Premiéra Jezdci – první počin nově ustavené taneční skupiny Lenka Vagnerová & Comp.

Divadlo Ponec uvádí…

 

 

 

Divadlo Ponec uvede 13. a 14. listopadu premiéru tanečně pohybové inscenace Jezdci,
jejíž producentem je o. s. ProFitArt a koproducentem o. s. Tanec Praha. Choreografie
je výsledkem několikaměsíční práce přední české choreografky Lenky Vagnerové a bude
uvedena jako první samostatný počin nově ustaveného tanečního souboru Lenka
Vagnerová & Comp., mezi jehož kmenové tanečníky patří Pavel Mašek, Andrea Opavská,
Lacko Cmorej nebo Tomáš Červinka.

Projekt Jezdci navazuje na téma choreografčina předchozího mezinárodně úspěšného
autorského díla Mah Hunt a opět se zabývá přenositelností zákonů zvířecí říše do
světa lidí. Jezdci jsou inspirováni tématem ptáků a jejich úlohou v lidské kultuře
a tradici. Ptáci jsou výjimečnými tichými pozorovateli příběhů v dějinách lidstva,
vždy byli součástí naší mytologie, víry i duchovního bohatství.

„Projekt Jezdci rozkrývá téma tolerance, schopnosti člověka existovat v symbióze s
ostatními živými organismy na naší planetě. Respektovat říši všech bytostí, vážit
si jedinečnosti druhů a snažit se o jejich zachování,“ vysvětluje choreografka
tematickou ideu projektu.

Inscenace Jezdci vzniká spoluprací uměleckého a realizačního týmu, který tvoří
Lenka Vagnerová jako autorka konceptu a choreografie, autor hudby Ivan Acher a
španělský světelný designer David Alcorta Ruiz, který byl vybrán v rámci evropského
projektu M4m – M 4 mobility, jehož je o. s. Tanec Praha hlavním koordinátorem.
Projekt Jezdci bude první kreací pod hlavičkou souboru a v produkčním zázemí
ProFitArt, o. s.

 

 

Taneční magazín

Jezdci a Orbis pictus – listopadové premiéry v divadle Ponec

Listopadové premiéry v divadle Ponec

 

 

 

 

Žižkovské divadlo Ponec uvede v listopadu dvě světové premiéry tanečních inscenací.
Obou je občanské sdružení Tanec Praha plným nebo částečným koproducentem. První
premiérou bude choreografie Jezdci vznikající v rámci evropského projektu M4m,
druhou taneční introspektivní pouť Orbis pictus.

13. a 14. listopadu od 20.00 budou moci diváci zhlédnout výsledek několika měsíčních
příprav tanečně-pohybové inscenace Jezdci přední české choreografky a tanečnice
Lenky Vagnerové. Choreografie vznikla jako první samostatný počin letos nově
ustaveného tanečního souboru Lenka Vagnerová & Company, mezi jehož kmenovými
tanečníky jsou Pavel Mašek, Andrea Opavská, Lacko Cmorej nebo Tomáš Červinka.
Lenka Vagnerová byla se svým novým projektem Jezdci vybrána Tancem Praha o. s. v
rámci evropského EU Culture projektu M4m – M 4 mobility, jehož je občanské sdružení
hlavním koordinátorem. V průběhu připravovaného inscenačního projektu bude Lenka
Vagnerová pracovat s vybraným light designérem Davidem Alcorta Ruizem ze Španělska, jehož pobyt a tvorbu bude financovat v rámci koprodukce Tanec Praha.
Choreografie Jezdci jsou intenzivním a alegorizujícím výstupem. „Jsme rychlí,
respektujeme vítr. Jsme silní i zranitelní. Rádi vás pozorujeme, vy nás často
nevnímáte. Vaše osudy neměníme, vy naše mnohdy ano. Sdílíme stejný svět, ale díváme
se na něj z jiné perspektivy,“ charakterizovala choreografka „její jezdce“.

27. a 28. listopadu od 20.00 uvede divadlo Ponec choreografii předního českého
tanečního souboru NANOHACH & Lenky Bartůňkové a Michala Záhory, který se po dvouleté
přestávce opět představí na jevišti právě v nové inscenaci Orbis pictus. Duet,
inspirovaný Červenou knihou Carla Gustava Junga, dekonstruuje přirozenost lidství
pomocí vědomých i nevědomých binarit. “Má řeč je nedokonalá. Mluvím v obrazech ne
proto, abych se blýskal slovy, ale z neschopnosti nalézt slova. Jinak než v obrazech
nejsem schopen slova hlubiny vyslovit.” Inscenace Orbis pictus je introspektivní
taneční poutí, která si pohrává s obrazy kolektivního nevědomí.
Tanec doplní surreální hudba italského hudebníka Carla Natoliho a světelný design
Jana Komárka. Choreografie aktuálně vzniká mj. během rezidence umělců v jihlavském
divadle DIOD a plzeňském prostoru Pap-rna a představena bude na premiéře 27. a 28.
listopadu v pražském divadle Ponec.

 

 

 

Taneční magazín

Je čínský tanec ještě tanec nebo spíše akrobacie?

Co je to tanec?

 

 

 

Co je to tanec?

A měl by tanec být opravdu akrobacie? Nejde u tance o něco jiného?

Pro některé znamená tanec kouzlo okamžiku, emoci, kterou předává tanečník svým divákům, cit, radost. Oproti tomu akrobacie zaujímá své nezpochybnitelné místo v  trošku  jiné oblasti umění. Ovšem tyto dva pohledy, řekněme druhy tance by měly být správně pojmenovány a chápány.  Právě tak soutěžní tance jsou taneční sport, divák je nemůže vnímat jako prožitek plný emocí.  Nelze porovnávat neporovnatelné.

Pokud tvůrce uvede v baletu akrobacii, může to být sice krásné a dech beroucí, ale divák, který se jde podívat na balet, nenachází vůbec nic z toho, co očekával. Odchází z divadla sice ohromen, ale kde je emoce, pro kterou vlastně divadlo navštívil?

Nový proud umění, které spojuje tanec s akrobacií by mělo také nést nový název.

Eva Smolíková

Scéna z Rouge, Queen Elizabeth Hall, Londýn

Foto: Tristram Kenton

 

Taneční magazín

Je lepší seskočit, když jste na vrcholu!

Tamara Rojo odchází

 

 

 

 

Tamara Rojo strávila dvanáct let v Royal Balet coby prima balerina. Proč odešla na svém vrcholu? Jen proto, aby  vzala novou práci jako  umělecká ředitelka Anglického národního baletu? (English National Ballet, ENB)

Foto:  Camera Press

Celá má taneční  kariéra byla příprava na tuto roli. Nyní je čas.

Tamara se právě vrátila z Barcelony, kde si vyzvedla další ocenění do své sbírky. Spěchá do kanceláře Anglického národního baletu v Kensingtonu, kde je nyní uměleckou ředitelkou. |Je to jediný okamžik dne, kdy v deset hodin  začíná lekci  baletu.  Pak  přijde administrativní práce. Nová sezóna se zahajuje za méně než dva týdy a lidé čekají, zda nová umělecká ředitelka obstojí v těžké době. Druhý největší baletní soubor musí čelit škrtům v rozpočtu. ENB je soubor, která má ztrátu sto tisíc liber za týden a navíc je kritizován za užší, komerční repertoár, který vyhrává nad kreativitou. Navíc již dva umělečtí  ředitelé odešli během deseti let.

Rojo říká: “Celá má taneční kariéra byla příprava na tuto roli. Jsem šťastná, že jsem mohla tančit s úžasnými lidmi, ale  teď přišel moment pro tuto práci. Vaše činnost může mít dosah za Vás, důležitější  pro umění samotné a doufejme, že i pro společnost. Líbí se mi fakt, že měníme trošku svět, přinášíme ho více lidem. Tančíme pro lidi s parkinsonovou nemocí a pro děti.

“Spící krasavice”, která zahajuje novou sezónu a “Louskáček” jsou dvě hry, které by měly zaplatit účty. Ale Rojo se rozhodla vybrat ještě jiné zajímavé kusy, jako premiéru Petite Mort, současnou choreografii uznávaného českého tvůrce  Jiřího Kyliána.

“Doufám, že budu více pracovat s choreografy. Něco, co postrádám v mé kariéře je, že nebyly příležitosti  pracovat přímo s tvůrci. Bylo trochu frustrující vždy kopírovat  něco, co již bylo vytvořeno. “Labutí jezero” a “Spící krasavice” a další klasiky jsou dost staré, proto jste volní. Můžete je trošku interpretovat, jak chcete.”

“Ovšem problém s choreografiemi, které vznikly za posledních  dvacet let je, že lidé, kteří je vytvořili, jsou stále kolem, připoutáni k nim. Takže je obtížnější vložit do nich svůj  vlastní otisk. Chci dát více příležitostí  tanečníkům pracovat přímo s tvůrci a přinést cokoli, co  v sobě mají.”

Práce umělecké ředitelky přichází zřídka, takže Rojo ji musela popadnout. Tvrdí, že to bylo správné, i když mnozí nesouhlasí. V 38 letech je na vrcholu své síly coby tanečnice. A nyní odchází pryč.

“Je to nejlepší doba”,  připouští Rojo. Dosáhla jsem  technického maxima, ale hlavně emocionální zralosti. Skutečně vím, co dělám. Je to báječný pocit.”

Rojo bude stále  vystupovat s ENB,  vrátí se zpět k Royal ballet  příští rok, ale promeškají role, na které nejsou peníze.

“Ale život je plný výběru. Nemůžete lpět na nečem, musíte to nechat jít, aby nové věci mohly přijít. Nová dobrodružství. Byla jsem v Covent garden dvanáct let, vytvořila jsem mnoho fantastických rolí. Byla jsem na vrcholu a jediná cesta je dolů.

Je lepší seskočit, když jste na vrcholu  a skočit k další výzvě.

“Tohle není oběť, mělo se to stát jednoho dne a krásné je, že si to vybírám. Neodchází to ode mě, což se mohlo stát”, říká Rojo.

Podle diváků, Rojo byla ceněna  za techniku i emocionální hloubku, ale ona sama říká, že se začala  trošku nudit sama sebou.

“Nudila jsem se  tím, že jsem byla hodiny ve studiu, analyzovala jsem věci, které jsem už analyzovala stokrát před tím. Imitovala jsem sebe, předstírajíc, že mě to zajímá, ale měla jsem tolik jiných věcí na mysli.  Protože jsem dosáhla nejvyššího bodu a už nebylo kam jít? Ano.  Dosáhla jsem svého vlastního limitu, dosáhla jsem toho, co jsem mohla ve svých rolích udělat. Jak vystupovat a hrát, jak roli uzavřít, jaký názor vytvořit.  Věci, které dříve trvaly čtyři týdny, nyní trvaly dva týdny, nebo deset dní.”

“Stále miluji vystupování, ale skutečně dobrých vystoupení je jen pár. A možná bych mohla napočítat jen deset v mé celé kariéře. Většinou jsem odešla lehce zklamaná sebou.”

“Co je opravdu dobré vystoupení? Je to alchymie, něco co je nad vaší kontrolou. Je to jako bych vystoupila ze sebe, stala  se větší než jsem sama. Jsem navázaná na publikum, na partnera, na hudbu. Tyto velké show nebyly technicky ohromující, ale něco jiného převzalo vládu.”

Rojo vyrostla v Madridu. Její rodiče v ní probudili  zájem o balet.  Rojo říká: ”Nebyla jsem nejlepší balerina, ale nejzatvrzelejší.” Byla taková jako dítě?  “Jen v baletu. Byla jsem dosti líná na cokoliv jiného. Nešla bych. Moji rodiče mi říkali, že jsem soustavně žádala, abych byla nesená. Nenáviděla jsem fyzickou aktivitu jakéholiv druhu!” směje se.

“Nenáviděla jsem školu. Myslím, že kdybych nenašla balet, byla bych dosti líná osoba.”

“Co na něm miluji? Osvobozuje  mě. Myslím, že tanec je jediné místo, kde mohu být opravdu volná. Bylo to překvapení, když ji matka vzala na “Labutí jezero”. Rojo nevěděla, že by mohla být profesionální balerina, a vědomí, že balet byl veřejný, ji děsilo. “Vůbec se mi to nelíbilo.”

“Pro mě balet byla osobní zkušenost, něco, co jsem cítila, když jsem byla ve studiu, a myšlenka, že mě lidé sledují na mě působila dotěrně. Myslela jsem, že  tohle snad není to, co chci být. Nebyla jsem  dost sebevědomá, abych byla sledována během této mé osobní zkušenosti.”

Ale přišlo také na vystoupení. Coby teenager, Rojo dělala šest hodin baletu vedle školy. Ve dvaceti letech vyhrála prestižní soutěž, Paris Internacional Dance. “Uvědomila jsem si, že jsem možná o.k. a mohla bych to dělat profesionálně.” Jedna z porotkyň nabídla Rojo místo ve skotském baletu, kam přijela  s pramalou znalostí  angličtiny. Její dovednosti ovšem brzy rozeznaly i jiné soubory, ENB, Royal Ballet, kde zůstala 12 let, coby primabalerina a stala se hvězdou.

Rojo je  otevřená  vyjádřit se k tématu, jaké tlaky byly na ni vyvinuty. Někdy to bylo velmi  hořké. “Jsi příliš tlustá”, říkali jí. ” V té době to bylo bolestivé, věřila jsem těm slovům, protože byly od lidí, kteří teoreticky chtěli pro mě to nejlepší. A tak jsem někdy hladověla a v té době jsem si uvědomila, že ztrácím svou techniku, svou sílu. Nechci být falečný tanečník, který předstírá,že skáče, ale nepoužívá svaly, protože nemá žádnou energii. Přestalo mě těšit tančit. Tak jaký to mělo smysl?”

Je to klišé, že balerina musí vydržet velké trápení pro své umění. Jsou zde ale oběti. Rojo, která měla různá zranění, říká: “ Jsem v bolestech každý den. Vždy. Kdekoliv. Zvyknete si na to.  Je to jako hluk, někde, protože je to stálé, ignorujete to, ale naučíte se rozeznat, kdy se změní zvuk, a vy potřebujete pomoct.“

Je těžké pro někoho s takovou emocionální intenzitou najít vztah?

“Nemyslím, že je to těžší než kdekoliv jinde. Mít vztah je obtížné, z mnoha důvodů. Jsem štastná, měla jsem štěstí, byla to otázka nalezení někoho, kdo sdílí mé zájmy.” (Její partner je osvětlovač.)

Rojo má před sebou velkou roli, vizi, ale finanční situace je  nesmírně obtížná.  Jak dlouho baletní soubory vydrží?

“Umění dává naději”, říká s úsměvem, “a v tomto okamžiku, je to důležitější než kdykoliv předtím.”

Emine Saner
“The Sleeping Beauty” – Milton Keynes Theatre,  17.-20. října 2012
 “The Nutcracker”  – Southampton Mayflower, 22.-25.  listopadu 2012

 

Taneční magazín