…a to přímo z hlavního města Prahy. Máte volno dopoledne? Hrajete rády pro děti? Neváhejte!
DIVADLO KK hledá herečku z Prahy (18 až cca 30 let věku, štíhlé postavy) na alternaci rolí v pohádkách.
Divadlo hraje inscenace pro dospělé i děti. Pořádá také letní divadelní školy.
Jedná se v průměru o dvě dopoledne v týdnu, zájezdová představení.
Honorář: 800–1 300 Kč za představení
Bližší informace, tituly, fotografie z pohádek a kontakt na: www.agenturakk.com.
TANEČNÍ MAGAZÍN
Pražské Hudební divadlo Karlín vyhlásilo soutěž o nejlepší divadelní soubor ze základní či střední školy. Hlaste se do konce ledna!
Do soutěže se mohou hlásit i základní umělecké školy a amatérské soubory, nikoli však konzervatoře či profesionální soubory. Přihlásit se lze s muzikálovými i činoherními inscenacemi na našem webu https://www.hdk.cz › o-divadle › aktuality › detail › 167-jedinecna-sance-… , kde jsou i podrobná pravidla. Koncem roku 2019 o tom informoval ředitel HdK Egon Kulhánek. Do soutěže se lze přihlásit na webu www.hdk.cz/soutez-eduard/, kde jsou i podrobná pravidla soutěže. Uzávěrka přihlášek je 31. ledna 2020.
„Když se první ročník vydaří, rádi bychom ve vyhlašování cen pokračovali i v dalších letech,“ uvedl Kulhánek.
Zaslané soutěžní příspěvky ve formě videí bude hodnotit odborná porota, ve které vedle Kulhánka zasedne mimo jiné dramaturg HdK Adam Novák, zpěvačka a herečka Lucie Bílá, zpěváci a skladatelé Václav Noid Bárta a Ondřej Gregor Brzobohatý. Cena dostala své jméno po Eduardovi Tichém, zakladateli HdK. Ze soutěžních představení porota vybere tři nejlepší soubory, z nichž si jeden odnese Cenu Eduard.
https://www.hdk.cz › o-divadle › aktuality › detail › 167-jedinecna-sance-… Podle kvality nabídnutých inscenací dostane pět až deset nejlepších souborů možnost zahrát v září příštího roku svá představení na vznikající Malé scéně HdK pro 150 diváků. Vítězná inscenace pak bude ve spolupráci s divadlem uvedena na velké scéně HdK. „Nechceme vybírat jen soubory, ale i jednotlivé talenty, kterým bychom chtěli poradit a říct něco o práci ve velkém divadle,“ podotkl člen poroty, scenárista Jan Pixa.
Kulhánek připustil, že pokud by se mezi divadelními amatéry objevil velký talent, nabídl by mu angažmá. „Ceny lze vnímat i jako určitou formu talentové soutěže,“ sdělil.
Divadelní ceny Eduard jsou součástí projektu Hudební divadlo Karlín junior, v rámci kterého pražská scéna uvedla inscenaci „Jak se dělá muzikál“ a chystá obnovenou premiéru muzikálu „Královna Kapeska“. „Divadla na školách se ze sedmdesáti i více procent věnují muzikálu. Ceny mají logiku, protože pokud někoho zajímá muzikál, tak chápe, že právě scéna jako Hudební divadlo Karlín by měla být centrem takové jedinečnosti“ uvedl člen poroty a divadelní kritik Josef Herman.
A proto, školy i soubory, hlaste se na výše uvedené mailové adrese. A nezapomeňte, tato možnost končí datem 31. ledna 2020!
TANEČNÍ MAGAZÍN
Tentokrát nikoli tři „čechovovské“ sestry, nýbrž pouze dvě. A k tomu jeden záhadný bratr. To vše v režii Ewy Zembok.
A studio Rubín uvede v rámci 52. sezóny zastřešené tématem „O čem jsme zapomněli mluvit?“ další autorskou inscenaci. 10. ledna 2020 představí absurdní komedii „DIY: po tátovi“. Ta je prokládaná úvahami nad nelehkým tématem – smrtí blízkého člověka a znovu objevováním jeho osobnosti skrze věci, které po sobě zanechal.
Děj inscenace se odehrává v bytě po zemřelém otci. Setkávají se v něm dvě sestry a znenadání se objeví mladý muž. Jejich údajný bratr. Autorkou této detektivky s prvky eseje je Dagmar Radová. Sourozence představují Halka Třešňáková, Kristýna Frejová a Pavel Neškudla. Tyto tři herecké osobnosti režíruje Ewa Zembok.
Jak moc známe svoje blízké? Čemu může člověk věřit, když jediný, kdo by mu mohl pravdivě odpovědět, už tady není? A jaký vlastně ten člověk ve skutečnosti byl? Právě tyto otázky staví do popředí svého textu Dagmar Radová, která inspiraci čerpala jak z knih Jana Balabána „Zeptej se táty“ a „Životní úklid“ švédské umělkyně Margarety Magnussonové, tak z vlastní osobní zkušenosti. Ve scénáři tematizuje fakt, kdy smrt blízkého člověka zpozorní naše životy, promění pohled na ztraceného člověka a velmi často změní vnitřně i nás samotné.
Děj režisérka umístila do bytu po zemřelém otci, kde se setkávají dvě sestry, které se celkem dlouho neviděly. Jedna žije na maloměstě a druhá v cizině; jedna je trochu přízemní a úzkoprsá, druhá pracuje jako psycholožka. Překvapivé je, že v bytě zmizelo spousty věcí a nic nevypadá tak, jak si to ženy pamatují. A pak se v bytě objeví mladý muž. Jejich bratr, nebo to alespoň o sobě tvrdí. Je výrazně mladší a v bytě se chová jako doma. Vzniká tím řada bizarních a komických situací odhalujících dosud nepoznaná fakta z otcova života, která už nemůže objasnit a vysvětlit.
Tyto komediální scény jsou prokládané monology, které se z intimnějšího a niternějšího pohledu vrací k otci, k jeho osobnosti a k vyrovnávání se s jeho odchodem. Monology fungují jako kontrapunkt k absurditě a komičnosti, jsou niterné a odhalují nám jednotlivé postavy, vyrovnávající se s otcovou smrtí každá skrze svou intimní zkušenost, zatímco touží odhalit něco podstatného o životě svém.
Vzniká tak žánr neobvyklé detektivky – skrze poznávání osobností sourozenců pátráme nejen po obrazu otce, ale i po tom, kým opravdu sourozenci jsou a jak moc jim po otcově smrti záleží na opodstatnění svého života. Proto jsou výrazným motivem věci, které otec v bytě zanechal jako mementa své osobnosti.
A co na tématu smrtí blízkého člověka zajímá režisérku inscenace Ewu Zembok? „Smrt, obzvlášť v rodině, je událost, která nás staví do hraniční situace a vyvolává v nás spoustu emocí. Alespoň ze začátku, v prvním okamžiku, jsme vůči tomu bezbranní. Chováme se proto přímo, reagujeme čistě, až pudově. Člověk se nemá za co schovat. A když se díky smrti blízké osoby objeví témata, o kterých se nemluvilo, může dojít ke katarzi. Nebo alespoň k momentu, ve kterém se člověk musí rozhodnout, co s tím faktem udělá. Můžeme vyčistit vzduch a já ráda vytahuji kostlivce ze skříně.“
Text hry Dagmar Radové vznikal přímo pro tři herecké osobnosti Kristýnu Frejovou, Halku Třešňákovou a Pavla Neškudlu. Scénu a kostýmy vytvořila Petra Vlachynská, která tím v inscenaci vyzdvihla surreálnou linku intimních světů jednotlivých postav. V „lynchovském” světě plném bizarních objektů a nadsazených kostýmů dostávají zcela konkrétní a reálné situace další podstatný rozměr absurdity a humoru. Autorem hudby je Pavel Neškudla, který v inscenaci naživo hraje, a to na banjo. Díky tomuto nástroji doplněném o plochy studiově předtočené baskytary vytváří jedinečnou, tajemnou a lehce bizarní atmosféru opuštěného bytu po otci.
Premiéra inscenace „DIY: po tátovi“ se koná 10. ledna 2020, první repríza se odehraje 15. ledna 2020, obojí od 19.30 hodin v prostorách A studia Rubín.
Pavla Umlaufová
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █
Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…
Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?
Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.
Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.
Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.
Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.
Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.
Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.
Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.
Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?
Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?
Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.
Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.
Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”
Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.
„Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council?
Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc
Dramaturgie: Jiří Šimek
Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová
Hudební spolupráce: Pavel Jan
Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk
Vizuál, fotografie: Marek Bartoš
Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum
Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP
Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis
Foto: Ufftenživot
Michal Stein
TANEČNÍ MAGAZÍN
