Profesionální tým lektorů připravil velmi rozmanitý mix kurzů pro nejširší veřejnost: standardní tance, latinskoamerické tance, latinu pro ženy, tanečky pro děti, taneční pro dospělé, tzv. pro-am kurzy (profík + amatér), salsa, fitdance, bachata, argentinské tango, balet, street dance či hip-hop. Co si přát víc?
Marek Dědík, Eva Krejčířová a Marek Zelinka z populárního televizního pořadu Stardance otevřeli společně s dalšími hvězdami českých parketů „Školu tance pro všechny“.
Škole šéfují Vítězslav Rázek s Kristýnou Mückovou, vicemistři republiky ve standardních tancích a mistři republiky v showdance, společně s nestárnoucím Dobromilem Nováčkem, rekordmanem s 28 mistrovskými tituly ve společenských tancích.
Ve škole působí kromě Vítězslava Rázka, Kristýny Mückové, Marka Dědíka, Evy Krejčířové, Dobromila Nováčka, Zdeňka Rezlera, Lídy Jánské a Pavla Šimka řada dalších špičkových tanečníků. Lektorem baletu, moderny, hip hopu je Martin Kolda, lektory salsy Ján Dvořák a Agnieszka Przyhoda, která se navíc specializuje na tzv. ladies styling (salsu pro ženy). V loňském roce Vítězslav Rázek s Kristýnou Mückovou připravili na nejdůležitější tanec života, tedy svatební tanec, 50 novomanželských párů.
Slavnostní otevření školy se uskutečnilo přímo v nových prostorách v ulici Madridská. Oko diváka zaplesalo při exhibici Marka Dědíka s Terezou Stařičnou (Markova přítelkyně), kteří zatančili cituplnou rumbu.
Naopak bujaré veselí zavládlo v okamžiku, kdy vítěz letošního ročníku Stardance, Marek Zelinka s Markem Talagou, předvedli báječnou pantomimu (Synovial) a pokřtili podlahu pivem.
To se ale nelíbilo tanečnici Michaele Bartkové, vítězce soutěže The Dancer, diváci tedy museli počkat, než bude podlaha odpovídat nárokům tanečníků. Ovšem exhibice Michaely rozhodně stála za trochu čekání.
Seniorští mistři ČR v latinskoamerických tancích Zdeněk Rezler s Evou Krejčířovou dostali diváky do varu svým rychlým tempem. Radost přinesli i mistři ČR v bachatě Pavel Šimek se Soňou Hoffmannovou. O překvapení se postaral Ivan Inofre. Jeden z 9 argentinských tanečníků působících v Evropě ve spolupráci s Lídou Jánskou oslnili početné publikum procítěným argentinským tangem. V závěru předvedli Vítězslav Rázek s Kristýnou Mückovou své parádní vystoupení na živou hudbu s názvem Roztančené housle.
Dívkami a ženami oblíbený Marek Dědík poskytl Tanečnímu magazínu nejčerstvější zprávy o zbrusu nové škole…
Které tance tu budete učit?
„Povedu kurzy sólo latiny pro ženy, tedy zvu všechny slečny a dámy, které by si chtěly zatančit se mnou a strávit nějaký čas na tanečním parketu. Budeme se učit různé základní kroky standardních i latinskoamerických tanců, poté navazují kurzy, kde se výuka rozšiřuje, tančíme na hudbu, následně tu máme třetí úroveň, kdy si ženy mohou zatančit i s partnerem. Zavádíme také tzv. pro-am kurzy (profík + amatér), to je novinka, v Praze se vyučuje jen v jednom tanečním klubu a my chceme být také exkluzivní.“
Kolikrát týdně Vás budou dívky moci vídat?
„Já mám naplánované dva dny v týdnu, jeden den je pro veřejnost, to bude v pondělí, kdy tady budu od rána do večera. Druhý den je pro naše sportovní páry, protože máme své svěřence, takže tyto kurzy budou součástí školy.“
Kdy přesně začínáte?
„Od prvního dubna začínají kurzy naplno“.
V kolik hodin?
„Jedna z výhod tohoto tanečního studia je, že je přístupné stále. Od rána od osmi hodin až do deseti hodin do večera. Je zde recepce, máme tu pět tanečních sálů, takže člověk si vždycky vybere to své.“
Máte i kurzy pro děti?
„Ano, také.“
Poskytujete soukromé hodiny?
„Ano, samozřejmě. Např. vystoupení s Jitkou Schneiderovou, nebo s mojí taneční partnerkou a přítelkyní, vedu také soukromé hodiny pro páry nebo jednotlivce, vyučuji i svatební tance.“
Co pro nás znamená v dnešní době les? Divočina? A máme ji také v duši? Takovou otázku si kladla Jana Burkiewiczová ve své hře „Divočina, marnivost ptačích per“
Jana Burkiewiczová přichází se svým představením „Divočina“, které bylo k vidění na prknech divadla Ponec již podruhé. Hra je tancem situací, textů a obrazů, ale hlavně velkou výpravou do divočiny v našem každodenním životě.
Máte rádi les? Co pro dnešního člověka vůbec v této uspěchané době znamená? A potřebujeme ještě něco takového jako je chození do lesa? Nebo můžeme spokojeně přežít v současné civilizaci, což je vlastně betonová divočina?
Na začátku představení si rodina vypráví o lese. Názory se opravdu různí.
„Okamžitě řekni, proč máš rád les!?“
„Mám ho rád, protože to tam voní.“
„Ani nevím, proč ho mám rád, v dětství jsem tam vyrůstal, trávil jsem tam hodně času, když jsem do něj vstoupil o pár let později, nepoznával jsem ho.“
„Mám ráda les, protože je tam ticho, klid, málo lidí a dává mi energii, je tam svoboda.“
.. „je strašidelný.“
„Mám ho rád, protože je zelený, dobře se tam dýchá, jsou tam jahody a maliny“.
„Vyrůstal jsem na vesnici, ale les byl blízko, mám ho rád“.
„Je živý, žijí tam spousty zvířat, jsou tam houby a zadarmo! Při mé stařecké hamižnosti jsem rád.“
„Nemám ho ráda, mám ráda město.“
„Mám ho rád zdálky, rád se na něj dívám a u toho popíjím tam, kde nejsou mravenci, klíšťata a komáři.“
„Já mám rád pláně, mohou být zasněžené či travnaté, ale les je takový zatuchlý.“
„Les je teď trendy, co? Je divné, že je trendy něco, co je normální. Ale co ty děcka, co nikdy nepotkaly zvíře?“
Divák se ocitá v lese…a něco, či někdo na něj „bafne“….
Pozorujeme zvířata, pasou se, nebo spolu bojují (jako rekvizita postačí židle, představující paroží, jinak se představení obejde téměř bez rekvizit), rvačky, pády (této úlohy se opět perfektně zhostili členové skupiny Losers.)
Návštěvník si prochází lesem, „bříza, buk, vůně, krmelec, houba – nesbírat, neanalyzovat, nemyslet..“, říká si. Samozřejmě nemyslet. Vždyť do lesa přece chodíme odpočívat. Blaženě bezmyšlenkovitý stav mysli, pohyb a dost kyslíku je přesně to, co člověka nabíjí energií.
Jiná dívka vypráví o své duši, zřejmě by ráda meditovala, či si „uklidila“ ve své duši. „Zářivé slunce, sníh, uvolnění, takový ventil!“
Znovu se ocitneme v lese, kde se stmívá, mezi zvířaty probíhá boj, v kratičkém okamžiku proběhne vše – námluvy, páření, smrt. Anebo také neproběhne – „Samička odlétá, je těžké necítit se pokořen, když dáte to nejlepší ze sebe a nestačí to“, běduje sameček. Během vrkání a lákání partnerů se báječně baví nejen diváci, ale i samotní umělci.
A nyní – divočinu máme každý i sám v sobě. Shon, zmatek, jeden mluví přes druhého, lidé se vzájemně neposlouchají. Jedna z postav během tohoto chaosu říká, že jí doktor doporučil chodit do lesa. Ale dříve než to dokáže, zešílí, zdá se.
Na divočinu svítí, umělci se choulí v jednom klubku, všechno začíná i končí.
Představení „Divočina“ pobaví, potěší, přesto nenásilně nutí diváky zamyslet se nad způsobem našeho života a přece jen v nás hlodá otázka, zda máme jako lidstvo opravdu rádi les?
Jeho autorský videoklip „Tchýně“ u nás doslova rozbouřil hudební i taneční vody. Severomoravák, který dnes žije v Německu má velice dobré pěvecké základy – studoval u věhlasného profesora Leo Jehneho, spolupracoval s dlouholetým kapelníkem Marie Rottrové, Vladimírem Figarem i dalšími. Má praxi v ostravské televizi i divadle a za sebou pedagogická studia. A nyní tvoří i vystupuje v zahraničí, ale i v Čechách či na Moravě. Zpěváka a textaře VLADY GRYCE jsme vyzpovídali v Berlíně pro Taneční magazín.
Jaký máte vztah k tanci a pohybu vůbec?
„Dřív jsem se hýbal velmi často a rád, dnes o tom už hlavně spíše jenom mluvím. V minulosti nebyl víkend, abych nebyl někde na diskotéce. Když jsem byl mladý, tak jsem se také věnoval hodně plavání. A nějak kolem osmnácti let, když jsem začínal se zpíváním, chodíval jsem i do kroužku scénického tance, který vedla věhlasná osobnost – paní Jarka Calábková. Hodně mě to bavilo, ovšem tréninky byly galeje. Bolely mě i svaly o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Ale to k tanci přece patří.“
A co v mládí taneční? Minuly Vás?
„Kdepak. Bylo to někdy na gymnáziu a chodila tam celá naše třída. V tanečních nás vedli shodou okolností taky manželé Calábkovi a mívali jsme hodiny každý čtvrtek v ostravském kulturáku. Nejvíce mě bavila ,latina´, ale dnes bych nezatančil ani jeden z tanců tak, jak nás to tenkrát učili. Později jsem se věnoval raději tanci scénickému.“
Odrazily se ty zkušenosti ve Vaší další práci?
„Vzhledem k tomu, že nedělám vyloženě taneční muziku, tak ani moc ne. Jedině snad v tom směru, že se snažím podvědomě hlídat držení těla, nebo, pokud písnička vyžaduje naučit se konkrétní choreografii, nemám s tím žádné problémy. Docela mě uklidňuje, že nepatřím mezi ty interprety, kteří tančí na písničku úplně mimo rytmus.“
Máte vztah k muzikálům?
„Muzikály miluji. Mám rád jak jejich divadelní, tak filmové podoby. Mně osobně se velmi líbí, jakým způsobem muzikály interpretují Francouzi. Nevím, jestli je to tou krásnou řečí, nebo zda jsou skutečně lepší než jinde? Ale ta francouzská představení mě prostě berou. A hodně. V New Yorku jsem si neodpustil zajít na Fantoma opery a Cats. Též to byly úžasně výkony, i když ve srovnání s oněmi Francouzi, už jsem pociťoval malinko rutinu. Ale tím nechci říci, že ty inscenace byly horší. Ostatně, vždyť na Broadwayi se hraje jeden muzikál i několik let, takže rutina je tady asi naprosto normální věcí. Mám rád i inscenace mnohých českých muzikálů. Mými favority zůstanou i po letech Bídníci a Dracula. V Česku máme několik fantastických muzikálů, které se absolutně vyrovnají světovým produkcím. Avšak zároveň mi přijde, že je tu nějaký divný zvyk dělat muzikál z jakéhokoli námětu – a výsledek taky podle toho pak vypadá. Některá témata, která byla zpracována jako muzikál mi přišla úplně zcestná. Ale nechci se nikoho dotknout, takže zde nemíním konkretizovat. V současné době mě zaujal muzikál Antoinetta – královna Francie.“
A jak se stavíte k pantomině?
„Bohužel, pantomima mě nechává poměrně chladným. Je to bezesporu velká dřina – umět vyjádřit děj beze slov, ale bohužel se mne to dosud nějak nedotklo. Ale co mám velmi rád je černé divadlo a stínové divadlo. Když nad tím teď tak přemýšlím, nejsou ona také součástí pantomimy?“
Proč jste se přeorientoval do Německa?
„V podstatě jde o ,klasický příběh´. Původně jsem měl v plánu zakotvit úplně někde jinde a proto jsem se taky už od dětství pilně učil angličtinu. No a pak jednoho dne zaťukala na dveře paní Láska a všechny plány vzaly za své a můj život nabrat úplně jiný směr. Takže za všechno může ,die Liebe´.“
Své původní písňové texty píše předem anebo textujete hudbu již téměř hotovou?
„Jak kdy. Záleží taky na tom, s kým na písničce spolupracuji. Nejužší spolupráci mám především se dvěma skvělými skladateli: Hellmutem Sickelem, jehož písničky lidi znají z podání jeho někdejší ženy Heleny Vondráčkové, ale skládal také pro Lenku Filipovou a další. A pak také s mladým, velmi talentovaným Michalem Workem. Pokud dělám písničku s Hellmutem, tak spíše píši text na hudbu. Hellmut vytvoří instrumentální základy a já, když mě to zaujme, si to nahraji na mp3, nastavím si nahrávku na sm yčku a nechávám sebou hudbu ,protékat´ – a čekám na impuls, na téma, jež ve mně hudba vyvolá. Někdy je to během chvilky, jindy to trvá celé dlouhé dny. U Michala Worka je to přesně naopak. Já si napíši text podle vlastní představy – tak, jak bych jej na hudbu nikdy asi nenapsal – mám volnější ruku k vyjadřování a Michal následně složí hudbu. Michal se do textu vcítí, nasaje jeho atmosféru a většinou přijde s něčím tak úžasným, s něčím, co předčí mé dosavadní představy. Samozřejmě, že jsme to jak s Hellmutem, tak s Michalem dělali už i obráceně a výsledky byly stejně dobré, ale tohle je pro nás už takový zavedený postup.“
Písní o tchýních – mimo dávného hitu Jany Robbové „Přijede k nám tchýně“ z pera Jaroslava Uhlíře a Karla Šípa – není mnoho, co přímo Vás inspirovalo k tomuto hitu? Vlastní zkušenosti?
„To jste tipnul správně. Moje tchýně byla opravdu neskutečná mrcha. Takže vlastní zkušenosti poskytovaly dostatek námětů. Nicméně, impuls k tomu napsat text k písni Tchýně přišel teprve tehdy, když jsem sledoval, čím během rozvodu procházela moje kamarádka. Ta měla doma taky úžasný ,exemplář´. Písnička byla napsána původně pro ni, ale pro zachování klidu v rodině od toho nakonec ustoupila. Přišlo mi škoda, aby ta skladba zapadla někam do šuplíku. A poněvadž si myslím, že se s ní může identifikovat spousta mužů a žen, upravil jsem si text do mužské formy a nazpíval jej sám.“
Celé video nese autorskou pečeť, jste scenáristou i režisérem videoklipu Tchýně?
„Ano. Scénář jsem si vymýšlel sám a taky jsem si vedl režii. Měl jsem jasnou představu o tom, jak by klip měl vypadat a co v něm chci mít. Za kamerou stála Táňa Lietavová, která se postarala také o střih a efekty. Jsme naladěni na stejnou ,vlnovou délku´, takže spolupráce byla bezvadná.“
Jak na toto dílko reagovala Vaše tchýně, pokud ji máte?
„V době, kdy písnička a klip vznikaly, tak už nežila. Pokud se jí to na onom světě doneslo, tak se určitě musela obracet v hrobě. Jak už jsem řekl, moje tchýně byla neskutečná potvora. Z ,bezpečnostních´ důvodů se proto ani nikdy nedozvěděla, že se vlastně stala mou tchýní i přes svůj nesouhlas. My se navzájem výslovně nesnášeli a tak jsme se ani dobrovolně nesetkávali. Přesto však stíhala úspěšně plivat jed a dělat rozbroje. Nakonec by dnes byla spokojena, jelikož jsme s její dcerou ve fázi rozvodu. Ale na úrovni. Zůstáváme dobrými přáteli.“
Chystáte nějaký podobný „štěpný“ autorský videoklip?
„Líbí se mi moc ten výraz ,štěpný´ 🙂 . To je fakt velmi výstižné. Ode dneška to budu taky používat . Ale zpět k otázce. Ano, chystám další autorské ,štěpné´ klipy a chci začít, co nejdříve. Kdyby k tomu nebylo zapotřebí tolik peněz, už by byly určitě hotové. Takže pilně šetřím a jakmile se oteplí, tak bych vše rád dal do pohybu. Hlavně, abychom se všichni shodli na nějakém, volném termínu, který by vyhovoval všem zároveň. Zvlášť od jednoho z připravovaných klipů si slibuji, že bude hodně ,štěpit´. Víc ale nechci prozrazovat, protože již název písničky by ,odtajnil´ obsah textu.“
Budete v dohledné době vystupovat v Čechách anebo na Moravě?
„V Čechách i na Moravě budu během letošního roku několikrát, ale především kvůli natáčení a práci na CD a organizaci a natáčení videoklipů. Bude to hodně rozlítané. Co se vystoupení týče, tak to budou jen dvě firemní akce ke konci roku. Mimo to mám i několik dalších závazků s jinými umělci. Nemám rád ten pocit, kdy jsem ve stresu a pro jednu věc se nemůžu soustředit na druhou. Musel jsem si stanovit priority, co je pro mě v letošním roce nejdůležitější. Pár vystoupení je sjednáno na rok 2017, ale na organizování koncertů pro letošní rok nezbývá bohužel čas. Pokud ovšem o můj program někdo projeví sám od sebe zájem a bude mi to zapadat časového harmonogramu, tak se dá dohodnout.“
Prozraďte závěrem své další umělecké plány?
„Jak už jsem uvedl, chci dokončit připravované CD. Nahrávání a studiové práce proběhnou na jaře. Pak přijde na řadu shánění financí, aby se nahrávky ,dostaly´ i na CD. A zároveň musím postavit program, s nímž hodlám vystupovat. Také chci natočit alespoň dva nové klipy, které by nové album prezentovaly. To v mém případě znamená připravit si i scénáře. Naštěstí mám už poměrně jasnou představu. Takže, jde hlavně o to domluvit se předem s kameramanem, co je technicky vůbec možné. Také bych rád udělal jeden duet, který však nebude součástí mého alba. Tady mě asi čeká boj s byrokracií – ohledně autorských práv. Nějak v mezičase musím ještě otextovat dvanáct písniček pro jistou mladou kapelu. Tím, že já žiju v Německu a oni v Česku, hraje kolikrát proti nám. Všichni máme ještě i jiné závazky a tak nejde vždy všechno podle původních plánů. Nejde pendlovat mezi Německem a Českem každých čtrnáct dnů a tak musíme brát navzájem ohledy. Pro mě je to práce až nad hlavu Takže to shrnu, letos chci hlavně dovést plány ke zdárnému konci a dodržet závazky, které jsem už slíbil.“
Práce je na obzoru opravdu dost, tak raději nebudu zdržovat. A za Taneční magazín přeji další úspěšné texty, písničky i videoklipy.
Unikátní 360-ti stupňová projekce Jana Šrámka ve Video NoD
Jan Šrámek & Dizzcock
Between the World and Me
Vernisáž: 16. 3. 2016, 19:00
Výstava potrvá od 17. 3. do 10. 4. 2016
Kurátorka: Veronika Zajačiková
Text: Lumír Nykl
Galerie Video NoD představila s vizuálním umělcem Janem Šrámkem originální autorskou 360-ti stupňovou video projekci, která zavedla diváky Experimentálního prostoru NoD do imaginárního animovaného prostředí severoamerického města Detroit. Unikátní technologický koncept galerie Video NoD se spojil s charakteristickým rukopisem současného animátora a ilustrátora Jana Šrámka v projektu Jan Šrámek & Dizzcock: Between the World and Me. Vernisáž výstavy proběhla 16. 3. 2016 v 19:00 (Video NoD – Experimentální prostor NoD, Dlouhá 33, Praha 1), od 21:00 poté proběhla audiovizuální show VJ Kolouch & Dizzcock. Výstava potrvá do 10. 4. 2016.
Jan Šrámek je současný etablovaný vizuální umělec nastupující generace, ilustrátor a grafik, známý též svými aktivitami v oblasti VJingu, v rámci kterých se jako VJ Kolouch účastní mnoha domácích a zahraničních audiovizuálních festivalů. Soustředí se na experimenty s pohyblivým obrazem, konkrétně s animovaným filmem či vektorovou grafikou. Zajímá se o prozkoumávání možností a vztahů mezi statickými a pohyblivými obrazy. Výsledná Šrámkova audiovizuální díla jsou charakteristická zvláštní narativní poetikou, která vypráví příběhy z nejasně definovaného pomezí mezi světem přírody a urbánního prostředí.
Pro galerii Video NoD připravil Jan Šrámek unikátní 360-ti stupňovou projekci, site-specific projekt s názvem Between the World and Me, který odkazuje k literárnímu dílu amerického autora Ta-Nehisi Coatese. Obsah výstavy se vztahuje k aktuálnímu albu Dizzcocka Elegy of Unsung Heroes, čerstvě oceněného cenou Vinyla za nejlepší album roku 2015, na jehož vizuální podobě se Jan Šrámek podílel. Výstava rozšiřuje původně audiovizuální performance o kontext galerijního prostředí. Tematicky se výstava dotýká aktuálních sociálních a politických problémů – v případě výstavy Between the World and Me zobrazených prostřednictvím krachem zasaženého amerického m sta Detroit.
