Nonverbal – nabitý týden

Pražská La Fabrika se předposlední květnový týden stala již podruhé centrem a pořadatelem mezinárodního festivalu PRAGUE NONVERBAL. Ona i další pražské progresívní stánky nekonvenčního a pohybového divadla přivítaly na desítky zahraničních i domácích souborů a sólistů, kteří se vyjadřují divadlem beze slov.

Druhý ročník festivalu PRAGUE NONVERBAL proběhl od 21. do 25. května v Praze. Na domovské scéně La Fabrika, ale též v Jatkách78, Alfredu ve dvoře, Studiu Hrdinů, Centru současného umění DOX a v Cross Clubu. Přinesl na čtvrt stovky divadelních prezentací, ale i filmy a důležitá kuloární setkání tvůrců.

Začneme od „A“ čili Alfredu ve dvoře. Vlastnímu zahájení festivalu předcházela na letenské scéně Alfred ve dvoře mezinárodní performace „Take Down“. V tanečně-wrestlingové řeči se v ní setkali Japonka Kazuyo Shionoiri a izraelský tanečník Dror Liberman.

 Hlavní a čestnou cenu festivalu SILENCE SPEAK LOUDERS převzala režisérka, herečka, choreografka i loutkářka Zoja Mikotová.

Taneční legenda Vlastimil Harapes se v hledišti objevila krátce po návratu z operace. A byl středem pozornosti.

Slavnostní zahájení v neděli 21. 5. v La Fabrice probíhalo pod patronací ministra kultury Mgr. Daniela Hermana. Bylo nabité. Hosty i styly. Konferenciérky Anna Polívková a Martha Issová, za tradičního živého doprovodu na klavír Zdenka Merty, elegantně zvládly propojit takřka nepropojitelné. Tak třeba Annu a Johanu Schmidtmajerovy, s Janem Cinou a Jiřím Weissmanem v půvabných tanečně akrobatických hříčkách. Škoda, že v hledišti nebyl Milan Drobný. Asi by se divil, co jde vytvořit za kreace na jeho dávný hit s textem Jiřího Grossmanna „Bambule bijou bác“. Z jiného soudku bylo vystoupení Trygve Wakenshaw. Dalším kontrastním článkem pořadu byla hudebně humorná skeč Martina Zbrožka. Zaujala i Tap Academy a mnozí další. Vyvrcholením večera bylo udílení ceny “SILENCE SPEAK LOUDERS“. Její laureátkou se stala režisérka, herečka, choreografka a pedagožka Zoja Mikotová. Brněnská rodačka, která se postupně od loutkařiny dopracovala k divadelní režii a pantomimě. Roku 1992 založila na JAMU do té doby unikátní Ateliér výchovné dramatiky neslyšících. Vedle režijní práce (Husa na provázku, Činoherní klub, Slovácké divadlo a další), pedagogické praxe a zahraniční angažmá se často objevuje v roli lektorky na řadě workshopů v naší republice i v zahraničí. S neslyšícími divadelníky spolupracuje na řadě dalších akcí mimo JAMU. Slavnostní večer zakončil krátkometrážní film Jiřího Kiliána „Scalmare“. Světový choreograf se tak po necelém roce v La Fabrice představil opět výrazným surrealistickým dílem. Jeho černobílému snímku vévodily výkony jeho ženy a „múzy“ Sabine Kupferbergové a Petera Jolesche. Dílo si vysloužilo dlouhotrvající potlesk. Na pódiu se vystřídali i slavní hosté. Kromě Jiřího Kiliána i Soňa Červená. Z hlediště jim aplaudovali mezi jinými také Boleslav Polívka, Vlastimil Harapes, Jiří Lábus, Yvona Kreuzmannová, výtvarník a balónový pilot Vratislav Hlavatý. …a mnoho a ještě více dalších person uměleckého i veřejného života.

Boleslav Polívka se účastnil slavnostního zahájení festivalu, ale také se později představil jako filmový režisér (spolu s F. A. Brabcem) své krátkometrážní hříčky „Hon“.

 Slavná herečka a zpěvačka Soňa Červená usedla vedle Jiřího Kiliána v čestné lóži při zahajovacím večeru.

Halka Třešňáková a Anna Polívková se představily v rámci festivalu v Alfredu ve dvoře.

Během nabitého týdne pak pokračovala plejáda skvělých divadelních zážitků. V La Fabrice se prezentoval britský soubor Vamos Theatre s „Finding Joy“, francouzské divadélko Compagnie Mangano-Massip s titulem „What Is Mime“, mexická herečka Gabrielle Muňoz s „Quizás“, ale také domácí mimové a klauni – Václav Strasser, Jiří „Bilbo“ Reininger a skupina Bratři v tricku nebo Martin Zbrožek.

Jatka78 patřila premiéře Rostislava Nováka ml. „Jatka číslo 5“ a Cirku La Putyka s jeho „Airground“.

V Cross Clubu se prezentovala Polka Maria Zimpelová s půvabnou hříčkou „What Do You Really Miss?“.

Alfred ve dvoře mimo zmíněné japonsko-izraelské ouvertury festivalu patřil Anně Polívkové a Halce Třešňákové s milým „Walk In Progress“.

Studio Hrdinů hostilo českou Pantomimu S. I. S výmluvným titulem „Z českých luhů a hájů přinesli jsme vám vodu“.

A holešovické centrum moderního umění přivítalo českou Farmu v jeskyni a její inscenaci „Odtržení“.

Světoznámý choreograf Jiří Kilián přijímal zasloužené ovace i jako tvůrce filmu „Scalmare“.

V La Fabrice proběhla také pražská premiéra filmové hříčky Boleslava Polívky „Hon“. Sám ji – za asistence režiséra a kameramana F. A. Brabce – také režíroval. Film byl natočen již roku 2007 na tehdy ještě hercově farmě v Olšanech u Brna. Vychází z tradiční honičky na klauny, která se – vedle kupříkladu hospodského zabíjení much – tehdy na olšanské farmě odehrávala. Mimo Boleslava Polívky a jeho dětí i hereckých kolegů ve snímku vystupují i neherci – tradiční účastníci povedených akcí v Olšanech. Samotný filmový titul měl už před časem světovou premiéru v Olšanech. Ale i v Praze se setkal s obdivem.

Prague Nonverbal se vydařil. Dokázal podchytit na vícebarevné platformě mnoho umělců, kteří si mají co říci i beze slov. Nezbývá se než těšit na ročník třetí.

MICHAL STEIN

Foto: PRAGUE NONVERBAL

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA už klepe na dveře

ČTP nabídne to nejlepší, co vzniklo za uplynulý rok na české taneční a pohybové scéně. Od 6. do 9. dubna 2017

ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA je za dveřmi!

Letošní ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA se uskuteční 6.–9. dubna 2017 a opět nabídne výběr toho nejzajímavějšího, co vzniklo za uplynulý rok na české taneční a pohybové scéně. ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA (ČTP) se díky svým posledním velmi úspěšným ročníkům etablovala mezi nejvyhledávanější akce svého druhu v Evropě.

„Z nenápadného každoročního festivalu české tvorby se platforma proměnila v hojně navštěvovanou a celosvětově sledovanou akci, jejíž počet zahraničních hostů v roce 2016 poprvé překročil stovku. Úspěch akce není náhodný, odpovídá dynamickému růstu kvality i diverzity české taneční a pohybové scény,říká ředitelka pořádající organizace Tanec Praha Yvona Kreuzmannová.

Platforma představí celkem devět inscenací vybraných odbornou dramaturgickou radou ze 37 přihlášených děl, která doplní ještě tři speciální uvedenía tradičně vítězná inscenace loňské ČTP. Diváci se mohou těšit na díla Jara Viňarského a Petry Tejnorové, souboru Ve rTeDance navazující na spolupráci s režisérem Jiřím Havelkou, nebo dílo uskupení ME-SA, za které byla tanečnice Martina Hajdyla Lacová nominována na Cenu Thálie 2016. Mezi dalšími uvedenými budou soubory 420PEOPLE, Spitfire CompanyOrchestrem BERG, Cirk La Putyka, uskupení tYhle nebo sólové projekty Terezy Hradilkové a Viktora Černického.

Na podzim loňského roku se již podruhé scházela Divácká porota, která si díky evropskému projektu BeSpectACTive! vyzkoušela obdobu práce dramaturgické rady festivalu. Z jejich výběru vzešla tři díla –Švihla Terezy Hradilkové, L/One of the Seven ME-SY a Andreje Petroviče a Study mladého uskupení Holektiv. I když obě poroty hlasovaly nezávisle na sobě, v letošním roce se svým výběrem prakticky shodují. Dílo Study se odborná dramaturgická rada rozhodla zařadit v rámci sekce „Mladá krev“. Speciálního uvedení se dočká také Svěcení jara zralého tanečníka a experimentujícího choreografa Jiřího Bartovance, které vytv ořil pro a se studenty Konzervatoře Duncan Centre, a dále představení pro děti a mládež, které s profesionálním týmem vytvořila Mirka Eliášová pod názvem Momo.

I letos se bude na závěr platformy oceňovat. Mezinárodní odborná porota rozhodne o cenách v kategoriích Taneční inscenace roku a Tanečník / Tanečnice roku. České členy dramaturgické rady v jury doplní zahraniční osobnosti: Anita van Dolen (NL) zeStadsschouwburg Amsterdam, režisérka a dramaturgyně Maja Hriešik (SK), Bettina Masuch (DE) z tanzhausnrw, Anita Mathieu (FR)z Rencontreschorégraphiquesinternationales de Seine-Saint-Denis a Benjamin Perchet (IE) z Dublin Dance Festiva lu.

Z hlasování diváků pak vzejde vítěz Ceny diváka. Další porota složená z odborníků udělí Cenu za světelný design, kterou zaštiťuje Institut Světelného Designu. V porotě pro světelný design zasedne dvojnásobný kandidát Ceny Jindřicha Chalupeckého, výtvarníkRichard Loskot, světelný designer Vladimír Burian, předsedkyní poroty bud e umělecká ředitelka Pražského Quadriennale, absolventka oboru scénografie na pražské DAMU a oboru divadelní scéna na Wayne State University v Detroitu Markéta Fantová. Od loňského roku se také uděluje ocenění pro Manažera roku, iniciované panem Jiřím Opělou. Porotu, která rozhodne o jejím letošním vítězi, tvoří průkopník managementu nezávislého tanečního souboru Jiří Opěla, Manažerka roku 2016 Karolína Hejnová a taneční publicistka Jana Návratová.

I letošní doprovodný program nabídne mnoho příležitostí k setkávání, reflexi a diskusím o stavu českého současného tance a pohybového divadla. Již tradičně se uskuteční neformální burza projektů Meet the Artists, která českým umělcům zprostředkovává přímý kontakt se zahraničními i regionálními prezentry. Choreografické fórum pořádané Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA se tento rok zaměří na práci s prostorem.

23.ročník se odehraje na osmi pražských scénách – PONEC – divadlo pro tanec, Studio ALTA, Alfred ve dvoře, DOX – Centrum současného umění, Experimentální prostor NoD, Jatka78, Divadlo Duncan Centre a La Fabrika.

Celý festival vyvrcholí v neděli 9.dubna uvedením loňské Taneční inscenace roku, kterou se stalo Odtržení souboru Viliama Dočolomanského Farma v jeskyni, a následným slavnostním vyhlášením cen letošního ročníku.

Program festivalu  naleznete  na: www.tanecniplatforma.cz

Dlužno také dodat, že  přípravy na 29. festival Tanec Praha 2017 právě vrcholí. Festival propukne 28. května a přiveze do Prahy a dalších obcí to nejlepší ze světového tance. Diváci se mohou těšit na umělce z Evropy, Asie, Afriky i Latinské Ameriky. Festival se bude konat až do 28. června. 

I letos se mohou diváci těšit na mimořádná představení, která tancem vyprávějí o světě kolem nás – komentují současnou společenskou situaci, nastavují kritické zrcadlo lhostejnosti, smazávají rozdíly mezi jednotlivými kulturami a v neposlední řadě rovněž přinášejí naději.

Mottem letošního festivalu je „Tancem proti předsudkům!“ TANEC PRAHA 2017 aspiruje svou dramaturgií na prezentaci tanečního a pohybového umění jako způsobu, jak vzdorovat předsudkům a beze slov komentovat, co se týká v dnešním světě nás všech. Bez předsudků a výtvarně nekonvenčně je pojata také letošní kampaň festivalu, která prostřednictvím výrazných čistých ilustrací stylizuje základní myšlenku vybraných představení.

 

 

Katka Kavalírová

Taneční magazín

 

Lešanské jesličky podle Lenky Vagnerové

La Fabrika představuje „Lešanské jesličky“ v podání Lenky Vagnerové a její Company opravdu netradičně. Mimo samotné Lenky Vagnerové má na tom lví podíl i legendární představitel filmového největšího z pierotů, herec a režisér Vladimír Javorský. Mimo režijní a dramaturgické spolupráce zde také netradičně ze záznamu interpretuje (spolu s Karolínou Baranovou) Hrubínův text…

Básnický opus Františka Hrubína „Lešanské jesličky“ byl již filmově, respektive televizně, zpracován roku 1983 režisérem Jiřím Bělkou. Jednalo se však víceméně spíše o klasickou recitaci básně ve stylizovaných kulisách. Koncem letního roku došlo i k premiéře baletně divadelní verze v podání Lenky Vagnerové & Company. Symptomatické pro spolupráci pražských tanečních scén je, že celý program byl nastudován a připraven ve studiu ALTA, ale premiéru měl na nedaleké scéně (pouze tři stanice tramvají daleko) La Fabrika. A věru, tentokrát se může jednat o taneční událost roku 2016.

lesanskejeslicky3

Tanec, muzika i recitace

Velkým přínosem pro Lenku Vagnerovou a její Company je konkrétně pro „Lešanské jesličky“ spolupráce s hercem a režisérem Vladimírem Javorským. Ten se na této inscenaci nepodílel pouze režijně, ale podstatnou měrou rovněž dramaturgicky. Více než doprovodnou složkou se stala i hudba osvědčeného divadelního autora Ivana Achera.

Vyznění muziky však není pouze záležitostí samotné kompozice. Živočišnost a dravost ji dodal zpěv uznávané Lenky Dusilové a sóla na akordeon i heligonku Jany Vébrové, jinak známé jako zpívající harmonikářky ze severočeského větrného mlýna.

Nosným prvkem celých „Lešanských jesliček“ je pochopitelně komponovaný a aranžovaný pohyb. Velkou tíhu inscenačních záměrů Lenky Vagnerové na sobě nesou tudíž tanečníci: Andrea Opavská, Fanny Barrouquére, Branislav Bašista, Ivo Sedláček a Michal Heriban. Každý z nich se snaží na jevišti vžít co nejlépe do vizí realizačního týmu, ale výkon Andrey Opavské z nich o nepatrný d ílek ční výše.

Výrazný náboj „Lešanským jesličkám“ dodávají scénografické nápady Anny Vránové, ve spojitosti s kostýmy Michala Heribana i Andrei Vagnerové. Světelný design Michala Kříže má místy i dějotvornou funkci. A v neposlední řadě tentokrát musím zmínit i s celým dílem velmi konvenující a svébytné fotografie Michala Hančovského. Ty tentokrát nejsou, jako často v případě jiných divadel, pouze výtvarně dokumentární záležitostí , ale svým smyslem pro drobnokresbu a vyzdvihnutí detailu rovnocenným výtvarným prvkem celého projektu.

Jelikož se jedná o jevištní provedení básnického díla, nechybí zde ani stylizovaná recitace Hrubínova díla v podání Karolíny Baranové a samého Vladimíra Javorského.

lesanskejeslicky4

Originálně a subjektivně

Hodinová inscenace je doslova nabita choreografickými a inscenačními nápady. Jak se samotná iniciátorka, autorka koncepce a spolurežisérka Lenka Vagnerová vyznává, chce předat divákům poselství, jak na ni dříve „Lešanské jesličky“ působily.

Subjektivní ráz celé inscenaci má dodat i deformovaná reprodukce recitovaných pasáží a pravidelný praskot, záměrně připomínající staré ohrané gramofonové desky.

Choreograficky a režijně nelze celé inscenaci nic vytknout. Jednotlivé postavy jsou nejen pohybově, ale i dějově motivicky prokomponovány. Hudba i světelný design umocňují patřičně emoce i zvýrazňují dějovou linku.

Otázka tkví spíše v dramaturgické rovině. Neschází „Lešanským jesličkám“ určitý kontrapunkt jemné venkovské poetiky a nostalgie? Celá inscenace se spíše monotonněji line  v tvrdě na dřeň otevřené interpretaci Hrubínova díla.

V hledišti mně tak maně přišlo na mysl v prvním plánu, že v Lešanech je bývalá vojenská základna a nyní vojenské muzeum. Přestože chápu určitou paralelu se zimní náladou, předvánočním časem a silou výpovědi Hrubínovy básně, stále mi tam schází určitá mezipoloha. Kontrast. Nebyla by pro tento styl interpretace třeba vhodnější Hrubínova báseň „Jobova noc“?

lkesanskejeslicky2

Myslím, že inscenace dokázala a prokázala nový a neotřelý autorčin pohled. Jistě vzbudila a ještě vzbudí množství otázek. A tak tomu má v případě uměleckého díla být. Závěrem chci konstatovat, že se mně osobně líbí, jak soubor naplňuje název „Company“. Ačkoli se jedná o prvotřídní sólisty, tak na pódiu dokazují, že jsou plnohotnotným a jednotným týmem.

lesanskejeslicky1

Michal Stein

FOTO: Michal Hančovský (Lenka Vagnerová & Company)

Taneční magazín