Básnický opus Františka Hrubína „Lešanské jesličky“ byl již filmově, respektive televizně, zpracován roku 1983 režisérem Jiřím Bělkou. Jednalo se však víceméně spíše o klasickou recitaci básně ve stylizovaných kulisách. Koncem letošního roku došlo i k premiéře baletně divadelní verze v podání Lenky Vagnerové & Company. Symptomatické pro spolupráci pražských tanečních scén je, že celý program byl nastudován a připraven ve studiu ALTA, ale premiéru měl na nedaleké scéně (pouze tři stanice tramvají daleko) La Fabrika. A věru, tentokrát se může jednat o taneční událost roku 2016.
Tanec, muzika i recitace
Velkým přínosem pro Lenku Vagnerovou a její Company je konkrétně pro „Lešanské jesličky“ spolupráce s hercem a režisérem Vladimírem Javorským. Ten se na této inscenaci nepodílel pouze režijně, ale podstatnou měrou rovněž dramaturgicky. Více než doprovodnou složkou se stala i hudba osvědčeného divadelního autora Ivana Achera.
Vyznění muziky však není pouze záležitostí samotné kompozice. Živočišnost a dravost ji dodal zpěv uznávané Lenky Dusilové a sóla na akordeon i heligonku Jany Vébrové, jinak známé jako zpívající harmonikářky ze severočeského větrného mlýna.
Nosným prvkem celých „Lešanských jesliček“ je pochopitelně komponovaný a aranžovaný pohyb. Velkou tíhu inscenačních záměrů Lenky Vagnerové na sobě nesou tudíž tanečníci: Andrea Opavská, Fanny Barrouquére, Branislav Bašista, Ivo Sedláček a Michal Heriban. Každý z nich se snaží na jevišti vžít co nejlépe do vizí realizačního týmu, ale výkon Andrey Opavské z nich o nepatrný d ílek ční výše.
Výrazný náboj „Lešanským jesličkám“ dodávají scénografické nápady Anny Vránové, ve spojitosti s kostýmy Michala Heribana i Andrei Vagnerové. Světelný design Michala Kříže má místy i dějotvornou funkci. A v neposlední řadě tentokrát musím zmínit i s celým dílem velmi konvenující a svébytné fotografie Michala Hančovského. Ty tentokrát nejsou, jako často v případě jiných divadel, pouze výtvarně dokumentární záležitostí , ale svým smyslem pro drobnokresbu a vyzdvihnutí detailu rovnocenným výtvarným prvkem celého projektu.
Jelikož se jedná o jevištní provedení básnického díla, nechybí zde ani stylizovaná recitace Hrubínova díla v podání Karolíny Baranové a samého Vladimíra Javorského.
Originálně a subjektivně
Hodinová inscenace je doslova nabita choreografickými a inscenačními nápady. Jak se samotná iniciátorka, autorka koncepce a spolurežisérka Lenka Vagnerová vyznává, chce předat divákům poselství, jak na ni dříve „Lešanské jesličky“ působily.
Subjektivní ráz celé inscenaci má dodat i deformovaná reprodukce recitovaných pasáží a pravidelný praskot, záměrně připomínající staré ohrané gramofonové desky.
Choreograficky a režijně nelze celé inscenaci nic vytknout. Jednotlivé postavy jsou nejen pohybově, ale i dějově motivicky prokomponovány. Hudba i světelný design umocňují patřičně emoce i zvýrazňují dějovou linku.
Otázka tkví spíše v dramaturgické rovině. Neschází „Lešanským jesličkám“ určitý kontrapunkt jemné venkovské poetiky a nostalgie? Celá inscenace se spíše monotonněji line v tvrdě na dřeň otevřené interpretaci Hrubínova díla.
V hledišti mně tak maně přišlo na mysl v prvním plánu, že v Lešanech je bývalá vojenská základna a nyní vojenské muzeum. Přestože chápu určitou paralelu se zimní náladou, předvánočním časem a silou výpovědi Hrubínovy básně, stále mi tam schází určitá mezipoloha. Kontrast. Nebyla by pro tento styl interpretace třeba vhodnější Hrubínova báseň „Jobova noc“?
Myslím, že inscenace dokázala a prokázala nový a neotřelý autorčin pohled. Jistě vzbudila a ještě vzbudí množství otázek. A tak tomu má v případě uměleckého díla být. Závěrem chci konstatovat, že se mně osobně líbí, jak soubor naplňuje název „Company“. Ačkoli se jedná o prvotřídní sólisty, tak na pódiu dokazují, že jsou plnohotnotným a jednotným týmem.
