Přední české festivaly se otevřou mladým nadaným umělcům

Studenti MenART předvedou své umění na předních českých festivalech

Talentovaní studenti, kteří získali stipendium v Akademii MenART, předvedou v červnu své umění na předních českých festivalech. Vedle současných mezinárodních hvězd tak společně zpestří programy Národního festivalu Smetanova Litomyšl a Smetanovy výtvarné Litomyšle. 

Celkem 23 mladých interpretů z celé ČR ve věku od 10 do 18 let rozezvučí 30. června prostory Zámecké jízdárny v Litomyšli. Mladí hudebníci pracovali se zkušenými mentory od září, kdy nastoupili do stipendijního programu MenART. Pod vedením svých idolů získali nový pohled na intepretaci, zdokonalili se v technice hry, učili se pracovat s trémou a debatovali o roli umělce. To vše pod dohledem klavírních virtuosů Ivo Kahánka a Karla Košárka, operní pěvkyně Kateřiny Kněžíkové, koncertního mistra České filharmonie Jana Fišera, uznávané violoncellistky Michaely Fukačové, flétnisty Jan Ostrého nebo legendárního kytaristy Pavla Steidla.

Absolventi výtvarné sekce Akademie MenART představí svá díla na výtvarné části festivalu, která je už 19 let nedílnou součástí Smetanovy Litomyšle. K vidění budou od 16. června do 7. července ve Vile Klára na zámeckém návrší ve společné výstavě nazvané „Na cestě“. Kromě prací 32 studentů a 28 pedagogů z celé ČR obsáhne výstava také díla jejich mentorů Pavla Mrkuse, Galiny Miklínové a Milana Caise.

„Podpory našich největších festivalů si velmi ceníme. Věnovat v rámci svého programu prostor nejmladším talentům je důležité symbolické rozhodnutí, které propojuje celý obor. Uznávaní umělci předávají své zkušenosti nejmladší generaci a pro tu je pak prezentace práce na prestižních festivalech skvělou životní zkušeností,“ dodává Dana Syrová, ředitelka Akademie MenART.

Svůj prostor dostali mladí umělci také na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro. Hudební dovednosti na něm předvedlo smyčcové kvarteto a celkem sedmnáct sólistů. Pozici sólisty a práci s orchestrem si vyzkoušelo osm z nich na abonentním koncertě se Západočeským symfonickým orchestrem pod vedením dalšího z mentorů dirigenta Radka Baboráka.

„Práce na operních áriích W. A. Mozarta pod vedením Radka Baboráka mě zcela naplňovala. Během všech zkoušek i provedení na dvou koncertech panovala velmi přátelská a milá atmosféra, díky které se skvěle pracovalo. Ačkoli ve svém životě pravidelně vystupuji se smyčcovým orchestrem, Západočeský symfonický orchestr je meta, která pro mě byla nepředstavitelná,“ přiznává absolvent akademie MenArt Jindřich Krstev z pěvecké třídy.

Originální vlastní tvorba absolventů programu MenART a interpretace muzikálových a populárních písní také zazněla koncem května v holešovické La Fabrice na koncertě ZUŠ Session pod vedením skladatelky Beaty Hlavenkové a zpěvačky Radky Fišarové.

Ivana Šalbabová

pro Taneční magazín

 

Bude »PANTHERA« hitem nové sezóny?

Nové hudebně taneční vystoupení 420people inspirovala slavná kniha Sapiens

Tvůrci nejnovějšího představení „PANTHERA“ nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE se inspirovali bestsellerem Sapiens, který pojednává o úchvatném a zároveň děsivém příběhu lidstva. Plná emocí, a především otázek, je také „PANTHERA“, která má premiéru 10. a 11. 9. 2019 v pražské La Fabrice. Těšit se můžete na skvělé taneční výkony a hudbu Jana Šikla složenou tanečníkům takříkajíc „pod nohy“. Za nápaditou choreografií stojí Václav Kuneš, zakladatel souboru, známý také z populární TV soutěže StarDance.

Proč jsme ze všech různých druhů lidí zůstali nakonec my, kteří o sobě rádi říkáme, že jsme pány tvorstva, i když si doslova pod rukama ničíme vše, co nám naši předchůdci zanechali?“ To je hlavní myšlenka nejnovějšího představení PANTHERA, jehož premiéru netrpělivě očekávají všichni příznivci umění nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE.

Po představení The Watcher jsem si říkal, že téma lidského těla a jeho schopností mě stále zajímá. Shodou okolností jsem se dostal ke knížce Sapiens – stručné dějiny lidstva od izraelského historika Y. N. Harariho, kde mě zaujala teorie o tom, že by vedle nás žilo třeba ještě dalších 5 druhů ,lidí´. Vždyť my ,sapiens´ kolikrát nejsme schopni tolerovat ani rozdílné barvy pleti či vyznání,“ přibližuje okolnosti vzniku a hlavní téma nového emotivního představení PANTHERA choreograf Václav Kuneš, umělecký šéf souboru 420PEOPLE.

Hudba „pod nohy“ a překvapivé rekvizity

Po minulé sezoně, kdy každé naše představení bylo s živou hudbou, bude ,PANTHERA´ jinak. Autorem hudby je Jan Šikl, se kterým jsem již několikrát spolupracoval jak u nás, tak i na představeních v Japonsku či Holandsku. Jeho hudba mi často připomíná filmovou hudbu, a to se mi právě k celkovému vyznění představení ,PANTHERA´ velmi hodí. Zároveň mít hudbu složenou takříkajíc ,pod nohy´ – je prostě skvělé,“ říká Václav Kuneš a dodává, že posledních pár premiér si také neumí představit bez kostýmů a stylingu Olo Křížové.

Velmi jsme si sedli i po lidské stránce a pro mě je důležité vědět, že se kostýmy budou dotvářet až do posledních okamžiků tak, aby co nejlépe vystihovaly i ty nejposlednější změny před premiérou,“ dodává Kuneš.

Scénografie se u představení „PANTHERA“ ujal Hynek Dřízhal, který podle Václava Kuneše dokáže vždy jeho téma posunout ještě někam jinam, a dá tak aktérům příležitost pohrát si i se scénou, což prý vůbec nebývá zvykem. „A je rád, a já také, když té scéně umíme vdechnout život,“ popisuje dobře fungující spolupráci choreograf.

A na otázku, zda se při představení „PANTHERA“ uplatní i nějaké zajímavé rekvizity, Václav Kuneš odpovídá: „O rekvizitách zatím nebudu mluvit, budou mít důležité místo a nechte se překvapit.“

»PANTHERA«

Umělecké obsazení:

Choreografie: Václav Kuneš

Hudba: Jan Šikl

Kostýmy: Olo Křížová

Light design: Michal Kříž

Scénografie: Hynek Dřízhal

Obsazení: Francesca Amante, Fanny Barroquère, Veronika Tököly, Viktor Konvalinka, Filip Staněk

PREMIÉRA: 10. 9. a 11. 9. 2019

La Fabrica

Kdo je 420PEOPLE?

420PEOPLE, soubor současného tance, do jehož názvu si tvůrci vepsali českou telefonní předvolbu, založili Václav Kuneš a Nataša Novotná na přelomu roku 2007/2008 po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána. Společná vize vybudovat v Praze svůj vlastní soubor současného tance dala vzniknout značce 420PEOPLE, která v současné době působí na české i mezinárodní scéně již 11 let. Soubor 420PEOPLE je spojením výjimečné interpretační úrovně, profesionality, promyšlené hravosti a odvahy, se kterou přivádějí na jeviště svých představení slovník současného tance, improvizaci jako součást tvorby a netradiční dialog s divákem formou diskuzí a dalších aktivit.

Foto: Pavel Ovsík (2), Jakub Sobotka a archiv (titulní)

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Ego aneb jak se jen zbavit soka?

Losers Cirque Company opět přináší humor, nadhled a dokonalou akrobacii

Soubor Losers Cirque Company nemusíme našim čtenářům představovat.  Losers se stali špičkou českých novocirkusových představení. Perfektní akrobacie, humor, vtip a napětí, to všechno divák na Losers miluje.

Představení Ego můžete od 24. listopadu vidět v divadle La Fabrica. Že je tam příliš malý prostor? Ego je spíše komornější představení, vystupují zde totiž pouze dva akrobaté, a to Petr Horníček a Jindřich Panský.

Myšlenka poměrně jasná,  starší sportovec zjišťuje, že na scéně se objevuje mladší rival. Co teď? Nabízí se vtipný scénář už sám o sobě a Losers společně s režisérem Danielem Špinarem a choreografem Radimem Vizváry  uchopili svou ideu za ten správný konec, nebojím se říct za ten nejlepší možný konec.

Na co se můžete těšit? Zdatný sportovec, hotový šampión, si zálibně prohlíží kruh svých medailí, skládá si je na sebe, s úctou  na ně hledí a s láskou a uznáním si je všechny navléká na krk. Hýčká si je. Je spokojený. S vervou cvičí, ladné pohyby plné síly a bojovnosti, přemety, pózy, skok  hned sem a zase tam.  Hudba se dramatizuje. Jenže … přichází mladší, silný, mrštný sok. Také se zájmem si prohlíží medaile a náš šampión je zběsile rychle všechny balí a zuřivě odnáší ze scény. Poměří síly. Kdepak, ten mladý je lepší.  Starší uléhá na zem a světelná show dokresluje doslova rozpad osobnosti, zničenou, neschopnou vstát. Svět se zbortil.

Boj. A znovu. Už drží svého soka a fackuje.., sráží ho k zemi.., snad by ho i zabil! Rival leží, konečně. Je už mrtvý? Ne, zvedá se. Jak na něj? Zkusí to přece znovu. Bojuje se jakýmkoliv způsobem.  Chůzí na vysoké noze (v dámských báječně barevných střevících s vysokým podpatkem), bojuje se tyčí, v zorbingových koulích, ve kterých  Lůzři obzvláště pobavili publikum.  Nicméně vyhrát se nedaří. Znovu rozpad osobnosti, hluboké zoufalství.

Cokoliv starší šampión dělá, mladší konkurent jej stále pronásleduje, sedí mu za krkem snad i při každodenních činnostech. Zničenému sportovci nezbývá nic jiného, než odejít do kláštera… a meditovat. Musí do svého nitra. Hledí klidně a nehnutě na svého soupeře. A náhle??!  Rival se rozplyne, padá ze svého vrcholu  (akrobat symbolicky padá z popruhů a visí jako mrtvý).

Možná v inscenaci Ego vidíme samotného  Petra Horníčka (spoluzakladatele a principála souboru), který si pravděpodobně i sám v sobě klade otázku, kdy je ten správný čas uvolnit místo mladším akrobatům.  Ovšem divák, při pohledu na urostlé, svalnaté tělo a ladné pohyby akrobata nemůže ani v nejdivočejší fantazii uvěřit, že by se snad Petr Horníček takovou myšlenkou zabýval. Přesto Petr sám říká: „Zásadním tématem každého tanečníka a akrobata je stárnutí těla. Je těžké dřít celý život a pak se smiřovat ještě v poměrně mladém věku s tím, že už na to vaše fyzické síly nestačí. Pro ego každého z nás je obtížné pokorně uvolnit místo dalším, silnějším a mladším.“ Připustíme-li si i to, že by Petr Horníček v akrobacii   uvolnil místo mladším, zůstane pořád prvotřídní  vyzrálou tvůrčí osobností.

Představením Ego se Losers opět vrátili (na rozdíl od vážnějších inscenací jako je Kolaps nebo Vzduchem) ke svému smyslu pro humor, který diváci tolik milují. Nad to je tu hluboké moudro, totiž že vnitřní síla znamená mnohem víc než fyzická síla, nejlepší boj je žádný boj a nejsilnější  je ten, kdo přemůže sám sebe. Losers v čele s Petrem Horníčkem představují nevyčerpatelnou studnici báječných nápadů, ať už je příběh velmi dobře srozumitelný, nebo naopak nechává rozehrát divákovu fantazii. Show Ego samozřejmě nepostr ádá dokonalou souhru těl, dechberoucí akrobacii,  herectví, vtip, nadhled, světelnou show,  vhodně zvolenou hudbu  a navíc, dámy, dvě krásná vytrénovaná polonahá mužská těla (Petr Horníček, Jindřich Panský), na která je radost  hledět.

Když tak přemýšlím, které z představení Losers bylo to nejlepší, nemohu se vlastně rozhodnout. Ale Ego určitě patří k tomu nejlepšímu, co Losers nabízí. Bravo!

Eva Smolíková

Foto: František Ortmann

Taneční magazín

Amazonky? Lovkyně lebek?

Premiéra „Amazonky“ Lenky Vagnerové a její Company proběhla – podle data 1. 11. – ve znamení tří jedniček. Originální představení by si však těch „známkovacích“ jedniček zasloužilo ještě daleko více.

Kult násilí se stále častěji a obnaženěji projevuje v našem běžném životě. A tím nejen v mediálně zpravodajské sféře. Nová původní česká i zahraniční jevištní tvorba stále naléhavěji reflektuje, ba nebojím se napsat často přímo vyzdvihuje fenomén násilí a zloby. Z té importované stačí kupříkladu poukázat na tituly chorvatského protestujícího režiséra Olivera Frliće – viz i zde nedávné recenze na jeho pražská představení „Prokletí“ Pod Palmovkou (TM 30. 10.), a jarní na inscenaci „Černá zem“ na festivalu Bazaar ve Studiu Hrdinů (TM 24. 3.). Avšak nevyhýbají se mu ani čeští tvůrci. Dokonce ani autorky. Tím nejaktuálnějším dokladem byla premiéra „Amazonky“ Lenky Vagnerové & Company 1. 11., v jejich takřka domovské pražské holešovické La Fabrice.

Provokujícím protimluvem se jeví být hned výraz „company“ v domicilu souboru. V našich divadelních vodách jsme tak povětšinou přijímali označení doprovodného sboru, tanečníků v pozadí… Prostě, „křoví“. Soubor Lenky Vagnerové však naopak tvoří, včetně muzikantů, jednolitý team work. „Company“ zde tentokrát chápejme jako jednolitý organismus, kde nikdo není upřednostňovaným sólistou, v němž má každý své přesné místo na slunci divadelních reflektorů.

Pokud jsem začal názvy, tak nyní k samotné podstatě „Amazonek“. V představení se v první řadě v žádném případě nejedná o souboj ženského a mužského světa. Nejsme svědky otevřeného ani jinotajného výkřiku sufražetek! Jsme účastníky živočišného souboje násilí a pokory. Agrese s nečinností. Dynamiky s letargií. Aktivity s netečností. A nebojím se napsat starých pořádků s novými. Pojem „amazonek“ zde tentokrát slouží spíše pouze jako určitý divadelní háv.

 Již nezvykle velká (hlediště La Fabriky teď bylo metrážně zkráceno a tím pádem strmější), scéna Michala Heribana napovídala, že se protentokrát bude jednat o „velkoplošnou projekci“. Kostýmy stejného autora pak svou tmavou jednoduchostí umocňovaly až černobílý šachový soboj dobra se zlem, v němž má černá nepokrytě navrch. Zpravodajská povinnost mi ukládá uvést Michala Heribana rovněž jako autora grafického designu a videa.

 Na rozdíl od představení „Lešanské jesličky“, na nějž jsem psal recenzi takřka přesně před rokem, mají „Amazonky“ daleko strukturovanější výstavbu. (Částečně je to i autorským scénářem, na rozdíl od minulé výchozí inspirace Františkem Hrubínem.) Jejich dějová i motivická linie patřičně graduje. V prvních dvou třetinách postupně, lineárněji, v závěrečné části až dynamickými „filmovými“ střihy.

Velkým kladem je zde zapojení mužů – hudebníků. Jsou nejen protiklady „amazonek“, nejen instrumentálními hráči, ale nenásilně přecházejí v herecké party. Díky choreografii Lenky Vagnerové tam plně zapadají a jejich pohybová kultura konvenuje s tančícími „amazonkami“. Oba nejen hudební interpreti Tomáš Vychytil a Hynek Obst tak dokonale spoluvytvářejí onu, již v úvodu vyzdviženou a vysvětlenou, jednolitou company. Zde nesmím, nikoli závěrem, zapomenout ani na „zvukového inženýra“ u mixážního pultu Andreje Jurkoviče. Dodal veškeré hudbě i zvukům ten potřebný tvar ve správný ; moment.

Vlastní hudba Tomáše Vychytila se jednolitě zapojuje do představení. Má v něm mnoho valérů. Od monotónního, až psychydelicky pulsujícího doprovodu až po provokativní hendrixovská kytarová sóla. Přes konkrétnější samplované reálné zvuky až po klidnější polohy, za něž by se místy nemusel stydět ani legendární blues-rockový mág John Mayall. Živá hudební produkce navíc dokazuje, jak mohou hudebníci aktuálně reagovat na tanečnice a naopak.

Jak z výše uvedeného vyplývá, přerody hudebníků v herce i naopak „amazonek“ v hudebnice si přímo vyžadují dokonalou režii. Té velmi podstatně napomáhá světelný park pod pomyslnou taktovkou Michala Kříže.

Vlastní divadelní tvar ukládá na všechny interprety obří fyzickou interpretační zátěž. Letmé přerody z tance, přes činoherní zkratku po akrobacii. To vše završuje další (a zvláště v českých divadelních intencích) neočekávaný prvek – bojová umění. Zde byl choreografce a scenáristce Lence Vagnerové nejen rádcem, ale defakto spoluchoreografem Radek Mačák.

Na interpretkách Fanny Barrouqére, Markétě Frösslové, Simoně Machovičové, Barboře Rokoszové i výše zmíněných hudebnících Tomáši Vychytilovi a Hynku Obstovi tak ležela nejen ohromná tíha vlastního odstínění jednotlivých postav, jejich přerodů, ilustrace agresivity v kontrastu s poddajností, ale rovněž nesmírná obtížnost fyzického rázu. A před tím opravdu mou baseballovou čepici dolů!

Pokud bych hodlal detailně a motivicko-historicky pitvat představení, tak zde logicky trochu uniká přímá souvislost „amazonek“ s klasickými lovkyněmi lebek. Ale to není na programu této recenze. Já osobně jsem lovkyně lebek chápal spíše v rovině lovkyň duší, mamonu a potažmo i v roli lovkyň mozků.

Velkým kladem „Amazonek“ je – kromě již zmíněné stavby scénáře – ohromný smysl pro nadhled a sebeironii. I vypjatá vraždící scéna je vzápětí shozena „filmovou“ parafrází kašírované krve. A vygraduje „zázračným obživnutím“ zavražděné. Ve vrcholu tak přímo geniálně parodujícím tradiční skupiny historického šermu, kde se téměř všichni povraždí a pak vyskočí a bojují dál.

Závěrem nesmím ponechat stranou zbývající realizační tým a zázemí. Produkcí se zabývala Andrea Vagnerová. V roli repetitorky je v divadelním programu uvedeno jméno: Lenka Krameriusová. Producentem představení byla Lenka Vagnerová & Company. Spoušť fotoaparátu mačkal Michal Hančovský. Představení bylo nastudováno ve Studiu Alta a Taneční škole Hes. Celý projekt podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury České republiky a La Fabrika. Mediálním partnerem byly Taneční aktuality.

Amazonky“ jistě rozčeří české divadelní vody. Dočkáme se jistě ambivalentních reakcí a ohlasů. A tak tomu má být. Moderní divadlo by totiž mělo mít ve svém popisu práce i přímou provokaci. A pokud je tato provokace – jako u Lenky Vagnerové – podpořena poctivým kumštem, tak jí není (téměř) co vytknout.

 

Foto: Michal Hančovský

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN