Mimořádná zpráva spisovatelky a novinářky Oleny Laň

„Ukrajinci se nikdy nevzdají. Nikdy“

Krvavá cesta ruských árijců

„Jak to s vámi a s Nazarem vypadá? Jaká byla noc? Máte spojení s Mykolou? Kam je převezli?“

I já chápu, že na poslední otázku mi neodpoví, a ani můj přítel, známý západoukrajinský protikorupční novinář Mykola Saveljev, nikdy neřekne své ženě pravdu. Ale jako účastník „Teritoriální obrany“ ze Lvova poleze do samého pekla. V poslední dny se zvlášť urputně rval za obranu Kyjeva. Jako za symbol Ukrajiny, i když by klidně bez přemýšlení položil svůj život i za tu nejposlednější ukrajinskou vesnici.

Tuto noc moje kamarádka Jaryna, lvovská kulturoložka, strávila se synem ve sklepě. Spali oblečeni. Když začal letecký poplach, popadli tašku s nejnutnějšími věcmi, kočku Simbu a běželi do sklepa, přičemž nezapomněli zaklepat na dveře v přízemí. Žijí tam Indové. Co když nevědí, kam přesně mají běžet? V tom je Ukrajina CELÁ. A právě proto Ukrajina NENÍ RUSKO.

Moji přátelé ze Lvova právě jedou se dvěma dětmi do Lvova. V noci spadlo na sousední devítipodlažní panelák sestřelené nepřátelské letadlo. Do metra šli nocovat zdaleka ne všichni. Sídliště se považovala za celkem bezpečná. Paralelně s nimi se západním směrem pohybují ukrajinské tanky. Je slyšet výstřely. Podél silnice v tomtéž směru jdou lidé nalehko s batohy na zádech.

„Nejdůležitější je dát děti dědečkovi. A dál se uvidí,“ říká můj druhý přítel, spisovatel a novinář Dmitrij Siňak. „Víš co, nemůžu se zbavit pocitu, že tohle všechno, co se děje, je naprosto nereálné. Tanky, ostřelování. A KDO? RUSOVÉ? Z hlavy nemůžu dostat sousední panelák… Byly tam nejspíš děti… Je to jako noční můra.“ Ano, reálná noční můra. Ukrajinci po celém světě už v noci taky nespí, sledujeme válečnou kroniku. Charkov se ubránil? Sláva bohu! A co Černobyl? Ne?! Zamořená země… Ale stejně je NAŠE!

„A co tam u vás, ve Lvově?“ volá mé kamarádce z charkovské oblasti fotograf Oleg Vragov. Ruskojazyčný jako „poleno“, ale obrovský ukrajinský patriot. „Ostřelují to tady, ale to nic, náš sklep je dobrý. Zaběhl jsem pro sousedy. Jsou „totální vata“, ale stejně jsem je vzal. Taky to jsou lidi. A teď jsou taky vyděšení.“

Ukrajinci jsou totiž dávno pomyslně rozděleni na „banderovce“, ty, kteří podporují evropskou nezávislost Ukrajiny, a na „vatniky“ (od názvu ruského pracovního oděvu „vatnik“, od slova „vata“ ve smyslu „primitivní“). Druzí vidí budoucnost Ukrajiny s Ruskem. Není jich taky málo, ale – na rozdíl od Ruska – lidi, kteří smýšlejí opačně, než je oficiální kurs země, nezavírají. Samozřejmě pokud se nechovají jako Breivik.

Rusko se vypořádává s „jinak smýšlejícími“ lidmi bez okolků. Je překvapivé, že tam vůbec někdo vyjde na náměstí a protestuje proti válce na Ukrajině. Moskva, Petrohrad, Jekatěrinburg. Lidi tam bijou, lámou jim ruce, děvčata vlečou do policejních aut za vlasy. Před několika týdny na oficiálních kanálech, týchž, které dosud vysílají o „hrozbě ze strany Ukrajiny“ a o „osvobozující operaci“, dávali docela názorný film o mučení a mlácení vězňů v ruských vězeních. Tak názorné. Aby nikoho ani nenapadlo něco vymýšlet. A stejně, lidé překonávají pochopitelný strach, podepisují petice za mír, vycházejí na ulice, vyjadřují svůj protivojenský postoj na videoblozích.

Moje kamarádka z Karélie Lidija Pobedinskaja, herečka, scenáristka, je jednou z nemnoha, kteří celou tu dobu, ještě do válečných událostí, aktivně podporovali Ukrajinu. Chodila na náměstí s hromadnými protestními akcemi. I teď přišla, v Petrozavodsku.

„Je nás málo, schází se asi 30–40 lidí. Policie je mnohem víc. Zatím nejsou agresivní. Mého kolegu, učitele filologie, zatkli a odvedli na oddělení. Ale už ho pustili. Dřív to bylo horší. Hlavně ze strany ‚opravdových Rusů‘. Co ukazují hlavní státní kanály? Kromě osvobozujících projevů Putina například pořad o tom, JAK JE ZDRAVÉ LYŽOVAT! Leno, jak já se stydím za supervelmoc!!! Je to prostě nesnesitelné. Strašný žal na duši. Stát lotrů. Už nemůžu plakat, oči mi otekly. Včera jsem v tělocvičně slyšela rozhovor dvou ženských: „Válka, no a co, manikúra bude podle plánu.“ Kurvy! Samozřejmě jsem jim řekla všechno, co si o to myslím, ale nebylo, s kým se bavit. Nemají mozek. Ale takových je stále méně. U oklamaných lidí převažuje zmatek a šok. Herci, režiséři a spisovatelé se pohnuli. Sbírají podpisy pro mír. Jak pozdě!“

Nevím proč jsem si vzpomněla, jak tato malá, ale neuvěřitelně odvážná žena recitovala před policejním kordonem na vůbec ne poklidném veřejném shromáždění na podporu Navalného Puškinovy verše:

Příteli, věř, že přijde den,

kdy světla štěstí uvidíme,

kdy Rusko opustí už sen.

A pomyslela jsem si, že v dnešním krutém, zvlčilém Rusku by ani Puškin neprošel přes face-control skinheadů, vždyť jeho pradědem byl „černý“ Abram Hannibal, syn afrického vládce.

Ale koho v Rusku zajímají něčí kořeny? I kdyby „putinovci“ smazali Ukrajinu z povrchu zemského, nebyli by schopni smazat ukrajinskou stopu v ruské kultuře. Vliv Ukrajiny na osobnosti, které dnes oficiálně reprezentují Rusko světu, je příliš velké.

Anton Čechov se narodil v Taganrogu, v době, kdy drtivá většina jeho obyvatel mluvila ukrajinsky. Při sčítání lidu sám sebe oficiálně nazýval „Malorusem“ a vykládal, že v dětství nemluvil jinak než ukrajinsky. Předobrazem Niny Zarečné z Racka byla Čechovova blízká přítelkyně, vynikající ukrajinská herečka Marija Zaňkoveckaja. (Jen pro informaci: v letech 1924–1926 Taganrog oficiálně spadal pod Ukrajinskou SSR. Podle sčítání lidu v roce 1926 v celém Taganrožském okruhu Ukrajinci tvořili absolutní většinu, 71,5 %, Rusové pouze 21,9 %.)

V rodokmenu velikého ruského spisovatele Fjodora Dostojevského jsou tatarské kořeny, ale od 16. století jeho předci žili na Ukrajině, na Volyni, a praděd Fjodora Michajloviče byl řeckokatolickým duchovním. Ukrajinskými duchovními byli i oba jeho dědové, tamtéž, na Ukrajině, se učil v církevním semináři jeho otec. Před přestěhováním do Moskvy. Co myslíte, v jakém duchu asi mohli dítě vychovávat v takové rodině?

Další veliký ruský spisovatel Nikolaj Gogol se narodil na Ukrajině ve městě Velyki Soročynci, jeho předek Ostap Gogol byl v 17. století hetmanem Pravobřežní Ukrajiny, a jeho otec psal divadelní hry pro domácí divadlo v ukrajinštině. Sám spisovatel byl sběratelem a milovníkem ukrajinského folkloru.

Vasilij Kandinskij, představitel „ruské avantgardy“, byl jedním z prvních abstrakcionistů na světě. Narodil se v Moskvě, ale už v pěti letech se odstěhoval do Oděsy. Umělecké vzdělání získal v Kyjevě, učil se u Nikolaje Pimoněnka. Později v Moskvě studoval právo a ekonomii.

Kazimir Malevič, také „ruská avantgarda“, suprematista a kubofuturista. Umělec s polskými kořeny. Narodil se v Kyjevě, první díla vytvořil pod vlivem výmaleb ukrajinských chalup a vzorů ukrajinských výšivek. Malovat začal v Konotopu. Rovněž patří ke kyjevské škole Nikolaje Pimoněnka. Při výsleších v čekistských mučírnách v Leningradě v roce 1930 oficiálně uvedl, že je „Ukrajinec“.

A kdepak se narodil celosvětově známý konstruktér kosmických raketových systémů Sergej Koroljov? V ukrajinském Žitomiru. Právě na Ukrajině udělal svoje první letecké kroky. Studium započal v Kyjevském polytechnickém institutu, později se nechal převést do Moskvy. Na vrcholu své kariéry byl na základě falešného obvinění odsouzen a deportován na Kolymu. Konstruktérovu manželku podporovali jen nejbližší přátelé. Podle vzpomínek jeho dcery známí přecházeli od manželky „nepřítele národa“ na druhou stranu ulice, dětem zakazovali hrát si s malou Natašou. V žádném případě je neodsuzuji, byla to strašná doba. I když dnešnímu Rusku je tohle všechno taky velmi dobře známo. Je zajímavé, že s Koroljovovou rodinou zůstala jejich mlaďoučká chůva z Ukrajiny Liza Kornijenková. Nejenže jim dala všechny svoje peníze, ale kompletně na sebe převzala celý dům, přičemž šetřila na všem a prakticky hladověla, zatímco Ksenija dřela ve třech pracích a peníze posílala muži do vězení. Chůva se procházela s holčičkou výhradně v zoologické zahradě.

Mimochodem, málokdo z Rusů ví, že ukrajinský nacionalista Stepan Bandera si utvořil svůj světonázor na základě filosofických prací Dmitrije Doncova. A zejména jeho, Rusa, pokládají za duchovního otce Organizace ukrajinských nacionalistů. Dmitrij Doncov se narodil v Militopolu a byl synem kupce z Voroněže. Byl to jeden z nejvlivnějších intelektuálů Ukrajiny v době mezi první a druhou světovou válkou. Novinář, politický činitel s krajně radikálními protisovětskými názory. Rusko pokládal od přírody za despotický a anarchistický systém. Aby člověk mohl být UKRAJINCEM, stačilo podle Doncova pouze přijmout myšlenku vytvoření nezávislého ukrajinského státu. S etnickým původem člověka to nemělo nic společného.

A co je třeba pro to, aby člověk mohl být dnes „Rusem“? Nechat se prodchnout myšlenkou „nezávislého Ruska“, soudě podle všeho, očividně nestačí. Ještě je třeba zničit všechny sousedy. Je třeba proměnit ukrajinská města v krvavé bahno, ale hlavně: dobýt Kyjev. Který je „Matka ruských měst“. Vždyť Rusům se tak líbí tato perifráze z Pověsti dávných let. Akorát nikdo neobrací pozornost na klíčové slovo tohoto výrazu: MATKA. Taková chronická historická nenávist k matce!

A co říkáte na tohle? Doktor historických věd Vjačeslav Nikonov, předseda výboru ruské Státní dumy pro vzdělávání, tvrdí, že současní Rusové jsou „větev árijského plemene, která odešla z Karpatských hor a pokojně osídlila Velkou ruskou rovinu“. Opravdu? To znamená, že nejenže už několikátý rok násilně podmaňujete vlastní MATKU, ale ještě navíc bombardujete „ášram“ velikoruského národa? A proč v opačném směru Rusové nejdou pokojně? Co dělají na árijské cestě čečenské jednotky?

Známý ruský spisovatel Boris Akunin (Grigorij Šalvovič Čchartišvili) oznámil, že 24. února začala nová, děsivá epocha: „Do samotného konce jsem nemohl uvěřit, že Putin začne tuto absurdní válku. Zmýlil jsem se. Vždy jsem věřil, že nakonec zvítězí rozum. Zmýlil jsem se. Zvítězilo šílenství. Umírají lidé, teče krev. Rusku vládne psychicky nenormální diktátor, a co je nejhorší, Rusko pokorně následuje jeho paranoiu. Vím, že Putinland a Rusko nejsou jedno a totéž, ale pro svět teď žádného rozdílu není.“

A má pravdu. Matky, které v této válce ztrácejí své syny, to Rusku nikdy neodpustí. A je jedno, v jakém jazyce je budou oplakávat. Na Ukrajině žijí zástupci více než 100 národností. A nyní bojují za svou vlast bok po boku. My, Ukrajinci, chápeme, že svět za našimi hranicemi se bojí třetí světové války. Ale tvrdé ekonomické sankce, za něž je ještě možné koupit životy milionů Ukrajinců, nelze UVALIT NĚKDY POTOM. „POTOM“ pro Ukrajince nebude. Protože oni se nevzdají. Nikdy se nevzdávali.

Olena Laň

pro Taneční magazín

Olena Laň je ukrajinská dětská spisovatelka a novinářka  žijící v Praze. Narodila se ve Lvově (Ukrajina). Od r. 2009 žije v České republice. Je autorkou ekologické fantasy dilogie na motivy slovanské démonologie „Burdybáč aneb Ten, který žije v botě„. Její první část byla vydána na Ukrajině a v České republice v ukrajinštině, ruštině a češtině. Je také autorkou textů a účastníkem diplomatického projektu České republiky Ukrajinci, jak je neznáte.

Je držitelka mnoha ocenění, diplomu Za mistrovství VII mezinárodního konkursu Pohádka dnes (Německo–Ukrajina, 2019).

Posel míru – laureát Mezinárodní literární prémie světa r. 2020, která jí byla udělena Mezinárodním centrem Nezávislé velvyslanectví mírotvůrců (Německo), asociacemi Pegasův most a Fórum míru (Německo, Fankfurt–Berlín), mezinárodním Art-centrem Klasʼs Arts Center San Francisco (USA, San Francisco).

Laureát literárně-umělecké prémie P. Kuliše, která jí byla udělena Mezinárodní literárně-uměleckou akademií Ukrajiny „Za moderní zpracování ukrajinské démonologie“ (2019).

Taneční magazín vyjadřuje podporu ukrajinským občanům  a odsuzuje agresivní útok ruských vojsk

Eva Smolíková

Taneční magazín

Virtuální, ikonoklastická, sarkastická, existenciální

Retrospektivní showcase režiséra Jana Mocka uvede čtyři představení ve čtyřech dnech

Divadlo Alfred ve dvoře a Divadlo Archa se stanou dějišti showcase divadelního experimentátora Jana Mocka. Od 9. do 12. března nabídnou retrospektivu originálních projektů, které patří mezi to nejzajímavější, co je na pražské alternativní scéně v současnosti k vidění. Přehlídka je jedinečnou příležitostí vidět čtyři představení od jednoho režiséra a jeho tvůrčího týmu a ponořit se do originálního autorského vidění, nacházet skryté spojitosti a linie, které vedou skrze všechna díla.

“Cítíme, že se v naší tvorbě ocitáme na rozcestí, a proto chceme diváky pozvat na retrospektivu našich prací z posledních pěti let. Za tu krátkou dobu se mnohé změnilo a ještě předtím, než uděláme další krok, než se probudíme do snad už post-covidové doby, si potřebujeme ujasnit, kde stojíme, co se vlastně děje a jaké jsou možnosti pokračovat dále. Máme za to, že podobným procesem dnes prochází řada lidí, ” říká o showcase režisér Jan Mocek.

Showcase zahájí gamingová performance VirtualRitual v Divadle Archa. Nabízí live analýzu fenoménu digitální společnosti, jež se formuje v rozsáhlých herních metaverzech, do kterých se logují miliony lidí každý den. V dalších dnech uvede divadlo Alfred ve Dvoře performance Present: Perfect a I AmtheProblem. Prvně jmenovaná je performativní instalací, která se zabývá různými způsoby, jakými se vztahujeme k naší kolektivní minulosti. Inspiruje se současnou vlnou ikonoklasmu a snaží se zachytit okamžik, kdy se z historie stává zbraň na současnost. Všeprostupující pocit provinilosti západní civilizace je tématem multižánrové performance I AmtheProblem, která se z důvodů lockdownu odehrála pouze třikrát. Na scénu přivádí trojici performerů, kteří se svěřují s naléhavou potřebou eticky správného života a (ne)možnosti jej dosáhnout tady a teď. Showcase pak uzavírá nejstarší z uváděných, divadelní báseň o nepřítomnosti,ShadowMeadow, jež radikálně posouvá možnosti práce se světlem, zvukem a divadelním prostorem.

„Projekt je jedinečnou příležitostí ponořit se do divadelního světa režiséra Jana Mocka a pochopit ho v jeho celistvosti. Zveme diváka ke čtyřdenní kontemplaci nad naší současností. Trochu se zasmát. Trochu si rejpnout. Potom se zas tvářit soucitně. A všechny tyto pocity sdílet se samotnými tvůrci v diskuzích, které po každém představení budou následovat. Pro diváky, kteří se rozhodnou vidět všechna představení jsme připravili festivalový pas za zvýhodněnou cenu,“ říká producentka Táňa Švehlová.

Současně s divadelní showcase připravuje tým Jana Mocka také divácké rezidence. Nyní se mohou diváci přihlásit do otevřené výzvy vstoupit do divadelní kuchyně Jana Mocka a podílet se tak na vzniku divadelního představení. Rezidence trvají po celý rok 2022 a první setkání rezidenčních diváků se uskuteční právě při příležitosti Jan Mocek Showcase.

Projekty Jana Mocka se pohybují na hranici divadla a vizuálního umění. Ve svých performancích kombinuje prvky popkultury, politiky a dokumentu a zaměřuje se na současná společenská témata. Jeho inscenace se objevují na tuzemských i zahraničních festivalech jako Fast Forward Dresden, Submerge Digital Arts Festival, 4+4 dny v pohybu, Use the City Košice, Kontrapunkt Sczcecin a dalších. Své projekty uvádí spolu s Táňou Švehlovou v rámci vlastní produkční platformy SixHouses. Je členem platformy In-Situ.

 

Festival pas: 600Kč / studenti 400Kč: https://goout.net/cs/listky/jan-mocek-showcase/gedm/

Program:

9.3. 20:00 VirtualRitual, Divadlo Archa

Gamingová performance, která své diváky přivádí do paralelního světa online videoher. Je průzkumem digitální společnosti, jíž vytvářejí miliony lidí, kteří se každý den po celém světě logují do rozsáhlých herních světů, ve kterých je možné téměř cokoliv. Každá hra má ale svoje pravidla. Urbanista Osamu Okamura, YouTuber Atlet, fotografka a gamerka Adéla Vosičková a virtuální Avatar – čtyři performeři vytvoří expertní gamingový panel, aby odhalili virtuální i reálné rituály, které formují zdánlivě beztížný svět videoher. Co všechno může být předmětem hry? Jaké normy, pravidla chování je možné překročit ve virtuálním prostoru? A v realitě? Jakou roli hrají herní principy v naší společnosti? Za pomoci originálního použití live videa, 3D animací a YouTube formátů, poukazuje performance VirtualRitual na skryté souvislosti mezi realitou a virtuálním prostorem, které na pozadí rychle rostoucího herního průmyslu nabývají na důležitosti.

 

10.3. 20:00 I amtheProblem, divadlo Alfred ve dvoře

Na světě neexistuje nic, za co by nebylo možné cítit se provinile: za prokrastinaci na sociálních sítích, za sledování seriálů na Netflixu, za konzumaci masa, za típnutí telefonu rodičům, za koupi Huaweismartphonu, za vyhnání sudetských Němců a dokonce i za pocity provinilosti nebo za jejich absenci.

Originální performance I amtheproblem vznikla ze zkoumání manifestací pocitů viny na sociálních sítích, jež pramení z rozporů mezi tím, jací jsme a jací bychom chtěli být. Divadelní umělci Irina Andreeva, Wayne Jordan a TinkaAvramova si společně s diváky v šedesáti minutové performanci udělají selfie pocitu provinilosti a konečně se pokusí stát součástí řešení, spíše než problému.

Performance má svým pojetí má blízko k filmovému žánru mockumentu: pohrává si se skutečnými identitami performerů, je plná jejich osobních vyznání a příběhů, která vzápětí zpochybňuje a k nerozeznání směšuje realitu s fikcí. Před diváky tak otevírá bizarní prostor na pomezí divadla a psychoterapie, který zaplňuje (re)produkcí prázdných i smysluplných gest, upřímně míněných postojů i signalizování ctností.

11.3. 20:00Present: perfect, divadlo Alfred ve dvoře

Present: perfect je performance, která zkoumá ikonoklastická gesta, kterými se dnes vztahujeme k symbolům vlastní minulosti jako zdroji naší kulturní identity. Originální performerky Irina Andreeva a TinkaAvramova návštěvníky provedou muzeem, které má ve své sbírce mnoho cenných historických předmětů – ty ale připomínají jen různé verze významných dějinných událostí a už je obtížné rozlišit, které z nich jsou důležité, které je dobré si připomínat a na které je lepší zapomenout. Reprezentativní prostory ctihodné paměťové instituce se pomalu mění v bizarní „rageroom“, ve kterém se události dávno minulé mění v nejaktuálnější přítomnost a z pozapomenuté historie se stává raketomet na současnost.

Od byzantských vojáků pověřených odstraněním portrétu Krista z Bronzové brány do císařského paláce, přes útoky Sufražetek na umění v britských galeriích po dnešní aktivisty bořící koloniální sochy na západ od nás. Vedle dominantních obrazů, ikon a vyprávění vždy existovaly ty alternativní soupeřící, připravené ve vhodnou chvíli zaujmout uvolněné místo. A vedle fanatických ikonoklastů nekompromisně ničících všechny znaky nepřátelské ideologie paralelně existoval dav neméně vášnivých ikonodulů, kteří bránili stávající symboly do posledního dechu.

12.3. 20:00 ShadowMeadow, divadlo Alfred ve dvoře

Performance kombinuje elementy visualartu, objektového divadla a dark ambientu. Zkoumá situace, kdy nepřítomnost objektů nebo lidí vytváří dojem jejich intenzivní přítomnosti. V prázdném prostoru se objevují performeři Irina Andreeva a Jan Mocek, aby v atypickém sále Alfreda ve dvoře objevili skryté prostory, temnou hmotu nebo černé díry, a transformovali je způsobem ironickým i poetickým, humorným i nepříjemným, popkulturním i avantgardním. V současné audio-vizuální přesycenosti přichází s poněkud radikálním gestem: prázdnotou, tichem, tmou, negací, nulou, pauzou. Když se díváte do tmy, tma se začne dívat na vás.

Performance se pohybuje na samém prahu viditelnosti. Originálním využitím LED světel, stroboskopů a dýmu tak vytváříimerzivní prostředí, které nabízí divákům extrémní divadelní zážitek. Vibrující prostor, fyzicky vnímatelné zvuky, obrazce na sítnici, pocit bezčasí a jiné dimenze.

9.3. 20:00 VirtualRitual, Archa Theatre

An original gaming performance takesitsviewers to theparallelworld of online video games. It isanexploration of a digital society whichisformed by millions of peoplearoundtheworldwho log intothevast gaming worldseveryday.

Thevirtualspacesofferitsusersendlesspossibilites to enjoythemselveswithoutcontraints of harsh reality. But every game has itsrules.  Urbanist Osamu Okamura, YouTuber Atlet, photographer and gamer Adéla Vosičková and virtual avatar: fourperformerswillforman expert gaming panel to unpackhiddenmechanisms, prototypes, rituals, thatshapeseeminglyweightlesnessworld of online videogames. Whatnorms, rules and codes are allowed to surpass in virtualspace? And in reality? What role doesthe gaming principles play in our society? By means of original use of a live video, 3Danimations and YouTube formats, the performance unveilshiddenlinksbetweenreal and virtuallivingspaces set atthebackdrop of fast growing gaming industrychangingthewayshowweunderstand reality.

 

10.3. 20:00, I amtheProblem, Alfred in the Yard

There’snothing in thisworldwhichcould not possibly make onefeelguilty: procrastination on socialnetworks, watching Netflix shows, eatingmeat,  hanging up on parents, buying Huawei smartphone, expellingsudetenGermans and even feeling (or not) theguiltitself.

Seminal performance „I amtheproblem“ emergedfrompreviousinquiriesintomanifestations of guilt on socialnetworks, stemmingfromtheclashbetweenwhatwewant to be and whatwe are. Theatreartists Irina Adreeva, Wayne Jordan and TinkaAvramovainvitespectatorsfor a 60 minute performance, to take a selfie of thesharedemotion of guilt and, finally, to make anattempt to become a part of thesolutionratherthanstayingthe part of theproblem.

11.3. 20:00, Present: Perfect, Alfred in the Yard

„Do not castthestatues of thegods“ (Exodus 32 14)

FromByzantinesoldierstaskedwithremoving a portrait of Christ fromthe Bronze Gate to the Imperial Palace, throughtheattacks of theSuffragettes on art in Britishgalleries, to today’sactivistsdemolishingcolonialsculptureswest of us. In addition to dominant images, icons and narratives, therehavealwaysbeenthosealternativerivals, ready to take a vacant place attherighttime. And in addition to thefanaticaliconoclaststhatuncompromisinglydestroyedallthehallmarks of hostile ideology, therewas a crowd of no lesspassionateIconoduleswhodefendedtheexistingsymbols to the last breath.

Present: perfectisourlatestexhibitiondedicated to thephenomenon of contemporaryiconoclasm. It aims to show howwe are stillnegotiatingwhathappened in the past, howourpresentlives are inseparablylinked to oursharedhistory. It presents a collection of presentsfromthe past by linkingour past to presentthusmakingourpresentonceagainperfect.

12.3. 20:00, ShadowMeadow, Alfred in the Yard

Jan Mocek’s performance combineselements of visual art, objecttheater, and dark ambient. It exploressituations in whichthe non-presence of objectsorpeoplecreatesanimpression of theirintense presence.

Performers Irina Andreeva and Jan Mocek appear in theemptyspace of the Alfred ve dvoře theater in order to discoverhiddenspaces, darkmatter, orblackholes, and to transformthem in a mannerthatisironic, poetic, and humorous, but alsounpleasant, pop-cultural and avant-garde. In today’saudiovisuallyoversaturatedworld, theypresent a somewhatradicalgesture: emptiness, silence, darkness, negation, nothingness, pause. Whenyoulookintothedarkness, thedarknessbegins to lookatyou.Makeitstandout.

Táňa Švehlová

pro Taneční magazín

Jihočeská šťastná trojka

Třetí Jižní spojka představuje svůj program na březen 2022

Letošní 3. ročník Jižní spojky můžeme označit za pokračování tradice. Ačkoliv je léto ještě daleko, příznivci Otáčivého hlediště v Českém Krumlově budou mít možnost seznámit se se všemi soubory Jihočeského divadla už nyní. Od 1.3. 2022 do 19.3. 2022 se představí v žánrově pestré paletě činohra, balet, opera i Malé divadlo na 5 pražských scénách. Tyto soubory už od roku 1958 pravidelně hrají také před otáčivým hledištěm.

V českokrumlovském zámeckém parku letos kromě tradičních představení Pes baskervillský, Divotvorný hrnec, loňských premiér Da Vinci a Muž Dvojhvězdy diváci uvidí dvě nové velké inscenace.

Originální projekt kmenového režiséra Malého divadla Janka Lesáka a dramaturgyně Natálie Preslové přinese Úplně celou českou historii během jedné hodiny. Půjde o představení pro rodiny s dětmi, které se chtějí o historii dovědět zábavnou formou o mnoho víc než ve škole.

Nespornou kulturní událostí letní sezóny na otáčivém hledišti se stane Händelovo oratorium Mesiáš. Jeho scénické provedení je dílem režiséra a současného uměleckého šéfa opery JD Tomáše Ondřeje Pilaře a dirigenta Davida Švece. Půjde o velkolepou barokní slavnost, která rozproudí prakticky celou zahradu a pokusí se navrátit jí její původní ráz a smysl. Scénografické řešení odpovídá dávné tradici barokních slavností, jež sahá až do Händelovy doby. Proto posílí operní ansámbl i specializovaný sbor a sólisté školení v interpretaci barokní hudby.

Třetí Jižní spojka představí 7 inscenací napříč všemi soubory. Každá z nich je svým způsobem unikátní. Celou přehlídku zahájí na Jatkách 78 sugestivní taneční divadlo Mechanický pomeranč na námět A. Burgesse. Dle dostupných pramenů se jedná o vůbec první taneční přepis světoznámého románu. Další inscenaci baletního souboru divákům představíme v Divadle na Vinohradech. Předlohu Rudolfa Těsnohlídka překvapivě bez Janáčkovy hudby s mluveným slovem Karla Högera představí Petr Zuska ve své úchvatné taneční inscenaci Rádio Svobodná Bystrouška.

Jedinečné monodrama Holky a kluci uvedlo Jihočeské divadlo v české premiéře, v režii tvůrčí dvojice Svozil/Kosová. Režisér Adam Svozil si s autorem Dennisem Kellym rozumí, už jeho absolventská inscenace Kellyho Rituální vraždy Gorge Mastomase získala prestižní Cenu Marka Ravenhilla. Café Groll v režii umělecké šéfky činohry JD Martiny Schlegelové patří k divácky nejatraktivnějším inscenacím činohry. Vychází ze skutečných budějovických reálií, řada postav má skutečné předobrazy v osobách žijících v Českých Budějovicích v meziválečném a poválečném období.

Mimi opera je projekt, který překvapivě přivádí do operního hlediště i kojence. Přímo pro operní soubor ji složil Lukáš Sommer a v režii Jiřího Ondry ji uvádíme jako imerzivní divadlo na Studiové scéně Na Půdě historické budovy JD.

Velkolepý opus italského skladatele Arriga Boita Mefistofeles je na českých operních scénách hrán jen velmi zřídka. V režii uměleckého šéfa opery JD Tomáše Ondřeje Pilaře a pod taktovkou Maria De Rose se stane nepochybně ozdobou 15. ročníku Festivalu hudebního divadla Opera 2022. Soubor opery JD tak poprvé ve své historii stane na prknech Státní opery Praha.

Divadlo NoD se na jeden večer promění v „kino“. Inscenace režiséra Malého divadla Janka Lesáka Invisible Man je pojata jako live-cinema. Divák souběžně s příběhem hry sleduje i jeho záznam na filmovém plátně.

1/3 Mechanický pomeranč / Jatka 78

11/3 Holky a kluci / Studio Švandova divadla

13/3 Rádio Svobodná Bystrouška / Vinohradské divadlo

14/3 Invisible Man / NoD

16/3 Mimi opera / Studio Švandova divadla

17/3 Café Groll / Švandovo divadlo

19/3 Mefistofeles / Státní opera Praha

Eva Marečková

pro Taneční magazín

Můžeme si vyprávět krásné příběhy, i když čelíme katastrofě?

V době selhávajících paradigmat je těžké si představit budoucnost

 „Mami, až vyrostu, budou v oceánech pořád ryby?“ Na tuto a mnohé jiné otázky své osmileté dcery Thelmy maminka, choreografka a performerka Cécile Da Costa nezná odpověď. Protože v době selhávajících paradigmat je těžké si představit budoucnost. Ale obě mohou začít prozkoumávat bod nula, kde je nekonečný prostor tvarů, linií, dimenzí. V tom jim pomáhá performer Lukáš Karásek.

Autorská inscenace Cécile Da Costy vznikla v době covidového lockdownu, kdy se musela zastavit a jen pozorovat. Začala přemýšlet o budoucnosti a neznámých vyhlídkách. Když se podíváme před sebe, vidíme možný kolaps naší společnosti nebo dokonce civilizace? Zastavil by tento kolaps očekávanou budoucnost nebo by otevřel nekonečné množství dalších? Neexistuje žádná odpověď, jen další otázky.

Jak se spolupracovalo mamince s dcerou?

Cécile dodává: „Není to úplně poprvé, co Thelma vystupuje na jevišti – v šesti letech hrála jedno představení s Lenkou Tretiagovou. Ale je to poprvé, co je zapojena do většího projektu a na jevišti je jediné dítě. A musím říct, že tím procesem prochází opravdu velmi dobře a tvrdě pracuje. Jenom někdy nechápe, proč bychom měli takhle tvrdě pracovat. Já hlavně musím dávat pozor, abych na ni netlačila, aby nepřekročila své limity, protože to by nebylo dobré ani pro ni, ani pro nás. Takže musím naslouchat jako režisérka i jako matka a balancovat tyto dvě polohy. Nicméně musím říct, že jsem na ni hrdá, protože je velmi zodpovědná a dává do toho hodně. Moc doufám, že si den premiéry užije.“

Na otázku, zda má Thelma také nápady, odpovídá: „Velmi často má nápady a pak to přebírá a chce režírovat. Říká mi, co bych měla dělat a kde bych měla být, což je většinou velmi vtipné, ale někdy ji musím zastavit. „

Představení vzniklo v produkci ProFitArtu s podporou koproducenta – divadla PONEC. Hovoří se v něm česky, francouzsky a anglicky. Pro plnohodnotný umělecký zážitek není třeba ovládat všechny tři jazyky, postačí okrajová znalost alespoň jednoho. Inscenace je primárně určená pro dospělé, ale je i vhodná pro rodiny s dětmi od 8 let.

Cécile Da Costa je zpěvačka, performerka a choreografka francouzsko-portugalského původu žijící v Praze. Vystupovala v představeních divadla Farma v jeskyni, jehož byla pět let členkou. Nyní působí již několik let jako performerka a choreografka Spitfire Company. V Čechách, Francii, Polsku nebo Řecku vede workshopy fyzického divadla. Ve své práci hledá „hlasy, které mohou pohybovat tělem a těla, která mohou pohybovat hlasem“. Za své sólové představení Vypravěč v režii Petra Boháče získala ocenění Tanečnice roku 2018 nebo nominaci Total Physical Award na Edinburgh Fringe Festival 2017. Její první autorskou inscenací je sólo Roselyne (2019), kterou evropská platforma Aerowaves vybrala mezi dvacet nejzajímavějších počinů mladých tvůrců tance a pohybového divadla pro rok 2021.

Produkční platforma ProFitArt byla založena v roce 2012 Šárkou Pavelkovou a Josefem Neufusem. Její zaměření je zejména na oblast nezávislého nonverbálního, fyzického a současného tanečního divadla. Mezi spolupracovníky se vystřídalo mnoho významných již etablovaných umělců, ProFitArt však poskytl prostor i pro choreografickou či režijní tvorbu začínajících umělců, mezi něž se řadí Alexandr Volný (CZ), Lukáš Lepold (CZ), Cécile Da Costa (FR), Marta Sobotková (CZ) nebo Martin Talaga (SK).

Teaser:  https://youtu.be/jZNj2G4GjkI

Kateřina Marková R. Pereira

pro Taneční magazín