David Coria patří mezi světové špičky španělského Flamenca. V prosinci vystoupí spolu se svou taneční partnerkou Anou Morales poprvé v České republice, absolvují vystoupení v Praze, Brně a Hradci Králové. Šarmantního, energického Španěla vám chceme představit v prvním rozhovoru, který právě před svou cestou do ČR poskytl
Davide, patříte spolu se svou taneční partnerkou Anou Morales ke světovým špičkám flamenca… Co pro vás tanec znamená?
„Tanec znamená svobodu. Mé tělo a moje mysl mají absolutní svolení dělat a cítit, co je jim blízké a vše se ‚tak nějak‘ propojí. Tanec se stal modelem mého života a vlastně jedn&iacut e;m z hlavních komunikačních funkcí, které jsem našel. Tanec je v podstatě vyprávění příběhu.“
Proč je pro Vás FLAMENCO tak atraktivní?
„Flamenco není jen samotný tanec, ale kultura. Je to koneckonců výraz lidí. Z mého rodiště, od mých předků. Má rituální charakter, který vás spojuje se zemí, s jejími kořeny a tím i samotného se sebou. Proto je tak atraktivní. Je to perfektní platforma pro možnost cítit a vyjadřovat vše, co chcete a potřebujete.“
Poprvé se letos v prosinci představíte v České republice. Těšíte se?
„Těším. A doufám, že budeme vzájemně sdílet nadšení a radost z umění a z představení s těmi, kteří toto mají rádi. Ať si publikum užije a vychutná zážitek. Mají jedinečnou šanci být v bezprostřední blízkosti kultury s názvem Flamenco a naším cílem s mou kolegyní Anou Morales je, zajistit jim tento fantastický prožitek.“
Byli jste už někdy v ČR, například v Praze?
„Ne. Nikdy jsem nebyl v České republice. Vždycky jsem slyšel, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě. Těšíme se, že poznáme pražské ulice, památky, kulturu a lidi.“
Máte povědomí o tom, jak jsou na tom Češi s tanečním uměním?
„Viděl jsem několik videí vašich tanečních a folklorních umělců. Velmi mě překvapili, protože mají v něčem technickou podobnost s flamencem. Cítí rytmus, což je důležité. I když vaše tance mají trochu jinou energii, než jakou máme ve flamencu, jsou opravdu krásné. Vím, že Češi jsou velmi kulturní národ a rádi se baví.“
U nás v ČR máme už několikátým rokem velkou TV Show StarDance aneb když hvězdy tančí, kde známé osobnosti soutěží v různých tanečních stylech. Je něco podobného u Vás ve Španělsku?
„V současné době bohužel ne. Před několika lety již ve španělské televizi existoval taneční program s velkým počtem diváků, ale to nemělo nic společného s Flamencem nebo španělským tancem. Jeho cílem byly moderní tance jako funky, hip-hop atd. Vidíte, v něčem jste patrně dále, než my. (úsměv) „
Kdy jste Vy začal s tancem?
„Tancuji od mala. Začal jsem v šesti letech u nás doma, kde jsem se narodil. Celá naše rodina, včetně bratrů, milovala Flamenco, takže jsem tím byl v podstatě odkojen. Jsem za to rád, protože je to něco jiného, když z toho člověk vyloženě vzejde. Ale podobně je to asi i u vás, když třeba od mala je někdo vychováván ve folklórních tancích nebo v rodině tanečníků“ .
Kdy je nejvyšší čas začít tancovat, chcete-li být profesionál?
„Tak jako v každé disciplíně, pokud se jí chcete věnovat profesionálním způsobem, je vhodné začít co nejdříve. Přesto jsou ve světě Flamenco veliká jména, která začala až v pozdějším věku, jako je Belén Maya, který, pokud si pamatuji, začal až v 19 letech. Ale pokud budeme mluvit jako laici, tak jakýkoli věk, okamžik a čas je ideální. Bylo by úžasné, kdyby všichni lidé mohli prožít svobodu, kterou nabízí Flamenco (a jakékoliv umění obecně). Určitě bychom všichni byli trochu šťastnější.“
Jaké další styly Vás baví, nebo co rád tančíte, když ne flamenco?
„V naší kultuře je španělský tanec sérií velmi krásných disciplín: školní bowling, folklór, stylizovaný tanec atd. Když mi bylo osmnáct, působil jsem v Národním baletu Španělska, ale opravdu mě nic neuspokojuje tak, jako Flamenco.“
Jaké další koníčky či zájmy máte?
„Rád bych zdůraznil, že pro mě Flamenco není koníčkem. Jak jsem říkal, stalo se mým způsobem života, stejně jako „cestou k vydělávání na živobytí“. Je to moje profese, ale zároveň styl života. Miluji svět umění obecně, jako je hudba, malba, divadlo atd. Rád chodím do divadla, na koncerty, nebo jen tak na YouTube sleduju různé tance, ale i hudbu. Pak taky hodně fyzicky cvičím, čímž si takzvaně čistím hlavu a uklidňuji se.“
Prozradíte našim divákům něco ze svého soukromí?
„Ve Flamencu je dopis, který říká: ,Ale proč chcete vědět o mém soukromém životě, když se o něj nikdo jiný nestará…?´ (smích) Nevím, asi bych o sobě řekl, ze jsem velmi temperamentní a posedlý svou prací… a zakončil bych to takovým malým příměrem: Jsem muž, který doma snídá málokdy.. (smích)“
Tanec je většinou spojený tak trochu s erotikou, se ženami… Co vy a ženy? Jaký typ žen se Vám líbí?
„Není nic atraktivnějšího než sebevědomý člověk. A to platí u žen také. Co mě na ženách baví? Pokud vědí, co chtějí a s jistotou jdou životem, v němž se i potýkají s věcmi, jenž je potkávají. Je fajn, když si žena umí v životě poradit, a také, pokud má smysl pro humor. A samozřejmě pro tanec (úsměv).“
Musí tedy žena, se kterou žijete, umět tančit nebo milovat tanec?
„Tak v mém životě momentálně není žádná žena. V současné době mě obklopuje hned několik žen a s tím si zatím vystačím. Jsou to mé sestry a má matka…A na profesionální úrovni už víte, že přijedu s Annou Morales, která je vynikající tanečnicí a skvělým přítelem.“
Jaké máte plány a přání do dalších let?
„V současné době jsem v procesu vytváření mého nejnovějšího projektu nazvaného Anonymous, který představen v březnu 2019. Také různě jezdím po světě s představeními, které jsem nastudoval v minulosti. V krátkodobém horizontu plánuji tančit, tančit a zase tančit, dokud to mé tělo dovolí. Hovoříme-li o budoucnosti, chtěl bych rozvinout svůj aspekt coby choreograf a režisér, abych mohl být vždy v tomto uměleckém světě co nejvíce aktivní, což je právě ono “Flamenco”. Spojit hudbu, pohyb, příběh. Zkrátka žít tancem….“
Děkujeme
Největší světové hvězdy flamenca – David Coria, Ana Morales se letos poprvé představí v České republice. Diváci a milovníci tohoto žhavého tance si je užijí na třech místech, v Brně, Praze a Hradci Králové. S kytarovým doprovodem předního španělského skladatele a hudebníka můžete zažít ohromující zážitek. Nepůjde jen o “obyčejné taneční představení”, ale o formu s názvem “Pallabra Y Gesto”, což je v českém překladu Slovo a gesto
FLAMENCO – David Coria a Ana Morales Palambra Y Gesto (Slovo a gesto)
Milovníkům baletu MICHALA ŠTÍPU rozhodně představovat nemusíme. Elegance, přirozenost, ideální tělo a půvabná tvář. Tolik superlativů by v mnohém člověku vyvolalo představu, že Michal musí být protivný a příliš sebevědomý. Tak to je hluboký omyl. Michal je příjemný společník, milý, skromný (i přesto, že si je vědom svých hodnot), vtipný a skutečně nejedné ženě při pohledu na něj srdce zaplesá. Ideál. Je i jeho osud ideální? Michal se ochotně podělil s TANEČNÍM MAGAZÍNEM o své životní zkušenosti.
K baletu Vás přivedla Vaše maminka. Bavilo Vás to, nebo jste tančil jen z donucení?
„Chodil jsem od malička s mámou do divadla a pohyb mě opravdu velice zajímal, bylo to ve mně. Když mě máma dala do baletní školy, tak mě to moc bavilo. Na konzervatoři je to už něco jiného, přísný režim, školu jsme měli od sedmi do šesti hodin, někdy od osmi hodin a skutečně celý den jsme pracovali, takže musím říct, že člověk opravdu žádné dětství nemá. Tanec mám natolik rád, že mně všechno vykompenzoval. Kdo je na konzervatoři z nějakého donucení, nebo si není úplně jistý svým zájmem, pro toho je to kruté.“
Nenapadlo Vás v té době, že byste raději dělal nějaký sport jako jiní kluci?
„Sport je stejná dřina jako tanec, nebo alespoň si to myslím, nemohu úplně srovnávat, ale pořád tam musí být výkon, musíte trénovat. A pro mě stát na jevišti je něco, co se nedá popsat. Původně jsem se chtěl věnovat zpěvu nebo hrát. Když jsem se začal věnovat tanci, tak se mi vlastně herectví splnilo, sice trošku v jiném slova smyslu, ale pořád platí, že balet herectví obsahuje.“
Na tanečníka mnoho lidí nahlíží tak, že dělá nemužné povolání (Přitom musíte neustále zvedat své ženské protějšky, takže co může být mužnějšího?) Cítil jste se někdy urážený nebo zraněný těmito názory?
„Určitě, můžu rovnou zrovna říct, že jsem to měl z první ruky. Můj táta balet neuznával, to byl přesně tenhle případ. Odrazoval mě a nebýt mámy, tak bych se tanci asi nikdy nevěnoval. Až po několika letech, kdy se začaly dostavovat úspěchy, teprve začal na balet nahlížet nějak jinak. A ve škole je to kruté – kluk, který dělá balet… Nevím, jestli je dnes situace lepší, ale za mých mladých let tomu tak nebylo. U dívky je to jiné, tam se tanec nějak předpokládá.“
Takže jste si to protrpěl…
„Protrpěl je silné slovo. Ale prožil jsem to se vším všudy.“
A přesto nevzdal…
„Nevzdal. Mě to opravdu těšilo a musel jsem kvůli baletu i měnit školu, protože v té době se ještě ve školách ,směnovalo, čímž myslím střídavé ranní a odpolední vyučování. A já jsem tedy musel chodit na školu, která ,směnování´ neměla, abych mohl hodiny baletu navštěvovat.“
Co vlastně pro Vás bylo na celé té taneční kariéře to nejtěžší?
„Musím říct, že v mém baletním životě jsem měl neuvěřitelné štěstí. Pár měsíců po nástupu do divadla jsem začal dostávat sólové role. Nejtěžší je vždy si svou roli obhájit a stále všechny přesvědčovat o svých kvalitách.“
Co mělo největší podíl na Vašem úspěchu? Talent? Dřina? Štěstí?
„Od každého trošku. I talent musíte mít, i muzikálnost, ale hlavně štěstí. Nesmírně záleží na tom, kdy přijdete do divadla, kdo je šéf, jaký má repertoár, jestli dává přednost mladým, zda se typově pro něj hodíte… Já jsem měl zrovna štěstí, protože v té době právě končila jedna éra tanečníků, takže jsem byl „novou vlnou“, zkrátka, hodil jsem se. Snažil jsem se dělat nějaké konkurzy i mimo Českou republiku a musím říct, tedy spíše se pochlubit, že jsem se dostal kamkoliv, kam jsem dělal konkurz. Přesto jsem nějak cítil, že kořeny mám v České republice. Spíše jsem si „namastil ego“, že na to mám, abych odešel do zahraničí, ale raději jsem zůstal. Po několika sezónách v Brně jsem začal hostovat v Národním divadle v Praze, to byl pro mě úplně nový svět. Všechno bylo jinak než v Brně. Praha pro mě představovala ,Zlatou kapličku´, byla to taková meta České republiky. Nemůžu říct, že jsem byl šťastnější. V každém období bylo něco. Kdybych zůstal v Brně, tak bych možná stejně tak tančil hlavní role, ale nezatančil bych si takové role jako v Praze. A Praha pro mne znamenala opravdu štěstí. Ať už šlo o choreografy, které si Brno nemohlo finančně dovolit , a díky tomu, že jsem tančil s takovými známými jmény, tak jsem se dostal i do zahraničí, což byl pro mě dar.“
Michal Štípa jako sólista v baletu pražského ND „La Bayadère“ (premiéra 2014)
Opravdu byste neodešel do zahraničí?
„Uvažoval jsem o zahraničí, ale pak jsem se vždy zalekl a zůstal. Nejsem asi typ člověka, který by z rodného hnízda vylétl kamsi daleko.“
Prožíval jste také nějaké strasti?
„Myslím si, že strasti teprve přijdou, až začne člověk myslet na to, co bude dělat dál na sklonku své kariéry. A já už začínám přemýšlet…“
Tanečník také musí být stoprocentně zdravý, že?
„To určitě.“
A co taková „běžná“ artróza?
„To už mám…“
Znamená artróza konec taneční kariéry?
„Bolí to, ale překonávám ji. Samozřejmě v normálním životě by to tolik nevadilo, ale v baletním světě je to jiné.“
Cítíte úbytek sil?
„To ano. Kolem dvaceti, pětadvaceti let až do takových dvaatřiceti, jsem věděl, že pokud vynechám trénink, tak po prázdninách ,naskočím´ velmi rychle. Ale teď už vím, že mi to nějakou dobu trvá a stojí to víc sil. Věřím tomu, že toto cítí všichni lidé, kteří se nějak pohybují, třeba sportovci, je to asi stejné.“
Takže shrnuto, začátek byl hladší. A co tedy plánujete dál?
„Dobře, připusťme, začátek trval vlastně plus mínus dvacet let. No, teď velice záleží na tom, kdy si člověk řekne „dost“. Určitě už přemýšlím o tom, co budu děla dál. Musí také přijít i ta příležitost, čeho se člověk může chopit. Nejhorší situace nastává, když tanečníci, kteří nemají prakticky žádnou možnost další tvorby nebo jakékoliv práce, chtějí zůstat na jevišti za každou cenu. Toho bych se opravdu rád vyvaroval. Nechci být tanečník, kterého musí z jeviště ‚vyhánět‘, pro mě je lepší odejít z vrcholu, později je to velice smutné.“
Nevidíte budoucnost v tvorbě choreografií či ve výuce?
„Jak se realita nebo osud vyvine, to zatím nevím, samozřejmě už učím a rád bych se tomu věnoval i dál. Rád bych učil na taneční konzervatoři, myslím si, že bych dokázal žákům předat své vědomosti, chtěl bych se věnovat pedagogické praxi. Co se týče choreografie, letos na jaře jsem měl možnost udělat choreografii pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a velice mě to bavilo. Vybral jsem si výborný tým, který se vzájemně doplňoval, byl jsem z toho nadšený. Viděl jsem tu práci i z druhé strany, jinak, než kdybych jenom tančil. Tanečník nevidí tolik do práce choreografa, co všechno to obnáší. Zjistil jsem, že to není čistě jen o tanci. Choreografii bych se rád věnoval, něco už mám rozplánované, tak uvidíme. Bylo by fajn dostat nabídku pozici šéfa nějakého souboru. Ta nabídka samozřejmě musí nejdříve přijít a také být akceptovatelná, abych ji mohl přijmout.“
Dělal jste rovněž modeling, ale ta situace je tam skoro ta samá, je to zkrátka práce mládí…
„Ano, to je pravda. Jednu dobu jsem se modelingu hodně věnoval, ale samozřejmě bylo moc práce v divadle, takže jsem už neměl tolik času.“
Bavilo Vás to?
„Bavilo. Vypnul jsem, dělal jsem něco jiného než balet. Takový ten exhibicionismus, který v baletu musí být, na molu byl ten samý a bez námahy. Předvedl jsem se, bylo to fajn. Jde-li o věk, tak se člověk může věnovat fotomodelingu, tam ten věk zase nehraje takovou roli. Ale v modelingu jako takovém asi ano.“
Věnoval byste se modelingu i teď?
„Kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se tomu rozhodně nebránil. Ale je pravda, že jsem proto zatím vůbec nic neudělal…“
A co zpěvu?
„Já si myslím, že už jsem starý na to, abych začínal ve zpěvu. Nebo lépe řečeno, abych něco dokazoval. Asi bych se naučil nějak zpívat, to připouštím, ale aby ze mě byla nějaká popová hvězda, to tedy ne…“
Mohl by to být jen koníček…
„To ano, ale já potřebuji něco, co mě uživí, ne koníček. Nevidím ve zpěvu perspektivu. Určitě je to práce, která by mi nahradila balet, kdybych ho už nedělal. Ale také na zpěv musí být talent a člověk musí být v něčem výjimečný. Také může skončit ve sboru, nebo být profesionál. Já jsem typ člověka, který v daném oboru vynikat chce. A nemyslím si, že bych byl takový talent, aby mě to uspokojilo, kdybych dnes začal zpívat.“
Stále útočíte na nejvyšší příčky?
„Celý život, už od konzervatoře Vás učí, že musíte být ve všem nejlepší, dokonalý, mít dokonalé pohyby.. takže, je těžké být jiný. Vyrůstat v tomto oboru je fajn, ale horší je, když z toho vyjdete. Všichni po Vás chtějí dokonalost celý život, takže jaká další práce vás dostatečně uspokojí?“
A návrhářství?
„To ne. Baví mě sice bytový design, ale ani tomu bych se nevěnoval. Neumím vůbec malovat a to je pro návrháře velice důležité.“
A založit rodinu neplánujete?
„Ne. Já mám šest psů a tím pádem mám šest dětí. Je to velice těžké skloubit rodinu s divadlem. V souboru je spousta tanečníků, kteří jsou spolu od rána do večera, to je taková velká rodina. Někdy je to fajn, ale někdy je to na duševní kolaps. Jste neustále v té samé společnosti a pokud už máte nějaký vztah a rozejdete se, musíte dál pracovat společně jakoby se nic nestalo a pak to může být někdy těžké.“
Hrajete spíše romantické role. Jste v reálném životě také romantik a umíráte pro lásku, nebo jste spíše chladnější typ, který city tolik neprožívá?
„Musím říct, že spíše dříve jsem k lásce přistupoval jinak než teď. Byl jsem opravdu vždycky romantický a jsem dodnes, to ano, ale dříve jsem ke vztahům přistupoval automaticky, vlastně jsem měl štěstí na lásku do určité doby.“
Po vystoupení býváte obvykle v obležení fanynek. Jste rád obletovaný, nebo byste už raději šel domů?
„Jak kdy. Někdy je člověk tak vyčerpaný, že je rád, že jde domů a někdy mě to představení tak strašně nabije energií, že si rád posedím nebo konverzuji.“
Máte dokonalou postavu. Dáváte si pozor na jídlo? Co takhle hamburger před vystoupením?
„Před vystoupením nic takového. Když mám představení, tak jím maximálně do jedné hodiny. Je lepší tančit s prázdným žaludkem, člověk se necítí těžce. Lépe se pohybujete, i když máte hlad. Ale jinak jím všechno. V našem souboru se nikdo nijak moc v jídle neomezuje. Pro někoho je to možná těžší, protože má horší spalování, pro někoho je to lehčí. Člověk s horším spalováním se už musíte; trošku hlídat. Záleží na vrozených dispozicích a na těle každého tanečníka. Balet je umění mladých a estetika je velice důležitá. Tlustý princ, to by asi moc neprošlo, i když znám i takové případy. Ale stále platí jedna věc, jdete-li na balet, chcete vidět něco jiného než je běžný život a tím je právě balet výjimečný.“
Nemáte občas pocit, že v současnosti se už balet přehání, baletky třeba občas stojí svému partnerovi i na hlavě a podobně…
„To jsou už trošku artisti, no.“ Ale je to krásné, když je to vkusně udělané.
Jak se na to díváte? Je dobré smíchat balet s artistickým uměním?
„Já teď odpovím z pohledu diváka. Už jsem vlastně říkal několikrát, že je moc důležité, pokud jdu na nějaké představení, abych odcházel s pocitem, že jsem něco prožil. Je mnoho tanečníků, jak u nás, tak v zahraničí, kteří představení odtančí brilantně, ale prožitku tam moc není. Raději od techniky nepatrně ustoupím, ale potřebuji příběh a emoce trošku prožít. Představení je něco jiného, než to, co v životě prožíváte, proto vlastně jdete do divadla. Nevadí mi moderní díla, nebo zmodernizovaná, ale všechno má své hranice. Mám-li jít na představení, které znamená jen současnost, kterou právě prožívám, tak sem chodit nemusím, já chci vidět něco jiného.“
Balet na špičkách se sice uznává jako nejvyšší forma umění, ale také nejtěžší a pěkně to bolí. Přemýšlel jste někdy o jiném směru v baletu? Nebylo by třeba přínosné, aby se netančilo na špičkách?
„Ale v tom je právě balet tak výjimečný!! Tenhle obor nemůže dělat každý, jen pár lidí, proto je tak mimořádný a prestižní.“
Stojí takové utrpení za to?
„Stojí. Je to opravdu bohužel jepičí, tedy velmi krátký život. A záleží hodně na štěstí. Není to jen na dispozicích a talentu, což je také samozřejmě důležité, ale štěstí sehrává nejdůležitější roli. I když v dnešní době už se věci změnily. Dříve po úrazu menisku tanečník končil, dnes jde život dál, jako kdyby se nic nestalo. Jednoduše, když vcházíte na jeviště a něco vás bolí, neříkám, že o tom nevíte, ale je to jiné, nevnímáte to.“
Co myslíte, proč tanečníků v Čechách spíše ubývá?
„V současné době je úroveň tance na velmi vysoké úrovni a stále se vyvíjí. Hranice jsou otevřené a kdo je opravdu hodně dobrý, tak se snaží dostat do zahraničích souborů. Podmínky jsou tam stále lepší než u nás, i přesto, že se v ČR finanční situace zlepšuje, stále se to nedá srovnat. Ale nápor, který je u nás na tanečníky kladený, je stejný jako v zahraničí.“
Michal Štípa na scéně pražského ND v baletu „Vertigo“ (premiéra 2016)
Zhodnotíte-li výkony českých umělců a výkony umělců v zahraničí, jsou Češi lepší, stejní, horší?
„Co se týče Ruska, které bylo dlouhou dobu na vrcholu, tak zůstalo stát a ‚svět šel dopředu ‘. Ale neplatí to úplně doslova, protože francouzská a ruská škola jsou velice rozdílné. Neviděl jsem naživo Bolshoi Theatre, ale viděl jsem záznamy a divil jsem se, že takoví tanečníci tam vystupují, a to myslím v negativním slova smyslu. Jsou tam i hvězdy, to je v každém zahraničním divadle, ať už v Pařížské opeře, v Londýně, v Americe. Když budu brát v úvahu moderní tanec, jakýkoliv jiný soubor zatančí moderní tanec a ruský soubor stále bude tančit klasiku. Nechci ‚házet všechny do jednoho pytle‘, ale i některé ruské hvězdy, se kterými jsem měl možnost být na jevišti, tančily jen klasiku. Nevím, jestli je to tím, že nechtějí nebo nedokáží ‚povolit ledy‘. Možná je to jejich ruskou školou. V Brně na konzervatoři moderní tanec, jak ho známe v Praze, nebyl. Byl jsem často zaškatulkovaný do klasiky, a když jsem přišel do divadla v Praze a dělal jsem něco moderního, tak jsem to vůbec nechápal. Takže školou je to určitě také.“
Nemrzí Vás, že nemáte moc volna a svůj život jste vlastně musel propracovat?
„No, já jsem s odpočinkem opravdu ,na štíru´. Když nejsem v divadle, tak učím, když neučím, tak se věnuji tvorbě choreografií, když netvořím choreografie, tak se věnuji zahradě. Zahradu se snažím stále budovat, kopu, ryji, takže té energie ze sebe vydávám strašně moc a je fakt, že to na sobě už cítím, potřebuji zvolnit. Já jsem v současné době nesmírně vytížený. Příští sezonu nastupuji na vysokou školu, budu dojíždět do Brna, protože tam je dálkové; studium, tady v Praze mi dálkově studovat neumožnili. Na konzervatoři učit mohu, vyšší odborné vzdělání mám, ale přesto je lepší mít vysokou školu. Pracovní doba v divadle nepřeje studiu, zkrátka nastoupíte v deset hodin a pracujete do šesti hodin. Pokud máte představení, tak pracujete do dvou hodin a potom večer, protože před představením potřebujete nabrat síly. Takže vlastně nemáme možnost žádné rekvalifikace. Jste tady od rána do večera, jednoho dne skončíte, klidně vám řeknou : „tak jdi“, ale vy nemáte nic a nemáte kam jít. Myslím si, že tohle je velmi zlé pro tanečníky. V zahraničí je to přece jen jiné, výdělky jsou vyšší, tanečníkům odebírají z platu nějaké peníze a až skončí kariéru, jdou na rekvalifikační kurz. V Čechách nic takového není. Některé instituce se už snaží něco obdobného vybudovat, ale výsledek je zatím nulový. Politici nemají zájem. Důchody pro tanečníky se zrušily. A přitom tanečníků není tolik, aby právě jejich důchody stát zruinovaly. Je to kultura, tanečníci se jí věnují celý život, zničí si tělo a nemají nic.“
Máte ještě nějaký pracovní sen, který si chcete splnit?
„Jsem typ člověka, který nemá moc rád překvapení, i když tohle také neříkám přesně. Jednoduše, když mám všechno naplánované a vím dopředu, co mě čeká, je to pro mě fajn. Ale pokud prožívám nejistotu, tak to je to pro mě strašné. Takže já bych už rád měl jasno, co vlastně budu dělat, a rád bych měl stanovený jasný cíl, ke kterému bych se vůbec propracoval. Až se toto usadí, tak teprve budu moci tvořit další věci.“
Takovou osobnost nemohl TANEČNÍ MAGAZÍN opominout. Simona Assione patří k předním českým performerkám. Na rozdíl od mnohých ostatních má však základy kariéry vydlážděné praxí v kamenných divadlech i standardnějších souborech. Posuďte sami: působila v Laterně Magice, operním souboru Národního divadla v Praze, Státním souboru písní a tanců i jiných tradičnějších scénách. Také tanečně doprovázela Lucii Bílou a další muzikálové hvězdy v představení „Zahrada rajských potěšení“. S uznávanou Ninou Vangeli – Hruškovou spolupracovala při inscenaci „Návrat Odysea“. A naopak Michaela Jacksona parafrázovala na hudbu Jana Klusáka v Divadle Kolowrat v rámci jeho operní aktovky. Z trochu jiného uměleckého soudku je její spolupráce s filmovým režisérem Pavlem Jechem ve filmu „Hitmen“.
Později se začala s neústupnou pravidelností objevovat na open setkáních, na scénách jako pražské Divadlo Akropolis, Alfred ve dvoře, na improvizačních večerech nebo na neobvyklých symbiózách výtvarného umění a tance. A to nejen na vernisážích.
Spolupracovala i s rozličnými hudebníky. Od jazzového Jiřího Stivína, přes folkaře Václava Koubka, až po Tony Ducháčka a jeho rockovou kapelu Garage, i s mnohými dalšími…
Později se Simona začala věnovat i workshopům a pedagogické práci. Nyní žije zpět v rodném Brně, kde jsme jí za TANEČNÍ MAGAZÍN položili několik otázek.
Jak ses v dětství dostala k cílenému uměleckému pohybu?
„Máma, která mívala odjakživa vztah k umění i sportu, mne v dětství ve čtyřech letech přivedla ke krasobruslení. A potom k umělecké gymnastice. Ke sportu jsme obě měly vztah i proto, že blízko nás bydlel slavný cyklista, vítěz Závodu míru Vlastimil Moravec. A od sedmi let mě máma přihlásila na balet. Konkrétně na taneční škole Ivo Váni – Psoty. Z tehdejších pedagogů nemohu nevzpomenout profesorku Hájkovou. Ta ve mně viděla talent. Tak mně doporučila absolvovat přijímací zkoušky na hudební taneční školu při konzervatoři. To samé mi radil herec Mirek Středa. Potom jsem ty příjímačky zvládla a absolvovala úspěšně konzervatoř až k maturitě.“
Co Tě k tanci inspirovalo?
„Hlavně příroda. Už jako malá jsem ráda tančila v lese, kde mezi stromy prosvítalo sluníčko a v jeho paprscích jsem se cítila velmi šťastná, nebo na kopcích na kameni.(Stejně jako v Bretani u moře i pro moji tvorbu mě to inspiruje dodnes).“
Účinkovala jsi v dětském studiu Divadla na Provázku?
„V dětském studiu na Provázku ne, ale hrála jsem dětskou roli liščátko. V Národním divadle Brno v Lišce Bystroušce. A potom v sedmnácti letech ještě na konzervatoři v brněnském televizním studiu Typos jsem účinkovala v pořadu ,Zpívání při vínečku´ se sourozenci Hankou a Petrem Ulrychovými a Divadlem Na provázku (takže tento pořad pak často uváděla tehdy Československá televize).“
Chodila jsi do tanečních?
„To vás musím zklamat. Ne, nechodila. Na škole bylo hodně dalších tanečních aktivit. Ty základní klasické tance jsme měli v rámci školy.“
Byl a je někdo Tvým tanečním vzorem?
„Neříkám tomu vzor, ale spíše inspirace. Tak třeba Madam Isadora Duncanová, která se nechala inspirovat přírodou a antikou. Protože jako vodnářka jsem antická. A v dalším případě mě inspirovala Carolyn Carlson, kterou jsem měla možnost vidět v Paříži, konkrétněji v představení ,Nebe peklo ráj´.“
Jak ses rozhodovala pro studia na taneční škole?
„V taneční přípravce na konzervatoř po doporučení profesorky, že mám talent.“
Co Ti dala Tvá profesionální angažmá?
„Hodně moc pro můj další samostatný individuální vývoj pedagoga, choreografa ve svých vlastních projektech.“
Pracovala jsi v zahraničí?
„Ještě ve škole na HAMU jsem byla vyslána na stáž do Paříže, potom jsem si zaplatila semináře v Provence.“
Proč ses později orientovala na improvizaci a performaci?
„Protože mě nebavilo určování, co a jak mám dělat v kamenných divadlech, propagovala jsem hlavně, co mě baví a co chci. Dostala jsem na své projekty dvakrát grant od Open Society Found – nadace George Sorose. Jedna moje premiéra byla v Roxy (dnes NoD) v Dlouhé ulici – ,Život v bludišti´. A ta druhá v Alfrédu ve dvoře v roce 2003 – ,Žena zkoumá terén´.“
Jak si vybíráš pro vystoupení hudbu?
„Tak nějak improvizačně, podle chuti a nálady. Třeba na Vyšehradě live hudba bicí, perkuse, s Václavem Koubkem kabarety v Baráčnické Rychtě, s Tony Ducháčkem a jeho skupinou Garage a jinými.“
Není tajemstvím, že jsi žila s výtvarníky, pojímáš choreografii tím pádem více výtvarně?
„Určitě ano. Kupříkladu s Pavlem Opočenským jsme si hodně rozuměli v uměleckých sférách . Dále s Josefem Žáčkem, se kterým jsme natáčeli tanec v Egyptě u moře. Také bych ráda zmínila kamarádku Janku Vidovou, která mi dodala hodně inspirací. Ještě bych uvedla Petra Kvíčalu, od kterého jsem měla červený pigment k představení ,Nachově ztracená´ v divadle Kašpar.“
Věnuješ se rovněž taneční výuce a pedagogice, je nutné mít hodně trpělivosti?
„Ano, výuce a pedagogice jsem se věnovala mnoho let, na základních uměleckých školách a také dávám soukromé lekce a taneční kurzy a workshopy – intuitivní tanec, základy baletu, jazzbalet i další disciplíny. Pochopitelně, práce s dětmi chce určitou trpělivost, ale pokud to člověk dělá s radostí a láskou a pojímá to formou hry, tak jí ani moc být nemusí.“
A co chystáš v nejbližší době?
„Moc ráda bych chtěla spolupracovat s Laternou Magikou a obnovit představení z Alfréda ve Dvoře. Totiž, inspirovalo mě jejich vystoupení ,CUBE´, ve kterém jsem viděla hodně prvků ze svých dřívějších představení. Zatím mě to ale neumožňuje zdravotní stav – mám již více než rok velké problémy s kolenem.“
Tak tentokrát opravdu nebude závěrečné popřání zdraví pouhou formální frází. I za TANEČNÍ MAGAZÍN a jeho čtenáře držím palce!
Lenka Krenková je úžasná, skromná žena. Dělá ji šťastnou, když tančí a dělá tancem radost druhým. A zejména, když naučí své svěřence umění vyjádřit tancem vše, co cítí – a tak si uvolnit duši. Jejím mottem je: „Když tančím, tak hořím“. Po vystudování pedagogické školy učila ve školce. Pak si Lenka založila soukromou taneční školu „Modern Dance Plamínek“. V Praze 4 a 3 má na základních školách své „tancovny“. Tam chodí na své hodiny děti – od nejmenších po největší, i dospělé. Lenka staví na tom, že každá holčička, ať malá, velká, tlustá či tenká dokáže být při tanci krásná a šťastná. Pracuje s dětmi i dospělými, často i maminkami malých tanečnic. A časem dokázala vytvořit krásnou partu, v níž si všichni vzájemně pomáhají. Není tam rivalita ani závist a skutečně se navzájem mají rádi. V takové atmosféře se dají i s tancem dělat zázraky. Právě proto na závěrečném vystoupení (v červnu v kulturním domě Mlýn ve Stodůlkách v Praze 13), kde všechny skupiny tanečnic od nejmenších po dospělé představují své celoročně připravované choreografie, jejich rodiče a přátelé často pláčou dojetím.
Jak jste se dostala k tanci, respektive rytmickému pohybu?
„Prý jsem tancovala od momentu, co jsem se naučila chodit. Moje máma byla výtvarnice a když v roce 1977 přišel čas na zájmové kroužky, nastoupila jsem do tehdejší Lidové školy umění (nynější Základní umělecké školy) na výtvarný obor. Osud tomu chtěl, že vedle byl taneční sál a ten mě lákal daleko víc. Parkety, tyče, zrcadla, pianino, piškoty, tak tehdy taneční sály vypadaly. Tomu se nedalo odolat. Brzy jsem zběhla od výtvarničiny k tanci.“
Kdo Vás první pro tanec získal?
„Celou taneční průpravou nás vedla paní učitelka Rákosníková. A já – i díky ní – začala inklinovat k výrazovému tanci. Klasika mou doménou nikdy nebyla. Tím bylo jasné, že dveře státní konzervatoře pro mne zůstanou uzavřené. V té době jiná možnost, jak se živit tancem, nebyla nebo jsem alespoň o ní nevěděla.“
A co tedy bylo dál…
„Začala jsem se pomalu smiřovat s faktem, že ze mne tanečnice prostě nebude. A nastoupila jsem na střední pedagogickou školu. A souběžně dále navštěvovala hodiny paní učitelky Rákosníkové v Lidové škole umění. Až do svých osmnácti. Pak následovala práce v mateřské škole Jeseniova v Praze 3 na Žižkově, svatba, dítě.“
Ale co mimo práci a rodinu?
„Něco ale stále v mém životě chybělo – tanec. Nutit manžela, aby šel se mnou tancovat, bylo marné. Až přišel den, kdy jsem zjistila, že manžel i syn mají své koníčky, zatímco já sedím doma a čekám. Naštěstí se doba změnila. Taneční centra již nebyla pouze pro děti a mládež. A tak jsem pro sebe objevila Dance Perfect, abych se nejistě vrátila k tanci. Pokorně do začátečníků, s hrůzou, že uslyším: ,……to už pro vás není´. Po první lekci jsem se opravdu dozvěděla, že tyto lekce pro mne nejsou. Ale nikoli kvůli věku. Prý musím chodit na pokročilejší lekce. Štěstím jsem tenkrát tancovala i po chodníku cestou domů.“
Kdo Vás tehdy vedl?
„Měla jsem velké štěstí na lektory, nejvýrazněji mě asi ovlivnili Jarek Cemerk, Rosťa Šrom, Věrka Ondrašíková a Martin Vraný.“
Ale z frekventantky kurzů jste se stala postupně sama jejich vedoucí. Jak k tomu došlo?
„Osud mne totiž vedl dále. V mateřské škole tenkrát každá učitelka vedla nějaký kroužek. Na mě vyšel sportovní. Ačkoli jsem absolutní sportovní antitalent. Zatímco já jsem si s dětmi házela míčem, běhala či závodila, tak kolegyně zatím na tanečním kroužku učila mazurku. Časem se vedení tanečního kroužku uvolnilo a bylo nabídnuto mně.“
Tak to jste určitě byla ve svém živlu?
„Zajímavé je, že zatímco učit malé děti sport mne nechávalo klidnou, výuka tance mě vyděsila. Věděla jsem již toho o tanci tolik, že jsem si myslela, to nezvládnu. Paradox. Nakonec jsem kroužek vzala a začala s předškolními holčičkami zkoumat taneční pohyb. A šlo to. Dokonce výborně. Byla jsem spokojená, aniž bych tenkrát tušila, že s nimi budu tancovat, i když jim bude patnáct let a více.“
Ale to ještě nebylo všechno…
„Osud prostě existuje. Mám na to pro sebe další důkaz. S kamarádkou jsme jednou navštívily astrologický seminář. Na závěr astroložka každému řekla jednu záležitost, kterou mu hvězdy chystají. Mně bylo řečeno, že mi do měsíce přijde nabídka nové práce. Přišlo mi to v ten okamžik jako blbost. O to větší bylo překvapení, když mi další týden zavolalo Kulturní a rodinné centrum Nová Trojka z Prahy 3, že bývalé tanečnice z mateřské školy chtějí pokračovat. Opět s rozpaky jsem tedy začala učit pár hodin tance i tam.“
Nezůstalo však pouze u třetího pražského obvodu?
„Dále následovala vyhraná soutěž Pražská mateřinka a na ní těhotná paní porotkyně s nabídkou učení ve studiu Tulipán v Praze 6. To už se s celodenní prací v mateřské škole tedy opravdu zvládnout nedalo. Stála jsem před rozhodnutím, jak dál. Manžel rozhodl. Kdy jindy, když ne teď. Syn odmaturoval a tak načasování bylo opravdu ideální.“
A jak jste tedy pokračovala? Odvážila jste se na riskantní led?
„V mateřské škole jsem dala výpověď, ale nezavřela jsem si tam vrátka až tak úplně. Dodnes tam docházím vést taneční kroužek. Pronajala jsem si třídu v Základní škole Plamínkové na Pankráci v Praze 4 a přes prázdniny z ní vybudovala taneční sál. Ne jako ten, ve kterém jsem začínala. Místo parket sice baletizol, místo klavíru přehrávač, ale zrcadla na celé stěně standardní. Tak vznikl ,Modern Dance Plamínek´. Psal se tehdy rok 2010.“
Jaké to tehdy byly začátky?
„S¨velkými nadějemi i staženým žaludkem jsem očekávala školní rok. V Nové Trojce lekce úspěšně běžely, práce v Tulipánu skončila a na hodiny v mém novém sále přišly čtyři holčinky. Většinu času jsem trávila pláčem na lavičce v nedalekém parku. Finančně mě tenkrát vlastně zachránila mateřská škola, kde jsem zaskakovala za nemocnou učitelku. Pak se však situace postupně začala měnit. Vystoupení, či ukázkové hodiny najednou fungovaly. Přihlášených přibývalo. Přibyly postupně i páteční lekce v Základní škole Lupáčova v Praze 3.“
A jak se Váš „Plamínek“ postupně rozrostl?
„Dnes, po devíti letech, mám kolem sto padesáti žáků. Mým prvním malým tanečnicím je dnes patnáct let. A já můžu sledovat, jak rostou nejen po taneční stránce. Překvapením bylo, když přišly maminky, s chutí zkusit to, co jejich děti. Tak vznikl kurz pro maminky. Je úžasné sledovat, jak se dá svět tance objevovat v každém věku, a jejich i má radost, když se daří. I já stále něco objevuji. Třeba na lekcích Jana Kodeta.“
Mluvila jste o soutěžích, od nich je již krůček k veřejným vystoupením…
„Právě. Totiž ještě jedna má touha byla nenaplněná. Vystupovat. Dost těžký úkol pro tam ty nahoře, co plní sny. V mém věku. Ale i to mi bylo sesláno. Nejdříve skupina RDC Rosti Šroma a potom učinkování v představení ,Sedm proti Thébám´ v Rockopeře Praha. Představení se stále hraje, tak mám šanci – i přes na tanečnici vyšší věk – plnit si své sny.“
Najít si mezi dnes různými styly a odrůdami tance svou vlastní parketu, asi není zrovna jednoduché?
„Proč tanec a proč výrazový, scénický či moderní? Vnímat energii celého těla, hrát si s protahováním a uvolňováním, cítit jak jednotlivé svaly přenášejí impulzy do všech částí člověka, k tomu vytváření příběhů, prožívání emocí, hudba. Co může být víc. Na rozdíl od sportu, tanec rozvíjí opravdu každý kousíček osobnosti a co všechno tanec posiluje, zjistíte až druhý den. Ve mně tanec vyvolává pocit štěstí, to bych přála zažít každému.“
Vedení tanečních kroužků klade i nároky na metodiku, psychologii…
„Proto jsem řešila, jak vlastně své kurzy vést. Možnost bavit se tancem by měl mít každý, kdo má zájem. Společně objevovat svět fantazie nebo pocitového vyjádření těla. Dostat ze sebe nejen kladné emoce, ale smět si zatancovat i smutek, zlo či vztek. Velmi uvolňující. Hlavně společně tvořit a taneční techniku použít ve svých představách. Taneční technika je samozřejmě velmi důležitá a secvičit vystoupení dá hodně práce. Vždyť tanec je i o malých detailech. Přesto se stále snažím vyvažovat mezi dřinou a zábavou. Kurzy jsou rozdělené pouze věkově, nikoli výběrem. Prostě bez rivality. Tak se stal pro mne malý zázrak. Holčinky, s kterými pracuji již delší dobu, odložily mobilní telefony, scházejí se na sále dříve, aby se objaly, popovídaly, vybíraly hudbu na další taneční příběh a samy si vymýšlely choreografie. Pokud jim přijde jednou či dvakrát týdně málo, zajdou i na lekce mladších dětí, aby i s nimi sdílely tanec .“
Tak tedy „Plamínek“ zapaluje…
„Musela jsem si ale i zvyknout na to, že lásku k tanci necítí každý. A není to vždy mojí chybou, když odejdou za jiným zájmem, nebo v jistém věku není scénika dost ,in´. Nebo jen proto, že tanec je někdy i dřina.“
Je obtížné nalézat lokace pro výjezdové akce a soustředění?
„Pro ty, co cítí jako já, jsme na prázdninový týden našli úžasné útočiště s tanečním sálem v penzionu Klamovka ve Stradonicích. Týden tak trochu holčičích radovánek. S tanečnicemi od devíti do patnácti let si užíváme nejen tréninky, jógu, herectví, gymnastiku, ale i vymýšlení a tvoření kostýmů, dělání si vzájemných radostí, focení, natáčení tanečních videoklipů nebo tvoření choreografií ve věkově smíšených skupinách. Jsem vždy překvapena, jak dokážou citlivě spolupracovat s mladšími, žasnu nad jejich nápaditostí. Týden uteče, přijde objímání a pláč při loučení. To je pro mne velká odměna i ujištění, že vztahy a vzájemnost jsou víc než vyhrané soutěže za cenu drilu a vzájemné rivality.“
Já myslel, že soutěže jsou (nejen pro děti) určitým vyvrcholením práce?
„Já tedy osobně mám k soutěžím (ač pár pohárů na kontě máme) velmi rozporuplný vztah. Raději volím nesoutěžní vystoupení ve spolupráci s ,radnicí´ Prahy 3 či 4 anebo se základními školami. Daří se. Za letošní školní rok jsme odtancovaly dvaatřicet vystoupení. To hlavní, absolventské, nás ještě v červnu čeká. Všechny skupiny se sejdou v kulturním domě Mlejn ve Stodůlkách, kde předvedou své letošní choreografie. A jako každý rok zakončí letošní taneční sezónu společným tancem na pódiu, pod ním i po stranách hlediště. Má to, myslím, sílu – těším se.“
To je obdivuhodné! Co říci závěrem?
„Tak takhle si plním své sny.“
Děkujeme za milý rozhovor a přejeme hodně energie, nápadů i trpělivosti.
