Ve Švandově divadle přistane Spitfire Company. Společná inscenace prozkoumá genderovou rovnoprávnost
Jedinečné spojení kamenného a nezávislého divadla nabídne nový titul Švandova divadla. Pro smíchovskou scénu ho připravuje autorská a režijní dvojice Petr Boháč a Miřenka Čechová, vůdčí osobnosti umělecké skupiny Spitfire Company patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Inscenace s provokativním názvem Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu nabídne osobitý pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). A v dnešní společnosti prozkoumá témata jako šovinismus, předsudky či rovnoprávnost. Premiéra inscenace, jejíž podobu utvořily i názory a zkušenosti účinkujících herců a tanečníků, bude 27. listopadu 2021 ve Studiu Švandova divadla.
Nakolik je společnost doopravdy připravena na rovnoprávnost mužů a žen? Jak jsou na tom v tomto směru lidé s odlišnou sexuální orientací? Jak moc nás ovlivňují předsudky a zažité stereotypy společenských rolí? A co když na tom šovinismu přece jen něco bude? I tato témata otevírá a prověřuje inscenace Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu vznikající v koprodukci Švandova divadla a Spitfire Company.
Pátrání v postojích a předsudcích
Výchozím impulsem pro napsání hry byl pro Petra Boháče život a myšlenky Otto Weiningera (1880-1903), mladého filosofa a autora knihy Pohlaví a charakter. Jeho radikální názory týkající se žen, sexu či židovství zaujaly například Henrika Ibsena, Sigmunda Freuda, Egona Schieleho, Ludwiga Wittgensteina i Adolfa Hitlera. Weininger, sužovaný svojí jinakostí – byl Žid a pravděpodobně i homosexuál – proslul mimo jiné zarytou nenávistí k ženám. V pouhých třiadvaceti letech pak spáchal teatrální sebevraždu.
„Naše sexualita nás ovlivňuje více, než si sami dokážeme přiznat. Ovlivňuje naše jednání, pohled na svět i úsudek o druhých lidech. Bojíme si to přiznat, ale sexualita je esenciální hodnotou, která nás utváří. Toto si velmi dobře uvědomoval Otto Weininger, když psal své ikonické dílo. Proto je důležité se k němu vracet, i když s jeho myšlenkami nesouhlasíme,” říká Petr Boháč a Miřenka Čechová ze Spitfire Company.
Rozporuplná Weiningerova osobnost je v inscenaci rozdělená do tří různých složek Weiningerovy osobnosti. Ty ztvárňují Jan Grundman, Marie Štípková a hostující Jiří Böhm. Jejich herecké kreace dotvářejí tanečnice Sabina Bočková a tanečník Lukas Blaha. Ti ztělesňují stěžejní okamžiky ze života mladého filosofa, ale i obecnější principy mužského a ženského těla.
Zcela unikátní dějovou linku tvoří komentáře, které pod vedením Miřenky Čechové přinesli do původního Boháčova textu sami herci. Ti předváděné výjevy doplňují, glosují, rozporují nebo mu naopak přitakávají. „Od začátku jsme počítali s tím, že Jan Grundman, Marie Štípková a Jiří Böhm dostanou v inscenaci prostor pro vlastní vyjádření a vnesou do ní autorský pohled ovlivněný jejich názorem a zkušeností,“ potvrzuje Miřenka Čechová a Petr Boháč ze Spitfire Company.
„V naší nové inscenaci jde bez nadsázky o hledání a pátrání; nejen ve směřování a náladách společnosti, ale též v nás samotných – v našich postojích, předsudcích i v našich výrocích, které na první pohled mohou vypadat neškodně,“ říká dramaturgyně Martina Kinská.
A dodává, že se v ní důmyslně pracuje s nahotou a nechybí v ní ani lehkost a humor. „Hledání myšlenek se tu děje nejen skrze prozkoumávání vyřčených slov, ale též skrze tělo samotné, jeho dispozice a jeho rozpory. Vznikají tak velmi sugestivní obrazy,“ uvádí Kinská.
Ženský pohled na věc
Weiningerovy výroky postavili tvůrci do kontrastu s dalšími inspiračními zdroji. K nim patří i povídka Žlutá tapeta Charlotte Perkins Gilmanové (1860-1935), socioložky a pozoruhodné autorky, jež se stala vzorem budoucího feministického hnutí. Zčásti autobiografický text napsala Gilmanová po těžkém záchvatu poporodní psychózy, která se však v její době považovala za projev hysterie. Inscenace pracuje také s osobou Valerie Solanas (1936-1988), americké spisovatelky pohrdající muži, proslulé svým radikálním feministickým manifestem SCUM (Society for Cutting Up Men). Žena podobně zarputilá jako její myšlenkový protipól Weininger se později „proslavila“ pokusem o vraždu Andyho Warhola…
Výrazný výtvarný koncept Lucie Škandíkové pracuje s bílou plochou jako projekčním plátnem pro imaginaci i hledání sebe sama. Minimalisticky pojatému prostoru vévodí mnohoznačný zlatý předmět provokující divákovu představivost. Výrazným prvkem jsou také paruky v duchu typického warholovského účesu.
Skladatel Jan Kučera vyšel například i z Beethovenových motivů a herci přímo na scéně využijí looper.
„Inscenace je mimo jiné nápaditě provokativní polemikou o šovinistickém uvažování v oblasti sexuality a společenských rolí. Aktuální události i výroky známých osobností ze světa politiky, vědy a kultury nás přesvědčují o tom, že téma rovnoprávnosti, různě aplikované nadřazenosti a konfrontace našich předsudků jsou stále aktuálnějším tématem ke zpracování a diskusi,“ uzavírá Martina Kinská.
Premiéru 27. listopadu ve Studiu Švandova divadla následují již vyprodané reprízy 29. listopadu a 4. a 29. prosince 2021. V roce 2022 bude titul na programu 12. ledna 2022.
Rozhovor s Miřenkou Čechovou a Petrem Boháčem ze Spitfire Company
O čem inscenace podle vás je?
Petr Boháč: Pro mě má inscenace mnoho vrstev. Jde o ponor do tragického života Otty Weiningera, který se i přes svůj mladistvý věk dokázal zapsat do dějin. Je otázkou, jestli to nakonec místo jeho díla nezpůsobila jeho okázalá sebevražda. Druhou rovinu tvoří jeho provokativní kniha Pohlaví a charakter, která je inspirativní tím, že s ní bytostně nesouhlasíte. A nelze nevzpomenout na otázky tázající se po tom, co je pohlaví a jaký má vztah k lidskému charakteru. Co ovlivňuje co? Kdo ovlivňuje koho? Existuje jednoznačné vymezení ženského a mužského charakteru? Proč se i v dnešní době tak urputně bráníme mluvit o pohlaví, o tom, že je jedním z rozhodujících atributů lidského života?
Miřenka Čechová: Navíc lze na představení nahlížet také jako na zábavnou performativní přednášku o tom, jak staletími uplatňované rozdělení genderových rolí determinuje naše životy ještě dnes a proč jsou maskulinní hodnoty stále hybnou silou světa. Využíváme komentáře, faktografické poznámky, akční malbu, pohyb, nahrávání a loopování textů, stejně jako originálně zkomponovanou klasickou hudbu a ztvárňování charakterů.
Jak se měnil koncept v průběhu zkoušení inscenace? Přišli jste během něj na něco zajímavého, s čím jste třeba na začátku nepočítali nebo co vás při realizaci překvapilo?
Petr Boháč: Čím více budeme otevřeni k sobě samým, tím více se dozvíme o druhých. V tomto představení to platí dvojnásob. Jsem rád, že se celý tým snaží pochopit Weiningera, i když se jeho názory ve slušné společnosti neříkají nahlas. Identifikovat se s něčím, s čím bytostně nesouhlasíte, je komplikované. Proto obdivuji všechny na jevišti, s jakou otevřeností se vyjadřují k palčivému tématu, jako je pohlaví a jeho role ve tvorbě charakteru.
Miřenka Čechová: My vůbec strašně rozlišujeme lidi na základě biologického pohlaví. Ty jsi muž a očekává se od tebe to a to a ty jsi žena a očekává se něco jiného. Což je podle mě naprosto nefunkční. Během zkoušení jsme vytvářeli jakousi odpověď Weiningerovi, která se týká nás a našich životů a pátrali po tom, jaké předsudky ještě stále panují ve společnosti, v níž žijeme. Je to do jisté míry kolektivní dílo, neboť herci se autorsky podíleli právě na této aktuální odpovědi.
Název hry je provokativní a až bude napsaný na markýze divadla, vzbudí určitě pozornost. Proč má divadlo lidi v této neklidné a nejisté době provokovat?
Petr Boháč: Každá provokace, má-li mít smysl, musí způsobit zastavení a vytvořit prostor pro otázky. Chápu, že věta Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu může způsobit, jak to říct, jemné udivení, protože takto o našich pohlavích asi neuvažujeme. Na druhou stranu je nutné se tázat, proč jsem pobouřen, nebo proč s touto větou nesouhlasím, případně souhlasím. Doufám, že toto představení dokáže provokovat tímto způsobem, to znamená nikoliv bulvárně ale chytře. Protože osobně si myslím, že neexistuje jedinec, který to má se svým pohlavím jednoznačně srovnané. To, že se o něčem nebavíme, ještě neznamená, že to není problém.
V inscenaci se objeví nahota: jak s ní budete pracovat a co má sdělit?
Petr Boháč: Nahota může být různá: krásná, jemná, biologická, perverzní, křehká, tragická. Otto Weininger psal o ženském i mužském pohlaví a nahota k tomu patří. Pro někoho to může být zčásti šokující, ale divadlo si prošlo již mnohými excesy a toto představení rozhodně nechce za každou cenu pobuřovat. Osobně si myslím, že s nahotou na jevišti v současné době není žádný problém. Každý člověk viděl sám sebe nahého, nahou matku nebo otce, nahého partnera nebo partnerku. Lidé uvidí jen to, co už dávno uzřeli.
Proč je důležité, aby lidé tuhle inscenaci viděli?
Petr Boháč: Aby si mohli říct, že s Weiningerem nesouhlasí. Nebo naopak si přiznat, že na jeho myšlenkách něco je. Neexistuje jednoznačně správná cesta. Protože vše, co se týče pohlaví, je labyrint, ve kterém se člověk může lehce ztratit. Řečeno aforismem, které jako figury Weininger hojně používal, není důležité najít východ z labyrintu, podstatné je si uvědomit, že se v něm člověk nachází.
Miřenka Čechová: Třeba proto, aby si uvědomili, že o čem se diskutuje a k čemu se veřejně upíná pozornost, se řídí převážně maskulinními hodnotami.
Víte například, že zatímco v roce 1969 byl poprvé prozkoumán měsíc, teprve v 90. letech to byl klitoris? Já sama jsem se během zkoušení mnohému přiučila.
Foto: Alena Hrbková, Vojtěch Brtnický
Magdalena Bičíková
Taneční magazín
