Jedinečný autorský balet – Pod hladinou

Festival Moravský podzim

Pro letošní ročník festivalu Moravský podzim vzniklo zcela nové dílo – balet Pod hladinou. V čem je výjimečné? Jedná se o společné dílo brněnských autorů vytvořené na míru pro konkrétní taneční soubor a orchestr. Půjde o světovou premiéru! Libreto napsala Kateřina Křivánková, autorkou choreografie je Gabriela Hrabalová, hudbu složil Ondřej Kyas a scénu a kostýmy vytvořila Tereza Jančová. Pro mladší publikum je to příležitost seznámit se s baletem v živé a soudobé podobě.

V hlavních rolích se představí špičkoví mladí tanečníci a tanečnice ocenění na soutěžích českých i mezinárodních, další role tančí žákyně ZUŠ Veveří. Působivou hudbu interpretuje orchestr Ensemble MiDiversa pod taktovkou Jana Bělohlávka.

Příběh moderně a laskavě pracuje s motivy pohádky Mořská ženka H. Ch. Andersena. Interpreti jsou z velké části spjati se Základní uměleckou školou Veveří, která letos slaví 75. výročí svého založení a z jejíchž řad za tu dobu vzešlo mnoho aktivních umělců.

Gabriela Hrabalová – tanečnice, pedagožka, choreografka – popisuje vznik celého díla:  „Pohádka H. Ch. Andersena o malé mořské víle mě zaujala už jako dítě i když ta zfilmovaná mě malinko děsila. Mořský svět se mi líbil a později jsem ocenila i charakter mořské víly. To, že uvěří v lásku, jde za svým srdcem a riskuje to nejcennější, a i když to pro ni dobře nedopadne, není nenávistná, a nakonec princi odpustí.“ G. Hrabalová je zároveň režisérkou baletu Pod hladinou. „Už dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou postavit podle námětu balet a tak to všechno vlastně začalo. Díky panu řediteli Vladimíru Halíčkovi a Filharmonii Brno jsme utvořili tým a vytvořili originální autorské dílo, které se o námět opírá. Náš příběh je síle přátelství, odvaze, lásce a fantazii.

Že nejde o prvoplánové sehrání známé pohádky, potvrzuje i autorka libreta, Kateřina Křivánková: „Myšlenka choreografky Gabriely Hrabalové převést příběh Malé mořské víly do baletní formy mě velmi oslovila – i proto, že tato Andersenova pohádka bývá často redukována jen na obraz naivní lásky, ačkoliv ve skutečnosti nese hluboké existenciální motivy, které rezonují i dnes. Původní příběh je v libretu rámován a protkán příběhem autorským – vypráví o dívce Agnes, která během oslavy narozenin upadne do bezvědomí a ocitá se v podmořském světě. Zde v roli víly prožívá příběh, jenž jí v symbolické rovině odhaluje možné životní cesty. Tato paralela mezi vnitřním světem a skutečností byla pro mě při psaní libreta velmi důležitá“, nastiňuje umělkyně.

„Namísto romantické lásky stavíme do popředí přátelství – hluboké, letité a obětavé. Naše Víla není pasivní postava, ale zralá bytost, která přes ztrátu nalézá nový pohled na svět i na vztahy, které mají skutečnou hodnotu.“

Představení o celkové délce kolem 65 minut je vhodné i pro dětské publikum. Můžete je zhlédnout v Divadle na Orlí premiérově v sobotu 25. 10. 2025 v rámci Moravského podzimu, a to v čase 16:00 a 19:00, v neděli 26. 10. 2025 v 19 hodin pak pod hlavičkou ZUŠ Veveří.

I kdybyste si z inscenace odnesli jen hudební a vizuální zážitek, nebude to málo. Přesto nabízí celé představení také dostatek podnětných momentů k zamyšlení a ukazuje sílu toho dobrého v nás.

Hudba : Ondřej Kyas

Choreografie, režie: Gabriela Hrabalová

Libreto: Kateřina Křivánková

Scéna, kostýmy: Tereza Jančová

Dirigent : Jan Bělohlávek

V hlavních rolích:

Agnes (víla): Adéla Humpolíková

Natálie (přítelkyně, princezna): Michaela Skovajsová/ Ema Kabelková

Petr (princ): Sebastian Keše/ Vojtěch Brychta (studenti Taneční konzervatoře Brno)

Maminka: Adéla Poláková

Čarodějnice: Ema Sakařová

Klára Hrivňáková

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a držitelkou ceny Thálie Martinou Hajdylou Lacovou

„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila“

Tanečnice, choreografka, performerka, pedagožka, to vše je držitelka Ceny Thálie za svůj výkon v unikátním představení Bodies in Progress Martina Hajdyla Lacová, která jako tanečnice spolupracovala s různými soubory a vystupovala často v zahraničí a je spoluzakladatelkou taneční skupiny ME-SA.

K tanci Vás přivedli rodiče, když Vás v šesti letech přihlásili na soukromou ZUŠ, kde jste se učila jak současný, tak lidový tanec jako i klasický balet a k tomu také hudební přípravu. Tanec Vás tak zaujal, že jste u něj zůstala. A co další zájmy, co Vás ještě bavilo?

„Běhat po sídlišti:) S nejlepší kamarádkou jsme vydávaly třídní časopis a každý pátek jsme hlásily aktuální zprávy ze života školy ve školním rozhlase. Dokud jsem nezačala studovat na konzervatoři, tak jsem o sobotách navštěvovala plavecký kurz. V zimě ráda lyžovala a každé prázdniny trávila na letních táborech.“

Ve čtrnácti letech jste zkusila štěstí na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici, kde jste tanec studovala a pak Vaše cesta vedla do Prahy, kde jste na HAMU studovala pedagogiku tance. Jak vzpomínáte na svůj půlroční studijní pobyt v Belgii a na spolupráci s přední choreografkou Ann van den Broek? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„S Ann jsem spolupracovala na dvou projektech. Jeden byl veřejným výstupem divadelního workshopu, v tvorbě druhého projektu jsme vycházely z pohybového materiálu úspěšného představení Co(te)lette. Ann je energická temperamentní osobnost, jejíž choreografický slovník charakterizují pohybová gesta inspirovaná emočními stavy člověka, která komponuje do velmi přesné struktury, rytmické nepředvídatelnosti až matematického příkladu. Člověku se z toho vaří hlava i tělo. Byla to pro mě velká výzva, s něčím podobným jsem se do té doby nesetkala.“

Spolupracovala jste také s norskou choreografkou Karen Foss, která si Vás vybrala ještě coby studentku HAMU do své inscenace -Gracerunners-. Za důležitou zkušenost pokládáte šestiletou spolupráci se švýcarskou taneční skupinou DA MOTUS!. Jako tanečnice jste spolupracovala s různými soubory a vystupovala hodně v zahraničí. Jak Vás tyto pracovní pobyty v zahraničí jako tanečnici obohatily, co Vám daly?

„Ovlivnily způsob, jak se svým tělem pracuji, jak o pohybu přemýšlím, jaká témata zpracovávám. Spolupráce s DA MOTUS! byla krásná zkušenost po více stránkách. Manželé a zároveň choreografický tandem – Antonio Bühler a Brigitte Meuwly – přistupují k osobnímu životu, tak k tvorbě celostně. I když jsem byla ve Švýcarsku cizinkou a ještě k tomu všemu z východní strany Evropy, neměnilo to nic na tom, abych byla finančně ohodnocena stejně jako moji švýcarští kolegové. Navíc díky Brigitte jsem mohla na denní bázi zažívat, jak Alexandrova technika ovlivňuje nejen mé pohybové kvality, tak i vzorce myšlení. Tuto zásadní uměleckou spolupráci a osobní zkušenost s Alexandrovou technikou v procesu tvorby reflektuji v rámci svého doktorského studia na HAMU.

Projekty s norskou choreografkou Karen Foss mě zase vytrénovaly v synchronních pohybově nepředvídatelných choreografiích, které po určitou dobu charakterizovaly její choreografický jazyk. Karen je velmi bystrá žena a neúnavná umělkyně se širokým sociálně – politickým rozhledem. Rozhovory s ní na témata aktuálních událostí se zrcadlily v choreografické struktuře a výsledném estetickém tvaru.“

Vaše taneční umění Vám vyneslo Cenu Tanečnice roku za výkon v inscenaci SuperNaturals. O Cenu Thálie jste se ucházela svým tanečním výkonem v představení L/One of the Seven a v roce 2024 jste Cenu Thálie získala za unikátní představení Bodies in Progress, v němž otevřeně sdílíte své těhotenství a mapujete proměny svého těla po mentální i fyzické stránce v období mezi 23. a 38. týdnem těhotenství. Co to pro Vás znamená, že právě toto představení Vám vyneslo Cenu Thálie?

„Pozornost, jakou performance Bodies in Progress na sebe přitáhla, jsem popravdě nečekala. Těhotenství nebylo plánováno a několik měsíců mi trvalo novou situaci přijmout. Sžití s novou bytostí ve mně nebylo samozřejmé, hlavně v situaci, když synové povyrostli a já měla o něco volnější ruce, před sebou zajímavé pracovní výzvy a rozběhnuté studium. Najednou se to mělo všechno zastavit, posunout nebo úplně zrušit. Tvorba na  Bodies in Progress byla příležitost celou situaci zpracovat. Přijmout mé rozpínající se já a napojit se na rostoucí bytost ve mě. Projekt jsme v Česku a na Slovensku uvedli osm krát, každé vystoupení byl silný zážitek a byl umocněn tím, že se konalo v jiném prostoru, kontextu a se stále větším a těžším tělem. Úspěch v podobě Ceny Thálie vnímám jako uznání odvahy tělesně reflektovat změny svého já v tak zranitelném období života. „

Co vedlo k tomu, že jste spolu s Karolínou Hejnovou v roce 2008 založily taneční soubor ME-SA?

„Ptáte se na první desetiletí ME-SA, které se dělo díky velkému produkčnímu úsilí Karolíny Hejnové. V době, kdy ME-SA vznikla, jsme byly obě studentkami AMU, Karolína na filmové a já na taneční fakultě. Setkávaly jsme se na tanečních workshopech a trénincích. Spolu s Karolínou a další spolužačkou Hanou Kalouskovou jsme byly oslovené choreografkou Ji-Eun Lee tančit v její inscenaci Objects and Particles. Toto lidské a umělecké spojení nám přišlo smysluplné a měly jsme chuť v něm pokračovat. Založily jsme spolek, abychom na realizaci našich nápadů mohly žádat granty. První produkce byly hlavně v režii Ji-Eun Lee, ale po tom, co odešla do Anglie, jsme oslovovaly choreografické osobnosti, se kterými jsme toužily tvořit originální taneční produkce. Když se Karolína před šesti lety rozhodla přesunout do Německa, produkci platformy ME-SA převzal můj manžel, režisér a aktuálně umělecký šéf Divadla Polárka, Jiří Hajdyla. Začala se tak nová umělecká etapa platformy, ve které si znovu a znovu klademe otázky: Jaký podnět nyní probouzí tvořivou energii? Co nám v této životní etapě dává smysl?“

Nezůstala jste jen u interpretace, ale věnujete se také choreografii. První choreografii jste si vyzkoušela již během svého studijního pobytu v Belgii, když jste vytvořila šesti minutové dílo. Jako choreografka jste podepsaná např. pod inscenace Ke zdi nebo SoloS/Part III. Co Vás baví na choreografické práci?

„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila. Vždy jsem se více vnímala jako interpretka nebo pedagožka, která si ráda hraje s pohybem, zkouší nové pohybové přístupy, ráda nabízí nápady, improvizuje, tvoří. Z role choreografky jsem měla respekt, vnímala jsem velkou zodpovědnost za rozhodnutí. Obecně rozhodování se není moje silná stránka. Postupně ve mně ale rostla zvědavost po autorském vyjádření se. Při tvorbě ale potřebuji být v dialogu s dalšími umělci a umělkyněmi, u kterých si mohu dovolit být autentická a přiznávat, že prostě nevím.“

Jste tanečnice, choreografka, také jste zkusila režii (Voyerky, Ke zdi) a věnujete se také pedagogické práci a jak jste jednou řekla, učit tanec Vás baví, ale máte málo času. Pořádáte taneční workshopy?

„Workshopový formát je to, co mi momentálně vyhovuje a lze jej skloubit s rodinou, s prací v nezávislém uměleckém sektoru a častým cestováním. Aktuálně se ve svém doktorském studiu zabývám zkoumáním principů Alexandrovy techniky v tanci a plánuji uskutečnit workshopy v různých kontextech tanečního vzdělávání. Po letech nezávislého fungování, ať už v tvorbě, tancování nebo vedení workshopů, mě kontinuální pedagogická práce láká čím dál tím více.“

 A v soukromí jste maminkou tří dětí. Jak to všechno stíháte? Skloubit náročné povolání s neméně náročným posláním maminky?

„Nestíhám:-) Učím se tomu pletenci tužeb a potřeb dávat volný průběh a netlačit na sebe. Mám samozřejmě asi jako mnoho pracujících matek konstantně pocit, že ani jedné oblasti nedávám dostatečnou pozornost, jakou by si zasloužila. Jsem ale vděčná za svoji rodinu, za zdraví dětí, za respektujícího životního partnera, který nemá problém se spolupodílet na výchově dětí a chodu domácnosti. Za mé rodiče a speciálně mámu, která nám je velkou oporou v obdobích, kdy se to na nás z každé strany valí.“

 

Čím je pro Vás tanec dnes? Jak ráda trávíte volný čas?

„Tanec je dnes pro mě luxus, příležitost být sama se sebou tady a teď. V pohybu jsem zvědavá, co ještě moje tělo dokáže, kam mě vede. Téměř všechen „volný“ čas momentálně věnuji studiu a výzkumu. Když mě Jiří vystřídá u dětí, zdrhám ven – zaběhat si (někdy se spícím dítětem v kočárku), přitom si poslechnu podcast na zajímavé téma. Při přesunech s kočárkem po městě se ráda zastavím na dobrou kávu a pozoruji život v ulicích, zavolám si s kamarádkou nebo jen tak jsem.“

Děkujeme za rozhovor

Martina Hajdyla Lacová:

Pochází ze Slovenska.

Tanec vystudovala na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici a pedagogiku klasického tance na HAMU v Praze (2004 – 2010). V roce 2008 absolvovala půlroční studijní pobyt v Hoger Instituut voor Dans v Antverpách, kde spolupracovala s významnou belgickou choreografkou Ann van den Broek.

V roce 2008 s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou spoluzaložila taneční skupinu ME-SA.

Jejím manželem je divadelní režisér Jiří Hajdyla.

Foto: Terezie Foitová, Vojtěch Brtnický, Lea Lovišková, Michal Hančovský 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s choreografkou a pedagožkou z 420 People Sylvou Šafkovou

„Ráda se dívám na klasický tanec, ale naplňuje mě současný tanec“

Tanečnice, choreografka, pedagožka, která již nějakou dobu spolupracuje s taneční skupinou 420PEOPLE, Sylva Šafková, kde jak sama přiznává, našla ideální podmínky pro svou práci a je ráda, že se v životě může věnovat tomu, co ji baví.    

Co Vás přivedlo k baletu, který jste začala ve svých deseti letech studovat na Taneční konzervatoři v Brně?

„Od mala jsem dělala moderní gymnastiku, a když jsem se dozvěděla o taneční konzervatoři, tak jsem šla na přijímačky. O baletu ani tanci jsem toho moc nevěděla, ale lákala mě představa, že ve škole budu moct tancovat.“

Bylo Vám šestnáct let, když jste odjela na rok studovat tanec do Švýcarska na École – atelier Rudra Béjart Lausaune, kterou vedl slavný choreograf Maurice Béjart. Jak jste se dostala do tohoto tanečního vzdělávací centra?

„Zaslechla jsem, že jedna Češka studuje ve Švýcarsku, tak jsem si na internetu našla, co je to za školu a přemluvila rodiče, aby mě odvezli na konkurz. Pamatuji si, že se tam hlásilo zhruba 150 dětí.“

Z původního roku to nakonec byly tři a Vy jste si mohla pod vedením Maurice Béjarta také zatančit v jeho souboru pro mladé tanečníky Compagnie M – Maurice Béjarta v jeho představení nazvané Mére Tereza et les enfants du monde a společně s Marcií Haydée, významnou brazilskou tanečnicí jste absolvovali turné po Argentině, Brazílii, Libanonu, Egyptě a po celé Evropě. Jaké to bylo pracovat pod vedením tohoto věhlasného choreografického mistra? Co Vám tato zahraniční zkušenost dala?

„Škola se souborem byla úzce propojena a Maurice Béjart s námi pravidelně pracoval. Řekla bych, že mě ovlivnilo to, že jsem mohla pozorovat profesionály a aktivně se zapojovat. Během školy jsem tančila i v představeních hlavního souboru Béjart Ballet Lausanne. Během 3 let ve Švýcarsku jsem získala spoustu jevištní praxe.“

Pak jste se vrátila do Čech a v roce 2004 ukončila studia na Taneční konzervatoři v Praze. Po škole jste byla sólistkou Státní opery Praha (Dáma s kaméliemi, Popelka) a v letech 2005 – 2013 v baletu ND v Praze, kde jste byla např. Carmen nebo Desdemonou v Othellovi. Na kterou ze svých tanečních rolí ráda vzpomínáte?    

„Ano, měla jsem štěstí zatančit si několik velkých rolí. Určitě nejradši vzpomínám na Carmen od Matse Eka. Byla to krásná zkušenost zažít takovou roli na scéně Národního divadla.“

Již nějakou dobu se hodně věnujete choreografii, kterou jste vystudovala na pražské HAMU. Nejdříve byla pro Vás spíše koníčkem. Máte v této disciplíně nějaké vzory?  Co Vás na choreografování nejvíce baví? Je to ten celý proces tvorby, od prvního nápadu, přes všechny překážky až po uvedení na scénu?

„Ano, baví mě celý proces. Trávit čas na sále s tanečníky a postupně dávat celé představení dohromady. Nemám konkrétní vzory, ale určitě mě ovlivňují taneční osobnosti a choreografové, se kterými jsem se setkala a pracovala.“

Spolupracovala jste s Pražským komorním baletem, taneční skupinou DEKKADANCERS a již nějakou dobu jste choreografkou a tanečnicí 420PEOPLE. Jak se Vám pracuje v tomto tanečním uskupení, pro které jste jako choreografka připravila taneční projekty – INspiraCe a Why things go Wrong?

 

„Dalo by se říct, že v 420PEOPLE mám ideální podmínky pro svou práci a jsem ráda, že se v životě můžu věnovat tomu, co mě baví.“

 Je Vám bližší klasický balet nebo dáváte přednost současnému tanci?

“ Na klasický tanec si ráda zajdu a obdivuji výkony tanečníků, ale určitě mě oslovuje víc současný tanec.“

 Neuvažujete také o pedagogické činnosti, učit na nějakých tanečních školách nebo kurzech a workshopech?

Pedagogice se věnuji neustále, i když teď u mě převažuje choreografie. Učila jsem několik let na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy nebo na HAMU. V divadle v Německu (Theater und Orchestra Heidelberg) jsem vedla pravidelné ranní tréninky suboru.

V současné době vedu ranní lekce ve Studiu Maiselovka, kde se střídá více lektorů z 420PEOPLE.  A již několik let se věnuji práci s dětmi a vedu společně s Kateřinou Urbanovou Baletní školu Dobřichovice. Kurzy pro děti máme také na Praze 3 v Kulturním centru Vozovna.“

 Patříte k těm lidem, kteří si můžou říci, že jejich práce je také jejich koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? 

„Ano, určitě ano. Volný čas věnuji rodině a trávíme ho společně na chalupě v Jizerských horách.“

 Sylva Šafková

Pochází ze Zlína. Tanec studovala na Taneční konzervatoři v Brně a pokračovala na pražské Taneční konzervatoři, kterou ukončila v roce 2004 a v letech 2000 – 2002 na École – atelier Rudra Béjart Lausaune ve Švýcarsku. Choreografii vystudovala na HAMU v Praze.

2002 – 2003 působila v souboru Compagnie M – Maurice Bejarta v Lausane ve Švýcarsku. 2004 – 2005 byla sólistkou Státní opery Praha. 2005 – 2013 tančila v baletu ND Praha. Od roku 2013 působí jako tanečnice a choreografka na volné noze. Spolupracovala s taneční skupinou DEKKADANCERS (choreografie Intro). Od roku 2015 pracovala jako choreografický asistent Dance Company Nanine Linning v Theater und Orchester Heidelberg a od té doby s touto choreografkou pravidelně spolupracuje.

Jako choreografka působí v 420PEOPLE – INspiraCe (2021), Why things go Wrong (2023).

Foto: Archiv Sylvy Šafkové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?  

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS.  Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám  bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

 A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín