CLEAN CUT – vstupme do nové individuality, nové osobnosti

Program NoD leden 2016

 

 

Nenechte si v předvánočním čase ujít poslední představení v roce 2015 v NoDu. V pondělí 21.12.2015 od 20:00. Vstupenky: https://goout.cz/cs/listky/dvoji-domov/hbh

 

5674329e9cbb6

8/1 Komentovaná prohlídka a dernisáž výstavy Jako obraz 19:00/Pá
GALERIE Kurátoři výstavy, pedagogové a umělci Jiří Franta s Luďkem Rathouským spolu s několika svými studenty z ateliéru Malba II brněnské FaVU uvedou diváky do problematiky vystavování obrazů, konceptuálního a experimentálního přístupu k médiu malby a k netradičním pojetím instalace výstav současného vizuálního umění. -> FREE

8/1 Koncert: Tomáš Hrubiš & Jiří Suchánek 20:00/Pá
EVENTS Koncert absolventa Fakulty výtvarných umění VUT v Brně Tomáše Hrubiše a multimediálního umělce Jiřího Suchánka. Ve své aktuální tvorbě se orientuje na hudební vyjádření a představuje své „dojáky a dupáky“ v autorských klavírních miniaturách, které často kolísají mezi náladami piana Filipa Topola a minimalistických kompozici Philipa Glasse. Hostem koncertu bude Jiří Suchánek, zvukový umělec, hudebník a multimediální experimentátor, který zkoumá vztah světla a zvuku, vytváří vlastní interaktivní systémy, „hudební nástroje“ umožňující synestetickou improvizaci s barvou zvuku, světla a prostorem. Konc ert navazuje na dernisáž výstavy Jako obraz. -> FREE

14/1 – Studio DAMÚZA, kolektiv a Jiří Havelka: Já, hrdina 20:00/Po
TEATRO Žádné divadlo, pouze holá rekonstrukce. Autorský projekt rekonstruuje činy bratří Mašínů a poskytuje maximálně objektivní prostředí pro rozřešení jednoduché, ale vyhrocené otázky: vrah nebo hrdina? Režie: J. Havelka. Hrají: S. Adamová, A. Ballayová, J. Böhm, E. Burešová, M. Čížek, J. Jelínek, B. Kubátová a další. -> 180 Kč / 120 Kč

Vernisáž:
15/1 – 16/2 Art Prize CBM III: Turín – Praha – Londýn 19:30/Pá
GALERIE V Praze se uskuteční dvě výstavy laureátů mezinárodní umělecké soutěže Art Prize CBM. Zúčastňují se jí umělci z řady zemí, kteří se představí nejdřív v Turíně a v dalších termínech pak v Praze a Londýně. Galerie NoD vybrala pro svou prezentaci laureátů ceny umělce tvořící převážně v médiu videa a fotografie, vystaví ale i tvůrce zaobírající se malbou. V oblasti videoartu se zúčastnilo několik výrazných osobností z různých zemí: Stefania Sixt z Německa, Giampaolo Penco a Antonio Romano z Itálie, Basir Malmood z Pakistanu nebo Mitra Saboury z Velké Britanie. Z fotografů zaujmou Maddalena Alvi, Gillian Hyland, Franco Pergolesi, Benedetta Ristori nebo Hendrik Braet. Výstava potrv& aacute; od 16. 1. do 14. 2. 2016. Druhá část výstavy proběhne v Galerii Art Salon v Tančícím domě, kde bude vernisáž 15. 1. 2016 v 18:00. Kurátor Jiří Machalický. -> FREE

15/1 – Jana Vrána / Dj Alyaz / Vj Tomáš Vavříček: CLEAN CUT 20:00/Pá
TEATRO Startujeme audiovizuální projekt, kde protínáme tanec s Djem a projekcí. V projektu CLEAN CUT se zabýváme ZMĚNOU, jako životním obdobím, kterou můžeme také nazvat PŘEVRATEM neboli univerzálním principem ODPOUTÁNÍ SE. Konkrétně máme na mysli časový úsek nicoty mezi koncem a začátkem, které nevnímáme jako dva rozdílné stavy, ale dva rozdílné aspekty téhož stavu. Chceme toto téma přiblížit na situaci, kdy se člověk vědomě rozhodne ve svém životě ke ZMĚNĚ tím, že u sebe přestane tolerovat zvyky, které si vybudoval v minulosti a ukončí je. Vstupuje tak do NOVÉ individuality, v níž nezná svůj NOVÝ směr, protože nastává ZMĚNA a do určité míry vznik& aacute; NOVÁ osobnost. Performance navazuje na vernisáž výstavy Turín – Praha – Londýn. Od 21:00 pokračuje ve Video NoD afterparty s DJ Alyaz. -> FREE

18/1 Tantehorse & Jiří Bartovanec & NoD: Lessons of Touch 20:00/Po
TEATRO Manifestace těla v jeho krajních podobách. Proč máme strach z dotyku, z cizího těla, z vlastního těla, těla druhého a kam až sahá naše vnitřní tolerance? Divácká exkurze do tématu intimity. Režie: Miřenka Čechová. Choreograf: Jiří Bartovanec. Hrají: Radim Vizváry, Nina Vangeli a vybraní diváci. -> 250 Kč / 150 Kč

19/1 PKF – Prague Philharmonia: Krása dneška / Pavel Haas 19:30/Út
EVENTS Cyklus soudobé hudby Krása dneška pokračuje již třetím dílem, ve kterém vám představíme talentovaného bratra herecké legendy Huga Haase a nejnadanějšího žáka Leoše Janáčka – Pavla Haase a jeho dílo. Uslyšíte Suitu pro hoboj a klavír, op.17, Čtyři písně na slova čínské poezie a Studii pro smyčce. Hostem večera bude Ondřej Pivoda, autor publikací o Pavlu Haasovi a kurátor výstavy Pavla Haase. -> 250 Kč / 150 Kč

21/1 Nebeský – Trmíková – Prachař & NoD: Dvojí domov / z Čepa 20:00/Čt
TEATRO Prozaik a esejista Jan Čep ve svém díle často hovoří o druhém světě, který je našim očím skrytý, o druhém domovu, ve kterém, jak Čep věří „budou všechny věci přítomny zároveň a touha nebude utrpením, nýbrž slastí bez konce. Uvidíme se tam tváří v tvář, ne už jenom v zrcadle a podobenství, a jizvy našich srdcí zatřpytí se jako hvězdy“. Režie: Jan Nebeský. Hrají: Lucie Trmíková, David Prachař, Alois Švehlík. Hudba: Martin Dohnal. Výtvarná složka: Igor Korpaczewski. -> 300 Kč / 220 Kč

25/1 NoD Kviiiz 20:00/Po
EVENTS Další vydání vědomostního zápolení na vlnách vašich mozkových závitů. Přijďte si oprášit své vědomosti a nevědomosti. Registrace týmů (max. 4 osoby) probíhá od 19:30 do 19:50. -> FREE

30/1 PIANO: Křest nového alba „THEIA“ 19:00/So
EVENTS Po třech letech od vydání prvního eponymního alba pražské čtveřice Piano, vychází na labelu Massimo Records druhé album nazvané „Theia“. Album , které obsahuje jedenáct skladeb, na pomezí alternativního dream-popu, je podle zpěváka a zakladatele Piana Mikoláše Růžičky (Republic of Two), o hledání nových hudebních světů a barev a mapuje zážitky a vývoj za poslední tři roky Mikolášova života. -> 130 Kč v předprodeji / 180 Kč na místě

31/1 Tvůrčí skupina Díra na trhu: Plešatá zpěvačka (Ionesco, Jánová, Valerián) 20:00/Ne
TEATRO | BEGINNERS Díra Na Trhu uvádí – Plešatá zpěvačka 2015 (Ionesco, Jánová, Valerián): Ionescova Plešatá zpěvačka v nekompromisní úpravě týhle nekompromisní doby. Pražskej dekadentní večer, NoD, dekadentní obrazy a dekadentní instalace. Pražská dekadentní mládež, barmanka a Velitel Požárníků. Všichni mají svůj dekadentní názor a dekadentně se neposlouchaj. A co se stane? Všechno, nebo nic. Režie, hudba: William Valerián. Dramaturgie: Barbora Jánová. Hrají: Anna Stropnická, Tomáš Havlínek, Zuzana Truplová, Filip Kaňkovský, Barbora Jánová, William Valerián. -> 150 Kč

4/2 – Ondřej David: Kitchen Drama – Apokalypsa v kuchyni 20:00/Čt
TEATRO | DERNIÉRA Kuchaři vylezli ven ze zaprasených kuchyní a derou se na výsluní. Paničky, kumpáni a jiná zvířátka se hrnou ke sporákům. Kdo nevaří, bude znemožněn. Kdo nebude mluvit o jídle, ať raději mlčí. Tak pravil kuchař. Jíst chci a pojídán být chci. Režie: Ondřej David. Hrají: Ivana Uhlířová, Irena Kristeková, Richard Fiala, Michal Kern, Dan Dittrich. -> 250 Kč / 150 Kč

Denní menu v Café NoD.

Nenechte si v předvánočním čase ujít poslední představení v roce 2015 v NoDu. V pondělí 21.12.2015 od 20:00. Vstupenky: https://goout.cz/cs/listky/dvoji-domov/hbh/

 

5674329e9d761

Taneční magazín

Rozhovor s režisérkou EVOU TOULOVOU

Tanec je nejlepší prostředek pro vyjádření emocí

Jaké klady a zápory  nese  povolání „režisér“ ?

“Z celého natáčení  rozhodně nejvíce   miluji samotný „natáčecí čas“, to je tedy kladná stránka. Opakem, tedy tou zápornou stránkou, je  režisérská příprava, která je minimálně dvouroční pro jeden  film.  A nakonec se film musí natáčet třeba maximálně jen  30 dní. Někdy  spolutvořím scénář, pokud  ho nepíšu rovnou celý, ale  hlavně jsem  u takových věcí jako je řešení financování, schůzky se  sponzory,  což by měl dělat producent, ale stejně tam musí být i režisér, který zná obsahovou stránku. Dá se říci, že přípravné práce a doba, než se člověk dobere k tomu, aby se začalo natáčet, mi připadají  jako  nevýhody režisérské profese.“

Jste velice mladá, bylo pro Vás  těžké  vyrovnat se zkušeným kolegům?

„Určitě to nebylo snadné. Přijali mě na FAMU hned po střední škole, byla jsem v ročníku jediná v tomto věku, moji spolužáci měli už kolem 30-ti let. Chápání  a náhled na věci kolem je u  dvacetiletého  člověka  úplně jiné. Já jsem se  zabývala tématy na počátku mladého života a oni řešili vyloženě vážné vztahy. Rozhodně  pro mě  hledání témat pro  natáčení bylo mnohem těžší.“

eva-toulova-2
Foto archiv Eva Toulová

Respektovali Vás kolegové, když jste  před ně předstoupila  jako mladá režisérka?

„Musím říct, pokud už se jednou natáčení  zrealizovalo, nikdo si nedovolil mě nerespektovat. Já jsem se také  snažila vybírat si štáb i herce, o kterých jsem věděla, že se  na natáčení zaměří a budou se mu stoprocentně věnovat. Nechtěla jsem nějaké  arogantní hvězdičky se  zvláštními požadavky.“

Ve svém filmu jste se zaměřila na téma, jak  těžké je vybudovat si  kariéru herečky.  Je  to opravdu tak těžké  prodírat se hereckým světem?

„Opravdu je  těžší uplatnit se  v herecké profesi než v nějaké jiné. Když jsem vystudovala FAMU, tak mně minimálně jeden herec denně psal, představil se a měl zájem o práci. Byla jsem v té době úplně neznámá autorka. Vidím, že mladí herci jsou velmi často bez práce, filmů se nenatáčí  moc, dělá se jich třeba jen  20 za rok. Navíc se v nich většinou opakují stále ty stejné tváře i z toho důvodu, že je to reklama  pro producenty. Pokud už  se někde objeví nějaká nová tvář, není to tak obvyklé.“

Režisérů je méně a herců je nadbytek?

„Vystudovaných režisérů není zas tak málo, ale těch,  kteří se dokáží uplatnit, těch je málo. A  to samé je i v herectví. Vidím spousty mladých herců, ale těch, kterým je 40 nebo 50 let, těch je méně.  Myslím si, že prvotní nadšení být hercem, postupně vyprchá. Lidé si to  zkusí,  ale časem možná přejdou na jinou profesi.“

Čeká tedy mladé, kteří sní o dráze herce,  spíše zklamání  nebo se jim jejich  touhy mohou  vyplnit?

„Je tu dost soukromých škol, ale horší je to s uplatněním studentů. DAMU  je dobrý start, tedy  nejen DAMU, jsou určité školy, kde studenti spolupracují s divadly, tam je větší šance na úspěch. Dostat se na  DAMU je ale velmi těžké.  Počet zájemců mnohonásobně převyšuje počet přijatých. I přesto  je  přebytek vycházejících studentů z DAMU.“

Může  si režisér vybrat téma k natáčení, nebo je něčím vázaný a nemůže se  svobodně rozhodnout?

„Záleží na tom, pro koho film děláte. Já jsem teď dostala  nabídku dělat seriál, který je tematicky zaměřený, tam moc volnosti nemám. Pokud  dělám svůj projekt, což ale  znamená hledat  si  sponzory a financování, tak mám většinou volnější ruku. Producent obvykle chce, aby ve filmu byly částečně známé tváře a chce žánr, na který lidé chodí, takže většinou komedie.“

Která témata lidi nejvíce  zajímají?  Co většinu naopak nebaví a nemá ani cenu takové téma točit?

„Nemyslím si, že by vyloženě nemělo cenu něco točit, každý žánr může být dobrý, když se kvalitně udělá. Např. film „Černá labuť“  –  to je pubertální brak  a  stejně se na něj mnoho lidí dívá, protože je  dobrý. Nejoblíbenější jsou  ovšem komedie, lidé si chtějí v kině odpočinout, relaxovat.“

Je tedy Černá labuť smyšlenka nebo to může být realita?

„ Tady se prolíná představa a touha mladé dívky, která dospívá, což je ukázané na efektech, ale ty poukazují na to,  co se děje uvnitř  dívky.“

Je pravda, že nejtěžší je  natočit komedii?

„Ano, souhlasím. Není nic horšího, než říct vtip a lidé se nesmějí. Já vím, že najít humor pro většinového diváka může být docela obtížné.“

Stalo se Vám, že jste chtěla být zábavná a nepodařilo se to?  Co potom?

„Stal se mi opak. V  jednom filmu v určité části se lidé smáli, všem to přišlo vtipné, ale nepočítali jsme s tím. Měly tam být neutrální emoce…“

DSC_0199

Jak vnímáte tanec jako profesi? 

„Bydlela  jsem na koleji s Japonkou, která studovala na HAMU tanec a můžu říct, že je jedna  z lidí, které jsem nejvíc obdivovala. Ona vstávala  v 6 hodin  ráno, vrátila se  o půlnoci, strhaná,  rozsvítila  si jen lampičku a usnula. Je pravda, že měla japonské kořeny, tedy byla na tvrdou práci zvyklá a opravdu  dřela. Dnes už  tančí všude po světě, takže se jí to vyplatilo. Tanec  je možná ještě daleko horší povolání, protože tam máte omezenou časovost. Můžete být na určitém vrcholu, ale můžete si v tom okamžiku zlomit nohu, vyvrtnout kotník  a všechno, co jste dělali, je pryč.“

eva-toulova-1
Foto archiv Eva Toulová

Japonci i Číňané mají velmi tvrdý trénink,  jejich výkony se skoro nepodobají našim evropským. Jsme my Evropané vůbec  schopni před touto konkurencí  obstát?

„To je asi individuální, ale v globálu jsou daleko připravenější. I jejich rodiny přizpůsobí všechno jejich práci. Když jde Japonec  studovat do Evropy,  to už je něco, studenti  musí udělat  pro to všechno.  U nás panuje jiný přístup,  jednou se cvičí,  jednou  se jde na večírek. Já jsem svou japonskou spolubydlící  snad za celou dobu, co jsem s ní bydlela, na žádném večírku neviděla.“

Východní národy jsou svou tvrdostí pověstné.  Jsou vůbec Evropané  uzpůsobení  na tento obrovský výdej energie? Máme  zdraví a sílu něco takového  vůbec  vydržet?

„Třeba by bylo i   zdraví, ale je to dáno myšlením. Japonské i čínské  tanečnice ví, že to musí udělat. My jsme přece jen Evropané, máme různé kličky, jak se povinnostem vyhnout.“

Evropané jsou  pohodlnější a lenošnější?

„Přesně tak.“

Nemáme tedy šanci před východními národy?

„To je těžké říci.  Fandím Čechům,  ale pokud  bych si měla vybrat, porovnám-li co udělala má spolubydlící pro svou profesi,  tak je to jednoznačné, koho bych zvolila…“

Vaše filmy také řeší ženskou otázku. Jak vnímáte dnešní úlohu ženy ve společnosti? Je dobré, že se žena snaží být emancipovaná?

„Já si myslím, že ano. Jsem velmi  ráda, že žiji v zemi, kde  emancipace je. Nevidím  důvod, proč by ženy měly mít jiné možnosti než muži,  i když občas se to ještě stává. Vlastně se  zaměřuji na problematiku těchto žen. Snažím se dělat to, co  mě naučila paní Chytilová. Nutila  nás zpracovávat témata, která  jdou z nás a kterým rozumíme. Nejvíce rozumím ženám a ženskému chápání. Když píšu o mužích,  nemohu do toho dát tolik.“

Prožíváme ve společnosti i situace, kdy žena nechce být na mateřské, známe ženu horníka, ženu řídící bagr. Je tato výměna rolí pro společnost zdravá?

„Do extrému bych nešla. Vyděsila mě informace, že by ženy měly chodit na branné vojenské cvičení.  To je šílené. Ani přenechání mateřské dovolené otcům bych  tak nepřeháněla. Vždyť jen vazba matka – dítě je něco, co nejde jen tak vykompenzovat mužskou stránkou. Ženské hodnoty bych rozhodně zachovala. Když své dítě nevychováváte,  až vyroste, můžete se  sice poplácat za nějaké kariérní úspěchy, ale to vám nevykompenzuje  ten společný život s dítětem, cit a porozumění. Matka, když  se tedy už  rozhodne mít dítě, tak by na mateřské být měla. Matky by měly děti chtít a chtít je  vychovávat.“

Zajímavé téma je úspěšná žena. Mnoho  maminek chce, aby jejich malá dcera vyhrála soutěže typu Miss World, byla úspěšná, slavná…. Je  to správné pro děti? Nebere jim to dětství?

„Nemyslím si, že je to dobré. Nemyslím si ani, že je to vina těch matek, ale  možná spíše okolí.  Média na nás  působí, vnucují nám, že musíme být dokonalí  a perfektní. Češi mají navíc jednu zlou vlastnost a tou je závist. Češi jsou neuvěřitelně závistiví.  Jakmile „někdo něco“, třeba soused, tak to chtějí taky, požadují to po svém dítěti,  i přesto, že  ho to vůbec nenaplňuje a nebaví. To  je špatná varianta.“

Píšete  scénáře?

„Vystudovala jsem malbu a začala jsem psát, poté jsem začala režírovat  a psát scénáře. Malba a  psaní mi připadá  jako dobré propojení tvorby.“

Měli by se mladí lidé věnovat psaní?

„Určitě je  dobré, aby někdo psal. Člověk poznává  sám sebe a své myšlenky. Když své věci dá zpětně někomu číst, naučí se přijímat kritiku. Když člověk píše,  dává do toho sám sebe, nějakou  svou část, kterou by jinak neřekl. Když píšu, je to takové otevření sama sebe. Pokud si to navíc může každý přečíst, to je také  dobré.“

Ale vydávat své knížky už není jednoduché, že?

„To není.  Je to dané i tím, že  dnes se všeobecně  málo čte.“

Slýcháváme  názory mladých lidí, že potřebují  jen angličtinu a češtinu ne. Čeština je prý zbytečná. Co si o tom myslíte?

„To mi připadá úplně bizarní. Je pravda, že občas i na promítání mluví všichni  anglicky a  připadá mi, že zapomínáme na svou vlastní  kulturu  a kořeny. Vůbec to  nechápu a nerozumím tomu, násilné poangličťování  mi vadí.

Byla jsem v Norsku navštívit filmovou školu, i pětileté dítě by nás se svou angličtinou  strčilo do kapsy, norské  děti umí perfektně anglicky, máme ještě co dohánět. Ale  abychom museli být tak světoví, že se  vzdáme vlastního jazyka, to mi připadá  nesmyslné.  Čeština je jeden  z nejkrásnějších  jazyků.“

Jak  trávíte svůj volný čas?

„Chodím plavat, jsem velký milovník zvířat, můj sen je mít velkou zahradu a zvíře. Kůň  by  byl úplně to nejlepší. Ale chtěla bych i každého psa, který projde kolem mě.  U nás na jižní Moravě je  krásné prostředí,  v Praze mi připadá prostředí pro psy zlé. Jsou někdy na eskalátorech tak vyděšení.

Podle  rozvrhu a možností jezdím domů na Moravu, je tam krásný vzduch, všude příroda. Nevýhodou filmového průmyslu je to, že veškeré centrum  dění je soustředěno v Praze. Rodiče sem za mnou přijeli  jen jednou  na mou promoci a říkali: „Co tady ti lidé chtějí dělat, je to tu ošklivé“. Připadá mi hloupé, když chci jít do přírody,  mít jedinou možnost – jít do umělého parku.“

DSC_0200

Chodíte třeba na diskotéky?

„Chodím,  po každém natáčení.  Je to studentská tradice, relax, odpočinek. Právě  připravujeme videoklip, kde je ústřední taneční dvojice. Považuji  tanec za  jeden z nejlepších prostředků  pro vyjádření emocí. Zpěv je limitován slovy, říká nám, jak se máme cítit, kdežto tanec je vyjádření těla a emocí.“

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková

Eva Smolíková

JÉÉÉŽIŠEK NEBO SANTA?

Vánoce jsou za námi, ale rádi si připomeneme Jééééžiška….

 

 

 

Vánoce jsou za námi, ale rádi si připomeneme  Jééééééééééžiška….

Vánoce nám od nepaměti přinášejí řadu koled a krásných písní. Jsou opravdu národním pokladem. Postupně vznikaly i nové takzvané umělé vánoční písně. Stačí připomenout skvělou Suchého a Šlitrovu Purpuru anebo píseň Veselé vánoce Jaromíra Vomáčky s textem Zdeňka Borovce (která zlidověla pod názvem začátku refrénu Vánoce, vánoce přicházejí) anebo světový hit Johna Lennona Happy Christmas, kterou zpívá se svou ženou Yoko Ono. Jsou však i písničky, které zrovna s vánoci tak úplně nesouzní. I když se snaží…

Modelka plnící soustavně stránky bulvárních časopisů Dominika Bučková nazpívala s kapelou Walda Gang pro prosincový „kasovní hit“ kin Vánoční kameňák písničku Ježíšek. Nelze upřít snahu všech zúčastněných udělat novodobý hit k vánočním svátkům, ale…

JEZISEK

Když již pomineme, že kapela Walda Gang nemá po odchodu dvojníka Waldemara  Matušky pana Vladimíra Nerušila se jménem a repertoárem již zemřelého Zlatého slavíka moc společného, tak ani moc písnička snaživé nezpěvačky nepříliš zkrásní letošní vánoce.

Jsme na půdě tanečního magazínu, tak musím nejprve zkritizovat dost odfláknutou choreografii. Samozřejmě, jde o parodii. Ale i tak by měla mít pohybová složka videoklipu vtip a vypointovanost. Walda Gang v ní však spíše připomíná omšelé východoněmecké tehdejším „režimem posvěcené opelichané rockery“ Die Phudys, kteří se na nás pamětníky valili z omílaného rádoby rozjuchaného pořadu Ein Kessel Buntes.

Samotná písnička je také (patrně?) určitým vzdorem proti kultu vánoc. Ovšem její refrém „Jééééžišek“ spíše rve za uši, než by pohodově lechtal bránici. Vlastní zpěv Bučkové postrádá větší jistotu i interpretační odstup.

Hlavní otázkou je, zda v dnešní době, když léta minulého režimu byl Ježíšek tabu na úkor Dědy Mráze, (a dnes spoupeří s konzumním Santou Clausem)  vůbec tuto českou vánoční ikonu parodovat? Proč? A navíc takovým dryjáčnickým způsobem?

Nevím, jak Vy, ale já si určité na vánoce pustím a zazpívám koledy s pořádným Ježíškem a nebudu naposlouchávat onoho „Jéééééžiška“. Anebo si raději pustím legendárního Lennona.

LENNON

Přeji vám krásné a ještě hezčí vánoce, pohodu, klid a hlavně – příjemné vánoční písničky s poctivým Ježíškem anebo purpurou na plotně a s kostí od kapra v krku v onom Vomáčkově hitu. Tento Jéééžišek mne spíše nakrknul!

Michal STEIN

Taneční magazín

Víc než nic – naposled

Předvánoční představení “Much More Than Christmas”

 

 

Pražské Studio ALTA uvedlo v rámci svého předvánočního programu pod výmluvným názvem Much More Than Christmas derniéru úspěšného projektu skupiny ME-SA, Petera Šavela a Stana Dobáka: Much More Than Nothing.

Představení 19. prosince se neslo v krásném slavnostním duchu, kdy už před vstupem do sálu každý divák dostal panáka slivovice. Co už bylo méně slavnostní a více k tématu inscenace, byla postava tělocvikáře, oděná jak z osmdesátých let (i když nutno dodat, že je taková estetika oblékání tělocvikářů mnohdy k vidění dodnes), pod jehož taktovkou (s přísnými příkazy a upozorněními, jako že máme jít po dvojicích a v žádném případě nešlápnout tanečníkům na baletizol) jsme se dostali do divadla. Tam nás skupina sedmi tanečníků a tanečnic provedla obdobím normalizace a tradičních česko-slovenských sporů.

Foto: Natália Zajačiková

Uvedené téma se však neřešilo příliš historicky, natož s vážností. Celá věc byla pojatá naopak s nadsázkou a do důsledku vytěžila komiku, ukrytou v návycích, předávaných mladým za časů socialismu. Po úvodní přehlídce stereotypních cviků a kreací jsme byli svědky minimalistických i „nabušených“ tanečních scén, kdy byly krásně vyvedeny i známější fyzické divadelní principy. Například padání jednoho tanečníka na zem, kdy ostatní již leželi a bylo tak nutné, aby se někdo zvedl, padajícího zachránil a bezpečně na zem položil, načež sám začal padat – tento opakující se jev v doprovodu nahrávky če ské hymny z Pelíšků (Jiří Kodet ji hraje do zvuků přilétajících letadel Varšavské smlouvy) začal působit dojemně a kromě humoru se tak najednou objevila skutečná vlastenecká nostalgie.

Tanečníci však situaci znovu rozvířili, když se s využitím slova opřeli do vymezování identity: kdo je Čech, kdo Slovák a kdo Moravák, že by si Slováci v Česku neměli vyskakovat, nebo že to mají naopak těžké. Vše to neslo notnou dávku sebereflexe, protože část účastníků představení byli Slováci žijící v Česku.

A kromě očividných tanečních kvalit představení tak nelze než ocenit především jeho dramaturgickou stavbu, protože kontrasty komiky a nostalgie, reflexe česko-slovenského i obecně lidského hašteření byly úsměvné i hřejivé a před Vánoci přinesly krásný zážitek.

Foto: Natália Zajačiková

 

Alexej Byček

Taneční magazín