Už sa to blíži!
Pressburg Dance Fest 2016
Měsíc: Září 2016
»Kontrapunkt« v Altě – živočišnost i tvrdý dril
Již první premiéra v pražském holešovickém studiu ALTA zaujala. Jedná se o mezinárodní spolupráci „Kontrapunkt“ tanečnic a choreografek Andrey Miltnerové a Rity Góbi s výtvarníkem a světelným designérem Janem Komárkem. A jelikož i tři mušketýři byli vlastně čtyři, čtvrtou mezinárodní spolupracovnicí byla výtvarnice kostýmů Marie Gourdain.
První premiéra nové sezóny v pražském multifunkčním divadelním prostoru ALTA na sebe nenechala vůbec dlouho čekat. Ihned v první víkend nové divadelní sezóny, konkrétně v neděli 4. září, čekala diváky a příznivce moderního výrazového pohybu i performace v Holešovicích první premiéra (ta druhá byla na pořadu dne hned v následující pondělí). Proběhla (nikoli poprvé) v koprodukci ALTY a ALFREDU VE DVOŘE. Jednalo se o scénickou fresku „Kontrapunkt (obrazy z říše pohybu)“ Podílel se na ní vpravdě mezinárodní triumvirát: tanečnice a choreografky Andrea Miltnerová, Rita Góbi a výtvarník Jan Komárek. Celé premiérové představení bylo navíc i zajímavou „triumvirátovou“ koprodukcí, neboť mimo již dvou výše zmíněných víceméně tradičně spolupracujících produkcí se na něm výrazně podílelo i centrum choreografického rozvoje SE.S.TA.
Název „Kontrapunkt“ je výstižný. Nejen vizáží obou protagonistek. Výšší a útlejší tmavovláska Andrea je protikladem menší zrzavé tanečnici Ritě. Kontrapunkt vytvářejí i sekvence celého vystoupení. Od odcizeného robotického tance až po živelnější formy choreografie. Ta, stejně jako režie představení vlastního je autorským dílem obou protagonistek. Andrea Miltnerová je nadto uváděna jako autorka konceptu. Možná to lze klasifikovat jako určitou formu dramaturgie?
Předem jsem nevěděl, co očekávat od výtvarného, světelného i hudebního „designu“ Jana Komárka. A byl vskutku stylově jednotný. Minimalistický výtvarný projev, střídmé použití světelného parku a hudba byla i stylovým označením minimalistická. Místy byla proložena hudbou konkrétní. Osobně bych za nejvyšší Komárkův přínos označil nízké spodní nasvětlení. Dávalo v jistých momentech tanečním výkonům až bizární nádech.
Významný podíl „Kontrapunktu“ dodala výtvarnice Marie Gourdain. Nenápadné kostýmy dodávaly další rozměry minimalistické hudbě i světlu a zároveň byly onou nitkou soudržnosti mezi oběmi interpretkami v celé plejádě kontrastů a kontrapunktů. Téměř geniální byla výtvarničina parafráze na papírové náramky V. I. P. Jistě je znáte z celé řady více či méně snobských akcí, kdy vám speciálními kleštičkami zacvaknou papírové náramky V. I. P. A právě ony parafrázovaly podobně barevně laděné „nánožníky“ u kotníků obou protogonistek! Skvělý nápad!
Hlavní kontrapunkt celého představení „Kontrapunkt“ vidím v disproporci živelných a spontánních tanečních kreací s přísně a tvrdě secvičenými pasážemi programu. Mnohdy tato, jistě složitě nacvičená, taneční souvztažnost evokovala nadrilované „spartakiádní“ kreace.
Představení vzniklo za podpory Ministerstva kultury, Višegrádských fondů, divadla Ponec, studia ALTA, Tance Praha, Maďarského ministerstva lidských zdrojů a Maďarského národního kulturního fondu. Nikoli v poslední řadě musím upozornit, že výtvarnice představení Marie Gourdain má v multifunkčním prostoru ALTY nazvaném familiérně „obývák“ velice kvalitní výtvarnou výstavu!
Michal Stein
Taneční magazín
FOTO: autor, archiv ALTA
Vlastimil Harapes v síni slávy Národního divadla!
Legenda českého i československého baletu Vlastimil Harapes nejen oslavuje jubileum, ale i zaslouženě sbírá ocenění. O tom nejnovějším i jeho reakci na něj vás informujeme právě zde a právě teď. Čtěte!
Ještě před počátkem nové divadelní sezóny 2016/2017 došlo na prknech první české divadelní scény ke slavnostním chvílím. Ředitel Národního divadla, režisér Jan Burian – před hledištěm plným současných i bývalých herců a spolupracovníků naší první divadelní i baletní scény – uvedl do slavnostní „Síně slávy Národního divadla“ tanečníka, choreografa, činoherce, pedagoga, zpěváka a možná i v ne tak daleké budoucnosti senátora – Mistra Vlastimila Harapese!
Dojatá legenda českého i československého baletu poděkovala za ocenění. Přikládala to i dvaačtyčřiceti sezónám, které na jevištních prknech pražské „Zlaté kapličky“ prožila. Vlastimil Harapes označil Národní divadlo za svůj druhý domov. Pravil, že sice se dá tančit kdekoli a kdykoli, což může potvrdit, ale že Národní divadlo je a bude pouze jedno jediné. Není proto bez zajímavosti při této příležitosti připomenout, že tento nedávný jubilant – sedmdesátník ji ž jedno významné ocenění od Národního divadla obdržel. Je jím velmi ojedinělé čestné členství Národního divadla. Byl takto vyznamenám již roku 2002. A toto prestižní ocenění přebíral z rukou tehdejšího ředitele Národního divadla JUDr. Jiřího Srstky.
Taneční magazín se v blízké době již podruhé připojuje do dlouhé řady gratulantů a doufá, že bude moci do třetice Vlastimilu Harapesovi poděkovat i na podzim těsně po senátních volbách!
Taneční magazín
Foto: archiv ND
Zemřela druhá nejpopulárnější žena světa – Věra Čáslavská!
Byla tak slavná, že jí téměř celý svět ležel u nohou. Setkala se však s takovými ústrky, že by jiný nevydržel a emigroval. Věra Čáslavská zůstala v očích nás, starších pamětníků jako jedna z ikon pravdy a neústupnosti. Ani ona však není nesmrtelná. Její poselství však ano.
Náš magazín nenosí pouze zprávy optimistické a veselé. Nepíšeme pravidelně o sportovcích ani sportovkyních. Ovšem, pokud jde o gymnastiku, která má velice blízko k moderní choreografii, tak se jedná o výjimku. A pokud se jedná o Věru Čáslavskou, tak to platí dvojnásob.
Věry Čáslavské jsem si vážil od útlého dětství. Asi proto, že jsem vyrůstal v Praze. V ulici jménem Čáslavská a všem jsem zarputile tvrdil, že se ta ulice jmenuje podle oné překrásné blondýnky a majitelky hodně olympijských zlatých medailí! A když jsem se dozvěděl, že Věra Čáslavská je po Jacqueline Kennedyové druhou nejslavnější ženou světa, tak mi přece nikdo nemohl namluvit, že se naše ulice jmenuje po městě u Kutné Hory!
Později jsem si Věry Čáslavské začal vážit i pro její jasné politické postoje. Neměla lehký život. Různé podřadnější práce… Pamatuji, jak téměř na zapřenou trénovala v osmdesátých letech mladé gymnasty v útrobách tribuny Strahovského stadionu. Ano, oné tribuny z níž kynuli davům o spartakiádách právě ti, kteří ji ztrpčovali profesní život.
Dodnes nezapomenu, jak mi Věra Čáslavská při jednom atletickém mítinku dávala na tribuně autogram a dala si jako podmínku, že chce být na stejné stránce památníčku, jako je podpis jejího manžela Josefa Odložila.
Později se jejich cesty rozešly a nakonec vše skončilo tragédií…
Věra Čáslavská překonala i rodinné nástrahy osudu. Dlouho se zdálo, že překoná i zákeřnou chorobu. Ta však, bohužel koncem letošního srpna zvítězila…
Konečně se – a to pevně věřím – Věra Čáslavská dočká i oficiálně své ulice?! Zaslouží si to.
Čest její památce.
