Mýdlový princ nepřestává diváky bavit

Muzikál plný humoru a starých dobrých písniček

 

 

Úspěšný  muzikál režiséra Radka Balaše  s názvem Mýdlový princ můžete v současné době vidět  v divadle Broadway. Rozhodně  se postarejte o lístky s předstihem, neboť je téměř stále vyprodáno. A není divu. Hlavní postavy ztvárnili známí oblíbení herci, pro tanečníky dlužno uvést, že mohou vidět Terezu Kostkovou či Jitku Schneiderovou,  spojené neodmyslitelně se Stardance.

V hlavní roli se představí Martin Dejdar (kterého jsme také mohli vidět v taneční soutěži, rozhovor  s Martinem nejen o tanci  najdete v Tanečním magazínu), který ztvárňuje   smolaře a lháře, zkrátka  neúspěšného  člověka, na kterého je dokonce uvalena exekuce. Obelhává herce i své přítelkyně.

Myšlenka příběhu je prostinká, až pohádková, už mnohokrát  ohrané téma: dědictví s podmínkou. Tentokrát  s podivnou podmínkou,   chce-li  smolař Martin  dědit, musí se věnovat divadlu a oživit zašlou slávu divadelního  spolku  Šumavan. Série trablů se rozbíhá.

Výkon herečky Jany Synkové (J. Synkovou jsme již zmiňovali dříve v Tanečním magazínu v nezapomenutelné roli Ginger, v inscenaci   Chytání větru s Janem Onderem v hlavní roli), je i zde  nepřehlédnutelný. Osoba, dělající si nárok na vedení herecké společnosti, intrikující a věčně skřehotající své nároky, částečně připomíná postavy Louise de  Funèse, sympatického škodiče, jehož vlastnosti jsou ale tak lidské, že ho divák miluje.

Smolař Martin je samozřejmě divákovi  buď sympatický či naopak. Možná  by ho  jeden  s chutí udeřil, ale Martin rozhodně ve svém zoufalém úsilí zachránit divadelní spolek spíše vyhrává divákovy sympatie. Postava učitelky Zuzany, která není nijak výrazná, nedává Tereze Kostkové (v alternaci Jitce Schneiderové) příliš prostoru, aby vzbudila u diváků silné emoce. Nudná „správňačka“.

Naproti tomu Jaromír Nosek (jednou z cen fotosoutěže Tanečního magazínu bylo setkání s herci Michalem Slaným a Jaromírem Noskem) je  v roli homosexuálního majitele  cukrárny   jednoduše opět okouzlující.  Silnou stránkou Jaromíra Noska je jeho schopnost  vcítit se do každé role. Bohužel ale daní tomuto daru je,  že dostává role komplikovaných, záporných hrdinů,  tedy  vypočítavé hejsky,  lidi  méně chápavé, extravagantní či jinak orientované. A některému divákovi tedy nemusí být právě sympatický.  Ale zdá se, že Jaromír Nosek zůstává nad věcí.

Ačkoliv základní myšlenka příběhu Mýdlový princ není nikterak hluboká, přesto je tu mnoho peripetií a nekonečných zápletek, které  vytvořily  dokonalé  podmínky pro užití písní Václava Neckáře, příběh je mistrně vložen do písní  (zpívané jsou ale herci samotnými, takže dojem je poněkud jiný než dojem z originálních písniček). Oprášily se tu staré hity, které by možná dnešní mladí lidé už ani nechtěli  poslouchat, ale  během muzikálu si třeba  náhle uvědomí, jak byly tyto písně půvabné. Fotky V.  Neck&a acute;ře, které  jsou v pozadí na plátně, do příběhu sice nezapadají, ale jsou  jakousi poctou zpěvákovi Václavu Neckářovi, který si ji opravdu zaslouží. Tomuto počinu se nedá nic vytknout.

Tři hodiny jsou celkem dlouhá doba, ale diváci jsou nadšení, vesele si pozpěvují staré písničky, podupávají, potleskávají, komické situace dotváří radostnou atmosféru. Je snad v sále někdo, komu se Mýdlový princ nelíbí? Ne, řekněme si upřímně, rozhlédneme-li se kolem.

Eva Smolíková

Foto: Divadlo Broadway

Taneční magazín

Toužíme po totalitě?

Inscenace Shylock, kterou můžete zhlédnout v divadle Na Jezerce, nutí diváka k zamyšlení. Chceme nesvobodu?

17.ledna uvedlo divadlo Na Jezerce svou 17. reprízu hry Shylock. Inscenace v režii Radka Balaše, oblíbeného porotce z pořadu Stardance a známého především díky svým muzikálům (Mýdlový princ, Antoinetta, královna Francie), které jsou obyčejně beznadějně vyprodané, se zabývá myšlenkou přehnané politické korektnosti a přecitlivělostí naší společnosti. (Hru napsal Kanaďan Mark Leiren-Young před dvaceti lety!)

Naše doba by se dala nazvat dobou paradoxu. Na jedné straně naše civilizace touží po demokracii, svobodě svého konání a myšlenek, tvůrčí svobodě, na druhé straně běda tomu, kdo vybočí ze zajetých kolejí. Snažíme se  o maximální bezpečnost,  a to v každé oblasti, koupíte-li si saponát, téměř jej neotevřete, jak je uzávěr bezpečný, ale současně  stále větší množství lidí vyhledává adrenalinovou zábavu, skáče z útesů bez padáku,  dráždí nebezpečná zvířata apod. Lidé chtějí být originální v oblékání, brzy ale zjistíte, že originalita v oblékání  je možná ; jen v případě, že ji přijal dav  jako uniformu. Máte-li na sobě něco opravdu jiného, např. jinak barevné tričko než dav, lidé se vám  posmívají, uráží vás  a snaží se vás téměř vystrčit na okraj společnosti.

Citlivost je dobrá vlastnost. Společnost zjemněla. Už nevrhá slabé a nemocné ze skály.   S citlivostí je ale spojeno odsuzování všeho,  byť sebemenšího prohřešku, vše je tragédie, nad kterou hluboce vzdycháme.  Možná už ani nerozlišujme důležité a nepodstatné věci. Strašné je všechno.  Otřeseme se hrůzou, když pes prožene kočku, protože kočka je přece týraná.

Přesně to se stalo našemu hrdinovi, herci (Milan Kňažko) v inscenaci Shylock, který se provinil tím, že hrál zlého Žida (lichváře, úlisného padoucha, číhajícího na svou kořist jako hyena) ve hře   Kupec benátský.  Ovšem jistá paní novinářka na něho plivla, protože hra uráží  všechny Židy. A tak tento zoufalý herec rozmlouvá sám se sebou a uvažuje, kde se to ocitá. Divadlo prý hru zruší. Je to vulgární, rasistická hra. Inscenace je brutální útok proti židům. Nenávistná inscenace. Židé jsou otřeseni.  Jak to Shakespeare myslel? Byl antisemitista ?  Propagoval rasismus…?

Divadlo nabídlo herci náhradu. Vybral si tedy postavu Othella. Ale to také nebylo vhodné. Othello je černý. A náš hrdina nemá dost pigmentu. Mohla by to být urážka všech lidí tmavé pleti.  ‚Kupec benátský je antisemitistický, Zkrocení  zlé ženy antifeministické,  hra Hamlet  hanobí duševně nemocné, hrbáč Quasimodo uráží shrbené. Co teď?  Co hrát? Vytrhejme tedy urážlivé stránky z dramatu! Shylock je příliš  negativní, komplikovaný. Co lidi dnes nejvíce zajímá?  Ach … Jak dlouho točili postelovou scénu s Johny Deppem!‘

‚Diváci se nedokáží vyrovnat s tragédií, jsou příliš smutní. Musíme  přepsat všechny konce,  třeba …kdyby měl Hamlet protijed, mohl by tu být ještě druhý díl ‚Hamlet se vrací‘. Možná by Shylock měl být  ideál, kterého by rodiče  chtěli za skautského vedoucího svých dětí, uvažuje náš rozpolcený herec.

A jak je to s autory? Jaké hry si může divadlo vybrat?  Mark Twain je také rasista, protože použil slovo negr.   Jack London, Ernest Hemingway –  sebevrazi. Jeden horší než druhý. Možná bychom měli jejich dílo  zničit‘, uvažuje pokrokově náš nešťastný hrdina.

Příběhy jsou nebezpečné, umělci jsou nebezpeční, Galileo byl nebezpečný, Mojžíš byl nebezpečný, slova jsou nebezpečná, spisovatelé jsou nebezpeční, takže konec Romea a Julie. Musí se  přepsat konec hry   na  – ‚žili spolu šťastně až do smrti.‘

„Ale třeba je to účel umění, brát na sebe toto riziko! Umění přece má provokovat!“, zoufá si nebohý herec ve svých myšlenkách. ‚Copak se ihned po zhlédnutí Kupce benátského divák nutně stane členem nového ku klux klanu?‘  Náš herec je opravdu zoufalý, ale ptá se dál: „Je to cíl našich her? Musíme odhadnout dopad toho, co hrajeme? Smíme hrát Zkrocení zlé ženy jen s podmínkou, že nám to schválí  Organizace na ochranu žen“?

Hra Shylock  je doslova klenot, vřele všem doporučuji a skoro bych se přimluvila za to, aby se dostala do osnov učebnic, jako příklad lidského jednání.….. Inscenace Shylock nás přivádí až do zdánlivě absurdních situací, ale musíme si připustit, že někdy se už v naší společnosti podobné věci dlouhodobě  dějí a nikdo se nad tím zas tolik nepozastavuje. Mohli bychom dojít opravdu až do takových konců, které nám tato inscenace  nastínila? A jsme s tím spokojeni?

Divák, který dává pozor, vnímá i to, že v inscenaci jsou některé myšlenky jako perly, jakoby hru napsal život sám.  Např. tvrzení, že ti, kteří nečtou recenze, je většinou znají nazpaměť apod. Ale nejen myšlenky, i situace. Když náš hrdina obhajuje Shakespearovu hru, jeho protivníci buď nepřijdou, nebo ho vůbec neposlouchají a bez konce omílají jen své fráze, svá přesvědčení. Je úplně jedno, zda má umělec jiný názor, zda má pravdu, nebo ne….

Hra psaná z pera života, plná hlubokých myšlenek, nutící diváka přemýšlet o nás samotných, ukazující právě se rodící novodobý problém přehnané přecitlivělosti, navíc umocněná  perfektním výkonem sympatického a charismatického Milana Kňažka.  Bravo Shylocku!

Lidé křičí proti totalitě, ale vlastně si ji vytváří. Totalita nebyla nikdy v režimu, ani kolem nás,  ale je v nás.  A bůh zvaný Paradox, který vládne naší současné civilizaci, se směje.

Foto: divadlo Na Jezerce

Eva Smolíková