Měsíc: Listopad 2017

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou“ na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

Za rozhovor poděkoval: Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN