Rozhovor s porotkyní StarDance Tatianou Drexler

„Vše dobré, co učiníš pro druhé, se mnohonásobně vrátí“

Tatiana Drexler

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes,“ přiznává porotkyně z TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí Tatiana Drexler, rodačka ze slovenského Martina, dlouhá léta žijící v německém Hannoveru.  

Vaším mottem je: „Všechno dobré, co učiníš pro druhé, se ti mnohonásobně vrátí.“

„Myslím si, že to skutečně tak nějak funguje, protože jsem měla při tom všem neštěstí, co jsem si sama nadělala, dost štěstí a konec konců jsem vlastně šťastný a spokojený člověk. Ale myslím, že to dnes již tak neplatí, jak jsem si myslela ve své naivní mladosti. Protože já jsem si myslela, že vím, co je pro lidí dobré. Dnes si to již nemyslím. Vlastně mám s tím také vlastní zkušenosti. My nevíme, co je pro koho dobré. Protože, to co jsem pokládala za velice zlé a z čeho jsem byla velice smutná, jako když mne opustil můj manžel, tehdy podle mne to byla moje nejhorší situace mého života. Zpětně se na to dívám, že to bylo vlastně pro mne největší štěstí, co se mi mohlo stát. My lidé vše posuzujeme v momentě, když se to stalo a ono to může být jiné. Snažím se situace méně posuzovat a tím také nerozhodovat, co je pro koho dobré.“

Vy jste se od dětství věnovala baletu a gymnastice, vystudovala matematiku a tělesnou výchovu. Jak jste se dostala k profesionálnímu tanci?

„Balet je také profesionální tanec a gymnastika se mi zdála hodně tvrdá a proto jsem začala tancovat, ale dlouho to nebyl ještě profesionální tanec, protože jsem tancovala při studiu. Rodina a známí mi dávali najevo, že ty „tanečky“ jsou jen tak mimo a na prvním místě je škola a studium,  a tak tanec byl pro mne v té době hobby i přesto, že jsem byla mistryní Slovenska. A pak jsme byli také vicemistři socialistických krajin. Bylo to stále pouze hobby. Profesionálně jsem začala tančit, až když jsme emigrovali do Německa. Začátky nebyly lehké, bylo to spíše hrozné, dostali jsme se až na konec sociálního žebříčku. Neuměli jsme řeč, bylo to šílené období, naštěstí tu byl tanec a my jsme si tancem vydělali v té době pro nás neuvěřitelně obrovské peníze a zjistili jsme, že nemá význam se vracet k tomu našemu studiu, že se tím tancem dokážeme v Německu uživit lépe než tím, co jsme vystudovali. Tím, co jsme vystudovali, bychom se uživili také, ale nám se v té době líbilo tancovat. Konečně jsme mohli jenom tancovat. J

 Po škole jste chvíli pracovala ve Slovnaftu a v roce 1987 jste se spolu se svým tehdejším manželem a tanečním partnerem Petrem Ingrišem rozhodli pro emigraci. Jaké byly Vaše začátky v tehdejším západním Německu?

„Ano, v tom našem postudijním rozmýšlení, (doktor Peter Ingriš má červený diplom, vystudoval teoretickou fyziku, to je skutečně těžký obor), jsme si uvědomili, že oba chceme poznat jaký je svět,  a tak jsme se rozhodli pro emigraci, což byl skutečně razantní krok v našem životě. Nebylo to lehké. Tehdy byly začátky v západním Německu velice tvrdé. Podcenili jsme to ve všech směrech. Nerada o tom moc mluvím, protože mi málokdo rozumí. V té době byl svět úplně jiný než dnes. Vše bylo jiné. Nebyl internet, byli jsme neinformovaní. Vzdělání, které jsme dostali, bylo absolutně jiné, než to, které existovalo v západním světě. My jsme vlastně v té diktatuře byli absolutně neinformovaní, dezinformovaní a o světě jsme nevěděli absolutně nic. Jediné, co jsme měli, byla schopnost přemýšlet a řešit těžké situace. Z toho socialismu jsme se uměli přizpůsobit. Dnes rozumím každému,  kdo má po emigraci deprese a kdo se do života nikdy nedostal a žil v různých komunitách,  jak ruských, polských či slovenských. To jsme my hned od začátku odmítli. My jsme se snažili dostat se ihned do německé společnosti a nechtěli jsme do komunit. Vzali jsme to přes tanec a taneční komunita byla mezinárodní, otevřená a to nám velice pomohlo.“

Postupně jste se vypracovali a dokonce jste se probojovali 9x do finále mistrovství Německa. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to postupně. Na prvním německém mistrovství jsme byli poslední. Pak jsme rok pořádně trénovali a dostali jsme se velice rychle do finále a to se stává jen zřídka.

Připisuji to tomu, že jsme byli dobří  tanečníci, měli jsme všeobecné taneční vzdělání. Ještě v Bratislavě jsme vystupovali v komparsu v baletu, dělali jsme také moderní tanec, což nám pomohlo se jak v latině, tak ve standardu zlepšit. Tančili jsme mezinárodně. Celých těch šest let jsme patřili mezi nejlepších 24 párů na světě. V té době to nebylo jako dnes, tehdy byl pouze jeden svaz. V jednom svazu tančili amatéři, v jednom svazu profesionálové, takže jsme byli stále mezi 24 páry na světě, což  se nestane na tak dlouhou dobu jen tak a naše nejlepší místo bylo 14 místo v Blackpoolu,  a to  byl náš nejlepší výkon.“

S manželem jste se sice rozvedli, ale tanci jste zůstala věrná a v německém Hannoveru, kde žijete, vyučujete. Baví Vás to, a jaký je o studium tance zájem?

„Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes a hlavně mne baví práce s mladými lidmi. Tanec dělá lepší život a lepší lidi. Mám ráda mladé lidi, kteří jsou úžasní, ráda s nimi pracuji. Já miluji tanec.

O tanec je v Německu veliký zájem dnes a denně, ale co je smutné, ten německý taneční sport se nedokázal udržet tak, jako byl před těmi 20 – 30 lety, jaký jsem jej zažila já. Máme v Německu více tanečních sportovních svazů (tato situace je také, bohužel, i ve světě), což vede k tomu, bohužel, že máme každý rok 12 mistrů světa a 12 mistrů Německa. Toto ztrácí na důvěryhodnosti,  a proto se o taneční sport až tak moc lidí nezajímá. A tak jsem velice pyšná, že se českému taneční svazu podařilo udržet se, i přes všechny rozdíly. Také mne velice potěšilo, když nedávno na mezinárodní taneční soutěži ve Stuttgartu bylo v 48 párech pět českých párů z Čech, což je úžasné, na tak malou zemi. Jelikož je Česko mnohem menší než Německo, a tak by muselo být v Německu těch párů alespoň čtyřicet. A myslím si, že Češi to dělají skutečně dobře. Doufám, že jim to vydrží. Také se jim podařilo využít vlnu StarDance, která nesmírně pomohla českému tanci. StarDance skutečně  dobře prezentuje taneční sport a Marek Eben a Tereza Kostková jsou úžasní, těm musí taneční sport ruce líbat, protože svou práci  dělají skvěle. A v porovnání s jinými krajinami, je StarDance opravdu dobrá vlna, na kterou taneční sport naskočil, a dělají to excelentně.“

Od roku 2007 jste přísnou porotkyní taneční soutěže ČT Star Dance… když hvězdy tančí. Jak se cítíte v této roli?

„V roli porotkyně, nevím, zda přísné, jsem se v roce 2007 ocitla náhodou. Jsem za tuto příležitost vděčná, a je to nádherná příležitost, která mne v mém profesionálním životě potkala. Sedět na té židli je jedna věc, ale už jen poznat takové množství vrcholových sportovců, takové množství vynikajících umělců a tolik milých lidí, je obrovským obohacením mého života. Až v této soutěži jsem si uvědomila, jak důležité je  v životě umění. Lidé, kteří umění dělají, jsou tak kreativní, plní lidskosti. Umění je skutečně část života, kterou  nesmíme ztratit. Také sport je důležitý. Myslím si, že StarDance je  nádherně propojené umění a sport a nechci, aby mi v mém životě chyběl někdo z těch, které jsem za tu dobu potkala.“

Žila jste v emigraci, díky tanci procestovala kus světa. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Domov, to jsou pro mne lidé, kteří mne mají rádi. Domov je pro mne skupina lidí, kteří mají společný humor, kteří mají společná témata, kteří jsou schopni spolu diskutovat, bavit se.  Není to místo, ale jsou to lidé, kteří dělají domov.“

Tanec Vás provází celý život, je také Vaším koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Mám ráda hudbu, imitaci. Ráda tancuji i sama. A zda umím odpočívat? Myslím si, že neumím. Pro mne je odpočinek prostě změna činnosti. Já když například s mladými lidmi tancuji, dělám blbosti, tak pro mne je odpočinek si sednout k počítači, dělat v manželově kanceláři. Pro mne je odpočinek, také uklízet. Pro mne je odpočinek i číst knihu, ale jenom tak sedět, to není ono. Jen tak ležet na slunci na lehátku vydržím tak deset minut, pak už začínám hledat, kde bych vytrhala plevel nebo vzala do ruky koště a začala zametat, prostě něco dělat. Ležet, to není moje silná stránka a ani nikdy nebyla. Kdysi jsem ležela na lehátku, protože jsem chtěla být nejhezčí na koupališti v Martině, a to byl asi ten důvod, ale dnes již nechci být nejkrásnější na koupališti v Martině. Oddychování mi moc nejde, ale snažím se v tom zlepšit.“

Tatiana Drexler

Pochází z Martina, na Slovensku, kde se 12. února 1963 narodila. Vystudovala matematiku a tělesnou výchovu na Komenského univerzitě v Bratislavě.

Je podruhé vdaná a s druhým manželem žije v německém Hannoveru.

Foto: archiv Tatiany Drexler

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletkou Annou Vágnerovou

„Do jeviště jsem se zamilovala“

Anna Vágnerová

V dětském věku se na scéně představila v představení Louskáček – Vánoční příběh nebo v muzikálu Les Misérables v roli malé Cosetty. Velice brzy se vzhlédla v baletce a šla si za tím, i přesto že byla juniorskou mistryní v moderní gymnastice. Dnes je Anna Vágnerová členkou baletu SND v Bratislavě, kde tančí v několika baletních představeních.  

 Pocházíte z umělecké rodiny, tatínek slavný hudebník, také Vaši sourozenci se věnují hudbě. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí?

„Jako malá jsem si to tak neuvědomovala. Mamka s babičkou nás s mým bratrem Josefem vodily na všelijaké kroužky, jako ostatní maminky své děti. Přes různé keramiky, fotbaly, tenisy, hry na flétnu a klavír, zpěv, gymnastiku a balet. Zkrátka jsme to brali tak, že jsme aktivní rodina, která má svůj směr a rodiče pro nás hledají to správné,  co nás hlavně bude bavit. A musím říct, že jsem za to vděčná, že se nám poštěstilo tolik možností okusit.“

Vy jste se po vzoru Vaší maminky, která byla gymnastkou, věnovala moderní gymnastice a byla jste juniorskou mistryní. Co Vás ještě bavilo? Čím jste chtěla být?

„Mě vždy bavilo vše, u čeho jsem mohla být hodně fyzicky aktivní. I přes to, že jsem, dovolím si říci, uměla dobře hrát na klavír a zúčastnila jsem se i pár soutěží, mě nebavilo doma za klavírem sedět a cvičit. To bylo pro mě utrpení. 🙂  A čím jsem chtěla být? U mě to bylo více méně jednoduché. Co si pamatuji, hned od začátku jsem se vzhlédla v baletce, tak nebylo žádný pochyb. I když bylo hodně lidí v rodině proti, teď cítím obrovskou oporu a podporu.

Co Vás přivedlo k baletu, který jste vystudovala na Taneční konzervatoři hlavního města Praha pod vedením Roberty Meschiari Pospíšilové, Hany Vláčilové, Jaroslava Slavického a Ljuby Dančenko. Čím Vás balet tak zaujal, že jste mu dala přednost před sportem?

„Balet byl ze strany mamky zamýšlen pouze jako průprava pro moderní gymnastiku. Abych měla lepší držení těla a celkovou technickou průpravu. Avšak zlomový moment přišel tehdy, když jsem s baletní přípravkou ND v Praze začala vystupovat v představení Louskáček – Vánoční příběh. A už nebylo cesty zpět. Do jeviště a zákulisního života jsem se naprosto zamilovala a nikdy bych to nevyměnila.“

Během studií jste se zúčastnila baletních soutěží a na Mezinárodní baletní soutěži v Plzni jste v roce 2015 obsadila první místo, byla jste finalistkou Mezinárodní baletní soutěže Eurovize nebo semifinalistkou v Lausanne. Co to pro Vás znamená? Je to nejen radost, ale také obrovská zodpovědnost?

„Nejen, že to beru jako obrovskou poctu, ale hlavně jako motivaci ke stálému zlepšování. Na soutěžích jsem se setkávala s velikou konkurencí, jelikož na světě je tolik úžasných a talentovaných umělců – tanečníků, že je až těžké kolikrát vybírat. Je velmi důležité, abychom měli v sobě zdravou soutěživost, která nás posouvá stále dopředu. A samozřejmě při sobě pedagogy, kteří v nás věří a dávají nám tuto možnost vystoupit. Já musím i říci, že jsem díky soutěžím poznala mnoho úžasných lidí, ať už pedagogů, baletních mistrů, ale taktéž několik přátel, kteří mi zůstali dodnes a dokonce jsem s nimi momentálně kolegyně. 🙂

Po absolvování konzervatoře jste nastoupila do baletu SND v Bratislavě. Proč právě tato scéna na Slovensku?

Po absolvování mnoha konkurzů jsem měla pár nabídek, které jsem pečlivě promýšlela. Jak určitě víte, uplatnění tanečníků je velmi náročné a hlavně jde kolikrát o velké štěstí. Já to štěstí měla a nesmírně si ho vážím. Těsně po škole jsem byla stále okouzlena klasickým repertoárem, a ten právě SND nabízelo. Proto jsem se rozhodla pro tuto scénu. A rozhodně nelituji. Měla jsem možnost tančit od klasického repertoáru přes neoklasický, až po moderní. Máme repertoár velmi bohatý a zajímavý. Určitě stojí za to u nás některé představení shlédnout 🙂

Na scéně SND tančíte v baletních představeních jako – Narodil se chrobáčik, Popoluška, Luskáček, Labutie jazero, Zlé strážené dievča, Giselle, Rukopisy majstrov. V čem byste si ráda „zabaletila“? Máte nějakou vysněnu roli?

„Úplně vysněnou roli popravdě nemám. Avšak jsem velmi vázána na hudbu, proto bych byla nesmírně šťastná, pokud by se nám na repertoár vrátil balet Romeo a Julie či Eugen Oněgin. Tyto dva balety jsou mými srdcovkami s nepřekonatelně okouzlující hudbou.“

Nedávno jste dokončila studia na Hudební a taneční fakultě na VŠMU v Bratislavě. Jaký obor jste si zvolila? Uvažujete také o choreografii nebo pedagogické činnosti?

„V choreografování jsem se nikdy nenašla. Avšak v tanci jsem k sobě byla vždy velmi pedantní a dokázala jsem vidět spoustu detailů a nedostatků. Proto jsem si zvolila pedagogiku klasického tance. Popravdě se však v budoucnosti nevidím jako pedagog někde na taneční škole. Táhne mě to spíš k profesi baletního mistra v divadelním prostředí. Pracovat s profesionálními tanečníky a rozvíjet své zkušenosti v baletním repertoáru.“

Vaši sourozenci Josef, Barbora a Tereza působí jako herci a zpěváci, Jakub se stal sportovním rybářem a Karel podnikatelem. Neláká Vás také zpěv nebo herectví?

„Samozřejmě je vždy dobré myslet na zadní vrátka. Povolání baletky není věčné. Proto jsem taktéž přikloněna muzikálům, kde můžu spojit všechny složky. Tanec, zpěv a herectví. Jako malá jsem měla možnost hrát malou Cosette v muzikálu Les Misérables vedle svého bratra Josefa, který ve své muzikálové kariéře stále pokračuje a roste. A popravdě musím říci, že není špatná myšlenka stát s ním opět na jevišti a stát se jeho kolegyní. Ale to se vše ještě uvidí. 🙂

Jak ráda trávíte chvíle volna?

No,  volného času moc není. A když je, tak se pracuje na domácnosti. 🙂

Ale samozřejmě i ráda zrelaxuji. Procházky venku, setkávání s přáteli a rodinou, ‚gaučování‘ a podobně.

Anna Vágnerová:

Pochází z Prahy, kde vystudovala Taneční konzervatoř hlavního města Praha, obor klasický tanec (2008 – 2016) a v roce 2022 ukončila studia na VŠMU v Bratislavě na Hudební a taneční fakultě.

Od sezóny 2016/2017 je členkou baletu SND v Bratislavě.

Jejím otcem je hudebník Karel Vágner a maminka Katina Vágnerová (za svobodna Papadopulosová) je bývalá gymnastka řeckého původu. 

Foto: Archiv Anny Vágnerové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Kristýnou Janáčkovou

„Miluji divadlo, je živé a pravdivé“

Její velkou láskou je divadlo, které ji okouzlilo již v dětském věku. Známou se stala díky seriálům Ordinace v růžové zahradě a Cesty domů. V mini roličce se Kristýna Janáčková objevila v americkém seriálu Génius oscarového režiséra Rona Howarda, což  pokládá za obrovský zážitek, pracovat pod jeho vedením.

Tatínek gynekolog a maminka porodní asistentka. Vy a Váš bratr Zdeněk jste od mala inklinovali k divadelnímu umění. Zvláštní. Bylo to i tím, že Váš dědeček byl kdysi ochotníkem?

„Ochotnicky hrávala i moje maminka. Naproti našemu domu v Karolince bylo divadlo, které je tam dodnes a je u herců velmi oblíbené, moc rádi tam jezdí hrát. Dívali jsme se na něj z kolíbky, a když jsme už chodili na „gympl“, nazkoušeli jsme v něm přes léto s kamarády představení. Bratr ho režíroval. Možná to vše k tomu mohlo přispět. Těžko říct, ale táhlo nás to k tomuto světu velmi silně.“

Rodiče si z Vás přáli mít lékárnici a o svůj sen, být herečkou, jste musela hodně bojovat. Na konzervatoř Vás nepustili a tak jste šla na gymnázium a poté jste se hlásila na DAMU na „loutkařinu“. Nevyšlo to, ale měla jste štěstí, vzali Vás do divadla ve Zlíně. Pak přišla Aréna v Ostravě. Jaké byly Vaše divadelní začátky?

„Jednou měsíčně jsme jezdili s bratrem do Divadla Na Zábradlí za Petrem Léblem, se kterým jsme se znali. Bydleli jsme přímo v divadle a chodili na všechna představení, které tam hráli. Mohli jsme navštívit i zkoušky. Byla to velká škola a nezapomenutelné zážitky. A tam jsem se seznámila s dalším výtečným divadelním režisérem J. A. Pitinským, který si mě poté obsadil do své hry v Městském divadle ve Zlíně, kde jsem studovala Vyšší odbornou školu herectví. Měla jsem tam další krásné herecké příležitosti, dokud jsem nedostala angažmá v Komorní scéně Aréna v Ostravě.“

Z Ostravy jste odjela do Prahy, kde jste nejdříve pracovala ve vinárně Bokovka. Byla to dobrá zkušenost?

„Byla. Splnilo mi to touhu dobře si odpočinout od divadla, protože ve mně mé poslední angažmá nezanechalo zrovna ty nejlepší vzpomínky. Potřebovala jsem být sama se sebou. Svým pánem. A zároveň se nadechnout a nechat se inspirovat a motivovat pro moji další etapu života. Vinárna Bokovka byla plná umělců, neodklonila jsem se zcela od svého světa, zároveň jsem tam měla určitou svobodu a taky to bylo ideální místo pro sledování různých charakterů lidí. Bylo pro mě jako pro herečku zajímavé sledovat, jak se lidé chovají. Před příchodem, během pobytu a taky v ranních hodinách. Chodili tam za mnou i kamarádi. Bylo to fajn. Ale do toho jsem jezdila dohrávat představení do Ostravy. Bylo jich i kolem 15-ti  během jednoho měsíce. Takže zas takový odpočinek to ve finále nebyl.“

První výraznou roli studentky archeologie Kláry vám před kamerou svěřil Jiří Strach v TV minisérii Ďáblova lest. Jak se Vám spolu pracovalo?

„Skvěle! Až mě mrzí, že jsme se od té doby už nepotkali. Je to úžasný režisér i zábavný společník. Sešla se tam super parta. Moc ráda na to vzpomínám. A když jsem zrovna netočila, hlídala jsem na place svou neteř, protože v minisérii hrála i má švagrová. Ale s ní jsem se před kamerou bohužel nepotkala.“

Známou jste se stala díky seriálům Ordinace v růžové zahradě coby hysterická Kristýna Tichá a Cesty domů v roli svobodné matky pětiletého kluka Evy Janákové. Jak se Vám role hrály a baví Vás práce před kamerou?

„Byla to úplně jiná práce, než na jakou jsem byla do té doby zvyklá. Chtělo to jinou přípravu na roli vzhledem k tomu, že nebylo moc prostoru na zkoušení a taky jsem netušila, co bude s mojí postavou za pár dílů. U diváků obě moje role nebyly moc oblíbené pro svou hysterii, umíněnost a drzost, ale mě osobně bavily, protože bylo co hrát. Ale ke konci už jsem si přála být alespoň na chvíli hodná a spravedlivá, Ale to už ty moje postavy pomalu končily.“

Zahrála jste si také v americkém seriálu Génius o Albertu Einsteinovi (Geoffrey Rush). Koho jste hrála?

„To byla opravdu minirolička. Byla jsem prodavačka jednoho obchůdku a vyběhla ven, kde bylo pozdvižení, kterému přihlížel i Albert Einstein. Byl to pro mě ale obrovský zážitek hrát pod režijním vedením oscarového režiséra Rona Howarda a mluvit s ním osobně.“

Divadlo hrajete na scénách – Studio DVA (Brouk v hlavě) a Palace (Manželský poker), Co pro Vás znamená divadlo? Je Vám bližší jeviště nebo kamera?

„Divadlo je pro mě láska. Miluji na něm to, jak je živé a pravdivé. Celá budova, všechny prostory mi voní. Má pro mě nepopsatelné kouzlo a atmosféru. Kamera je jiná, ale i ji miluji, zvláště,  když se opravdu pracuje na rolích a potkáváte zajímavé a inspirativní lidi. Velký rozdíl je v tom, že před kamerou je to teď a už se to, na rozdíl od divadla, víckrát neopakuje. Ale zase můžete díky krásnému projektu být tam, kde byste třeba být nemohli, a zažít to, co byste normálně nezažili. Jako například procházet se jako princezna po zámku a to i tam, kde návštěvníci obvykle nemůžou. Je to hodně i o štěstí. Obojí je pecka, když máte štěstí na spolupracovníky a zajímavé projekty.“

Je o Vás známé, že ráda cestujete. Putovala jste do Santiaga de Compostela. Co Vám tato cesta dala?

„Poté jsem byla ještě s kamarádkou Lucií v Bosně a Hercegovině a navštívily jsme i bosenské pyramidy, loni jsem byla se svým mužem v Tibetu a letos jsem měla jet do Afriky mezi gorily, ale to kvůli pandemii padlo.

Každá cesta mi toho dala velmi moc. Obohatila mě a posunula v mnoha směrech dál. Zbožňuji vzít si krosnu a jít. Je to určitá svoboda a poznávání sama sebe. A kus světa. Jiných kultur a míst. Píšu si vcelku detailně o svých cestách deníky. Abych nezapomněla a viděla zpětně, jaký smysl to pro mě mělo.“

Jak ráda odpočíváte?

„Lehnu si na zahradě do sítě, hrabu se v hlíně, pěstuji bylinky, zkoumám je a čtu si o nich. Také z nich vařím, dělám si z nich různé kosmetické přípravky, oleje, sirupy, medy apod. nebo se zavřu do pracovny, čtu si, píšu deníky o cestách i deníky pro syna, kterému je píšu každý den už od početí, takže nyní už jich má 39, nebo jen tak jsem a hraju si se synem.“

Kristýna Janáčková

Narodila se 4. 9. 1981 ve Vsetíně, kde vystudovala gymnázium.

Začínala ve Zlíně, pak byla v Aréně v Ostravě, dnes hraje ve Studiu DVA a v Divadle Palace.

Film a TV – Strážce duší, Kobova garáž, Království potoků, Ďáblova lest, O království z nudlí a štěstí bez konce, 3 sezóny v pekle, ORZ, Cesty domů, Přístav, Helena, Génius, Kadeřnictví, Krejzovi …

Bratr Zdeněk Janáček je divadelní režisér a manžel herečky Ani Geislerové.

S partnerem Michalem Škrabákem mají dva syny.

Foto: Archiv Kristýny Janáčkové 

Veronika Pechová    

pro Taneční magazín