhotkové roli“ zbrusu nové významy! Kalhotky zde zosobňují ženský pomyslný pás cudnosti, bariéru, hranici studu i odvážnosti… Mimo tohoto v první linii se nabízejícího symbolismu zde získávají kalhotky další důležitější významy. Jsou zosobněním určitého „napnelismu“ vztahů mezi oběmi pohlavími. Jsou výrazem ženské hravosti. Pochyb o sobě samé… Zkrátka, kalhotky se v této inscenaci vznesly až filozofickým výšinám.

BOTOSTROJ?

Závěrečná pasáž inscenace by se jistě líbila ředitelce Obuvnického muzea ve Zlíně Mgr. Mirce Štýbrové. Scénu totiž zaplaví obří síť plná – ženských bot, botiček a škrpálů!!! Od lodiček, přes sportovní kecky až po zimní kozačky.

Pokud jde o zosobnění jednoho z ženských hříchů, tak nápad vskutku velkolepý! Pomyslný klobouk dolů. Avšak, nebyly by ještě výstižnější typické dámské kabelky? Jistě by dávaly i inscenačně a scénicky různorodé a lákavé možnosti využití…

Představení s dlouhým – a pro české patrioty nesrozumitelným – názvem se vskutku povedlo. Velkou zásluhu na tom má jistě i supervize Karolíny Hejnové a MarkétyPerroud.

Nenechte si v Ponci skvělou Martinu Hajdylu propásnout!

Další reprízy jsou na pořadu 5. 4. a 5. 5. Ty dvě pětky si snad i zapamatujete…

 3.Hajdyla

Michal Stein

Foto: archiv divadla PONEC

Taneční magazín