Rozhovor se zpěvačkou Anežkou Malou (dcerou Pavly Tomicové – účastnicí StarDance)

„Tančím sama, když se nikdo nekouká“

I když pochází z herecké rodiny –  maminka Pavla Tomicová a tatínek herec Ondřej Malý, o herectví nikdy neuvažovala, přesto si již několik rolí zahrála. Vždy ji lákalo malování a tak nakonec vystudovala design interiéru na Umělecko-průmyslové škole výroby hudebních nástrojů Petrof v Hradci Králové. Pak si Anežku Malou našla hudba a dnes vystupuje s kapelou Nessie, jejíž jméno je dovozeno od její přezdívky. Zpívá písničky, které si sama napíše a k tomu hraje na ukulele.  

Herečkou je také její teta Naděžda Chroboková – Tomicová. Sestřenicí je světově proslulá varhanice Kateřina Chroboková, vystupující pod uměleckým jménem Katta. 

Pocházíte z herecké rodiny. Maminka je herečka, tatínek herec, jako i teta. A vlastně divadlo znáte od mala, protože Vaši rodiče jsou členy Klicperova divadla v Hradci Králové. Jaké bylo vyrůstat se starším bratrem v takovém prostředí? Nelákalo Vás také herectví?

„Vždycky jsem si nesmírně vážila toho, že jsem mohla vyrůstat v takovém prostředí. Probudilo to ve mně lásku k umění všeho druhu. Divadla ve mně od malička vyvolávají pocit klidu a cítím se v nich jako doma, i přes to jsem však kariéru v herectví nikdy nezvažovala ani v těch nejdivočejších snech. Cesty osudu jsou ale nevyzpytatelné, nikdy se nemá říkat nikdy. Párkrát jsem si to vyzkoušela a vždycky mě to moc bavilo, tak třeba na to jeviště někdy v budoucnu zabloudím.“

Proč jste si vybrala studium na Umělecko- průmyslové škole výroby hudebních nástrojů Petrof v Hradci Králové?

„Na základce jsem si při hodinách vždycky malovala do sešitů, a tak jsem chtěla zamířit na nějakou uměleckou školu, kde bych si mohla malovat rovnou v rámci výuky. Na této konkrétní škole mě zaujal obor design interiéru, na který jsem se nakonec i dostala, a jsem za to neskutečně vděčná. Škola je plná skvělých lidí a panuje v ní velmi příjemná atmosféra. Dala mi mnoho zkušeností, jak už výtvarných, tak i těch životních, a budu na ní vždycky vzpomínat s úsměvem na tváři.“

Jednou jste řekla: „Ráda vyprávím příběhy a vyjadřuji svůj vnitřní chaos skrze české i anglické písničky. Hudba je mým únikem do jiných světů a pomáhá mi objevovat samu sebe.“ Co vás přivedlo k hudbě? A kde nacházíte inspiraci pro své písničky?

„K hudbě jsem se vlastně dostala úplně náhodou. Až na konci základní školy jsem si začala potají zpívat v pokojíčku, hlavně potichu a opatrně, aby mě nikdo neslyšel, protože jsem se šíleně styděla. Jednoho dne jsem si řekla, že svůj strach překousnu a zkusila jsem zazpívat před publikem. K mému údivu se nezbořil svět a mě to tak otevřelo dveře do světa hudby. Většinou píšu, když se potřebuji z něčeho vypsat, ať už je to negativní nebo pozitivní emoce.“

 Vystupujete s kapelou Nessie. A máte za sebou několik koncertů. Pokud to situace dovolí, bude další koncert? A proč se kapela jmenuje Nessie?

„Momentálně nemáme žádné konkrétní termíny, ale na naší Facebookové stránce vždy dopředu hlásíme kdy a kde budeme znova hrát. Jméno kapely je odvozeno od mé dlouholeté přezdívky. Také se tak říká Lochnesské příšeře, což je takový milý bonus navíc.“

V kapele nejen zpíváte, ale hrajete na nevšední hudební nástroj a tím je ukulele. Čím Vás okouzlilo právě ukulele?

„Původně jsem chtěla zkusit hrát na kytaru, ale byla na mě trošku velká, tak jsem zvolila prostorově úspornější nástroj. Ukulele jsem si od té doby zamilovala, protože se na něj hraje velmi příjemně a jednoduše a má nádherný zvuk.“

Vaše maminka Pavla Tomicová se zúčastnila TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí a s Markem Dědíkem se protančili na druhé místo. Jak to máte s tancem Vy?

„Já tančím sama doma a hlavně když se nikdo nekouká, ale moc ráda! Je to zaručený lék na smutek, který nikdy nezklame.“

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Všelijak. Když mám náladu zůstat doma, tak si vždycky ráda pustím nějaký ten seriál, nebo ráda objevím nějakou novou knížku, do které by se dalo ponořit. Když mám chuť vyrazit do světa, vždycky ráda strávím společné chvíle s lidmi, co mám ráda. 🙂

  

Foto: Patrick Marek 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Kristýnou Hrušínskou

„Divadlo je můj druhý domov“

Kristýna Hrušínská pochází ze slavného hereckého rodu a s divadlem v krvi se narodila. Přesto nejdříve vystudovala hotelovou školu a až pak herectví na DAMU. Rodinné Divadlo Na Jezerce je pro ni druhým domovem. V současné době se s Kristýnou Hrušínskou setkáváme v nekonečném seriálu Ulice, kde hraje Vandu Veselou a před kamerou se setkává nejen se svoji maminkou Miluší Šplechtovou, ale také se svým strýcem hercem Rudolfem Hrušínským ml., a jak přizná, je za tuhle roli velice šťastná.

Váš herecký rod sahá až do první poloviny 19. století. S divadlem v krvi jste se již narodila a od mala Vás bavilo, přesto jste nejdříve vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole. Proč jste si vybrala tento obor?    

„Mě vždycky bavila historie a cestování. Po základce jsem byla ještě takové uťáplé jelítko a myslím, že na konzervatoři bych s tím měla problém. Tak jsem se nakonec rozhodla pro cestovní ruch. Každopádně herectví mě pořád lákalo, tak jsem to zkusila po maturitě na DAMU a ono to vyšlo. Myslím, že by mě strašně bavilo jezdit po světě a uvádět třeba cestopisy, nebo něco takového. Skloubit herectví s cestováním a historií.“

Díky znalosti jazyků jste byla na stáži ve Finsku a Tunisku. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Bylo to parádní. Byla to vlastně taková neplacená brigáda v cizí zemi. Pracovala jsem za byt a stravu a zároveň jsem měla spoustu volného času na cestování a prozkoumávání okolí. Finsko je nádherná země. Trochu mi připomíná Jižní Čechy, možná proto se mi tam tak líbilo:-)

Máte staršího bratra Nikolu a sestru Báru a jen Vy jste se ze sourozenců vydala na hereckou dráhu a vystudovala herectví na DAMU. Co rozhodlo, že herectví je to pravé povolání pro Vás?

„Já nevím. Asi to, že mě přijali na DAMU.  Každopádně Bára si taky zahrála v televizním filmu Město bez dechu. Hrála tam malou houslistku. A na to, že na housle vůbec neumí, roli zahrála skvěle!“

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

Jak vzpomínáte na své hostování ve zlaté kapličce v ND v roli Clarice ve hře Sluha dvou pánů (2010)?

„Tuhle roli mi kdysi nabídl Ivan Rajmont, který hru režíroval a byl tehdy naším vedoucím ročníku na DAMU. Byla jsem z toho nadšená. Vždyť Národní divadlo byla po generace meta všech herců. Nevím, jestli je tomu tak pořád, ale já jsem byla tehdy z té nabídky paf:-) Když se blížila moje premiéra v tomhle představení, tak se mi pokaždé, když jsem jela kolem ND tramvají, rozbušilo srdce.“

Řadu let jste členkou Divadla Na Jezerce, které založil Váš tatínek Jan Hrušínský. Někde jste řekla, že díky tomu, že Vaše rodina provozuje herectví několik generací, je pro vás chodit pracovat do divadla, jako chodit domů… Platí to stále, a co pro divadlo znamená?

„Ano, v případě Divadla Na Jezerce tomu tak je. Je to vlastně můj druhý domov. Divadlo a jeviště je takový zvláštní, magické místo. Necítíte se úplně fit, je vám ouvej, něco vás bolí, ale vlezete na jeviště a všechno to zmizí a jen si užíváte tu odezvu od diváků. Je to krásný povolání.“

Divadlo Na Jezerce – Naprostí cizinci – Kristýna s Janem Řezníčkem, Ondrou Kavanem, Bárou Kodetovou, Petrem Vackem, Patricií Pagáčovou a Radkem Švecem

Na scéně se setkáváte také se svými rodiči a s oběma jste si  zahrála také ve filmu Pánský klub, v němž si zahrál také Váš syn Vojtěch a režii měl Váš manžel Matěj Balcar. Jak se Vám pracovalo, je výhodou, že jste rodina a znáte se dobře, nebo to má i stinné stránky?

„Jojo, Matěj si nás tam obsadil všechny. Mne se s Matějem pracuje skvěle. Díky tomu, že si vlastně spoustu věcí, které pak režíruje, píše sám a já jsem jeho první čtenář i kritik, tak přesně vím, jak chce postavu i celou hru pojmout a já se pak snažím mu to na jevišti, potažmo před kamerou, nekazit. A hraní s rodiči si užívám. Je to tradice v našem rodě:-) To, že v Pánském klubu hraje i náš Vojtík je super. Byť mu v době natáčení byly necelé 4 roky, zvládl všechno naprosto skvěle. A ještě s úsměvem.“

Kristýna Hrušínská s manželem

Nejnověji máte také roli v nekonečném seriálu Ulice, kde hrajete Vandu Veselou, která se vrací do Čech z emigrace za svoji matkou, kterou hraje Vaše skutečná maminka Miluše Šplechtová. Jak se sžíváte s touto rolí? Je vám Vanda něčím blízka?

„Já jsem za tuhle roli strašně šťastná. Už proto, že se před kamerou setkáváme s maminkou, ale také se strejdou Rudolfem, se kterým hraji úplně poprvé. Tak z toho mám velkou radost. Vanda je takové přerostlé dítě, není moc praktická, spoustu věcí si bere osobně. A hlavně má opravdu moc ráda svojí maminku. A to právě máme společné:-)“

Jaké role ráda hrajete? Je Vám bližší komedie nebo drama a jak se kamarádíte s kamerou?

„Vlastně mám na role docela štěstí, hraji je všechny ráda. Každá má něco do sebe. Je nádherný pocit slyšet v hledišti smích a vědět, že se ti lidé smějí díky mně. A zároveň je pěkný, když je v hledišti hrobové ticho a po představení mi říkají, že i slza jim ukápla. Ne, že bych ráda lidi přiváděla k slzám, ale vlastně mě to vždycky tak potěší:-) S kamerou jsme se docela skamarádily. Uvidíme, jak dlouho nám to kamarádství vydrží, já ho rozhodně ukončovat nebudu:-)

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Každou volnou chvilku jsem se svým synkem Vojtíkem a manželem Matějem. Moc rádi spolu jezdíme po výletech. Sem tam je ovšem potřeba mít takovou chvilku jen sama pro sebe. Mám to štěstí, že máme velkou rodinu, takže se stává, že když má Matěj práci, tak si babičky Vojtíka rozeberou a já mám třeba dva dny jen pro sebe. To pak sedím na terásce, piju kafíčko, plzínku, učím se texty, jdu si zaběhat, zaplavat a sem tam vlítnu na Instagram. To je jediná sociální síť, kterou jsem propojená se světem.“

Kristýna Hrušínská:

Narodila se 5. 3. 1985 v Praze – rodiče – herci Miluše Šplechtová a Jan Hrušínský. Dědeček Rudolf Hrušínský byl slavný herec, strýc Rudolf Hrušínský ml. a také bratranec Rudolf Hrušínský nejml. se také vydali na hereckou dráhu. Díky herci Hynkovi Muškovi je rod Hrušínských spřízněn s hereckým rodem Kostkových, který je jejich společný předek.

Vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole a herectví na DAMU. Je členkou Divadla Na Jezerce, které založil její otec, jehož je také principálem.

Film a TV – Hodina klavíru, Setkání v Praze s vraždou, Nemocnice na kraji města – nové osudy, Vyprávěj, Doktoři z Počátků, Vánoční kameňák, Modrý kód, Pánský klub, Ulice…

Manžel – režisér a scénárista Matěj Balcar a mají syna Vojtěcha (2017). 

Foto: Archiv K. Hrušínské 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Annou Stropnickou o inscenaci Příliš drahý jed

„Proti zlu se dá bojovat „

Proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty!

Ve hře Příliš drahý jed hrajete postavu Mariny Litviněnkové, manželky Alexandra Litviněnka. Jaká podle vás je? Jaký je její příběh?

„Je to chytrá, otevřená žena. Je pyšná na svého muže, ale zároveň má přirozený strach. Pořád je to matka od dítěte, bojí se o svou rodinu. Zároveň je milující partnerkou a věří v práci a myšlenky svého muže.“

V čem je vám Marina blízká a v čem naopak je „vzdálená“ – ať už v dobrém či zlém?

„Je mi blízká skoro ve všem. Podporuje svého muže, myslím, že mají hezký, vyvážený vztah. Dává mu zázemí i podporu, ale když už je to za hranicí, nebojí se ozvat a svého muže konfrontuje se svým postojem. V její postavě vidím hezkou ukázku moderní ženy, která propojuje zavedené ženské stereotypy s moderní ženskou emancipací. V dobrém slova smyslu. Je to dobře napsaná postava. I když je hra o velmi vážné události, ukazuje zde hezky ženskou energii a sílu, kterou v sobě máme. Mnohdy i v lehce humorné notě.“

Studovala jste nějaké materiály k celé kauze Alexandra Litviněnka? Nebo si pamatujete na své pocity, když se přímo v roce 2006 udála, případně poté, když probíhaly soudy?

„Zajímala mě samozřejmě ona událost, o které příběh je. Tedy samotný příběh vraždy ruského agenta Alexandra Litviněnka. Znala jsem ho jen matně. Až při čtených zkouškách jsem se díky režisérovi (Thomas Zielinski), dramaturgyni (Martina Kinská) a kolegům dozvěděla o skutečných faktech. Jsem ráda, že se o tom hraje a informuje. Je to kauza z nedávné minulosti a ukazuje nám, jak funguje politika a hrozby velké moci.

Zhlédla jsem pár dokumentů o dané události. Vystupuje tam často „postava“ Mariny Litviněnkové, kterou hraji. Je to pořád žijící osoba, proto úplně nevím, jak ji titulovat. Je neuvěřitelné, čím si prošla a jak byla schopná se vším, co jí potkalo, bojovat. Je těžké mluvit o ní v minulém čase. Je relativní, jestli její boj již skončil. Ale ten hlavní boj, mám pocit, snad vyhrála.“

Ta hra je, dá se říci, politicky angažovaná. Je vám takové divadlo blízké? Hrála jste už v nějaké v tomto smyslu „konfrontační“ hře? 

„Jsem ráda, že takovéto téma Švandovo divadlo inscenuje. Je to svým způsobem odvážné. Až takhle konfrontační inscenaci jsem nedělala, myslím si, že je to důležité. Jsem šťastná, že máme tu svobodu a možnost o těchto věcech hrát.“

Co může podle vás diváka na inscenaci zaujmout?

Budu vycházet ze sebe po přečtení hry. Rozčarovaná, naštvaná, ustrašená. Ale i vděčná, pyšná a odhodlaná. Příběh nabízí negativní pocity, ale i naději a zadostiučinění. Hra je faktická, ale má naději, což je důležité. Říká, že i proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty.

Foto: Alena Hrbková

Martina Kinská

pro Taneční magazín

Rozhovor s režisérkou, herečkou a dabérkou Pavlínou Dytrtovou

„Nejraději dabuji podivínky nebo bláznivé ženy! Můžu si hrát s hlasem!“

Dabing ji provází díky mamince již od dětství a Pavlína Dytrtová mu zůstala věrná a stále ji velice baví, i když si vyzkoušela režii a úpravu textů. Právě ji si američtí producenti vybrali na český dabing Miley Cyrus v seriálu Hannah Montana. V současné době dabuje Tokio v jednom z nejsledovanějších seriálů La Casa de Papel a v dabingovém studiu se setkává nejen se svoji maminkou Helenou Dytrtovou, ale také se sourozenci Pavlem Dytrtem a Helenou Němcovou a už první krůčky v dabingu zaznamenala také její starší dcera Berta. Její velkou láskou je také zpěv a od doby co je maminkou, hlavně její dvě holčičky. 


Pavlína se narodila v květnu roku 1984. Maminka Helena Dytrtová je dabingová herečka, režisérka, upravuje dialogy, působí jako zpěvačka a muzikálová herečka. Bratr Pavel Dytrt také dabuje a hraje v divadle a sestra Helena Němcová je rovněž dabingová herečka a působí jako učitelka v mateřské škole.

Pavlína působí v dabingu jako herečka, režisérka i úpravce dialogů. Věnuje se převážně rodině. Je rozvedená a má dvě děti.

Díky mamince Heleně Dytrtové jste v dabingovém studiu vlastně vyrostla a sotva jste se naučila číst, už jste získala první roli. Jaké bylo vyrůstat v dabingovém studiu?

„Maminka mě brala všude s sebou. Divadelní představení, ve kterých hrála a zpívala, jsem znala nazpaměť. A opravdu, jakmile jsem se naučila číst, zasvětila mě do světa dabingu. Přinesla domů VHS s filmem, ve kterém jsem měla dabovat, a scénář. Zkoušela jsem si to pořád dokola a už to bylo. Dnes je to pro mě jiné než tenkrát před třiceti lety. Dřív se sešli ve studiu všichni herci a trávili spolu při natáčení čas. Byla zábava. Nyní jsme ve studiu každý sám, takzvaně se „vytočím“ a jdu. Pamatuji si, že když jsem byla malá, kolikrát se točilo do noci. Občas jsem usnula na textu na stolku, jindy jsem spala v režii na gauči. Vůbec mi to ale nevadilo, byla jsem šťastná, že jsem s mámou a ostatními.“

Američtí producenti si vás vybrali na dabing Miley Cyrus v seriálu Hannah Montana a vy jste se stala její dvorní dabérkou. Jaké role ráda dabujete?

„Nejraději dabuji podivínky nebo bláznivé ženy. To je opravdu zábava. Můžu si hrát hodně s hlasem. Stejně tak u Hannah. Ta v seriálu mění hlas z vteřiny na vteřinu. Na každé roli se dá něco najít, ať je kreslená nebo například hororová. Mám velkou hlasovou výhodu, můžu ve svých 37 letech stále dabovat patnáctileté puberťačky. Nyní například dabuji Tokio v seriálu La Casa de Papel pro Netflix je to jeden z nejsledovanějších seriálů.“

Věnujete se také zpěvu a s maminkou jste nazpívaly písničku do Shreka nebo titulní znělky k filmu Andílci a seriálu Noddy a jako zpěvačka jste působila i v rockové kapele Lord Mayor Idiot…

„Celá rodina zpívá snad od narození. Maminka nás k tomu vedla vážně svědomitě. Zpívali jsme pořád a všude. Učila nás kánony a vícehlasy, jsme takový rodinný sbor :). Máma zpěv vystudovala a své vědomosti nám celý život předává. Českou hymnu nás naučila ze všeho nejdřív. Je to nádherný pocit, když vstoupíme do nějaké kapličky a společně si zazpíváme. Kapela LMI už pár let nehraje. Ale ty roky jsme si báječně užili. Zpěv je úžasná a krásná věc.“

Vystudovala jste gymnázium a Soukromou Vyšší Odbornou Školu Umění a Reklamy. Přesto vaší pracovní náplní zůstává dabing. Neláká vás divadlo nebo práce před kamerou?

„Popravdě jsem šla studovat SVOŠUR jen proto, že jsem netušila, co dělat po gymnáziu. Ale už v době studia jsem věděla, že práce account manažerky v reklamní agentuře není pro mě. Nikdy jsem ovšem neuvažovala, že bych vystudovala konzervatoř nebo například DAMU. Jsem dost stydlivá, což o mně ví málokdo, podle lidí vystupuji sebevědomě. Také si myslím, že nejsem fotogenická. Divadlo by pro mě bylo stresující, nevěřím totiž, že mám herecký talent. Dabing je úplně jiná disciplína. Někdo to umí na prknech slávy brilantně rozjet, ale v životě by nemohl dabovat. Já to mám obráceně.“

V dabingu se věnujete také úpravě textů a režii. Co vás na dabingu baví nejvíc?

„Nejvíce mě baví právě samotné dabování. U toho se dokážu občas pěkně vyřádit a pořádně zapotit. Na úpravu dialogů a režii teď nemám čas, jelikož jsem na rodičovské dovolené. Od září, kdy půjde mladší dcera do školky, se ovšem hodlám vrátit zpět. V tomto směru si věřím.“

Často pracujete s maminkou a sourozenci. Jaké to je všichni v dabingovém studiu, a ještě k tomu režírovat maminku?

„Zřejmě to bude znít špatně, ale pro nás je to už celkem rutina. Jak už bylo řečeno, v dabingu se pohybujeme od malička. Bratr Pavel také režíruje. Vlastně se tak nějak dokola režírujeme všichni navzájem :). Jsme na to zvyklí, není to nic zvláštního.“

 Máte dvě děti, také je s sebou vodíte do dabingového studia?

„Občas je těžké sehnat hlídání, takže beru holky samozřejmě s sebou. Berta (9) dohlédne na Beátu (3), pěkně čekají třeba na pohovce, a musím říct, že ohromně pomáhají mobily nebo tablet. Ve studiích znají dcery od miminek. Často přijde otázka: „Tak kdy už začnou ty tvoje holky konečně dabovat, potřebujeme děti.“ Bertička už trochu dabuje. Jde jí to čím dál lépe. Trénujeme spolu doma, aby se nestyděla a aby nekuňkala. Babička Helena ohromně pomáhá.“

 A co odpočinek a koníčky, máte na ně čas?

„Já ráda spím. To je pro mě tím největším odpočinkem. Mám štěstí, že spí obě holčičky od narození celou noc. Čas na koníčky se vždycky najde. Moc ráda drhám, háčkuji, zpívám, kutím a šíleně ráda vařím. Vařením se uklidňuji. Mí strávníci jsou úžasní! Pochvala od partnera a dětí mě vždycky moc potěší. Dělají mi jen samou radost. Takže jsou vlastně také mým obrovským koníčkem.“

Veronika Pechová 

pro Taneční magazín