7. KoresponDance aneb Nejen KOUKAL by koukal

I přes nepříznivé povětrnostní podmínky se jeden z největších českých letních festivalů v České republice vydařil. Letos se ve Žďáru nad Sázavou neodehrával pouze tradičně na zámku… TANEČNÍ MAGAZÍN se tentokrát zaměřil spíše na zákulisí, prostředí a klíčové taneční produkce.

Prodloužený druhý červencový víkend tak trochu aprílovým počasím  připomínal jaro. Černé nebe i předpovědi předem věštily déšť. Proto organizátoři festivalu – pod taktovkou jeho ředitelky, hraběnky Marie Kinski – přesunuli jeho nikoli nepodstatnou část ze zámku Kinských na blízký zimní stadion. Pod střechou tohoto stadionu září takzvaně slavnostně vyřazené dresy slavných hokejistů – reprezentantů. Vampola, Rolinek, Koukal. A nejen hokejista Koukal by koukal, jak se vše podařilo organizátorům zvládnout.

TANEČNÍ MAGAZÍN se opět zúčastnil (stejně jako minulého roku) KoresponDance osobně. A byl znovu mile překvapen.

Jako na drátkách

Úvodem musím vzdát hold všem pořadatelům. A to opravdu všem. Od hlavního štábu, dramaturgie, přes akreditaci, průvodcovskou službu, personál stravovacích zařízení, až po ochotné dispečerky na parkovištích.

Déšť festival vyhnal na místní zimní stadion

Všichni se snažili. A návdavkem měli pro každého schován (nevím už kolikátý?) úsměv. Převážně mladé ženy a slečny trpělivě odpovídaly na dotazy účastníků, diváků i hostů, pobíhaly a organizovaly. Často nenápadně, aby nepřehlušily představení či hudební produkci.

Prostě, vždy, všem a zejména všude byly usměvavé i ochotné pořadatelky po ruce. 

V sobotu bylo navíc velmi sympatické, jak se na zámku organizačně podařilo souběžně zvládnout velkou, výpravnou svatbu i samotný festival!

Skloubení s historií

Možná jste se teď podivili, proč se úvodem zmiňuji o průvodcovské službě. KoresponDance je specifický, že se koná v areálu barokního klenotu (nejen) Vysočiny – zámku Žďár nad Sázavou. A proto jsou nedílnou součástí festivalu prohlídky zámku i okolí. Zájemci se mohou vydat na prohlídku „Po stopách Santiniho“ či „Zámecký okruh“ anebo mezi exponáty „Muzea nové generace“. Fronty i záznamy u objednávek svědčily, že o historii byl na KoresponDance zájem vpravdě neutuchající.

Moderní tanec se snoubí s historií

Za TANEČNÍ MAGAZÍN jsem si letos prošel nejen výše zmíněné okruhy a expozice, ale také hostující výstavu pražské Národní galerie se skvosty české barokní malby i sochařství. A v neposlední řadě i bohatou expozici věnovanou rodu Kinských.

Nemohl jsem opominout ani perlu zámku – kapli. Ta se již chystala na uvedenou svatbu. A závěrem jsem si prošel i charakteristické rybí sádky. Letos počasí nedovolilo tradiční zpoplatněný výlov ryb do síťových naběráků. Škoda. Ale nabitý program to přebil.

Semináře, workshopy i kulaté stoly

Snad každý festival žije nejen produkcí svých představení, ale zejména dalšími aktivitami. Korespondance není v tomto směru žádnou výjimkou.

Pořádající centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, věrno svému zaměření, uspořádalo celou řadu workshopů, kulatých stolů a besed.

Workshop v duchu afrických tanců probíhal v zámecké konírně

KoresponDance se stal pochopitelně i dějištěm množství neformálních setkání, výměny zkušeností i domlouvání dalších vystoupení. A tak tomu má být. Bez toho by nebyl festival festivalem. Neodmyslitelně.

Tradičně i pro děti

KoresponDance se po celou dobu své existence věnuje programově i těm nejmladším.

Potkal jsem množství dětí v různých prostorách zámku. I v těch muzeálních. Pochopitelně dost často v prodejně papírových modelů hradů a zámků. A samozřejmě i na představeních.

Agáta Jarošová a její produkce v Muzeu nové generace

Je otázkou, zda zrovna pro předškolní mládež, která tam houfně seděla v prvních dvou řadách, bylo vhodné představení poloobnažené Agáty Jarošové „Sa Présence“ v Muzeu nové generace? Ale i mládí přece musí vidět všechno…

Velmi milé byly výtvarné workshopy a dílničky. Tam se děti opravdu  skvěle vyřádily.

A tradičním vrcholem bylo nedělní představení „Škola tančí“. Zde se návštěvníkům festivalu prezentovaly tvůrčí i kreativní projekty škol i uměleckých školských zařízení.

V duchu pohádek – Vysočina

Na zimním stadionu se neservíroval salám Vysočina. U stánků spíše palačinky, hamburgery, klobásy a hranolky. Ale jedním z vrcholů představení byl projekt Petry Fornayové a Cluster Ensemble i Vysočiny. Vysočiny jako volného sdružení seniorů i mládeže. Pod světovým“ názvem Dance with Changing Parts“.

Hodinová produkce „Dance with Changing Parts“v duchu parafráze na spartakiádu se chýlí ke konci, jedinou změnou je nasazení slunečních brýlí

Převážně monotónní doprovod hudby mělo na svědomí špičkové mnohaklávesové těleso. Trochu připomínalo dávnou Klávesovou konklávu Emila Viklického, Gabriela Jonáše, Karla Růžičky i dalších klávesistů.

Zde mně přišly na mysl hned dvě důvěrně známé pohádky. „Jak pejsek a kočička vařili dort“ a „Císařovy nové šaty“. Ta o pejskovi i kočičce proto, že ne vždy, když smícháme špičkové hudební těleso, výborného režiséra, choreografa, tak z toho zákonitě musí být dobré výsledné menu. A ta o císařových šatech, proto, že za zdánlivě uměleckými dlouhými prostoji a pouze vykonstruovaným napětím nemusí být – zhola nic! Opravdu, monotónní hudba, jednoduchá a jednotvárná choreografie či záměrně „umělecky“ zpomalované nástupy všech  účinkujících na scénu tedy v žádném případě nenadchly laiky ani odborníky. Choreografický pohyb vystupujících po valnou dobu produkce pouze připomínal pohyb cvičenců a cvičenek ve fit-studiu. Prostě, tak trochu nepovedená parafráze na spartakiádu.

A tak tentokrát závěrečný potlesk patřil pouze místním vystupujícím za snahu a odvahu se veřejně prezentovat.

Petra Fornayová v minulosti zaujala i tenisovými projekty, škoda, že si takový nápad neschovala pro KoresponDance – právě totiž vrcholil nejslavnější tenisový turnaj Wimbledon

Další desítky představení na KoresponDance však rozpaky a pachuť z Vysočiny překonaly.

Trochu kouzla zbaven

Poněkud spornou otázkou se ukázala volba nonkonformního moderátora Ondřeje Cihláře. Stává se v poslední době módou zařazovat jako moderátory tyto méně okoukané, méně zkušené, ale o to suverénnější takyosobnosti“.

Cihlář jako moderátor evidentně nezvládal prostředí velkého stadionu. Jeho devízou měla být improvizace. Tu opomíjel téměř absolutně. Velkým problémem byla i jeho zásadní neznalost akrobatického ačkoli jej jeho vlastní(?) webové stránky prezentují právě jako experta na cirkusovou scénu! i zásadněji tanečního prostředí. Až komicky působilo, že se  často postavil hned vedle velkého reproduktoru, takže jeho výstupní hlas začal takzvaně „vazbit“. To se snad odnaučuje již v „moderátorské mateřské školce“? Velkým kontrastem k Cihlářově prezentaci byli jiní moderátoři na festivalu i diskžokejka, která si dokázala obecenstvo sympaticky podmanit.

Diskžokejka DJWee si, na rozdíl od moderátora Cihláře, dokázala získat obecenstvo

Ale je v podstatě dobře, že Cihlář dostal šanci. Festivalu to dalo zas jiný nádech. Samotnému KoresponDance zas tak výrazně neuškodil. A možná, že obdobná lekce pomůže do další kariéry i zde tomuto suverenity zbavenému členu divadélka Vosto5?

Prostě, nikoli každý rádoby upovídaný „machýrek“ může být spíkrem. Natož moderátorem.

Opravdu, velká poklona

Taneční festival KoresponDance skončil. Tedy, jeho sedmý ročník. Na obzoru je již ročník osmý, v jubilejním roce 2020.

Komu patří poklona? Centru choreografického rozvoje SE.S.TA, jako pořádající organizaci, ale i dalším spoluorganizátorům. Všem těm, kterým se podařilo dokázat, že KoresponDance od prvního ročníku vykvetl mezi evropskou elitu moderních tanečních festivalů. A na to si můžeme připít místním pivem Revolta, které se na zámku ve Žďáru prodává.

Foto: Korespondance, SE.S.TA, Dragan Dragin a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Dalibor Gondík odchází ze Stardance sportovně

Šestý večer znamenal konec tančení pro moderátora Dalibora Gondíka

Porota přitančila na hudbu skupiny Skety, která vůbec poprvé nahradila nenahraditelný Moondance orchestra. Někteří tanečníci byli ve stresu, protože na rytmy této skupiny   nejsou zvyklí  tančit


skupina Skety

O hvězdné hosty nebyla nouze! Např. herečka Nikol Štíbrová, zpěvačka Martina Pártlová, Leona Machálková a soutěžící z předchozích ročníků anebo páry, které již letos soutěž opustily


Anna Polívková a Michal Kurtiš

Leona Machálková (vpravo)

Nikol Štíbrová a Martina Pártlová

Jana Plodková a Michal Padevět

Richard Genzer se svou  přítelkyní

Daniela Šinkorová a Michal Padevět

Osudnou pro Dalibora Gondíka  se stala ča-ča. Dalibor také připustil, že pro něho to byla opravdu  cha-cha (čti chacha). „Baví mě to, ale v úplně každém kroku mám chybu“, přiznal.

loučení s Alicí Stodůlkovou a Daliborem Gondíkem

Dalibor Gondík a Alice Stodůlková

Alice Stodůlková a Dalibor Gondík

Alice Stodůlková a Dalibor Gondík

Václavu Kunešovi se líbilo Daliboro spojení s bigbandem, ale chtělo to  uvolnit tělo! Tatiana Drexler nebyla zlá, hodnotila  relativně dobře, jenže Dalibor byl ztuhlý, kroky popletl. Rytmus ale dobrý.  Radek Balaš nemohl rozkódovat, čím to bylo, že výkon  byl mechanický, nebyl tam zkrátka přítomen tanec. Protože na Zdeňka Chlopčíka už nezbylo, co by kritizoval, zcela obrátil a řekl: „Nebylo to špatné.“

27 bodů

Veronika Arichteva, Michal Necpál

Veronika Arichteva, Michal Necpál

Veronika Arichteva, Michal Necpál

„Ukázali víc, než chtěli…“ komentoval Marek Eben choreografii. „Je tam spousta růží, ale i záhon“.  (Michal si symbolicky omotal dlouhý  závěs kolem krku).

Zdeňkovi Chlopčíkovi se velmi líbil začátek, ale výraz byl příliš  kamenný.  Václav  Kuneš ocenil riskantní záměr i krásný nápad se závěsy, ale chtěl by od Veroniky vidět více.

34 bodů

Pavla Tomicová, Marek Dědík

Marek Dědík a Pavla Tomicová

Marek drží v náručí Pavlu! A pak, že ji neunese!!!! Hráli to na nás!

Tatiana Drexler ale spokojená nebyla:  „Není to nejlepší,  popletli jste kroky.“ Ani  Radek Balaše neměl soucit: „Dnes  jsou tady  lepší tanečníci, ale fenoménem zůstáváte. Vy úplně netančíte, ale!!! Vy to absolutně žijete!! Proto je tam ta přidaná hodnota autenticity,  a to mají na Vás lidé rádi.“

24 bodů

 Veronika Lálová,  David Svoboda ( a Tomáš Svoboda!)

Veronika Lálová a David Svoboda

David a Tomáš Svobodovi

Veronika Lálová, David  Svoboda a Tomáš Svoboda

Všechny zúčastněné  překvapili svým „zdvojením“. Spolu s Davidem si totiž zatancoval i jeho bratr Tomáš a ti dva jsou prakticky k nerozeznání! Veronika musela mít náročný trénink!

Balaš:“Jste reklama na mládí, pohyb je život, zdvojení je báječný fór,  budu hodnotit vysoko!“

Zdeněk Chlopčík:  „Jak viditelně  Veronika pookřála, když tam jsou dva muži!!! Pro mě to byl ale šok!  Líbí se mi na parketu chlap a ženská. Jenže jeden z vás šel kroky špatně, ale já vás  zezadu nepoznám, tak  nemohu hodnotit! (Dobrý záměr)

34 bodů

Daniela Písařovicová a Michal Mládek

Daniela Písařovicová a Michal Mládek

Daniela Písařovicová a Michal Mládek

Daniela říká: „Když na mě Míša  mluví, má to asi svůj význam, ale mně už to nespíná…“ Václav Kuneš: „Je tam hodně iluzí, záklon mohl jít do nekonečna, o tom je tanec,  a to splňujete…“ Jenže Tatiana nebyla hodná: „Více se položit a nechat se unášet krásou jeho pohybu, ale Vy to stále kontrolujete. Jsou situace, kdy je dobré se spolehnout i na chlapa!“

30 bodů

Lenka Nora Návorková a Jiří Dvořák

 Lenka Nora Návorková a Jiří Dvořák

Jiří říká: „Každý tanec je pro mě malá klinická smrt! A tentokrát mám navíc rýmičku! Toho jsem se bál.“

Hodnocení? Zdeněk Chlopčík: „Dával   jsem pozor a to pečlivě,.. hledal jsem, ale nádherné!!“ Tatiana Drexler: „Líbil  jste se mi vždy. Dnes  jsem  zjistila, že pokud by někdo měl  hrát Freda Astaira, Vy  jste jediné možné obsazení!“  Václav Kuneš: „Dnes nejlepší výkon! Radek Balaš hodnotil slovem – krásné.  Lenka Návorková   popustila uzdu emocím a brečí.

40 bodů!!!!

porota

Marek Eben a Tereza Kostková

Tereza Kostková

Soutěž opouští:

Dalibor Gondík a Alice Stodůlková

Dalibor: „Já už jsem tolikrát ve sportu prohrál! Beru to sportovně!“

Zeptali jsme se….

Jaké jsou  Vaše prvotní   pocity? Je Vám líto, že jste vyřazeni?  Myslíte, že kdyby Vám neodpadly tréninky,  dopadlo by to jinak?

Dalibor Gondík a Alice Stodůlková:

„Nedá se to  ovlivnit, v této soutěži jsme se  opravdu  dostali už tak daleko, že všechny páry byly velice vyrovnané. Jsme rádi, že jsme se  vůbec dostali tak daleko! Užili  jsme si každý tanec. Dnes  mohl vypadnout skutečně kdokoliv,  zrovna padla řada na nás. Teď už to opravdu  bereme velice sportovně. Minulý týden  jsme to čekali… Ale tentokrát  jsme si říkali, že je to tak  asi na padesát procent. A co chtít více??“ ( Úsměv)

Text, foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

 

 

 

 

Rozhovor s přeborníkem a mistrem světa v Electric Boogie RICHARDEM MACHEM

„V Martině jsem ve finále světového šampionátu porazil Martina!“

V Martině jsem porazil Martina“

A právě v tom slovenském městě Martině z titulku se Richard Mach stal mistrem světa v robotickém tanci Electric Boogie. Dnes už má hlavní sezóny aktivní kariéry za sebou, ale věnuje se pilně vystupování, show, moderování i managementu. Jako člověka spojeného s moderními tanečními a pohybovými trendy jsem Richarda Macha vyzpovídal.  A jelikož jde o moderní taneční styly, bude i rozhovor v modernějším duchu, plný mediálních odkazů na webové stránky i videa a také s řadou současných moderních  hovorových obratů a výrazů.

Jak jste se vlastně vůbec dostal k tanci?

„Hýbat se k hudbě mne vždycky bavilo. Rodiče mě dali už jako malého kluka na pohybovou průpravu. V sedmé třídě mi řekla spolužačka, abych s ní chodil od počátku osmičky na kurz moderních párových tanců do Domu Dětí a Mládeže v Praze, na Žižkově na Balkáně. Dnes se už jmenuje Ulita. Do kurzu se (kromě našeho páru a dvou spolužáků) přihlásila už jen jedna dvojice. Tím pádem byl asi po třech měsících rozpuštěn. Nicméně jsem tam narazil na svou první taneční lektorku Ivanu Luehnovou.Ta mě vyhodnotila jako talent (dodnes nevím, jak se mi to stalo 🙂 a nabídla, abych chodil do její přípravky pro tehdejší taneční skupinu Atlas. Tam jsem byl já a třicet holek. Bohužel jsem tenkrát ještě nechápal výhody takové situace a moc mě to ,protahování´ nebavilo… Mimo všech těch tanečnic se tam však objevovali dva ,týpci´. A přinášeli na tréninky tehdy super akční novinky taneční scény, na který si jeli základy Hypu – tenkrát jsme tomu ještě rikali ,rap dance´. To mne dost inspirovalo a tak jsem proto, že hned po revoluci vysílal televizní federální program F 1 a tam dávali odpoledne hudební kanál MCM, na kterým právě běžely aktuální videoklipy od interpretů jako MC Hammer (https://www.youtube.com/watch?v=O01knIMTEpY), Vanilla Ice (https://www.youtube.com/watch?v=rcjVjqTARKA), Benny B feat. DJ Daddy K (https://www.youtube.com/watch?v=BPSiB2vyHLU),Snap (https://www.youtube.com/watch?v=cDQ1wZYTg9s) a spousty dalších – začal okoukávat taneční triky z obrazovky. Na jedný VHSce jsem měl asi tři hodiny klipů, kde se tancoval tenhle ,současnej styl´ a brousil jsem každý odpoledne po škole v botách koberec před velkým zrcadlem v obýváku – ještě, že to rodiče nevěděli… :-)“

A jak jste pokračoval?

„Další zlom v mé taneční ,kariéře´ nastal právě v DDM na Balkáně když jsem se dal dohromady s Pavlem Pruckem – ten dnes prodává motorky a myslím, ze na taneční léta si už jen sem tam nostalgicky vzpomene. Ten mě zatáhnul do skupinky v Praze studujících cizinců, kteří jeli právě v Hypu, ale taky v Electric Boogie, a scházeli se v té době v jediným a úplně pr vním tanečním studiu v Praze. To vedla Monika Rebcová (http://www.monikarebcovadance.c)/. Byl to Klub MON v Maiselově ulici. Tam s náma tancoval v té době i Ruben (http://www.ruben-dance.cz/) nebo Ondra Sifon Andera, kterej se v roli tanečníka ,elektriky´ objevil třeba v slavným klipu Lucie Bilé ,Láska je láska´. Tenkrát mě ještě Electric Boogie moc nezaujalo. Ale Pavel se do toho zakous a po nějaký době tr&eac ute;ninku začal dávat první triky, jako vlnu a slidovaní (moonwalk). Mě, jako správně ješitnýho chlapa, štvalo, že umí něco navíc. A tak jsem to začal zkoušet taky a to se mi stalo osudným :-).

Chodil jste do tanečních?

„Ano, chodil v Praze na náměstí Míru v tehdejším ÚKDŽ. A štvalo mě to. Neměl jsem partnerku, tak na mne vždycky zbyla ta nejtlustší a nejnemotornější holka v sále :-). Protože jsem v době, kdy jsem tanečni navštěvoval, už nějaký ten pátek tancoval sólo, tak mi tenkrát přišlo, že mě partnerka při tanci hrozně omezuje :-). Byl jsem vždy zodpovědný student (spíš tedy odpovědný než student) a tak jsem to celé přechodil až do konce, ale bylo to trochu utrpení.“

Kdy a čím Vás podmanil robotický tanec?

„Jak jsem  už říkal před chvílí, byla to u mne hlavně věc ega :-).

Kdo Vám byl v tom oboru vzorem?

„Když jsem začínal tancovat nebyl internet a IT. Byla jedna pomačkaná VHSka, která mezi náma kolovala. Učili jsme se jeden od druhého. Pro Hype byl můj vzor MC Hammer, to je jasný. Otočku jsem se naučil podle klipu ,I cant stand it´ (https://www.youtube.com/watch?v=zCySwHRksVk) tenkrát ještě původní formace Twenty4seven v čele s Capitain Hollywood. Co se Electric Boogie týká asi jsem úplnej vzor neměl – prostě jsem to tancoval, protože mě bavilo napodobovat ten mechanickej pohyb.“

Kdo byl Vaším prvním učitelem tohoto stylu?

„Kluci z Monu a kazety VHS.“

Jak dnes vzpomínáte na svůj vítězný světový šampionát?

„V zásadě nijak zvlášť dobře. Byl v roce 2002 na Slovensku v Martině. Rok předtím jsem byl poprvé na světovým šampionátu v Essenu, kde jsem byl druhej za kolegou Martinem Pořízkem. S ním jsme v té době už tvořili duo a vystupovali pod názvem The Robots (www.therobots.cz). V Martině jsem vyhrál já. Ani nevím, jak se to povedlo. Nikdy jsem nebyl moc soutěživej typ. Tak jsem to moc, na rozdíl od Martina, neprožíval. Ten mi dal po soutěži ,céres´, že jsem se choval nesportovně. A vedl čtvrt hodiny monolog, jak je to nespravedlivý. Právě tenkrát zrovna změnili způsob hodnocení – podle toho starýho by totiž vyhrál on! Na zpáteční cestě do Prahy jsme měli na ledu ještě malý karambol s vypůjčeným autem. Proto můj celkový dojem z toho mistrovství světa nebyl zrovna zásadně pozitivní…“

Otevřel Vám světový titul dvířka k novým možnostem?

„Tak tanec v tý době nebyl, a dodnes myslím není zrovna zásadně veřejností sledovaným sportem. A tedy titul světového šampióna není, bohužel, katapultem na hvězdný nebe. Kdybych rychlobruslil, nebo třeba běhal na běžkách s puškou na zádech, bylo by to asi větší terno! Samozřejmě, titul jako marketingový nástroj fungoval. Do roku 2013 jsem v The Robots byl s Martinem, který měl tituly dva (rok přede mnou a rok po mně). A tedy říct klientům, že jsme třikrát m istři světa v Electric Boogie bylo jen plus. Mně osobně šlo ale vždycky hlavně o to, abychom  na pódiu odvedli výkon, který se bude líbit, lidi budou pobavený a nakonec nás ocení potleskem. A jestli před sebou mají mistry světa nebo amoleta na tom mi vlastně nikdy moc nezáleželo.“

Jak hodnotíte současnou taneční scénu v tomto směru?

„Tak jako všechno jde dopředu, i ,elektrika´ má svůj vývoj. Dneska dávaj už mladoši ,peklíčka´, o kterých se nám ani nesnilo. Do určitý míry je to dobře, ale cenit někoho víc, jen kvůli tomu, že je dispozicemi hypermobilni a druhý ne, to mi tedy nepřijde jako úplně správnej pohled na věc… IT jsou zdrojem inspirace a hlavně nekonečnou studnicí materiálů pro sebevzdělávání. Dneska je tady ta ,výhoda´, že nová generace už na spoustu technik n emusí přicházet sama – prostě kliknou na tablet a mají to před sebou – takže mají víc času a prostoru na samotný nácvik a pak případnou kombinaci naučených věcí.“

Jak vidíte úroveň tanečního školství a vedení tanečníků?

„Myslím, že dnes to já nemůžu tak odborně posoudit. Když jsem se z taneční scény stáhl a novou generaci tanečníků už sleduju jen zpovzdálí, tak nemám ten potřebnej komplexní přehled pro relevantní hodnoceni.  Nicméně si myslím, ze i u nás se najdou velmi kvalitní tanečníci, kteří dokážou oslovit i světový publikum. Jedním příkladem za všechny je Džajna Jája Vaňková.“

Čemu se tedy věnujete nyní?

„Zatím se pořád snažím zůstat na pódiu a okolo něj. Dokonce občas ještě stále děláme vystoupení The Robots – sice jsem už trochu starší a mohutnější typ robota, ale ještě to dávám a publikum naše vystoupení pořád baví. Kromě toho mám další vystoupení a aktivity. Treba BUT (Bláznivý učitel tance). Moderuju, hraju na Reactable, a mým nejvíc nabízeným projektem je v současnosti asi LasremanCZ (www.facebook.com/lasermancz). Diky Lasermanovi jsme vzbudili zájem o naše vystoupeni po celým světě. Od toho se pak začaly odvíjet moje agenturní aktivity. Zahraniční agenti, se kterými jsem se díky LasermanCZ seznámil mne vnímají nejen jako performera, ale i jako obchodníka, tedy jim prodávam dnes už i jiná vystoupení, který chtějí mít klienti na svých akcích v zahraničí. Pokud vás to zajímá, něco najdete na mych strankach (www.richardmach.cz) nebo mne folowujte na Instagramu (LasermanCZ) a Facebooku (www.facebook.cz/machr) – tam je to všechno nejaktuálnější…”

A na čem pracujete nyní?

„Vzhledem k tomu, že se považuju za komerčního umělce, který je kromě vlastního performera i moderátor, agent, řidič, technik, režisér, sound designer, script maker – prostě taková holka pro všechno – je těžký v tom všem shonu vymýšlet a realizovat nové projekty na dlouhodobějsí bázi. Mám prostě nějaký okruh vystoupení, která nabízím a z toho pak vychází práce na nových věcech, kdy klient žádá customizaci jednotlivých vystoupení, nebo zase pro klienta vymýšlíme na bázi těchto našich vystoupení nové kombinace na míru eventu, na němž se má program předvést. Pořád se něco děje a já doufám, že tomu tak ještě nějakou dobu bude :-).

Tak držím palce a děkuji za rozhovor

 

MICHAL STEIN

FOTO: ARCHIV RICHARDA MACHA

Taneční magazín

Ve znamení „A“

Druhou listopadovou středu jsme věnovali dvojici setkání s hvězdami. S těmi českými hereckými, sportovními a tanečními díky agentuře ing. Krígla na křtu knihy populárního tanečníka a moderátora Jana Ondera a jeho maminky PaeDr. Zuzany Onderové. A na filmové předpremiéře ve společnosti francouzských filmových hvězd, zásluhou společnosti Aerofilms.

 

Ve znamení dvou „A“

Ve středu 9. 11.navštívil Taneční magazín dvě kulturní události, které pomyslně spojoval název začínající velkým „A“. Tím prvním bylo obchodní centrum Arkády Pankrác v Praze 4 (kde jinde než na Pankráci :-), kde se probíhal slavnostní křest knížky známého tanečníka a také spisovatele Jana Ondera „Kdo zachrání Pižďucha“. Napsal ji se svou maminkou PaeDr. Zuzanou Onderovou. A vydal ji pan Vladimír Krígl ve své nakladatelské agentuře. Druhým „áčkem“ bylo artové kino Aero v Praze, kde probíhala předpremiéra filmu mladého módního herce a režiséra Xaviera Dolana „Je to konec světa?“, ověnčeného vavříny z letošního festivalu v Cannes.

2-kdo_zachrani_pizducha

Maminka slovutného tanečníka i moderátora PaeDr. Zuzana Onderová je (kromě pohádek) i autorkou ilustrací půvabné rodinné knížky.

O knížce populárního tanečníka nyní i spisovatele Jana Ondera (a jeho maminky) náš magazín již podrobně psal. Proto spíše ke křtu samotnému. Účastnili se jej herečka Dana Batulková se dcerou Marianou Prachařovou, bývalá reprezentační atletka – skokanka o tyči Kateřina Baďurová-Janků, jmenovec slavného fotbalového rozhodčího Dymo Piškuly (přezdívaného „Dynamo“) – herec Zdeněk Piškula, zpěvák Radek Banga, kuchařská hvězda Emanuele Ridi a v neposlední řadě i tanečnice Lucie Hunčárová.

Hvězdou křtu byla dcera nakladatele inženýra Vladimíra Krígla – Helena Kríglová. V akusticky velice složitém prostředí obchodní galerie se zaskvěla jako výborná zpěvačka. Celé pozdní odpoledne moderovali společně redaktor Českého rozhlasu v Plzni Petr Čimpera a odpovědný redaktor křtěné knížky Jiří Halbrštát.

1-akkadykrest

Vánočně vyzdobené Arkády Pankrác díky knižnímu distributtorovi knihkupectví Dobrovský a Agentuře Krígl přilákaly stovky zájemců i náhodných kolemjdoucích na křest knížky Jana Ondera a jeho maminky Zuzany.

Nakladatelství „Agentura Krígl“ si zaslouží pochvalu za příjemný titul (nejen) pro děti, který jistě obohatí (nejen) vánoční trh. A jelikož vydavatelé bývají většinou skromně vzadu, rádi uveřejňujeme i fotografii vydavatele – pana inženýra Vladimíra Krígla.

3-vydavatelvladimirkrigl

Čtenáři většinou znají tváře herců, zpěváků, sportovců, spisovatelů, ale většinou vydavatelů nikoli. Proto Taneční magazín udělá výjimku a představuje inženýra Vladimíra Krígla, který má největší zásluhy na tom, že půvabná knížka spatřila světlo světa.

Večerní filmová předpremiéra snímku „Je to konec světa“, sebevědomého a ambiciózního režiséra Xaviera Dolana se v pražském kinu Aero nesla na vlně velkých očekávání. Jaký bude film oceněný velkou cenou poroty v Cannes? Žel, očekávání spíše nesplněných…

Pouze statisticky: film z roku 2016 „Je to jen konec světa“ přináší na česká a moravská filmová plátna společnost Aerofilms. Distribuční premiéra byla ve čtvrtek 10. 11. 2016. Konec monopolu pro Českou republiku nadejde 31. března 2026. Snímek byl natočen v koprodukci Francie a Kanady. Film má devadesát sedm minut. Autory scénáře jsou sám režisér Xavier Dolan a Jean-Luc Lagarce. Kameramanem byl André Turpin. Hudbu zkomponoval Gabriel Yared. Hrají: Gaspard Ulliel, Nathalie Baye, Marion Cotillard, Léa Seydoux, Vincent Cassel, Stephan Dubeau a další.

Premisa filmu o rodinných vztazích i téma smrti se zde jaksi vytrácejí do ztracena. Scénář – ačkoli inspirován divadelní hrou – nesahal ani po kotníky například divadelnímu scénáři Yasminy Rezy s obdobnou rodinnou tematikou „Bůh masakru“.

Mladý režisér zde spíše inscenuje neživotné (a velmi často plytké) dialogy klouzající spíše pouze po povrchu laciného efektu. Podle výsledku asi neumí (spolu)pracovat s herci. A je to škoda, jelikož ve filmu se objevuje skvělý Vincent Cassel (syn legendárního Jeana Pierre Cassela) či současná hvězda  francouzského filmu Léa Seydoux. U představitele hlavní role Gaspara Ullilea tak místy dochází ke kouzlu (patrně) nechtěného, že jeho herecká bezradnost absolutně nerežírované role konvenuje s bezradností jeho hrané postavy.

Dolan, který se v médiích (podle potřeby) prezentuje jako kanadský (dle místa narození) anebo francouzský (dle rodiště matky) režisér, film samotný nezachránil ani krátkými vloženými sekvencemi spíše pop-artového ražení. A po shlédnutí tohoto snímku se divák může ptát, kde měl Dolan tu drzost prohlásit o Orsonu Wellesovi, že byl pomalý a líný?

Je zajímavé zamyslet se v tomto kontexu, kam spěje současný film? Když obdobné nedozrálé a nikterak neprovokující a téměř nic neevokující dílo získá cenu v Cannes… Nechci spekulovat, zda to není způsobeno tím, že Dolan byl v předešlém ročníku v Cannes sám v porotě? Kde jsou v oblasti psychologického filmu na obzoru nějací nástupci Ingmara Bergmana, polského mistra psychologické drobnokresby Kryzstofa Zanussiho anebo jeho kolegy, který často úspěšně natáčel ve Francii, Kryzstofa Kieślowského?

Film jistě vzbudí – díky kvalitnímu hereckému obsazení – divácký zájem i v Čechách a na Moravě. Pouze nevím, zda to budou miliónové návštěvy jako ve Francii?

4-jetojenkonecsvetaplakat

Plakát na film „Je to konec světa“, který může být v Čechách a na Moravě promítán od premiéry 10. listopadu 2016 až do 31. března 2026, kdy mu zde skončí monopol.

Závěrem zbývá pochválit Aerofilms za aktuální a méně komerční dramaturgii. Za výtečnou společenskou událost i za chutný popremiérový raut „v režii“ Bageterie Boullevard.

Michal Stein

Foto: autor, Agentura Krígl a Aerofilms

Taneční magazín