»STILLER« jako hrdina či antihrdina „u Hrdinů“

Z premiéry autorské adaptace románu Maxe Frische. V titulní roli Stillera hvězda současného doku-seriálu TV PRIMA „Policie v akci“!

Druhé květnové pondělí přineslo ve Studiu Hrdinů, ve Veletržním paláci v Praze, dlouho očekávanou premiéru „Stiller“. Toto režijní dílo Ivana Buraje jaksi symbolicky probíhalo pod sídlem Národní galerie, na jejíž půdě začal v dubnu 2019 boj s ministerstvem kultury i ministrem samotným. V hledišti nás čekalo, na rozdíl od „Enoly“ Elišky Brtnické, i více židlí! Inscenace byla v mnohých směrech podnětná…

Podkladem této inscenace byl vynikající román Maxe Frische, jehož hrdina – neúspěšný švýcarský sochař – má pocit, že i přes snahu není schopný být šťastný a dosáhnout štěstí v aktuálním manželství. Nedospívá však k němu také ani s milenkou. Odejde do ciziny, aby začal jiný, druhý život. Jako úplně jiný člověk. Což samozřejmě nejde. I když se to může člověku zprvu zdát. A určitě si to namlouvá. Proto Stiller, zadržený po sedmí letech na hranicích, dlouho popírá, že je totožný s hledaným Stillerem. Ale přijatý rodinou, přáteli a bývalou manželkou a vyšetřovaný soudem, se musí vzdát. Vzdává se, ale však jaksi neúplně. Opět se snaží splnit sebou vymyšlené manželčiny sny; a to jen a pouze svým způsobem. Ctu nejen neuspokojuje, ale i ničí ji a celý vztah. Vše tak Stiller přivede k opět výchozímu bodu, jako před lety.

Stiller“ je příběhem o vzájemném nepoznání se lidí (dokonce i v blízkém vztahu), o nemožnosti útěku od sebe samého. Rovněž tak o plýtvání časem, který je nám do života dán. Vede, anebo je částečně nasměrován, také k poznání a sblížení se s druhými lidmi. A navíc – skvěle popsané vztahy, které se ponejvíce uplatňují v bujném rozsahu až nyní, tedy zhruba padesát let po napsání knihy. Důležité se mi zde jeví, někdy vtipné a symbolické, historky o mužském přátelství (o Ripu van Vinkelovi a o objevování jeskyní) aneb také o neporozumění mezi mužem a ženou. Jako je tomu v povídce o manželce, která se pořad ptá na to, kde manžel byl.

Jak inscenovat natolik epicky barvitý proces, jakým je knižní „reprodukce“ deníků? Jak diváka vtáhnout za necelé dvě hodiny do barvitých životních peripetií Stillera?

Režisér Ivan Buraj ve spolupráci s dramatizátorem Janem Kačenou se toho úkolu zhostili statečně a odhodlaně. Buraj staví celé představení do rozličných sektorů. Ať již „jeskynního“, „tábornického“ s ohýnkem či „filmového“. Celé představení je postaveno na kontrastech. Statického, spíše verbálního, herectví proti akci. Tichého projevu v kontrastu s až překřičenými pasážemi. Filmu s ryzím divadelním herectvím. Za nepříliš šťastný považuji krok, že byl Jan Kačena „sám sobě“ dramaturgem. Tento by měl být oponentem a vést s režisérem i úpravcem textu plodný trialog. Myslím, že tento moment se na srozumitelnosti i výsledném tvaru „Stillera“ výrazně negativně podepsal.

Inscenace, těžící z kontrastu, má spád i švih. Druhou věcí je, zda divák neznalý románu úplně vše chápe ve správných souvislostech? A to je právě přímým výsledkem absence skutečného dramaturga…

Petr Reif byl typově vybrán pro titulní roli skvěle. Pouze je škoda, že kolikrát zapomněl svou televizní roli razantního policisty asi někde v divadelní šatně. Místy mu není (v komornějších pasážích) rozumět. Jinde zas šumluje. Jaký to kontrast oproti jemu sekundujícím herečkám Gabriele Míčové a Magdaleně Strakové. Na obhajobu Reifa musím dodat, že Studio Hrdinů je obtížněji zvučitelné. Rovněž razantně zvučené filmové pasáže tlumenému projevu (v jiných momentech představení) jednoznačně neprospívají.

Jak tedy premiéru „u Hrdinů“ hodnotit? Asi nikoli jednoznačně. Což bylo, podle mého dojmu, i režijní snahou? Zřejmě…

V úvodu nastíněná epičnost předlohy, či nutnost některých sdělení, důležitých pro pochopení věcí následujících, vedla místy režiséra k „černobílým“ interpretacím. Myslím, že by si divadlo mělo zachovávat více prostoru pro fantazii a obrazotvornost diváka. Byť i divadlo podle takové náročné a vícevrstevné předlohy.

Nikoli v poslední řadě musím ještě vyzdvihnout funkční a citlivou hudební složku Pavla Boiky.

Premiéra „Stillera podle Buraje“ některé nadchla, jiné plně neuspokojila, ale zároveň všem předkládala otázky. A tak by tomu mělo být. Divadlo současnosti nemusí (a nemělo by) pouze nastolovat jasné téze a přímá řešení.

Foto: Studio Hrdinů

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Max Frisch: »Stiller«

Překlad: Bohumil Černík

Dramatizace: Ivan Buraj a Jan Kačena

Režie: Ivan Buraj

Dramaturgie: Jan Kačena

Scéna: Antonín Šilar

Kostýmy: Zuzana Formánková

Asistenti režie: Jan Doležel a Marek Pechlát

Hrají: Gabriela Míčová, Magdalena Straková, Hynek Chmelař, Jan Lepšík, Marek Pospíchal, Petr Reif

Psáno z premiéry 13. května.

Foto: archiv STUDIA HRDINŮ

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»Stillera« „u Hrdinů“ nedramatizoval JAN KAČER, nýbrž JAN KAČENA!

Studio Hrdinů připravuje poslední premiéru sezóny – dramatizaci románu Maxe Frische „Stiller“! Můžete se těšit.

Poslední premiérou aktuální divadelní sezóny bude ve Studiu Hrdinů adaptace románu Maxe Frische „Stiller“ v režii Ivana Buraje. Tato inscenace je dalším krokem spolupráce Studia Hrdinů s brněnským HaDivadlem, v rámci které přibližujeme blízké poetiky obou divadel divákům v Praze a v Brně. „Stiller“ je pak dlouhodobě koncipovaný projekt do dramaturgie Studia Hrdinů, která se v poslední době silně zaměřuje na roli umělce ve společnosti. Premiéra proběhne v pondělí 13. května 2019 od 20.00 hodin.

Max Frisch (1911 – 1991) byl švýcarský prozaik, dramatik a esejista. Román „Stiller“ vznikl během Frischova více než rok dlouhého pobytu ve Spojených státech a Mexiku na začátku 50. let minulého století. Prvky kriminálního románu se tu spojují s autenticky působícím deníkovým stylem. Frisch se zde zabývá tématy identity – soustředí se na člověka, který utekl z vlastního já, schopnost být s druhými, smrti a nemožnosti poznat „pravý svět”. Frischův román je předzvěstí konce „velkého subjektu“. V témže roce, co vychází „Stiller“, začal pracovat na románu „Homofaber“, který společně se „Stillerem“ a románem „Mé jméno budiž Gantenbein“ utvářejí trilogii.

Klíčový román poválečné literatury pro Studio Hrdinů zdramatizoval režisér Ivan Buraj společně s Janem Kačenou. Ve své interpretaci Stillera Ivan Buraj opět akcentuje témata, která máme spojená s představeními, která vytvořil ve svém domovském HaDivadle – kritiku antropocentrismu, environmentální a ekologické postoje; neotřele pracuje s perspektivou a úhlem pohledu, interpretuje mýtus o jeskyni, do kterého nás společně se scénografem Antonínem Šilarem díky technice „live cinemy“ vtahují.

Líbí se mi Ivanova důslednost, se kterou své projekty promýšlí. Ivan dělá bytostně intelektuální divadlo, které ale není odtažité ani elitářské, a to mě moc baví,” říká k první Burajově režii ve Studiu Hrdinů jeho umělecký šéf Jan Horák.

Ivan Buraj

Po ,tekuté´ éře uplynulých let, kdy jsme se intenzivně zabývali identitou jedince, mi připadá důležité se v kontextu klimatické změny zabývat spíš okolnostmi, za kterých si identitu tvoříme a jaké dopady má naše identita na prostředí, které nás obklopuje. Divadlo zkoumá především mezilidské vztahy, ale myslím si, že v nich můžeme nalézt mnohé z toho, co má dnes celoplanetární důsledky v podobě zničeného životního prostředí. Zdroje jsou vyčerpány a otázkou je, co v nás nás dovedlo do této situace. Zároveň mě zajímá, jak si zobrazujeme svět a jakým právem svůj obraz považujeme za jediný pravdivý, čili rozpor mezi modelem a realitou (materialitou) světa, kdy nám samotné divadlo slouží jako metafora zobrazování si světa člověkem,” říká k připravované inscenaci režisér Ivan Buraj.

Max Frisch: »Stiller«

Překlad: Bohumil Černík

Dramatizace: Ivan Buraj a Jan Kačena

Režie: Ivan Buraj

Dramaturgie: Jan Kačena

Scéna: Antonín Šilar

Kostýmy: Zuzana Formánková

Asistenti režie: Jan Doležel a Marek Pechlát

Hrají: Gabriela Míčová, Magdalena Straková, Hynek Chmelař, Jan Lepšík, Marek Pospíchal, Petr Reif

  • Premiéra: 13. května 2019 od 20.00 hodin
  • Reprízy: 18. a 21. května, 16. června 2019

Foto: archiv Studia Hrdinů

Madla Zelenková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

FRANZ KAFKA, STILLER, Modrovous i truhlář v květnu ve STUDIU HRDINŮ

Co nás čeká v květnu ve Studiu Hrdinů v Praze 7.?Dole pod Národní galerií.

STUDIO HRDINŮ květen 2019

pá 3. 5.

20.00 divadlo

Thomas Bernhard: „Zdání klame“

režie: Jan Horák a Michal Pěchouček

po 6. 5.

20.00 divadlo

Ivana Uhlířová / Vojtěch Mašek: „Mimo zápis“

režie: Ivana Uhlířová

út 7 . 5.

20.00 divadlo

Gert Hofmann / Lucie Trmíková: „Pomocník Walser“

režie: Jan Nebeský

po 13. 5.

20.00 divadlo / premiéra

Max Frisch: „Stiller“

režie: Ivan Buraj

Ivan Buraj

st 15. 5.

20.00 divadlo

Wolfram Lotz: „Pár vzkazů veškerenstvu“

režie: Jan Horák a Michal Pěchouček

pá 17. 5.

20.00 divadlo

Ladislav Fuks / Miloš Horanský: „Pan Theodor Mundstock“

režie: Miloš Horanský

so 18. 5.

20.00 divadlo / novinka

Max Frisch: „Stiller“

režie: Ivan Buraj

po 20. 5.

20.00 divadlo

Thomas Bernhard: „Zdání klame“

režie: Jan Horák a Michal Pěchouček

út 21. 5.

20.00 divadlo / novinka

Max Frisch: „Stiller“

režie: Ivan Buraj

st 22. 5.

20.00 divadlo

Katharina Schmitt: „Molyneuxova otázka“

režie: Katharina Schmitt

čt 23. 5.

18.00 host / promítání

Josef Císařovský: „Obrazy pražské periferie“

pá 24. 5.

20.00 divadlo

Ladislav Fuks / Miloš Horanský: „Pan Theodor Mundstock“

režie: Miloš Horanský

ne 26. 5.

20.00 host / rozhlasové improvizace

Radio Ivo: „Život nedoceníš“

po 27.5.

20.00 divadlo

Thomas Bernhard: „Zdání klame“

režie: Jan Horák a Michal Pěchouček

út 28. 5.

20.00 divadlo / 60. repríza

David Zábranský: „Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny“

režie: Kamila Polívková

st 29. 5.

20.00 divadlo

Dea Loher: „Modrovous – naděje žen“

režie: Jan Horák a Michal Pěchouček

čt 30. 5.

20.00 divadlo / poslední dvě uvedení

Marguerite Duras: „Bolest“

režie: Ladislav Babuščák

pá 31. 5

20.00 divadlo

Franz Kafka: „Zpráva pro Akademii“

režie: Katharina Schmitt

 

Madla Zelenková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ENOLA na houpačce (dějin)

E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.

TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.

Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne, Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.

ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.

ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.

Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.

Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.

ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?

Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.

Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!

Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.

Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…

Ale to jen pouze spíše pro příště…

ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.

ENOLA

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Kostým: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Trailer: Petra Bučková
Produkce: Dagmar Bednáriková
Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout
Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha

Video: Petra Bučková

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN