Údiv střídá údiv

Tancující babičky překvapily! Moderní i tradiční tanec, smích, neotřelé nápady, průřez exotickou korejskou kulturou.

V rámci festivalu TANEC PRAHA diváci zhlédli představení „Dancing Grandmothers“ korejské choreografky Eun – Me Ahn. Podtitulek „Událost sezóny“ napovídal, že máme před sebou něco mimořádného a vskutku, bylo tomu tak.

 Dancing Grandmothers“ bylo nejen sondou do korejské kultury a národa, ale také vynikající zábavou pro diváky.

Zpočátku videoprojekce přináší obrazy korejské krajiny i měst a záblesky každodenního života Korejců. Do toho přichází tanečníci, kteří střídají všechny možné různobarevné kostýmy, sem tam zpestřené ponožkami, které jsou každá jiné barvy. Neustále se střídající tanečníci v kostýmech… Začínám být trošku skeptická. Ale stop – je tady videoprojekce s obrazy korejských žen, které tančí ve svém přirozeném prostředí svůj národní tanec. Tančí s radostí, zapomínají na všechny strasti života, bolavá záda se na chvilku narovnají a nemohoucí se na pár sekund pustí opěrného vozíku, tančí  se v obchodě, na poli, na ulici. Dojemné, směšné, jak chcete. Ale díváme –li se pozorně, vidíme mnoho z korejského života, oblečení, prostředí, domovy, práci, životní styl. Postupně se plátno zaplní všemi možnými obrazy tančících babiček a divákům se vloudí úsměv na tvář, ať  už chtějí nebo ne.

Opět přichází na scénu tanečníci a představení se stupňuje. Mladí muži tančí s babičkami (ať mladíci nebo babičky, všichni tančí se stejnou vervou a energií) a teprve teď přichází nálož neuvěřitelných nápadů. Tanec je doplněn videoprojekcí třeba tak, že v jednom rohu se náhle objeví hlava zvířete a hned zas v druhém, jakoby tanečníky zvíře špehovalo. Musíte se smát. Obraz i zvuk doplňují tanečníci neutuchající energií, tradiční korejská hudba střídá supermoderní. Pak zase tančí babička v náručí muže, pro kterého pláče…

Choreografce Eun – Me Ahn, která ve svém díle vyzvedla mladé muže, protože podle jejích vlastních slov právě oni představují budoucnost národa, se podařilo také současně ukázat krásnou myšlenku, totiž, že mladíci, (zejména v okamžiku, kdy berou starší ženy do náručí) si žen váží a respektují je. To podle slov autorky v Koreji není tak úplně pravda a žena je v podřízeném postavení.

 Nelze opomenout moment, kdy mladí tanečníci předvádí svou taneční variaci se širokými kalhotami. Člověk žasne, kolik různých nápadů je možné vidět a jak se obyčejné kalhoty dají v tanci využít.

Korejský pohybový slovník a pověstná mrštnost tohoto  národa se přece jen liší od českého tance, proto český divák se zájmem sleduje každý pohyb.

 Mladé talenty vystřídají „babičky“. Musíte  uznat, že starý člověk může být v tanci velice roztomilý, dávat energii a radost ostatním a nemusí být právě superhvězda, aby druhé těšilo se na něj dívat. Ostatně tyto usměvavé babičky jsou toho dokladem. Tanečník určitě nemusí nutně ukončit ve čtyřiceti letech kariéru, ale musí v sobě prostě mít „to něco“.

 Smích je požehnání“ hlásá slogan a korejští umělci si můžou strhat bránice, mladíci i babičky si v hlasitosti smíchu v ničem nezadají.

Ke konci představení je na dovršení vší pestrosti dokonce použit stroboskop.

Dancing Grandmothers“ je jedinečné představení, divák má možnost nejen nahlédnout do korejské kultury, módy, ale také se smát, žasnout nad všemožnými choreografickými nápady a výrazovými prostředky, (Eun – Me Ahn si byla velmi blízká s Pinou Bausch, která ji od počátku milénia často zvala do Wuppertalu),  ale i těšit se z vitality babiček a radosti se kterou tančí.

Musíme také obdivovat fyzickou kondici tancujících žen, které v podstatě devadesát minut tančí v dosti ostrém tempu. Bravo! A pak, že je tanec pouze uměním mládí! Tyto ženy dokazují pravý opak.

Na závěr jsou diváci vyzváni k tanci s korejským souborem, a tak, ačkoliv mě bolí páteř po těžkém úrazu, nechávám se inspirovat stařenkou, která se pustila opěrného vozíku,  a tančím, co mi síly stačí.

 Dancing Grandmothers“ patří bezesporu k nejlepším představením, které jsem letos měla možnost zhlédnout, jak po stránce výrazových prostředků, tak i díky tomu, že vypovídá mnohé o nám vcelku málo známé Korejské zemi.

 Foto: Vojtěch Brtnický a TANEC PRAHA

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

„Origami“ na TANCI PRAHA – hold modernímu cirkusu

Poblíž sochy Jana Žižky z Trocnova jsme sledovali nekonvenční „Origami“. Nejčastěji hrané a v nejvíce místech uvedené představení TANCE PRAHA 2018.

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral pražský Vítkov. I když původně toto velmi zajímavé představení pomýšlel vidět v parku Peliny v Chocni… Nicméně i pro ilustrační fotografie jsme si – kromě svých vlastních žižkovských – vybrali symbolicky ty z Tábora. Když už jsme tedy sledovali program ve stínu sochy Jana Žižky…

Stejně jako již v TANEČNÍM MAGAZÍNU recenzovaná hříčka „Neboj“ v nedalekém žižkovském tunelu, bylo i „Origami“ – ještě navíc mimo přehlídky TANEC PRAHA 2018 – součástí velkého letního karlínského a žižkovského festivalu „Landscape“. Ten vrcholí ve středu 21. 6. rovněž na vrchu Vítkově ohromným multikulturním vystoupením.

Světová premiéra představení „Origami“ se konala již před více než třemi lety na festivalu „Biennale de danse du Val-de-Marne“. Tedy přesně v březnu roku 2015. To je zcela jistě vidět na všech protagonistech i jejich (zde velmi nezbytných) technických spolupracovnících. Myslím onu vyzrálost a vyhranost. Z druhé strany je třeba kladně hodnotit jejich zápal i chuť, odhodlání i hledání stále něčeho nového. Prostě, že za ty desítky, ba stovky repríz se pro ně „Origami“ nestalo rutinou…

Origami“ je technicky hravou inscenací. Na ohromném návěsu – i s koly – se odehrává velká artistická show hlavní protagonistky Satchie Noro. Více než půlhodinovým sólovým akrobatickým výstupem vzdává hlavní a jediná protagonistka hold novodobému cirkusovému umění.

O co v zásadě jde? Chladný kovový kontejner v divákovi evokuje stavby a hlavně přístavní doky s jejich překladišti globalizovaného obchodního světa. Zároveň jsou jeho kola symbolem kinetiky. A do třetice, a to zejména, tento návěs připomíná moderní káru. Tedy to, čím odjakživa historicky jezdili kočovní herci a pouťoví umělci za svými diváky. Tato industriální romance nás donutí k zamyšlení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi a stereotypu.

Japonsko-francouzská performerka Satchie Noro však vnímá kontejner ještě jinak. Dodává mu hravost, dynamiku i určitou poezii všedního dne. To vše v důmyslném konstrukčním řešení Silvaina Ohla.

Kontejner totiž může být v zásadě rozložen na tři díly. Ale toto jeho přetváření umožňuje množství alternativních variací. A tak návěs vytváří působivou dekoraci, divadelní scenérii, v níž se pomalu a promyšleně pohybuje tanečnice i akrobatka v jedné osobě. Ta nehledá efekt, ale přesnost v každém okamžiku, její pohyb i akrobatické prvky jsou hybnou silou metamorfózy – v dynamických proměnách perspektivy umělčina těla a prostoru.

Je zajímavé, že toto představení vznikalo v průběhu několika rezidencí: Le Citron Jaune – Centre National des Arts de la Rue, Port Saint Louis du Rhône Les Noctambules – Les Arènes de Nanterre, Fabriques de culture Ile de France. A na výsledném uměleckém tvaru se to bezesporu podepsalo.

A závěrem musíme i představit umělkyni. Satchi Noro je tanečnicí, choreografkou, vzdušnou akrobatkou a spoluředitelkou uměleckého prostoru „Les Noctambules“ (platformy pro nový cirkus) ve francouzském Nanterre. Po klasických studiích tance si vyzkoušela tradiční i alternativní scénu v Berlíně i jiných místech. Aby se vrátila do Francie, kde navíc propadla novému cirkusu, a později též komunitní práci umělců. V roce 2002 založila vlastní soubor „Furinkaï“. Hnací touhou pro ni bylo, aby mohla nezávisle zkoumat pohyb v nekonvenčních prostorách. Zajímal ji vztah objektu, těla a hudby. Podmanily si ji performance i instalace a později sociální projekty. V roce 2013 poprvé ve spolupráci se Silvainem Ohlem rozvinula práci s kontejnerem, aby pokračovala v chilském Valparaisu a uvedla premiéru „Origami“ na „Biennale de Val-de-Marne“ s hudbou saxofonisty a skladatele Freda Costy.

V některých místech uvedení následovala po představení „Origami“ projekce filmu „Retour a Ominato“.

Retour a Ominato“ je názvem filmu, který Satchi Noro natočila roku 2012. Vydala se nákladní lodí z Marseille do japonského města Ominata, kde se narodil její otec. Šlo tehdy o podobnou trasu, kterou kdysi její otec absolvoval v opačném směru, když ho v roce 1961 vyslal jeho japonský mistr šířit aïkido v Evropě i Africe. Plavba trvala 42 dny, které umožnily ponořit se zcela do filosofie těla a ducha, souhry naprosto přirozené, hluboké a nekonečné, jak to původní formy aikida nabízejí. Tady se začala rodit i vášeň Satchi Noro pro kontejnery…

V rámci TANCE PRAHA 2018 bylo „Origami“ uvedeno postupně v Českých Budějovicích, Táboře, Jihlavě, Chocni, Pardubicích, Brně, Olomouci, Ostravě, Praze a Plzni.

ORIGAMI

Projekt, koncept: Satchie Noro a Silvain Ohl
Konstrukce: Silvain Ohl a Eric Noël
Tančí: Satchie Noro
Původní hudba: Fred Costa se zpěvem Maia Barouh
Prostorová produkce: Vincent Mallet
Kostýmy: Karine De Barbarin
Koprodukce: Centro Cultural Teatro Container Valparaiso / Les Noctambules de Nanterre /, Institut Français de Santiago du Chili / La Briqueterie, CDC du Val-de-Marne /, Le Centre culturel de La Norville / Le Théâtre d’Arles, scène conventionnée
pour les nouvelles écritures / With help from Arcadi Île-de-France, Dispositif
d’accompagnements / With support from Conseil Général de l’Essonne and la
Direction Régionale des Affaires Culturelles d’Île-de- France – Ministère de la
culture et de la communication /

Ve spolupráci s: Centro Cultural Teatro Container.
Asistence a podpora: Le Citron Jaune, Centre National des Arts de la Rue/ Les Noctambules de Nanterre / Brand & Nuance / Groupe F / Le Théâtre Brétigny / Sud Side and their workplace / Ciudad Abierta

Za podpory Francouzského Institutu v Paříži.

Foto: autor a TANEC PRAHA (Tábor)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

TEREZA ONDROVÁ a také PETRA TEJNOROVÁ jako BUSTER KEATON

Režisérka poprvé na jevišti v roli performerky!

Závěr této sezony čeká velká událost. V rámci 30. ročníku festivalu TANEC PRAHA 2018 bude uvedena světová premiéra představení francouzské choreografky působící v Belgii Karine Ponties s názvem SAME SAME. Duet, v němž vystoupí tanečnice a choreografka Tereza Ondrová a poprvé na jevišti i režisérka Petra Tejnorová, budou moct diváci poprvé zhlédnout 11. června ve 20:00 hod v divadle PONEC. Projekt vznikl v mezinárodní koprodukci skupin danceWATCH (CZ), Dame de Pic (BE), Festivalu TANEC PRAHA (CZ) a Le 140 (BE). Více na www.tanecpraha.org www.dancewatch.cz.

Koprodukce festivalu TANEC PRAHA přinášejí velké výzvy umělcům, kteří se nebojí nových impulzů, zkoumání neznámého, hledání jiných postupů a třeba i rolí stanovených jinak, než jsme byli zvyklí,“ říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka Tance Praha z.ú. a dodává: „Ne náhodou se tak divadelní režisérka Petra Tejnorová ocitne na jevišti spolu s přední českou tvůrčí taneční osobností Terezou Ondrovou. Jejich společný zájem o hledání hranic jemného humoru, ironie či absurdity při vší úctě ke spletitosti lidskýc h vztahů podtrhuje režijně-choreografické vedení Karine Ponties.“

Režisérka Petra Tejnorová

Performerky, inspirovány osobností Bustera Keatona, přes veškerou odlehčenost formy dokáží dojmout svou hloubkou a upřímností.

Tanečnice a performerka Tereza Ondrová

Choreografka Karine Ponties smysl inscenace dále osvětluje:Nic nedefinuje lidskou bytost tak, jako její sklon k absurdním činům s nepravděpodobnými výsledky. Ve světě, kde rozum nepředstavuje nic než hezkou fasádu, nás náhlá pošetilost staví tváří v tvář našemu vlastnímu pojetí normálnosti a umožňuje nám vydat se dosud nevyšlapanou cestou,“ říká a doplňuje: „,SAME SAME´ zobrazuje dvě ženy kdesi mezi vyhořením a vyčerpáním, které ztrácejí směr a objevují svou zvířecí divokost.“

Choreografka Karine Ponties z Belgie

Ve světě, kde rozum nepředstavuje nic než hezkou fasádu, nás náhlá pošetilost staví tváří v tvář našemu vlastnímu pojetí normálnosti a umožňuje nám vydat se dosud nevyšlapanou cestou,“ dodává významná francouzsko-belgická choreografka Karine Ponties.

Tvůrčí tým:


Koncept a choreografie: Karine Ponties (BE/FR)

Tanec: Tereza Ondrová, Petra Tejnorová (CZ)

Světelný design: Guillaume Toussaint Fromentin (BE)

Světla: Zuzana Režná (CZ)

Produkce: Linda Průšová (CZ)

Producent: danceWATCH / Karolína Hejnová (CZ), Dame d e Pic / Rachel Goldenberg (BE)

Koproducenti: TANEC PRAHA festival (CZ), Le 140 (BE)

Celý projekt vznikl za podpory: Ministerstva kultury České republiky, Magistrátu hlavního města Prahy, ALT@RT z.ú., Ministerstva kultury Valonsko-bruselské federace.

Text a foto: Linda Průšová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

JIŘÍ KILIÁN coby dárek k narozeninám

30. ročník festivalu TANEC PRAHA zahájil Jiří Kilián se svým představením „East Shadow“!

Třicátý ročník festivalu TANEC PRAHA začal a narozeninovým dárkem bylo představení samotného Jiřího Kiliána – ikonické osobnosti, která v tanci znamená totéž, co Miloš Forman pro film.

Dílo Jiřího Kiliána čítá zhruba stovku choreografií. Jiří Kilián je Mistrem v propojení tance s filmem, ale i jakýmikoli dalšími druhy umění. Z jeho díla dýchá dokonalost, fascinace obrazem a pohybem, lehkost a hloubka.

Ředitelka festivalu TANEC PRAHA Yvona Kreuzmannová říká: „Lepší dárek jsem nemohla dostat!“

Projekt „East Shadow“ nás přenáší k myšlence na oběti tsunami. Motiv všeničícího mořského živlu na filmovém plátně je zde propojen s živým představením. Kylián oslovil dva tanečníky tvořící zralý pár (Sabine Kupferberg, Gary Chryst) a japonskou klavíristku žijící v Holandsku (Tomoko Mukaiyama).

Představení „East Shadow“ si pochopitelně nenechala ujít ani Markéta Perroud, spoluředitelka festivalu TANEC PRAHA

Prvního června, tedy v den zahájení festivalu TANEC PRAHA, nadšené obecenstvo v divadle Ponec dychtivě očekávalo „East Shadow“. Představení zahájila Tomoko Mukaiyama svojí hrou na klavír a ta provázela celé představení. Nejprve začal film, scéna na jevišti věrně kopírovala obrazy na plátně, a tudíž dva tanečníci jaksi „vystoupili z plátna před nás“, doslova se zhmotnili a tančili současně s postavami na plátně, vlastně se obrazy vzájemně doplňovaly.

Co pohyb, a to přesný pohyb, to nápad a sebevyjádření. Divák zírá na sled někdy až absurdních obrazů, ale krásných a dokonalých. Každý moment znamená napětí a očekávání věcí příštích. Jiří Kilián diváka doslova hypnotizuje, jeho obrazy vás naprosto pohltí. V tom se ozve rána, přichází strašlivý mořský živel, který bere všechno. Smutek, ztráta. Přesto dva tančící lidé dávají jakousi naději. Evokují v nás myšlenky na ty, kteří přežili.

Jiří Kylián (druhý zleva)

Na závěr se z velkého plátna běsnící živel „valí téměř až na diváka“, strašné a působivé samo o sobě, v kombinaci s pohybem a jistým tajemnem, které během „East Shadow“ pociťujeme, se celý večer stává něčím mimořádným a neopakovatelným.

Ředitelka festivalu Yvona Kreuzmannová blahopřeje hlavní hvězdě zahájení festivalu Jiřímu Kyliánovi i ostatním účinkujícím

Ovace ve stoje neberou konce, ředitelka festivalu Yvona Kreuzmannová děkuje Jiřímu Kiliánovi za tento krásný dárek k 30. narozeninám festivalu TANEC PRAHA.

Připít si bylo možné alkoholicky i nealkem…

A dále probíhá raut, bujaré veselí a hosté se baví až do pozdních nočních hodin. Přesto asi v každém z nás zůstává myšlenka na oběti tsunami a také na East Shadow, krásně zpracované, oduševnělé dílo plné smutku i naděje.

Pod bohatou nadílkou převážně zdravých dobrůtek se prohýbaly stoly

Zeptali jsme se….

TM: Proč je Jiří Kilián v tanečním světě takovým fenoménem?

Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu Tanec Praha:

Yvona Kreuzmannová

Protože dokáže dokonale propojovat všechny žánry umění. Je absolutně otevřený, a to všemu, je úplně jedno, jestli je to hudba, film, divadlo, výtvarná stránka umění, nebo tanec. Jednoduše řečeno, Jiří Kilián je schopen všechny tyto oblasti umění perfektně spojit.“

Děkujeme.

Text, foto, video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN