Radek Balaš, člen hvězdné poroty Stardance, natočil pro Českou televizi 13. komnatu, kterou můžete zhlédnout 17. února na ČT1, nikoliv 10. února, jak bylo původně plánováno.
13. komnata Radka Balaše
Pozor, změna!
Štítek: StarDance
Toužíme po totalitě?
Inscenace Shylock, kterou můžete zhlédnout v divadle Na Jezerce, nutí diváka k zamyšlení. Chceme nesvobodu?
17.ledna uvedlo divadlo Na Jezerce svou 17. reprízu hry Shylock. Inscenace v režii Radka Balaše, oblíbeného porotce z pořadu Stardance a známého především díky svým muzikálům (Mýdlový princ, Antoinetta, královna Francie), které jsou obyčejně beznadějně vyprodané, se zabývá myšlenkou přehnané politické korektnosti a přecitlivělostí naší společnosti. (Hru napsal Kanaďan Mark Leiren-Young před dvaceti lety!)
Naše doba by se dala nazvat dobou paradoxu. Na jedné straně naše civilizace touží po demokracii, svobodě svého konání a myšlenek, tvůrčí svobodě, na druhé straně běda tomu, kdo vybočí ze zajetých kolejí. Snažíme se o maximální bezpečnost, a to v každé oblasti, koupíte-li si saponát, téměř jej neotevřete, jak je uzávěr bezpečný, ale současně stále větší množství lidí vyhledává adrenalinovou zábavu, skáče z útesů bez padáku, dráždí nebezpečná zvířata apod. Lidé chtějí být originální v oblékání, brzy ale zjistíte, že originalita v oblékání je možná ; jen v případě, že ji přijal dav jako uniformu. Máte-li na sobě něco opravdu jiného, např. jinak barevné tričko než dav, lidé se vám posmívají, uráží vás a snaží se vás téměř vystrčit na okraj společnosti.
Citlivost je dobrá vlastnost. Společnost zjemněla. Už nevrhá slabé a nemocné ze skály. S citlivostí je ale spojeno odsuzování všeho, byť sebemenšího prohřešku, vše je tragédie, nad kterou hluboce vzdycháme. Možná už ani nerozlišujme důležité a nepodstatné věci. Strašné je všechno. Otřeseme se hrůzou, když pes prožene kočku, protože kočka je přece týraná.
Přesně to se stalo našemu hrdinovi, herci (Milan Kňažko) v inscenaci Shylock, který se provinil tím, že hrál zlého Žida (lichváře, úlisného padoucha, číhajícího na svou kořist jako hyena) ve hře Kupec benátský. Ovšem jistá paní novinářka na něho plivla, protože hra uráží všechny Židy. A tak tento zoufalý herec rozmlouvá sám se sebou a uvažuje, kde se to ocitá. Divadlo prý hru zruší. Je to vulgární, rasistická hra. Inscenace je brutální útok proti židům. Nenávistná inscenace. Židé jsou otřeseni. Jak to Shakespeare myslel? Byl antisemitista ? Propagoval rasismus…?
Divadlo nabídlo herci náhradu. Vybral si tedy postavu Othella. Ale to také nebylo vhodné. Othello je černý. A náš hrdina nemá dost pigmentu. Mohla by to být urážka všech lidí tmavé pleti. ‚Kupec benátský je antisemitistický, Zkrocení zlé ženy antifeministické, hra Hamlet hanobí duševně nemocné, hrbáč Quasimodo uráží shrbené. Co teď? Co hrát? Vytrhejme tedy urážlivé stránky z dramatu! Shylock je příliš negativní, komplikovaný. Co lidi dnes nejvíce zajímá? Ach … Jak dlouho točili postelovou scénu s Johny Deppem!‘
‚Diváci se nedokáží vyrovnat s tragédií, jsou příliš smutní. Musíme přepsat všechny konce, třeba …kdyby měl Hamlet protijed, mohl by tu být ještě druhý díl ‚Hamlet se vrací‘. Možná by Shylock měl být ideál, kterého by rodiče chtěli za skautského vedoucího svých dětí, uvažuje náš rozpolcený herec.
A jak je to s autory? Jaké hry si může divadlo vybrat? Mark Twain je také rasista, protože použil slovo negr. Jack London, Ernest Hemingway – sebevrazi. Jeden horší než druhý. Možná bychom měli jejich dílo zničit‘, uvažuje pokrokově náš nešťastný hrdina.
Příběhy jsou nebezpečné, umělci jsou nebezpeční, Galileo byl nebezpečný, Mojžíš byl nebezpečný, slova jsou nebezpečná, spisovatelé jsou nebezpeční, takže konec Romea a Julie. Musí se přepsat konec hry na – ‚žili spolu šťastně až do smrti.‘
„Ale třeba je to účel umění, brát na sebe toto riziko! Umění přece má provokovat!“, zoufá si nebohý herec ve svých myšlenkách. ‚Copak se ihned po zhlédnutí Kupce benátského divák nutně stane členem nového ku klux klanu?‘ Náš herec je opravdu zoufalý, ale ptá se dál: „Je to cíl našich her? Musíme odhadnout dopad toho, co hrajeme? Smíme hrát Zkrocení zlé ženy jen s podmínkou, že nám to schválí Organizace na ochranu žen“?
Hra Shylock je doslova klenot, vřele všem doporučuji a skoro bych se přimluvila za to, aby se dostala do osnov učebnic, jako příklad lidského jednání.….. Inscenace Shylock nás přivádí až do zdánlivě absurdních situací, ale musíme si připustit, že někdy se už v naší společnosti podobné věci dlouhodobě dějí a nikdo se nad tím zas tolik nepozastavuje. Mohli bychom dojít opravdu až do takových konců, které nám tato inscenace nastínila? A jsme s tím spokojeni?
Divák, který dává pozor, vnímá i to, že v inscenaci jsou některé myšlenky jako perly, jakoby hru napsal život sám. Např. tvrzení, že ti, kteří nečtou recenze, je většinou znají nazpaměť apod. Ale nejen myšlenky, i situace. Když náš hrdina obhajuje Shakespearovu hru, jeho protivníci buď nepřijdou, nebo ho vůbec neposlouchají a bez konce omílají jen své fráze, svá přesvědčení. Je úplně jedno, zda má umělec jiný názor, zda má pravdu, nebo ne….
Hra psaná z pera života, plná hlubokých myšlenek, nutící diváka přemýšlet o nás samotných, ukazující právě se rodící novodobý problém přehnané přecitlivělosti, navíc umocněná perfektním výkonem sympatického a charismatického Milana Kňažka. Bravo Shylocku!
Lidé křičí proti totalitě, ale vlastně si ji vytváří. Totalita nebyla nikdy v režimu, ani kolem nás, ale je v nás. A bůh zvaný Paradox, který vládne naší současné civilizaci, se směje.
Foto: divadlo Na Jezerce
Eva Smolíková
Člen hvězdné poroty Stardance překonal tvrdou ránu osudu
Radek Balaš, jeden z oblíbených porotců Stardance, neměl vždy na růžích ustláno
Radek Balaš, člen hvězdné poroty Stardance, právě natočil pro Českou televizi 13. komnatu, kterou můžete zhlédnout 10. února na ČT1.
Radek Balaš překonal tvrdou ránu osudu a nikdy se nevzdal práce v divadle. Jeho tři muzikály, které v současné době můžete navštívit, (Svatba upírů, Mýdlový princ a Antoinetta, královna Francie) jsou obvykle beznadějně vyprodané. Inscenace Shylock, která má k muzikálu daleko, ale přesto je velice oblíbená diváky, se zamýšlí nad dnešní společností a nesvobodou, do které sami sebe vrháme.
Nenechte si ujít!
Foto: Eva Smolíková
Taneční magazín
Po stopách Freda Astaira
Oblíbený dvojnásobný vítěz Stardance Jan Onder pátrá v pražké Ypsilonce po původu Freda Astaira
Studio Ypsilon přineslo příběh F r e d a A s t a i r a pod názvem „Chytání větru“
12.ledna diváci zhlédli premiéru nové inscenace Jana Schmida ‚Varieté Freda A. aneb Chytání větru.‘ Freda Astaira ztvárnil dvojnásobný vítěz Stardance, tanečník a choreograf Jan Onder. 
Autora a režiséra Jana Schmida před nějakým časem zaujala informace o původu Freda Astaira. Fred Astaire, kterého máme spojeného především s Amerikou, New Yorkem a s Hollywoodem, má totiž pražský původ. Je málo známý fakt, že Fredův židovský dědeček žil v Praze na Josefově a jmenoval se Austerlitz. S objevením těchto souvislostí napomohl dokonce i Archiv hlavního města Prahy!
Jan Schmid postavil tedy text nové ypsilonské hry především na nedávno objevených souvislostech, což činí hru velice zajímavou a také napínavou. Tento fakt podtrhla i jedna z hlavních postav inscenace, Sherlock Holmes, který pátrá v Americe u Ginger Rogersové, taneční partnerky Freda, jak to vlastně všechno bylo. Zmiňoval Fred někdy Prahu? Hlásil se ke svým předkům? Sherlock Holmes začne své pátrání v židovské čtvrti. Dům sice ne a ne najít, ale to vůbec nevadí……
Během hry ožívá také postava Hugo Haase (Pavel Nový), který se po nuceném odchodu z meziválečného Československa prosadil jako herec, scénárista, režisér a producent v Hollywoodu. S Ginger Rogersovou se znal. Věděl snad on o původu Freda? Vypátrá náš Sherlock Holmes něco dosud neobjeveného?
Sherlock Holmes odjíždí do Ameriky a začne zpovídat Ginger, která si toho sice už moc nepamatuje, ale její poslední manžel (Oldřich Navrátil), jí sem tam napoví. Náhle se rozpomene a na scéně se objeví ….. Fred (Jan Onder). Při pohledu na jemnou a citlivou tvář Jana Ondera celkem hravě uvěříme, že Fred opravdu obživnul. (Mladičkou Ginger hraje Bára Skočdopolová).
Ginger odtajňuje některé detaily z jejich společného života, ale snad ani není co, tedy možná. Prý s Fredem nic neměla… Byla to prý jen taková plíživá spřízněnost. „Fred byl úplně zblblý tancem! On nepotřeboval ani hudbu, tanec jsme vždy začínali bez hudby,“ svěřuje se Ginger. Fred prý zastával názor, že tanec byl na světě dřív než hudba. Ze vzpomínek se také dozvídáme o konfliktu, který Ginger a Fred měli mezi sebou během natáčení. A spousty dalších pikantností. A třeba i v současné době populární postoj k životu není nic nového, Fred totiž tvrdil: „Já jsem vždycky tady a teď a minulost mě vůbec nezajímá. “
Představení je plné zpěvu a tance (zazněly skvělé rytmické písničky Cheek to Cheek, 2 Night and Day nebo Puttin‘ on the Ritz) či tanečních póz a komických scén, bohužel ale některé okamžiky, které jsou do děje vsunuty, působí poněkud rušivě a divák se trošku ztrácí v příběhu. Mám na mysli scénu, kdy se paní domovnice náhle svlékla. Proč? Někdy na mě současná divadelní představení dělají dojem, že alespoň jeden moment, kdy se některý z herců obnaží do spodního prádla, je povinný. Bohužel mnohdy tento okamžik vůbec nezapadá do příběhu a divák nechápe, cože se to vlastně na jevišti děje.
Vzhledem k tomu, že téma této inscenace je pro většinu lidí úplně nové, člověk skutečně napjatě očekává, jakže se to celé vyvine dál. Scény s Ublížencem také odvádí diváka zbytečně od vlastního příběhu.
Jan Onder se projevil nejen jako zdatný tanečník a choreograf, ale také jako skvělý herec a dokonce i zpěvák. Ke své roli říká: „Jestli se vůbec můžu vedle Freda Astaira považovat za tanečníka, máme společné to, že jsme detailisti. Jsem především tanečník společenských tanců, teď používám swingové pohyby a interpretace a i přesto, že se swingem nemám moc zkušeností, rozumím charakteru pohybu.“
Coby tanečníka jsme vnímali Jana Onderu vždy pouze bez mluveného slova, proto byla mluva jakýmsi milým překvapením. Ačkoliv je tanečníkem společenských tanců, step ztvárnil skvěle a diváka ani nenapadne uvažovat, zda je step jeho obor nebo ne. Jan Onder je právě tak přesvědčivý ve fraku a klobouku jako v ženských šatech, či v okamžiku, kdy představuje dítě (Freda Astaira), zamilovaného mladíka nebo přísného a rozzlobeného Freda. Během komických situací Jan Onder zase rozehrává svou teenagerovsky hravou část bytosti. Inu, nezbývá než konstatovat, že role světoznámého tanečníka mu sedí jako ulitá.
Nelze opomenout postavu Ginger, kterou ztvárnila Jana Synková. S každým krokem, s každou větou se divák baví nad sklerotickou starou dámou. Ginger je neodolatelně roztomilá a srší různými poučkami a svými životními zkušenostmi. V okamžiku, kdy si bere na mušku své bývalé partnery, divák váhá, zda by ji raději praštil nebo pohladil…. Směje se jí ale od srdce, to v každém případě.
A humoru je zde opravdu plno. Ráda bych například vyzvedla okamžik, kdy si Fred získává díky svému talentu Hollywood…, zarputilý výraz Jana Ondery, boxujícího zuřivě proti svým potenciálním soupeřům, jasně říká, o jaký talent doopravdy šlo a divákovi se směje pod kůží každičký sval. Ačkoliv dvě a půl hodiny je poměrně dlouhá doba a neustále si procvičujete bránici a koutky úst se tvarují do úsměvu, divák není rád, když pátrání končí….
17
Zůstává otázka, zda byl Sherlock nakonec úspěšný a našel ještě něco navíc, co se doposud stále neví. Svěřil se Fred své taneční partnerce Ginger o pražských kořenech? To si, milý čtenáři, vypátrej během zhlédnutí nové inscenace „Chytání větru“ v pražské Ypsilonce.
Hrají: J. Onder, J. Synková, B. Skočdopolová, O. Navrátil, P. Vršek, K. Kikinčuková, P. Nový, R. Rychlá, M. Bohadlo, M. Čížek, D. Šváb, M. Janouš, J. Vacková, J. Večeřa, R. Mrázik, J. Noha, D. Renč Režie: J. Schmid Výprava: O. Zicha Hudební úprava a nastudování: V. Šrámek, D. Renč Choreografie: J. Onder Dramaturgie: J. Etlík
Žánrově se Chytání větru pohybujeme mezi vaudevillem, revue a varieté