CLEAN CUT – vstupme do nové individuality, nové osobnosti

Program NoD leden 2016

 

 

Nenechte si v předvánočním čase ujít poslední představení v roce 2015 v NoDu. V pondělí 21.12.2015 od 20:00. Vstupenky: https://goout.cz/cs/listky/dvoji-domov/hbh

 

5674329e9cbb6

8/1 Komentovaná prohlídka a dernisáž výstavy Jako obraz 19:00/Pá
GALERIE Kurátoři výstavy, pedagogové a umělci Jiří Franta s Luďkem Rathouským spolu s několika svými studenty z ateliéru Malba II brněnské FaVU uvedou diváky do problematiky vystavování obrazů, konceptuálního a experimentálního přístupu k médiu malby a k netradičním pojetím instalace výstav současného vizuálního umění. -> FREE

8/1 Koncert: Tomáš Hrubiš & Jiří Suchánek 20:00/Pá
EVENTS Koncert absolventa Fakulty výtvarných umění VUT v Brně Tomáše Hrubiše a multimediálního umělce Jiřího Suchánka. Ve své aktuální tvorbě se orientuje na hudební vyjádření a představuje své „dojáky a dupáky“ v autorských klavírních miniaturách, které často kolísají mezi náladami piana Filipa Topola a minimalistických kompozici Philipa Glasse. Hostem koncertu bude Jiří Suchánek, zvukový umělec, hudebník a multimediální experimentátor, který zkoumá vztah světla a zvuku, vytváří vlastní interaktivní systémy, „hudební nástroje“ umožňující synestetickou improvizaci s barvou zvuku, světla a prostorem. Konc ert navazuje na dernisáž výstavy Jako obraz. -> FREE

14/1 – Studio DAMÚZA, kolektiv a Jiří Havelka: Já, hrdina 20:00/Po
TEATRO Žádné divadlo, pouze holá rekonstrukce. Autorský projekt rekonstruuje činy bratří Mašínů a poskytuje maximálně objektivní prostředí pro rozřešení jednoduché, ale vyhrocené otázky: vrah nebo hrdina? Režie: J. Havelka. Hrají: S. Adamová, A. Ballayová, J. Böhm, E. Burešová, M. Čížek, J. Jelínek, B. Kubátová a další. -> 180 Kč / 120 Kč

Vernisáž:
15/1 – 16/2 Art Prize CBM III: Turín – Praha – Londýn 19:30/Pá
GALERIE V Praze se uskuteční dvě výstavy laureátů mezinárodní umělecké soutěže Art Prize CBM. Zúčastňují se jí umělci z řady zemí, kteří se představí nejdřív v Turíně a v dalších termínech pak v Praze a Londýně. Galerie NoD vybrala pro svou prezentaci laureátů ceny umělce tvořící převážně v médiu videa a fotografie, vystaví ale i tvůrce zaobírající se malbou. V oblasti videoartu se zúčastnilo několik výrazných osobností z různých zemí: Stefania Sixt z Německa, Giampaolo Penco a Antonio Romano z Itálie, Basir Malmood z Pakistanu nebo Mitra Saboury z Velké Britanie. Z fotografů zaujmou Maddalena Alvi, Gillian Hyland, Franco Pergolesi, Benedetta Ristori nebo Hendrik Braet. Výstava potrv& aacute; od 16. 1. do 14. 2. 2016. Druhá část výstavy proběhne v Galerii Art Salon v Tančícím domě, kde bude vernisáž 15. 1. 2016 v 18:00. Kurátor Jiří Machalický. -> FREE

15/1 – Jana Vrána / Dj Alyaz / Vj Tomáš Vavříček: CLEAN CUT 20:00/Pá
TEATRO Startujeme audiovizuální projekt, kde protínáme tanec s Djem a projekcí. V projektu CLEAN CUT se zabýváme ZMĚNOU, jako životním obdobím, kterou můžeme také nazvat PŘEVRATEM neboli univerzálním principem ODPOUTÁNÍ SE. Konkrétně máme na mysli časový úsek nicoty mezi koncem a začátkem, které nevnímáme jako dva rozdílné stavy, ale dva rozdílné aspekty téhož stavu. Chceme toto téma přiblížit na situaci, kdy se člověk vědomě rozhodne ve svém životě ke ZMĚNĚ tím, že u sebe přestane tolerovat zvyky, které si vybudoval v minulosti a ukončí je. Vstupuje tak do NOVÉ individuality, v níž nezná svůj NOVÝ směr, protože nastává ZMĚNA a do určité míry vznik& aacute; NOVÁ osobnost. Performance navazuje na vernisáž výstavy Turín – Praha – Londýn. Od 21:00 pokračuje ve Video NoD afterparty s DJ Alyaz. -> FREE

18/1 Tantehorse & Jiří Bartovanec & NoD: Lessons of Touch 20:00/Po
TEATRO Manifestace těla v jeho krajních podobách. Proč máme strach z dotyku, z cizího těla, z vlastního těla, těla druhého a kam až sahá naše vnitřní tolerance? Divácká exkurze do tématu intimity. Režie: Miřenka Čechová. Choreograf: Jiří Bartovanec. Hrají: Radim Vizváry, Nina Vangeli a vybraní diváci. -> 250 Kč / 150 Kč

19/1 PKF – Prague Philharmonia: Krása dneška / Pavel Haas 19:30/Út
EVENTS Cyklus soudobé hudby Krása dneška pokračuje již třetím dílem, ve kterém vám představíme talentovaného bratra herecké legendy Huga Haase a nejnadanějšího žáka Leoše Janáčka – Pavla Haase a jeho dílo. Uslyšíte Suitu pro hoboj a klavír, op.17, Čtyři písně na slova čínské poezie a Studii pro smyčce. Hostem večera bude Ondřej Pivoda, autor publikací o Pavlu Haasovi a kurátor výstavy Pavla Haase. -> 250 Kč / 150 Kč

21/1 Nebeský – Trmíková – Prachař & NoD: Dvojí domov / z Čepa 20:00/Čt
TEATRO Prozaik a esejista Jan Čep ve svém díle často hovoří o druhém světě, který je našim očím skrytý, o druhém domovu, ve kterém, jak Čep věří „budou všechny věci přítomny zároveň a touha nebude utrpením, nýbrž slastí bez konce. Uvidíme se tam tváří v tvář, ne už jenom v zrcadle a podobenství, a jizvy našich srdcí zatřpytí se jako hvězdy“. Režie: Jan Nebeský. Hrají: Lucie Trmíková, David Prachař, Alois Švehlík. Hudba: Martin Dohnal. Výtvarná složka: Igor Korpaczewski. -> 300 Kč / 220 Kč

25/1 NoD Kviiiz 20:00/Po
EVENTS Další vydání vědomostního zápolení na vlnách vašich mozkových závitů. Přijďte si oprášit své vědomosti a nevědomosti. Registrace týmů (max. 4 osoby) probíhá od 19:30 do 19:50. -> FREE

30/1 PIANO: Křest nového alba „THEIA“ 19:00/So
EVENTS Po třech letech od vydání prvního eponymního alba pražské čtveřice Piano, vychází na labelu Massimo Records druhé album nazvané „Theia“. Album , které obsahuje jedenáct skladeb, na pomezí alternativního dream-popu, je podle zpěváka a zakladatele Piana Mikoláše Růžičky (Republic of Two), o hledání nových hudebních světů a barev a mapuje zážitky a vývoj za poslední tři roky Mikolášova života. -> 130 Kč v předprodeji / 180 Kč na místě

31/1 Tvůrčí skupina Díra na trhu: Plešatá zpěvačka (Ionesco, Jánová, Valerián) 20:00/Ne
TEATRO | BEGINNERS Díra Na Trhu uvádí – Plešatá zpěvačka 2015 (Ionesco, Jánová, Valerián): Ionescova Plešatá zpěvačka v nekompromisní úpravě týhle nekompromisní doby. Pražskej dekadentní večer, NoD, dekadentní obrazy a dekadentní instalace. Pražská dekadentní mládež, barmanka a Velitel Požárníků. Všichni mají svůj dekadentní názor a dekadentně se neposlouchaj. A co se stane? Všechno, nebo nic. Režie, hudba: William Valerián. Dramaturgie: Barbora Jánová. Hrají: Anna Stropnická, Tomáš Havlínek, Zuzana Truplová, Filip Kaňkovský, Barbora Jánová, William Valerián. -> 150 Kč

4/2 – Ondřej David: Kitchen Drama – Apokalypsa v kuchyni 20:00/Čt
TEATRO | DERNIÉRA Kuchaři vylezli ven ze zaprasených kuchyní a derou se na výsluní. Paničky, kumpáni a jiná zvířátka se hrnou ke sporákům. Kdo nevaří, bude znemožněn. Kdo nebude mluvit o jídle, ať raději mlčí. Tak pravil kuchař. Jíst chci a pojídán být chci. Režie: Ondřej David. Hrají: Ivana Uhlířová, Irena Kristeková, Richard Fiala, Michal Kern, Dan Dittrich. -> 250 Kč / 150 Kč

Denní menu v Café NoD.

Nenechte si v předvánočním čase ujít poslední představení v roce 2015 v NoDu. V pondělí 21.12.2015 od 20:00. Vstupenky: https://goout.cz/cs/listky/dvoji-domov/hbh/

 

5674329e9d761

Taneční magazín

Rozhovor s režisérkou Evou Toulovou

Tanec je nejlepší prostředek pro vyjádření emocí

Jaké klady a zápory  nese  povolání „režisér“ ?

„Z celého natáčení  rozhodně nejvíce   miluji samotný „natáčecí čas“, to je tedy kladná stránka. Opakem, tedy tou zápornou stránkou, je  režisérská příprava, která je minimálně dvouroční pro jeden  film.  A nakonec se film musí natáčet třeba maximálně jen  30 dní. Někdy  spolutvořím scénář, pokud  ho nepíšu rovnou celý, ale  hlavně jsem  u takových věcí jako je řešení financování, schůzky se  sponzory,  což by měl dělat producent, ale stejně tam musí být i režisér, který zná obsahovou stránku. Dá se říci, že přípravné práce a doba, než se člověk dobere k tomu, aby se začalo natáčet, mi připadají  jako  nevýhody režisérské profese.“

Jste velice mladá, bylo pro Vás  těžké  vyrovnat se zkušeným kolegům?

„Určitě to nebylo snadné. Přijali mě na FAMU hned po střední škole, byla jsem v ročníku jediná v tomto věku, moji spolužáci měli už kolem 30-ti let. Chápání  a náhled na věci kolem je u  dvacetiletého  člověka  úplně jiné. Já jsem se  zabývala tématy na počátku mladého života a oni řešili vyloženě vážné vztahy. Rozhodně  pro mě  hledání témat pro  natáčení bylo mnohem těžší.“

eva-toulova-2
Foto archiv Eva Toulová

Respektovali Vás kolegové, když jste  před ně předstoupila  jako mladá režisérka?

„Musím říct, pokud už se jednou natáčení  zrealizovalo, nikdo si nedovolil mě nerespektovat. Já jsem se také  snažila vybírat si štáb i herce, o kterých jsem věděla, že se  na natáčení zaměří a budou se mu stoprocentně věnovat. Nechtěla jsem nějaké  arogantní hvězdičky se  zvláštními požadavky.“

Ve svém filmu jste se zaměřila na téma, jak  těžké je vybudovat si  kariéru herečky.  Je  to opravdu tak těžké  prodírat se hereckým světem?

„Opravdu je  těžší uplatnit se  v herecké profesi než v nějaké jiné. Když jsem vystudovala FAMU, tak mně minimálně jeden herec denně psal, představil se a měl zájem o práci. Byla jsem v té době úplně neznámá autorka. Vidím, že mladí herci jsou velmi často bez práce, filmů se nenatáčí  moc, dělá se jich třeba jen  20 za rok. Navíc se v nich většinou opakují stále ty stejné tváře i z toho důvodu, že je to reklama  pro producenty. Pokud už  se někde objeví nějaká nová tvář, není to tak obvyklé.“

Režisérů je méně a herců je nadbytek?

„Vystudovaných režisérů není zas tak málo, ale těch,  kteří se dokáží uplatnit, těch je málo. A  to samé je i v herectví. Vidím spousty mladých herců, ale těch, kterým je 40 nebo 50 let, těch je méně.  Myslím si, že prvotní nadšení být hercem, postupně vyprchá. Lidé si to  zkusí,  ale časem možná přejdou na jinou profesi.“

Čeká tedy mladé, kteří sní o dráze herce,  spíše zklamání  nebo se jim jejich  touhy mohou  vyplnit?

„Je tu dost soukromých škol, ale horší je to s uplatněním studentů. DAMU  je dobrý start, tedy  nejen DAMU, jsou určité školy, kde studenti spolupracují s divadly, tam je větší šance na úspěch. Dostat se na  DAMU je ale velmi těžké.  Počet zájemců mnohonásobně převyšuje počet přijatých. I přesto  je  přebytek vycházejících studentů z DAMU.“

Může  si režisér vybrat téma k natáčení, nebo je něčím vázaný a nemůže se  svobodně rozhodnout?

„Záleží na tom, pro koho film děláte. Já jsem teď dostala  nabídku dělat seriál, který je tematicky zaměřený, tam moc volnosti nemám. Pokud  dělám svůj projekt, což ale  znamená hledat  si  sponzory a financování, tak mám většinou volnější ruku. Producent obvykle chce, aby ve filmu byly částečně známé tváře a chce žánr, na který lidé chodí, takže většinou komedie.“

Která témata lidi nejvíce  zajímají?  Co většinu naopak nebaví a nemá ani cenu takové téma točit?

„Nemyslím si, že by vyloženě nemělo cenu něco točit, každý žánr může být dobrý, když se kvalitně udělá. Např. film „Černá labuť“  –  to je pubertální brak  a  stejně se na něj mnoho lidí dívá, protože je  dobrý. Nejoblíbenější jsou  ovšem komedie, lidé si chtějí v kině odpočinout, relaxovat.“

Je tedy Černá labuť smyšlenka nebo to může být realita?

„ Tady se prolíná představa a touha mladé dívky, která dospívá, což je ukázané na efektech, ale ty poukazují na to,  co se děje uvnitř  dívky.“

Je pravda, že nejtěžší je  natočit komedii?

„Ano, souhlasím. Není nic horšího, než říct vtip a lidé se nesmějí. Já vím, že najít humor pro většinového diváka může být docela obtížné.“

Stalo se Vám, že jste chtěla být zábavná a nepodařilo se to?  Co potom?

„Stal se mi opak. V  jednom filmu v určité části se lidé smáli, všem to přišlo vtipné, ale nepočítali jsme s tím. Měly tam být neutrální emoce…“

DSC_0199

Jak vnímáte tanec jako profesi? 

„Bydlela  jsem na koleji s Japonkou, která studovala na HAMU tanec a můžu říct, že je jedna  z lidí, které jsem nejvíc obdivovala. Ona vstávala  v 6 hodin  ráno, vrátila se  o půlnoci, strhaná,  rozsvítila  si jen lampičku a usnula. Je pravda, že měla japonské kořeny, tedy byla na tvrdou práci zvyklá a opravdu  dřela. Dnes už  tančí všude po světě, takže se jí to vyplatilo. Tanec  je možná ještě daleko horší povolání, protože tam máte omezenou časovost. Můžete být na určitém vrcholu, ale můžete si v tom okamžiku zlomit nohu, vyvrtnout kotník  a všechno, co jste dělali, je pryč.“

eva-toulova-1
Foto archiv Eva Toulová

Japonci i Číňané mají velmi tvrdý trénink,  jejich výkony se skoro nepodobají našim evropským. Jsme my Evropané vůbec  schopni před touto konkurencí  obstát?

„To je asi individuální, ale v globálu jsou daleko připravenější. I jejich rodiny přizpůsobí všechno jejich práci. Když jde Japonec  studovat do Evropy,  to už je něco, studenti  musí udělat  pro to všechno.  U nás panuje jiný přístup,  jednou se cvičí,  jednou  se jde na večírek. Já jsem svou japonskou spolubydlící  snad za celou dobu, co jsem s ní bydlela, na žádném večírku neviděla.“

Východní národy jsou svou tvrdostí pověstné.  Jsou vůbec Evropané  uzpůsobení  na tento obrovský výdej energie? Máme  zdraví a sílu něco takového  vůbec  vydržet?

„Třeba by bylo i   zdraví, ale je to dáno myšlením. Japonské i čínské  tanečnice ví, že to musí udělat. My jsme přece jen Evropané, máme různé kličky, jak se povinnostem vyhnout.“

Evropané jsou  pohodlnější a lenošnější?

„Přesně tak.“

Nemáme tedy šanci před východními národy?

„To je těžké říci.  Fandím Čechům,  ale pokud  bych si měla vybrat, porovnám-li co udělala má spolubydlící pro svou profesi,  tak je to jednoznačné, koho bych zvolila…“

Vaše filmy také řeší ženskou otázku. Jak vnímáte dnešní úlohu ženy ve společnosti? Je dobré, že se žena snaží být emancipovaná?

„Já si myslím, že ano. Jsem velmi  ráda, že žiji v zemi, kde  emancipace je. Nevidím  důvod, proč by ženy měly mít jiné možnosti než muži,  i když občas se to ještě stává. Vlastně se  zaměřuji na problematiku těchto žen. Snažím se dělat to, co  mě naučila paní Chytilová. Nutila  nás zpracovávat témata, která  jdou z nás a kterým rozumíme. Nejvíce rozumím ženám a ženskému chápání. Když píšu o mužích,  nemohu do toho dát tolik.“

Prožíváme ve společnosti i situace, kdy žena nechce být na mateřské, známe ženu horníka, ženu řídící bagr. Je tato výměna rolí pro společnost zdravá?

„Do extrému bych nešla. Vyděsila mě informace, že by ženy měly chodit na branné vojenské cvičení.  To je šílené. Ani přenechání mateřské dovolené otcům bych  tak nepřeháněla. Vždyť jen vazba matka – dítě je něco, co nejde jen tak vykompenzovat mužskou stránkou. Ženské hodnoty bych rozhodně zachovala. Když své dítě nevychováváte,  až vyroste, můžete se  sice poplácat za nějaké kariérní úspěchy, ale to vám nevykompenzuje  ten společný život s dítětem, cit a porozumění. Matka, když  se tedy už  rozhodne mít dítě, tak by na mateřské být měla. Matky by měly děti chtít a chtít je  vychovávat.“

Zajímavé téma je úspěšná žena. Mnoho  maminek chce, aby jejich malá dcera vyhrála soutěže typu Miss World, byla úspěšná, slavná…. Je  to správné pro děti? Nebere jim to dětství?

„Nemyslím si, že je to dobré. Nemyslím si ani, že je to vina těch matek, ale  možná spíše okolí.  Média na nás  působí, vnucují nám, že musíme být dokonalí  a perfektní. Češi mají navíc jednu zlou vlastnost a tou je závist. Češi jsou neuvěřitelně závistiví.  Jakmile „někdo něco“, třeba soused, tak to chtějí taky, požadují to po svém dítěti,  i přesto, že  ho to vůbec nenaplňuje a nebaví. To  je špatná varianta.“

Píšete  scénáře?

„Vystudovala jsem malbu a začala jsem psát, poté jsem začala režírovat  a psát scénáře. Malba a  psaní mi připadá  jako dobré propojení tvorby.“

Měli by se mladí lidé věnovat psaní?

„Určitě je  dobré, aby někdo psal. Člověk poznává  sám sebe a své myšlenky. Když své věci dá zpětně někomu číst, naučí se přijímat kritiku. Když člověk píše,  dává do toho sám sebe, nějakou  svou část, kterou by jinak neřekl. Když píšu, je to takové otevření sama sebe. Pokud si to navíc může každý přečíst, to je také  dobré.“

Ale vydávat své knížky už není jednoduché, že?

„To není.  Je to dané i tím, že  dnes se všeobecně  málo čte.“

Slýcháváme  názory mladých lidí, že potřebují  jen angličtinu a češtinu ne. Čeština je prý zbytečná. Co si o tom myslíte?

„To mi připadá úplně bizarní. Je pravda, že občas i na promítání mluví všichni  anglicky a  připadá mi, že zapomínáme na svou vlastní  kulturu  a kořeny. Vůbec to  nechápu a nerozumím tomu, násilné poangličťování  mi vadí.

Byla jsem v Norsku navštívit filmovou školu, i pětileté dítě by nás se svou angličtinou  strčilo do kapsy, norské  děti umí perfektně anglicky, máme ještě co dohánět. Ale  abychom museli být tak světoví, že se  vzdáme vlastního jazyka, to mi připadá  nesmyslné.  Čeština je jeden  z nejkrásnějších  jazyků.“

Jak  trávíte svůj volný čas?

„Chodím plavat, jsem velký milovník zvířat, můj sen je mít velkou zahradu a zvíře. Kůň  by  byl úplně to nejlepší. Ale chtěla bych i každého psa, který projde kolem mě.  U nás na jižní Moravě je  krásné prostředí,  v Praze mi připadá prostředí pro psy zlé. Jsou někdy na eskalátorech tak vyděšení.

Podle  rozvrhu a možností jezdím domů na Moravu, je tam krásný vzduch, všude příroda. Nevýhodou filmového průmyslu je to, že veškeré centrum  dění je soustředěno v Praze. Rodiče sem za mnou přijeli  jen jednou  na mou promoci a říkali: „Co tady ti lidé chtějí dělat, je to tu ošklivé“. Připadá mi hloupé, když chci jít do přírody,  mít jedinou možnost – jít do umělého parku.“

DSC_0200

Chodíte třeba na diskotéky?

„Chodím,  po každém natáčení.  Je to studentská tradice, relax, odpočinek. Právě  připravujeme videoklip, kde je ústřední taneční dvojice. Považuji  tanec za  jeden z nejlepších prostředků  pro vyjádření emocí. Zpěv je limitován slovy, říká nám, jak se máme cítit, kdežto tanec je vyjádření těla a emocí.“

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková

Eva Smolíková

JÉÉÉŽIŠEK NEBO SANTA?

Vánoce jsou za námi, ale rádi si připomeneme Jééééžiška….

 

 

 

Vánoce jsou za námi, ale rádi si připomeneme  Jééééééééééžiška….

Vánoce nám od nepaměti přinášejí řadu koled a krásných písní. Jsou opravdu národním pokladem. Postupně vznikaly i nové takzvané umělé vánoční písně. Stačí připomenout skvělou Suchého a Šlitrovu Purpuru anebo píseň Veselé vánoce Jaromíra Vomáčky s textem Zdeňka Borovce (která zlidověla pod názvem začátku refrénu Vánoce, vánoce přicházejí) anebo světový hit Johna Lennona Happy Christmas, kterou zpívá se svou ženou Yoko Ono. Jsou však i písničky, které zrovna s vánoci tak úplně nesouzní. I když se snaží…

Modelka plnící soustavně stránky bulvárních časopisů Dominika Bučková nazpívala s kapelou Walda Gang pro prosincový „kasovní hit“ kin Vánoční kameňák písničku Ježíšek. Nelze upřít snahu všech zúčastněných udělat novodobý hit k vánočním svátkům, ale…

JEZISEK

Když již pomineme, že kapela Walda Gang nemá po odchodu dvojníka Waldemara  Matušky pana Vladimíra Nerušila se jménem a repertoárem již zemřelého Zlatého slavíka moc společného, tak ani moc písnička snaživé nezpěvačky nepříliš zkrásní letošní vánoce.

Jsme na půdě tanečního magazínu, tak musím nejprve zkritizovat dost odfláknutou choreografii. Samozřejmě, jde o parodii. Ale i tak by měla mít pohybová složka videoklipu vtip a vypointovanost. Walda Gang v ní však spíše připomíná omšelé východoněmecké tehdejším „režimem posvěcené opelichané rockery“ Die Phudys, kteří se na nás pamětníky valili z omílaného rádoby rozjuchaného pořadu Ein Kessel Buntes.

Samotná písnička je také (patrně?) určitým vzdorem proti kultu vánoc. Ovšem její refrém „Jééééžišek“ spíše rve za uši, než by pohodově lechtal bránici. Vlastní zpěv Bučkové postrádá větší jistotu i interpretační odstup.

Hlavní otázkou je, zda v dnešní době, když léta minulého režimu byl Ježíšek tabu na úkor Dědy Mráze, (a dnes spoupeří s konzumním Santou Clausem)  vůbec tuto českou vánoční ikonu parodovat? Proč? A navíc takovým dryjáčnickým způsobem?

Nevím, jak Vy, ale já si určité na vánoce pustím a zazpívám koledy s pořádným Ježíškem a nebudu naposlouchávat onoho „Jéééééžiška“. Anebo si raději pustím legendárního Lennona.

LENNON

Přeji vám krásné a ještě hezčí vánoce, pohodu, klid a hlavně – příjemné vánoční písničky s poctivým Ježíškem anebo purpurou na plotně a s kostí od kapra v krku v onom Vomáčkově hitu. Tento Jéééžišek mne spíše nakrknul!

Michal STEIN

Taneční magazín

Víc než nic – naposled

Předvánoční představení „Much More Than Christmas“

 

 

Pražské Studio ALTA uvedlo v rámci svého předvánočního programu pod výmluvným názvem Much More Than Christmas derniéru úspěšného projektu skupiny ME-SA, Petera Šavela a Stana Dobáka: Much More Than Nothing.

Představení 19. prosince se neslo v krásném slavnostním duchu, kdy už před vstupem do sálu každý divák dostal panáka slivovice. Co už bylo méně slavnostní a více k tématu inscenace, byla postava tělocvikáře, oděná jak z osmdesátých let (i když nutno dodat, že je taková estetika oblékání tělocvikářů mnohdy k vidění dodnes), pod jehož taktovkou (s přísnými příkazy a upozorněními, jako že máme jít po dvojicích a v žádném případě nešlápnout tanečníkům na baletizol) jsme se dostali do divadla. Tam nás skupina sedmi tanečníků a tanečnic provedla obdobím normalizace a tradičních česko-slovenských sporů.

Foto: Natália Zajačiková

Uvedené téma se však neřešilo příliš historicky, natož s vážností. Celá věc byla pojatá naopak s nadsázkou a do důsledku vytěžila komiku, ukrytou v návycích, předávaných mladým za časů socialismu. Po úvodní přehlídce stereotypních cviků a kreací jsme byli svědky minimalistických i „nabušených“ tanečních scén, kdy byly krásně vyvedeny i známější fyzické divadelní principy. Například padání jednoho tanečníka na zem, kdy ostatní již leželi a bylo tak nutné, aby se někdo zvedl, padajícího zachránil a bezpečně na zem položil, načež sám začal padat – tento opakující se jev v doprovodu nahrávky če ské hymny z Pelíšků (Jiří Kodet ji hraje do zvuků přilétajících letadel Varšavské smlouvy) začal působit dojemně a kromě humoru se tak najednou objevila skutečná vlastenecká nostalgie.

Tanečníci však situaci znovu rozvířili, když se s využitím slova opřeli do vymezování identity: kdo je Čech, kdo Slovák a kdo Moravák, že by si Slováci v Česku neměli vyskakovat, nebo že to mají naopak těžké. Vše to neslo notnou dávku sebereflexe, protože část účastníků představení byli Slováci žijící v Česku.

A kromě očividných tanečních kvalit představení tak nelze než ocenit především jeho dramaturgickou stavbu, protože kontrasty komiky a nostalgie, reflexe česko-slovenského i obecně lidského hašteření byly úsměvné i hřejivé a před Vánoci přinesly krásný zážitek.

Foto: Natália Zajačiková

 

Alexej Byček

Taneční magazín

„Humor předstihl realitu“

Finálový večer ve Stardance

 

 

Závěrečný večer ve Stardance zahájila Tereza Kostková se čtveřicí profesionálních tanečníků,  zatančili nám  na píseň Golden  Eye z filmu James Bond. Nutno říci, že se Terezka  může klidně zařadit mezi soutěžící.

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

 

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

Lukáš Pavlásek, Lucie Hunčárová (samba)

Lukáš: „Být finalista Stardance není špatný, už budu v té Wikipedii pořád“

Marek: „Lukáš je fenomén, který přiměje lidi uvažovat neuvěřitelným způsobem“

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  4 body   (já jsem si snad na ten tanec zvyknul, rozjeli jste se, fakt jste se posunuli, mnohem víc sis to, Lukáši, užíval,  zlepšili jste se, snažil si se našlapovat na špičky, mě to přišlo dobré, i když to od samby bylo trošku daleko)

Tatiana Drexler: 6  bodů  (začíná to být.., poprvé jste dal kroky do hudby, zhruba to bylo v hudbě,  ještě tak tři roky a máte šanci)

Radek Baláš: 5 bodů  (já jsem se soustředil na rytmus a ty jsi se opravdu začal trefovat, nouze naučila i Pavláska tancovat)

Zdeněk Chlopčík: 5 bodů  (všechno bylo řečeno, tak padesát na padesát)

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

Jitka Šnajdrová, Marek Dědík (jive)

Marek: „Radek Baláš nemusí jíst tkaničky Zdeňkových bot, dostali jste se do finále“

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  10 bodů

Tatiana Drexler: 9  bodů  (krásné, fakt fofry, ale čekala jsem, že zlepšíte rytmiku, to se nepodařilo)

Radek Baláš: 10 bodů  (skvělý koncept, bezvadná práce s rekvizitou,  Jak dlouho jsi cvičil zlomení tága? Já jsem spokojený)

Zdeněk Chlopčík: 10 bodů  ( jive se skvělou energií, ty kopky byly velmi dobré, oproti prvnímu jive to bylo s  ještě  větším uvolněním a užila jste si to skvěle)

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

Marie Doležalová, Marek Zelinka (samba)

Diváci napsali: „Mařenka je prototyp české ženy“

Marek Ebe: „Vy mě vždy překvapíte, když tančíte poprvé, ale překvapíte mě i  když tančíte podruhé“

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  10 bodů   (bylo to mnohem uvolněnější než poprvé, mělo to větší energii než před tím a mně se to moc líbilo)

Tatiana Drexler: 9  bodů  (mě strašně bavíte, mohla bych se dívat i 3x či 4x na ten stejný tanec,  stále chybí rychlost nohou)

Radek Baláš: 9 bodů  (mám vás velmi rád, ten tanec by potřeboval větší vnitřní dynamiku, jinak vždy máte vynikající choreo, to smekám)

Zdeněk Chlopčík: 9 bodů  ( musím souhlasit, že vnitřní tonus je třeba, zvykl jsem si i na ty zajímavé a crazy choreo, takže k tomu nic, představoval bych si ve finále daleko rychlejší nohy, ve výrazu velké zlepšení, ale ty nohy zůstaly stejné jako při první sambě)

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

Lukáš  Pavlásek, Lucie Hunčárová (waltz)

Lukáš: „První sedmička v hodnocení, za to to finále stálo, tedˇ už můžeme odejít“

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  5 bodů   (vy jste si vybrali waltz, což je jeden z tvých nejlepších tanců, poprvé jsi se narovnal, to je u tebe velice nepřirozené, takže dobré)

Tatiana Drexler: 6  bodů  (každý se může naučit tancovat, jsem ráda, že můžu té teorii začít věřit, dnes jste vypadal velmi esteticky a mnoho kroků bylo celkem ok)

Radek Baláš: 5 bodů  (já úplně nesdílím to nadšení, dát si sólo a nedat je správně rytmicky, to je chyba, jsme ve finále velké soutěže)

Zdeněk Chlopčík: 7 bodů  ( všechno bylo lepší, nejvýraznější změna – on si ani jednou nepočítal!)

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

Jitka Šnajdrová, Marek Dědík (waltz)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  9 bodů   (nemohli jste si to zkazit, vylepšili jste to, já jsem byl opět nadšený)

Tatiana Drexler: 9  bodů  (neuvěřitelná lehkost, nádherné zdvihačky, divák nechce, aby to končilo, ale stejně mohlo být více waltzu)

Radek Baláš: 10 bodů  (vy jste zhmotnili tanec, je to esence tance)

Zdeněk Chlopčík: 10 bodů  (souhlasím)

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

Marie Doležalová, Marek Zelinka (valčík)

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  10 bodů   (nemám co dodat, hrozně jsem se těšil a vy jste mě uspokojili)

Tatiana Drexler: 9  bodů  (bavilo mě to i podruhé, krásně položená ruka, nádhera)

Radek Baláš: 10 bodů  (bezpochyby jedno z vašich nejlepších čísel, obsahovalo střídání pomalých a rychlých pasáží, fantastické číslo, není co dodat)

Zdeněk Chlopčík: 10 bodů  ( tanečně jste vyzrála, v prvním kole trochu vyděšené káčátko, ted je z Vás tanečnice, opět nejlepší valčík této řady)

Všech 7 párů z předchozích kol se  znovu vrátilo na  parket a připomněli své choreografie

Marek Eben: „Jsem rád, že můžu být u toho –  pasivně“

Radek Baláš: „Na Lukášovi je vidět to, že když se na něčem pracuje, tak se to někam posouvá, ty jsi dal Lukáši možná tisícům lidem naději, že se dá s tancem začít kdykoliv a kdekoliv“

„Jitka s Markem  podávali nejvyrovnanější výkony, což značí vysokou míru profesionality, kdyby se Jitka věnovala tanci jako herectví, tak má na poličce řadu pohárů z mezinárodních soutěží“

„Maruška s Markem jsou  nejoriginálnější pár, s fantasticky promakanými  choreografiemi, měl bys Marku přemýšlet o profesi profi choreografa, tolik nápadů mnohdy nenajdete v celém celovečerním představení“

Zdeněk Chlopčík: „Lukáš má skvělý výraz, který  přidává do všech tanců, už se to stává výrazový tance, jsi roztomilý u toho, kdy  reaguješ na svou  chybu, ty prožíváš to, co normální tanečník neprožije“

„Jitka ukazovala, že je rozená tanečnice, rychlé nohy i točení, přidala obrovskou energii a uvolnění, užila si to, prošla na výbornou“

„Maruška udělala největší vzestup a progres ze všech účastníků“

Jan Révai: „Lukášovi obrovský obdiv, že  to všechno vydržel, ty jsi dal lidem takovou možnost výběru a  lidé si tě vždy vybrali, vnesl jsi do Stardance  to, co ještě nezažila“

„Jitko, i když jsem tušil, že budeš zdatná, kolo od kola jsi mě překvapovala,  naprosto profesionální“

„Maruška – obrovský vzestup, originalita, to je jediné, co mě napadá

Tatiana Drexler: „Tuhla mi krev v žilách u paso doble“, u Marka je technická kvalita, neuvěřitelné, změny rychlosti, držení těla“

„Jitka nastoupila jako  velmi talentovaná“

„Lukáši,   Lucka nemá dost síly tě tahat, ve váhovém rozložení je rozdíl“

Lukáš: „Tato soutěž ze mě udělala  módní ikonu“

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

Lukáš Pavlásek, Lucie Hunčárová (free style)

Soutěžící: „Lukáš soutěží až dotančí“

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  5 bodů   (svatební free style, uvolnění, ty jsi sólista, ale jako příklad na svatby je to výborné)

Tatiana Drexler: 5  bodů  (mně to také připomínalo svatbu okolo  3 hodiny ráno, když se člověk bojí o nábytek okolo)

Radek Baláš: 5 bodů  (do této Stardance jsem úplně nerozuměl výroku „poslední budou prvními“  a já to s pokorou přijímám, před několika  sobotami bych tomu nevěřil, že se dostaneš do  pátého kola, tady bych očekával  mnohem větší originalitu a kreativitu)

Zdeněk Chlopčík: 6 bodů  (free style ti sluší lépe, proč jste tam přidávali ty jive kroky? Ty jsi tančil s nadšením,  kdyby tam nebyly ty chybné kroky, to bych ti tu desítku vytáhnul)

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

Jitka Šnajdrová, Marek Dědík (free style)

Jitka: „Začínala jsem a končím s modřinami“

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  10 bodů   (nerad říkám, že guma je bezpečnost…a není to sranda, tohle číslo tancovat, můžu vám jen vysmeknout poklonu )

Tatiana Drexler: 10  bodů  (nádherný nápad, nádherné provedení, spojilo se v tom herectví a tanec)

Radek Baláš: 10 bodů  (takhle má vypadat free style, to byl pokus  o balet, ta symbolika jde ještě dál, tanečníci musí být na sebe napojení, jinak to nefunguje)

Zdeněk Chlopčík: 10 bodů  ( viděl jsem, jak muž utáhl ženu na nudli, a Marek na gumě)

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

Marie Doležalová, Marek Zelinka (free style)

Maruška: „První choreo, kdy si Marek sám říkal, jestli už to není moc divný“

Hodnocení poroty:

Jan Révai:  10 bodů   (bylo to divadelní, mělo to nápad, ale naprosto odlišné než všechno, co tu bylo, já jen děkuji)

Tatiana Drexler: 10  bodů  (my jsme opět překvapení tím originálním nápadem,  oceňuji  rytmiku chodidel, krásně vyniklo,  perfektní v hudbě, opravdu výborné)

Radek Baláš: 10 bodů  (Vaše síla je v divadelnosti)

Zdeněk Chlopčík: 10 bodů  (přesné, originální, trošku mě bolela záda, říkal jsem si, že z toho bych se už nepostavil)

Vítězem Stardance  pro rok 2015 se stává: Marie Doležalová, Marek Zelinka

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

 

Bronz: Lukáš Pavlásek, Lucie Hunčárová

Stříbro:  Jitka Šnajdrová, Marek Dědík

Zlato: Marie Doležalová, Marek Zelinka

Anička Polívková a Michal Kurtiš předali kytici a pomyslnou  korunu

V ateliéru 9 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

Lukáš: „Humor předstihl realitu. Modlil jsem se, abych nebyl první. Stal bych se mučedníkem tance, národ by mě začal lynčovat“

Marie Doležalová: „Děkuji Markovi, že mě nešetřil“

Jitka: „Od tedˇuž budu máma na plný úvazek“

 

Foto: archiv České televize

Taneční magazín

 

Blíží se velké finále Stardance 2015

Jaké pocity panovaly před finále? Zeptali jsme se ….

 

 

Jitka Šnajdrová

Soupeříte s humorem, vtipem a sympatiemi, což ztělesňuje Lukáš Pavlásek.  To je těžké.  Budete se snažit vložit do své poslední choreografie také nějaký humor  a vtip, nebo budete pokračovat  v tom, co děláte doposud?

„Vůbec nic vtipného nechystáme, my se na nic  nepřipravujeme. Budeme celou dobu dělat to, co jsem dělali. Chceme odtančit tak, jak jsme tančili doposud. To znamená s radostí, tak, jak to jde. A nevkládat tam silou žádný humor. Vlastně si s  Markem jdeme naposledy zatančit. Já jsem s Markem v takovém tanečním bezpečí, které  už mě dlouhou dobu nepotká, to cítím.“

Toužíte po vítězství nebo to je úplně jedno?

„To je úplně jedno.“

Který tanec byl z Vašeho pohledu nejtěžší a který nejlehčí?

„Pro mě byla nejtěžší salsa a nejlehčí byl (snad v něčem) quick step.“

DSC_0205

Jste si s Markem blízcí? Šlo by vůbec zatančit a vyjádřit emoce, kdybyste si nerozuměli, přeli se a  nebyla mezi Vámi určitá harmonie?

„Já mám obrovské štěstí, opravdu jsme si  sedli, to je  asi  hodně vidět.  Tohle  tvoří  velkou část našeho úspěchu, navíc ještě máme podobnou energii i  myšlení.  Marek je opravdu klidný a na mě to působí tak, že se  cítím šťastně. Mám  v něm obrovskou jistotu,  je příjemný jako chlap. Kdybych si s partnerem nesedla, tak- jsem herečka- já bych emoce  asi nějak zahrála,  ale nešlo by to tolik. Velkou roli sehrál fakt, že toto naše spojen&iac ute; vzniklo přirozeně a já jsem   opravdu mohla těch pět měsíců prožít v klidu, hodně jsme se smáli, bylo mezi námi pochopení a citlivost. To byl bonus tohoto projektu pro mě, já jsem vlastně dostala absolutně všechno. To jsem si ani nesnila.“

DSC_0202

Porota by ale poznala, kdyby  emoce byly hrané, že?

„Poznala.“

Tatiana  Drexler řekla, že jste  především   tanečnice, kdyby tu nebylo herectví. Cítíte touhu věnovat se tanci naplno? Nenapadlo Vás, že je to opravdu lepší než  herectví?

„Ne, to mě ani nenapadlo,  já si ponechám svůj obor, kde jsem si alespoň nějakým způsobem jistá. Je pravda, že bych se tanci chtěla věnovat aspoň  trošku,  někde vzadu v sobě  to tak cítím. My s Markem budeme tančit ještě na nějakých plesech, to jsem moc ráda. Nechtěla bych   z toho hned vypadnout,  protože  Stardance je opravdu velký projekt. Také jsem  přemýšlela, že si možná zjistím nějaké  kurzy, kde se tančí  moderní tanec, abych se přece  jen chodila pravidelně hýbat. Kombinace fyzického pohybu  s  hudbou  během  tréninků  byla  pro mě fantastická.“

Podařilo se Vám v tomto obrovském  stresu sehnat dárky a napéct cukroví?

„Ne, rozhodně ne. Nemám nic. Cukroví dostanu,  dárky u nás pořád nosí Ježíšek, takže já na to spoléhám …..“

Je  vůbec reálné připravit Vánoce, když člověk tančí ve Stardance?

„Ne, není to možné.“

Co byste si přála od  Ježíška?

„Přeji si  posedět   se svými blízkými, se svojí rodinou, budeme se poslouchat,  budeme mít na sebe čas. Když  dostanu nějakou knížku, tak budu potěšená.  A moji blízcí vědí, co mi udělá radost.“

Šla byste znovu  soutěžit do Stardance,  i přesto, že během soutěže není na nic jiného čas?

„Asi ano. Mě to strašně bavilo.“

DSC_0474

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Taneční magazín

Taneční magazín

Chtěl by Lukáš Pavlásek vyhrát ve Stardance?

Jaké pocity panovaly před finále? Zeptali jsme se ….

Jaké pocity panovaly před finále? Zeptali jsme se ….

Lukáš Pavlásek

(Lukáš měl jen chvilku času, pospíchal na zkoušku)

Čekal byste na začátku, že se dostanete až do  velkého finále?

„Ne, to jsem nečekal. Říkal jsem v žertu, že jsme nejlepší taneční pár všech dob a stalo se…  humor předběhl realitu, humor se stal realitou, to je hezké a  pro mě to znamená  nejvíc, co se vůbec mohlo stát.“

DSC_0222

Chtěl byste i to samotné vítězství?

„Ne, modlím se, abychom nevyhráli. Stal bych se prvním mučedníkem tance. Někteří lidé by mě už začali lynčovat.“

Získal  jste za tu dobu  závislost na tanci? Budete chodit  pravidelně trénovat?

„No, až takhle, to asi ne. Pohyb mě baví, chodím cvičit, to určitě. Třeba  budu teď pohyb  vyhledávat  ještě víc. Mě samotného překvapilo,  že jsme ke konci  nacvičili dvě choreografie během týdne. To jsem  dříve nebyl schopný, zpočátku jsme dělali  jeden tanec za  měsíc. Dá se říci, že jsem mnohem uvolněnější,  kdyby to takhle šlo dál, tak bych se asi opravdu tančit naučil. Beru to i tak jako velký pokrok – dvě choreografie za týden, jé. Také si  mnohem víc  pamatuji pohyby i kroky, sta čí mi je jednou ukázat a pamatuji si. I když  to třeba neudělám dobře, ale pamatuji  si je.

Nicméně, že bych se tanci  věnoval pořád, to asi ne. Ale nulový vztah už k němu také nikdy mít nebudu. Já ten pokrok cítím a sám jsem překvapený.“

DSC_0225

Mohl jste v tom shonu nakoupit vánoční dárky?

„Ne, to jsem nemohl, to nešlo. Všechno bude na poslední chvíli. Ale to je tak vždycky…“

Co byste si přál pod stromeček?

„Většinou knížky,  čtu úplně všechno ze všech žánrů, ze všech oborů, dokonce i vědecké knížky.“

Děkujeme za rozhovor

 DSC_0318

Eva  Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv České televize

Taneční magazín

Rozhovor s akrobatem Petrem Horníčkem (vítězem soutěže Česko-Slovensko má talent)

„Jakmile začnete u akrobacie přemýšlet, je to riziko“

 

 

 

 

Vaše poslední hra „Walls and Handbags“, která měla premiéru v srpnu, pojednává o chlapci,  který si plní své  sny z dětství. Je to Váš příběh?  Také jste si něco vysnil a  během života plnil?

„Ve  hře „Walls and Handbags“  si malý chlapec  vysní svých pět kamarádů a tato myšlenka se prolíná celým představením, jsou zde  určité dětské hry, které jsme my všichni kluci zažívali ( všichni účinkující).  Všechno, co si malé dítě dokáže ve své hlavě vysnít a představit, jsme se pokusili ztvárnit.“

Věříte svým snům?  Jste snílek?

„Jsem snílek. Kdybych nebyl, tak bych tuhle práci vlastně nemohl dělat.“

DSC_0196

Kdy je reálné, aby si člověk vyplnil své sny?  Někdy to nejde ať děláme, co děláme…

„Myslím,  že každý člověk má spoustu snů. Vlastně jsem nikdy  nesnil o tom, že bych dělal v divadle a byl akrobat. Postupem času,   podle toho,  kam osud  člověka zatáhne, kam naše  cesty v životě jdou, tak jsem se vlastně dostal k divadlu. 15 let jsem dělal bojové umění, když jsem byl menší,  představoval  jsem si, že jsem bojovník v Číně a že tam trénuji. Od bojového umění je cesta k akrobacii velmi blízká, takže jsem se jen trošku pozměnil, ale v základu se stále točím kolem toho, co mě jako dítě bavilo a o čem jsem snil. Řekl bych, pokud  člověka něco baví a chce to dělat,  nedělá to jen pro peníze, může se tím živit. Na druhé straně je  sa mozřejmě také třeba zaplatit složenky.“

Dnes se ve společnosti hodně propaguje, aby si lidé šli za svými sny, každý si přece může splnit, co chce. Někdo může  snít o tom, že rozpoutá nějakou slušnou světovou válku.  Kde je hranice našich snů?

„Jsme různí lidé, sny jsou opravdu rozdílné a spousta lidí může mít takové podivné sny. Inspirací jim mohou být i  různé filmy, protože dnešní filmy obsahují hlavně násilí. Měli bychom uznávat nějaké morální hodnoty i v našem snění.“

Umění  a  chorografie je přece jen  trošku něco jiného než bojové umění. Jak jste přešel od boje k umění?

„Dělal jsem čínské  bojové umění, které  vychází často i z pohybu zvířat, je velmi rozmanité, není to jako karate, kde jsou sestavy. Čínské  bojové umění má stovky stylů, takže škála možností je tak obrovská, že tělo a mozek jsou   připraveny  na jiné pohyby, pohybová paměť je širší než je u člověka běžné.“

10690083_714030458681306_7260596270075905544_n

Říká se, že v tomto posledním  představení  –  „Walls and Handbags“  jste předčili i své schopnosti. Kam až musí dnešní akrobaté zajít, aby se prosadili a uspěli?  Jsou případy, kdy se artisté vážně zraní během vystoupení, dokonce i zabijí.  Jak se na tento problém  díváte  Vy? Šli byste do  nebezpečných akrobacií?

„Řešili jsme otázku, co  je reálné pro  představení z hlediska udržitelnosti. Natrénovat něco  na premiéru vyžaduje určitý čas a všichni jsme v ten okamžik připraveni. Ale  hrát něco  dlouhodobě, to potřebuje být v kondici. Vybíráme věci, které dokážeme zvládnout na  sto procent  a riziko je minimální. Během představení a zkoušek se všichni  vzájemně hlídáme, pokud někdo  dělá něco nebezpečného, všichni ostatní jsou  kolem, aby mu mohli nějakým způsobem pomoct.“

„Takže by se mohlo stát, že během šňůry  akrobaticky náročných představení  je už člověk vyčerpaný a udělá chyby?“

„Jsou dny, kdy je volno. Ve „Walls and Handbags“   máme dvě či tři místa, která jsou hodně nebezpečná a jdeme to rizika. Já sobně ne, ale jsou tam jiní, kteří do toho jdou. Ty těžké věci vyvolávají v člověku strach, který je ale vlastně na druhou stranu tím motorem,  který hranici strachu posouvá. A člověk tak překonává sám sebe.“

Pravda. Přesto se artisté někdy zabijí. Kdy má člověk zabrzdit a neriskovat?

„To musí  vědět ten člověk sám.“

Ale on to vždycky neví…..

„Neví.  Většinou se udělá nějaká základní banální chyba, na které všechno  ztroskotá. Důvod je i to, že člověk začne přemýšlet v  danou chvíli,  nějaká myšlenka proběhne hlavou a je zle.“

Je to stejné   i u bojovníka? Když přemýšlí, prohrává? Říká se, že A.S.  Puškin byl zastřelený v souboji právě proto, že začal přemýšlet a dostal strach. Může to tak být?

„Ano, je to tak. Člověk ty věci musí  dělat instinktivně, musí je mít  jako rutinu. Všechno musí  být rutina. Jakmile člověk začne přemýšlet, tak to  většinou nese riziko. Dělám tři  roky sportovní lukostřelbu a to je stejný princip, jakmile člověk začne přemýšlet, tak už nestřílí tak, jak by měl.“

Kolik času obětujete tréninku? Jak vypadá Váš denní program?

„Náš  první  projekt jsme dělali rok a půl. Rok jsme jenom trénovali akrobatické věci, které jsou tam obsažené. To byla taková delší příprava, spousta z nás neuměla akrobatické prvky, takže  jsme se museli učit, právě proto, aby  to bylo bezpečné. Dalšího půl roku  jsme  připravovali choreografie, režii , dramaturgii,  vlastně  se vytvářelo celé představení.

Pro  „Walls and Handbags“ jsme se připravovali   půl roku, většinou ty dva poslední měsíce jsou hodně intenzivní,  pracuje se na tom tak  7x v týdnu, 6-8 hodin denně.“

Když se rozpomenete na soutěž „Česko-Slovensko má talent“, ve které jste zvítězili,  co bylo na této soutěži  dobré a na co nevzpomínáte rád?

„My jsme s kolegou dlouhou  dobu trénovali jen v tělocvičně, dělali jsme silovou akrobacii,  jen tak pro zábavu.  Do soutěže nás přihlásil kamarád,  pořád jsme to brali jako zábavu, i to, že se s tím ukážeme divákům. Tady v ČR v té době  vůbec neznali silovou akrobacii, bylo to něco nového. Co se týká soutěže samotné, já jsem vystupoval už před tím s bojovým uměním, takže jsem byl zvyklý. Ale  kolega studoval vysokou školu a tohle prostředí vůbec neznal,  pro něj to bylo o dost těžší. Vyrovnal  se s tím skvěle, nebylo na něm nic  poznat. Ta soutěž nám pomohla hodně, lepší start není, je to přechod z nuly hned k profesionalitě, na jednou jsme byli známí. Na základě této soutěže  se spousta klientů do teď ozývá a zve nás na firemní večírky,  takže soutěž a vítězství pro nás měly obrovský přínos. To,  co jsme dělali jako koníček, se pro nás stalo i prací. Nejsme závislí  jenom na tomhle, ale protože nás to baví a děláme to rádi, tak je dobré, že to můžeme dělat i jako práci. Samozřejmě mnoho lidí  nás může vznímat jako komerční duo, ale hodně věcí, které děláme, nejsou komerční. Je to přesně to, co jsme spolu nacvičili v tělocvičně a co nás bavilo.“

DaeMen_Poster

Přesto se stává, že milovaný koníček se stane nenáviděný v okamžiku, kdy je z něj opravdu výdělečná činnost.  Co dělat?

„Pokud se to dostane  do tohoto stádia, je nejlepší skončit. Myslím, že u mnohých lidí to přesně takhle je, třeba i se sportem. Chodíte 15 let do tělocvičny a v určitou chvíli je zle. A  třeba se tito lidé ani nikdy nevrátí, někdy i proto, že na ně trenér vyvíjel silný tlak.“

Skončil byste s akrobacií, kdyby došlo k tomuto syndromu vyhoření?

„Nejsme závislí na této činnosti, můžeme kdykoliv udělat přestávku.“

Jaká další činnost je Vaším zdrojem obživy?

„Studoval jsem textilní fakultu, chtěl jsem dělat kolem módy a dělal jsem…“

Navrhujete módu?

„Já nenavrhuji, na tom pracovala návrhářka.  Založili jsme novou skupinu Losers Cirque Company, pod kterou spadají obě představení – The Loser(s) a Wall and Handbags. Tato company nás pracovně zaměstnává nejvíce a máme velké plány. V roce 2016 bude nová premiéra Heroe(s), jednáme se zahraničními festivaly a chceme skupinu ještě více rozšířit. Snad se nám všechny plány podaří realizovat.“

Je těžké vydělávat si  akrobacií?

„Je to těžké. Vystupujeme na různých akcích a show,  je toho mnoho, co ještě chceme  dělat v ČR, také se chceme dostat do zahraničí. Postupně se vše  vytříbí a mně zůstane jen role producenta a manažera.  Mnozí  mi  říkají, že si to nedovedou představit, ale  já ano.“

Máte v tom nabitém programu  čas na své končíky, máte-li  vůbec  nějaké jiné  koníčky  kromě Vaší práce?

„Někdy je  hodně těžké si zorganizovat čas, nejsou jen tréninky a vystoupení, ale také spousta schůzek, řeším různé jiné věci.  Můj nový koníček je  sportovní lukostřelba. Ale i  ta zabírá dost  času.  Když člověk hodně chce, zaměří se třeba na lepší organizaci času a jde to.“

Máte také nějaký klidný koníček, třeba četbu?

„Poslední dva  roky jsem nečetl, ale před tím jsem četl hodně. Měl jsem  potřebu relaxovat jinak.“

Když je artista na dovolené, lehne si a opaluje se? Nebo musí mít pohyb?

„To je pro mě samotného zajímavá otázka. Je vždy určité období, kdy jsem byl třeba u moře a vůbec jsem se  nehýbal. Ale naposledy  v Portugalsku jsem  začal zkoušet surf. Jindy zas  jen odpočívám. I aktivní odpočinek by měl být jiný, než to, co děláme normálně.“

Byl jste někdy zraněný a uvažoval o tom, že se sportem musíte skončit?

„Tak vážně ne. Za 25 let jsem prošel různými sporty, některá zranění se s věkem ozývají. Člověk musí udržovat své tělo, dělat nějaká rehabilitační  cvičení, mít fyzioterapeutku, správně jíst i odpočívat.  Potom se  dá  až do vysokého věku dělat to,  co děláme s kolegou, doufám.“

Ale bez dobrého zdraví by to nešlo, že? Říkat si, že člověk přece něco překoná, tady asi neplatí…

„Pro akrobacii musíte  být zdraví.  Jsme   na sebe opatrní, děláme jen ty čísla, o kterých víme, že je zvládneme a  nezraníme se.“

Vyhledáváte adrenalinové sporty?

„Já už nemám  ambice úplně všechno vyzkoušet. Děláme akrobatické létání,  což je hodně nebezpečné, ale děláme to už nějakou dobu, mám zkušenosti. Nedělám nic, co neznám, nevezmu silnou motorku a jedu…  Rád  lyžuji, to také  dělám od dětství, celý život se hýbu. Celkově se dá říct, že sporty jsou pro mě jednodušší, tělo si  rychleji najde jak na to. Na surfu jsem nikdy nestál, ale dokázal jsem se hned poprvé postavit a jet.  Mé tělo je nějak připravené, má rovnováhu, je silově  připravené, takže se  naučím techniku a jde to.“

Kdyby na Vás čekaly doma dvě malé děti, dělal byste tyto rizikové věci?

„To je otázka. Na to nedokážu odpovědět. S rodinou se celý náhled na svět změní. Ta opatrnost bude ještě větší.“

Posunul jste si tedy záměrně dobu, kdy založíte rodinu?

„To ne, zatím  nebyla  příležitost. Měl  jsem dlouhodobý vztah, ale  nikam jsme se neposunuli, takže vztah  skončil  rozchodem. Teď se cítím být v takovém stavu,  že by rodina už měla přijít.“

Bez názvu

Omezil byste  pracovní aktivity?

„Nevím. Organizace času by byla mnohem složitější a musel  bych nějaké aktivity potlačit.  Připravuji  nový projekt, pokud by v tu doba přišla rodina, nemohl bych být na jevišti,  ale jen v pozadí. Když by to bylo  možné, zase bych se na jeviště  vrátil. Pořád se chci  hýbat, ale  projekt vyžaduje moc času.“

Máte ještě nějaký sen, nebo jste si už všechny  splnil?

„Všechno, co jsem si chtěl vyzkoušet, to jsem si vyzkoušel, poslední touha  byl surf. Chtěl bych se na něm  ještě  zdokonalit.  Také  jsem se chtěl naučit  dobře jezdit na koni. Obvykle člověka  něco napadne v okamžiku, kdy  to vidí a  zatouží to také zkusit.“

Foto: Eva Smolíková, Petr Horníček management

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková