Rozhovor s herečkou, tanečnicí i pedagožkou PETROU JUNGMANOVOU

„Vybrala jsem si profesi, která mě naplňuje“

Petra hraje ve filmu, v televizi, v divadle. Kromě toho v rodném Kladně v Domě kultury vede taneční kurzy pro děti a dospělé. Držitelku ceny Thálie za Harry v muzikálu Babylon Petru Jungmanovou, která je maminkou dvou nadaných synů, její různorodá práce nejen baví, ale i naplňuje.

 Vyrůstala jste v Kladně, odkud pocházíte. V dětství jste se věnovala baletu. Čím jste chtěla být, co Vás bavilo? 

„Bavila mě spousta věcí! Tančit, zpívat, jezdit na koni, fandit rodičům, když měli pingpongový turnaj, jen tak si snít, dívat se na tatínka, jak hraje fotbal a přitom v tělocvičně viset na bradlech, chodit po kladině, jezdit na výlety. Ale to všechno mě baví i dnes! Od čtyř let jsem chodila do rytmiky k paní Vlastě Šeflové, na kterou dodnes s láskou a s díky vzpomínám. A pak jsem se pod jejím vedením věnovala scénickému tanci. Základy klasiky jsme také měli, ale ,špičkovkami´  jsem neprošla.“

Nejdříve jste vystudovala pedagogickou školu, rok učila na ZŠ tělesnou a hudební výchovu, zpívala ve folkové skupině Dekorace, se kterou jste vydala desku Noc svatojánská a pak šla na JAMU do Brna. Proč jste si vybrala muzikálové herectví?

„Já si ho vlastně nevybrala! Zaujatá tancem jsem hledala možnosti, jak se mu věnovat více a dál, přestože jsem neměla vystudovanou baletní konzervatoř. Po paní Šeflové se nás ujal její syn Miloslav, který mi během jednoho tréninku řekl, že se v Brně otevírá ,cosi s tancem´, ať to zkusím. Aniž bych cokoli dále zjišťovala, hned jsem poslala přihlášku na JAMU na tanečně-dramatický obor, který tam nikdy nebyl. Přesto jsem dostala odpověď, tenkrát to bylo vše na papíře a poštou, že jestli tím myslím obor muzikálové herectví, který se nově otevírá, existuje ještě možnost přijet na talentové zkoušky.“

V Brně jste zůstala a deset let jste byla v angažmá v Městském divadle, kde jste třikrát obdržela diváckou cenu Křídla pro nejpopulárnější herečku a cenu Thálie za roli Harry v muzikálu Babylon. Dnes hostujete na pražských scénách. V čem Vás mohou diváci vidět?

„V současné době hraju ve Švandově divadle v představení Kdo je tady ředitel? a v Divadle Palace v komedii Perfect Days. Bohužel, končí moje srdcová záležitost, hra Neila Simona Druhá kapitola. Ráda bych si zahrála se svými syny, tak hledám něco hezkého pro nás.“

Objevujete se také před kamerou – filmy – Den, kdy nevyšlo slunce, Duše jako kaviár, seriály – Stříbrná paruka, Místo nahoře, Místo v životě, Ulice, Labyrint, Bohéma, První republika… Čeká Vás něco nového před kamerou?  

„V létě jsem točila vtipnou komedii s režisérem Miloslavem Šmídmajerem Případ mrtvého nebožtíka. Průběžně natáčím postavu Evy Strouhalové, partnerku Martina Dejdara, v seriálu Specialisté.“

Vy jste se po letech vrátila k tanci, nejdříve v muzikálu Chicago. A pak jste v rodném Kladně v Domě kultury zavedla taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Jaký je o kurzy zájem?

„Když jsem s kurzy začínala, vůbec jsem netušila, co pro mě mohou znamenat. Na baletním sále improvizujeme, trénujeme různé taneční techniky, držení těla, posilujeme, skládáme choreografie… Letos již 8. rokem přichází asi třetina žen, které tančí od začátku kurzů, zbylá část se různě mění, vrací, obnovuje, je to paráda, sál je plný. A já mám radost, že po tanečních večerech odcházíme uvolněné a ,s rohlíkem na puse´. To mě těší a naplňuje! Loni jsem poprvé zkusila i taneční setkání pro děti. Je to mazec a děti jsou úžasné! Žádné výkonnostní a závodní kurzy, ale jen pro radost!“

Co Vás vedlo k tomu zavést tyto taneční kurzy? Co pro Vás znamená tanec?

„Když jsem se po narození mých dvojčat po pauze vrátila na jeviště a začala zkoušet taneční muzikál Chicago v divadle Pod Palmovkou v režii Stanislava Moši, říkala jsem si, co udělat pro to, abych se udržovala v kondici. Chyběly mi taneční tréninky Ivanky Kloubkové, které jsme měli v Městském divadle v Brně i třikrát týdně. A začít s tanečními kurzy a vést je, byl nápad, který mi vlastně vnukly taneční kamarádky z Kladna. Tanec pro mě znamená obrovskou vnitřní svobodu, ke které bych chtěla v životě dospět.“

Taky jste se vrátila k práci pedagožky a dva roky jste učila moderní tanec na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Co Vám to dalo?

„Tenkrát mě na konzervatoř pozvala na tříměsíční záskok moje taneční profesorka z JAMU a choreografka Yvona Balášová. Byly z toho dva roky. Zkušenost to byla skvělá. Ačkoli to nikomu nevadilo, sama jsem cítila, že pro výuku tanečních profesionálů mně samotné chybí hlubší znalosti klasického baletu. Zároveň jsem si uvědomila, že se raději budu setkávat s nadšenými amatéry než s budoucími profesionály, kteří školu většinou berou jako nutnou povinnost.“

Z manželství s hercem Vladimírem Dlouhým (1958 – 2010), máte dva syny Jana a Jiřího. Táhne je to také k umění?

„Oba kluci jsou všestranní. Sportují, tančí, stepují, Janík hraje na saxofon, Jiřík na klavír. Oba mají štěstí, že hrají ve třech inscenacích v Městském divadle v Kladně a moc je to baví. Na konci minulé sezóny se všemi šesti dětmi, které v divadle hrají, nazkoušeli během pár dní manželé Hronovi čtvrthodinové představení a mně spadla brada. Všechny děti byly skvělé, koncentrované, vtipné. Jak jsem již psala, těším se, až si alespoň s těmi svými jednou zahraju.“

Máte čas na odpočinek, koníčky?  

„Jsem na volné noze, což znamená úžasnou svobodu při výběru práce, ale nese to sebou i riziko, že na koníčky bude času až moc. Vybrala jsem si ale profesi, která mě baví a naplňuje a to je pro mě podstatné. A nabídky zatím přicházejí v pravý čas.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Festivalová pocta režiséru PETRU WEIGLOVI

Rusalka  na velkém filmovém plátně během televizního festivalu ZLATÁ PRAHA přinesla emotivní zážitky

Festival ZLATÁ PRAHA se připravuje dlouho dopředu. Režisér Petr Weigl  se na jeho letošní 55 .ročník velice těšil. Jenže…  Smrt přišla dříve. Česká televize se tedy rozhodla během festivalu ZLATÁ PRAHA uctít památku slavného  českého televizního, filmového i divadelního režiséra.

Filmový i divadelní režisér Petr Weigl ( * 16. března 1939 – † 14. července 2018) na archivním snímku s cenou Thálie za celoživotní přínos divadlu  (v roce 2016)

Večer 20. září byl tedy koncipován jako Pocta Petru Weiglovi.  Na programu byla Rusalka“ – filmové zpracování. Hned v úvodu večera zavzpomínal Tomáš Motl, výkonný ředitel ČT art a ředitel festivalu ZLATÁ PRAHA, na Petra Weigla a uvedl vzácné hosty. Tomáš Motl říká: „Celovečerní film Rusalka má pro nás veselou i smutnou příchuť. Tento film na velkém plátně, což nemáte možnost vidět často, je velmi unikátní zážitek.“

Diváci se zúčastnili besedy s hlavními protagonisty filmu Rusalka,  vyslechli si  vzpomínky Libuše Márové, Gabriely Beňačkové, Libora Peška a Milana Kňažka.

Libuše Márová (ztvárnila Ježibabu) vzpomíná: „Petr Weigl o svém životě nikdy moc nevyprávěl. Vlastně toho o něm moc nevím. Náš vztah byl čistě pracovní. Vážila jsem si ho, byl to nejen režisér, ale také dirigent.“

Libor Pešek (dlouholetý kamarád): „Petr byl společný otec všech lidí. Ale také měl pocit, že má vždy pravdu, hraničilo to až s povýšeností.  Na druhou stranu vyvážil tuto svou vlastnost tolika kladnými rysy… Bylo opravdu štěstí, že byl mým kamarádem.  Znali jsme se natolik, že poslední léta jsme už ani nemluvili, jen jsme se ‚přiblble‘  usmívali.“

Gabriela Beňačková  (zpěv – Rusalka): „Měli i neměli jsme se rádi. Byl komplikovaná osobnost. Byl ke mně velice přísný.  Ale uznávám, že to byl velký režisér.“

Milan Kňažko (princ): „Možná se říká, že jsem byl jeho obětí v práci, ale to není správně řečeno, s tím nesouhlasím.“

Protože čas utíkal, hned po těchto vzpomínkách hlavních protagonistů  běžel krátký film, který divákům přiblížil osobnost a život Petra Weigla (narozen 19. 3. 1939). Ten sdílí své pocity takto: „Umění vzniká z bolesti, nevznikne jen tak. Měl jsem to štěstí, že jsem uměl cítit hudbu, ztvárňovat hudbu, měl jsem dar imaginace“.

A samotná „Rusalka“? Tomáš Motl měl samozřejmě pravdu, když uvedl film se slovy, že „…velké plátno přináší unikátní zážitek“. Naprosto  souhlasím. Milovníci opery museli být doslova dojati až k slzám.  Ačkoliv nejsem zarytým stoupencem oper a upřednostňuji samozřejmě spíše tanec,  „Rusalka“ mi pronikla hluboko  do duše a do nejvyšší možné míry  jsem soucítila s nešťastnou bytostí, kterou tak dokonale vystihla Magda Vášáryová.  Petr  Weigl také zvolil pro roli Rusalky jímavý hlas Gabriely Beňačkové, ale filmovou hlavní roli svěřil Vášáryové.  Pronesl dokonce dost ostrá slova směrem k Beňačkové: „Ty zpívej, ty nehraj“. Možná v tu dobu byla tato slova pro citlivou Gabrielu Beňačkovou krutá, ale na druhé straně nebylo věrohodnější  herečky pro roli Rusalky  než Magdy Vášáryové.

Petr Weigl také řekl: „Nechtěl jsem dělat jen operu, vždy jsem chtěl dělat drama“.  A to se mu dokonale povedlo.  Při obsazování operních  snímků dával přednost hercům. Vybral nejlepší možné herce, nejlepší možné zpěváky, proto je jeho „Rusalka“ těžko něčím a někým překonatelná. Však také sopranistka Gabriela Beňačková zpívala roli Rusalky jako historicky první na scéně Metropolitní opery v New Yorku.

Výkony všech herců v „Rusalce“ jsou dechberoucí a člověku dlouho zůstávají v mysli všechny emoce, které tyto nešťastné, zrazované i obletované a milované bytosti prožívají. Rovněž prostředí bylo zvoleno s citem, těžko by se dalo vybrat lépe a momenty, kdy doc házelo k čarodějným přeměnám, přimějí diváka zírat s otevřenými ústy.

Každý malý detail filmu „Rusalka“ je propracovaný do posledního místa, ocitáte se ve světě pohádkových bytostí poznamenaných lidskými vlastnostmi.  Moudrá Ježibaba všechno ví a není zlá, jen vševědoucí a umí podle toho věci zařídit.  Rusalka, její sestry i otec se zmítají v bolesti způsobené lidskou  nestálostí  a pomíjivou vášní, která nakonec hlavní  aktéry dramatu zahubí, zkrátka, jak už to bývá.

Rusalka“ patří k nejznámějším dílům Antonína Dvořáka.  Předlohou mu byla „Malá mořská víla“, ale čerpá i z dalších zdrojů, např. z dramatu Gerhardta Hauptmanna „Potopený zvon“ či ze světa Erbenových balad. Světová premiéra „Rusalky“ se  uskutečnila 31. března  1901 v pražském Národním divadle pod taktovkou Karla Kovařovice a s Růženou Maturovou v titulní roli.

Foto: MTF ZLATÁ PRAHA

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

MARKÉTA VACOVSKÁ a „extrémní“ divadelní zážitek rok před Pražským Quadriennale

Pražské Quadriennale, největší mezinárodní přehlídka divadla a scénografie, a Studio Hrdinů spojují své síly

Pražské Quadriennale, největší mezinárodní přehlídka divadla a scénografie a Studio Hrdinů spojují své síly. V návaznosti na úspěšnou výstavu Extrémního kostýmu na PQ 2011, která rozostřila a rozmělnila hranice mezi tělem, kostýmem, prostorem, světly a zvukem, se 6. června 2018 od 20:00 ve Studiu Hrdinů odehraje performance MUD s tanečnicí

Markétou Vacovskou. Stylizovaný rituál, který si pohrává s nenápadnou výměnou pozic mezi hercem a divákem i realitou a imaginací, bude pozvánkou na další ročník Pražského Quadriennale. To se bude konat přesně za rok, tedy od 6. do 16. června 2019 v Průmyslovém paláci a na pražském Výstavišti, kam se vrátí přesně po 12 letech.

Performance  MUD ve Studiu Hrdinů bude prvním zážitkem nového ročníku PQ, které naplno vypukne doslova do roka a do dne. Prostor Studia Hrdinů je

sám o sobě vzpomínkou na výstavu Extrémního kostýmu, kterou pro PQ 2011 koncipovala kostýmní výtvarnice Simona Rybáková. Betonová textilie, pytle na suť, gáza, igelit, sochařská hlína, instalatérské konopí, škrobové lepidlo, zářivky i žárovky. To všechno nastřádá během expresivního rituálu MUD tanečnice Markéta Vacovská do zakouřeného sálu Studia Hrdinů.

Performance v koncepci Zuzany Formánkové a Ondřeje Kinského si dala nelehký úkol prozkoumat podstatu kostýmu a všechny významy, které s sebou na divadle může nést. Divadelní kostým se pro autory v režijní

spolupráci s uměleckým šéfem Studia Hrdinů Janem Horákem stává samostatným scénickým prvkem, ale i architekturou, která propojuje jak samotného performera, tak i diváka s prostorem. Společně nastiňují jedno z témat blížícího se PQ 2019 – znejistění hranice mezi akcí na scéně a manipulací s divákem.

„Příští ročník Pražského Quadriennale se nebude věnovat jednotlivým částem scénografie odděleně, ale zaměří se naopak na spolupráci umělců a samotný kreativní proces otevřený novým vlivům, nové inspiraci včetně těch nejodvážnějších nápadů. Právě díky odvážným krokům tvůrců, kteří se nebojí společně projít neustále se měnící krajinou lidské imaginace a přinést odtud leckdy i extrémní zážitek, přinese takový zážitek i Studio Hrdinů a to zejména odvážným divákům, kteří se nechodí do divadla jen bavit nebo odpočívat, ale především něco zažít,“ dodává umělecká ředitelka Pražského Quadriennale Markéta Fantová.

„Extrémní“ divadelní zážitek MUD představí 6. června ve Studiu Hrdinů performerka a tanečnice Markéta Vacovská, absolventka katedry pantomimy HAMU a členka souboru Spitfire Company. Za svůj výkon v představení One

Step Before The Fall získala na Fringe Festivalu v Edinburghu prestižní ocenění Herald Angel, cenu České taneční platformy 2013 v kategorii Tanečnice roku a Cenu Divadelních novin. Za svůj mimořádný výkon byla také zařazena do širších nominací na Cenu Thálie.

 

MUD, 6. června 2018 od 20:00

Studio Hrdinů, Dukelských hrdinů 47, Praha 7

Vstupenky: goout.net/cs/divadlo/mud/wwjxc

 

Foto: Vojtěch Brtnický

 

Eliška Míkovcová 

 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

VEČER PLNÝ HVĚZD aneb VELKOLEPÁ OSLAVA

Vlastimil Harapes oslavil na jeviští Státní opery Praha předem při večeru A TANČÍM DÁL své významné životní jubileum. Přišel mu popřát snad každý z umělců, s nimiž se někdy na pódiu či ve filmu setkal. A Taneční magazín byl samozřejmě také při tom! A rovněž mu srdečně přeje vše nejlepší a mnoho zdraví a energie v pedagogické i divadelní práci.

Druhé červencové úterý se zaplnilo téměř do každého místečka hlediště Státní opery Praha. Tedy bývalého Smetanova divadla, scény divadla Národního, kde na baletních prknech, která znamenají svět zářil držitel ceny Thálie, čestný člen Národního divadla i držitel množství domácích i zahraničních cen Vlastimil Harapes. Slavil tu předčasně své sedmdesátiny při večeru symbolicky nazvaném A TANČÍM DÁL. A oslava tohoto vpravdě renesančního umělce, který se zaskvěl před filmovými i televizními kamerami jako činoherec, ale také v roli zpěváka i moderátora, byla vskutku velkolepá. To vše v bezvadně fungující produkci Martina Franceho a jeho agentury Martin Produktion.

2773954_

Hned zpočátku se ujal oslavenec role nonšalantního hostitele u strylizovaného baru na civilně, ale účelně pojaté scéně. A úvodní skladbou na sebe upozornil Charlie´s Band Charlieho Blažka, který byl doprovodným hudebním tělesem celého slavnostního večera.

První gratulantkou byla semaforská herečka a zpěvačka Lucie Černíková, známá také jako půvabná barmanka z první série nekonečného televizního seriálu Ordinace v růžové zahradě I., která si společně s oslavencem zapěla song z legendárního muzikálu Divotvorný hrnec.

2773947_

Druhým „vinšujícím“ byl také semaforský herec, textař a skladatel Václav Kopta, syn legendárního textaře Pavla Kopty, známý z obou dílů Sněženek a machrů a aktuálně z role Hložánka v jiném nekonečném televizním seriálu Ulice. Ten oslavenci složil a věnoval vlastní autorskou píseň.

Třetí v pořadí byla taneční férie na motivy kultovního filmu Piráti z Karibiku v podání Michala Štípy. Oslavující baletní Mistr po ní nešetřil potleskem.

Náhle se uprostřed scény objevilo obří plátno a následovala ukázka z nezapomenutelného filmu Juraje Herze Den pro mou lásku. Hned po skončení přišla Vlastimilu Harapesovi popřát jeho filmová dcera Sylva Kamenická. Ta přijela až z Německa, kde již dlouhá léta žije.Vlastimil Harapes pak sám omluvil nepřítomnou partnerku z filmu Martu Vančurovou.

DSC_5267__kopieA

Zpěvačka a polovina z dua Kamélie Hana Buštíková přišla poté popřát jako Vlastimilova kolegyně z muzikálu Popelka. Samozřejmě si spolu zazpívali. A to i s královskými korunami!

DSC_5286__kopieA

Dalším gratulantem byl moderátor a herec Petr Jančařík. Jeho přání bylo civilní, lidsky neokázalé a o to spontánnější.

Opět následuje filmová ukázka z nezapomenutelného televizního filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku, kde si oslavenec zahrál roli sobě vlastní – baletního Mistra a šéfa baletu. (V čemž tehdy trochu předběhl dobu.)

HARAPES2

A přišlo přání od nepřítomné režisérky této televizní inscenace Marie Poledňákové, které přednesla s citem a elegancí herečka Zora Ulla Keslerová, bývalá manželka skladatele Petra Hapky.

Na scénu přišla slavná herečka a kolegyně oslavence z Mezinárodní konzervatoře Praha Gabriela Vránová. Bez mikrofonu přednesla s citem, tak, jak to jen ona umí, verše nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta.

Jí vystřídala Leona Machálková a Martin France s kolekcí muzikálových písní. Martin France již tradičně dokázal, že patří k velkým pěveckým talentům s neobyčejným rozsahem a citem pro naturel písní. Leona Machálková byla rovněž standardně vynikající.

DSC_5924__kopieADSC_5351__kopieA

Na řadě bylo další taneční vystoupení. Jednalo se milou jevištní anekdotu. Opět na motivy filmu. Tentokrát klasického francouzského Piti piti pa. To vše v choreografii Andrey Strakové.

Na vlně humoru pokračoval i další gratulant, ostřílený imitátor Petr Martiňák. Ten popřál hned ústy několika slavných osobností uměleckého i politického světa. Od nezapomenutelného Vlasty Buriána, přes Luďka Sobotu až po současné i minulé prezidenty.

2773930_

Jeviště na chvíli opustil doprovodný Charlie´s Band a to plně patřilo koncertnímu Mistru a kytarovému mágu Lubomíru Brabcoví. Jeho komorní melodie doslova přikovala diváky k sedadlům.

Na scénu přišla další zástupkyně vážné hudby – operní pěvkyně Dagmar Pecková. Nepateticky zavzpomínala i na své pěvecké začátky, jimž také zcela náhodou asistoval Vlastimil Harapes.Dodnes si prý pamatuje jeho tehdejší slova: „Zpěv je výborný, ale s tím pohybem musíte něco dělat.“ A to, že se jich správně držela, zapřičinilo, že si později podmanila celý operní svět.

Na scéně se znovu zjevilo filmové plátno. Diváky oslovila citace z dalšího filmu Juraje Herze Panna a netvor, kde si Vlastimil Harapes zahrál, v bizárním kostýmu od malíře Josefa Vyleťala – ono zvíře!

Gratulantkou byla sama filmová Kráska – slovenská herečka Zdena Studénková. Její půvab a citlivá slova zaujala snad celé vyprodané divadlo.

IMG_7531

Na jeviště jako tři sudičky vtančily Veronika Žilková, Hana Talpová a Marcela Březinová. Zazpívaly si s oslavencem rozverné melodie a také mile popřály.

Marcela Březinová pak ještě sólově zazpívala rockový šanson, který patřil k vrcholům večera.

To bylo i předznamenáním další důležité chvíle. V ní se na pódiu představila národní ředitelka Hnutí speciálních olympiád Martina Středová. A z rukou Martina Franceho za pořádající agenturu obdržela šek na 62 300 Kč. To bylo dáno částkou 70 Kč z každé prodané vstupenky na tento slavnostní večer. Vlastimil Harapes je totiž dlouholetým čestným prezidentem této bohulibé a prospěšné organizace umožňující sportovat a zapojovat se do běžného života i postiženým lidem.

Hned poté na scénu přichází herec a současný Ministr obrany pan Martin Stropnický. Další z patronů večera. Svému kolegovi popřál mnoho štěstí v politice. Již i náš Taneční magazín uveřejnil zprávy o tom, že Vlastimil Harapes hodlá v nejbližších volbách kandidovat do Senátu.

Opět filmová ukázka, tentokrát z psychologického filmového dramatu Operace mé dcery, kde si Vlastimil Harapes zahrál jednu z hlavních rolí.

A popřát mu přišla další filmová dcera. Tentokrát sestra zlatého olympijského medailisty MUDr. Lukáše Pollerta a manželka filmového producenta Ondřeje Trojana – Klára Pollertová -Trojanová.

Následovalo další velice podařené taneční číslo dvojice Kateřina Hrstková a Lukáš Bartůněk. Tentokrát na motivy Kráska a zvíře. Oslavenec ani po něm nešetřil komplimenty a potleskem!

Na filmovém plátně se tentokrát objevil Vlastimil Harapes ze scény Valpružina noc z díla Faust a Markétka. Diváci si tak opět připomněli vrcholnou baletní éru oslavence.

Stylově následovalo upřímné a lidské přání Vlastimilovy dlouholeté kolegyně, tanečniče, herečky a pedagožky Michaely Vítkové.

A šlo se pomalu do finále.

Slavícímu Mistrovi přišla upřímně, nepateticky a s úsměvem na rtech, jak je jí vlastní, popřát herečka-komička Uršula Kluková.

Předposlední píseň – legendární song Pavla Žáka Maluj zase obrázky – patřil bývalé manželce oslavence, mnohonásobné Zlaté slavici, zpěvačce, herečce a textařce Haně Zagorové.

DSC_5750__kopieADSC_5954__kopieADSC_5962__kopieA

A závěrečná tečka jaksi symbolicky patřila opět divadlu Semafor. Jeho hlavní protagonisté Jiří Suchý a Jitka Molavcová si s Mistrem Harapesem zazpívali finální píseň, ktertá byla ještě dvakrát vytleskána!

DSC_5821__kopieA

Závěrem Vlastimil Harapes přijímal ovace ve stoje! Taneční magazín se symbolicky řadí do fronty gratulantů a přeje Vlastimilu Harapesovi mnoho úspěchů na divadelních prknech i v pedagogické roli.

IMG_9928A

Michal Stein

Foto: archiv Martin PRODUKTION

Taneční magazín