Absolutně první (a přelomová) recenze TANEČNÍHO MAGAZÍNU z videozáznamu divadelního představení
Dnešní složitá a komplikovaná doba klade nové nároky. Na všechny. I na recenzenty. Takže, pokud – z důvodu koronavirových opatření – zatím nemůžeme do divadelních hledišť, tak se k nám dopraví divadlo jaksi samo, „po sítích“. Přímo do našeho počítače. A nejinak tomu bylo v případě videozáznamu premiéry souboru FysioART s poetickým názvem „Za zrcadlem“.
Bylo poněkud složitější, nebrat záznam jako plnohodnotné filmové dílko. Přece jen, zde nemohly být absolutně vysoké nároky na kameru, střih i další ryze filmové prostředky. Tím nechci v žádném případě vzbuzovat dojem, že tyto jsou slabinou výsledného videa. Spíše nemluví vlastní řečí a jsou zcela a výhradně podřízeny výsledné divadelní stránce. Prostě, jak tomu má u správného záznamu být.
Ačkoli je tato autorská tanečně-pohybovo-loutková hra s prvky černého divadla deklarována jako zejména pro maminky s děvčátky, je ve svém výsledku přístupná všem. I těm starším a plnoletým. Prostě, i dospělým „dětem“, které neopustila hravost a bláznivé myšlení. Beze zbytku tomu nahrává tanečně hravá hudba, hojně využívající Orffovského stylu melodiky a instrumentace. Nadužívání různých bicích hudebních instrumentů místy vhodně evokuje metronom – čili relativitu měření času. Což je významovou osou celé bezmála hodinové inscenace.
Již zmíněná hudební stránka (od Michala Seitla) není pouhým ilustračním podkresem divadelních akcí. Naopak, žene představení dopředu. Občas mu kontrastně nastolí klidovější polohu. Jindy, pro změnu, dodá potřebnou dramatičnost.
Důmyslným, ba téměř geniálním, je pojmenování hlavní role – Anička. Poetická poloha inscenace zcela neomylně evokuje bezmála dvě Aničky. Určitě tu Nezvalovu, se Slaměným Hubertem. A zcela nepochybně také Aničku od Františka Hrubína v zahradě plné květin. Známou několika generacím dětí ze „Špalíčku pohádek“, tak nedostižně ilustrovaným Jiřím Trnkou. Zpravodajská povinnost velí potvrdit, že v „Zrcadle“ se hlavní role ujala i civilním jménem Anička. Příjmením Benháková. A určitě je ji třeba za tuto úlohu pochválit.
Dalších sedmi divadelních rolí se ujali čtyři ženy a jeden muž. Ten, s „fotbalovým“ jménem Filip Novák, svým výkonem nezůstal za ženskou převahou nikterak pozadu. Jedna z účinkujících – formou nepřechylování – nesla mužské příjmení – Helena Urban. A tak jsem si na chvíli připadal jako na komerční televizi Nova. Mezi Emmou Smetanou a Petrou Svobodou. Ale i toto ovšem patří k dnešní exaltované společnosti.
„Zrcadlové“ anebo „hodinové“ (brrrrr to ne, moc zavání „hodinovým hotelem“) představení se vydařilo. Jedině škoda, že jsou pod ním na YouTube zakázány komentáře. Myslím, že by byly převážně a veskrze kladné.
Psáno z videozáznamu představení ze dne 12. 11. 2020, v Městském divadle ve Varnsdorfu. Natočilo: JSvideo.
»Za zrcadlem/ Behind the Mirror«
Obsazení: Anička – Anna Benháková, Mr. Toy/ Pan Hračička – Filip Novák, Mrs. Time/ Paní (svého) času – Helena Urban, Vteřinka – Ester Valtrová, Minutka – Alena Štěpánová
.Autor a režie: Hana Strejčková
Hudba a zvuk: Michal Seitl
Choreografická spolupráce: Anna Benháková
Dramaturgická spolupráce: Kateřina Schwarzová
Výprava, kostýmy: Hana Strejčková
Loutka: Sota Sakuma
Make-up Art: Zuzana Horčičková Maibaumová
Technická spolupráce: Petr Tůma
Kostýmní spolupráce: Filip Novák, Miroslava Kocourková
Světlo: Tomáš Strejček, Jiří Zewll Maleňák
Čas: 57 minut
Poděkování: Zuzana Zajíčková
Fotografie: Ivo Šafus
Produkce: FysioART
Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf
Poděkování: Nová síť
Za laskavé finanční podpory: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.
O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“
Kontrast i souvztažnosti
Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…
Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.
Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.
Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.
Zleva Sabina Bočková a Johana Pocková
Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!
Jáma a kyvadlo
„Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)
Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.
„Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.
Představení JÁMA LVOVÁ místy zašimralo i na lesbickou notu
Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?
Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!
Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«
„Přímý přenos pro moc emocí“
Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.
Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.
Kde zůstaly dva špalíky?
Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…
Obě protagonistky ENTENTIKY využívaly celý prostor pódia
Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.
„ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.
Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?
Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.
Denisa Musilová: »ENTENTIKY«
„Reality show a experiment vytrvalosti v jednom“
Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.
Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová
Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová
Hudba: Aleš Kauer
Anna Benháková a Iveta Krmelová se do představenín ENTENTIKY pustily s vervou
Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.
Odnikud nikam – beseda bez koncepce!
Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!
Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…
Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.
Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!
Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.
První večer z aktivistické série Emergency Dances se uskuteční 25. 9. 2019 od 20.00 v Paláci Akropolis. A právě ponese název »Patologie médií«.
Emergency Dances je kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse.
Stav EMERGENCY je výchozí bod dialogu palčivých témat současnosti.
Choreografky Johana Pocková spolu se Sabinou Bočkovou a Denisa Musilová se svými urgentními choreografiemi zpracovávají Patologii médií. Diváci jsou provázeni tanečním jazykem stejně jako při komentované prohlídce v galerii. Díla uvádíme v premiéře a po skončení bude následovat diskuse Jak číst tanec moderovaná filosofkou a teoretičkou performance Alicí Koubovou.
To vše se uskuteční 25. 9. 2019 od 20.00 v Paláci Akropolis.
Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«
„Přímý přenos pro moc emocí“
Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného.
Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.
Představení vzniká za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.
Jáma Lvová
Denisa Musilová: »ENTENTIKY«
„Reality show a experiment vytrvalosti v jednom“
Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže, způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder.
Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a rovněž přímo před zraky diváků.
Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová
Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová
Hudba: Aleš Kauer
Ententiky
Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.
ALT@RT, provozovatel pražského Studia ALTA, vyhlašuje výzvu pro předkládání projektů, která je určena výhradně studentům tanečních a divadelních škol v roce 2019. Cílem výzvy je podpořit specifickou dramaturgii Studia ALTA jako místa pro umělecké dozrávání, výzkum, experiment a nalézání inovativních postupů a jevištních vyjádření.
Vybranému projektu nabízíme:
• Intenzivní dvoutýdenní rezidenci v termínu 1.–7. 7. + 30. 8.–5. 9. 2019 v divadle a na zkušebně Studia ALTA
• Možnost zajištění „kouče“ – choreografa/dramaturga/režiséra a technického zajištění/konzultace projektu
• Uvedení projektu společně s dalšími vybranými studenty v komponovaném večeru s možností zařazení projektu do dramaturgie Studia ALTA (5. 9. 2019)
• Osobní přístup, možnost poznání práce v profesionálním kulturním centru
(Vybraní rezidenti si musí zajistit ubytování a cestu na vlastní náklady, rádi vám s tím pomůžeme.)
Vyplněnou přihlášku společně s životopisem (vaším nebo vašeho tvůrčího týmu) zasílejte na E-mail:kasiarova@altart.cz.
Uzávěrka přihlášek 30. 3. 2019. Výsledky vám budou zaslány nejpozději do 20. 4. 2019.
Jedná se o šestý ročník ročník studentských rezidencí. V minulosti jsme poskytli rezidenci projektům kolektivů Ufftenživot, Holektiv, Monice Částkové a Heleně Ratajové, Evě Urbanové, Sáře Märcové, Anně Benhákové, Petru Gondovi a dalším.
V uměleckém programu Studia ALTA dominují odvážná, inovativní díla, jejichž cílem je inspirovat k angažovanosti, kreativitě, sdílení a konstruktivnímu dialogu s jinakostí, která je základem otevřené a zdravé společnosti.
„Zrcadlové“ anebo „hodinové“ (brrrrr to ne, moc zavání „hodinovým hotelem“) představení se vydařilo. Jedině škoda, že jsou pod ním na YouTube zakázány komentáře. Myslím, že by byly převážně a veskrze kladné.
