Ani letos nenecháme spát naše kočovnické touhy. Od června se aktuálně přesouváme před Otáčivé hlediště do Českého Krumlova, ale o divadelní zážitky nechceme ochudit ani ostatní diváky z jižních Čech. Čtyři inscenace a jedna průvodcovská specialita – to budeLéto s Jihočeským divadlem 2021! Během července a srpna promění opera a Malé divadlo čtyři místa Jihočeského kraje na své jeviště, kde odehrají 14 „vyletněných“ představení.
Divácky úspěšnou inscenaci Prodaná nevěsta letos uvedeme v místě, na které rozhodně patří. Nejoblíbenější česká opera se po 46 letech od její filmové verze vrací do Holašovic mezi malebná stavení zapsaná na seznam památek UNESCO. Právě tam 16. červencecelé Léto s Jihočeským divadlem odstartuje. „Mým inscenačním cílem bude přenést diváky přesně o 155 let nazpět, doprostřed letního podvečera mezi štíty holašovických selských domů, kde se celý děj odehraje. Celý sbor v lidových krojích, děti, kompars, lidové tance a samozřejmě příběh s dobrým koncem, zkrátka vše tak, jak si kdokoliv z nás představí Prodanou nevěstu, když zavře oči. Vidět Prodanou nevěstu v Holašovicích, to byl můj celoživotní divácký sen. O to více jsem šťastný, že se jej nyní mohu dotknout jako režisér,” vykresluje svou inscenaci šéf opery Tomáš Ondřej Pilař.
Opera a Malé divadlo zavítá v létě také na zámek Blatná. „Jsme rádi, že se sem můžeme po roce zase vrátit a navázat tak na naši spolupráci s rodinou Hildprandt-Germenis. Zámek Blatná je výjimečné místo, které našim inscenacím propůjčuje jedinečnou atmosféru. A jak jsme se přesvědčili minulý rok, kombinaci divadla a zámecké zahrady diváci milují,” komentuje hraní na Blatné Lukáš Průdek. Letos v červenci promění Verdiho dramatická opera Nabucco (23. a 24. 7.) zámeckou zahradu ve starověký Jeruzalém.
V srpnu pak Malé divadlo na Blatnou přiveze ještě horké novinky letošní sezóny – tak trochu jinou klasiku Karkulka vrací úder a folklorní doku-drama kolem ohně Maryša: příběh vraha (20. a 21. 8.).
Na konec léta chystá opera na státním zámku Třeboň něco exkluzivního – do jeho komnat se na tři večery (20. – 22. 8.) vrátí tóny renesanční hudby, které zněly do uší šlechticům z Rožmberka už před čtyřmi sty lety. Na komentované hudební procházce doprovodí diváky šéf opery Tomáš Ondřej Pilař nebo zpěvák Lukáš Randák.
„Čistá radost z pohybu je jedna ze základních lidských potřeb“
Začal jste se věnovat zcela novému pohybu, řekněme jednoduše, je to „boj a tanec“ současně. Představte nám blíže, o co vlastně jde!
„Toto korejské umění se jmenuje taekkyon. Je to něco na pomezí bojového umění a korejského folklóru. Korejci, pokud jde o typické bojové umění jako je taekwon-do či hapkido, řeknou, že to je ,mudo´, ale o taekkyonu řeknou, že je to ,mujé´. Znamená to více folklórní. Taekkyon má kořeny v dynastii Čoson, což byla poslední vládnoucí dynastie od roku 1392 do roku 1910 a zároveň také jedna z nejdéle vládnoucích dynastií na světě. Ani nevíme přesně, jak taekkyon vznikl. Takže to vypadalo tak, že na významné svátky dano nebo čusok, se setkaly dvě vesnice a každá měla svůj tým, třeba pětičlenný. Tito bojovníci nastupovali proti sobě. Vznikla dobrá pravidla proto, aby se závodníci nezranili, protože jeden z nich byl pekař, druhý třeba hrobník, další byl někdo jiný. A pokud byste zlomili pekařovi ruku, tak potom ty dvě vesnice neměly měsíc chleba. Pravidla byla tedy taková, že se mohli zúčastnění dotýkat, ale ne silou, mohli si podrážet nohy. První, kdo spadl na zem, nebo první, kdo byl kopnutý do hlavy, prohrál. Za něj ten tým musel nasadit někoho jiného a ve chvíli, kdy jednomu týmu došly lidé, ten druhý se stal vítězem.
A taekkyon je typický takovým houpavým tanečním pohybem. Jihokorejci mu říkají gumchil, což znamená rytmický pohyb a všechna cvičení vychází z tohoto pohybu. Cvičí se na třídobý rytmus. Většina bojových umění cvičí kopy na dvě doby, ale v taekkyonu je cvičení jiné, než ostatní bojová umění. Mezi Korejci je velice oblíbený, je součástí korejské kultury, cvičí se v tradičním korejském oblečení, vyniká rytmičností a houpáním, které uvidíte ve všech korejských tancích. Přece jen, klasická bojová umění v Koreji, jako je například taekwon-do, jsou přenesena z Japonska nebo z Číny, ale o taekkyonu se vždycky mluví jako o ryze korejském cvičení. Co je důležité, Korejci si svého taekkyonu natolik váží, že se stal národním korejským pokladem. Tak jako my máme status například Národní památka, tak roce 1983 byl taekkyon zařazen mezi ceněné tradiční činnosti. Důležitým činnostem či památkám dávají tento velmi ceněný status. A dokonce, v roce 2011 se taekkyon dostal, jako první bojové umění, na seznam UNESCO. Při slavnostech Korejci rádi propojí taekkyon s další kulturní památkou, tou je například jejich píseň Arirang. Tedy, zpívají a cvičí současně.“
Asijské bojové umění na mne dělá dojem, že je také propojené s duchovnem, je estetické, pohyby jsou propracované. Zdá se mi, že třeba MMA či box toto vůbec nezná. Je to tak? Je tedy těžší se naučit východní bojová umění?
„Já bych nespojoval dvě věci. Mluvíme-li o MMA nebo K-1, to je velmi moderní soutěžní bojový sport. A bojové umění, to jsou dvě různé věci, opravdu. Nějaké souboje v kleci, lámání si rukou a další, to je sportovní odvětví, které za sebou skutečně nemusí mít žádnou filozofii, ani cestu. Ať už se k tomu lidé dostanou z jakýchkoli důvodů, budˇ, že se chtějí ubránit, nebo se chtějí jen čistě poprat v kleci, výsledek je sportovní úspěch. Zatímco v bojových uměních je úkolem učitelů vychovávat – a já pevně věřím, že ať už student přijde na bojové umění s jakýmkoli úmyslem – tak se podaří většině učitelů jeho úmysl i změnit. Jde tu o sebeperfekcionalizaci, ta nespočívá jen v tom, že se člověk stane silnějším, pružnějším, koordinovanějším, ale je právě i ve smyslu duchovním. Všechna bojová umění mají i zásady, mají nějaký morální kodex, snaží se, aby se jeho cvičenci, podle těchto zásad, chovali nejen v tělocvičně, ale i mimo tělocvičnu. V taekkyonu jsou dnes třeba i závody, ale původní myšlenka neublížení si, zdokonalení lidského těla a zacvičení si, ta je tam pořád. Pokud jeden druhého kopne silně do hlavy, nebo ho jen silně chytne za oblečení, je to všechno mimo pravidla. Korejská cvičení byla spojena s morální stránkou člověka. Dodnes je Korea nejvíce konfuciánská země na světě. Jak se chovat ve společnosti, respekt k rodičům, respekt ke starším, k autoritám, to je hlavním pilířem konfucianismu. Dnes mohou Korejci být křesťané, buddhisté, ale vždy navštíví oltář předků, tam něco obětují a stále dělají klasické konfuciánské činnosti.“
Propojení levé a pravé hemisféry, koordinace těla, to je v tanci poměrně těžká věc. Je z tohoto úhlu pohledu těžší naučit se asijská bojová umění než naše západní sporty?
„Tak já osobně nevnímám až takový rozdíl v synchronizaci pohybů mezi Asiaty a námi, coby tlustými, línými, vousatými Evropany. Byl jsem na trénincích v Asii, takový rozdíl v koordinaci tam zase není. Samozřejmě, to, že člověk má problém s levou či pravou rukou, to je jen základní problém koordinace. Přijde na řadu ještě levý a pravý bok, hlava a další. Pokud člověk nemá talent či základní pohybovou inteligenci, pak se opravdu může cítit velice nepříjemně. To platí jak v tanci, tak v bojovém umění. Ale i taekkyon má spoustu průpravných cvičení, kde se dá nacvičit, jak zapojit obě půlky hemisféry. Ani nejde o to, zapojit levou či pravou, každý člověk umí něco levou či pravou půlkou. Ale jde především o rychlé ‚přepínání‘ levé a pravé hemisféry. My také máme mnoho průpravných cvičení, kdy se toto učíme. Děláme s malými dětmi například různé kroužky. To znamená, že jedna ruka kreslí čtvereček, zatímco druhá ruka kreslí trojúhelníček….
Tedy, nějaký opravdu zásadní velký rozdíl mezi Evropany a Asiaty v koordinaci nevidím, ale vidím jeden velký rozdíl, který ovlivňuje pohybovou kulturu, to je jistě podobné v tanci i v boji, a tím je pohyblivost nohou a kyčlí u Asiatů. To je rozdíl už z historického hlediska.
Asiaté dodnes v domech nemají židle, sedí na zemi, mají to, co dnes známe u nás jako turecký záchod, nemají postele, ale matračku na zemi… To všechno se může jevit jako nějaký nedůležitý prvek, ale připusťme si, že už v momentu, kdy si musíte sednout na záchod do hlubokého dřepu a ne pohodlně na mísu, už dostat se do tureckého sedu a ne našeho pohodlí na židli, už ráno, když vstáváte ze země a ne pěkně z vysoké postele! Je to velký rozdíl a tak to stále dělají generace Korejců. Opravdu to tak je dodnes i ve velkých městech. Máte problém najít restauraci se židlemi…natož sedací toaletu. Pro nezkušeného Evropana to může být procházka hororem. A tyhle všechny věci jsou v taekkyonu nesmírně důležité, protože tam jsou důležité zejména nohy.
Nejčastější výhra je moment, kdy se ten druhý dotkne soupeře nohou na hlavě. Pohyblivé nohy a kyčle jsou ohromná výhoda, zvláště v ‚kopacím‘ bojovém umění. Zatímco tady v Evropě přijdeme do tělocvičny s nějakou skupinkou dětí, které jsou tak stažené! Děláme jednoduché testíky, zkoušíme, aby se jen posadily ke zdi a ony nejsou schopny přirazit zadek ke zdi, tak mají stáhnuté stehenní a podkolenní svaly! Korejec běžně přijde na trénink, vůbec nemluvíme o dětech, ale o běžném 20-tiletém vysokoškolákovi či vysokoškolačce, ti zvednou levou i pravou nohu nad hlavu, udělají provaz a vůbec s tím nemají problém. My ano.“
Je to, jednoduše, korejský životní styl. Vy sám jste kdysi řekl, že taekwon-do není boj, ale životní styl. Proč je Vám to tedy blízké? Jsme Evropané, můžeme se přece orientovat na americký sport, Afriku a její tanec… Proč jste si vybral zrovna asijské umění a co Vás oslovilo a lákalo?
„Prvotně je ta odpověď celkem jednoduchá. Jako pro spoustu lidí mé generace, kteří uviděli filmy s Bruce Leem, začali jsme tu kulturu milovat, zajímat se o ni. V mém konkrétním případě to nebylo jen studium, jak někoho kopnout do hlavy, ale já jsem se začínal jakoby čím dál víc zajímat a chápat spojení s běžným životem Asiatů, začal jsem studovat jejich historii, ale třeba i kuchyni. Moje nejoblíbenější kuchyně je ta asijská.“
Je ten důvod spíše takový, že jejich jídlo je považováno za zdravější z důvodu konzumace více zeleniny než u nás, nebo Vám to opravdu „nefalšovaně“ chutná?
„Já si dokonce myslím, že spousta korejských jídel zdravých není!!! Čínská kuchyně je založena na tom, že co je mastné, to je dobré, maso utopené v oleji je pro ně výborná věc. Ale i pro mne je to výborná a chutná věc, já tohle opravdu vyhledávám!!! Takže pro mne kombinace české, čínské, korejské, a japonské kuchyně je to nejlepší na světě! Ale uznávám, že středomořská, zejména italská, kuchyně je také výborná. Pro mne je to skutečně chutné a třeba i zdravé. Jako každý správný Čech, miluji svíčkovou a ,knedlo, vepřo, zelo´. Toto máme v genech a máme to rádi. To je jasné. Podíváme-li se ale dál – omáčky a maso, brambor a maso, omáčka a knedlík. Je to opravdu chutné, ale těžké jídlo. Je tu zásadní problém, který dvacetiletý kluk ještě nepozná, ale 40-ti letý Čech, který jde na trénink, a je jedno, zda jde o tanec nebo bojové umění, tak toto jídlo už zatraceně pozná. Když se podíváte na čínskou či korejskou kuchyni, je to obvykle hromada rýže, zeleniny a trošku masa, což je super. Mně to i víc chutná. Pro Čechy je to asi i zajímavé jídlo, jsou to nové chutě a je to i speciální doplněk bojového umění samotného. Vyzkoušet kuchyni současně s tréninkem je výborné. Pokud někdo cvičí japonské či korejské bojové umění, je divné, tedy alespoň já si to neumím představit, že bych třeba něco takového cvičil a nevěděl bych zhola nic o jejich kultuře a ještě navíc nesnášel jejich jídlo! Mnoho technik má přece nějaký svůj historický vývoj a je vždy také velice úzce svázáno s kulturou! Pochopit názvosloví technik se dost často neobejde bez alespoň malé znalosti daného jazyka, takže myslím, že to je všechno propojené i s kulturou národa.
Často říkáme: ,To je Korejský Mistr, Čínský Mistr…´ Zní to jako něco víc než Český Mistr, který cvičí korejské bojové umění a je Mistr. Toto je výhoda Číňana, Japonce, Korejce. Všechny věci včetně kultury má takový asijský Mistr zabudované v sobě a rozumí souvislostem. Běžný Korejec hluboce chápe v taekkyonu souvislost mezi folklórem, tancem a bojovým uměním. Pohyb je stejný, rytmus je stejný, myšlenka nějakého neubližování si vzájemně a všechny tyhle souvislosti jsou Korejcům vlastní. Obzvláště u Korejců je známé, že jsou nesmírně hrdí, když ‚takový nějaký bílý ďábel se tam objeví‘ a ukáže, že má částečnou znalost jejich jazyka, že zná jejich kulturu, zná konkrétně třeba taekkyon, oni si toho opravdu velice cení. Korea má takový podobný národností pocit jako Češi, řekl bych. Oni, stejně jako my, byli také dlouho utlačovaní velkými zeměmi kolem sebe. To, co my vnímáme jako Národní obrození, kdy se vytvářela česká slova, přesně tímhle procesem si Korejci prošli. Dnes prožívají stejnou radost, pokud známe jejich kulturu, jako bychom my přijeli do nějaké jižní Ameriky a tam nás zvali na české pivo… Tohle Čecha také potěší!“
Mám v bojovém umění několik kamarádů. Ta situace byla pro mne těžko pochopitelná, když mi Američané řekli, že nechtějí cestovat na americký pas, pokud měli možnost cestovat na irský pas, využili té možnosti. Tedy dá se říci, že nejsou dostatečně hrdí na to, že jsou Američané. Myslím, žeČeši i Korejci to prožívají trošku jinak.“
Proč vlastně Evropana přitahuje Asie? Je tam něco, co Amerika třeba nemá?
„Já si myslím, že Evropana přitahuje něco, k čemu nemá běžný přístup. Obzvláště v 90. letech, kdy byl v Evropě doslova ,boom´ asijských bojových umění, tedy hovoříme o Československu.
Tehdy to bylo dáno tím, že tady nebyl dostatek učitelů. Paradoxně u nás byla bojová umění jako judo a karate. Což avšak byla japonská bojová umění, ale nebylo možné, aby v 70. letech přijel do Československa učitel z Japonska… To prostě nešlo. Čínská umění tu nebyla a to by zase šlo, aby čínský učitel přijel… Vietnamců tady bylo mnoho, vlastně dnes už vyrůstá u nás možná třetí generace ,Českých Vietnamců´. Ti mají mezi sebou nějaké generační problémy, protože děti, které chodí do českých škol, nechápou, proč jejich rodiče jsou 24 hodin v krámě. Ale oni tam jsou proto, aby jim zajistili lepší život, než měli oni sami v době vietnamské války, když utíkali! Všeobecně si myslím, že bojová umění či východní kultura tady moc nebyla, poté přišel obrovský boom, jejich svět je něco tak svébytného, je to zkrátka pojem. Úplně jiná filozofie, jiná kuchyně, je to takový, řekl bych, kompletní balík a pro nás velká neznámá, dáme-li toto do kontrastu s americkou kulturou. Kdyby vycházela spíše z kultury indiánů, to by pro Evropany mohlo být zajímavé. Ostatně, kousek za našimi hranicemi Karel May vytvořil o Indiánech dílo i přesto, že tam sám nikdy nebyl! Dodnes je to čtené, je zajímavé, je to úplně něco jiného!
Ale současná kultura v Americe, dá se říci, jsou takoví jiní Evropané. Zkrátka i vychází z evropských kořenů, není tedy Evropanům obecně až tak vzdálená. A proto možná není až tak zajímavá. V naší zemi určitý zájem může být ovlivněn i komunismem, i když 30 let po převratu už možná tolik ne. Ale ještě já jsem toto cítil u svých vrstevníků. Věty typu: ,Já chci jet do Ameriky!´ byly časté. Z politického pohledu to bylo zakázané, ale byl to tehdy ‚americký sen‘ typu – budu milionář, uvidím všechno, krásné věci a tak dále. Ale to, že mnohem více lidí tam leželo na ulici a žebralo, to už se vnímalo trošku jinak a vidět se to všeobecně nechtělo.“
Připadá mi, že asijské umění je neútočné a evropské je spíše agresívní. Nemůže to být také jeden z důvodů, proč je třeba přitažlivější pro mladou generaci v dnešní době?
„No, já bych to možná takhle úplně neviděl, když vezmu v úvahu dějiny. Samozřejmě, Evropa byla určitě největší koloniální mocnost, a to, co dovedli Holanďané či Britové, o tom není sporu. Ale na druhou stranu, když se podíváme na asijské mocnosti a vezmeme v úvahu Čínu nebo třeba ještě Mongoly, ale i podíváme-li se směrem k modernějším dějinám ve dvacátém století do Japonska, tak oni zase možná tou svou rozpínavostí a útočností si s Evropany také moc nezadali. Zvláště Japonci za druhé světové války, mám na mysli takové to jejich brutální až ‚náckovské‘ chápání toho, že jsou nějaká nadrasa. Ale u Korejců je zřejmé, že bojovali s Japonskem, s Čínou a Korea sama neměla nikdy snahu útočit a opanovávat, možná také i kvůli tomu, že byli v takové pozici jako Češi. Zkrátka nemohli jako malý národ zaútočit na obrovskou Čínu. Takže z toho možná vychází i myšlenka japonských bojových umění, ta je zkrátka trošku poněkud jiná než v korejských bojových uměních. V čínském bojovém umění jsou často zvířata a takové mystické pohyby, japonské bojové umění je samý výkřik a všechno je takové seriózní. Jsou až moc hrdí na to, co dělají, korejské bojové umění jsou takové jako srandičky, vtípek, uvolněnost, myslím si, že se to asi takto prolíná celými kulturami. Zřejmě i tance tomu odpovídají, řekl bych. Když nad tím tak přemýšlím, tanec i boj musí zřejmě všeobecně odpovídat duchu národa.“
Dnes ale žijeme v době počítačů, mobilů. Jsou lidé, kteří se dokonce začali vracet do pralesů! Cosi tam hledají! Myslíte, že cvičit bojová umění či tančit, je pro člověka nezbytné a přirozené? Dělá ho to šťastným? Vracíme se tedy těmito aktivitami ke své vlastní podstatě bytí? Ztrácíme něco zásadního, když tyto aktivity přehlížíme?
„Myslím si, že je to hrozně důležité! Věnovat se ať už tanci, nebo bojovému umění. Spousta lidí nemá prožitek z pohybu.
Je celkem jedno, zda ten pohyb přinese sport, tanec, nebo bojové umění, taková čistá radost z pohybu nás možná vrací k těm prvotním, primitivním či přirozeným čistým pocitům opočlověka. Jinak to může vnímat člověk, který běhá kilometry se sekačkou po nějakých městských pozemcích, někdo s lopatou a krumpáčem na zahradě, ale úplně opačně člověk, který sedí celé dny v kanceláři. A bohužel těch lidí sedících v kancelářích je čím dál tím více. A čím dál tím méně lidí pracuje třeba v zemědělství. Opravdu jsem přesvědčený, že pocity z prožitku pohybu, tedy čirá radost z pohybu, je jedna ze základních lidských potřeb. Když se člověku nedostává, tak trpí jeho psychika, trpí jeho fyzické tělo, zdravotní stav. Je to základní potřeba, když ji člověk naplňuje nebo nenaplňuje, ovlivňuje to jeho základní pocity a vnitřní spokojenost. V bojovém umění vidím jednu velkou přidanou hodnotu, a tou je, že u moderního člověka, který je ovlivněný byznysem a vyděláváním peněz, bojové umění ho vrací k základům fungování společnosti, zdvořilosti ke starším, k učiteli, je jedno, zda je to učitel tance či boje, ale ten bude jinak vnímaný v Japonsku či Koreji a Číně a jinak v Evropě. V Asii vnímají učitele jako nějakého otce, kterému se nijak neodporuje, možná to samo o sobě vypadá trošku ‚jako hloupě‘, ale v moderní společnosti naučit se zdvořilosti a jisté oddanosti a nejen vždycky tomu rebelství, není přímo od věci.
Vezmeme-li v úvahu úplně prvotní projevy lidstva či tvora jménem člověk, byl to tanec a boj dohromady. Ať už ženy nebo muži, všichni se vyjadřovali tancem, následně bojovým tancem či bojem, tohle bylo ještě dříve než samotná řeč nebo třeba zpěv.
Nevím, čemu to přesně přičíst u nás, zda jsme třeba poškození komunismem, ale je patrný rozdíl, přejedeme-li kousek hranice do Německa nebo do Rakouska. Vedl jsem tam u kamaráda tréninky, on tam má školu. Přišel jsem ráno do tělocvičny, všechny děti, které šly do školy, podotýkám, že mě v životě neviděly, pozdravily. Byl jsem opravdu překvapený. O víkendu jsme šli do tělocvičny, byla otevřená, ležely tam naskládané fotbalové a basketbalové míče, vedle nás stála paní ředitelka rakouské školy. Ptal jsem se udiveně: ,Prosím Vás, Vy to tady nemáte zamčené? Někdo zapomněl zamknout, že? Ale nikdo Vám to naštěstí neukradl!´ Odpověď zněla: ,Ne, takto to je o víkendech normální. Proč by to děti kradly?? Přece každý může používat tyhle míče a sportovní výbavu´. Tak tento přístup je u nás komický, nepřijatelný, nepřirozený. Nějak jsme poškozeni. A přesně tak je to i v Koreji, je to trošku jiné než u nás, věci jsou veřejnosti dostupné.“
Jak se vlastně daří Vašemu klubu v době pandemie?
„Pokud jde o taekkyon, nějakým způsobem fungujeme, on-line lekce, setkávání se ve dvou lidech, taekkyon totiž cvičí jen asi skupinka dvaceti lidí. Není tedy žádný problém setkat se jeden a jeden. Pokud jde o školu Taekwon-do, je nás přes tisíc, tak toto ohromný problém je! Navíc jsme se rozhodli stavět Centrum bojových umění, v tuhle dobu je toto ale pro nás úplně špatné. Centrum nemůže fungovat, noví lidé nepřibývají, ‚staří‘ lidé ubývají, takže členská základna klesá. Někde jsou ještě krácené dotace, protože mnohý si představuje, že nefungujeme vůbec, přitom vysíláme každý den on-line hodiny, vedeme soukromé tréninky. Já mám více práce než obvykle za běžného režimu, v tu dobu si odvedu často svých 4 až 5 tréninků denně a dál nemusím nic dělat, kromě organizačních činností, což taky nějakou tu hodinku zabere, to ano, ale v této situaci si odbudu stejné množství tréninků, někdy i více a ještě musím hodně přemýšlet, co dělat všechno za nadstandardní činnosti, abychom tu dobu přežili a neztratili členskou základnu. Ne každé 8-leté dítě si pustí počítač a je schopné cvičit podle obrazovky. Tento problém je velký a řekněme si to na rovinu, spousta z těch, kteří chodí ať už na tanec či na bojové umění, tak tam chodí kvůli kolektivu, kvůli kamarádům, autoritě a oblíbenosti učitele či instruktorky a jiným dalším oblíbeným věcem. Chybí-li jim tento sociální kontakt, proč by měli platit členský příspěvek?
Pro ty, kteří se věnují plně zájmovým aktivitám, stále není žádný zajímavý vládní program. I když jednoho dne pandemie pomine, může se stát, že třetina současných tanečních škol či bojových akademií to prostě nepřežije. A potom? O třetinu více lidí bude sedět doma u počítače? Toto vláda chce? Nebylo by lepší teď trošku taneční i bojové školy podpořit? Mnoho škol je v různých svazech, připravují se na soutěže, takže by podpora přišla vhod. Já sám doufám, že už brzy děti budou testované ve školách, takže s tím se rozvolní třeba nějaké ty zájmové aktivity a budeme moci začít. Budou k nám chodit jen zdravé děti a riziko nákazy bude menší a menší. Protože z dlouhodobého hlediska je to dost neudržitelná situace a nebude to mít jen přímý vliv na fyzické zdraví dětí, ale celkově i na jejich životní styl. Kdy jindy by si děti měly vůbec vytvořit schopnost se hýbat než v prepubertálním věku? V nějakých 35-ti letech, kdy dospělí sedí v ‚kanclu‘, si tento návyk už nevytvoří, pokud ho nemají daný z dětství!
Dnes není potíž jenom v tom, že nejsou podporované kluby, ale jsou zakazované i tělocviky. Já to vnímám jako ohromné poškození celé jedné generace. Už se to prolíná druhým ročníkem a kdo ví, jak dlouho to bude ještě trvat. Cítím to jako takové vedlejší poškození, nejen to přímé. Vlastně to bylo vždycky, nějaké psychické problémy, které vedou k sebepoškozování, nemusíme si nic povídat o pubertálních holkách, s těmi se potká každý, kdo má na starosti děti. Ale toto se brutálně rozrostlo za poslední rok. Po pravdě, já jsem si skutečně nikdy nemyslel, že budu jezdit dávat v rámci nějaké terapie soukromé hodiny např. do blázince…
Situace v rodinách také není jednoduchá. Znám i rodiče, kteří museli udělat dětem vprostřed pokoje příčku, aby se děti nepobily…. Dětská duše bez kontaktu s vrstevníky trpí. A někteří jsou i agresivní. Opravdu málokomu vyhovuje, že je sám.“
Přejeme Vám úspěšné překlenutí přes tyto těžké časy a děkujeme za rozhovor
Pokud byste měli zájem si tradiční korejský taekkyon vyzkoušet, tak veškeré informace naleznete nawww.taekkyon.cz. Mistr Martin Zámečník je jeden z mála, kdo taekkyon mimo Koreu vyučuje.
Manuel Santana, zvaný Mánolo, byl prvním věhlasným španělským tenistou. Vyhrál i slavný Wimbledon, ačkoli říkal, že: „…tráva je jenom pro krávy a nikoli pro hraní tenisu.“ Festival „Flamenco De Sofa“ uvede zítra představení Adriána Santany. A pro velký úspěch prodlužuje program.
On-line festival na podporu španělských legend „Flamenco De Sofa“ pokračuje. Zítra, ve čtvrtek 16. července, uvede představení „Simbiosis“ v provedení špičkového tanečníka a lektora Adriána Santany.
„Simbiosis“ divákům nabídne splynutí duší. Ve fiktivním časoprostoru, kde spolu vše splývá v harmonii, souladu a dynamice.
Pro velký úspěch se organizátoři rozhodli původní dvouměsíční program festivalu protáhnout o další měsíc. „Flamenco de Sofa“ vzniklo v České republice s myšlenkou pomoci umělcům, kteří pochází z jedné ze zemí nejvíce zasažených pandemií koronaviru.
„Jsem moc ráda, že se nám podařilo nadchnout flamenkové publikum z celého světa pro dobrou věc,“ říká ředitelka festivalu Karol Martincová a dodává: „Projekt má mezi umělci velmi pozitivní ohlasy. A přesto, že nebylo v plánu festival protahovat, nakonec jsme se rozhodli souborům vyhovět. Tím se náš program prodlouží i na měsíc srpen.“
Stream představení „Simbiosis“ bude možné zhlédnout zdarma od 16. do 22. července na webových a facebookových stránkách festivalu.
V tomto termínu mohou také diváci přispívat souboru Adriána Santany do „virtuálního klobouku“ libovolnou částkou. Zájemci tak mohou z komfortu domova sledovat představení světové úrovně a zároveň finančně podpořit své vybrané umělce.
Adrián Santanazačal studovat tanec ve svých 9 letech u svého strýce, slavného tanečníka z Malagy, Pepita Vargase a vystudoval zde Taneční Konzervatoř. Brzy se stal členem profesionálních souborů a sdílel podium s umělci velkých jmen, jako jsou: Pastora Galván, Nani Paños, Rafael Estévez, Javier Latorrenebo Lola Greco. Za svou kariéru posbíral mnoho významných cen. Adrián Santana je zván na prestižní flamenkové festivaly ve Španělsku i ve světě. Pravidelně spolupracuje s hvězdami flamenkové scény, jakými jsou například Granero a Antonio Canales. Kromě představení se také věnuje výuce flamenka. Má širokou základnu žáků po celém světě.
On-line stream bude zveřejněn na stránkách festivalu:
A to vždy ve čtvrtek od 19 hodin. A bude ke zhlédnutí do středy dalšího týdne. Finance vybrané za jednotlivé koncerty budou poslány do Španělska jednotlivým souborům a rozděleny mezi účinkující, kteří vystupují na nahrávkách.
Dalším programem festivalu bude příští týden 23. 7. Mónica Fernández s představením „Comadre“. Jímž otevírá divákům cestu do nejhlubších koutů taneční i lidské duše. To bude možné zhlédnout do 29. července.
„Flamenco De Sofa“ už nabídlo představení sevillského virtuózního tanečníka Davida Péreze, špičkovou tanečnici Karime Amayu, držitele Grammy Nina de los Reyes, Antonia Molinu „El Chora“ nebo legendární tanečnici La Monetu.
On-line festival „Flamenco De Sofa“ pořádá festival Den flamenka. Více informací najdete na:www.flamencodesofa.com.
Den flamenkajiž pět let přináší na pár dní do podzimní Prahy vášnivou i radostnou atmosféru španělské fiesty. Přidává se tak k celosvětovým oslavám „Mezinárodního Dne flamenka“. Ten byl ustanoven na datum 16. listopadu, kdy bylo flamenko v roce 2010 zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Vždy v listopadu festival po čtyři dny představuje v Praze ty nejzářivější flamenkové hvězdy, které plní prestižní sály nejen doma ve Španělsku. Program přináší jak koncerty či taneční představení, tak workshopy, výstavy, bazar či pravou flamenkovou fiestu.
Letošní VI. ročník by se měl uskutečnit od 19. do 22. listopadu 2020.
Zbývající program festivalu „Flamenco De Sofa“:
16. 7. Adrián Santana: „Simbiosis“ (možnost přispět do 22. 7.)
23. 7. Mónica Fernández: „Comadre“ (možnost přispět do 29. 7.)
Legendární tanečnice Karime Amaya a země těžce zasažená pandemií
On-line festival Flamenco De Sofa, který vznikl v České republice na podporu španělských legend, pokračuje. Tento čtvrtek 11. června bude patřit představení „La Fuente / Pramen” špičkové tanečnice Karime Amayi, jež jej uvedla ve světové premiéře na festivalu Den flamenka v Praze před dvěma lety. V pořadí druhé festivalové vystoupení je strhující podívanou o nutkavé potřebě svobody, rozvíjení se a objevování. Skrze představení, ve kterém se tanečnice obrací ke svým rodinným flamenkovým kořenům, předává divákům obrovský pramen energie. Stream „La Fuente“ začne v rámci Flamenco De Sofa 11. 6. od 19 hodin a k vidění bude na stránkách festivalu do středy dalšího týdne. V tomto termínu mohou také zájemci přispívat souboru Karime Amayi do virtuálního „klobouku“ libovolnou částkou. Zájemci tak mohou pohodlně ze svého domova načerpat energii i vášeň španělských rytmů a zároveň finančně podpořit umělce, kteří pocházejí z jedné z nejvíce zasažené země pandemií.
„V České republice se velice rychle aktivovala umělecká scéna akulturní život se na čas přenesl do online světa. Teď tyto zkušenosti chceme nabídnout Španělsku, kde to takto příliš nefunguje. Chceme podpořit klenot španělské kultury, který pronikl do celého světa a ten si ho zamiloval,“ říká ředitelka festivalu Karol Martincová. Během minuty se zájemci mohou z pohodlí svého domova přenést do sluncem zalité kolébky flamenka Andalusie, kde načerpají energii a vášeň, kterou tato svébytná hudebně-taneční kultura nabízí. Diváci mohou představení zhlédnout zdarma, a přitom přispět dobrovolnou částkou pro konkrétní soubor či umělce. Jako první se divákům minulý týden představil sevillský virtuózní tanečník David Peréz, držitel několika prestižních cen, s představením „Puntal“.
Další čtvrtek večer 18. 6. se mohou diváci těšit na rychle stoupající hvězdu současného flamenka a držitele Grammy Nina de los Reyes s představením „Tierra / Země“. 25. 6. uvede online stream tanečníka Antonia Molina „El Chora” s představením „Aviso: Bayles de Jitanos“. První červencový čtvrtek 2. 7. uvidí diváci dechberoucí představení „Muy Especial“ jedné z nejslavnějších španělských tanečnic současné flamenkové scény La Monety, která vystoupila v roce 2017 v Praze na Dni flamenka. 9. 7. je v programu festivalu Flamenko De Sofa špičkový tanečník Pol Vaquero s představením „Antojo“ a o týden později 16. 7. se představí tanečník Adrián Santana v představení „Simbiosis“. Dva měsíce plné flamenka uzavře 23. 7. Mónica Fernández s představením „Comadre„, které otevírá divákům cestu do nejhlubších koutů taneční i lidské duše.
Online festival Flamenco De Sofa pořádá festival Den flamenka. Více informací najdete nawww.flamencodesofa.com.
Den flamenka již pět let přináší na pár dní do podzimní Prahy vášnivou i radostnou atmosféru španělské fiesty. Přidává se tak k celosvětovým oslavám Mezinárodního Dne flameka, který byl ustanoven na 16. listopadu, kdy bylo flamenko v roce 2010 zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Vždy v listopadu festival po čtyři dny představuje v Praze ty nejzářivější flamenkové hvězdy, které plní prestižní sály nejen doma ve Španělsku. Program přináší jak koncerty či taneční představení tak workshopy, výstavy, bazar či pravou flamenkovou fiestu. Letošní VI. ročník by se měl uskutečnit od 19. do 22. listopadu 2020.
David Pérez se narodil v sevillském městě Alcalá de Guadaíra, kde začal tančit ve třinácti letech. Pokračoval v tanci s některými legendami flamenkového tance, mezi nimi například Manolo Marín, Javier Cruz, Rafael Campallo, Manuel Betanzos. V roce 2009 uvedl premiéru své první show Flamencos. V roce 2011 uvedl projekt Puntal, který bude součástí festivalu Flamenco De Sofa. Za představení El Desplante získal cenu Festival Internacional del Cante de las Minas 2004 a cenu na Jóvenes Flamencos de Andalucía 2006. Jeho nejnovější představení A3 se těší také řadě pozitivních recenzí i ohlasů od diváků. Dlouhotrvající standing ovation se dočkalo i při svém uvedení v brněnském Besedním domě v roce 2018.
V představení „La Fuente / Pramen” září špičková, původem mexická, tanečnice Karime Amaya. Vystoupení je strhující podívaná o nutkavé potřebě svobody, rozvíjení se a objevování. Pramen energie se dere z podzemí na povrch a země sama pozoruje jeho zrod. Nachází si svoji cestu – cestu flamenka. Karime, se tímto svým prvním autorským představením obrací ke svým rodinným flamenkovým kořenům, k legendární Carmen a příjmení Amaya. Její pratetou nebyl nikdo jiný než legendární tanečnice Carmen Amaya. Brilantní umění Karime ocenily ve společných projektech i takové špičky současné flamencové scény jako Pastora Galván, Gerardo Núñez, Antonio Canales či Juan de Juan.
Nino de los Reyes jeprvní tanečník v historii, který získal cenu Grammy za spolupráci na albu „Antidote” hudebníka Chick Corea. Nino de los Reyes začal svoji taneční kariéru velmi brzy a už ve svých 9 letech získal roli v představení „Campanas Flamencas” režírovaného Pacem Sánchezem, zakladatelem legendární „Cumbre Flamenca”. Sdílel tak pódium s předními hvězdami flamenkového žánru. V roce 2010 získal hned 3 prestižní flamencová ocenění: za choreografii svého představení „Origen”, za choreografii svého sólového tance a za nejlepší hudební kompozici Paca Cruze. Nedávno byl přizván k projektu k poctě Paca de Lucía „Beyond the Memory”, kde vystupuje spolu se členy souboru tohoto legendárního kytaristy.
Antonio Molina „El Choro” se narodil do flamenkové rodiny a ve svých 14 letech obdržel první z řady prestižních ocenění (Young Flamenco Dance Contest of Huelva). Spolupracoval se slavnými flamenkovými soubory a v roce 2016 odpremiérovat svoje první autorské představení Aviso: Bayles de Jitanos, které bude k vidění v rámci Flamenco De Sofa. V představení zazní méně tradiční flamenkové styly a je hudební a taneční exkurzí do cikánského flamenka od 17. století po současnost.
La Moneta se řadí k nejslavnějším tanečnicím současné flamenkové scény ve Španělsku. V jejích žilách koluje esence prapůvodní flamenkové krve, je technicky dokonalá a v jejích pohybech a výrazu se odráží hloubka a dlouhověkost flamenkového umění. V představení „Muy Especial“ předvede to nejpůsobivější z andaluské Granady – radost, lásku, vášeň i zármutek – to vše za doprovodu prvotřídních muzikantů.
Tanečník Pol Vaquero začal své taneční studie na Konzervatoři v Kordobě ve svých 10 letech. O šest let později již tancoval profesionálně vedle slavného tanečníka Antonia Canalese v představení „Torero“. Mezi nejvýznamnější představení, ve kterých působil se řadí „Torero”, „Gitano”, „Minotaur”. Byl sólistou Národního baletu Španělska v představení „Grito” a také spolupracoval se souborem Joaquína Grila. V nedávné době se představil v díle „Trianero“ na Bienále v Seville a mezi jeho úspěšné projekty patří i další představení „21 Pasos“.
Adrián Santana začal studovat tanec ve svých 9 letech u svého strýce, slavného tanečníka z Malagy, Pepita Vargase a vystudoval zde Taneční Konzervatoř. Brzy se stal členem profesionálních souborů a sdílel podium s umělci velkých jmen, jako jsou: Pastora Galván, Nani Paños, Rafael Estévez, Javier Latorre nebo Lola Greco. Za svou kariéru posbíral mnoho významných cen. Adrián Santana je zván na prestižní flamenkové festivaly ve Španělsku i ve světě. Pravidelně spolupracuje s hvězdami flamenkové scény, jakými jsou například Granero a Antonio Canales. Kromě představení se také věnuje výuce flamenka. Má širokou základnu žáků po celém světě.
Již v útlém věku obdržela tanečnice Mónica Fernández řadu prestižních ocenění, kromě jiných v roce 1994 cenu v soutěži „Las Minas de la Unión”, kterou v takto mladém věku obdrželo jen velmi málo tanečnic. Stala se členkou profesionálních souborů svých profesorů a dále tančila v pozici první tanečnice v souboru Rafaela Amarga v představeních „Poeta en Nueva York” a „Tiempo muerto”. Hlavní role tančila i v souboru Antonia Canalese v představeních „Narciso”, „Torero” o „Gitano”, které měli přes 900 repríz. Kromě taneční kariéry se začala rozvíjet i její kariéra choreografky. Založila vlastní soubor a začala se věnovat autorské tvorbě.
Kompletní program festival Flamenco De Sofa:
6. David Perez: Puntal (možnost přispět do 10. 6.)
6. Karime Amaya: La Fuente (možnost přispět do 17. 6.)
6. Nino de los Reyes: Tierra (možnost přispět do 24. 6.)
6. Antonio Molina “El Choro”: Aviso:Bayles de Jitanos (možnost přispět do 1. 7.)
7. La Moneta: Muy especial (možnost přispět do 8. 7.)
7. Pol Vaquero: Antojo (možnost přispět do 15. 7.)
7. Adrián Santana: Simbiosis (možnost přispět do 22. 7.)
7. Mónica Fernández: Comadre (možnost přispět do 29. 7.)