tanec – 46. stránka – Taneční magazín

Japonská drum show v pražské Lucerně

13. ročník japonského filmu a kultury

EIGASAI: EISÁ

Každý zapálený tanečník by si neměl nechat ujít takové příležitosti, jako zhlédnout tanec jiných kultur. Nejen, že to obohatí jeho znalosti, možná se přiučí i nějaký ten pohyb či pokřik, ale pozná také kostýmy, určitou energii daného tance a navíc se může výborně bavit.

Přesně tak tomu bylo i v neděli 26. ledna při bubenické show EISÁ. Česko-japonský soubor byl založen v srpnu loňského roku a toto vystoupení bylo vlastně úplně první. Diváci uslyšeli staré skladby i ty moderní, doplněné pokřiky a mohli se také sami aktivně zapojit. Mimochodem, soubor stále hledá nové členy, takže pokud by někdo měl zájem, stačí se na Česko-japonskou organizaci obrátit.

Rjúkjúkoku Macuri Daiko je typ tance, který vznikl na staré tradici eisá (okinawské bubnování). Jedná se o velmi výrazný styl vysokých kopů, pohybů karate a synchronizované taneční choreografie.

Mladí lidé se na Okinawě scházejí na letní slavnosti eisá, aby uctili své předky. S využitím různě velikých bubnů zpívají a tančí a žádají zemřelé o dobré zdraví a prosperitu. Tanec je naplněný pozitivní energií a radostí.

Jedna ze starých skladeb, kterou jsme v Lucerně zhlédli, byla popsána coby padající voda tedy vodopád, jiné byly rockové. Další pak zase znamenala „Míchání“, šlo o namíchání štěstí, o které se tanečníci podělili s ostatními. A povedlo se!

Celá show se nesla v radostném, energickém duchu a pořádnou dávku dobré nálady přinesl také drak, který vesele cvakal svými obrovskými zuby. To už se smál opravdu celý sál. Myslím, že namíchaná dávka štěstí divákům nějakou dobu vydržela!

Posuďte sami:

Text, foto, video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Bleskový rozhovor s KATEŘINOU BROŽOVOU

„Mám já ten tanec zapotřebí?“

Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.

Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…

Kateřina Brožová

Jaký máte všeobecně vztah k tanci?

„Blízký. Líbí se mi to, obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.

Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“

Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?

„Protože tanec mi maminka nedoporučovala. Je to opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se třeba stanete sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou, umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to nakonec v hereckou profesi.“

Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?

„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně ne. Ale není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních soutěžících úplně první řady taneční soutěže Let´s Dance na Slovensku.“

Máte na soutěž vzpomínky spíše negativní nebo pozitivní?

„Já mám negativní vzpomínky na bulvár. A celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!), v Čechách jsem natáčela ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala. Ale bylo to i tak těžké. Myslela jsem si, když mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“

Je tedy těžké tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?

„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je, ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“

Jaký taneční styl je Vám nejbližší?

„Určitě ten, který vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím, nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní. A za to jsme potom hodnocení. Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“

Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?

„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´ (Smích) Ale později jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže všechno toto byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“

Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?

„Ale vůbec nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“

V čem konkrétně?

„V první řadě naučit se vůbec danou píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i krásné, takže mám protichůdné pocity.

Teď to budu brát tak, že se zúčastním, a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂 “

Držíme palce!

Text a foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Semifinálový večer ve StarDance

Rozhodlo se o finálové trojici

Devátý večer se nesl ve znamení slowfoxu a latinskoamerického paso-doble. Každému z párů přispěchal tentokrát na pomoc jeden z porotců. Během týdne potom mentoroval v přípravě obou tanců. Po sečtení hlasů poroty a diváků první dva páry postupovaly do finále. Zbylé dva páry prošly tak zvaným rozstřelem, každý předvedl jeden tanec a rozhodnutí o tom, kdo postoupí do finále, bylo už jen na divácích a jejich hlasování. Celkem tedy tyto páry tančily 3x za večer.

Soutěž těsně před finálovým večerem opouští Karel „Kovy“ Kovář a Veronika Lišková, na Karlovi je už znatelná únava

Zeptali jsme se na první pocity po vyřazení

Karel „Kovy“ Kovář:

„V tom nejlepším odejít a pro mě je tento večer to nejlepší, co jsem mohl udělat, trochu jsem se modlil za takovýto výsledek. Vím, že z tanečního hlediska jsou tady lepší. Já jsem prožil opravdu svůj absolutní vrchol, všechno, co bylo v mých fyzických silách, prošli jsme všechny tance a já jsem rád, že jsem je mohl poznat tak zblízka.“

Co jste díky Stardance získal a co ztratil?

„Netušil jsem, že můžu s lidmi zažít takhle vřelý vztah na základě televizního pořadu. Získal jsem nové přátele. Ztratil jsem čas a pár kil 🙂.“

Kovy a Liška

Večer zahájila svým vystoupením sama porota a náramně to všem slušelo

„Geňa“ a Tatiana

Zkouška novinářů.. kdo je kdo?

Matouš Ruml a Natálie Otáhalová

Slowfox Matouše a Natálie byl plynulý, správné držení těla. Tomuto páru mentoroval Zdeněk Chlopčík, který právě tento pár nejvíce kritizoval. Sám byl prý zvědavý, jestli to Matouš vůbec všechno vstřebá. Při hodnocení ocenil plynulost a měkkost tance, prý to zvládli úžasně! A Matouš řekl, že mu Zdeněk hodně pomohl ve výrazu a vnesl mužské prvky. Richard Genzer podotkl, že lidé si pořizují psy a těm jsou podobní a tady to vypadalo, jakoby tančili sourozenci Chlopčíkovi. Tatiana Drexler radila rovnější záda. Jan Tománek byl nadšen. (body 9, 9, 10, 9)

Čaj a Rum!

Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička

Veronika a Dominik předvedli paso-doble ve westernovém stylu. Technicky dobré a nechybělo ani drama. Veronika místy nedotahovala pohyby. Páru mentoroval Jan Tománek. Ale cítil u páru už únavu. Richard Genzer ocenil krásné ruce. Tatiana Drexler postrádala energii a řekla, že na poměry tohoto páru čekala lepší výkon, nevzbudilo to v ní žádné emoce. Zdeněk Chlopčík viděl nejistotu, Veronika se občas ztratila v prostoru. Více energie a napětí bylo třeba. (body 8, 8, 8, 8).

Veronika coby kovboj

Karel „Kovy“ Kovář a Veronika Lišková

Slowfox Karla a Veroniky byl plynulý. Karel byl ale občas nejistý. Po technické stránce lze tanec hodnotit jako průměrný. Tatiana Drexler coby mentor dokázala vylepšit Karlovo postavení ramen. V hodnocení potom pár chválila, prý skoro umřela strachem, ale byli výborní. Genzer řekl, že viděl problémy s rovnováhou. Jan Tománek litoval, že se pár pouštěl z držení a označil Karla za milého a prý by si ho jistě každý rád adoptoval. Zdeněk Chlopčík přirovnal Karla k Hurvínkovi s hlavou vepředu. (body 8, 9, 8, 8).

Jakub Vágner a Michaela Nováková

Tento tanec nebyl technicky nejlepší, ale myšlenka dokonalá. Pár ztvárnil krádež náhrdelníku, žena byla zabitá, ale náhrdelní nakonec získal „Geňa“. Po technické stránce byla cítit nejistota, poskakování a tvrdé pohyby. Dalo by se očekávat i více tance. Richard Genzer, který měl tento pár na starost, řekl, že vidět rybáře tancovat je jako vidět zebru žrát lva. Tatiana Drexler vytýkala pokrčené obě nohy, což opravdu působí směšně u muže. Jan Tománek vytkl uskákanost. Zdeněk Chlopčík ocenil dobrou energii, ale zkritizoval špatnou techniku. (body 8,7,7,7)

Rybář Jakub Vágner a Michaela Nováková

Jakub a Míša

Matouš Ruml a Natálie Otáhalová

Dramatická hudba udělala své. Vystoupení bylo energické, po technické stránce ale kritikům vadily pokrčené nohy. Mentor Zdeněk Chlopčík byl spokojený. Richard Genzer ocenil „nový“ prvek, tzv. Chlopčíkův periskop. Tatiana Drexler byla spokojená s dynamikou, Jan Tománek ocenil napětí v tanci. (body 10,10,10,10).

Natálie Otáhalová a Matouš Ruml

Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička

Veronika s Dominikem tančili slowfox na disco hudbu. Samotný tanec byl zdařilý, rytmika správná. Veronika občas ztratila trošku rovnováhu, ale nevadí. Mentor Jan Tománek ocenil taneční výsledky během celého StarDance. Tatiana Drexler vytýkala Veronice, že visí na partnerovi a je na něj přece těžká! Zdeněk Chlopčík si všiml, že se Veronika smála od ucha k uchu, což znamená, že udělala chybu! Veronika řekla, že StarDance je energetická jízda, kdy síly už dávno došly a jede se na nějaký záložní systém. (body 9,8,9,9)

Karel „Kovy“ Kovář a Veronika Lišková

Paso-doble Karla a Veroniky bylo technicky trošku pod průměrem, tvrdé a nedotažené pohyby, Karel trošku poskakoval. Rytmika velmi dobrá. Tatianě Drexler se líbilo napětí od začátku až do konce a poskakování ji rušilo. Richard Genzer se vrátil ke svému přirovnání, že je to jako koprovka, ale vejce bylo nahrazeno masem, takže o moc chutnější. Jan Tománek ocenil spoustu pasových kroků a Zdeněk Chlopčík si představoval více energie. (body 8, 9, 8, 8)

Kovy a Liška

Jakub Vágner a Michaela Nováková

Na slowfoxu Jakuba a Michaely se dá ocenit elegance, ladnost a rytmika. Pohyby byly občas nedotažené, ale Richard Genzer označil Jakuba za svůj první pedagogický úspěch! Tatiana Drexler byla nadšená a řekla, že se Jakub zřejmě narodil ve fraku. Jan Tománek chtěl ale vidět víc slowfoxu. Zdeněk Chlopčík ocenil rytmiku a eleganci, prý procítěné, lehké, jestli toto všechno „Geňa“ poradil, tak je génius! (body 10,9,9,10) Jakub řekl: „Nečekal jsem takový masakr! StarDance je nejtěžší expedice mého života!“

Hlasování diváků rozhodlo o tom, že do finále přímo postoupili Matouš Ruml s Natálií Otáhalovou a Jakub Vágner s Michaelou Novákovou. Zbylé dva páry čekal rozstřel.

Karel „Kovy“ Kovář a Veronika Lišková

Ani rozstřelový tanec se Karlovi příliš nevydařil. Technické nedostatky, trošku nahrbení, mírné předklonění hlavy. Ke konci tance byla už na Karlovi jasně vidět pořádná únava. Tentokrát známky nepadly, porotci pouze slovně ohodnotili oba páry. A Geňa řekl: „Nerad rozhoduji o lidech. Já jsem i plakal“. Taťána byla také šťastná, že nemusí rozhodnout a vyzvala diváky, aby se do toho dali.

Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička

Veronika s Dominikem v rozstřelu zopakovali svůj valčík z předchozího večera. Velmi krásný tanec v rytmu, plně vystihující atmosféru, včetně baletních prvků, lehounký.

Během večera jsme také zažili malé zpestření, dva vítězové z minulých let – Jan Onder a Marek Zelinka předvedli svou společnou choreografii, která obsahovala prvky cirkusu, pantomimy, herectví a tance. Oba předvedli to nejlepší a cvičili podle Marka Ebena dlouhé měsíce. Jenže ne vždy má divák pochopení pro to, na co není zvyklý. A tak jsem slyšela i reakce typu: „Vždyť jsou jak dva magoři! Jak kdyby utekli z psychiatrické léčebny!“ Nezbývá než dodat, že životní cyklus je takový věčný koloběh. Takže poté, co vystoupíte na vrchol a předvedete již všechno, co je vůbec možné, opět padáte dolů…..ať se snažíte sebevíc, sesunu dolů nezabráníte.

Jan Onder a Marek Zelinka. Šílenci??

Honza a Marek

Příští týden čeká na finálové páry pěkný „mazec“. Zatančí freestyle, nejlepší standard, nejlepší latinu a nejlepší tanec vůbec. Kromě toho bychom měli vidět opět nejen všechny páry, ale i kankán. Takže finále bude velké!

Štastná Veronika a manžel

Moderátoři Tereza a Marek

Text, foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, tanečnicí i pedagožkou PETROU JUNGMANOVOU

„Vybrala jsem si profesi, která mě naplňuje“

Petra hraje ve filmu, v televizi, v divadle. Kromě toho v rodném Kladně v Domě kultury vede taneční kurzy pro děti a dospělé. Držitelku ceny Thálie za Harry v muzikálu Babylon Petru Jungmanovou, která je maminkou dvou nadaných synů, její různorodá práce nejen baví, ale i naplňuje.

Vyrůstala jste v Kladně, odkud pocházíte. V dětství jste se věnovala baletu. Čím jste chtěla být, co Vás bavilo?

„Bavila mě spousta věcí! Tančit, zpívat, jezdit na koni, fandit rodičům, když měli pingpongový turnaj, jen tak si snít, dívat se na tatínka, jak hraje fotbal a přitom v tělocvičně viset na bradlech, chodit po kladině, jezdit na výlety. Ale to všechno mě baví i dnes! Od čtyř let jsem chodila do rytmiky k paní Vlastě Šeflové, na kterou dodnes s láskou a s díky vzpomínám. A pak jsem se pod jejím vedením věnovala scénickému tanci. Základy klasiky jsme také měli, ale ,špičkovkami´ jsem neprošla.“

Nejdříve jste vystudovala pedagogickou školu, rok učila na ZŠ tělesnou a hudební výchovu, zpívala ve folkové skupině Dekorace, se kterou jste vydala desku Noc svatojánská a pak šla na JAMU do Brna. Proč jste si vybrala muzikálové herectví?

„Já si ho vlastně nevybrala! Zaujatá tancem jsem hledala možnosti, jak se mu věnovat více a dál, přestože jsem neměla vystudovanou baletní konzervatoř. Po paní Šeflové se nás ujal její syn Miloslav, který mi během jednoho tréninku řekl, že se v Brně otevírá ,cosi s tancem´, ať to zkusím. Aniž bych cokoli dále zjišťovala, hned jsem poslala přihlášku na JAMU na tanečně-dramatický obor, který tam nikdy nebyl. Přesto jsem dostala odpověď, tenkrát to bylo vše na papíře a poštou, že jestli tím myslím obor muzikálové herectví, který se nově otevírá, existuje ještě možnost přijet na talentové zkoušky.“

V Brně jste zůstala a deset let jste byla v angažmá v Městském divadle, kde jste třikrát obdržela diváckou cenu Křídla pro nejpopulárnější herečku a cenu Thálie za roli Harry v muzikálu Babylon. Dnes hostujete na pražských scénách. V čem Vás mohou diváci vidět?

„V současné době hraju ve Švandově divadle v představení Kdo je tady ředitel? a v Divadle Palace v komedii Perfect Days. Bohužel, končí moje srdcová záležitost, hra Neila Simona Druhá kapitola. Ráda bych si zahrála se svými syny, tak hledám něco hezkého pro nás.“

Objevujete se také před kamerou – filmy – Den, kdy nevyšlo slunce, Duše jako kaviár, seriály – Stříbrná paruka, Místo nahoře, Místo v životě, Ulice, Labyrint, Bohéma, První republika… Čeká Vás něco nového před kamerou?

„V létě jsem točila vtipnou komedii s režisérem Miloslavem Šmídmajerem Případ mrtvého nebožtíka. Průběžně natáčím postavu Evy Strouhalové, partnerku Martina Dejdara, v seriálu Specialisté.“

Vy jste se po letech vrátila k tanci, nejdříve v muzikálu Chicago. A pak jste v rodném Kladně v Domě kultury zavedla taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Jaký je o kurzy zájem?

„Když jsem s kurzy začínala, vůbec jsem netušila, co pro mě mohou znamenat. Na baletním sále improvizujeme, trénujeme různé taneční techniky, držení těla, posilujeme, skládáme choreografie… Letos již 8. rokem přichází asi třetina žen, které tančí od začátku kurzů, zbylá část se různě mění, vrací, obnovuje, je to paráda, sál je plný. A já mám radost, že po tanečních večerech odcházíme uvolněné a ,s rohlíkem na puse´. To mě těší a naplňuje! Loni jsem poprvé zkusila i taneční setkání pro děti. Je to mazec a děti jsou úžasné! Žádné výkonnostní a závodní kurzy, ale jen pro radost!“

Co Vás vedlo k tomu zavést tyto taneční kurzy? Co pro Vás znamená tanec?

„Když jsem se po narození mých dvojčat po pauze vrátila na jeviště a začala zkoušet taneční muzikál Chicago v divadle Pod Palmovkou v režii Stanislava Moši, říkala jsem si, co udělat pro to, abych se udržovala v kondici. Chyběly mi taneční tréninky Ivanky Kloubkové, které jsme měli v Městském divadle v Brně i třikrát týdně. A začít s tanečními kurzy a vést je, byl nápad, který mi vlastně vnukly taneční kamarádky z Kladna. Tanec pro mě znamená obrovskou vnitřní svobodu, ke které bych chtěla v životě dospět.“

Taky jste se vrátila k práci pedagožky a dva roky jste učila moderní tanec na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Co Vám to dalo?

„Tenkrát mě na konzervatoř pozvala na tříměsíční záskok moje taneční profesorka z JAMU a choreografka Yvona Balášová. Byly z toho dva roky. Zkušenost to byla skvělá. Ačkoli to nikomu nevadilo, sama jsem cítila, že pro výuku tanečních profesionálů mně samotné chybí hlubší znalosti klasického baletu. Zároveň jsem si uvědomila, že se raději budu setkávat s nadšenými amatéry než s budoucími profesionály, kteří školu většinou berou jako nutnou povinnost.“

Z manželství s hercem Vladimírem Dlouhým (1958 – 2010), máte dva syny Jana a Jiřího. Táhne je to také k umění?

„Oba kluci jsou všestranní. Sportují, tančí, stepují, Janík hraje na saxofon, Jiřík na klavír. Oba mají štěstí, že hrají ve třech inscenacích v Městském divadle v Kladně a moc je to baví. Na konci minulé sezóny se všemi šesti dětmi, které v divadle hrají, nazkoušeli během pár dní manželé Hronovi čtvrthodinové představení a mně spadla brada. Všechny děti byly skvělé, koncentrované, vtipné. Jak jsem již psala, těším se, až si alespoň s těmi svými jednou zahraju.“

Máte čas na odpočinek, koníčky?

„Jsem na volné noze, což znamená úžasnou svobodu při výběru práce, ale nese to sebou i riziko, že na koníčky bude času až moc. Vybrala jsem si ale profesi, která mě baví a naplňuje a to je pro mě podstatné. A nabídky zatím přicházejí v pravý čas.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN