Fotografické spouště aktuálně (nejen v Opavě)

Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity slaví své třicetiny výstavou. Ta zachycuje i dobu koronaviru.

Výstavu s názvem „Tři dekády“ chystá Institut tvůrčí fotografie (ITF) Slezské univerzity v Opavě ke 30. výročí od svého založení. K vidění na ní bude výběr nejlepších snímků studentů i čerstvých absolventů školy, mapujících období let 1990 – 2020. Třeba cyklus „Resonance“, nápaditě a emotivně propojující staré snímky s výstřižky z časopisů. Anebo poutavé skupinové portréty současných českých rodin, tak rozlišných a zároveň tak stejných.  Pořadatelem výstavy je Uměleckoprůmyslové museum v Praze, které ji od 19. června do 27. září představí v prostorách kubistického Domu U Černé Matky Boží v Praze. Část expozice stihli v Institutu tvůrčí fotografie (ITF) připravit aktuálně, takže do ní zařadili i fotografie, které vznikly během koronavirové pandemie.

Snímek z oceněného cyklu „Moravské noci“ Pavla Kopřivy

Originalita, rozmanitost, kvalita

Vystavená fotografická díla zachycují rozmanité osobní výpovědi autorů, kde hlavní roli nehraje styl nebo téma. Hlavně osobitost a kvalita fotografií. „Vybírali jsme ty nejlepší práce především současných studentů a absolventů, z nichž mnozí sbírají významná ocenění i v zahraničí,“ říká Vladimír Birgus, dlouholetý vedoucí Institutu tvůrčí fotografie (ITF) v Opavě, který je sám uznávaným fotografem a propagátorem české fotografie po celém světě.

Z fotografického cyklu „Pakul“ Jana Pecháčka

Je to třeba právě cyklus ,Resonance´. Jeho autorka Krystyna Dul v něm využila  staré snímky a výstřižky z časopisů. Ty našla ve svém domě po bývalém majiteli. Propojuje je posléze s vlastními fotografiemi v mnohovrstevnatý celek. Ten vypráví o touhách, emocích a vzpomínkách starého muže, jehož osobně nikdy nepotkala. Na výstavě se objeví také sugestivní barevné portréty Hany Connor a Filipa Jandourka, zachycující bangladéšské venkovany, hledající práci v přelidněné metropoli Dháce. Anebo portréty lidi nejrůznějších společenských vrstev, profesí a životních stylů z polských vesnic od Jacentyho Dedka. Anebo soubor aranžovaných skupinových portrétů ,Náplavy´ od Marka Matuštíka. Ten zachycuje život rodin, které se přestěhovaly z Prahy na venkov do domů se zahradami a bazény. Ještě před několika lety se neznaly, dnes ale společně dojíždějí za prací do města a spolu tráví i volný čas.  Inscenovanou fotografii pak reprezentuje třeba Jan Pecháček: ve svém cyklu ,Pakul´ vytvořil reminiscence dob, kdy v pražském Paláci kultury probíhaly monstrózní komunistické sjezdy. Inscenované snímky ukazují absurditu starých časů na zašlé slávě někdejšího paláce,“ líčí Vladimír Birgus.

Vladimír Birgus

Koronavirus v hledáčku

Část expozice, která je zároveň příspěvkem k založení celé Slezské univerzity v Opavě, je podle Birguse velmi aktuální a představuje různé soubory, které vznikly během současné koronavirové pandemie.

Jmenovec slavného operního pěvce Ivo Žídek představuje cyklus snímků „Životy pod rouškou“

„Peter Korček zachycuje v cyklu „Tiché město“ přízračně vylidněné ulice, nákupní centra a nábřeží Bratislavy. Ivo Žídek a Jan Langer v souboru „Životy pod rouškou“ zkombinovali portréty lidí s rouškami s texty ukazujících jejich zážitky ze smutné doby. A Roman Vondrouš ve svých nápaditě komponovaných fotografiích ze současného života v Praze skvěle uplatnil sugestivní hry světel, stínů a barev,“ vysvětluje Birgus.

Prestižní mezinárodní ceny a skvělá reputace

Z Institutu tvůrčí fotografie se během třiceti let pod Birgusovým vedením stala největší česká fotografická katedra s komplexním programem a inspirativními pedagogy, k jakým patří třeba Jindřich Štreit, Pavel Mára, Václav Podestát, Dita Pepe, Josef Moucha, Jiří Siostrzonek, Štěpánka Stein, Tomáš Pospěch nebo Rafał Milach. Studenty z celého světa sem láká výtečné renomé školy, která dnes poskytuje bakalářské, magisterské a doktorské studium a má i akreditace na habilitační řízení a řízení pro jmenování profesorem. Téměř polovina zájemců o studium pochází ze zahraničí, především z nedalekého Polska a Slovenska, ale také třeba z Japonska, Velké Británie anebo z Lucemburska.

Marek Matušik a jeho „Náplavy od Sázavy“

To potvrzují četná významná zahraniční ocenění, která někteří z absolventů za svou tvorbu posbírali. Patří k nim například vítězství na World Press Photo, Leica Oskar Barnack Award, Hasselblad Masters, Grand Prix New York Photography Festival a v dalších prestižních soutěžích. Institut také často pořádá výstavy svých studentů na mezinárodních fotografických festivalech a ve významných muzeích a galeriích.

Expozici „Tři dekády“ s podtitulem „Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě 1990-2020“ doprovází česko-anglický katalog. Součástí expozice jsou také makety autorských knih studentů, příklady teoretických prací a v neposlední řadě i knihy a katalogy, které Institut tvůrčí fotografie vydal nebo na jejichž vydání se podílel. Je mezi nimi i publikace Mariusze Foreckého „Mechanismus“, která byla oceněna jako nejlepší loňská fotografická publikace roku.

Další studentské práce z opavského institutu se představí v listopadu 2020 na Bratislavském hradě v rámci 30. ročníku festivalu „Měsíc fotografie“ a v prosinci téhož roku v galerii Czech Photo Centre v Praze.

Institut tvůrčí fotografie původně připravil rozsáhlejší jubilejní expozici. Tu chtěl ukázat návštěvníkům už letos v květnu ve všech prostorách Domu umění a dvou galeriích v Opavě. Právě kvůli koronaviru ji ale pořadatelé přeložili na duben příštího roku, a to opět do Opavy. Výstavu doprovodí i mezinárodní setkání českých, slovenských a polských vysokých škol s fotografickým studijním oborem. Tam tedy teprve návštěvníci uvidí kompletně všechny snímky,“ dodává Vladimír Birgus.

„Fragmenty metropole“ z aparátu Romana Vondrouše

Výstava „Tři dekády“ bude otevřena denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin. Jejími kurátory jsou Vladimír Birgus, Ondřej Durczak a Michał Szalast za ITF a Jan Mlčoch za Uměleckoprůmyslové museum. Architektem výstavy je Dušan Seidl, grafické řešení je dílem Vladimíra Vimra.

Titulní fotografie: z  cyklu Petera Korčeka Tiché město“

Magdalena Bičíková a Jana Bryndová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Výzva ze Slovenska

Mezinárodní konference „Vize a stimuly evropského divadla 21. století“ – již tento podzim v Banské Bystrici. Přihlášky do 14. září 2020.

Fakulta dramatických umění Akademie umění v Banské Bystrici pořádá ve dnech 27. a 28. listopadu 2020 již 17. ročník mezinárodní teatrologické konference „Vize a stimuly evropského divadla 21. století“. A tímto vyzývá zájemce, aby do 14. září 2020 poslali své přihlášky konferenčních příspěvků.

Tematické zaměření konference umožňuje nahlédnout z historické i současné perspektivy na možnosti divadla pro 21. století. Zaobírá se inscenační tvorbou, uměleckými programy, divadelními funkcemi i divadlem jako institucí. Nebude také opomenuta problematika vzdělávání, přesahů a dalších aspektů.

Základní tezí konference je „Dokážeme ještě divadlem v nejširším kontextu pohnout vpřed a nabídnout nové vize? Jaké mohu být stimuly současného divadla?“

Více informací na: https://fdu.aku.sk.

Sdílet

Kontakt: konferenciafdu@aku.sk

Mirka Potůčková, IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Prosba ze Slovenska

Jelikož v Čechách tvoří a žije řada umělců ze Slovenska, byli jsme slovenskou stranou požádáni o uveřejnění následujícího: „Stojíme pri kultúre – celoslovenský prieskum dopadu koronavírusu na oblasť kultúry.“ Rádi tak činíme.

Vážené umelkyne, vážení umelci, kultúrne pracovníčky a pracovníci,

zástupcovia a zástupkyne kultúrnych inštitúcií, organizácií a podnikov kreatívneho priemyslu.

Chceli by sme Vás týmto požiadať o vyplnenie dotazníku, ktorý mapuje protipandemické opatrenia, ktoré v plnej sile zasiahli kultúrne inštitúcie a zariadenia kreatívneho priemyslu pred všetkými ostatnými odvetviami hospodárstva Slovenska.

Hospodárske škody sa pritom v rezorte kultúry začali kumulovať už aj pred 10. marcom 2020 a ich generovanie neskončí ihneď po odvolaní zákazov.

Z tohto dôvodu sme sa rozhodli vytvoriť na našej platforme priestor pre sústredený zber dát, aby sme identifikovali aspoň v náznakoch rozsah a druhy škôd (či vynútených nákladov), ktorým jednotlivé subjekty kreatívneho priemyslu musia v súvislosti s mimoriadnou situáciou čeliť.

Uvedomujeme si, že mimoriadna situácia trvá, preto škody sú len aproximatívne a môžu rásť. Prosíme Vás preto, pokiaľ sa rozhodnete škodu aj vyčísliť, aby ste uvádzali len čísla, ktoré viete podložiť (odôvodniť) už v čase, keď formulár vyplníte, a to za obdobie až do 10. apríla 2020.

Sme si vedomí a vedomé, že svoje prieskumy a mapovanie vykonávajú aj ďalšie organizácie. S niektorými z nich naše aktivity vzájomne komunikujeme a zdieľame. Dôvodom nášho prieskumu je aby sme podchytili aj tie subjekty, ktoré nie sú zastrešené profesionálnymi organizáciami, a aby sme zmapovali situáciu v rôznych oblastiach kultúry.

Viac info nájdete na webe v predslove k dotazníku.

Dotazník je k dispozícii aj v maďarskom jazyku.

V prípade akýchkoľvek otázok sa na nás neváhajte obrátiť na

e-mailovej adrese: stojimeprikulture@gmail.com.

Zároveň Vás prosíme o šírenie tohto prieskumu ďalej, aby sa nám podarilo zozbierať najrelevantnejše dáta.

https://stojimeprikulture.sk/prieskum/

Facebook

#spolocne #stojimeprikulture #ministerstvokultury#spolutozvladneme

TANEČNÍ MAGAZÍN

Bleskový rozhovor s KATEŘINOU BROŽOVOU

„Mám já ten tanec zapotřebí?“

Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.

Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…

Kateřina Brožová

Jaký máte všeobecně vztah k tanci?

„Blízký. Líbí se mi to,  obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.

Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat  profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“

Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?

„Protože tanec  mi maminka nedoporučovala. Je to  opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se  třeba stanete  sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou,  umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to  nakonec v  hereckou profesi.“

Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?

„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale  vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně  ne. Ale  není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních  soutěžících  úplně první řady taneční soutěže Let´s  Dance na Slovensku.“

Máte na soutěž vzpomínky spíše  negativní nebo  pozitivní?

„Já mám  negativní vzpomínky na bulvár. A  celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!),  v Čechách  jsem natáčela  ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala.  Ale  bylo to i tak  těžké. Myslela  jsem si, když  mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je  opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“

Je tedy těžké  tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?

„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je,  ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“

Jaký taneční styl je Vám nejbližší?

„Určitě ten, který  vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím,  nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní.  A za to jsme potom hodnocení.  Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“

Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co  jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto  zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?  

„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´  (Smích) Ale   později  jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc  projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže  všechno toto   byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“

Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?

„Ale vůbec  nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou  celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“

V čem konkrétně?

„V první řadě naučit se vůbec danou  píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu  NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i  krásné, takže mám protichůdné pocity.

Teď to budu brát tak, že se zúčastním,  a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂 “

Držíme palce!

 

Text a foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN