Divadlo Komedie přineslo vánoční pohodu s tancem v podání TANEČNÍHO CENTRA PRAHA
Taneční centrum Praha, konzervatoř-gymnázium, Mezinárodní centrum tance uvedli v pátek 13. prosince představení s jednoduchým výstižným názvem Vánoční taneční scéna 2019. Diváci zhlédli průřez tanečním uměním, předvedly se všechny ročníky od mírně pokročilých až po ty nejpokročilejší.
Večer zahájili ti nejmenší, nejroztomilejší. Ve svých červených vánočních kostýmech publikum doslova dojali.
Celkově se žákům TCP Praha nedá nic vytknout, přináší čistý tanec, perfektní pohyby, souhru.
Přesto musím vyzvednout skupinu G (7.- 8. ročník – pokročilí), která předvedla ukázku z představení Pražského komorního baletu s názvem Růže (choreografie Petr Zuska). Mladíci se vlastně ucházeli o svou vyvolenou, hudba Spiritual kvintetu nás přenesla do doby o pár století dříve. Divák opravdu tiše žasnul, zejména mužští tanečníci byli dokonalí jakoby ani nebyli z tohoto světa. A dívky se jim statečně vyrovnávaly. Nezbývá než říci, že kdo umí, ten prostě umí.
Atraktivní pro diváka byla také Japonská ukolébavka (choreografie Tereza Hloušková), kterou tančila skupina F(5.-6. ročník – pokročilí).
Veselou náladou sršela choreografie Elišky Novákové s názvem Umpalumpové, kterou tančila skupina B (2. ročník).
Dále jsme zhlédli např.Renesanční písně, Ave Maria, Tanec sněhových vloček a mnoho dalších.
Závěrem zazněly Vánoční zpěvy pod vedení Karla Louly, na klavír doprovázela Rosa Khlebnikova a Jan Thorovský a diváci si mohli zazpívat současně s 1.- 4.ročníkem také.
Příjemný vánoční večer končil číší vína a nezbývá než TCP popřát krásné Vánoce.
V A Studiu RUBÍN aktuálně, objevně i hluboce lidsky. █ Zrcadlící „Jezero“. █ Herecké hvězdy televizního seriálu „Ulice“ v daleko závažnějších úlohách. █ Režisérka s citem i erudicí. █
V malostranském sklepení historického domu „U tří korun“ se hraje nové, autorské a progresívní divadlo již déle než padesát let. U jeho zrodu zde stál legendární režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus. Později zde na dlouhá léta zakotvil vynikající režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. Pod vlajkou svého tehdejšího Divadla na okraji. A v něm se sešla skvělá parta herců. V čele s Ondřejem Pavelkou, Zdeňkem Duškem, Evou Salzmannovou, Lubošem Veselým, Lenkou Machoninovou, Ivou Hűttnerovou a Radkou Fiedlerovou či Ladislavem Matějčkem a písničkářem a skladatelskou oporou Miki Jelínkem. Nezapomenutelná z té doby je mužská role Hrabalova „Pepina“, v podání hostující Zdeny Hadrbolcové. Na tomto místě také začínal proslulý recitátor Mirek Kovářík s pořady mladých básníků „Zelené peří“. V novém miléniu pak toto divadlo ovládl humor. Byla zde inscenována populární komedie Petra Čtvrtníčka s Jiřím Lábusem „Ivánku, kamaráde“, o fotbalových rozhodčích a jejich uplácení. Úspěch v tomto divadelním sklepení sklidila i tehdy aktuální satira o někdejší političce Kristýně Kočí a jejich kabelkách. Ve stejně nastaveném trendu pak pokračoval dramatik, scenárista a režisér Petr Kolečko, který se zde vydal cestou svých nadlehčených autorských inscenací. Bez zajímavosti není, že v Rubínu také původně působili Michal Dočekal a Daniel Špinar, pozdější režiséři pražského Národního divadla. Nyní se tato komorní divadelní scéna vrací – pomyslným obloukem – opět k vážným tématům.
Anita Krausová, Vojtěch Hrabák a Jakub Gottwald v přestávkovém intermezzu v baru
Úvodem přiznám, že jsem – trochu záměrně – předem nečetl podklad dramatizace, oceňovaný román Biancy Bellové „Jezero“. Chtěl jsem se nechat, bez ovlivnění původním textem, uchopit a manipulovat režijní taktovkou režisérky Lucie Ferenzové.
Když jsem šel do Rubínu, vzpomínal jsem na dávné šansonové představení slovenské herečky a zpěvačky Emílie Došekové. Odehrávalo se pod poněkud dlouhým názvem: „Nepýtaj sa, moje dcéra, kto má klúče od jazera?“. Sice tehdy nebylo v Rubínu, ale v podobném úzkém a pospolitém divadelním prostoru tehdejšího Divadla Ateliér (dnes sídle „Ypsilonky“). Vnější tematika byla poněkud jiná. Jak jsem po půldruhé hodině zjistil, předem jsem se tímto dávným večerem motivoval dobře. Nejen směrem na východ… Obě představení – i když je dělí téměř pět desítek let – měla však velmi společné a silné noty. Civilnost, řešení jen zdánlivě banálních problémů, i problematiku daleko závažnější – ekologickou. A hlavně, ono niterné člověčenství. A toho všeho se režijně Lucie Ferenzová zhostila s nesmírným citem i zkušeností. Že by, jako v úvodu zmínění její zdejší předchůdci Dočekal a Špinar, také tato tvůrkyně mířila vstříc bráně „Zlaté kapličky“?
Jakub Gottwald jako stará dáma. V pozadí Vojtěch Hrabák a Jiří Štrébl.
Tematika z Ruska také skýtala možnost poprat se a konfrontovat s tradiční ruskou divadelní tradicí. Tedy ne, že bych přímo očekával nějaké čechovovské variace…
Jezero se však na jevišti (i v baru) Rubínu stává nejen symbolem, mýtickým pojmem, ale současně něčím, co máme všichni na dosah. Co se nám zdá vzdálené, ale přesto se nás týká mnohem aktuálněji, než si myslíme.
Režisérka i dramatizátorka v jedné osobě má zkušenosti z Divadla Komedie, divadla Na Zábradlí a je také zakladatelkou tohoto divadelního seskupení jménem Kolonie. Lucie Ferencová je navíc nyní v A studiu Rubín vedena jako umělecká šéfka. Nakolik měla volnou ruku? Při dramaturgii i vlastní režijní práci?
Osobně jsem během představení cítil, že je v něm Ferencová daleko silnější jako inscenátorka a režisérka. Jako autorka dramatizace místy sklouzávala v dialozích i monolozích k poněkud efektnějším slovním spojením a divácky oceňovaným „fórkům“. Snad v duchu minulé „Ivánkovské“, „kabelkové“ i Kolečkovy éry Rubínu? Ale bez znalosti původního textu předem, nejsem nezaujatě schopen toto hodnotit objektivníma očima.
Vojtěch Hrabák jako Nami a předseda v podání Jiřího Štrébla
V komorním prostoru Rubínu, kde jsou nám herci na dosah, neunikne žádná nejistota, přešlap či přeřeknutí. Divák má vše z první ruky. Doslova jako na dlani…
Mezi herci mile překvapil mladý, talentovaný Vojtěch Hrabák. Jediný zde nebyl zatížen rolemi několika Ustál obdivuhodně tíhu hlavní role. I přes to, že jeho úloha Namiho nebyla lineárně jednoduchá. Nevím, zda je synem tragicky zemřelého dramatika, dramaturga a divadelního kritika Martina Hrabáka? Ale každopádně má skvělý herecký potenciál. Tradičně nezklamal Jiří Štrébl. A to v několika, absolutně odlišných, rolích. Rovněž Jakub Gottwald potvrdil, také hned ve více postavách, že nezahanbí jméno jihočeského hereckého barda, spisovatele a publicisty Vladimíra T. Gottwalda (rovněž nevím, zda jsou spjati příbuzensky). A Anita Krausová obstála ve všech svých ženských hereckých úlohách v „Jezeru“ se ctí, elegancí (a v několika případech) i potřebným nadhledem.
Anita Krausová a Vojtěch Hrabák
Možná je dobře, že se v „Jezeru“ setkáváme převážně s herci z masově sledovaného nekonečného televizního seriálu TV Nova „Ulice“. Alespoň tedy pro ty, kteří nejsou každodenními návštěvníky divadel. Hrabák zde ukazuje, že umí výrazově odstínit daleko více, než mladého, vyplašeného vyděrače. Štrébl, že není oním šablonovitým zedníkem-alkoholikem a Jakub Gottwald naopak nikoli černobílým, schematickým ekologickým aktivistou.
Nikoli závěrem musím vyzdvihnout citlivou scénickou muziku Markéty Ptáčníkové.
Jakub Gottwald a Vojtěch Hrabák (zády), v pozadí Anita Krausová (opět v baru)
Viděl jsem druhou reprízu představení. Bylo vidět, že zřejmě oproti premiéře, vyzrálejší a patrně i usazenější.
Soubor Kolonie se v inscenaci „Jezero“ ukázal jako silný tým. Nejen herecky.A režisérka Lucie Ferenzová jako citlivá a kreativní tvůrkyně. A to není málo.
Přestávková část představení se odehrává i v baru divadla. Zde opět Jiří Štrébl v roli předsedy.
»Jezero«
REŽIE: Lucie Ferenzová
VÝPRAVA: Andrijana Trpković a Tomáš Bukáček
HUDBA: Markéta Ptáčníková
HRAJÍ: Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová
Představení, které má i svého dramaturga iluzí. Premiéra se blíží! Den „D“ = sobota 7. prosince 2019 v 19.30 až 21.00! Kde? V Divadle KOMEDIE, v Jungmanově ulici 1 v 110 00 Praze 1. Vstupenky již v předprodejích.
Panoptikum je o strachu z cizího a neznámého, o tom, co vše jsme schopní prodat a za jakou cenu, o hranicích a morálních hodnotách stojících na zisku a finančním profitu, o zábavě bez zábavy, o osamělosti, ale i o smíchu, odvaze, snech, lidské důstojnosti, kouzelníkovi a reflektorech.
Panoptika, nebo také freakshow, byly putovní společnosti, cestující od města k městu a vystavujících na obdiv kuriózní předměty, dovednosti a především lidi. Tak zvané „velmi zvláštní lidi“. V dobách, kdy Panoptika zažívala svou největší slávu, byla jediným možným útočištěm těchto osobností, které společnost zavrhovala a odmítala ze strachu z neznámého, jiného, odlišného.
A vystavovat ty, kteří neměli kam jít, bylo vydatným zdrojem příjmů pro majitele, tedy impresária. Ve společnosti hladové po lidském utrpení, kterým se může královsky bavit celá rodina, se před pokladnami panoptik táhly fronty ctihodných občanů, kteří chtěli být udiveni, pobaveni, zděšeni. Ženy se znechuceně odvracely od lidských abnormalit, děti si zakrývaly oči hrůzou a muži pohrdavě hleděli do očí stvůrám, které si sotva zaslouží být nazývány lidmi. Bytosti, ponížené na exponáty, bez osudu, snů a nadějí. A přitom lidé, kteří snili a toužili a chtěli žít a často byli lidštější než ti, kteří na ně hleděli užaslýma očima. Lidé s osudy, které by nikdo z nás nechtěl prožít a stejně hrdí a odvážní, milující a plní snů o budoucnosti, která nikdy nepřijde.
Ale co když slavná show přestává být atraktivní, putování po odlehlých místech přináší menší zisky a lhostejnější publikum? Co když už není účinkující předmětem výnosného podnikání, stává se břemenem a je potřeba se jej zbavit?
V jakých situacích ztrácí lidská duše pro druhého člověka hodnotu a kdy si naopak člověk zachová důstojnost a šlechetnost bez známky cynismu a zášti, bez pocitu křivdy vůči krutému okolí?
»PANOPTIKUM«
Choreografie a režie: Lenka Vagnerová
Hudba: Ivan Acher
Scénografie: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková, Jakub Kopecký
Účinkují: Andrea Opavská, Monika Částková, Zuzana Veselá, Michela Kadlčíková, Patrik Čermák, Michal Heriban, Filip Martinský
Dramaturg iluzí: Jiří Marek
Light design: Michal Kříž
Producent: Lenka Vagnerová & Company
Představení vzniklo v koprodukci Městských divadel pražských a Eisfabrik.
Představení vzniklo za podpory Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva Kultury.
