Nové „království“ ALTY

Impozantní prostory. █ Tak trochu „studený odchov“. █ Lucia Kašiarová v červené barvě. █  Ambasadoři i ti další. █ Též nové sídlo Centra choreografického rozvoje SE.S.TA. █ Tudy kráčela i filmová historie. █ Kavárna s ambicemi. █ A co dál? █

Jak je již pravidelným čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU známo, Studio ALTA ke konci února 2020 opustilo, po jedenácti letech, své již tradiční industriální prostory v holešovické ulici Bubenská. A od počátku května 2020 působí v historické budově karlínské Invalidovny. Tam získalo od Národního památkového ústavu do zapůjčení její západní křídlo. Program a náplň v současných prostorách zajišťuje ALTA ve spolupráci s Národním památkovým ústavem a neziskovou organizací „Iniciativa pro Invalidovnu“. Poslední květnovou středu zde byla uspořádána tisková konference, spojená s prohlídkou celého prostoru rozlehlé budovy.

Již při vstupu do západního křídla čtvercového areálu (100 x 100 metrů!) Invalidovny jsme si nemohli neuvědomit, že za tak krátkou dobu zde proběhly desítky úprav. Interiéry si vyžádaly citlivé stavební i instalační rekonstrukce, aby zde vůbec všichni mohli pracovat a tvořit. Elektrické rozvody, alespoň provizorní podlahy, základní hygienická zařízení… Pouze zásadní řešení vytápění historické budovy se ukázalo velkým problémem. V letních měsících je teplotní stav v barokní budově ještě snesitelný… Za zimních měsíců budou muset být divadelní (i kancelářské) prostory vytápěny lokálně, individuálně.

Přítomné v novém prostoru uvítala šéfka Studia ALTA Lucia Kašiarová. Stylově – v červených kalhotách i teniskách. Seznámila přítomné s nejbližšími plány a výhledy studia i dalšími aktivitami v Invalidovně. Nebudeme je nyní jmenovat a probírat detailně, neboť korespondují s naším nedávno publikovaným článkem: https://www.tanecnimagazin.cz/2020/05/20/studio-alta-zaha…nske-invalidovne/.

S Invalidovnou a jejími prostorami bude bytostně propojen i fotograf, režisér, výtvarník, scénický výtvarník i světelný designér Michal Hσr Horáček. A jeho Hσr Gallery. O něm TANEČNÍ MAGAZÍN v minulosti referoval zejména ve spojitosti s divadlem Dany Paly. Tento vskutku renesanční umělec přítomné seznámil se svými nejbližšími plány, v nichž integruje (jak jinak, že?) výtvarné i divadelní umění.

Jižní průčelí Invalidovny s hlavním vchodem

Potom již přišli ke slovu takzvaní ambasadoři ALTY. Lukáš Karásek v kostce představil plány souboru „tYhle“. Nejen mne zaujal jeho ambiciózní projekt pod pracovním názvem „Obývák“. Tento někdejší student Pierra Nadauda z brněnské JAMU jím bude reflektovat na své i naše nejbližší interiérové okolí. Zpravodajská čest velí ještě doplnit, že významnými členy „tYhle“ jsou scénografka, režisérka a performerka Marie Gourdain. Francouzka, od roku 2010 žijící a tvořící v Praze. A také její kolega ze země Galského kohouta Florent Golfier, performer a transformer. Že by francouzský profesor zanechal v Lukáši Karáskovi tak trvalou stopu?

Lucia Kašiarová vtipně a věcně zareagovala na projekt „Obývák“ slovy, že teprve v karanténě z důvodů koronaviru si uvědomila, jak na nás působí ten nejbližší interiér.

Jiřího Šimka jsme měli tu čest nedávno vidět v televizi v britsko-francouzko-českém filmu o atentátu na Heydricha „Anthropoid“. V tomto snímku režiséra Seana Ellise výborně ztvárnil klíčovou roli Karla Čurdy. Na konferenci byl však v roli zástupce souboru „Ufftenživot“. Toto divadélko si zasloužilo, jak věrní čtenáři uznají, již množství kladných recenzí TANEČNÍHO MAGAZÍNU. Šimek krátce, věcně přítomným přiblížil nejbližší divadelní i multimediální aktivity souboru, jehož další oporou je Sára Arnsteinová.

Dlužno ještě podotknout, že Lukáš Karásek i Jiří Šimek zdůraznili, jak si nové role ambasadorů ALTY oni i celé jejich skupiny váží.

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA se podílí na řadě tanečních aktivit širokého domácího i mezinárodního významu. Koneckonců, je i partnerem TANEČNÍHO MAGAZÍNU. Jeho představitelka, hraběnka Marie Kinski, seznámila auditorium konference s nejbližšími plány. Zdůraznila výhodu užšího propojení s ALTOU. Mimochodem, již v jejích holešovických prostorách SE.S.TA organizovala své tradiční Kulaté stoly a diskusní programy. Hraběnka ještě přítomné pozvala na letošní ročník KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou (14. – 16. srpna). Letos se spíše oprostí od své tradiční internacionality. Podpoří domácí soubory v onom nelehkém boji se současnými omezeními. V jejich duchu bude také muset uzpůsobit svůj návštěvnický řád a režim kulturního programu. A právě pražská zahajovací „ochutnávka“ KoresponDance proběhne 11. srpna v prostorách i exteriérech Invalidovny.

Marie Kinski, šéfka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA a předsedkyně Vize tance v jedné osobě

Invalidovna se neuzavře ani dalším výtvarným aktivitám. Bude je mít v gesci sdružení „3kurátorky“. O výstavách zde proponovaných seznámila novináře Kristýna Hájková. Na trio ji doplňují – v duchu názvu – ještě Alžběta Horáčková a Diana Kněžínková.

Spolupracující skupinu „Tlustá čára“ reprezentovala Ivana. Jmenovaná organizace má za cíl svou tvorbou obecně poukazovat na témata, která členy ve společnosti štvou. A zároveň integrovat do své tvorby zástupce sociální oblasti – lidi v závislosti, lidi bez domova, z azylových domů, bývalé vězně, oběti trestných činů a další. Prostě ty, kteří jsou společností častokrát vyloučeni. A možnost tvorby či sebevyjádření je jim odepřena. I přesto, že jsou ve svém nitru stejní jako my všichni. Jediným rozdílem je, že život je srazil na kolena a oni samotní nejsou schopni se postavit zpět na vlastní nohy. „Tlustá čára“ hodlá takovýmto lidem poskytovat zázemí, komunitu i motivaci něco změnit.

Při následných otázkách žurnalistů, respektive odpovědích Kočíkové na ně, bylo však zřetelné, že „Tlustá čára“ teprve své aktivity zahajuje. Třeba konkrétně při dotazu na Helsinský výbor. Prostě, tady ještě řada chvályhodných nápadů není zřejmě úplně tak zcela a do detailu domyšlena…

Po povodních v roce 2002 zůstaly stěny přízemních místností Invalidovny osekané

Ke slovu přišly i dvě reprezentantky duchovního sdružení „Karavana“. Na rozdíl od „Tlusté čáry“ měly své bohulibé aktivity do detailu promyšlené a perfektně zpracované. Všichni zde vystupující dokumentovali velmi široké spektrum aktivit a názorů, kterým bude západní křídlo Invalidovny otevřeno.

Po malém, leč zdravém, pohoštění pak následovala závěrečná, aktivní, část tiskové konference. Unikátní prohlídka nejzajímavějších prostor Invalidovny.

I v těchto chodbách se zde natáčelo…

Pod vedením vedoucího odboru Národního památkového ústavu inženýra Miroslava Indry a kastelánky Invalidovny Petry Widžové jsme zavítali do nejzajímavějších interiérových prostor rozlehlého komplexu. Bylo nám umožněno poznat, jak žili před více staletím váleční invalidé. Procházeli jsme se zde po stopách legendárního fotografa Josefa Sudka. Obdivovali zdejší kapli se zachovalými vitrážovými okny. Ale i zaregistrovali devastující stopy povodně z roku 2002. Invalidovna čelila více povodním, avšak ta nedávná byla pro ni nejhorší. V dlouhých chodbách zanechaly také stopy různé filmové štáby. Natáčel zde Miloš Forman oskarového „Amadea“. Ale také se zde točily scény do filmů „Doktor Živago“, „Malý Indiana Jones“, „Masaryk“ a mnoha a mnoha dalších. Na nádvoří u kašny zde natáčel jeden ze svých videoklipů slavný Ozzy Osborne. Prostě, tady kráčela historie. A to i ta filmová.

Šéfka ALTY Lucia Kašiarová a šéf odboru NPÚ inženýr Miroslav Indra

Proč tedy navštívit zrovna Invalidovnu? Kromě kulturního programu zde můžete navštívit kavárnu či komunitní zahrádku, anebo se zapojit do dění vlastní aktivitou či projektem. A co navíc? V ALTA kavárně se můžete osobně setkat s umělci, pracovníky z neziskového sektoru, studenty, maminkami, starými i novými známostmi, či případně sousedy.

Sledujte facebook, najdete tam menu i akce!

Informace k ALTA-kavárně: Lukáš Škorvánek,

kavarnaobyvak@altart.cz,

Telefon: 602 733 205

A kdy se do „království“ ALTY vypravit?

Otevřeno je již od druhé dekády května 2020 denně:

Pondělí – pátek: 15.00 – 22.00

Sobota – neděle: 10.00 – 22.00

Pozorným čtenářům neuniklo, že Studio ALTA má tyto prostory pouze propůjčené. Ano, Invalidovnu totiž čeká zanedlouho komplexní rekonstrukce. Zub času a nestylové změny minulého režimu i filmařů udělaly své. Divadelníci a pouliční umělci byli odjakživa historicky vnímáni jako „plemeno kočovné“. To sice ano, ale… Věříme, že ALTA časem nalezne své pevné místo v Praze. To své umělecké, v tanečním a divadelním světě, našla již dávno.

 Foto: archiv a Darja Lukjanenko

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Vstoupíš dvakrát do stejného moře?

Jiné mezinárodní obsazení. █ Dana Pala tentokrát na „režijní židli“. █ Škrty a inovace. █ Prostor i rozlet ve studiu ALTA. █ Vrcholná reminiscence na dávné pánské záchodky zachována! █

TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil již předloni na první premiéru „La Mar“ v Praze 7, Holešovicích, v komorním divadélku populárního pražského Cross Clubu, obsáhlou recenzi. Připomeňme si alespoň její důležité pasáže: „Výkon Dany Paly, a zejména italského tanečníka Enrico Paglialungy, byl strhující. Vše bylo podřízeno stylu a náladě téměř hodinového představení. Nástup interpretky z hlediště. Nekomplikovaná, ale výrazná scéna. Výstižné kostýmy Nguyen Šetlíkové. Světelný design Michala Hōr Horáčka (který byl i  prvním fotografem a autorem plakátu tohoto projektu). A v neposlední řadě i skvělá hudba Jiřího Lukeše.

Právě hudební doprovod se stal nedílnou součástí představení. Nebyl pouhým podkreslením, nýbrž i dynamizoval děj. S minimalistickým prostředím konvenovala převážně konkrétní hudba a zvuky (nikoli vzniklé elektronicky, samplovaně, ale převážně reálné). Kontrastem jim pak byly výrazně melodičtější, romantizující kytarové rify.

Scéna dokázala evokovat mnohé. Podněcovala divákovu obrazotvornost. Důvěrně známé žlábky s vodou z pánských WC hospod čtvrté cenové skupiny se proměňovaly postupně v moře až ve vodu život budící. Jednoduchá síť v rámu se stávala labyrintem i pouty zároveň, aby ve finále zaobalila a svázala veškeré ty hormony mužského i ženského světa.“

Po dvou letech jsme tedy vstoupili do jiného moře. Ale opravdu jiného?

Obnovená premiéra se konala také v Holešovicích. V pouze jednu stanici tramvají (od Cross Clubu) vzdáleném renomovaném Studiu ALTA. Změnili se interpreti. Dana Pala se již plně věnovala režii a supervizi, nikoli jevištním povinnostem.

Starý a osvědčený titul, noví interpreti

Nelze jednoznačně zhodnotit, zda sevřenějšímu komornímu stylu představení „La Mar“ nenapomáhalo intimnější prostředí podkrovního divadélka Cross Clubu? ALTA a její prostor však daly snům o moři a mořských pannách Dany Paly daleko větší rozlet.

Hlavní a tou největší změnou byli oba protagonisté. Mezinárodní „bratrství“ zůstalo zachováno. Tentokráte však v opačném gardu. Čechy reprezentoval (pro)tentokrát tanečník se světovými zkušenostmi Viktor Konvalinka. A jeho „protiváhou“ byla křehká Hanna Nussbaumer. V programu je prezentována jako Australanka i Švédka zároveň. U ní nutno vyzdvihnout pravidelné smluvní angažmá ve švédském souboru Norrdans.

Nemám tak dokonalou „fotografickou hudební“ paměť, abych posoudil změny v Lukešově hudební partituře. Tedy, pokud k nim vůbec došlo? Je pravdou, že nyní na mne působila scénická muzika provázaněji. Může to být však efektem širšího a hlubšího jeviště a tím pádem plynulejších tanečních akcí?

Na snímku v popředí (modře nasvícené) ony stylizované žlábky dávných pánských WC

Stěžejní body divadelní scény zůstaly zachovány. Proplétaný rám i reminiscence na dávné pánské toalety – žlábky. Zvláště onen silný moment „koloběhu vody“ z pánských pisoárů až do moře zůstává silným momentem i v obnovené verzi. Ta WC evokují i léčbu močí – urinoterapii, která dává život něčemu novému.

Hlavní změna se týkala obsazení obou hlavních, jedinečných postav. Je polemické, zda u nich sázet na kontrasty, protipóly? Anebo se více zaměřit na jejich vzájemné souvztažnosti?

U Hanny Nussbaumer příjemně překvapil poněkud hravější a lyričtější přístup k roli, než tomu bylo minule u autorky a režisérky v jedné osobě  ̶  Dany Paly. Tanečnice se severskou praxí zde prokázala smysl pro hudebnost, variabilitu i širokou škálu vnímavosti pro temporytmus inscenace. Naopak, režírující Dana Pala do ní mohla vložit vše to, co se velice složitě interpretům zároveň režírujícím sebe sama vychytává. A zároveň i své zkušenosti z minulých provedení. Dá se jednoznačně prohlásit, že ženská postava zde nyní vyzískala další odstíny i valéry. Jinou otázkou zůstává však vzájemná souhra i korelace obou (a jediných) interpretů…

Osobně pro mne ženský a mužský svět spíše reprezentovala případněji Dana Pala a Enrico Paglialunga, tedy ti minulí představitelé. Vystupovali ve větším souznění a jejich vzájemné scény napomáhaly určitému jiskření.

Viktor Konvalinka má být sice „macho-reprezentantem“, ale někdy budí na pódiu dojem, že hraje bodyguarda sebe samotného… Prostě, že má starosti sám se sebou a už nezbývá prostor k partnerským otázkám. Připomíná mnohdy spíše samočinné mužské monstrum. A už vůbec nikoli dobyvatele či ochránce křehčí Hanny…

To je však pouze můj dojem z konkrétního, premiérového, představení. Další provedení mohou přinést v tomto směru určitě jiné vztahové polohy a vzájemné korelace. Ostatně, i skvěle obsazené sportovní týmy, nabité hvězdami,  se vždy delší dobu sehrávají…

Myslím, že již mnoha tituly ověnčená inscenace „La Mar“ dostala ve Studiu ALTA další rozměry, impulsy. I podněty. A to je tím nejdůležitějším.

»La Mar«

Koncept, režie, choreografie: Dana Pala  (CZ)

Tanec: Hanna Nussbaumer (AUS & SWE), Viktor Konvalinka (CZ)

Set design, original light design: Michal Hōr Horáček (CZ)

Light design: František Fabian

Kostýmy: Nguyen Ha Thanh Špetlíková (VN)

Hudba: Jiří Lukeš (CZ)

Hudební motivy: José Bolaňos (ES)

Produkce: Dana Pala Creativity

Foto: Andrea Barcalová 

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»LA MAR« nově a v ALTĚ

Obnovená premiéra počátkem listopadu. Zcela v novém obsazení. Ve „švédském“ provedení.

DANA PALA CREATIVITY company představuje taneční inscenaci „La Mar“ ve zbrusu novém nastudování! V díle na motivy pohádky H. Ch. Andresena „Malá mořská víla“ se představí Hanna Nussbaumer (AUS & SWE) a Viktor Konvalinka (CZ). Choreografii Dany Pala, ve které je hlavním tématem vztah mezi mužem a ženou, můžete vidět v pražském Studiu Alta v Holešovicích. Premiéra v novém obsazení se zde uskuteční 8. listopadu 2019 v 19.30.

Inscenace pokračuje v linii prolínání tance se scénografií a diváci mají možnost vidět pečlivou choreografickou práci s rozličnými elementy na scéně. Dílo je doprovázeno originální hudební kompozicí Jiřího Lukeše. Inscenace byla roku 2017 oceněna v Šanghaji na festivalu Dance Stages. Nyní ji nově nastudují tanečníci z profesionálního švédského souboru Norrdans.

Choreografka Dana Pala, která tvoří hlavně v České Republice, Španělsku a Německu vede mimo jiné také taneční školu moderního tance v Mělníku u Prahy. Hlavní myšlenkou její tvorby je vznik tanečních projektů, workshopů a propojení různých uměleckých disciplín z oblasti současného tance, hudby, scénografie, architektury i multimediálních technik.

Viktor Konvalinka (tanec)Po absolvování Pražské taneční konzervatoře se stal členem Českého národního baletu, kde byl v roce 2006 jmenován sólistou. Vystupoval jako sólista v klasickém repertoáru, moderních baletech a současné choreografii. Během svého působení zde nastudoval mnoho děl renomovaných choreografů, jako jsou Jiří Kylián, Ohad Naharin, Mats Ek, Jiří Pokorný, Jacobo Godani, Youri Vamos, Petr Zuska, Jan Kodet a mnoho dalších. V roce 2009 založil taneční company DekkaDancers. V roce 2015 získal za své vynikající sólo v „Decadance“ Ohada Naharina v Národním divadle, cenu Thalia v kategorii „Tanec a pohybové divadlo“. Od roku 2015 působí v taneční company Norrdans.

Hanna Nussbaumer (tanec) Po maturitě na Ecole Ballet School v Sydney v Austrálii v roce 2013 promovala v Londýně na Rambert School of Ballet and contemporary dance. Během svého pobytu zde měla příležitost spolupracovat s Rambert Dance Company. Poté pokračovala v magisterském studiu na London School of Contemporary Dance. V roce 2013 nastoupila na praxi v dánském tanečním divadle. Do Norrdans nastoupila v lednu 2015. Nyní tančí na volné noze a spolupracuje například v ČR s Janou Burkiewiczovou.

Foto: Andrea Barcalová 

TANEČNÍ MAGAZÍN

»NINCS« – artově i místy artisticky

Sólo pro tři tanečníky a tubusy. Dana Pala opět překvapila. (Vcelku pochopitelně, že kladně.) A na obecenstvo čekala interaktivní soutěž!

Jak vás, čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU, již nedávno publikovaný rozhovor s Danou Palou připravoval, byla tehdy  doslova „na spadnutí“ nová premiéra s tajemným, avšak krátkým názvem – „NINCS“. V pátek 21. června 2019 nadešel „Den D“. A vše se odehrálo v holešovickém Studiu ALTA.

Nová inscenace „NINCS“ nezaujala pouze netradičním názvem, ale ojedinělou koncepcí a určitou mnohovrstevností. Na rozdíl od romantičtějšího představení „La Mar“, které TANEČNÍ MAGAZÍN recenzoval zhruba před půldruhým rokem, tady diváka čekala větší dynamika, kontrasty i pestřejší škála tanečně výrazové palety.

Hlavní osoba večera, autorka, režisérka a šéfka své tanečně kreativní skupiny Dana Pala

A pochopitelně oproti „La Mar“ zde byl větší – již na první pohled markantní – kontrast. Kontrast dvou bílých dívek a afrického tanečníka. Kontrast naprosto protikladných volných hudebních ploch vůči až pregnantně vystavěným kompozicím. Kontrast tanečněji pojatých sekvencí s artisticko-cirkusovým pojetím choreografie.

Pokud jsem uvedl pestrou tanečně výrazovou paletu, tak zde opravdu pojímala široké spektrum. Od improvizačně uvolněných momentů až po ony (jistě drilem připravené) artistické pasáže. Většina tanečních obrazů byla nesmírně náročná na vzájemnou souhru tria interpretů.

Ráz představení výrazně určoval světelný design skupiny Maess

Již zmíněná hudba autora Marka Víta byla jedním z dalších vrcholů představení. Dávala vystupujícím a jejich pohybu dynamiku, inspirovala je k mírným improvizacím i dodávala celému projektu „NINCS“ švih a potřebný odpich. V místech, kdy vypadalo, že je (občas) choreografie tak trochu příliš „zahleděna sama do sebe“, jí dala Vítova hudba i potřebný nadhled. Měl bych pouze výtku k záměrně monotónním pasážím na bicí ve stylu africké etno-hudby. Zde bych (tedy já osobně) uvítal místo elektronicky vytvořených zvuků bubínků živě nahrané ony darbuky i jiné africké bubínky a bubny. A naopak, v jedné prokomponovaněji pojaté pasáži, mi melodie i částečně její aranžmá připomínaly tak poněkud píseň Bohuslava Ondráčka „Trojúhelník“ z alba Evy Pilarové „Zázrak je žít“.

Samostatnou kapitolou jsou výtvarné aspekty představení „NINCS“. Velkou míru úspěchu této stránky nese „světelná“ skupina se jménem totožným s belgickým cyklistou křestním jménem Marcelem. Také on se jmenoval, jako ona, Maess. Výraznou autorskou pečeť inscenaci vtiskl talentovaný výtvarník i pedagog Jan Kopřiva, který do práce s Danou Palou aktivně zapojil i své žáky. A nikoli poslední v řadě stojí za velkou zmínku, či spíše pochvalu, i autorka působivých a funkčních kostýmů Tereza Havránková.

Dana Pala a Simona Machovičová mezi tubusy

Taneční výkony trojice hlavních a jediných protagonistů je zbytečné více rozebírat. Byly špičkové. A musím se poklonit tomu, že hlavní protagonistka Dana Pala zvládla i sama sebe režírovat a choreografovat, i když byla zároveň „na place“.

Takovou třešničkou na dortu byla závěrečná interaktivní soutěž pro obecenstvo.

„NINCS“ stojí určitě za vidění. Předkládá divákům nejen plnohodnotnou existencionalisticky zaměřenou podívanou, ale také klade množství otázek a zavdává impulsy k polemice. Třeba i do diskuse spojení akrobatického, spíše trochu cirkusověji pojatého rytmu představení, s až ortodoxním tanečním přístupem.

Don Mulefu a Simona Machovičová a tubusy

»NINCS«

Choreografie, režie, koncept: Dana Pala

Tanec, pohybová spolupráce: Simona Machovičová, Don Mulefu

Scénografie, výtvarná spolupráce, grafika: Jan Kopřiva

Hudba: Martin Vít

Světelný design: Kreativní skupina Maess, Jonáš Garaj, Ondřej Hanzlian

Kostýmy: Tereza Havránková

Produkce: Dana Pala Creativity, Art 4 People

Délka představení: 57 minut

Premiéra: 21. 6 v 19.43 Studio ALTA

Ani při děkovačce nemohly chybět všudypřítomné tubusy

Foto: Michal Hančovský

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN