Autor: Martina

Tanečník a choreograf, pro kterého je práce také velkým koníčkem, Jan Onder třikrát tančil v oblíbené TV taneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. A s herečkou Danou Batulkovou a atletkou Kateřinou Baďurovou Janků soutěž vyhráli.

Ve StarDance působil také jako choreograf a poradce. Řadu let pracuje s dětmi a právě jim věnoval také knížku „Kdo zachrání Pižďucha?“

Pocházíte z Lokte a vyrůstal jste s bratrem. Jak jste se dostal k tanci, kterému se věnujete od svých sedmi let?

„Hrozně jsem si přál tančit! Do svých šesti let jsem si dělal freestyle doma na gramofonové desky a v druhé třídě jsem si doma prosadil taneční kroužek (taneční přípravku) společenských tanců v Sokolově. Rodiče mě podporovali ve všem, co jsem chtěl…“

Vystudoval jste Pedagogickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a od svých 17 let trénujete děti. Pro děti jste také natáčel TV pořad Taneční hrátky s Ondrou. Co Vás na práci pro děti a s dětmi baví?

„Miluji jejich upřímnost a spontánní nadšení pro cokoli. Mám rád, když děti nadchnu pro taneční blbnutí. Děti jsou upřímné, a když se jim to s Vámi líbí, ocení to více než dospěláci… i když je fakt, že poslední dobou se mi potvrzuje, že dospělé publikum si také rádo hraje a platí na dobrou společnost stejná pravidla. Bavič musí obecně zaujmout a ,zblbnout´ lidi. Bavič musí nadchnout a přesvědčit, že se nemusíme stydět bavit se jako děti 🙂 .“

S Vaší bývalou taneční partnerkou Lucii Hunčárovou jste patřili mezi nejlepší taneční dvojice. Někde jste řekl, že společenské tance jsou těžké všechny, jsou ale krásné, protože je to pro dva. Jaký tanec máte nejraději?

„S Lucií Hunčárovou jsme byli v první desítce top v ČR, byli jsme širší špička u nás. Drželi jsme se dlouho a jezdili jsme hodně do zahraničí. Celou kariéru jsem měl mindrák, že jsme nebyli na ,bedně´, ale nebylo nám to přáno, měli jsme se možná ukázat jinde. Tahle etapa je za mnou, na parketě jsem strávil půl života a soutěžní kariéra mně stála hodně úsilí i hodně peněz…

Teď tančím s Natálií Otáhalovou, špičková tanečnice, 10ti násobná mistryně ČR ve společenském tanci. Je o hodně mladší a je super, že se od ní mohu učit novému a mladistvému přístupu k našemu stylu tance. Nejkrásnější tanec, který vypráví úplně o celém životě (tedy o vztahu muže a ženy) je jednoznačně Rumba!“

V TV soutěži StarDance… když hvězdy tančí, jste  tančil  3 x, a to s herečkou Danou Batulkovou, atletkou Kateřinou Baďurovou a s oběma jste kralovali tanečnímu parketu a vyhráli první místo a s bývalou Miss Taťánou Kuchařovou jste dotančili na druhé místo. Jak vzpomínáte na své taneční partnerky?  

„Tuhle otázku dostávám často. Každá partnerka byla jiná a já se musel ,nacítit´ pokaždé jinak. Zvládl jsem to a nebylo to snadné. Jiná úspěšná žena znamenala odlišný přístup. Dana Batulková geniální herečka, pohybově talentovaná s velkou životní pokorou respektovala moje instrukce a dokázali jsme si z tance udělat legraci. Dana je moje nejlepší kamarádka a druhá maminka.

Katka Baďurová Janků, vicemistryně světa ve skoku o tyči…  Super žena, vzdělaná,  krásná, podnikatelka, milující matka a k tomu všemu atletka s neuvěřitelnou silou a rozsahem… To šlo samo. Máme dodnes svůj humor, a když si voláme, je to na hodiny…

Taťána Kuchařová nádherná žena, nesmírně talentovaná, nejen tanečně! ,Americká´ zdravá ambice, miliarda nápadů… hrozně mě inspirovala. Bezvadná holka, co umí všechny okouzlit na Vídeňském plese v Opeře a taky si umí dát pivo a utopence… měl jsem štěstí 🙂 . “

Ve StarDance jste působil také jako choreograf a poradce. Co Vám soutěž dala?

„Naučil jsem hlavně televizní praxi! To je hodně důležité. Tahle práce má svoje specifika. Pochopil jsem také, že se často jedná o kompromis. Ne vždy je na práci dostatek času, peněz, talentu… zkrátka v prostředí showbyznysu musíte co nejrychleji a nejlevněji udělat to nejlepší na světě!!! Jinak je to obecně krásná práce, která je navždy zaznamenána a to je pro mne velmi cenné. Vystoupení na plese, nebo divadlo je za hodinu a půl navždy minulost, televize, film a hudba zůstává…“

Dostal jste se také na divadelní prkna a na scéně „Ypsilonky“ jste se představil jako legendární hollywoodský herec a tanečník Fred Astaire v inscenaci „Variéte“ a v roli Dona Juana ve hře „Kostky jsou vrženy“. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět?

„Fred Astaire to je moje veliká radost! Moc děkuji řediteli studia Ypsilon profesoru Janu Schmidtovi, že mě oslovil a nabídnul mi nejprve choreografii představení a následně hned vlastně hlavní roli. Je pro mne naprosto úžasné, že si můžu vyzkoušet herectví v opravdovém divadle. Hraji ještě v inscenaci ,Kostky jsou vrženy´ a strašně si to všechno užívám.

Je tam úžasná parta, neviděl jsem tolik talentovaných mladých a multifunkčních lidí. Myslel jsem si o sobě, že jsem velmi dobrý ve vnímání rytmu a hudby… když jsem poprvé pracoval s lidmi z Ypsilonky, pochopil jsem, že zdaleka nejsem jediný.“

Spolu s maminkou Zuzanou (ilustrátorkou) jste napsal knížku pro děti „Kdo zachrání Pižďucha?“, Jak se Vám spolu pracovalo a co Vás  přivedlo k napsání právě knížky pro malé čtenáře?

„Já s dětmi pracuji už mnoho let a mám je rád. Líbí se mi jejich představivost a energie. Když jsem dostal nabídku napsat knihu, bylo mi jasné, že to musí být netradiční pohádky. A protože je moje mamka geniální, první pohádku jsem musel první přečíst právě jí. Když jsem ji dočetl, řekla, že chce jednu jen tak napsat taky a začali jsme se „předhánět“, kdo napíše lepší… tak jich vzniklo 16 a od některých známých vím, že je děti milují. A když někdo vyroste zrovna na vašem pohádkovém příběhu, jedná se o veliké štěstí.“

Vy jste v jednom rozhovoru přiznal, že děláte práci, která je zároveň Vašim velkým koníčkem a tanec je Váš život. A Vašim motem je: „Když se chce, tak to jde.“  Platí to vše i dnes?

„Ano, platí to stále a teď, v období korona krize se po nějaké době opět dostávám do pracovního módu a jedu. Mám veliké plány a věřím jim. Chci je, takže to klapne 🙂 .“

Umíte vypnout z práce? Jak rád odpočíváte?

„Odpočívám prací a živ (mentálně) jsem z úspěchu… jinak si už dnes ale umím užít i obyčejnou procházku, nebo dobré jídlo. To jsem dřív neuměl. Učím se, sice pomalu, radovat se z maličkostí a z přítomnosti dobrých lidí. Konečně se dokážu radovat jen tak, ale cesta k tomu byla delší  🙂 .“

 

 Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jana Ondera 

  Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN