Hledáte se začátkem sezóny pevné angažmá?
Pracoviště: třída Svobody č. p. 432/33, Olomouc.
Nerovnoměrně rozvržená pracovní doba.
Zaměstnanecké výhody: stravenky a další.
První kontakt POUZE e-mailem na Helenu Brožovou
E- mail: helena.brozova@mdol.cz
Foto: Michal Stein
TANEČNÍ MAGAZÍN
Otevřená šance dostat se na prkna Národního divadla! Chcete si zahrát v choreografii Petra Zusky?
Opera Národního divadla vypisuje casting pro plánovanou inscenaci Špalíček.
Hudba: Bohuslav Martinů
Režie a choreografie: Petr Zuska
Premiéra 25. 6. 2020 v Národním divadle
Začátek zkoušek 22. 4. 2020
Čas a místo castingu: v neděli 22. 9. 2019 ve 13.30
13.30–15.15 dívky – prosíme špičky s sebou!
15.30–17.15 chlapci
ve zkušebně č. 202, Provozní budova Národního divadla (Ostrovní 1, Praha 1)
Zájemci nahlaste vaši účast nejpozději 13. 9. 2019 na e–mailu: r.brabcova@narodni-divadlo.cz
Kontaktní osoba: Růžena Brabcová, produkční nových projektů Opery ND a SO.
TANEČNÍ MAGAZÍN
„Divadlo není koníček, ale kůň, je to vášeň a droga“
Tanec a divadlo ji okouzlily v dětském věku, kdy se objevila v představeních ND Dalibora a Rusalky. A je jim věrná neustále. Eva Asterová – Čihařová, která je již tři desítky let uměleckou vědoucí, tanečnicí, choreografkou a autorkou představení rodinného Divadla Image si zahrála také před kamerou.
Pocházíte z Prahy a jste nejstarší ze tří umělecky nadaných sester (Dana je také tanečnicí a herečkou a Monika je výtvarnicí a architektkou). Jak vzpomínáte na svá dětská léta?
„Myslím, že jsme byly jak v ráji, maminka se nám plně věnovala. Narodily jsme se v Podolí, kousek od Kavčích hor, kde jsme také s rodiči bydleli ve vilce se zahradou. Já jsem se mamince narodila v jejích 19 letech, Dana o dva a půl roku později a Monika hned za rok a půl po Daně. Všechno oblečení na nás pletla a šila. S tatínkem jsme často chodily na Kavčí hory, kde nás trénoval k vytrvalosti a zdatnosti a také jsme pozorovaly krásné ještěrky a učily se poznávat různé brouky a květiny. Hodně jsme si spolu vyhrály.“
Kdo Vás přivedl k tanci, kterému se věnujete od pěti let a čím Vás tak okouzlil, že jste jej vystudovala na pražské taneční konzervatoři?
„Naše tetička byla sólistkou baletu Národního divadla a také vyučovala tanec malé děti. V pěti letech jsem k ní začala chodit na hodiny baletu i já, Dana a Monika později také. Jako šestiletá jsem byla přijata do baletní přípravky Národního divadla k prof. Nadě Sobotkové, která vychovala mnoho dětí, které účinkovaly v představeních v dětských rolích. Mnozí z nich pak vystudovali Taneční konzervatoř a stali se profesionálními tanečníky. Já jsem také hrála jako dítě například v představeních Dalibor a Rusalka. Ta nádherná atmosféra jeviště mě tak učarovala, že jsem pak už nechtěla dělat nic jiného. Vystudovala jsem Taneční konzervatoř v Praze a pak ještě Akademii múzických umění, obor taneční pedagogika a zároveň jsem byla přijata jako sólistka Pražského komorního baletu Pavla Šmoka. Byla to pro mne veliká škola a krásné roky na jevišti. Hráli jsme v Rokoku a Divadle ABC, ale i po světě, například v Holandsku, Švýcarsku i v Austrálii.“
Profesionálně jste začínala jako sólistka v Pražském komorním baletu, prošla jste také Černým divadlem Jiřího Srnce a divadlem Imaginativ než jste v roce 1989 spolu s manželem hudebníkem Alexandrem Čihařem, založili vlastní Divadlo Image. Co Vás k tomu vedlo?
„Když mi bylo pětadvacet let, narodila se mi dcera Linda a pak syn Marek. Musela jsem tedy z Pražského komorního baletu odejít kvůli mateřským povinnostem. V divadle Jiřího Srnce jsem zaskakovala za sestru Danu, když také čekala dítě. V té době manžel hrál v Bacilech Václava Neckáře a chtěl, abychom byli více spolu, jelikož hodně koncertovali mimo Prahu, a tak jsme se rozhodli zkusit založit vlastní divadlo IMAGE. Bylo to těsně po revoluci a vůbec to nebylo jednoduché. Naše odhodlání však bylo veliké a tak jsme nakonec přes všechny překážky zakotvili v divadelním sále v Pařížské ulici, kde jsme denně hráli 24 let, než jsme se přestěhovali v roce 2016 do námi zrekonstruovaného sálu bývalého kina na Národní třídě 25. Vzniklo tady nové krásné divadlo, ze kterého máme velikou radost, i když to byl opravdu bobřík odvahy pustit se do takové stavby.“
V Divadle Image jste uměleckou vedoucí, tanečnicí a choreografkou a autorkou všech představení (Jazzmime Stories, Fancy!, Night Flight, Cabinet kuriosit a zázraků profesora Pražáka, Clonarium, Fiction, Black Box, Afrikania, Galaxia….). Co Vás ve své různorodé práci baví nejvíce?
„Před lety jsem si řekla, že bych chtěla lidem přiblížit moderní tanec trochu jinak, ozvláštnit taneční představení něčím, co nikdo nedělá. Chtěla jsem, aby představení bavilo i lidi, kteří baletu moc nerozumí. Vznikl tedy koncept propojení tance s možnostmi kouzel v černém kabinetu a pantomimických komediálních scének. Toto spojení se velice osvědčilo a tak jsou na tomto principu vytvořena všechna naše představení. Moc mě baví vymýšlet nové triky, choreografie i kostýmy. Je to magie, kdy vše spolu souvisí, jedno by bez druhého nemohlo být. Každé nové představení je vlastně takové nové miminko, o které se musím starat. Podstatný je také skvělý soubor.“
Divadlo Image je známé i v zahraničí a na svém kontě máte přes 100 zájezdů po celém světě. Díky tomu, že hrajete beze slov, můžete vystupovat všude. Jak reagují diváci na Vaše představení?
„Mimoto, že prakticky denně hrajeme v Praze, absolvovali jsme s divadlem mnoho zahraničních zájezdů všude po světě. Mám z toho velikou radost. Nejprve jsme se báli, zda třeba v Koreji, nebo Hongkongu budou diváci rozumět našemu humoru, ale ukázalo se, že ano a například v Izraeli jsme byli už na sedmi turné, naposledy jsme hráli 17 představení za 14 dní a přišlo na nás přes neuvěřitelných 16 tisíc diváků. Když vidím ta vyprodaná divadla, nechce se mi věřit, že je to možné.“
Vy jste vystudovala také taneční pedagogiku na AMU a před kamerou jste debutovala v seriálu Pan Tau a zahrála si ve filmech – Signum laudis, Co je vám, doktore?, Cena medu, Smrt krásných srnců nebo Anděl svádí ďábla. Na který z nich nejraději vzpomínáte?
„Herectví jsem nestudovala, ale moc jsem si vážila toho, když jsem tyto herecké příležitosti dostala. Nemohu říci, co mě bavilo nejvíce, každý film byl jiný. Role Žanety Hazardové ve filmu Anděl svádí ďábla, byla obzvláště těžká, jelikož jsem jí musela hrát ve francouzštině. Byla zde i scéna, kde na mne vrhali nože, bylo to naživo, žádný trik, a to jsem měla opravu strach, jestli vydržím stát bez hnutí před nožem letícím na mě a neuhnout. Ve filmu Co je vám doktore? jsem hrála Veroniku, která byla charakterem úplně jiná, než jsem já a tak jsem byla zvědavá, jestli to zvládnu.“
Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil?
„Vliv na nás má v životě každý prožitý den, ale moc jsem si vážila Pavla Šmoka, který v člověku rozvíjel jeho vlastní nadání. Také velmi obdivuji choreografa Jiřího Kyliána.“
Jak jsem zjistila ve Vaší rodině je ještě více umělců – sestřenice herečka Jitka Asterová, její dcera herečka Anna Linhartová, neteře – baletky – sestry Adéla a Anna Srncovy, zpěvačka Tereza Aster Vágnerová. Spolupracovaly jste někdy spolu nebo rýsuje se nějaká spolupráce?
„Zatím jsme žádný společný projekt nevymyslely, ale co není, může být…“
Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte?
„Divadlo je vášeň a droga, není to koníček, ale kůň. Odpočívám při práci na zahradě a ráda jezdím na výlety na kole po české krajině. Mám kocourka a psa, se kterým jsem začala trénovat dog dancing (tanec se psem). Moje lásky jsou má vnoučátka. Snažím se s nimi být každý svůj volný čas.“
Děkuji za rozhovor
Foto: archiv Evy Asterové – Čihařové
Veronika Pechová
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
I přes nepříznivé povětrnostní podmínky se jeden z největších českých letních festivalů v České republice vydařil. Letos se ve Žďáru nad Sázavou neodehrával pouze tradičně na zámku… TANEČNÍ MAGAZÍN se tentokrát zaměřil spíše na zákulisí, prostředí a klíčové taneční produkce.
Prodloužený druhý červencový víkend tak trochu aprílovým počasím připomínal jaro. Černé nebe i předpovědi předem věštily déšť. Proto organizátoři festivalu – pod taktovkou jeho ředitelky, hraběnky Marie Kinski – přesunuli jeho nikoli nepodstatnou část ze zámku Kinských na blízký zimní stadion. Pod střechou tohoto stadionu září takzvaně slavnostně vyřazené dresy slavných hokejistů – reprezentantů. Vampola, Rolinek, Koukal. A nejen hokejista Koukal by koukal, jak se vše podařilo organizátorům zvládnout.
TANEČNÍ MAGAZÍN se opět zúčastnil (stejně jako minulého roku) KoresponDance osobně. A byl znovu mile překvapen.
Jako na drátkách
Úvodem musím vzdát hold všem pořadatelům. A to opravdu všem. Od hlavního štábu, dramaturgie, přes akreditaci, průvodcovskou službu, personál stravovacích zařízení, až po ochotné dispečerky na parkovištích.
Všichni se snažili. A návdavkem měli pro každého schován (nevím už kolikátý?) úsměv. Převážně mladé ženy a slečny trpělivě odpovídaly na dotazy účastníků, diváků i hostů, pobíhaly a organizovaly. Často nenápadně, aby nepřehlušily představení či hudební produkci.
Prostě, vždy, všem a zejména všude byly usměvavé i ochotné pořadatelky po ruce.
V sobotu bylo navíc velmi sympatické, jak se na zámku organizačně podařilo souběžně zvládnout velkou, výpravnou svatbu i samotný festival!
Skloubení s historií
Možná jste se teď podivili, proč se úvodem zmiňuji o průvodcovské službě. KoresponDance je specifický, že se koná v areálu barokního klenotu (nejen) Vysočiny – zámku Žďár nad Sázavou. A proto jsou nedílnou součástí festivalu prohlídky zámku i okolí. Zájemci se mohou vydat na prohlídku „Po stopách Santiniho“ či „Zámecký okruh“ anebo mezi exponáty „Muzea nové generace“. Fronty i záznamy u objednávek svědčily, že o historii byl na KoresponDance zájem vpravdě neutuchající.
Za TANEČNÍ MAGAZÍN jsem si letos prošel nejen výše zmíněné okruhy a expozice, ale také hostující výstavu pražské Národní galerie se skvosty české barokní malby i sochařství. A v neposlední řadě i bohatou expozici věnovanou rodu Kinských.
Nemohl jsem opominout ani perlu zámku – kapli. Ta se již chystala na uvedenou svatbu. A závěrem jsem si prošel i charakteristické rybí sádky. Letos počasí nedovolilo tradiční zpoplatněný výlov ryb do síťových naběráků. Škoda. Ale nabitý program to přebil.
Semináře, workshopy i kulaté stoly
Snad každý festival žije nejen produkcí svých představení, ale zejména dalšími aktivitami. Korespondance není v tomto směru žádnou výjimkou.
Pořádající centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, věrno svému zaměření, uspořádalo celou řadu workshopů, kulatých stolů a besed.
KoresponDance se stal pochopitelně i dějištěm množství neformálních setkání, výměny zkušeností i domlouvání dalších vystoupení. A tak tomu má být. Bez toho by nebyl festival festivalem. Neodmyslitelně.
Tradičně i pro děti
KoresponDance se po celou dobu své existence věnuje programově i těm nejmladším.
Potkal jsem množství dětí v různých prostorách zámku. I v těch muzeálních. Pochopitelně dost často v prodejně papírových modelů hradů a zámků. A samozřejmě i na představeních.
Je otázkou, zda zrovna pro předškolní mládež, která tam houfně seděla v prvních dvou řadách, bylo vhodné představení poloobnažené Agáty Jarošové „Sa Présence“ v Muzeu nové generace? Ale i mládí přece musí vidět všechno…
Velmi milé byly výtvarné workshopy a dílničky. Tam se děti opravdu skvěle vyřádily.
A tradičním vrcholem bylo nedělní představení „Škola tančí“. Zde se návštěvníkům festivalu prezentovaly tvůrčí i kreativní projekty škol i uměleckých školských zařízení.
V duchu pohádek – Vysočina
Na zimním stadionu se neservíroval salám Vysočina. U stánků spíše palačinky, hamburgery, klobásy a hranolky. Ale jedním z vrcholů představení byl projekt Petry Fornayové a Cluster Ensemble i Vysočiny. Vysočiny jako volného sdružení seniorů i mládeže. Pod „světovým“ názvem „Dance with Changing Parts“.
Převážně monotónní doprovod hudby mělo na svědomí špičkové mnohaklávesové těleso. Trochu připomínalo dávnou Klávesovou konklávu Emila Viklického, Gabriela Jonáše, Karla Růžičky i dalších klávesistů.
Zde mně přišly na mysl hned dvě důvěrně známé pohádky. „Jak pejsek a kočička vařili dort“ a „Císařovy nové šaty“. Ta o pejskovi i kočičce proto, že ne vždy, když smícháme špičkové hudební těleso, výborného režiséra, choreografa, tak z toho zákonitě musí být dobré výsledné menu. A ta o císařových šatech, proto, že za zdánlivě uměleckými dlouhými prostoji a pouze vykonstruovaným napětím nemusí být – zhola nic! Opravdu, monotónní hudba, jednoduchá a jednotvárná choreografie či záměrně „umělecky“ zpomalované nástupy všech účinkujících na scénu tedy v žádném případě nenadchly laiky ani odborníky. Choreografický pohyb vystupujících po valnou dobu produkce pouze připomínal pohyb cvičenců a cvičenek ve fit-studiu. Prostě, tak trochu nepovedená parafráze na spartakiádu.
A tak tentokrát závěrečný potlesk patřil pouze místním vystupujícím za snahu a odvahu se veřejně prezentovat.
Další desítky představení na KoresponDance však rozpaky a pachuť z Vysočiny překonaly.
Trochu kouzla zbaven
Poněkud spornou otázkou se ukázala volba nonkonformního moderátora Ondřeje Cihláře. Stává se v poslední době módou zařazovat jako moderátory tyto méně okoukané, méně zkušené, ale o to suverénnější „takyosobnosti“.
Cihlář jako moderátor evidentně nezvládal prostředí velkého stadionu. Jeho devízou měla být improvizace. Tu opomíjel téměř absolutně. Velkým problémem byla i jeho zásadní neznalost akrobatického – ačkoli jej jeho vlastní(?) webové stránky prezentují právě jako experta na cirkusovou scénu! – i zásadněji tanečního prostředí. Až komicky působilo, že se často postavil hned vedle velkého reproduktoru, takže jeho výstupní hlas začal takzvaně „vazbit“. To se snad odnaučuje již v „moderátorské mateřské školce“? Velkým kontrastem k Cihlářově prezentaci byli jiní moderátoři na festivalu i diskžokejka, která si dokázala obecenstvo sympaticky podmanit.
Ale je v podstatě dobře, že Cihlář dostal šanci. Festivalu to dalo zas jiný nádech. Samotnému KoresponDance zas tak výrazně neuškodil. A možná, že obdobná lekce pomůže do další kariéry i zde tomuto suverenity zbavenému členu divadélka Vosto5?
Prostě, nikoli každý rádoby upovídaný „machýrek“ může být spíkrem. Natož moderátorem.
Opravdu, velká poklona
Taneční festival KoresponDance skončil. Tedy, jeho sedmý ročník. Na obzoru je již ročník osmý, v jubilejním roce 2020.
Komu patří poklona? Centru choreografického rozvoje SE.S.TA, jako pořádající organizaci, ale i dalším spoluorganizátorům. Všem těm, kterým se podařilo dokázat, že KoresponDance od prvního ročníku vykvetl mezi evropskou elitu moderních tanečních festivalů. A na to si můžeme připít místním pivem Revolta, které se na zámku ve Žďáru prodává.
Foto: Korespondance, SE.S.TA, Dragan Dragin a autor
Michal Stein
TANEČNÍ MAGAZÍN
