Štítek: hirošima

Zemřel jihočeský baletní sólista JIŘÍ HÁJEK

Mezi první českobudějovickou úlohou v legendárním nastudování Čajkovského Labutího jezera a rolí poslední – v tanečním zpracování dramatu Tramvaj do stanice Touha s premiérou v listopadu 2018 – měl na kontě na 40 velkých tanečních postav.

Jihočeské divadlo s lítostí oznamuje, že v pondělí 22. 7. v nedožitých 76 letech náhle zemřel dlouholetý sólista baletu

pan Jiří Hájek

(* 13. 11. 1943 – † 22. 7. 2019)

S Jiřím Hájkem, rodákem z Ořechova u Brna a od roku 1968 prvním sólistou baletu Jihočeského divadla, pojilo s touto scénou letos právě neuvěřitelných 55 let.

Do angažmá v JD vstoupil jako mladý tanečník, absolvent tanečního oddělení Konzervatoře v Brně již v sezóně 1964/1965.

Oficiální angažmá zde ukončil již v roce 1990, ale na baletní prkna „svého divadla“ se přesto vracel doslova do posledních dnů. Mezi jeho první zdejší úlohou v legendárním nastudování Čajkovského Labutího jezera v choreografii Milana Hojdyse a rolí poslední – v tanečním zpracování dramatu Tramvaj do stanice Touha, v choreografii Libora Vaculíka, s premiérou v listopadu 2018 – měl na svém kontě na 40 velkých tanečních postav.

Jeho mužné jevištní vzezření, elegance, dokonalá taneční technika a spolehlivost v partnerských duetech jej předurčovaly převážně k milovnickým a později i k dramatickým úlohám.

Jiří Hájek v baletu Kráska a zvíře

Za všechny jmenujme alespoň Václava i Gireje v Asafjevově Bachčisarajské fontáně, Mandarína v Bartókově Podivuhodném mandarínovi, Prince v Prokofjevově Popelce, básníka Villona v baletu V. Soukupa Francois Villon, Dona Juana ve stejnojmenném baletu Ch. W. Glucka či Kreonta v tanečním zpracování Bendova melodramatu Médea.

Vedle celovečerních baletů zcela samozřejmě a s grácií účinkoval v dlouhé galerii tanečních postav v operách, operetách i muzikálech (My fair Lady, Kiss me Kate, Kabaret) a rovněž v oblíbených tanečních zpracováních symfonických skladeb (Pátá symfonie P. I. Čajkovského, Slovanské tance Antonína Dvořáka, Taras Bulba Leoše Janáčka).

Jiří Hájek s taneční partnerkou

S úspěchem se představil i v soudobých tanečních opusech (Plameny Paříže B. V. Asafjeva, Hirošima V. Bukového, Šťastný návrat J. Kosiny, Viktorka Z. Vostřáka). Spolu s tanečnicí a životní partnerkou Radmilou Hájkovou patřil k hlavním hvězdám baletu v šéfovském období choreografa a tanečníka Milana Hojdyse.

V celé historii Jihočeského divadla byl „Jura“ Hájek jedním z nejoblíbenějších a diváky nejmilovanějších tanečníků…

Poslední rozloučení s Jiřím Hájkem proběhne v úterý 30. července 2019 v 10.30 hodin v obřadní síni českobudějovického krematoria.

Nezapomeneme!

Jihočeské divadlo vyjadřuje upřímnou soustrast všem pozůstalým. A TANEČNÍ MAGAZÍN se ke kondolenci připojuje.

Foto: archiv Jihočeského divadla

Jihočeské divadlo

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Jak vypadá svět po výbuchu v Hirošimě?

Eliška Brtnická ztvárnila ve své inscenaci pocity lidí přeživších výbuch v Hirošimě. V jejím díle se zajímavě prolíná tanec, akrobacie na visuté hrazdě a papír

 

 

9. února uvedla Eliška Brtnická a Cirkus Mlejn v experimentálním prostoru NoD svou inscenaci pod názvem ENOLA. Toto dílo vyvolává v divákovi silné emoce, na jedné straně skvělý akrobatický výkon Elišky Brtnické, na druhé straně  téma, které se zarývá hluboko do duše.

Inspirací jí byli přeživší v Hirošimě a japonské legendy. Akrobacie na visuté hrazdě byla překrásně umělecky sladěna s tímto tématem, dalším užitým výrazovým prostředkem byl papír.

1

Horský vánek z Fudži k nám donáší příběh o apokalypse. Výbuch v Hirošimě bezesporu zasáhl duše  těch, kterých se život po výbuchu bezprostředně týkal a nejen jejich. Zoufalství a touha pokračovat v lidském údělu, se staly synonymem pro nový život, touhu znovu vstát z popela a jít dál.

Na počátku inscenace ENOLA člověk hledá něco v koši. Pozůstatky čeho?

2

Náhle nastává tma. Člověk se plazí po zemi,  záblesk, znovu tma. Výbuch.  Nachází jakýsi záchytný prostředek, který v tomto případě představuje hrazda, ale vlastně to může být v případě hledání nového života naprosto  cokoliv. Člověk se pomalu sune nahoru, tápe a padá na zem. Čistí zem, odhazuje všechny věci a jen bezvládně odpočívá.  Zoufale se motá, právě tak i na hrazdě,  na své cestě za novým cílem. Chvíli se hrazda točí jako kolotoč, chvílemi se člověk odráží ode dna  a šplhá po bílém plátně  (z papíru), představujícím oblak prachu. Člověk chvíli visí hlavou dolů, pozoruje vlastní stín, (celé toto drama doprovází hudba,  vzbuzující úzkost). Zoufalý člověk stále cosi  hledá, hledá.

4

Po určité době se ale vyšvihne nahoru a spokojeně sedí. Znovu se otáčí, proplétá,  zaplétá, šplhá,  visí, hledá, leze pozpátku,  rezolutně vstává. Hledá, hledá, jako šílený. Černé skvrny  na bílém papíru, představující stopy strašného výbuchu, jsou již smyté.  Nešťastný člověk ještě stále padá, motá se,  houpe se na  tenkém  provázku života. Ale najednou stoupá, stoupá …. a do nebes (tedy Eliška stoupá na visuté hrazdě).  Nezlomný lidský duch jde dál. Zvítězil. Veškeré stopy po výbuchu zmizely, zem čistá, lidé si spokojeně hoví ve svých výšinách, hudba zní  tentokrát poprvé vesele.  Život  v nás opět zvítězil.

3

Eva Smolíková

Taneční magazín