NABILA SABHA – Interview! 2.část

„Když jsem smutná, poslouchám hudbu“

 

 Nabila Sabha je jedna z nejžádanějších orientálních tanečnic a také instruktorek na celém světě. Je také už  pět let šéfredaktorkou mezinárodního tanečního magazínu “Belly Divas”.

Organizuje jeden z největších mezinárodních tanečních festivalů Orientálního tance v  Německu – BAZAR ORIENTAL a také celosvětovou a unikátní soutěž s živou hudbou

“Miss Bellydance of Europe”.

Nabila je tanečnice s Jordánskými kořeny.  Je známá především pro svůj  egyptský taneční styl  a je doslova specialistkou na egyptský styl zvaný Balladi. Díky němu ji lidé nazývají  ”Královnou Balladi.”

 

2. část rozhovoru

7. Jste vždy plná energie po vystoupení nebo odpočíváte den nebo dva (nebo více)?

Ne, jsem velmi silná. Když jsem na workshopech  a   tanečním turné, obvykle moc nespím, všechno je v rychlosti a ve spěchu, ale já miluji tento způsob života – toto mi dává energii.

Ale když se vrátím domů po takovém vyčerpávajícím a zajímavém víkendu, potřebuji spát a odpočívat nejméně jeden den. Každopádně, potřebuji  občas pro sebe volné dny. V čínském horoskopu – jsem kočka! Kočky milují pobyt venku a prohlížet si svět, ale vždy se potřebují vrátit domů. Potřebují svůj stálý domov- přesně jako já!

Nemohla bych dělat tuto práci, kdybych neměla můj stálý domov se zahradou, mou  kočkou a mými  přáteli.

Ale společenský život je pro mě velmi důležitý! To je důvod, proč se tak strašně ráda setkávám s lidmi z jiných zemí, zatímco tam pracuji. Miluji, když můžu přivítat návštěvy ve svém domě.

Těším se z toho, když jim vařím a zařídím, aby se měli dobře. Předpokládám, že bych mohla snadno řídit hotel. Byl by to hotel speciálně pro umělce, samozřejmě.

8. Jakým způsobem se udržujete v dobré kondici?

Tancem a sambou! Moje přítelkyně Sabina Zaida si právě udělala certifikát na výuku ZUMBY a učí svoje zbrusu nové  dovednosti  a já chodím na její hodiny tak často, jak jen můžu.

9. Nemáte žádné potíže se svaly nebo klouby po tolika letech tance?

Ne, vlastně ne –  mám štěstí!

Jste vzor pro mnoho tanečníků!

10. Šla byste  se podívat na balet?

Miluji baletní představení, obzvláště ve vánočním čase!

Zvláště  ”Labutí jezero” a “Louskáček” jsou moje  nejoblíbenější. Tradičně!!!!

11. Máte mnoho arabských přátel. Proč nemají arabské národy rádi tanec jako profesi?

Mám nějaké arabské přátele, ale ne moc. A pokud se podívám hlouběji, moji skuteční přátele jsou hlavně Němci, nebo jiné národnosti, protože přátele mám na celém světě.

A proč arabští lidé nemají rádi tanec jako zaměstnání? To je společenská záležitost.

Podle tradice orientálních lidí, ženy musí zůstávat doma. Musí udržovat čest rodiny svým chováním. Každý člen rodiny je zodpovědný za čest  rodiny.  Toto je tradiční, starodávná záležitost. A také je to věc víry. V Koránu je psáno, že žena si musí zahalovat vlasy a tělo.

Tanec je na veřejnosti, před muži, za peníze, a navíc tanečnice ukazuje své tělo.  A toto všechno je proti pravidlům Koránu.  V arabských zemích je víra zakořeněna ve  společnosti  mnohem hlouběji než v evropských zemích. Takže není možné vyrůst bez víry. Když se dítě narodí, bude z něj Muslim a vyroste podle tradiční víry.

Takže pokud je žena tanečnice, zabíjí tím čest své rodiny. Ukazovat své tělo na veřejnosti za peníze!!  To je “haram” (velmi těžký přestupek).

Na druhé straně, oni se strašně rádi dívají na orientální tanec, nebo tanec všeobecně, ale prosím, ne tanec od svých žen, sester nebo příbuzných žen své rodiny.

Takže pokud jednou ženy tancovaly a byly společností  zakázány, neměly už co víc ztratit a pokoušely se žít na vlastní pěst. Nebylo to snadné v dávných  dobách, být ženou. Prostituce byla většinou další krok pro tanečnici, aby si vydělala peníze na živobytí. Dnes je pro ženu mnohem snazší sehnat práci. Ale arabské ženy, které se rozhodnou tančit, budou stále stát mimo společnost – dokonce, i když se doba změnila a břišní tanec  a jeho pověst  se dostává stále  více a více do  oblasti umění.

Ale  pro běžné egyptské lidi je břišní tanečnice  – všeobecně – prostitutka.

12. Tančíte někdy také jen pro sebe?

Ano, když jsem smutná, v depresi, nebo jen poslouchám novou hudbu. Toto je smysl tance – tančit, když máte na to náladu! Kdykoliv – kdekoliv!

13. Co je pro Vás lepší  – učit tanec, nebo vystupovat? Proč?
Miluji obojí!

A  miluji vystoupení a myslím tím, vystoupení kdekoliv! Na narozeninové párty, na jevišti.

Miluji, když tančím pro lidi, kde jim můžu vidět jejich reakci na obličejích. Tam, kde jim můžu zprostředkovat krásné, poutavé vystoupení, na které nikdy nezapomenou. Ale také moc ráda tančím na jevištích, kde můžu tančit takové styly, které nemohu předvést na narozeninových párty, např.

Ale také miluji výuku!

Moc ráda jezdím po světě a učím na workshopech a miluji  práci trenérky. Moje specializace je: vedu profesionální tanečníky, abych jim pomohla nalézt více vědomostí o jejich vlastním stylu, nalézt jim jejich vlastní styl  a to, jak se prezentovat lépe, všeobecně, na jevišti.

Je to pro mě vždy tak báječné, když mohu sdílet své znalosti se zajímavou tanečnicí, která  si z toho vezme pro  sebe to nejlepší!   To je mé ocenění!

14. Máte nějaké plány a cíle do budoucnosti?

Ano, mám a pro blízkou budoucnost!

Příští rok na jaře začíná můj zbrusu nový a unikátní projekt pro vzdělávání v tanci –

Dance Education Project, zaměřený pro profesionální tanečníky!

Bude to dvouletý vzdělávací  kurs, který pomůže rozumět, objevit a užívat  tajemství unikátního Egyptského tanečního stylu a ještě navíc: jak používat živou hudbu!

To je tedy super. Budeme se těšit a přejeme Vám hodně štěstí.

 

Eva Smolíková

 

 

Primabalerina IRINA KOLESNIKOVA

„Můj úspěch záležel na talentu mých učitelů“

Irina se narodila v Saint Peterburgu. V roce 1998 ukončila  baletní školu, kde studovala ve třídě Elvíry Kokoriny. Ten samý rok byla přijata  do  Konstantin Tachkin’s St Petersburg Ballet Theatre (SPBT) jako sólistka. Její první učitelka byla  oceněná Světlana Efremova,  ruská umělkyně.  Pro její neobyčejné kvality a schopnosti hrát, byla Irina povýšena na primabalerínu v roce 2001.

Mezi její role patří Odette z Labutího jezera, Aurora, ze Spící krasavice, Kitri z “Don Quixote”,,  Giselle,

Nikyiya z La Bayadère” a  Paquita.

V roce 2002  obdržela stříbrnou medaili v mezinárodní  baletní soutěži ve Varně a zlatou medaili na mezinárodní baletní  soutěži v Praze a stříbrnou medaili na “Arabesque 2002” v Rusku.

V roce 2003  byla nominována na mezinárodní cenu  “Benois de la Danse”.

V roce 2004 bylo vydáno foto album  „Irina Kolesnikova“, kde vyšlo více než sto super fotografií této balleriny na jevišti i mimo ně. Předmluva k albu byla napsána Ninou Alovert  (legendární rusko-americký  kritik baletu ) a titul zněl  “Irina Kolesnikova – my love”.

V roce 2005 získala medaili na 5. japonské mezinárodní  soutěži v baletu a moderním tanci  a také byla nominována  Dance Section of the Critic`s Circle Veké Británie  jako finalistka na cenu _2005 Critic`s Circle National Dance Awards  v kategorii Nejlepší tanečnice.

V letech 2006 – 2007 vyšly 3 DVD v Londýně, kde Irina ztvárnila hlavní roli. Byly to: “Swan Lake”, “Giselle” a “The Nutcracker”. Irina také obdržela mnoho ruských a mezinárodních cen.

V roce 2008 Irina obohatila svůj repertoár ve sféře moderního tance. Od června do července tančila roli hollywoodské legendy Judy Garland   v Apollo Theatre v Londýně v úspěšné taneční show „Divas“ od Petera Schauffusse. Jako členka  St Petersburg Ballet Theatre cestovala do Hollandska, Německa, Belgie a Velké Británie, Irska,  na Nový Zéland, do Japonska, Jižní Koree, Jižní Afriky, Istanbulu, Francie a Španělska.

Sama Irina říká, že její úspěch záležel na talentu jejích učitelů. „Měla jsem to štěstí pracovat se skutečnými mistry. Děkuji Vám všem! Děkuji Vaganově škole, kde mi pomohli dělat mé první krůčky, děkuji těm, kteří spolupracovali na tom, abych se stala profesionální tanečnicí a děkuji těm, kteří stále pokračují a dávají mi své nekonečně cenné  vědomosti a zkušenosti.“

 

Taneční magazín

 

Rozhovor s mistrem ČR ve stepu RADKEM BALAŠEM

„Pro mě má smysl divadlo, nebo nic! “ , řekl po
zákeřné nemoci, přišel, zatančil a zvítězil!!!

 

 

 

 

Mistr ČR ve stepu, režisér muzikálů, herec

Radek Balaš

 

Jak to všechno začalo? Vybral jste si step sám?

Nevybral jsem si step sám. Vlastně mi ho vybral tatínek, byl to pedagog
stepu, žák Franka Towena, tanečník v Brně. Když mi bylo 6 let,
maminka mě přihlásila na konkurz do Divadla na Provázku. A když
v divadle zjistili, že táta dělá do stepu, vedení divadla oslovilo
tatínka, aby v rámci desetiboje vyučoval tuto taneční techniku
v divadle.

Desetiboj?

To znamená, že každý herec měl umět deset různých disciplín,
mezi ně patřilo například žonglování, polykání ohně, vrhání
nožů, akrobacie a další neuvěřitelné věci. A jednou z těchto
disciplín byl step. Když se ve věku šesti let pohybujete v tomto
prostředí, tak si ten bláznivý divadelní svět musíte oblíbit.

Trénoval jste rád?

Miloval jsem tréninky. Svým způsobem jsem totiž samouk. Samozřejmě,
táta mě naučil základy techniky, to ano, a také jsem jednou týdně
dojížděl do studia Franka Towena. „Uzobnul“ jsem si od všeho něco
a vytvořil jsem si svůj vlastní styl. Poslouchal jsem nahrávky Freda
Astaira a od šesti do deseti let jsem se pokoušel jej napodobit. V
jedenácti letech jsem už zkoušel najít v tom nějaký systém. Vytvořit
si svůj styl a své choreografie. Ve velké oblibě jsem měl nahrávky
zejména ze třicátých a čtyřicátých let. George Gershwin, Irving
Berlin, Jerome Kern a další skladatelé.

Co úrazy? Musel jste někdy překonávat bolest?

Naštěstí jsem neměl nic zlomeného, ani prstíček jsem si nezlomil,
žádné vážnější úrazy, nikdy.To by Vám leckterý tanečník možná záviděl….

Ale za to jsem bojoval s těžkým nepřítelem – s rakovinou lymfatického
systému. Musel jsem podstoupit celé to martyrium, chemoterapie, ozařování
atd. Ležel jsem na onkologii v Brně na Žlutém kopci (tam se svého
času léčil také Jan Werich).

No tedy, to smekám.

Ale to nejhorší teprve přišlo. Lékaři řekli, že bych se měl
šetřit, že nemohu dělat tak fyzicky a psychicky náročnou práci
jako je divadlo a tanec. Nejlepší, že bude najít si nějaké místo
ve státní správě. Pak teprve nastal boj. S lékaři i rodiči. Pro
mě má a mělo smysl divadlo nebo nic. Z exponované pozice herce a
tanečníka odejít do státní správy, to jsem neuměl přijmout.

A Mistrem ČR ve stepu jste se stal před touto závažnou nemocí?

Ne, kdepak. To až potom. Bylo to v roce 1989, dobře si to pamatuji,
byl to revoluční rok.

Vy jste po všech těchto útrapách dokázal vybojovat titul Mistra
ČR v tanci? Je to vůbec možné? To jste udělal v roce 1989 revoluci
i sám v sobě! Zvítězil jste nad svým osudem . Jste příkladem,
jak překonat osud a zvítězit. A zase na plný plyn?

Ano, zase.

Kde Vás můžeme třeba vidět tančit?

Dnes už nikde. Ale několik stepařských čísel jsem měl v televizním
pořadu „Takový malý bar“ a také jedno stepařské číslo v
roce 1981 v muzikálu pro mladé „Mezi námi kluky“. V divadle jsem
se naposledy jako tanečník objevil v muzikálu Divotvorný hrnec
v Městském divadle v Brně v roce 1991. Vytvořil jsem k inscenaci
choreografii a sám jsem si střihnul číslo “Když se z chudáka stane
boháč”, kde jsem dělal tančícího žebráka, který náhle zbohatne
a pak stepuje na zlatých mincích. V divadle jsem od roku 1974 spolupracoval
s Bolkem Polívkou. Bolek mě pak pozval jako svého hosta do Manéže
č. 20. Tady jsem se naposledy objevil jako tanečník ve stepařském
čísle, kde mne doprovázela skvělá skupina bicích nástrojů DAMA
DAMA.

Naposledy? Už nechcete tančit?

V prosinci letošního roku mi bude 45 let, takže už tančit nemohu.
Musel bych denně trénovat nejméně čtyři hodiny, aby to k něčemu
bylo. A na to při mé profesi už nezbývá čas.
Jak dlouho jste musel trénovat v době přípravy na soutěž?

Tak 4 – 6 hodin denně.

Celý týden, bez přestávky?

Před mistrovstvím určitě. Ano, denně.

No, páni. Uf.

Ale byl jsem schopen dosáhnout tak rychlých úderů jako Fred Astaire
a on byl přece fenomén. Když mi bylo tak 18 let, pustil jsem si z
gramofonu hudbu ze starých filmů a rytmicky jsem imitoval celé pasáže
s Fredem. Stepoval jsem paralelně s ním, jeho rytmické figury, jeho
taneční fóry a nápady. Zdokonaloval jsem se tak v technice a současně
se učil choreografii.

A to jste dokázal 6 hodin tak intenzivně „dřít“?

No to samozřejmě ne. Šest hodin nemůžete tancovat pořád naplno.
Nějakou dobu tančíte rychle, ale pak zvolníte a propracováváte
jednotlivé části a detaily choreografie. V podstatě je to stejné,
jako když cvičí klavírista nebo houslista. Rozkládáte si jednotlivé
pasáže na prvky a ty se snažíte zdokonalovat. V jednom dokumentu
Hermes Pen, který s Fredem Astairem spolupracoval, připoměl, že
Fred chodil do divadla čtyři hodiny před vystoupením a každé číslo
si desetkrát zopakoval!

V GENIALITĚ JE BRUTÁLNÍ PRÁCE.

Chtěl jste tu „práci“ někdy vzdát?

Ne, nikdy. Byla to zábava. Adrenalin. Step je aktivní akupresura chodidel.
A působí blahodárně i na psychiku. Step je relax.

A nepláče ve Vás srdce tanečníka, když teď už netančíte?

Podívejte, když jsem to alespoň trošku uměl, nechci a nemohu z toho
slevit. Nepodával bych takové výkony bez tréninku. A ani mi to nedovoluje
současná práce.

A opravdu Vám to není líto?

Nejde to, i kdybych chtěl a hotovo. Ale jako divadelní režisér, specializující
se na hudební divadlo, si sám vytvářím choreografie do všech inscenací.
A to je taky dost tvrdá práce, protože si to musíte odtančit. Mám
na svém kontě něco přes osmdesát choreografií.

Kolik máte inscenací? Co nejnovějšího můžeme vidět?

V profesionálních divadlech (nepočítám amatérské začátky) jich
bylo uvedeno do této doby asi 85. V současné době se mi například
v Praze hrají inscenace v Divadle na Vinohradech (Donaha a Figarova
svatba), v Divadle Broadway (Adéla ještě nevečeřela), v Divadle
Bez zábradlí (Cikáni jdou do nebe a Maratón) a také ještě v Divadle
Semafor (Život je náhoda v obnošené vestě). Po celé republice
mi pak jdou další: v Plzni, Mostě, Ústí nad Labem, v Uherském
Hradišti i Českém Těšíně. Poslední inscenací je vlastní dramatizace
románu Dědeček automobil pro Mladou Boleslav s hudbou George Gershwina.
Takže vidíte, že se opravdu nenudím.

Rádi zavítáme na nějakou inscenaci. Děkuji za rozhovor.

Eva Smolíková