Taneční osobnosti – rozhovory – 35. stránka

Rozhovor se šampiónem v bachatě i salse a organizátorem tanečních akcí PAVLEM ŠIMKEM

„Mám kočku jako koníčka.“

Přes kulturní společenství ART CENTRUM BOTIČ jsem měl možnost získat kontakt na trojnásobného mistra republiky (organizace CDO) v bachatě Pavla Šimka. A od kontaktu již nebylo daleko k žádosti o rozhovor.

Titulem v bachatě však zdaleka nekončí nekončí výčet Šimkových úspěchů a aktivit: je rovněž mistrem republiky ve „skupinové“ salse, ale také přes šest let organizátorem tanečních kurzů v Čechách na Moravě i na Slovensku, ale rovněž na Kypru. Mimo toho je tento šestatřicetiletý stavební inženýr také zdatný organizátor mezinárodních tanečních festivalů, vyzkoušel si i nelehkou roli porotce mistrovství republiky salsy a bachaty (za organizaci Svaz učitelů tance). Jako své koníčky označuje: kytaru, dobré jídlo a filmy. A také kočku. My jsme se však chtěli bavit o tanci…

Čím je pro Vás tanec a pohyb obecně?

„Pro mne osobně byl vždy hlavně zábavou.“

Jak jste se vlastně dostal k tanci?

„Jak se říká… za vším hledej ženu 🙂 Chtěl jsem zkrátka potkat nové lidi, což se povedlo. Potkal jsem spoustu nových přátel i mou přítelkyni a taneční partnerku. To, že bych se tomu někdy mohl věnovat profesionálně, mě tenkrát ani při nejmenším nenapadlo.“

Chodil jste obligátně do tanečních?

„Chodil a ani mě k tomu nemuseli moc nutit. Můj otec chodil do tanečních dokonce dvakrát a potřetí ho údajně už nevzali. Po svatbě však už na ples nikdy nešel, což máma dodnes nelibě nese.“

Byl pro Vás někdo inspirací (ať již jedinec či taneční, respektive baletní soubor)?

„V začátcích jsem získával inspiraci v klubech, kde se schází latinos. Když vidíte plný parket lidí, které spojuje radost z tance, snadno tomu propadnete.“

Kdo byl Vaším prvním tanečním pedagogem, trenérem?

„Mým prvním lektorem salsy byl Ruben. Ten zde učí, pokud vím, už čtvrt století a vychoval zde mnoho tanečníků i lektorů.“

Je někdo Vaším tanečním vzorem?

„Jako lektor se věnuji především bachatě a velkým vzorem jsou pro mě tanečníci, kteří mají velkou zásluhu na tom, že bachata je čím dál tím víc populární po celém světě. Některé z nich se nám dokonce podařilo pozvat do Prahy, aby se i naši tanečníci mohli učit od těch nejlepších. Teď v únoru k nám dorazí do Prahy několikanásobní mistři světa, úžasný taneční pár z Argentiny Marcelo a Belen, na kterých si cením jejich originalitu a drive. Moc se mi líbí také například velmi muzikální španělský pár Ronald a Alba. Lektorsky jsem měl možnost zažít několikrát tvůrce bachaty sensual – Korke a Judith a jejich metodika je opravdu na velmi vysoké úrovni.“

A na domácích parketech?

„V českém zastoupení je pro mne vzorem a mentorem Luděk Lužný z Brna (dlouholetý lektor a majitel taneční školy Stolárna), který mj. velmi dbá na komunikaci se studenty a obecně na vztahy v komunitě, což považuji v naší branži za jeden z pilířů úspěchu.

Vychováváte nové tanečníky, jaký máte názor na taneční pedagogiku?

„Klubové tance jako bachata, salsa, zouk nebo kizomba jsou vyhledávané především kvůli zábavě. Typickým lektorem salsy či bachaty zpravidla bývá hobby tanečník, který danému tanci podlehne natolik, že začne nabité zkušenosti předávat na svých kurzech. Bývá to tak mix faktů a zkušeností nabitých na jiných kurzech či workshopech, velmi často i s ,backgroundem´ například baletu, streetu či jiných tanečních stylů. Je pak už na každém lektorovi, jakým způsobem výuku strukturuje a na co dává v daném období důraz. Otevřeně přiznáváme, že se nesoustředíme na vytváření originálního tanečního stylu, ale předáváme dál primárně zkušenosti nabité na zahraničních festivalech. Našimi klienty jsou zejména tanečníci, kteří tančí pro zábavu, hledají aktivní odpočinek, takže v nižších úrovních dávkujeme technické znalosti postupně, aby nám zbyl čas je naučit figury, které si mohou zatančit hned po hodině na party. A těch je v Praze nepočítaně.“

A na českou taneční metodiku?

„Zahraniční lektoři na světové úrovni bývají velice často studenti tanečních konzervatoří nebo se od malička věnovali sportovnímu tanci. Zatím co u nás jsou lektoři většinou hobby tanečníci, kteří danému tanci podlehli, mají svá zaměstnání a výuka tance je pro ně koníčkem. Co se týká výuky samotné, lektoři k sobě časem přitáhnou ty své studenty, kterým vyhovuje jejich taneční styl, osobnost anebo způsob výuky. Já osobně se snažím o přístup ,laskavě profesorský´, s přísností to občas přeháním. Vím o tom a učím se. 🙂 Mám vedle sebe moji usměvavou partnerku Elišku, která umí náladu vždy odlehčit, abych to nebral zas tak vážně.“

A konkrétně v oblasti bachraty?

„Pokud se zaměřím pouze na bachatu, je potřeba vyzdvihnout práci lektorů v regionech, kteří vzdělávají tanečníky, zvou do svých tanečních škol lektory z větších měst. Je to často nevděčná práce, ale když ho to ale baví a vytrvá, odměna se dostaví v podobě nadšené taneční komunity. Poměrně velkou část nadšenců najdete třeba v Plzni, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, Ostravě. Nejsou to však zdaleka jediná místa, kde se v Čechách a na Moravě bachata tančí.“

Měli jste své svěřence v nějakých tanečních či televizních soutěžích?

„Ano, minulý rok jsem měl možnost pomáhat juniorskému páru Rozárce a Standovi z Kolína, kteří skončili ve své kategorii na prvním místě. Dalším pár v kategorii dospělých z České Lípy skončil na pátém místě. Moji partnerce Elišce se podařilo vyhrát na Star Gate Show na loňském Fresa Dance Festivalu. Několik našich současných či bývalých svěřenců pak vede vlastní kurzy či workshopy bachaty. Přímo televizní soutěž v bachatě žádná nebyla, ale třeba to přijde.“ 🙂

Stavíte i sám choreografie?

„Vysloveně soutěžní choreografie jako celek nestavím. Spíše jsem se zatím dostal k soutěžním párům, kde bylo potřeba zapracovat na technice či je naučit nové figury, v kterých se cítili a vypadali dobře. Bylo pak na jejich trenérech, jak pak jejich vlastní soutěžní sestavu poskládali.“

Je složitější choreografie kolektivní než párová?

„Nejvíce nás bavila choreografie pro naše studenty. Loni se nám podařilo dát dohromady dvě party lidí z našich kurzů, sedm a pět párů, s kterými jsme pak vystoupili na naši party k zakončení sezóny. Zažili jsme u toho spoustu zábavy a určitě to zopakujeme.“

Kde se k tvorbě choreografií inspirujete?

„U juniorů učím figury, které znám už dlouho a vím, na co si mají dát pozor. Figury z bachaty sensual jsou pro ně často příliš náročné, a proto se soustředíme spíše na hezky provedené lehčí věci. Při stavění choreografií pro naše kurzisty vycházíme hlavně z tanečních variací z naučených na našich pravidelných hodinách, na přípravu vystoupení totiž nezbývá moc času. U mých vlastních choreografií to je pak z části invence, často vznikne něco nového náhodou, částečně figury z workshopů zahraničních festivalů od našich oblíbených lektorů či inspirace z videa na internetu. Snažíme se sledovat nové trendy a vše hned vyzkoušet.“

Máte nějaké – mimo soutěží – dlouhodobější zahraniční zkušenosti?

„Zatím ne, ale třeba se to změní.“

Myslíte, že jsou zahraniční tanečníci oproti naší taneční špičce někde napřed?

„Bohužel, v zahraničí jsou v těchto tancích stále napřed. Například zouk, u kterého mají tendenci končit tanečníci, kteří se nebojí techniky, je myslím u nás na docela dobré úrovni. Pro salsu či bachatu uvedu často slýchaný názor, že zde tanečníkům úroveň nabytých zkušeností pro příjemně strávený večer na taneční party postačí. S motivací to u nás není nejlepší… Není to úplně špatné, ale pořád máme co dohánět.“

Co to – podle Vás – způsobuje.

„Například v Polsku, které je nám kulturně i místně blízko, je situace odlišná. Je to myslím způsobené i náskokem v pořádání mezinárodních festivalů. Můj první mezinárodní festival, který jsem navštívil před osmi lety ve Varšavě – Bachaturo, byl už v té době několikanásobně větší než největší festivaly pořádané v současné době zde. A s opravdu hvězdným obsazením. Festival Bachaturo dnes – to jsou stovky někdy i tisíce tanečníků na jednom místě několikrát v roce, navíc za velmi dostupné peníze, není pak překvapením, že Polsko z nám blízkých zemí v bachatě vede. Stále se snažíme naše kurzisty motivovat a organizovat workshopy i s hosty z jiných zemí, jestli to bude platné, ukáže čas.¨Také si myslím, že je u nás nutné pro bachatu nadchnout například středoškoláky, aktuálně jsme moc rádi za čerstvou ,mladou krev´ v řadách našich studentů. Bachata teď zažívá velkou popularitu a své fanoušky si pomalu získává.“

Co chystáte v roce 2018?

„V roce 2018 se můžete těšit na pravidelné měsíční party. Aktuální probíhá 10. února v klubu JOE, s krátkým programem, show nebo otevřenými lekcemi pod taktovkou naší školy. Nebudou chybět ani workshopy s hosty z ČR i zahraničí. Naprosto zásadní akcí je pro nás pořádání prvního ročníku Prague Bachata Festivalu, který se koná 23. – 25. února v Praze. Podařilo se nám sem dostat naprostou světovou špičku, dva páry – mistři světa z Argentiny a Izraele. Máme velkou radost, že o festival je zájem i v zahraničí, na parketu se sejdou tanečnci z patnácti evropských států. V září uspořádáme již čtvrtý ročník velmi oblíbené soutěže formou ,Jack and Jill´, kdy partneři jsou k sobě náhodně losováni. Na to se velmi těším. Na soutěži je vždy skvělá atmosféra a na posledním ročníku nás mile překvapila skupina účastníků ze Slovenska.Také jsme dostali jsme několik pozvání na festivaly, kde budeme letos úplně poprvé učit. Třeba na akci Salsa Live v Ostravě. Moc rád bych si udělal více času i na výuku soukromých hodin, nicméně času moc nazbyt nebude.“

A chystáte se naopak vy do zahraničí?

„Mé partnerce Elišce se loni podařilo poprvé získat pozvání na vystoupení se svoji skupinou Bachata Divas na mezinárodní festivaly. I letos se její skupina chystá za hranice.“

A co později – v nadcházející sezóně 2018/2019?

„V současnosti vedeme pravidelně osm hodin výuky bachaty týdně v Praze, což je dle mého názoru nejvíce v republice. A pakliže bachatě propadne více tancechtivých zájemců, rádi bychom výuku s partnerkou Eliškou v příštím roce ,diverzifikovali´ nejen co se týká taneční úrovně, ale i kurzy odlišili podle jednotlivých stylů bachaty. Určitě bychom nadále chtěli pokračovat s kurzy, party a dalšími tanečně organizačními záležitostmi. Samozřejmě, budeme opět rádi za pozvání k učení na workshopech či festivalech nejen v naší republice. Troufám si říci, že za přispění tanečních škol, ostatních promotérů, lektorů či nadšených tanečníků je bachata na vzestupu. A může se stát – tak jak se to dle mých přátel žijících ve Španělsku už stalo tam – že i v našich podmínkách bude časem bachata oblíbenější než salsa.“

Tak vám držíme i za všechny čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU palce! 🙂

Foto: archiv Pavla Šimka

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou DANOU PALOU

„Hodlám otevřít tanečně kreativní centrum.“

Na domácí scéně i v zahraniční úspěšná tanečnice, choreografka, pedagožka i organizátorka Dana Pala zaujala TANEČNÍ MAGAZÍN svým podzimním představením „La Mar“. Dokázala také, mimo jiné, založit volnou internacionální kreativní skupinu tanečníků, herců, choreografů a zástupců dalších uměleckých oborů. Nejen proto jsme ji požádali o první rozhovor roku 2018.

Pocházíte z rodiny vystudovaných ekonomů, máte nějaké rodinné divadelní či přímo taneční kořeny?

„Sice se moji rodiče věnují ekonomice, ale oba milují kulturu, hudbu a divadlo. Můj tatínek hraje výborně na kytaru a maminka zpívá a hraje na klavír. U nás doma se vždycky zpívalo, hrálo a pořádaly se oslavy. To je asi důvod mého vztahu k hudbě a k tanci. Jako malá jsem také navštěvovala spoustu kroužků a všechny byly tak nějak nasměrované na múzická umění. Je zvláštní, že mě rodiče nepřihlásili třeba na šachy. Praděda byl klarinetista a v mládí jezdil s cirkusem po Evropě, tak ty kořeny mám možná ještě po něm. Bohužel jsem ho nepoznala, ale určitě bychom si rozuměli.”

Věnovala jste se pohybu a tanci od dětských let?

„Tančím od malička, začala jsem v šesti letech. Ale ještě dřív než s tancem jsem začala s hudbou. Uměla jsem noty dřív než písmena. Chodila jsem zpívat do sboru, hrála na klavír a v sedmi letech jsem začala chodit do baletu. Měla jsem štěstí, protože jsem jako dítě mohla dělat spoustu kroužků a vybrat si pak ten, který se mi líbil nejvíc. Jezdit z kroužku na kroužek také zahrnovalo trávení spousty času v autě a tam jsme s maminkou často zpívaly, poslouchaly Radio Classic, jazz anebo třeba šansony. Nebyla prostě možnost abych si tanec a hudbu nezamilovala.“

Čím Vám tanec a pohyb na první dojem učaroval?

„Na tanci mi přišlo nejkrásnější, že jsem mohla hudbu znázornit. Vždycky mi připadalo, že hudba je barevná a že je to příběh, který musím vyprávět pohybem. Od mala jsem si vymýšlela libreta, improvizovala anebo dokonce i zkoušela ve škole se spolužáky taneční kreace na hudbu, která se mi líbila. V jedenácti letech jsem pak s nástupem na konzervatoř přišla o iluze, protože jsem zjistila, že nemám nejlepší baletní dispozice a že fantazie nestačí. Nejdřív tedy přišlo na řadu naučit se disciplínu a techniku. Vybojovala jsem si to. Vždycky když mám pocit, že něco nezvládnu, vzpomenu si na těchto osm let. Nikdy bych nic nevzdala v půlce.“

Chodila jste do tanečních?

„Nechodila. Na to nebyl čas ani energie. Na konzervatoři jsme trénovali šest hodin denně a po večerech se zkoušela představení. Do školy jsme často chodili i v sobotu. Jednou jsem navštěvovala krátký kurz salsy (tu jsme ve škole neměli, dodnes nevím proč) a hrozně mě to bavilo! Chápu, že je není možné do tanečního vzdělání vměstnat všechno, ale třeba zrovna ta přirozenost se kterou tančí celá latinská Amerika je strašně inspirativní! Asi ji musíte mít v krvi, ale ,konzervatoristům´ podle mého názoru prostě chybí.“

Který z tanečních pedagogů na Vás měl největší vliv?

„Jan Kodet.“

Jaký režisér, se kterým jste v průběhu kariéry spolupracovala na Vás měl největší vliv?

„Irina Andreeva. Režisérka Teatru Novogo Fronta. Malá osoba s velikou osobností a neuvěřitelnou inspirativní energií!“

Ovlivnil Vás svým způsobem nějak legendární Pavel Šmok?

„S panem Šmokem jsem se osobně setkala pouze jednou, a to při přijímačkách na HAMU. Mě už choreografii neučil, mým učitelem byl pan Wiesner. Práci pana Šmoka velmi obdivuji, ale nikdy jsem se v ní úplně nenašla. Na konzervatoři jsem milovala Jiřího Kyliána a na HAMU jsem se sice učila ,šmokovský´ repertoár, ale už jsem se věnovala více site-specific projektům, v té době jsem už jsem jezdila hodně do Berlína a pracovala úzce s architekturou. Spíš jsem se nechala ovlivnit tvorbou německé choreografky Sashi Waltz.“

Vaše představení mají spíše divadelní rozměry, jaký žánr divadla upřednostňujete jako divačka v hledišti?

„Líbí se mi fyzické divadlo. Mám ráda taneční opery a nejvíc si užívám site – specific představení a sci-fi filmy. Obdivuji práci s prostorem, kde je pohyb důležitou součástí. Nejsem velký fanoušek činohry, preferuji divadlo, kde převládá vyjádření pohybem. Připadá mi sdílnější než vyjádření slovy, neexistují tu jazykové bariéry.“

Máte nějakou nezapomenutelnou zahraniční zkušenost?

„Kupříkladu, když jsem působila jednu sezónu v malorském divadle Sans, kde jsem tvořila pohybovou složku pro katalánská činoherní divadla. Bylo to velmi náročné, činoherní představení. Tam trvají třeba i tři hodiny! Nerozumněla jsem polovině představení a dalo mi to dvojnásobnou práci, protože jsem si je musela překládat do španělštiny. Na druhou stranu o to více jsem se soustředila na samotný pohyb. Hlavně práce s herci je neuvěřitelně kreativní a je to zase úplně něco jiného než s tanečníky. Kolegové se mě občas ptají: ‚co jsi, prosím tě, dělala na té Mallorce, v tom malinkém divadle?‘ Pro mě to byla jedna z nejskvělejších zkušeností. Ne vždycky Vám dají velká divadla takovou choreografickou a tvůrčí volnost.“

Máte ohromné množství zahraničních zkušeností, kam byste zařadila naši taneční a baletní scénu v evropském kontextu?

„Máme skvělé tvůrce, performery, krásná divadla a velmi kulturní město, které je v samotném středu Evropy! Myslím si, že by se tenhle potenciál měl více využít! V Národním divadle hrajeme obrovské produkce, které stojí strašně moc peněz, ale mě osobně připadá, že méně je někdy více. Víte kolik krásných představení můžete vidět v nějakém malinkém divadle, v zajímavém prostoru anebo třeba v divadle, kde jste ještě nikdy nebyli? Tanečních divadel máme v Praze málo a jsou to docela uzavřené komunity. Takže rozhodně bych naši scénu zařadila mezi kvalitní, jenom možná jsme tak nějak pořád trošku při zemi. Místo na představení do divadla často jdeme raději do hospody nebo nakupovat do obchodního centra. Tyhle priority já mám jasné. Jednou se mi zdálo, že se všechny obchoďáky proměnily v divadla. To by byla nádhera, ne? 🙂 .“

Čím je osobitá a co jí naopak chybí?

„Osobitá je především těmi menšími produkcemi, které si často musí vystačit s minimem prostředků a přesto díky nadšení a kreativitě zapojených osob dokáží z mála vytvořit kvalitní představení. Tady bych ráda navázala na předchozí otázku a vyzdvihla nedostatečnou diváckou základnu těchto produkcí. Síla masivní reklamy a toho, co je zrovna v módě, u nás převládá. Potřebujeme více diváků, kteří mají ,otevřenou hlavu´.“

Ve své skupině CREATIVITY máte množství osobností-choreografů, není to někdy až moc konkurence, neboli „mnoho kohoutů na jednom smetišti“?

„Pro mne jsou v tvorbě všechny složky rovnocenné! Když například spolupracuji s tanečníky, kteří jsou také choreografy, rozhodně to neberu jako konkurenci, ale jako ohromné plus. Mým úkolem je sesumírovat všechny nápady a uvařit ze všeho dobrou „polévku“. Já naslouchám, dávám mým kolegům prostor, ale zároveň třídím a dobře vím, jak by měl vypadat výsledný tvar představení. Někdy se shodneme, někdy ne, musí to ale všem dávat smysl! Jinak je to vidět na celém představení, že některá složka nefunguje, že je vytvořena pod nějakým nátlakem. Každý tvůrce i interpret do jednotlivé produkce přináší svou osobnost, svůj projev a je potřeba najít ve všem ideální spojitost. To se, myslím, neustále všichni učíme. Mám štěstí, že pracuji s řadou osobností opakovaně, dobře na sebe slyšíme a už se známe.”

Spolupracujete průběžně s výraznými a originálními osobnostmi hudební scény, jak si je vybíráte? Nebo oslovují ony Vás?

„To záleží na produkci. Ve většině případů já oslovuji je. Nejvíce pracuji s Jirkou Lukešem, se kterým jsme začali tvořit už na HAMU. Jsme skvěle sehraní. Ráda také zvu ke spolupráci nové tvůrce, například u La Mar jsem oslovila kytaristu, kterého jsem viděla hrát ve Španělsku na pláži. Ale většinou jsem ve výběru kolegů konzervativní, dávám na tým, se kterým tvořím už dlouho. Věřím na hlubší napojení. A stereotyp? Ten není! Každý projekt je jiný a i my se neustále posouváme. Je krásné pozorovat, jak se náš rukopis s každou produkcí malinko mění, i když jsme stabilní tým prověřený časem.“

Věnujete se i workshopům a výchově nejmenší taneční generace, jak vidíte podmínky pro tuto práci v Čechách, na Moravě a v okolním světě?

„Podmínky jsou tu skvělé, všude je spousta možností, ale nerozumím tomu, jakým způsobem je využíváme. Proč jsou nájmy tanečních sálů u nás tak drahé a proč jsou dětské kurzy tak levné v porovnání s tím, kolika drahými zbytečnostmi rodiče mnohdy zahrnují svoje děti? Taneční výchova je zásadní, je to kultura pohybu, podle mě je důležitou součástí společenského chování. Navíc, kdo v dnešním světě není kreativní, je ztracen. Děti by měly tančit víc a pedagogové by měli být lépe hodnoceni za tuto práci. Ve srovnáním s okolním světem, například Německem anebo Španělskem, jsou platy tanečních pedagogů v Čechách a okolí podprůměrné. Není divu, že tito učitelé pak odcházejí učit do zahraničí a nebo hledají jinou práci. Je to škoda, protože přicházíme o možnosti, jak si vychovávat nejen tanečníky ale i budoucí diváky. S dětmi se musí zacházet opatrně, co je naučíte a co jim předáte je něco co si budou pamatovat, něco na čem si později budují svou osobnost“

Představení „La Mar“ jste zkoušela i v německém Berlíně. Proč zrovna tam? Čekal bych vzhledem k tematice titulu spíše nějakou přímořskou oblast.

„La Mar vznikala na cestách. Námět scénáře jsem vymyslela na Kanárských ostrovech. Pohybový koncept se pak utvořil velmi přirozeně i díky skvělé souhře s italským tanečníkem Enricem Paglialungou. Berlín je město, které se neustále vyvíjí a jde dopředu v tanci, v umění, v experimentech. Vždycky mě tohle město bavilo, i když potřebuji pro svou dlouhodobou inspiraci více přírody a slunce. Proto jsem si ho nikdy pro život nevybrala! Enrico v Berlíně už dva roky žije jako tanečník a pedagog na volné noze. Daří se mu tam výborně! Tohle město umí ocenit kvalitní tanečníky a performery! Jen je potřeba vydržet a prodrat se konkurencí. Zkoušení v Berlíně bylo impulsem k poznání, také jsem chtěla zakusit ten pocit vykořeněnosti na vlastní kůži i při zkouškách. Přestože já vlastně tenhle pocit moc dobře znám, moje role v ,La Mar´ ho poznala právě až v Berlíně. Připadala jsem si tam opravdu jako ztracená víla z ostrova.“

Co Vám dala – krom úzkého kontaktu s divákem – předpemiéra „La Mar“ v komorním prostředí Divadla na půdě?

„Spoustu práce a tahání světel do schodů 🙂 Bylo skvělé, že jsme si představení mohli před samotnou premiérou zkusit a zjistit, že ho opravdu můžeme zasadit do jakéhokoli prostoru! Mě osobně fascinuje, jakým způsobem právě prostor ovlivňuje daný projekt. Jsem moc vděčná, že nám divadlo Na půdě poskytlo rezidenci, o které si bohužel v některých pražských tanečních divadlech tvůrci mohou nechat pouze zdát. Navíc na půdě tvoří spousta zajímavých umělců. Jak už jsem říkala v některé z předchozích otázek, to co se zdá být malé a neznámé, může otevřít daleko více možností.“

Jaké máte plány do tohoto roku 2018?

„Mým největším plánem do roku 2018 je otevření nového tanečního kreativního centra. Doufám, že se mi to tento rok konečně podaří. Stále hledám vhodné prostory. Dále plánuji vyjet na tour s La Mar do Španělska a na jaře bychom s Enricem rádi uvedli La Mar na Kanárských ostrovech a uspořádali tam workshop současného tance. Co se týká Čech, tak pevně doufám a věřím, že se nám i tady podaří reprízy a budeme moci být součástí některého z českých festivalů, nebo v repertoáru některého z našich tanečních divadel. A pak mě čeká jedna moc zajímavá cesta, ale tu si nechám pro sebe, možná mě inspiruje k dalšímu tanečnímu projektu 🙂 .“

Děkuji za velmi zajímavý rozhovor a přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – ať se Vám současný rok 2018 vydaří se vším všudy.

Ptal se: Michal Stein

Foto: Andrej Jurkovič (portrét),

Andrea Barcalová a Jana Horáčková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s choreografem, tanečníkem a bývalým uměleckým šéfem Baletu ND – PETREM ZUSKOU

„Chtěl jsem být filozofem“

Petr Zuska zosobňuje tvůrce evropského formátu a výjimečného choreografa se širokým záběrem. Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od neoklasického stylu přes moderní tvorbu. V jeho dílech nechybí humor a vtip. Jako tanečník představoval vždy dynamického interpreta.

Za svou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou např. Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie v Soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena Nejlepší choreografie roku 2002, Cena Českého literárního fondu (1993), Cena Opery Plus (2014) za výsledky vedení Baletu ND
a 25 let choreografické tvorby, Cena Opery Plus za nejlepší inscenaci roku (Chvění) 2017, Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla v roce (2017). V sezoně 2016/2017 ukončil Petr Zuska své patnáctileté šéfování Baletu Národního divadla v Praze.

Taneční magazín vyzpovídal tohoto sympatického choreografa, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil mnoho zajímavostí nejen o baletu

Tento rok jste získal cenu za přínos v oblasti divadla. Jak vnímáte všechna ta ocenění, která jste získal?

„Myslím si, že každý umělec je rád, když získá ocenění. Pokud jde o mě, ne, že bych nevnímal své ceny, nebo že by mi nedělaly radost, měl jsem z každé velkou radost, ale zase na druhou stranu jim nepřikládám nějakou moc velikou váhu, život jde dál, člověk pracuje dál ceny, neceny‘. Stejně je vždy nejdůležitější vnitřní pocit člověka z jeho tvorby, to je daleko více než cena. Pokud mám dobrý pocit z toho, co dělám, znamená to pro mě mnohem víc.“

„ No, já jsem člověk, který je celkem dost často „- ne nespokojený- “ a nemyslím si, že je vždy všechno zalité sluncem a také často není. Samozřejmě drtivé většiny své práce, kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem s ní spokojený. Co se týče mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou jsem s ní spokojený“.

Máte za celý život dobré pocity z toho, co jste udělal nebo občas cítíte, že se něco dalo udělat lépe?

„No, já jsem člověk, který je celkem dost často ‚ne nespokojený‘, ale nemyslím si, že je všechno zalité sluncem a také často není. Samozřejmě drtivé většiny své práce, kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem s ní spokojený. Co se týče mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou jsem s ní spokojený.“

Kolik asi jste za svůj život vytvořil choreografií, máte to spočítané?

„Někde zaznamenané v mých životopisech to je, jedná se asi o padesát děl, některá jsou celovečerní a většina je jednoaktovek dvaceti či třicetiminutových.“

Která díla jste měl za svůj život nejraději?

„Já na tyto otázky odpovídám velice nerad, protože to se nedá říct. Neměl jsem některá rád, ale nezaobíral jsem se tím, abych si určil jakousi hierarchii svých rolí, které jsem tancoval, ani choreografií, které jsem vytvořil, to je to samé.“

Byl nějaký umělec, který na Vás silně zapůsobil? A čím?

„Zapůsobil, samozřejmě, není tajemstvím, že jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat, byl film Carlose Saury s názvem Krvavá svatba, který jsem tehdy viděl s Antoniem Gadesem v hlavní roli (podle stejnojmenné lyrické tragédie Federica Garcíi Lorcy). Byl to tehdy v polovině 80.let přelomový taneční film, který v Praze promítali v kinech. Antonio Gades, který ve filmu hraje, byl jeden z možná úplně nejslavnějších tanečníků flamenca, a mě naprosto fascinoval svých charismatem. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat tanci, ten film mě tehdy úplně uhranul. I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil. Od nich jsem se i hodně naučil. Ale nemyslím si, že by tam byl nějaký vzor nebo idol, to zřejmě ne …“

I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil.

Čím jste chtěl být v dětství?

„Do svých 16-ti let jsem vůbec neuvažoval ani o divadle, ani o tanci, takže moje profese přišla náhodou.

Jako dítě jsem vystřídal mnoho různých snů nebo představ o svých budoucích zaměstnáních. Jeden čas jsem chtěl být veterinářem, protože jsem měl rád zvířata, také jsem si moc přál být hokejistou. Snil jsem i o tom, že budu popelářem, protože se mi líbila popelářská auta a způsob, jakým nakládala a obracela popelnice, které – tehdy vypadaly jinak než dnes – , nejvíce ze všeho se mi líbilo, jak popeláři jezdili vzadu na autě jen na stupátku. Až jsem byl starší, chtěl jsem být filozofem, tenkrát jsem možná ani nevěděl, co to slovo vůbec znamená. Chtěl jsem zkrátka sedět a přemýšlet nad životem a psát svoje myšlenky.“

V tvorbě choreografií se Vám to vlastně splnilo, že? Mohl jste přemýšlet a zhmotnit své myšlenky….

„ Nevím, jestli to není příliš nadnesený výraz, pokud porovnám povolání filozofa a choreografa, ale musím přiznat, že do určité míry máte pravdu. “

Prožíval jste během své kariéry i pocity, kdy se Vám nechtělo za nic na světě hýbat, i přesto, že Vás toto povolání bavilo?

„To se mi samozřejmě určitě stalo. Nepamatuji si na nic konkrétního, třeba na nějaké konkrétní ráno, kdy se mi se nechtělo do práce. Myslím si, že každý člověk je ze zásady líný, občas se prostě musít nutit.“

Říká se, že balet je z jevištních umění nejtěžší . Myslíte si to také?

„Ano, myslím si to také, je to pravda. Balet je umění, které vyžaduje mnoho talentů, např. pohybový talent, muzikalitu , smysl pro divadlo, tzn. herecký talent, je toho zkrátka hodně. Navíc z čistě fyzického hlediska je toto umění srovnatelné s vrcholovým sportem

Ovšem pokud napíše spisovatel skvělou knihu a choreograf udělá skvělé představení, tak co je těžší? To je nesrovnatelné.“

V čem byla tato profese těžká pro Vás? Cítil jste se požehnaný Bohem, že všechny talenty potřebné pro balet máte?

„Já jsem tohle nikdy nijak neřešil, já jsem jen pracoval. Začal jsem s baletem pozdě, tedy v šestnácti letech, (většina lidí začíná v deseti letech u baletní tyče) a to byl okamžik, kdy moji vrstevníci končili osmileté baletní studium. Pořád jsem na sobě pracoval. Někde v sobě jsem cítil, že tanec opravdu moc a moc chci dělat, nepopsatelně mě to bavilo a všechno jsem velice rychle dohnal.“

Byl jste na sebe pyšný, když se Vám všechno podařilo dohnat a prožíval jste první úspěchy?

„To je těžko vysvětlitelné. Jsem skeptický k pocitu být na sebe pyšný. Je pro mě nelehké říct i to, že jsem byl spokojený. Asi jsem byl šťastný, že všechno zvládám a že se mi do světa baletu daří pronikat i s takovým zpožděním. Přál jsem si to a rozhodně nějaká satisfakce to pro mě byla. Na začátku kariéry bylo pro mě dost těžké to, že jsem dělal hodně sportů, např. lehkou atletiku, běhal jsem a měl jsem své tělo svalově postavené jinak, ne nejvhodněji pro balet. Musel jsem neustále protahovat svaly, protože jsem je měl celkově dost zkrácené a to bylo zpočátku poměrně těžké. Dlouho trvalo, než mě moje tělo někam tzv. ‚pustilo‘.

I ze sportovce se tedy tanečník stane. Mnozí sportovci tvrdí, že to nejde. Jak je to možné?

„Byl jsem tehdy ještě hodně mladý. Možná kdybych začal s tancem v 25-ti letech coby sportovec, tak už by to třeba opravdu nešlo.“

Panovala mezi členy baletu rivalita? Může mít sólista na vrcholu své kariéry přátele, nebo jste byl sám?

„Určitě jsem měl přátele, ať už kolegy, nebo členy různých souborů, nebo přátele mimo obor. Rivalita mezi tanečníky samozřejmě panuje, ale že by se nemohli přátelit mezi sebou, to není pravda. Takhle vyhrocené to není.“

Měl jste strach ze zranění?

„Měl jsem vždycky velký strach ze zranění. Když jsem se zranil, ačkoliv to naštěstí nikdy nebylo nic převratného, jen mě to na několik dní nebo týdnů vyřadilo z tance, tak jsem byl úplně nepříčetný. Neprožíval jsem své úrazy lehce, pokaždé mě velice „nabouraly“ i psychicky. Měl jsem neustále pocit, že mi něco utíká, že se zastavil svět. Bylo to skutečně nepříjemné. Sám nevím, proč jsem to tak těžce prožíval. Často jsem přemýšlel, proč tak špatně zvládám psychicky svá zranění, ale bohužel to tak bylo. Nepatřil jsem k těm, kterým se vůbec nic neděje, ale nebyl jsem současně ani z těch, kteří mají neustále nějaká zranění. U mě se většinou jednalo o svalové problémy, či potíže s klouby, zády atd.“

Opravdu jsou vyvolení, kterým se nestane nic za celou taneční kariéru?

„Ano. Skutečně jsou lidé, kteří mají naprosté minimum úrazů nebo téměř žádné, což je skvělé. Na druhé straně jsou zase lidé, kteří mají úrazů opravdu moc. Je to zvláštní otázka nebo dokonce téma k přemýšlení…. Nabízí se teorie, že ten, kdo má pro balet největší talent, tak vlastně žádné úrazy či zdravotní komplikace nemá. A naopak ten, kdo má ten talent nejmenší, je pořád zraněný. Ale ono to tak není. Je mnoho talentovaných tanečníků, kteří byli oznamní sólisté světových souborů a prodělali spousty zranění. A také jsou tu tanečníci, kteří třeba ani tak skvělí nebyli v tomto oboru a zranění nebyli nikdy. A také jsou profesionálové, kterým to nikdy tak moc nešlo a jsou zranění a jsou sólisté, kterým nikdy nic není. Neumím říct, čím to je. Z vlastní zkušenosti ale znám tanečníky na tom břehu i na druhém břehu a znám jich opravdu hodně. Já jsem byl tak někde uprostřed, spíše se mi dělo méně zlého než více a občas jsem prostě nějaké úrazy měl a něčím jsem si prošel.“

Někteří tanečníci baletu skončili na kolečkovém křesle. Nebál jste se takového osudu?

„Ne. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, že by mohl balet mít až takový dopad. Toto tanečník nemůže vnímat, protože v takovém případě by tu práci vůbec nemohl dělat. Všichni tanečníci mají rozhodně strach z úrazu, ale pokud někdo začne smýšlet tak, že si může něco udělat s plotýnkou a třeba i skončit na vozíku, tak to by byl konec tance. Na vozíčku může člověk skončit asi daleko dříve, pokud jezdí na motorce.“

Vyhýbal jste se motorkám či lyžování? Nebo jednoduše sportům, kde bylo velké riziko úrazu nebo jste do nich „po hlavě šel“?

„Šel jsem po hlavě“. Stále lyžuji. Je fakt, že dlouhá léta, když jsem tancoval, jsem nelyžoval. Ale nebylo to proto, že bych se bál, ale z toho důvodu, že nebyla příležitost. Asi před deseti lety jsem začal znovu lyžovat, strašně mě to baví a mnoho tanečníků lyžuje nebo jezdí na snowboardu. Já například jezdím na koni. Dokonce ještě v době, kdy jsem tancoval, jsem jezdil na koni. Ale na motorce jsem opravdu přestal jezdit. Párkrát jsem spadl, naposledy jsem si nalomil dvě žebra a palec u nohy. V tu chvíli jsem pochopil, že pro svoji tvorbu tělo potřebuji a navíc mám dvě děti. Tak jsem se motorky vzdal, protože je to nepochybně velice riskantní.“

Bylo těžké zvládnout dohromady tuto náročnou profesi a rodinu? Byl jste také tátou na plný úvazek pro dvě děti, nebo nezbyl čas?

„Byl čas, já jsem se vždycky snažil být tátou. Času nebylo pochopitelně tolik, abych byl doma každou chvilkou, ale zase nutno říct, že pokud bych chodil do práce 8 hodin denně a každý den od pondělí do pátku, bylo by to možná stejné. Neměl jsem úplně pravidelně volno, mohl jsem s dětmi být 3 dny a pak jsem zase odjel na 14 dní, ale myslím si, že to je tak akorát. Nebyl jsem s dětmi stále, ale to ani nejde a snad by to nebylo správné. Myslím si, že mě nijak nepostrádali.“

Tanečník baletu musí být štíhlý a krásný – to je velmi často diskutovaný i dosti kritizovaný úděl baletu. Někdo se brání slovy: „Já nemůžu vážit 40 kg, mám od narození dispozici být silnější. Musí podle Vašeho názoru být tanečníci od pohledu křehcí? Hodnotil jste přísně své členy souboru?

„Je to individuální. Já jsem rozhodně nebyl z těch, kdo by tlačil tanečníky do nějakých diet a mučil je hladovkami, nebo je vážil. Ale pochopitelně určitá estetická rovina v baletu musí být splněna. Vezměte jen v úvahu klasický balet. Tanečník vyjde v bílém celotrikotu – už jen ten samotný jim přidává kila. V okamžiku, kdy tělo není štíhlé, tak pohled na ně už není estetický. Takže tento pocit jsem rozhodně také měl, ale přesto jsem neměl v souboru jen samé „vychrtlé“ členy. Můj soubor byl hodně barvitý v r&aa cute;mci různých typů lidí. Pamatuji si dívky, které byly opravdu štíhlounké, křehoučké, ale také dívky, které byly ženské se vším všudy. Samozřejmě jsem nikdy v souboru netoleroval tlusté lidi. Jestliže občas někdo inklinoval k tomu, že začal vypadat tlustě, musel jsem to s ním bohužel řešit.

Nemuseli jsme se vyloženě rozloučit, ale bylo třeba ten problém vyřešit. Dotyčný musel se sebou něco udělat, zhubnout, protože takhle to dál pochopitelně nešlo. Někteří si skutečně vzali poučení. A s jinými jsem se i rozloučil, i když mi to bylo líto.“

Jak dlouho může tanečník plnohodnotně tančit? Již dlouho se vedou různé diskuse na toto téma, mnozí tvrdí, že déle než do 50-ti let to už zkrátka nejde. Jak to vidíte?

„I toto je velmi individuální. Nelze říct, že člověk tančí do 40-ti let a v 41 letech už nemůže. Někteří z nás jsou v 45-ti letech na jevišti skvělí a někteří už v 35-ti letech tam moc dobře nevypadají. Takže tady hraje roli jedinečnost jedince. Záleží opravdu na tom, jakým způsobem se tělo každého z nás opotřebovává, každé tělo pracuje a reaguje jiným způsobem. Přesto je tu jakási proximativní hranice, po které se už opravdu těžko povolání profesionálního tanečníka vykonává plnohodnotně a absolutně. Mám teď na mysli třeba 8 – 10 představení do měsíce a společně s tím dělat klasické a současně moderní divadlo na vrcholové úrovni, tak potom zřejmě věk 40 let či 45 let je i u zdravého člověka, který nemá nějaké velké zdravotní problémy, asi konečná hranice. Poté plnohodnotně v celé šíři už toto povolání dělat nelze. Balet je umění mládí, tak to prostě je.

Ale tím neříkám, že objeví-li se někdo v 50-ti letech na jevišti, tak nemůže vypadat dobře. Znám takové tanečníky. V tomto věku byli velmi dobří. Naopak, v jejich projevu je znatelná obrovská zkušenost a vyzrálost dotyčného člověka. Balet není jen fyzický výkon, ale je to umění. Je tu také prožitek a určité poslání i vzkaz těm ostatním, které člověk na jevišti zanechá. A v tomto zase starší tanečníci mají výhodu. Takže cokoliv hodnotit, je velice těžké.“

Kolik hodin denně jste na vrcholku kariéry musel cvičit? Snad by to ani každý člověk nevydržel….

„Je to různé, v průměru asi 4 – 6 hodin denně tanečník opravdu tvrdě pracuje během dne, pět či šest dní v týdnu.“

Tanečník má ráno trénink, hodinu, nebo hodinu a půl, poté zkouší, někdy dvě hodiny, čtyři, někdy šest a někdy vůbec. Jindy má večer představení. Před představením je krátká zkouška, po ní následuje několik hodin volno, aby si tanečník mohl odpočinout před svým výkonem. Nikde to není tak těžké, že by se zkoušelo od rána do večera a večer bylo představení v divadle.“

To by tedy člověk už nevydržel…

„Možná pár dní ano, ale dlouho ne…“

Dá se to vytrénovat a zvyknout si na tuto velikou fyzickou zátěž nebo to u někoho není možné?

„Do značné míry se to dá natrénovat, musíte mít v sobě dispozice a fyzické předpoklady vůbec tanec dělat. Nejde tu jen o fyzickou kondičku, ale také o to, aby tělo bylo vůbec schopné dělat balet v rámci rozsahu pohybu nebo dispozice v kloubech atd.

Samozřejmě fyzický výdej je už později do značné míry zvyk. To, co běžně člověku se sedavým zaměstnáním připadá jako nemyslitelné, tedy šest hodin denně trénovat a dřít, je pro tanečníka úplně normální.“

Kdy jste začal vytvářet vlastní choreografie?

„Já jsem začal tvořit od začátku. Profesionální kariéru jsem začal v roce 1989, nepočítám-li soubory poloprofesionální nebo amatérské, ve kterých jsem začínal. Svoji první choreografii jsem udělal v roce 1990, to mi bylo dvacet jedna let. Takže se dá říct, že obě činnosti prošly úplně paralelně. Proč, to nevím. Slyšel jsem nějakou hudbu a říkal jsem si, že chci něco udělat. Od té doby jsem začal dělat víc a po vytvoření asi šesté choreografie jsem si uvědomil, že jsem zřejmě i choreograf. Nechodí to tak, že by tanečník do 40-ti let jen tančil a poté začal s choreografiemi. Někdo skončí s&nb sp;tancem a stane se třeba pedagogem. Ale ani to není pravidlo, ne každý tanečník má dispozici být dobrý pedagog. Hovoříme-li o choreografech, pak těch je ještě daleko méně. Je to velice specifický talent.“

Tvořil jste také často v zahraničí. Nelákalo Vás odejít a zůstat tam? Říká se, že v ČR jsou tanečníci podhodnocení…

„Byl jsem pár let v zahraničí, žil jsem v Německu a v Kanadě, poté jsem se vrátil, protože mi bylo nabídnuto šéfovat Baletu ND. Pokud bych tehdy tu nabídku nedostal, nevím, kam by mě osud zavál. Doma jsem v Čechách, pochopitelně, navíc tu mám kamarády, i když v zahraničí také, ale časový úsek, který jsem žil za hranicemi, je v mém životě minimální. Jsem Čech, narodil jsem se tady, takže mám samozřejmě k Čechám jiný vztah. Když jsem začal šéfovat Baletu ND, tak jsem vůbec nepřemýšlel, že bych vyjel někam do zahraničí.

V současné době se mi zase znovu nabízí možnost odejít. Dostal jsem jednu nebo dvě nabídky do zahraničí na šéfování, ale nemám pocit, že je chci přijmout. Nechci teď šéfovat ničemu, mám rodinu a dvě děti a nechci je v téhle chvíli stěhovat. Neříkám, že se někdy třeba něco podobného nestane, ale právě teď si chci odpočinout. Jsem na „volné noze“, chci dělat svoji práci tady a třeba i v zahraničí, ale základnu a domov chci mít tady.“

Bylo těch 15 let šéfování ND obtížné?

„Jednoduché to určitě nebylo. Ale neříkám, že to bylo těžké nebo k nevydržení, naopak. Vnímám velice pozitivně celých těch 15 let, bylo to smysluplné a mnohé jsem se naučil. Sebekriticky můžu říct, že jsem udělal docela dost dobré práce a samozřejmě byla období, která byla velice těžká a neradostná. Na druhé straně byla také období, která byla radostná. Ale tak je to v životě běžné.“

Jednou jste řekl (v dokumentu pro Festival Zlatá Praha), že Vám Vesmír dal poslední rok šéfování baletu ND pořádně „sežrat“. Co jste tím myslel?

„Myslel jsem tím mnoho věcí. Během poslední sezony se odehrálo opravdu velké množství záležitostí, které se běžně nestávají. S něčím jsem vůbec nepočítal, musel jsem rychle reagovat a stálo mě to práci navíc, nervové vypětí a dělání krizových rozhodnutí v určitý moment, kdy bylo tzv. ‚za 5 minut 12 ‘. A muselo se něco dělat. Ta poslední sezona byla skutečně nevyzpytatelná. Přidělalo mi to všechno spoustu starostí i práce, nejen v oblasti umělecké. Ale podařilo se mi z toho ‚vybruslit‘ a všechno se nakonec z vládlo bez tragédií či negativních dopadů.“

Kdybyste se rozhodoval znovu o budoucí své kariéře, byl byste znovu tanečník a choreograf?

„Ale nic takového nemůže nikdy nastat!“

Ale kdyby…

„Nelituji ničeho, co se v mém životě odehrálo. Bylo to fajn, ale je fakt, že kdyby tato nesmyslná možnost mohla nastat a pokud jsem vůbec schopen si cosi takového představit, tak bych dělal něco jiného. Opravdu. Balet už znám.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv baletu ND

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s choreografkou, taneční trenérkou a výživovou poradkyní MAJKOU ŠULOVOU

„Tělo není popelnice, abychom do něj všechno naházeli.“

Každý z českého i slovenského moderního tanečního světa ji zná jako Majku. Původně Kujalovou (nyní Šulovou), která dlouhá léta spolupracovala s Frankem Towenem v jeho legendárním studiu. Nyní už sama pokračuje v jeho choreograficky pedagogických šlépějích. A má úspěchy. Navíc se věnuje rovněž zdravé výživě a kraniosakrální terapii. I proto si za ní, na předměstí Prahy do Vinoře, přijel TANEČNÍ MAGAZÍN pro rozhovor.

Věnujete se tanci a pohybu už od předškolních let. Čím Vám tanec tak učaroval?

„…když se to tak vezme, věnuji se mu daleko déle. Maminka tančila s tátou v souboru lidového tance Kytice, až do sedmého měsíce těhotenství. Tak to byly už mé začátky. Ve třech letech mě dali ,vybít´ do Sokola, pak do sportovní gymnastiky. Samotný tanec přišel až mnohem později, učaroval mně tím, jak se dají vyjádřit emoce, energie, rytmus… To se duše probouzí.“

Zpočátku jste se učila spíše výtvarnému řemeslu. Zanechalo to ve Vás stopy dodnes? Malujete si alespoň pro sebe?

„Ano, vždycky jsem ráda tvořila a po škole jsem se vyučila uměleckému řemeslu – rytec kovů. Nejdříve jsem pracovala v uměleckém oboru a tanec jsem měla jako koníček a pak se to obrátilo. Tu výtvarničinu jsem, bohužel, odsunula. Ale určitě se tomu vrátím.“

Chodila jste do klasických tanečních? A ráda?

„Ano chodila a moc ráda. Taky jsem tam potkala svou první lásku, se kterou jsme vyhráli první místo v taneční soutěži. Tenkrát v rámci tanečních.“

Byla jste po léta nejužší spolupracovnicí-asistentkou Franka Towena, jak jste se do jeho studia dostala?

„Obdivovala jsem ho i jeho práci a pak jsem v časopise Mladý svět uviděla krásný rozhovor s ním a hlavně oznámení o jeho kurzech Jazz dance, přihlásila jsem se do kurzů, a pak se vše rychle rozjelo, po několika měsících mně pan Towen nabídl místo v taneční skupině a za pár dalších měsíců jsem vyhrála konkurz na uvolněné místo jeho asistentky. To byla krásná doba.“

Spolupracovala jste s řadou předních zpěváků i herců, jaké číslo se Vám za tu dobu nejvíce vrylo do paměti?

„…na pár písniček jsem dodnes nezapomněla. Když stavíte taneční číslo, skladbu slyšíte snad stokrát, stále dokola… Nezapomenete. Dodnes písničky slyším, když reprízují pořady, jako třeba role zpěvačky – Táňa Medvecká, v seriálu ,Dynastie Nováků´. Nebo duo Kamélie v legendárním Televarieté.“

A naopak při nácviku kterého čísla jste si užili nejvíce zábavy?

„To zavzpomínám určitě na Bolka Polívku, se kterým jsme stavěli stepařské číslo do divadelního představení ,Trosečník´, hodně jsme se u toho nasmáli.“

Co Vám dal Frank Towen do vínku?

„Dal mi do vínku především pracovitost, ale také dochvilnost a spolehlivost.“

Jak jste se osamostatnila po Towenově úmrtí?

„Jednak jsem začala vést samostatně pohybové kurzy pro děti… A téměř současně vzniklo ,Stepové trio Pavla Veselého´, se kterým jsme vystupovali po celém Československu a natáčeli taneční čísla do hudebních televizních pořadů.“

Spolupracujete dodnes nějakou formou s nástupnickým studiem Towen, právě zmíněného Vašeho někdejšího kolegy Pavla Veselého?

„Ne, každý jsme se vydali svou cestou. Pavel hlavně vyučuje zpěv. Ale jsme v kontaktu. Zrovna nedávno jsme se setkali na srazu ,towenovců´ a společně zavzpomínali na skvělou dobu.“

Na co se především zaměřuje Vaše taneční výuka?

„V současnosti se už zaměřuji jen na zdravý pohyb, vedu kurzy Power jógy, Zdravá záda, Gravid jógy, Bosu a Aquaerobicu. Tančím jen s dětmi, začínají u mne od věku tří let v přípravce. Starší dívky mají specializaci Aerobic, Street dance a Akrobacii. Hlavně nejstarší dívky dosáhly v loňském roce velkého úspěchu. Získaly prvenství na mezinárodních závodech Mia festival v pražské Lucerně.“

Vedete nyní dětské tréninky i hodiny pro příchozí, jak náročnou vidíte tanečně pedagogickou práci?

„Když vás práce baví, tak nic není náročné, jsem šťastná, že ji mohu dělat. Musím se spíše více starat o své tělo, aby mi ještě dlouho dobře sloužilo. Následky profesionálního tance se prostě už ukazují.“

Jezdíte i na soutěže do zahraničí, jak byste porovnala taneční úroveň u nás a v cizině?

„Ano, jezdíme tam také. Musím ale uznat, že u nás je organizace a úroveň tanečních soutěží na vysoké úrovni.“

V historii jste pracovala s řadou mimů i tanečníků, můžete se i v současnosti pochlubit nějakými novými hvězdičkami z Vašich kurzů?

„Já bych řekla, že všechny děti jsou hvězdičky. Nedělám výběr, věnuji se všem dětem, nejen těm talentovaným a mám velikou radost, když pozoruji i na těch méně šikovných, velký posun vpřed. Po přípravce některé odcházejí do specializovaných kurzů a mé děti tam vynikají. Ať již je to ve fotbale, sportovním aerobiku, či v jízdě na koni. Některé dále studují klasický balet někdo herectví.“

Ale naši čtenáři by přece jen rádi četli ta jména…

„Jako děti jsem proháněla při lekcích akrobacie herečky Danu Morávkovou a Markétku Hrubešovou a kurzy Jazzového tance navštěvovaly i Kateřina Kaira Hrachovcová a Petra Lustigová. Ale těch lidiček je samozřejmě více.“

TANEČNÍ MAGAZÍN loni vyzpovídal zpěvačku a herečku Dagmar Herzánovou, prý vy obě aktuálně chystáte nějakou zajímavou spolupráci?

„Ano, s Dagmar Herzánovou již dlouhodobě spolupracujeme. Stavím teď se svými děvčaty novou choreografii a později vše propojíme i s Dášou a se zpěvem a doladíme pro jevištní vystoupení.“

Připravujete v novém kalendářním roce nějaké zajímavé projekty?

„Příští rok máme domluvenou spolupráci s pěveckým souborem Lucky Voice Band, pro tři písně vytvořím doprovodný pohyb. Budu se snažit celý sbor rozhýbat… Také dále pokračujeme s Dášou Herzánovou a na řadu přijde videoklip.“

Zabýváte se také zdravou výživou, jakou cestou jste k ní došla?

„Tam musí dojít každý, koho zajímá zdravé tělo plné energie. Mně se líbí věta: ,Tělo není popelnice, abychom tam cokoliv naházeli´. Také v rodině máme rakovinu, zemřeli na ni oba rodiče i babička, tak nějak automaticky přišla touha po zdravé výživě. Vystudovala jsem vzdělávací kurz ,Poradce zdravého životního stylu´, začala se zajímat o zelené potraviny – chlorellu a zelený ječmen, vynechala jsem uzeniny a téměř mléko a bílou mouku. A cítím se dobře.“

Jak se těšíte na vánoční svátky?

(SMÍCH) 🙂 „Já se tak těším na vánoce tolik, že prchám za mořem a sluncem do Egypta…“

A co si budete sobě i ostatním přát do roku 2018?

„Přeji sobě, ale i všem, lásku, k ostatním ale i k sobě, štěstí a zdraví, ale to je hlavně v našich rukách.“

K tomu se, s dovolením, připojuji a děkuji za rozhovor.

Foto: archiv Marie Šulové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN