Moravská filharmonie spojila hudbu Bedřicha Smetany, Karla Kovařovice a Antona Brucknera

Koncert pro klavír a orchestr f moll, Orchestr povede Robert Jindra

Na čtvrtek 12. ledna pozvala Moravská filharmonie cenami ověnčeného klavíristu Marka Kozáka, který přednese Koncert pro klavír a orchestr f moll Karla Kovařovice. Koncert s titulem Hledání kořenů a patriotismus v hudbě zahájí Předehra k opeře Tajemství, jedno z nejdokonalejších děl Bedřicha Smetany, zazní také Symfonie č. 4 Es dur „Romantická“ Antona Brucknera. Symfoniky povede dirigent Robert Jindra.

Moravská filharmonie v Redutě znovu přivítá jednoho z nejvyhledávanějších tuzemských dirigentů Roberta Jindru. Od sezony 2022/2023 je hudebním ředitelem Opery Národního divadla v Praze a je také hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Patří k nejoblíbenějším dirigentům jak olomouckého orchestru, tak publika.

Zakladatel moderní české národní hudby Bedřich Smetana sice nedosáhl takového mezinárodního uznání jako Dvořák, Janáček či Martinů, jeho tvorba se však ve zdejších zemích stala svrchovaným kulturním a politickým symbolem – byl nazván „duchem země“. Tuto skutečnost lze zdůvodnit zejména jeho schopností propojit své veřejné působení s aktuálním společenským děním a také jeho pečlivým výběrem námětů pro své opery, které zblízka znázorňují národní obsah. V létě roku 1877, kdy již zcela ztratil zbytky sluchových vjemů, se Smetana ujal dalšího libreta proslulé básnířky Elišky Krásnohorské. Vzniklá cituplná operní komedie o malých a velkých tajemstvích a o hledání skutečných pokladů. Opera Tajemství tehdy rozšířila námětový rozsah českých hudebně-dramatických děl o příběh z maloměstského prostředí, ve kterém vystupují rázovité postavy, jako jsou zedníci, děvečky, myslivci, družičky či pouťový zpěvák. Předehra k opeře Tajemství byla komponována jako poslední část díla, Smetana coby mistr polyfonních technik se do ní odvážil vložit rozsáhlou komplexní fugu. Ačkoliv je zřídka hranou Smetanovou operou, hudebními znalci je jednoznačně považovaná za skladatelovo stavebně nejdokonalejší a nejzralejší operní dílo.

Jméno skladatele Karla Kovařovice je širšímu publiku méně známo. Tento všestranný hudebník výtečně ovládal hru na klavír a také působil v mnoha českých orchestrech jako klarinetista či harfista. Není bez zajímavosti, že Kovařovic byl prvním interpretem Smetanova dua pro housle a klavír, a že 11. června 1881 při otevření nové budovy Národního divadla hrál klarinetové sólo za scénou ve Smetanově Libuši. Svou jedinou koncertantní kompozici Koncert pro klavír a orchestr f moll op. 6 napsal ve věku pětadvaceti let, a to pro svůj oblíbený nástroj – klavír. S olomouckým orchestrem jej přednese Marek Kozák: „Je to tak trochu unikát. Forma klavírního koncertu přilákala u nás v druhé půli 19. století pouze Antonína Dvořáka, Vítězslava Nováka a právě Kovařovice. Jeho koncert je dle mého názoru srovnatelný s ostatními velikány. Má vše, co pozdně romantická hudba může nabídnout,“ uvedl k dílu pianista.

Jméno Marka Kozáka je obvykle spojováno s neomylnou technikou, smyslem pro proporce a gradaci, s bohatou paletou rejstříků, obrovskou muzikalitou a vnitřní pokorou k notovému zápisu. Hudební cesta devětadvacetiletého pianisty se dlouhodobě pojí s úspěchy v mezinárodních soutěžích. Nedávno se stal laureátem mezinárodní klavírní soutěže Gezy Andy v Curychu, jedné z nejprestižnějších a nejobtížnějších.

Koncert uzavře Symfonie č. 4 Es dur „Romantická“ Antona Brucknera. Skladatel se dočkal prvního značného veřejného uznání teprve ve svých pětasedmdesáti letech, kdy už měl na kontě pět symfonických děl a mnoho chrámových kompozic. Bylo to na premiéře jeho Romantické symfonie, kterou v únoru 1881 provedli Vídeňští symfonikové pod vedením slavného dirigenta Hansa Richtera. Úzkostlivý a nadmíru sebekritický skladatel začal dílo komponovat už v roce 1874. Zmíněným vídeňským orchestrem byla tato první verze skladby odmítnuta a označena za zmatenou a šílenou, pouze první věta se hráčům zdála životaschopná. Následovaly několikanásobné radikální úpravy symfonie, Bruckner dokonce znovu zkomponoval některé věty. Úpravy skladatele však neměly konce, nicméně verze z roku 1880 se stala nejčastěji uváděnou. Vídeňští symfonikové si tehdy uvědomili, že na notových pultech mají vskutku mistrovské dílo, publikum bylo zcela nadšené a potleskem vyvolávalo skladatele po každé odehrané větě, ovšem názory kritiků byly značně rozdělené. Hlavním důvodem zřejmě bylo Brucknerovo favorizování tvorby Richarda Wagnera, což mu „antiwagneriáni“ v čele s Eduardem Hanslickem nemohli odpustit. Není bez zajímavosti, že tvůrčí odkaz obou těchto skladatelů byl oblíben v nacistickém Německu, a že zrovna Brucknerova „Romantická“ zazněla jako poslední dílo před pádem Berlína a stala se tak symbolem pádu nacismu.

Koncert začíná v 19 hodin, veřejná generálka se uskuteční tentýž den od 9.30 hodin. Beseda s umělci se koná od 18.00 hodin v Mozartově sále. Provede jí Veronika Paroulková, předplatitelé na ni mají vstup zdarma.

Podrobný program a vstupenky naleznete na webových stránkách Moravské filharmonie Olomouc www.mfo.cz.

Klára Mars

pro Taneční magazín

Festivalová pocta režiséru PETRU WEIGLOVI

Rusalka  na velkém filmovém plátně během televizního festivalu ZLATÁ PRAHA přinesla emotivní zážitky

Festival ZLATÁ PRAHA se připravuje dlouho dopředu. Režisér Petr Weigl  se na jeho letošní 55 .ročník velice těšil. Jenže…  Smrt přišla dříve. Česká televize se tedy rozhodla během festivalu ZLATÁ PRAHA uctít památku slavného  českého televizního, filmového i divadelního režiséra.

Filmový i divadelní režisér Petr Weigl ( * 16. března 1939 – † 14. července 2018) na archivním snímku s cenou Thálie za celoživotní přínos divadlu  (v roce 2016)

Večer 20. září byl tedy koncipován jako Pocta Petru Weiglovi.  Na programu byla Rusalka“ – filmové zpracování. Hned v úvodu večera zavzpomínal Tomáš Motl, výkonný ředitel ČT art a ředitel festivalu ZLATÁ PRAHA, na Petra Weigla a uvedl vzácné hosty. Tomáš Motl říká: „Celovečerní film Rusalka má pro nás veselou i smutnou příchuť. Tento film na velkém plátně, což nemáte možnost vidět často, je velmi unikátní zážitek.“

Diváci se zúčastnili besedy s hlavními protagonisty filmu Rusalka,  vyslechli si  vzpomínky Libuše Márové, Gabriely Beňačkové, Libora Peška a Milana Kňažka.

Libuše Márová (ztvárnila Ježibabu) vzpomíná: „Petr Weigl o svém životě nikdy moc nevyprávěl. Vlastně toho o něm moc nevím. Náš vztah byl čistě pracovní. Vážila jsem si ho, byl to nejen režisér, ale také dirigent.“

Libor Pešek (dlouholetý kamarád): „Petr byl společný otec všech lidí. Ale také měl pocit, že má vždy pravdu, hraničilo to až s povýšeností.  Na druhou stranu vyvážil tuto svou vlastnost tolika kladnými rysy… Bylo opravdu štěstí, že byl mým kamarádem.  Znali jsme se natolik, že poslední léta jsme už ani nemluvili, jen jsme se ‚přiblble‘  usmívali.“

Gabriela Beňačková  (zpěv – Rusalka): „Měli i neměli jsme se rádi. Byl komplikovaná osobnost. Byl ke mně velice přísný.  Ale uznávám, že to byl velký režisér.“

Milan Kňažko (princ): „Možná se říká, že jsem byl jeho obětí v práci, ale to není správně řečeno, s tím nesouhlasím.“

Protože čas utíkal, hned po těchto vzpomínkách hlavních protagonistů  běžel krátký film, který divákům přiblížil osobnost a život Petra Weigla (narozen 19. 3. 1939). Ten sdílí své pocity takto: „Umění vzniká z bolesti, nevznikne jen tak. Měl jsem to štěstí, že jsem uměl cítit hudbu, ztvárňovat hudbu, měl jsem dar imaginace“.

A samotná „Rusalka“? Tomáš Motl měl samozřejmě pravdu, když uvedl film se slovy, že „…velké plátno přináší unikátní zážitek“. Naprosto  souhlasím. Milovníci opery museli být doslova dojati až k slzám.  Ačkoliv nejsem zarytým stoupencem oper a upřednostňuji samozřejmě spíše tanec,  „Rusalka“ mi pronikla hluboko  do duše a do nejvyšší možné míry  jsem soucítila s nešťastnou bytostí, kterou tak dokonale vystihla Magda Vášáryová.  Petr  Weigl také zvolil pro roli Rusalky jímavý hlas Gabriely Beňačkové, ale filmovou hlavní roli svěřil Vášáryové.  Pronesl dokonce dost ostrá slova směrem k Beňačkové: „Ty zpívej, ty nehraj“. Možná v tu dobu byla tato slova pro citlivou Gabrielu Beňačkovou krutá, ale na druhé straně nebylo věrohodnější  herečky pro roli Rusalky  než Magdy Vášáryové.

Petr Weigl také řekl: „Nechtěl jsem dělat jen operu, vždy jsem chtěl dělat drama“.  A to se mu dokonale povedlo.  Při obsazování operních  snímků dával přednost hercům. Vybral nejlepší možné herce, nejlepší možné zpěváky, proto je jeho „Rusalka“ těžko něčím a někým překonatelná. Však také sopranistka Gabriela Beňačková zpívala roli Rusalky jako historicky první na scéně Metropolitní opery v New Yorku.

Výkony všech herců v „Rusalce“ jsou dechberoucí a člověku dlouho zůstávají v mysli všechny emoce, které tyto nešťastné, zrazované i obletované a milované bytosti prožívají. Rovněž prostředí bylo zvoleno s citem, těžko by se dalo vybrat lépe a momenty, kdy doc házelo k čarodějným přeměnám, přimějí diváka zírat s otevřenými ústy.

Každý malý detail filmu „Rusalka“ je propracovaný do posledního místa, ocitáte se ve světě pohádkových bytostí poznamenaných lidskými vlastnostmi.  Moudrá Ježibaba všechno ví a není zlá, jen vševědoucí a umí podle toho věci zařídit.  Rusalka, její sestry i otec se zmítají v bolesti způsobené lidskou  nestálostí  a pomíjivou vášní, která nakonec hlavní  aktéry dramatu zahubí, zkrátka, jak už to bývá.

Rusalka“ patří k nejznámějším dílům Antonína Dvořáka.  Předlohou mu byla „Malá mořská víla“, ale čerpá i z dalších zdrojů, např. z dramatu Gerhardta Hauptmanna „Potopený zvon“ či ze světa Erbenových balad. Světová premiéra „Rusalky“ se  uskutečnila 31. března  1901 v pražském Národním divadle pod taktovkou Karla Kovařovice a s Růženou Maturovou v titulní roli.

Foto: MTF ZLATÁ PRAHA

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN