Štítek: choreografka

V úterý měl v „obýváku“, tedy přesněji charakterizováno v multifunkčním prostoru tanečního a divadelního studia ALTA v Praze 7, Holešovicích premiéru film, který se zabýval také tancem. Nikoli tancem jako fenoménem, třeba prostřednictvím dokumentárního žánru, nýbrž tancem jako výrazovým prostředkem.

Jedenačtyřicetiminutové ambiciózní filmové dílko „PŘEKLAPY A PŘEHMATY“ mladé režisérky, scenáristky i kameramanky MARKÉTY MAGIDOVÉ si jistě zaslouží pozornost. Již pro výkon renomované tanečnice, choreografky i pedagožky Terezy Indrákové v hlavní a téměř samojediné trojroli. Ostatní herecké role jsou spíše dokreslující a ani by se nedaly pasovat na klasické herecké party, jde výhradně o dokreslující pozice statistů.

Největší slabinou filmu se jevil scénář i námět. Rádoby módní téma konkurzů do nadnárodních firem, parafráze na úřední manýry a stereotypy. Do toho všeho – trochu stylem kočičky s pejskem vařících dort – ještě módně naroubovaná aktuální problematika solárních energetických zdrojů. Samotné téma není absolutně nosné na snímek čtyřicetiminutové stopáže. Rozvláčnost scénáře zachraňoval pouze výjimečný výkon Indrákové, která i v netanečních pasážích zářila a dokázala, že ne nadarmo má za sebou éru i v divadle Conti nuo. V detailním scénáři se – v duchu názvu o překlapech a přehmatech – stále opakují vtipné i méně vtipné rádoby překlepy ve firemních dotaznících. Ty asi působily nějvětší oříšek překladatelce a autorce anglických titulků. Diváka nechávaly spíše chladným. Ba jej ubíjely spíše nudně fádním stereotypem. Již při pátém překlepu mne napadlo osvědčené pravidlo, o opakovém vtipu, který vtipem přestává být.

Ačkoli mne to režisérka a scenáristka Magidová po projekci spíše vyvrátila, z parodií na byrokratické prostředí jsem velmi silně cítil vliv ranných filmů Tomáše Vorla. Ať již krátkometrážního „Ing.“ či celovečerního „Kouř“.

Další složky díla již jednoznačně předčily nevýrazný námět i scénář. Kameru lze pouze vynášet do nebetyčných výšin. V několika momentech jsem měl dokonce dojem, že za ní stojí Jan Malíř či Olga Špátová anebo jiné kameramanské eso. Nic než pochválit mohu i výběr lokace – budovu někdejších Elektrických podniků na Bubenském nábřeží v Praze 7. Bizární a chladný interiér puristického skvostu české administrativní architektury dodával filmu až kafkovský nádech tajuplného zámku. Zde je ovšem opět otázka ke scénáři – jakým způsobem vyst ihuje tato dnes spíše vysídlená budova současnou dynamickou firmu, snažící se zaujmout nové uchazečky o místo? Neopila se tvůrkyně pouze kouzlem prostředí?

Práce s kamerou v atraktivním prostředí místy připomínala i nejsilnější momenty režiséra Vladimíra Michálka z kultovního filmu „Amerika“, pro nějž si naopak vybral skvostné interiéry Plečnikova Chrámu Nejsvětějšího srdce páně na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad v Praze 3 na Vinohradech.

Rovněž scénická hudba Michala Cába a Matěje Hejla si zaslouží velkou jedničku. Její nápadité sekvence při tanečních číslech Indrákové patří k nejpropracovanějším momentům díla. I její kontrast a kontrapunkt při klidných zdánlivě zcizovacích scénách jsem si doslova užíval. Režisérce se musím poklonit za vydařenou synchronizaci hudby s obrazem, což nebývá ve spíše jednodušších podmínkách zpracování obdobných filmů vždy pravidlem. Malou kaňkou na vyznění hudby je pouze její nekvalitní technická studiová nahrávka. Místy jsem si připadal jako, že poslouchám mal ý kazetový maďarský magnetofon z roku 1978. Myslím, že dnes již jsou k dispozici cenově dostupná studia, která by obdobný problém hravě vyřešila.

Pochvalně se musím zmínit i o práci kostýmních výtvarníků, kteří v titulcích filmu zůstali v anonymitě.

Suma sumárum. „Překlapy a přehmaty“ stojí za vidění, ale neuškodilo by jim se zamyslet nad tempem, rytmem a adekvátností umocnění byrokratického a odlidštěného prostředí nadnárodních firem. Nicméně silný dojem absurdity ve mně jako v divákovi zůstal – a tak snad ten večer nebyl marný. Samotnou představitelku hlavních rolí Terezu Indrákovou musím v závěru pochválit za lidskou vzpomínku na Pavla Šmoka, u nějž v Pražském komorním baletu po několik sezón působila.

Foto: archiv studia ALTA

Michal Stein

Taneční magazín