Ve dnech osmnáctého až dvacátého března 2016 přivítala domovská a organizační scéna Alfred ve dvoře v Praze 7 na Letné a spolu s ní nedaleké holešovické studio ALTA i žižkovský taneční svatostánek Divadlo Ponec velký taneční festival – BAZAAR. Jeho letošním tématem byla identita v umění. Jednalo se o mezinárodní festival převyšující lokální republikový význam. Tomu napovídala i většina jeho akcí pořádaná výlučně v anglické verzi. Mezi hosty festivalu patřili přední evropští, ba světoví taneční ; ci a performeři – z Bukurešti, Budapešti, Tuly, Varšavy či Žiliny. Hlavní organizátorskou a produkční tíži BAZAARu neslo sdružení MOTUS.
Taneční magazín se nemohl osobně účastnit celé bohaté a košatě různorodé přehlídky. Přijměte tedy určité střípky z BAZAARu.
Z odpolední části SATURDAY BAZAARu nás v ALTĚ zaujal Jaro Viňarský se svým sólovým představením THIS VERY MOMENT. Snažil se v něm hledat principy a důsledky bariéry mezi hledištěm a jevištěm. Nalézat přístup v osamělosti herce vystupujícího v one man show a jeho interakci s publikem. Potřebuje on publikum? Či diváci jeho?
Naopak PLÁN B úžasné Halky Třešňákové a neméně skvělého Lásló Fülõpa svou hravou rozpustilostí nenásilně nastiňoval různé alternativy. Ať již v životě či pouhé mysli.
Divácký ohlas měla i „švihadlově“ ŠVIHLÁ Tereza Hradílková. A Sara Arnsteinová s Jiřím Šimkem ze skupiny UFFTENŽIVOT. Kteří navázali na svou sobotní kreaci v neděli.
Ona návaznost tkvěla v projektu TOILETTALK, který jsem si pracovně nazval „Toaleťák“. Spočíval v pětiminutovém monologu člověka sedícího na toaletě, který byl snímán kamerou. Sám jsem si tu roli vyzkoušel na vlastní kůži i ‚prdelku‘. A věřte, že to žádná „prdel“ nebyla… Nevydržel jsem to celých pět minut. 🙂 Tento princip trochu připomínal budky Vox Populi, když začínala vysílat televize Nova. Sára Arnsteinová i Jiří Šimek tvrdí, že sestřihové fragmenty natáčené na WC využijí již ve svém dubnovém představení v ALTĚ!
Celým festivalem se jako pověstná Ariadnina niť proplétal workshop O (NE)HIERARCHICKÉM DIALOGU DVOU MÉDIÍ. Víceméně bylo jasné předem, že nepůjde o média ve spiritistickém slova smyslu. Tedy, jednalo se o přenosová média. I přenosná. Jako konkrétně kamery či novější mobilní telefony. Workspop velice kreativně vedly dvě jihoslovanky Sonja Predrag a Nives Sertič. Jako svědek záverečného hodnocení mohu dosvědčit, že se jim práce s různorodým ansámblem přihlášených zájemců opravdu zdařila. Probudila v účastnících touhu dopátrat se vlastní identity, podívat se na sebe sama i na sebe navzájem trochu jiným úhlem. Je pravdou, že jsem se k něčemu obdobnému sám propracoval již před deseti lety. Redigoval jsem festivalový zpravodaj na jistém divadelním festivalu. V jedné inscenaci vystupoval herec v roli fotografa. Dal jsem mu skutečný fotoaparát a požádal jej, aby skutečně fotografoval. Pak jsme autentické fotografie využili ve zmíněném festivalovém zpravodaji.
„Zlatou“ tečkou festivalu bylo závěrečné představení Wojteka Ziemilskiho PYGMALION, jehož hlavními motivy byly otázky komunikace. Názor tohoto choreografa, režiséra i hereckého představitele na „extrémní empatii“ bud nejlepší tečkou za mou mozaikou střípků z BAZAASRu: Co je tedy podle vás extrémní empatie? „To je, když se věci zkomplikují. Divadlo je konvence vytvořená pro jasná sdělení, anebo alespoň pro základní přenos z jeviště do hlediště. Ale to komplikuje každou událost na jevišti, protože ta je vytvořena k tomu, aby se na ni někdo díval. Jeden z významů ,extrémní empatie´ je situace, kdy to, co se odehrává na jevišti, není namířeno do hlediště, když se na diváky ,zapomene´ nebo je zacíleno na něco jiného. Diváci jsou ponecháni o samotě, což vyžaduje více empatie, než jsou zvyklí. Další význam ,extrémní empatie´, vztahující se k tomu prvnímu, je širší – je to jakákoli situace, kde se komunikace vzdaluje našemu vlastnímu obrazu o tom, jaká by měla být. Když se musíme postavit do pozice někoho, kdo neodpovídá příjemné představě druhého jako někoho, kdo je v podstatě stejný jako my. Jak přijmout tento radikální rozdíl?“
