Taneční osobnosti – rozhovory – 18. stránka

Rozhovor s tanečníkem Star Dance Martinem Prágrem

„Dřív pro mě nebylo nic než tanec. Dnes vidím i jiné věci“

Martin Prágr

Tanec jej provází od dětství a jednu dobu byl pro Martina Prágra vším. Jako tanečník vystupuje v páru Pragr and Galan a spolu se svoji taneční partnerkou Denisou Galandžárovou založili Klub Happy Dancem, kde učí tanec děti a dospělým se věnují v tanečních kurzech Tanec nebo Víno. V posledních dvou ročnících TV taneční soutěže StarDance aneb když hvězdy tančí se představil jako taneční partner Gabriely Koukalové a Simony Babčákové.

V sedmi letech jste ve svém rodném Hodoníně začal tančit. Velice Vás v tom podporovala maminka a v patnácti jste kvůli tanci odjel do Ostravy a začal si plnit své sny. Co Vás ještě kromě tance bavilo?

„Nebýt mé mámy, tak vlastně vůbec netancuji. Když jsem začínal, tak byla na nás s bráchou úplně sama, takže ona byla můj sponzor jak finanční, tak časový (jezdila na všechny závody). Když jsem šel do Ostravy, tak velkou oporou už byl i její přítel. Mě baví celkově sport od mala. Můžu hrát hokej, fotbal, plavat… ale dříve byl tanec číslo jedna 😉

V Ostravě jste potkal Denisu Galandžárovou a společně se Vám podařilo vyhrát MČR v kategorii mládež a stali jste se také vicemistry do 21 let. Zúčastnili jste se řady prestižních tanečních soutěží na mistrovství Evropy v Moskvě, Stuttgartu nebo na Mallorce na mistrovství světa. To znamená samý trénink, měl jste vůbec čas na studium?

„Bylo to jednoznačně nastavené. Pokud chci tančit, musí být výsledky ve škole, takže každou volnou chvíli jsem věnoval studiu. Škola mě bavila. Studoval jsem obchodní akademii.“

Od osmnácti let tanec vyučujete. V roce 2013 jste spolu s Denisou založili Klub Happy Dancem a Vaším cílem je rozhýbat tancem děti z okolí Českého Těšína a Třince. Mají děti o tanec zájem?

„Náš klub není v žádném velkém městě, ale na malé vesničce. Jde nám primárně o pohyb dětí. Soutěže nejsou prioritou… Každopádně tato doba je spíše o rodičích. Musí si najít čas na své děti. Kolikrát je nechají sedět doma a nepodpoří je. Dnes každý dospělý končí pozdě večer v práci, takže děti si vlastně dělají, co chtějí a většinou je to tablet atd.“

Vedete také taneční kurzy pro dospělé v Tanec nebo Víno, kde máte kurzy společenského tance zpříjemněné ochutnávkou vín z rodinného sklípku z jižní Moravy. Jak se vám daří roztančit dospěláky?

„Tohle je čistý relax. Po odpolední práci s dětmi, je to takový návrat mezi naši věkovou kategorii. Užívám si to.“

S Denisou Galandžárovou vystupujete jako taneční pár Pragr and Galan. Jak se Vám daří v současné nelehké době? Pořádáte taneční kurzy také on-line?

„Těch vystoupení je samozřejmě míň. Plesy se nějaké rozjely, ale je to slabé. V covidové době jsme on-line vůbec neučili. Není to žádná obchodní schůzka, ale přeci relax na osobním kontaktu… nedovedu si představit, že někdo skáče doma u televize a já třeba před telefonem 🤷

V roce 2019 jste se stal tanečním partnerem biatlonistky Gabriely Koukalové v TV taneční soutěži StarDance aneb když hvězdy tančí a skončili jste na 5. místě. V jedenáctém ročníku jste tančil s herečkou Simonou Babčákovou, ale kvůli zdravotním potížím Simony jste byli vyřazeni. Co Vám soutěž dala?

„Určitě mi dala vzpomínky. Můžu si do svého tanečního života zapsat a zavzpomínat na něco úplně jiného. Každá řada měla něco do sebe. Potkal jsem super lidi a prošel si úplně jiným vyčerpáním 😉… byl to takový zdravý tlak 😉

Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Je podle Vás tanec jako rozhovor mezi dvěma lidmi? Jste tanečník tělem i duší?

„Pokud je na parketu více lidí (tanečníků), tak je to určitý rozhovor, který má ale svůj rytmus. To jestli jsem tanečník tělem i duší… dřív bych řekl, že to tak bylo… nic pro mě jiného nebylo, viděl jsem jenom tanec. Čím jsem starší, tak si uvědomuji, že jsou i jiné povinnosti, nebo i možnosti jak si den užít, naučit se nějaké nové věci nebo poznat lidi mimo okruh tance. Dříve to byla jedna škatulka. Každopádně představit si svůj živit bez tance nedovedu 😉

Jaký druh tance je Vám bližší? Latina nebo standard?

„Tady není o čem diskutovat 😉 Latina. Standard mě moc nikdy nebavil.“

Jak rád odpočíváte? V jednom rozhovoru jste přiznal, že jste vášnivý sportovec.

„Miluji hokej, kolo… A když se do toho přidá večeře nebo dovolenka s přáteli, tak je to úplně nejvíc relax 😉

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Martina Pragra

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Krátce s ředitelkou festivalu Tanec Praha Yvonou Kreuzmannovou

„Nejsou to lehké časy“

Jak jste připravovali festival v této nelehké době, na pozadí všeho je válečný konflikt, peníze pro kulturu určitě nepřibývají. Jak vidíte situaci nyní?

„Není to vůbec jednoduché, řekli jsme si, že už nebudeme dělat dvě fáze festivalu jako v předchozích letech, ale zkusíme být nějakým způsobem flexibilní tak, jako jsme celé dva roky v pandemii byli. Zkusíme zrealizovat co nejvíce projektů, a to nejen v Praze, ale i v regionech, což je velký úkol a já chci říct, že moc a moc děkuji manažerskému týmu, který odvádí vskutku neuvěřitelnou práci.

Když do všeho toho našeho snažení vstoupila válka, mnozí z nás, já jsem toho příkladem, okamžitě ubytovali ukrajinské umělce u sebe doma, Začali jsme jim pomáhat a hledat pro ně uplatnění. Jsem moc ráda, že Duncan centrum konzervatoř nám vyšla vstříc a mohou tam docházet studentky ve věku 13- 18 let, podařilo se nám propojit se s různými studii, které své prostory nabídly zadarmo pro zkoušení těchto umělců. Je pravdou, že nic není jednoduché, teď otevřeme, chvála Bohu, studio Krenovka a zase i tam vytváříme prostor pro jejich práci, kde by mohli nastudovat svoje díla natolik, aby je mohli uvést na Fokus Ukraine tak, jak si přejeme a v co nejlepší kvalitě.

Situace je těžká a po rozhovoru s ministrem kultury p. Martinem Baxou si všichni uvědomujeme, že příští rok může být o hodně horší a může dojít k zásadním škrtům a budeme muset asi utlumovat program.

Utlumovat program je možné, ale s tím, že se to opravdu dozvíte v předstihu jednoho roku a ne, že se takovou informaci dozvíte měsíc předem, to je prostě nefér vůči umělcům.

Takže já bych nechtěla porovnávat letošní situaci, která byla velmi šokující, s tím, co možná bude příští rok, protože se na to zřejmě můžeme připravit a můžeme jít do toho krácení, které pravděpodobně asi nastane.“

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí

Foto: Eva Smolíková

Eva Smolíková

Taneční magazín

Listy důvěrné Petra Zusky

Rozhovor s choreografem a režisérem

Choreograf a režisér Petr Zuska připravuje pro Pražský komorní balet novou choreografii Listy důvěrné. Dílo na stejnojmenný smyčcový kvartet Leoše Janáčka na premiéře živě provede Zemlinského kvarteto. Premiérový večer proběhne 22. května v Divadle na Vinohradech, otázky našeho rozhovoru se tak točí zejména kolem blížící se premiéry

Proč jste zvolil pro svou novou choreografii zrovna druhý smyčcový kvartet Listy důvěrné?

„Po pravdě to nebyla úplně moje volba, ale přání ředitelky Pražského komorního baletu Laďky Dunovské Jandové. V září zemřel její manžel, majitel souboru a jeho dlouholetý mecenáš Ivan Dunovský, bez něhož by Pražský komorní balet pravděpodobně už dávno neexistoval. Ivan měl Janáčka velmi rád, speciálně tento Opus, a tak jsme se rozhodli mu to věnovat k nedožitým sedmdesátinám.“

Petr Zuska ze zkoušek

Pro Pražský komorní balet jste před lety dělal Janáčkovy „Mlhy“. Máte Janáčka rád? Jaký máte k jeho hudbě vztah?

„Ano, Janáčka mám rád, ale pro svou tvorbu jsem téměř vždy doposud vybíral jeho klavírní lyriku. Ať už zmíněný cyklus V Mlhách – to bylo v polovině devadesátých let, později jsem přesedlal na Po zarostlém chodníčku. Nikdy jsem to nedělal celé, ale vybíral jsem si vždy několik vět a kombinoval je s hudbou jiných a nejen českých skladatelů. V průběhu mnoha let tak vzniklo asi pět nebo šest naprosto stylově a tematicky rozdílných inscenací napříč tuzemskými i zahraničními soubory, které z „Chodníčku“ čerpaly. Například v roce 2011 jsem pro Ballet Monte Carlo udělal taneční divadlo Smrt a dívka, kde Janáčka kombinuji s Franzem Schubertem, o sedm let později zase v baletu Jihočeského divadla v představení Klíče odnikud, s Requiem Antonína Dvořáka… Janáčkovo piano je mi blízké svou lyričností, smutkem, naléhavostí i jemnými, skoro minimalistickými odstíny.“

Petr Zuska – po premiéře s Pražským komorním baletem – foto Serghei Gherciu

A co Vám bylo pro choreografii Listy důvěrné hlavní inspirací?

„Nabízelo se více věcí. Od skutečnosti, že je tato skladba jakousi hudební formou milostné korespondence mezi Janáčkem a o čtyřicet let mladší vdanou ženou, se kterou měl nemanželský poměr, přes fakt, že je to poslední skladatelův kus, neb v tom samém roce zemřel, až po možnost do toho nějak zapojit esenci smrti Ivana Dunovského… Dlouho jsem si lámal hlavu, ale pak jsem na vše z toho rezignoval. Moje pojetí vychází pouze z hudby samé a z toho jaké, veskrze nedějové obrazy a nálady ve mně vyvolávala. Je to ničím nezatížená, svobodná vize. Navíc naposled jsem dělal v Estonsku Labutí jezero a v současné době jsem již v teoretických přípravách na Popelku pro Jihočeské divadlo, tak jsem si dovolil tento odskok od reality a jakékoli narace.“

Listy důvěrné ze zkoušek

Pracujete rád se stejným tvůrčím týmem, autorem hudby, kostýmů, světelného designu, nebo pro každý projekt hledáte nové spolupracovníky?

„Škála autorů hudby v mé tvorbě je opravdu široká. Pravdou ale je, že k některým se vracím častěji. Co se týče inscenačních týmů, tak když se podívám do historie, asi bych řekl, že se dá mluvit o různých obdobích, kdy to bylo více méně stabilní, aby se to pak zase na nějaké jiné období pozměnilo. Těch spolupracovníků bylo mnoho a já si vždy vybírám intuitivně, podle charakteru a stylu oné inscenace. Asi nejčastěji ze všech jsem spolupracoval s výtvarníkem scény – profesorem Janem Duškem. Od roku 2005 jsme spolu vytvořili asi patnáct kratších i celovečerních kusů jak u nás, tak po celém světě. S Honzou jsme společně prošli dlouhý kus cesty. Ač jsme rozdílní lidé, máme něco podstatného společné.“

Petr Zuska foto Jakub Fulín

A jaká je pro Vás spolupráce se Zemlinského kvartetem?

„Po několika zkouškách musím říci, že jsem nadšen. Nejen že jsou to excelentní muzikanti, kteří vytvářejí naprosto homogenní celek, jenž má barvu, dynamiku a… koule, ale zároveň jsou mi blízcí i svou bezprostředností a autenticitou jako lidé. Navíc z nich čiší respekt k faktu, že se nejedná výlučně o jejich vlastní koncert, což není u všech hudebníků vždy automatické. A jejich fyzická přítomnost na jevišti přidává celému kusu ještě další dimenzi.“

S Pražským komorním baletem se jedná už o několikátý společný projekt v řadě. V čem podle Vás tkví síla souboru?

„S Pražským komorním baletem jsem spolupracoval několikrát již v devadesátých letech, od té doby čas od času, poslední léta opět intenzivně. Soubor se během těch téměř třiceti let několikrát personálně vyměnil, střídali se různí umělečtí šéfové, vývojem prošla i estetika tance a divadla… Mám pocit, že jsou dvě zásadní věci, které jsou však napříč časem téměř neměnné. Jedna je pozitivní, ta druhá méně. Vždy to byl soubor tak trochu rodinného typu, plný nadšených lidí a výrazných uměleckých osobností, kde vznikalo něco svobodného a opravdového. V tom je dle mého jeho nesporná síla. Ač je v mnohém naprosto odlišná doba, takhle jsem to vnímal ještě za Pavla Šmoka a tak to vnímám i teď, kdy je uměleckou šéfkou Linda Svidró. Na druhou stranu tak jako tehdy, tak i dnes a téměř vždy mezi tím, se soubor potýkal a potýká s absolutně nestabilním a nedostatečným způsobem financování, čelí jakémusi nezájmu až ignoranci ze strany státního establishmentu kulturní sféry a tudíž opět a znovu bojuje o holou existenci. Tuto skutečnost považuji za absurdní a alarmující. Kromě zmíněného Ivana Dunovského má svůj lví podíl na tom, že soubor neutonul, ještě jeden člověk. Jeho dávný ředitel a manažer Jiří Opěla. Díky, pánové!“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na premiéru!

Foto: Jakub Fulín, Serghei Gherciu

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Petrem Horníčkem, principálem Losers Cirque Company

„Připravujeme unikátní muzikál ‚Nebesa‘

Losers Cirque Company připravuje na léto unikátní muzikál, kde se setkají ti nejlepší z nejlepších. Jen pro zajímavost – jednu z hlavních rolí si zahraje Jiří Korn a zodpovědně se na ni připravuje, přesně tak i ostatní.

Pokladli jsme pár otázek na tělo principálu souboru Petru Horníčkovi

Zanedlouho uvidíme muzikál „Nebesa“. Věříte v Boha?

„Přímo v Boha ne, protože to už je takové konkrétní označení nějaké osoby. Ale já určitě věřím v energie. S tím jsou spojená třeba dechová cvičení, práce s energií. Pokud to mám tedy zkusit vyjádřit, tak v něco věřím. Ale zrovna Bohem bych to nenazýval.“

Co je hlavní myšlenkou muzikálu Nebesa? Je zde nějaké vyšší poselství, třeba i takové, že všechno, co se na světě děje, je nějak dané (třeba i pandemie či válka) a my se s tím musíme smířit, nebo jde jen o zábavný příběh o andělech či dokonce o komedii?

„No, teď je doba skutečně složitá. Proto jsme chtěli udělat představení, které je od všeho dění trošku odpoutáno. Základní myšlenka je taková, že mezi námi jsou skrytí andělé, které nevidíme, a nějak nás v tom životě doprovází. Náš příběh vychází z toho, že andělé chodí do práce jako do korporátu každý den, jako každý z nás. Vlastně všichni účinkující jsou část představení lidé a část představení andělé, takže mají takové dvojrole. Jejich životy se prolínají – část je andělský život a část je pozemský korporát. Andělé existují právě tak, jako existuje nebe, je to takový uzavřený cyklus. Pokud dotyčný neudělá něco špatného, cestuje do nebe a zase zpět na Zemi. V příběhu je to brané opravdu s nadsázkou, je to takové odreagování od všedních starostí.“

Jako místo konání jste vybrali Anežský klášter. Ale hra tedy nemá s vírou tolik společného, rozumím tomu dobře?

„Určitě, hra je opravdu určena pro široké publikum. Nezpíváme ani nehrajeme doslova k někomu konkrétnímu.“

O jaký žánr jde?

„Je to takový novotvar, uslyšíme gospel, bude tu hodně tance i akrobacie, vlastně to není ani novocirkusové představení ani muzikál. Je to na hranici těchto dvou světů.“

Propojujete hodně žánrů. Je to dobré pro umělce, když muzikant dělá tanec, tanečník dělá akrobacii, akrobat dělá hudbu….?

„Je to dnes trend. Na umělce a performery bude vyvíjen čím dál tím větší tlak, aby byl každý vším a uměl všechno. V souboru tak bude méně lidí, místo padesáti bude třeba jen dvacet a ti zvládnou všechno.“

Nesníží to potom celkový výkon umělců? Možná ne každý je úplně multifunkční a ovládá všechno!

„No, ne každý může dělat všechno, tanečníci se dnes učí nějakou akrobatickou dovednost, hudebník se učí tancovat, vlastně je to normální, že v muzikálu lidé umí i tancovat i zpívat. Dalo by se říci, že je to spíše tak, že např. pro akrobatickou disciplínu musíme třeba více posilovat. Myslím si ale, že vývoj k tomu směřovat bude. Nechci říct, že by vyloženě jeden performer skládal hudbu, zpíval, tancoval a akrobatil, ale tahle multifunkčnost bude podle mě čím dál víc vyžadována. Někteří akrobaté pilují své umění, aby uměli sólové skladby, (to propojení mě baví). Ale musí to být samozřejmě na vysoké úrovni. Pokud někdo nezazpívá dobře, tak zpívat jednoduše nemůže a musí jenom tančit či dělat akrobacii.“

Jsme coby diváci zvyklí, že v muzikálu každý tančí, zpívá, hraje. Ale Vy si už berete ty naprosté umělecké špičky do svého cirkusu. a všechno tohle propojit je už na úrovni geniality. Je toto vůbec možné?

„Nooo… To je právě to, co jsme se rozhodli, že vyzkoušíme. Uvidíme, zda lidé, které jsme vybrali, tohle zvládnou, sami jsme zvědaví, jak to dopadne.

To je vždy na projektu to krásné. Nejen to, že vytváříme autorskou věc a že scénář vznikl od nás, ale stejně tak jsme se rozhodli, že vyzkoušíme, zda akrobaté zvládnou toto propojení. A pokud se ukáže, že ne, tak budeme vše upravovat, protože je to autorský projekt.“

Vy se také chystáte využít titulky a nechat muzikál v anglickém znění. Co třeba diváci, kteří anglicky nerozumí a budou tedy rozmrzelí?

„To je jinak, rozhodli jsme se černošské písně nepřekládat, protože v češtině to celé opravdu jinak zní. Čeština je jinak zpěvná a je lepší nechat písně v originálu. Pro děj jako takový to nemá zásadní význam. Zpěv pouze doprovází tanec a ostatní výrazové prostředky. Snažíme se tu a tam něco dodat česky, aby divák úplně porozuměl. Ale pracovali jsme vlastně vždy tak, že naše vystoupení je obrazová záležitost a je na divákovi, jak si to vyloží. Je celkem jasné, že se nějaký anděl do někoho zamiluje, tomu divák porozumí a dále vyrozumí z herectví, o co jde.“

Tak my se už moc těšíme a přejeme Vám, ať vše dobře dopadne!

Foto: Archiv Losers Cirque Company

Foto: František Ortmann

Eva Smolíková

Taneční magazín