Nezadržitelně se blíží třetí listopadová sobota a s ní i tradiční divadelní svátek. Stranou nezůstane ani taneční scéna PONEC.
Třetí listopadová sobota bude opět patřit největšímu divadelnímu svátku v celém roce. Sedmý ročník Noci divadel – tentokrát s tématem „Divadlo a svoboda“ – proběhne 16. listopadu 2019, v předvečer 30. výročí sametové revoluce. Do akce se zapojí přes 100 divadel, souborů a institucí z více než 30 českých měst. Divadla opět nabídnou netradiční programy jako noční prohlídky a bojovky, divadelní dílny, tematické diskuze a přednášky, výstavy i performance, a to zdarma nebo za symbolické vstupné. Koordinátorem akce je Institut umění – Divadelní ústav. Program jednotlivých divadel najdete na www.nocdivadel.cz.
A takto také loni probíhala Noc divadel v Klicperově divadle, v Hradci Králové
Největší divadelní svátek v Evropě opět nabídne nevšední zážitky, každoročně připravované speciálně pro tuto příležitost. Nabitý program s tématem sametové revoluce si každá scéna zorganizovala po svém. Ostravská divadla se spojila a nabídnou cyklus „vaňkovských“ jednoaktovek. Divadlo Petra Bezruče, společně s Národním divadlem moravskoslezským a Studiem G tak nabídnou kromě Havlovy Audience také Příjem Jiřího Dienstbiera a Arest Pavla Landovského. Divadlo Šumperk odhalí pomník k 17. listopadu a po procházce k lavičce Václava Havla uvede autorské představení #MateHoleRuce. Táborské Divadlo Oskara Nedbala nabídne mimo několika koncertů a představení také výstavu Můj rok 89‘. Městské divadlo Zlín připravilo komentovanou procházku s Rosťou Markem nazvanou Divadlem pracujících po stopách Občasného fóra. Pražský Činoherní klub uvede scénické čtení Havlovy hry Protest. Národní divadlo v Praze přichystalo tematickou procházku s podtitulem Podoby svobody v Anenském areálu či dílnu pro teenagery Svoboda slova, která se zaměří na práci s textem. Pražské Divadlo Komedie uvede ve foyer výstavu Divadlo a revoluce a besedu Sametová divadla s Liborem Vodičkou a Bárou Štěpánovou. Institut umění – Divadelní ústav připravil vernisáž výstavy Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989 a hravou bojovku pro děti a rodiče Svoboda: Dá se to jíst?. Moravské divadlo Olomouc připravuje inscenaci Samet a výstavu fotografií. Divadlo na Cucky nabídne moderovanou diskuzi O vývoji české společnosti od roku 1989 a scénickou črtu Podvečer v listopadu na motivy knihy Jací jsme dnes Jaroslava Spurného. Městské divadlo Varnsdorf uvede hokejovou odyseu pro celou rodinu nazvanou 2:0 4:3. Experimentální prostor NoD přichystal scénické čtení i speciální vydání improvizace souboru 11:55 s titulem Demokracie není bordel. Některé z těchto programů podpořil Institut umění – Divadelní ústav v rámci speciální výzvy k Noci divadel.
Sedmý ročník této divadelní události tak nabídne diskuze s pamětníky a aktéry společenských a politických změn po roce 1989 a přednášky, výstavy, instalace, představení a další akce na téma „Divadlo a svoboda“. „Souběh letošní Noci divadel s demonstrací ,Venku je hezky‘, pořádanou 16. listopadu spolkem Milion chvilek pro demokracii, otevřel pro divadla další možnost vyjádřit se k současné společenské situaci a také programové možnosti. Některé soubory – jako například Jihočeské divadlo nebo divadlo Ponec – se rozhodly demonstraci do programu přímo zařadit. Mnohá pražská divadla zohlednila demonstraci úpravou svého programu, například posunem do večerních hodin,“ vysvětluje Martina Pecková Černá za organizátory Noci divadel.
Česká Noc divadel je součástí mezinárodního projektu European Theatre Night, který v roce 2008 odstartovala chorvatská Noc Kazališta. Myšlenka společného divadelního svátku se postupně rozšířila do více jak desítky evropských zemí. Počtem zapojených divadel i návštěvností je česká Noc divadel, která existuje od roku 2013, největším projektem v rámci European Theatre Night.
Divadlo PONEC přináší zajímavý projekt -„ Kozí kraviny“
PONEC – divadlo pro tanec uvede v neděli 3. listopadu od 16 hodin nový projekt autorské dvojice Bára Látalová a Tereza Říčanová. Inscenace s názvem Kozí kraviny je duetem autorek i dialogem mezi krávou a člověkem, určeným pro děti i rodiče. Poukazuje na aspekty lidského těla, které mají co do činění s fyzickou prací, i vědomím toho, co je v životě podstatné. Spojuje pohybovou i výtvarnou složku a hravě zapojuje dětské publikum. Inspirací byla skutečná kráva Malina a děti se zde skrz pohyb dovědí, jaký život toto zvíře žije. Co jí? Co jí dělá radost? Čím slouží ona nám a my jí?
„Kráva je obrovské zvíře, funící teplé tělo, kamarádka,“ říká Tereza Říčanová, která žije s rodinou na venkově a kromě toho, že ilustruje dětské knihy, dojí denně krávu z plemene Jersey. „Každodenní život s krávou se pro mě stal natolik silným zážitkem, že mi už přestal štěteček a papír stačit a postupně jsme tak začaly s Bárou tančit divadlo o krávě.“ dodává Říčanová.
„Tereza maluje, kráva ji miluje a já si moc ráda listuju Terezininýma knížkama. Tereza má krávu i ve svém těle, tančíme spolu pro krávu i o krávě a jíme domácí sýry a mléko, které Tereza vyrábí každý den.“ uzavírá Bára Látalová.
Otevřený ateliér pod stejným názvem – Kozí kraviny – uvedl festival TANEC PRAHA 2019 jako koproducent této inscenace. Tanečnice, choreografka a pedagožka Bára Látalová v něm poprvé vyzkoušela pohybový materiál v souhře obou autorek a navázala tak na zkušenosti z předchozí tvorby, z níž zvláště Karneval zvířat slaví úspěchy po celém světě již 6. sezonu. Repríza představení se bude konat 5. prosince a bude spojena s Mikulášskou besídkou.
PONEC – divadlo pro tanec je otevřený prostor pro současný tanec a pohybové divadlo, jehož posláním je podporovat nezávislou taneční scénu a její přesahy k jiným žánrům. Celoročně uvádí inscenace tuzemských i zahraničních umělců. Ročně se zde odehraje na 200 akcí. Je členem prestižní sítě evropských tanečních domů EDN – European Dancehouse Network – a je aktivní i v řadě dalších projektů a networků za podpory programu Kreativní Evropa.
Oceňovaná tanečnice ve velkolepém projektu na prknech divadla PONEC
PONEC – divadlo pro tanec uvádí 21. 10. od 20 hodin nový projekt Pulsaru s názvem Generace X. Choreografie Michala Záhory vyjadřuje pocity generace, jejíž dětství zformoval přelom dvou epoch a v současné době stojí na prahu páté dekády. Taneční představení vychází nejen z osobních vzpomínek samotného autora, ale rovněž ze životní zkušenosti a světonázoru dvacítky významných osobností narozených v letech 1979–1980 z oblasti umění, vědy i politiky. Premiéra je součástí rámcové akce „30 let tancem ke svobodě“ a tančí v ní oceňovaná Helena Arenbergerová.
Tvůrčí tým Pulsaru – Michal Záhora, Honza Malík a Tereza Krčálová – se rozhodl postavit taneční představení na osobních vzpomínkách, životní zkušenosti a světonázoru čtyřicátníků. Odbornou supervizi poskytl přední sociolog a ředitel společnosti STEM zabývající se průzkumem české společnosti, Martin Buchtík.
Generace X se utvářela v rozvolněném společenském ovzduší a podle slov sociologa a patrona projektu pana Buchtíka jde o generaci přelomovou, pro kterou je pojetí svobody významným životním tématem (na rozdíl třeba od sociální rovnosti).
„Předpokládali jsme, že výpovědi budou osobitou reflexí,“ popisuje přípravnou fázi autorka námětu a konceptu díla Tereza Krčálová
a dodává: „a že vedle styčných bodů, propojujících tuto generaci, se objeví individuální momenty, které si budou protiřečit, budou se pohybovat v širokém spektru. Z jednotlivých střípků vznikla mnohoplošná struktura zajímavá svou rozmanitostí a přitom jednotou.“
Taneční sólo ztvární interpretka Helena Arenbergerová, na české půdě velmi oceňovaná tanečnice s výraznou mezinárodní zkušeností (Cena za nejlepší intepretaci 2000, cena Tanečnice roku 2008 a 2017, nominace na Cenu Thálie 2008). Výsledné představení, zachovávající si minimalistický tvar, stojí vedle objevné choreografické práce na jejím tanečním výkonu a na osobité hudbě hudebníka a zvukového umělce Tomáše Procházky. V rámci večera proběhne rovněž sociologický happening Martina Buchtíka, mimo jiné o způsobu formování kulturní generace.
Světová premiéra prvního večera z aktivistické série Emergency Dances. Proběhla jako kurátorovaný večer tanečního aktivismu dvou mladých choreografek a autorek pod hlavičkou skupiny Tantehorse. Velkým stínem závěrečná neschopně moderovaná beseda.
O Akropolis se zpívá ve slavné písní (v originálním podání od Mireile Mathieu) ve smyslu rozloučení – „Akropolis, adieu“. Vzhledem k zajímavé návštěvě dvou aktuálně propojených tanečních aktovek v pražském paláci Akropolis by to však hned v úvodu chtělo napsat – „Akropolis, bon joueur!“
Kontrast i souvztažnosti
Uspořádat dvě, byť žánrově rozdílné, miniinscenace do jednoho večera není tak úplně jednoduchým oříškem… Pamatuji, jak se složitě vypořádávalo pražské Národní divadlo s uváděním různorodých operních aktovek. Tehdy ve večerech s lákavým názvem: „Bušení na železnou oponu“. Až je nakonec „raději“ zrušilo…
Proto hned úvodem musím vyseknout poklonu sdružení Tantehorse, že se do tak odvážného a i produkčně komplikovaného projektu vůbec pouštělo.
Po pravdě musím konstatovat, že se dramaturgicky i žánrově vydařilo jakési pomyslné tematické propojení obou, zdánlivě nesourodých, ženských dvojic interpretek. Živočišnější a více na improvizační vlně naladěné Johana Pocková se Sabinou Bočkovou v „Jámě Lvové“ byly příjemným kontrastem i doplněním hravějším a prokomponovaněji vystupujícím dívkám – Anně Benhákové a Ivetě Krmelové v aktovce „ENTENTIKY“.
Spojujícím tématem obou tanečních aktovek měla být mediální tematika. Upřímně řečeno, nalezla se spíše ve druhé aktovce „ENTENTIKY“. Jsem názoru, že „Jáma Lvová“ mohla být tematicky propojena s jakoukoli jinou, emočně vypjatou událostí či problematikou. Jako když malíř, do soutěže s tématem „Předjaří“, mírně přemaluje podzimní obraz ze zadních útrob ateliéru – a odešle jej mezi soutěžní příspěvky.
Zleva Sabina Bočková a Johana Pocková
Evidentně nezvládnutou tečkou večera byla závěrečná beseda. Sebestředná moderátorka, bez náznaku zpětné vazby a potřeb diváka, dozvědět se něco více o genezi inscenace, neustále omílala klišé svých (předem připravených?) poněkud odvádějících infantilních otázek. Nebyla téměř vůbec schopna a ochotna dát prostor divákům, aby se ptali tvůrců! Jedním slovem – tragédie!
Jáma a kyvadlo
„Jáma Lvová“ sázela na živou hudbu, emoční vypětí. Zároveň se v ní úročila (ne)dávná společná vystoupení obou hlavních a jediných protagonistek. Ty někdy až nadužívají synchronní formu svého vystoupení. Evokují tím „zrcadlení se“? Působí to důrazněji i v tom kontextu, že jména protagonistek Pocková a Bočková zní verbálně téměř totožně. (Zvláště, když si někdo nedělá problémy s přesnou výslovností.)
Co mne k těm úvahám vede? Johanu Pockovou a Sabinu Bočkovou jsem měl tu čest vidět v nepříliš vzdáleném časovém horizontu hned třikrát. Nejprve na jaře, v industriálním prostředí karlínského „Přístavu“, v rámci přehlídky TANEC PRAHA 2019. Necelý týden před premiérou v Akropoli, zhruba kilometr a půl pod kopcem s Akropolí – při zahajování nové sezóny v divadle PONEC. A nyní tedy tady ve světové premiéře.
„Jáma Lvová“ skutečně naplnila až po okraj džbán emocí. Johana i Sabina ze sebe vydávaly maximum a divákům evokovaly, kromě „předepsaných“ mediálních otázek, i další paralely. Nabízela se problematika sufražetek, kariérismu i lesbické náznaky. Rudé podšívky jejich kostýmů evokovaly i prorůstání komunistických vlivů do dnešní společnosti.
Představení JÁMA LVOVÁ místy zašimralo i na lesbickou notu
Mírným problémem obou interpretek bylo větší a kompaktnější využití prostoru. Možná je to tím, že tak často nevystupují na tak hlubokém jevišti jako je v sále Akropole?
Velkým kladem „Jámy Lvové“ byla živá hudba Lukáše Palána. Ta dodala představení nejen „podkreslující šťávu“, ale zejména navozovala potřebné emoce a skýtala, či přímo vytvářela improvizační prostor!
Johana Pocková, Sabina Bočková: »Jáma Lvová«
„Přímý přenos pro moc emocí“
Představení zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného. Dvě performerky se stávají ztělesněním fyzických a vizuálních obrazů mediálního prostoru a zkoumají jeho emocionální tlak na pozorovatele.
Představení vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu ČR.
Kde zůstaly dva špalíky?
Milé lidové rozpočítadlo dalo název aktovce druhé – „ENTENTIKY“. A určitě korespondovalo s její hravostí. Zároveň zřejmě mělo trefně vyjadřovat monotónnost mediálního soukolí, které svými výstupy až semele…
Obě protagonistky ENTENTIKY využívaly celý prostor pódia
Na této krátké inscenaci je znát, že jsou protagonistky vedeny autorkou, scenáristkou a choreografkou. To vše v jedné osobě Denisou Musilovou.V „pozici“ inspicienta je i předem nahraný hudební a zvukový záznam, který jim určuje momenty změn a vůbec jevištního pohybu.
„ENTENTIKY“ určitě lineárněji a prvoplánověji evokovaly mediální manipulaci. Ať již se čtenářem tisku, televizním divákem, rozhlasovým posluchačem či uživatelem internetového zpravodajství. Zvukové historické dotáčky s hlasem Hitlera či Stalina navozovaly atmosféru oné „goebelsovské manipulace“. Anna Benháková i Iveta Krmelová dokázaly využít – na rozdíl od jejich „předtanečnic“ – celou hloubku i šíři pódia.
Otázkou je, zda nemělo být dramaturgické zařazení aktovek opačné? Od spíše konkrétní inscenace „ENTENTIKY“ k abstrakci „Jámy Lvové“?
Nicméně, přesně podle rozpočítadla „ENTENTIKY“, se Denise Musilové, Anně i Ivetě podařilo dostat „čerta z elektriky“. I kostlivce ze skříně! A o to jim jistě šlo.
Denisa Musilová: »ENTENTIKY«
„Reality show a experiment vytrvalosti v jednom“
Představení se zabývá důsledky psychické a fyzické zátěže způsobené extrémní záplavou a sledováním zpráv, nemocí, zvanou Headline Stress Disorder. Choreografka pro své performerky Annu Benhákovou a Ivetu Krmelovou připravila simulaci stresové aktivity, která se bude odehrávat v přímém přenosu, částečně on line a částečně přímo před zraky diváků.
Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová
Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová
Hudba: Aleš Kauer
Anna Benháková a Iveta Krmelová se do představenín ENTENTIKY pustily s vervou
Projekt Emergency Dances vznikl v koprodukci s Palácem Akropolis a za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Praha a Státního fondu kultury ČR.
Odnikud nikam – beseda bez koncepce!
Jak již jsem předeslal, po představení následovala naprosto jednostranně a amatérsky (ne)připravená beseda. Měl jsem dojem, že jsem na nějaké akci průzkumu trhu a nikoli na setkání se tvůrci!!! A moderátorka? Ta, že si zřejmě něco o vedení besedy nastudovala z „amerických příruček“ typu „moderátorem snadno a rychle“!
Problémem již bylo neozvučení této besedy. Chápu snahu o neformálnost, ale už absence zvuku dělá v sále nepřehlednost a zmatek! Dost zaplněné auditorium dávalo šanci dobré besedy. Určitě. Diváci byli lačni po informacích. Zcela jistě. Ale…
Moderátorka, která se (raději?) ani úvodem nepředstavila, nedala prostor dotazům diváků. Hodně lidí se chtělo dozvědět (jak potom v předsálí naštvaně reagovali) genezi i okolnosti vzniku představení. Další zajímaly jiné okolnosti. „Anonymní“ moderátorka však dávala téměř výhradně slovo stejně sebestředným lidem, jako ona sama. Ti tomu byli rádi a řešili zde naprosto nepatřičně a „mimo mísu“ své subjektivní pocity. Moderátorka je, po celý prostor, nedostala do patřičných mezí.
Takže z této „besedy“ jsme se dozvěděli, co říkala představení „babka Dymáková“, ale nikoli důležité reakce, pocity a úvahy herců. Natož dalších tvůrců!!!
Nedošlo na otázky hudby, dramaturgie. Stále se jen povrchně omílaly emoce představení „Jáma Lvová“ a mírně se „chodilo po špičkách“ kolem „ENTENTIKY“. Takzvaná beseda spěla odnikud nikam. Vlastně, s besedou to nemělo pranic společného. Tato „moderátorka“ by se měla hodně co učit třeba na besedách souboru 420PEOPLE.
