Štítek: Labutí jezero

Rozhovor se sólistou Martinem Svobodníkem

„Taneční řeči rozumí každý“

K baletu se dostal v dětském věku a po konzervatoři nastoupil do baletního souboru ND v Brně, kde zůstal dva roky a touha poznat jinou kulturu a jiný styl práce, jej dovedla do Německa, kde prošel několika baletními soubory, jak menšími, tak velkými a Martin Svobodník zde prožil krásných 12 plodných let. Od sezóny 2013/2014 je opět v brněnském ND a od roku 2018 je zde sólistou.

 Jak jste prožíval období svého dětství v moravské metropoli? A jak jste se dostal k baletu, který jste začal studovat ve svých deseti letech na brněnské Taneční konzervatoři?

„Výborně, Brno mám rád jako ostatně celou Moravu. Navštěvoval jsem ve 4 letech gymnastiku, ale tam se jim nelíbilo, že budu mít zřejmě dlouhé končetiny. Tak se mě ujali v basketbalu, ale tam jsem byl moc malého vzrůstu. Moje dětství jsem potom prožil prakticky na taneční konzervatoři v Brně.“

V roce 1999 jste po absolvování studia nastoupil do svého prvního angažmá v ND Brno, kde jste ale zůstal pouhé dva roky a v roce 2001 jste se vydal do Německa s touhou poznat jinou kulturu a jiný styl práce. V Německu jste prošel několika baletními soubory, jak menšími, tak velkými a prožil zde krásných 12 plodných let. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

„Německá kultura a celé Německo mi přirostly k srdci. Jejich řád bych si přál mít sám, takovou disciplínu a důslednost jakou Němci mají. Sám to neumím. Je to bohužel také proto, že jsou posedlí hlídáním všeho a všech v tom dobrém slova smyslu. Dokonce v i divadlech vše funguje jak má – lidé jsou dobře placení, ti správní na správných místech, alkohol v práci jsem tam nikdy u nikoho neviděl. Na diletanta nebo někoho neadekvátního na manažerské pozici natrefíte málo kdy, jelikož z tzv. omylů, pochybení a nešťastných náhod vyvozují důsledky. Lépe se pak všechno dělá od kultury až po vyřizování parkování, když je ve všem přehled, řád a pořádek.

V baletních souborech to bylo pestré. Doporučuji každému tanečníkovi, aby si vyzkoušel pár souborů v zahraničí na pár sezón. Určitě si rozšíří obzory, pozná spoustu jiných vlivů, lidí, přístupů … mohl bych tu chytračit na dalších osmi stránkách, ale každému to přinese a dá něco jiného …“

V sezóně 2013/2014 jste se vrátil do brněnského ND, kde jste od roku 2018 sólistou baletního souboru. Vaše taneční umění můžeme vidět v baletních představeních jako – 4 Elements, Sněhurka a sedm trpaslíků (Ježibaba), Louskáček, Labutí jezero, Dáma s kaméliemi (vévoda), Black and White (Robert) nebo Beethoven (Bethoven). Splnil jste si své taneční sny a je ještě nějaká postava, kterou byste si rád ještě zatančil?

„Myslím, že sen byl splněn. Ještě Prince v baletu baletů Labutím jezeře. Tu postavu mi tu prostě nechtějí svěřit! A já se tak snažil… Nicméně vytahaných trikotů a prošoupaných piškotů mám v šatně nespočet, ale bavilo mě snad všechno, co jsem kdy tancoval. Až na pár výjimek. Jelikož je ale většina těchto mých „oblíbených” baletních tvůrců ještě naživu, nebudu je jmenovat. Mohli by se na mě zlobit. Navíc také každý umělec má právo na sebevyjádření. Jedni na to potřebují plátno nebo tužku a papír a druzí baletní soubor i s orchestrem.“

Balet Vás provází od dětství. Zatančil jste si řadu krásných rolí. Čím Vás práce baletního tanečníka naplňuje dnes?

„Už prakticky jen tím, že se nesnažím myslet na to, jaké zranění si tentokrát přivodím. Často teď u svého výkonu přemýšlím, koho z publika napadne se jít raději podívat do Paleontologického muzea na pár opravdových a ne baletních dinosaurů.“

Vyzkoušel jste si také choreografii. A co učení na tanečních školách? Neláká Vás předávat zkušenosti dál?

„Zajisté mě to naplňovalo, ale stejného pocitu se jaksi nedostávalo těm druhým. A také často byli o dost zkušenější než já.“

Dočetla jsem se, že chcete dělat taneční filmy a zaznamenávat pohyb. Už se Vám něco podařilo natočit?  

„Ano, pár snímků jsme pod záštitou NdB již natočili a promítání proběhlo na silvestra v JD. Sám jsem u toho nebyl, takže nevím, jestli to bylo před 12 nebo po 12 hodině, ale lidé mi říkali, že to mělo velký úspěch a ohlas. Jinak se věnujeme natáčení prakticky pořád, jak pod záštitou Rady Starších Baletu, tak pod produkcí s příznačným názvem Battement Production.“

Několik let jste žil v Německu, pracoval v několika baletních souborech a podle Vašich zkušeností, jsou baletní soubory všude mezinárodní. Spolupracoval jste s řadou osobnosti jak tanečníků, tak choreografů. Na koho rád vzpomínáte a s kým byste ještě rád setkal na scéně?

„Prakticky se všemi koho jsem potkal, ale nejsem si tak jistý, jestli by se i oni rádi setkali se mnou. V baletním světě jde primárně všem o to si tanec co nejvíce užít, jinak byste z té dřiny, úrazů a potu neměli prakticky žádný pozitivní prožitek (o platech nemluvě). Pohyb je velice důležitý. Nehledě na to, že obecně hýbati se je zdravé, tak jako tanečník máte po správném výkonu tu správnou chuť k jídlu a k tomu si v leté nemusíte hlídat figuru do plavek. Navíc této řeči rozumí opravdu každý. Stačí se podívat byť i třeba na jakoukoli House/Techno party. Také tam nikdo nikoho kromě hudby nic neslyší a nikomu nerozumí, ale tancem dává například každý najevo, kdo jej přitahuje a kdo zase ne. Takže v tanci/baletu si všichni tak nějak rozumíme. Přinejmenším z profesního hlediska předstíráme ten největší výkon a uměleckou kvalitu a publikum zase na oplátku předstírá, že tomu rozumí. Jen tak je vše v naprosté harmonii a rovnováze jinak by logicky balet jako umění nemělo takovou diváckou základnu jako dnes má.“

 V soukromí je otcem dvou dětí. Vedete je také k baletu? 

„Někdy si chodíme se synem na baletní sál zahrát fotbal nebo procvičit parkur. Dceři se zase líbí, když přijdu domů mezi představeními v kostýmu Ježibaby ze Sněhurky a sedmi trpaslíků. Takže moje děti jsou baletem do jisté míry značně ovlivněny.“

Jak rád relaxujete?

„Rád chodím jako divák na veškerá baletní představení. To umění předat divákům upřímný pocit blaženosti tanečníků zejména v klasických nastudováních baletů, je jedinečný. Ze všeho nejraději pozoruji pánské a dámské variace a Pas de Deux se spoustou přihlížejícího sboru v baletech jako je Spící krasavice, Labutí jezero či Bachčisarajská fontána. Zatím co jeden nebo dva tančí, ostatní přihlížejí. Tak to má být.

Martin Svobodník

Pochází z Brna, kde vystudoval Taneční konzervatoř. V roce 1999 získal první angažmá v baletu ND v Brně. 2001 byl v souboru baletu Opernhaus Halle, pak v letech 2003 – 2010 byl v Divadle  Altenburg Gera, největším baletním souboru v Durynsku. Od roku 2010 byl sólistou baletu Leipziger Ballett a od sezóny 2013/2014 působí opět v ND v Brně, kde je od roku 2018 sólistou. V Německu za své baletní kreace obdržel divadelní ocenění a cenu publika.

Mladší bratr je tanečník, choreograf, člen baletu ND v Praze, který působí také v taneční skupině DEKKADANCERS, Marek Svobodník.

Foto: Archiv Martina Svobodníka, Marek Olbrzymekč

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se Štěpánem Pecharem, choreografem a uměleckým šéfem DEKKADANCERS

„Někdy se koníček promění v povinnost. A to je špatně“

Štěpán Pechar

V dětství se věnoval kreslení a malování. Hodně sportoval a nakonec se našel v tanci, který jej okouzlil, jak přiznal až v osmnácti letech. Začínal studiem v pražském Duncan Centru a ve dvaceti letech nastoupil do sedmého ročníku pražské taneční konzervatoře. Tančil v Laterně magice, spolupracoval s 420PEOPOLE, Lenkou Vagnerovou & Company, s Pražským komorním baletem. Krásné role tančil na scéně ND a od roku 2015 působí Štěpán Pechar jako umělecký a výkonný šéf, choreograf a tanečník DEKKADANCERS a tanec, jak sám přiznává, stále miluje. „Je to ohromná součást mého života. Je to moje povolání a velká vášeň.“  


Pocházíte z Malty, kde jste do svých osmnácti let se sourozenci vyrůstal v rodině českého lékaře, a maminka je maltská rodačka a pracovala v cestovní kanceláři. Jak vzpomínáte na toto období? Neuvažoval jste, že byste byl jako Váš tatínek lékařem?

„Na své dětství a náctiny mám jen ty nejkrásnější vzpomínky. Byl to úplně bezstarostný život. Snad největší starostí bylo vybrat pláž, kam se půjdeme koupat, nebo vyhrát plážový volejbal.

Pamatuji si na to, když mi bylo zhruba 8 let a táta nám s bráchama ukazoval záznam operace kolene a s velkým zájmem nám popisoval každý krok operace. Uznám, že mě to dost zajímalo. Táta nám také neustále kladl na srdce, že je dobré mít alespoň jednoho doktora v rodině a jistě si přál, aby alespoň jeden z jeho čtyř synů se doktorem stal. Nestal. Ačkoli naši byli celkem přísní ve výchově a trvali na tom, aby se nám dařilo ve studiu, nikdy na nás netlačili ve výběru studia a kariéry. Já jsem o medicíně jistého času uvažoval, ale odradilo mě to celoživotní studium a silné nutkání věnovat se sportu a pohybu.“

V dětství jste se věnoval kreslení a malování a k tanci jste se dostal díky lásce k jedné slečně, jak jste v jednom rozhovoru přiznal, až v osmnácti letech. A se studiem tance jste začal v pražském Duncan Centru a ve dvaceti letech jste nastoupil do 7. ročníku Pražské taneční konzervatoře. Čím vás tanec tak okouzlil, že jste mu podlehl a zapudil myšlenku studia fyzioterapie?  

„Když jsem sportoval, zajímaly mě vždy cviky, které jsou směřovány k tomu se naučit nějakou dovednost. Tedy necvičit jen sílu pro sílu, nebo výdrž pro výdrž a pružnost pro pružnost, ale cvičit sílu v nohách například pro výbušnost a pro vyšší skok, nebo cvičit zápěstí pro zlepšení stojky, cvičit flexibilitu za účelem toho dokázat udělat provaz apod. Po té fyzické stránce, tohle je přesně tanec. Učíte své tělo být připravené se naučit co nejvíce dovedností a tyto dovednosti jsou pak prostředkem vašeho vyprávění na jevišti. Navíc oproti míčovým hrám se v tanci neučíte jen určitou opakující se škálu dovedností, ale učíte se neustále nové. V podstatě s každou choreografií se učíte jiné pohyby, zkoumáte jiné principy a přicházíte neustále na nové způsoby, jak pracovat s tělem. Ta pestrost je to, čemu jsem propadl. K tomu ztvárňujete tancem role, které musíte naplnit emocemi. A vždy mě nesmírně zajímala choreografie, kde se správnou fantazií a se zájmem o tvorbu je opravdu možné snad všechno. Tanec, choreografie, divadlo…dohromady jsou nevyčerpatelnou studnou zajímavostí.“

Jako tanečník jste začínal v roce 2010 v Laterně Magice, spolupracoval jste s 420PEOPOLE, Lenkou Vagnerovou & Company, s Pražským komorním baletem a pak jste dostal nabídku od tehdejšího uměleckého šéfa baletu ND Petra Zusky. A na prknech Zlaté kapličky jste debutoval v klasickém baletu Labutí jezero. Tančil jste moderní i klasické role. Někde jste řekl, že jste si zatančil mnoho svých vysněných rolí. Na kterou rád vzpomínáte a máte ještě nějakou nesplněnou rolí, kterou byste si rád zatančil?

„Velmi rád vzpomínám na Bella Figura od Jiřího Kyliána, nebo na DECADANCE od Ohada Naharina, taky Cacti od Alexandra Ekmana. Opravdu jsem si velice užíval tyhle krásné díla tančit. Spíše než konkrétní vysněné role mám vysněné spolupráce s některými choreografy. Například moc rád bych poznal práci s Crystal Pite na některé z jejích choreografiích, nebo Akrama Khana nebo Mats Eka. Zajímalo by mě, jak přistupují k tvorbě, jak formují své myšlenky do pohybu, jak uvažují nad dramaturgií nebo režií, jak pracují s tanečníky.“

Od roku 2015 působíte jako tanečník, choreograf a umělecký šéf tanečního souboru DEKKADANCERS. V současné době se věnujte více vedení souboru. Na co se mohou příznivci vašeho souboru těšit? Připravujete nové projekty? 

„Diváci se mohou těšit na již čtvrtou premiéru v tomto roce. Pro podzim tohoto roku připravuje pro DEKKADANCERS svoji novou kreaci Ondřej Vinklát. Po spolupráci s Divadlem Bratří Formanů a s Českou filharmonií na Knize džunglí, která měla premiéru 7. 6. 2022 v Azylu, se chceme zase zaměřit na tvorbu ryze naši, ryze DEKKA. Plánujeme už také rok 2023. O všech nových projektech budeme včas informovat na našich nových webových stránkách www.dekkadancers.net, nebo na našem FB či IG.

Hodně se věnujete také chorografii (Purpurový déšť, Gone Too Soon). Poslední večeře, na niž jste jako choreograf podílel spolu s Ondřejem Vinklátem a Markem Svobodníkem, byla Oceněna nejlepší choreografií roku 2017 – Operaplus.  Máte v této disciplíně nějaké vzory?

„Je jich mnoho, například již zmiňovaní Jiří Kylián, Crystal Pite, Mats Ek, Akram Khan. Jsou mi vzorem svým přístupem a uvažováním nad choreografií, svojí nápaditostí a ojedinělostí.“

V roce 2021 měla premiéru Vaše one man show Muž z Malty a na přípravě scénáře jste se inspiroval svým dospíváním. V tomto projektu jste propojil tanec, malbu a stand-up a právě stand-up sledujete od svých devíti let a vašimi oblíbenci jsou Robin Williams a Jim Carrey. Jaké to je být na scéně sám?

„Vzrušující!“

Čím je pro Vás tanec dnes? Někde jste řekl, že tanec stále milujete…

„Samozřejmě že tanec stále miluji. Je to ohromná součást mého života. Je to moje povolání a velká vášeň.“

Je Vám práce také koníčkem?

„Do jisté míry. Všeho moc je příliš. Někdy se stane, že se koníček promění v povinnost. To je špatně! Kdykoliv se mi tohle v minulosti stalo, vždy jsem se snažil udělat vše potřebné k tomu, abych znovu nalezl chuť k práci a dostal se do stavu, kdy mě práce nesmírně naplňuje. Myslím si, že jedině tak, můžete dosáhnout opravdu výjimečných výsledků. Jsem si vědom toho, že mám se svojí prací velké štěstí v tom, že je pro mě, dost často, koníčkem.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Aktivním odpočinkem – volejbal, saunování, motorky, běh, kresba, fitko, cestování, čtení, kino i divadlo.“

Děkuji za rozhovor

Štěpán Pechar

Narodil se 2. září 1987 na Maltě, kde vyrůstal do svých 18 let.

Tanec studoval v Duncan Centru a na Taneční konzervatoři hlavního města Praha.

Spolupracoval s Laternou Magikou, 420PEOPLE, Lenka Vagnerová & Company, Pražský komorní balet. Byl členem baletu ND v Praze.

Působí jako umělecký a výkonný šéf, choreograf a tanečník DEKKADANCERS, kde účinkuje v – Muž z Malty, Stabat Mater, A. I., HornyBach 18+, Poslední večeře

 

 

Foto: Archiv Štěpána Pechara 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Listy důvěrné Petra Zusky

Rozhovor s choreografem a režisérem

Choreograf a režisér Petr Zuska připravuje pro Pražský komorní balet novou choreografii Listy důvěrné. Dílo na stejnojmenný smyčcový kvartet Leoše Janáčka na premiéře živě provede Zemlinského kvarteto. Premiérový večer proběhne   22. května v Divadle na Vinohradech, otázky našeho rozhovoru se tak točí zejména kolem blížící se premiéry

Proč jste zvolil pro svou novou choreografii zrovna druhý smyčcový kvartet Listy důvěrné?

„Po pravdě to nebyla úplně moje volba, ale přání ředitelky Pražského komorního baletu Laďky Dunovské Jandové. V září zemřel její manžel, majitel souboru a jeho dlouholetý mecenáš Ivan Dunovský, bez něhož by Pražský komorní balet pravděpodobně už dávno neexistoval. Ivan měl Janáčka velmi rád, speciálně tento Opus, a tak jsme se rozhodli mu to věnovat k nedožitým sedmdesátinám.“

Petr Zuska ze zkoušek

Pro Pražský komorní balet jste před lety dělal Janáčkovy „Mlhy“. Máte Janáčka rád? Jaký máte k jeho hudbě vztah?

„Ano, Janáčka mám rád, ale pro svou tvorbu jsem téměř vždy doposud vybíral jeho klavírní lyriku. Ať už zmíněný cyklus V Mlhách – to bylo v polovině devadesátých let, později jsem přesedlal na Po zarostlém chodníčku. Nikdy jsem to nedělal celé, ale vybíral jsem si vždy několik vět a kombinoval je s hudbou jiných a nejen českých skladatelů. V průběhu mnoha let tak vzniklo asi pět nebo šest naprosto stylově a tematicky rozdílných inscenací napříč tuzemskými i zahraničními soubory, které z „Chodníčku“ čerpaly. Například v roce 2011 jsem pro Ballet Monte Carlo udělal taneční divadlo Smrt a dívka, kde Janáčka kombinuji s Franzem Schubertem, o sedm let později zase v baletu Jihočeského divadla v představení Klíče odnikud, s Requiem Antonína Dvořáka… Janáčkovo piano je mi blízké svou lyričností, smutkem, naléhavostí i jemnými, skoro minimalistickými odstíny.“

Petr Zuska – po premiéře s Pražským komorním baletem – foto Serghei Gherciu

A co Vám bylo pro choreografii Listy důvěrné hlavní inspirací?

„Nabízelo se více věcí. Od skutečnosti, že je tato skladba jakousi hudební formou milostné korespondence mezi Janáčkem a o čtyřicet let mladší vdanou ženou, se kterou měl nemanželský poměr, přes fakt, že je to poslední skladatelův kus, neb v tom samém roce zemřel, až po možnost do toho nějak zapojit esenci smrti Ivana Dunovského… Dlouho jsem si lámal hlavu, ale pak jsem na vše z toho rezignoval. Moje pojetí vychází pouze z hudby samé a z toho jaké, veskrze nedějové obrazy a nálady ve mně vyvolávala. Je to ničím nezatížená, svobodná vize. Navíc naposled jsem dělal v Estonsku Labutí jezero a v současné době jsem již v teoretických přípravách na Popelku pro Jihočeské divadlo, tak jsem si dovolil tento odskok od reality a jakékoli narace.“

Listy důvěrné ze zkoušek

Pracujete rád se stejným tvůrčím týmem, autorem hudby, kostýmů, světelného designu, nebo pro každý projekt hledáte nové spolupracovníky?

„Škála autorů hudby v mé tvorbě je opravdu široká. Pravdou ale je, že k některým se vracím častěji. Co se týče inscenačních týmů, tak když se podívám do historie, asi bych řekl, že se dá mluvit o různých obdobích, kdy to bylo více méně stabilní, aby se to pak zase na nějaké jiné období pozměnilo. Těch spolupracovníků bylo mnoho a já si vždy vybírám intuitivně, podle charakteru a stylu oné inscenace. Asi nejčastěji ze všech jsem spolupracoval s výtvarníkem scény – profesorem Janem Duškem. Od roku 2005 jsme spolu vytvořili asi patnáct kratších i celovečerních kusů jak u nás, tak po celém světě. S Honzou jsme společně prošli dlouhý kus cesty. Ač jsme rozdílní lidé, máme něco podstatného společné.“

Petr Zuska foto Jakub Fulín

A jaká je pro Vás spolupráce se Zemlinského kvartetem?

„Po několika zkouškách musím říci, že jsem nadšen. Nejen že jsou to excelentní muzikanti, kteří vytvářejí naprosto homogenní celek, jenž má barvu, dynamiku a… koule, ale zároveň jsou mi blízcí i svou bezprostředností a autenticitou jako lidé. Navíc z nich čiší respekt k faktu, že se nejedná výlučně o jejich vlastní koncert, což není u všech hudebníků vždy automatické. A jejich fyzická přítomnost na jevišti přidává celému kusu ještě další dimenzi.“

S Pražským komorním baletem se jedná už o několikátý společný projekt v řadě. V čem podle Vás tkví síla souboru?

„S Pražským komorním baletem jsem spolupracoval několikrát již v devadesátých letech, od té doby čas od času, poslední léta opět intenzivně. Soubor se během těch téměř třiceti let několikrát personálně vyměnil, střídali se různí umělečtí šéfové, vývojem prošla i estetika tance a divadla… Mám pocit, že jsou dvě zásadní věci, které jsou však napříč časem téměř neměnné. Jedna je pozitivní, ta druhá méně. Vždy to byl soubor tak trochu rodinného typu, plný nadšených lidí a výrazných uměleckých osobností, kde vznikalo něco svobodného a opravdového. V tom je dle mého jeho nesporná síla. Ač je v mnohém naprosto odlišná doba, takhle jsem to vnímal ještě za Pavla Šmoka a tak to vnímám i teď, kdy je uměleckou šéfkou Linda Svidró. Na druhou stranu tak jako tehdy, tak i dnes a téměř vždy mezi tím, se soubor potýkal a potýká s absolutně nestabilním a nedostatečným způsobem financování, čelí jakémusi nezájmu až ignoranci ze strany státního establishmentu kulturní sféry a tudíž opět a znovu bojuje o holou existenci. Tuto skutečnost považuji za absurdní a alarmující. Kromě zmíněného Ivana Dunovského má svůj lví podíl na tom, že soubor neutonul, ještě jeden člověk. Jeho dávný ředitel a manažer Jiří Opěla. Díky, pánové!“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na premiéru!

Foto: Jakub Fulín, Serghei Gherciu 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s primabalerinou Andreou Popov Smejkalovou

„O kariéře baletky jsem opravdu nesnila“

Původně o baletu vůbec nesnila. Nakonec se v něm našla. Vystudovala jej na taneční konzervatoři a od roku 2002 je členkou baletu ND v Brně a od roku 2005 sólistkou. Na svém kontě má Andrea Popov Smejkalová řadu nádherných rolí a zatím tou poslední je Marguerite v Dámě s kaméliemi. Je maminkou dvou malých holčiček, kterým se věnuje každou volnou chvíli.

Narodila se 9. dubna 1984 v Brně jako Andrea Smejkalová. V roce 2002 ukončila studium na taneční konzervatoři a nastoupila do baletního souboru ND v Brně.

Zúčastnila se Soutěžní přehlídky tanečních umělců ČR a SR Brno 2000 a Mezinárodní baletní soutěže v St. Pöltenu (2002). Na I. Mezinárodní baletní soutěži Brno 2003 získala III. cenu, na II. Mezinárodní baletní soutěži Brno 2006 získala I. cenu. V roce 2006 obdržela prestižní Cenu Philip Morris – Poupě baletu.

Role např. – Klára (Louskáček), Medora a Gulnara (Korzár), Odetta/Odílie (Labutí jezero), Giselle, Nikie, Gamzatti (Bajadéra), Aurora (Spící krasavice), Lucile/Lucidor (Lucidor a Arabella), Madame de Tourvel (Nebezpečné známosti), Julie (Romeo a Julie), Frygie (Spartakus), Sólo (Mariin sen).

Andrea Popov Smejkalová v roli Nikie v Bajadeře – foto Kristýna Housková

Jejím manželem je první sólista baletu ND v Brně Ivan Popov. 

 

Andrea Popov Smejkalová jako Odilie v Labutím jezeru – foto Kristýna Housková

         Jste brněnská patriotka, jelikož celý život žijete v Brně. Jak vzpomínáte na svá dětská léta, měla jste vysněné povolání? Čím jste chtěla být?  

„Jako malá jsem neměla jedno vysněné povolání. Líbilo se mi jich několik. Už od mala jsem ráda četla detektivky, hlavně Sherlocka Holmese, tak jsem chtěla být detektiv. Taky se mi líbil vesmír, tak kosmonaut. A jako každá holka jsem si přála být paní učitelka.“

Náhoda nebo osud chtěly, abyste od deseti let studovala na taneční konzervatoři, i když jste baletkou, jak jste někde řekla, být nechtěla. Co nakonec rozhodlo, že balet se stal vaším osudem?

„O kariéře baletky jsem jako malá opravdu nesnila. Balet jsem vlastně ani neznala. Nikdo z rodiny neměl k divadlu blízko a já byla spíš studijní typ. Shodou náhod jsem se dostala na Taneční konzervatoř v Brně. Tam jsem ze začátku nechápala, proč mám stát u tyče a šoupat nohama. Ale začala jsem navštěvovat baletní představení a objevila, jak je krásné naplnit hudbu pohybem a bylo jasné, co chci dělat.“

Andrea Popov Smejkalová jako Odette v baletu Labutí jezero – foto Ctibor Bachratý

Po konzervatoři jste nastoupila do baletního souboru ND v Brně, kde jste se v roce 2005 stala sólistkou a již v roce 2006 jste obdržela prestižní ocenění Cenu Phillip Morris – Poupě baletu. Co to pro Vás znamená?

„Když jsem obdržela cenu Philip Morris – Poupě baletu, byla jsem moc překvapená. Pamatuji si to doteď, jak mi to volali. Jela jsem zrovna v autobuse do Košic, kde jsem hostovala v Labutím jezeře. Měla jsem strašnou radost a bylo vtipné, že ji nebylo v tom plném autobuse s kým sdílet. Toto ocenění bylo pro mě velkým povzbuzením v mé začínající kariéře.“

Andrea Popov Smejkalová jako Nikie v Bajadeře – foto Kristýna Housková

Jak jste v jednom rozhovoru řekla, hned od začátku jste měla štěstí na role. Tančila jste ve Spící krasavici, Louskáčkovi, Romeovi a Julii, Labutím jezeře, Nebezpečných známostech, Korzárovi… Jaké role ráda ztvárňujete a na kterou ráda vzpomínáte?

„Na role jsem měla opravdu štěstí. Jsem moc ráda, že jsem mohla na jevišti ztvárnit různé typy a charaktery postav. Když jsem začínala, byla mým snem Odetta/Odilie v Labutím jezeře. Tento sen se mi splnil a tuto dvojroli pořád miluji a stále v ní objevuji něco nového. Ale časem mě začaly zajímat i jiné role. Baví mě ztvárňovat postavy, co mají na jevišti nějaký duševní vývoj, emoce, příběh. Je úžasné, jak se člověk vlastně změní v někoho jiného. Nejdříve na sále přemýšlím, jak se do něj, co nejlépe vcítit, dát roli smysl a pravdivost a pak na jevišti prožít jeho příběh.

Proto ráda vzpomínám na roli Madame de Tourvel v Nebezpečných známostech, které u nás uvedl Krzystof Pastor a roli Lucidora od Youri Vàmose.“

Andrea Popov Smejkalová jako Marguerite v baletu Dáma s kaméliemi – foto Ctibor Bachratý

Dočetla jsem se, že Vaším snem je zatančit si Tatianu v Oněginovi, Manon nebo Dámu s kaméliemi. Podařilo se Vám již sny splnit? Co Vás čeká nového?

„Stihla jsem si těsně před covidem splnit sen a zatančit si roli Marguerite v Dámě s kaméliemi. Balet u nás nastudovala skvělá Valentina Turcu a už jeho příprava mě opravdu bavila. Valentina dbala na každý detail, aby každý pohyb, gesto i pohled měly smysl. Moc se těším, až si ji zase zatančím.“

Při práci na baletním představení Giselle jste se seznámila se svým manželem Ivanem Popovem. Jak se vás spolu pracovalo a tančili jste i v jiných představeních?

„S Ivanem jsme kromě Giselle tančili spolu i Labutí jezero, Louskáčka, Bajadéru a spoustu dalších představení. Na tancování s ním je skvělé, že se na něj můžu vždy spolehnout. Je moc dobrý a silný partner.“

Andrea Popov Smejkalová jako Margarite v Dámě s kaléliemi – foto Ctibor Bachratý

Při Vaši intenzivní taneční dráze jste stihla vystudovat taneční pedagogiku na JAMU. Uvažujete, že byste balet učila? A co choreografie, neláká Vás?

„Jednou bych balet určitě ráda učila. Měla jsem možnost si to vyzkoušet. Spolupracovala jsem přes pět let s moderními gymnastkami, dále s krasobruslaři a vedla nějaké workshopy pro profesionály i amatéry. Musím říct, že mě předávání znalostí a zkušeností opravdu baví a dovedu si to představit, jako své budoucí zaměstnání.

Měla jsem možnost vytvořit i pár drobných choreografií, ale v tomto se moc necítím.“

Andrea Popov Smejkalová jako Giselle – foto Luďěk Mrkos

 V soukromí jste maminkou dvou holčiček. Jak se dá skloubit mateřství s kariérou baletky?

„Upřímně řeknu, že bez podpory rodiny někdy opravdu těžko. Naštěstí mám skvělou rodinu a za jejich pomoc jim patří velké díky.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Vlastně díky covidu jsem si znovu uvědomila, jak krásnou práci mám a jak mě baví. Ale ráda samozřejmě relaxuji i u jiných věcí. Ráda čtu, chodím na výlety do přírody a začala jsem se učit šít na šicím stroji. Ale teď nejvíce trávím volný čas s mými holčičkami, to je pořádný koníček.“

Andrea Popov Smejkalová jako Gamzatti v Bajadře – foto Ctibor Bachratý

Foto: Ctibor Bachratý, Luděk Mrkoš a Kristýna Housková 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín