Rozhovor s moderátorkou, herečkou a zpěvačkou EMMOU SMETANA

„Přistupuji k lidem bez předsudků“

 

 

 

1. Váš životopis by stačil naplnit životy ještě nejméně dvou nebo tří  lidí.  Jak to časově zvládáte? Nemáte pocit, že by člověk měl někde „ubrat plyn“?

„No,  je mi 25 let, energie mám snad dost na to, abych  se aspoň snažila věnovat těm činnostem, které mě naplňují. Pokud pracujete s nadšením, tak práci nevnímáte jako práci, ale jako koníčka. Na druhé straně mě  ale rodina a přátelé nevidí tolik, jak by si přáli.

A mám méně spánku, než potřebuji.“

2. Kolik hodin spánku potřebujete při tak nabitém  denním programu?

„Zrovna já mám smůlu. Optimálně totiž potřebuji tak 11-12 hodin spánku, to je pro mě akorát. Méně než 8 hodin pro mě znamená, že  jsem „na hraně použitelnosti“  a 6 – 7  hodin je málo. Někomu to stačí, ale já se trošku motám a hůř vnímám…“

1

3. Paříž,  Štrasburk, Berlín, Praha. Všude jste strávila kus života. Cítíte se někde doma? Kam patříte povahou?

„Já to cítím takto:  pokud jsem někde déle než týden,  jsem  tam doma. Okamžitě si všude zvyknu, nikde mi to nepřipadá cizí. Když jsem v Praze, stýská se mi po Paříži. Žila jsem tam od 2 do 6-ti let a pak znovu, když mi bylo 21, mám to v podvědomí silně uloženo. V okamžiku, kdy  letadlo přistává v Paříži, toužím tam zůstat. Ale za 14 dní, maximálně za 3 týdny se mi zase začne stýskat po Praze. Být chvíli tady a chvíli tam mi naprosto vyhovuje.

V každém případě jsou pro mě zásadnější lidé  než místo. Jsem doma i v Praze, je tu celá má rodina.  Jsem pracovně vytížená a vše tak rychle utíká….. Obvykle  bych po dvou  letech jela dál, ale teď zůstávám. Takže teď mám domov tady.“

3

4. Může být takový všestranný  a světa znalý člověk šťastný s Čechem?

„A proč ne? Já patřím do první evropské generace, což zní jako klišé a špatně se tomu věří. Ale v podstatě to znamená, že absolutně nevěřím na jednobarevnou příslušnost. Stejně jsme všichni zglobalizovaní. Nebo vy snad nechodíte do fast foodu, nepoužíváte při vaření sojovou omáčku?

Dost jsem cestovala, jsem obyvatel staré Evropy, to vím jistě, a když o tom tak přemýšlím, tak v Evropě jsem doma všude. Uvědomila jsem si to zejména, když jsem byla v Turecku a v Africe.  Můj muž je napůl Čech, napůl Izraelec. A vařím mu všechno možné, včetně takzvaně cizích jídel – hodně střídám  asijskou a středomořskou  kuchyni, a předevčírem jsem např. dělala mexickou večeři.“

5. Váš partner je tedy zčásti cizinec.  Jsou  mezi vámi problémy ohledně národnostních zvyků, postojů, názorů?

„Člověk potřebuje žít s člověkem, který ho pochopí. Logické souvislosti určitě v lásce hledat nelze. Láska v mém pojetí není racionální. A pro mě nikdy  nebylo a není  kritérium, odkud kdo je.

Národnostní, duchovní nebo dokonce kulturní rozpory mezi námi nejsou. Ani jeden z nás se nehlásí k žádné víře, čili ani v tomto se žádný rozkol nekoná. Navíc si celý život zakládám na tom, že k lidem přistupuji bez jakýchkoli rasových či jiných předsudků. Můj přítel Jordan má maminku Češku, do  9-ti let žil  v Čechách, od 9-ti do 18-ti let žil v Izraeli. Já jsem měla opačný osud, do  10-ti  let jsem byla ve Francii (v Paříži a ve Štrasburku)  a mezi 10-ti až 18-ti lety v Čechách.“

5

6. Vy máte  talent pro hudbu. Přesto jste se ale maximálně věnovala studiu.  Myslíte, že zpěv  by Vás nenaplňoval? Nebo jste opravdu cíleně a ctižádostivě šla za povoláním svých snů? Které to je povolání? Moderování?

„Jsem dcerou hudebního producenta,  vyrostla jsem vedle člověka, který byl na vrcholu v hudební oblasti (tvořil např. s Vladimírem Mišíkem nebo Petrem Novákem, jako umělecký ředitel pařížského rockového klubu spolupracoval například s Iggy Popem, Manu Chao, Pretenders, Police…). Takže kudy se vydat dál? Nechtěla jsem být vnímána jako dcera Jiřího Smetany.  Ve zpěvu jsem si nikdy úplně nevěřila, takže jsem ho vždy brala jako koníček, už od svých 9-ti let skládám písničky.

Na druhou stranu mě vždy upřímně zajímala politika. Ale zase ten samý pocit –  nechtěla jsem být jen dcera známé tváře sametové revoluce, Moniky Pajerové. Studovala jsem proto ve Francii, chtěla jsem zůstat tam a nebýt ničí dcera nebo neteř. Dopadlo to ale jinak, že…

Myslím, že pokud  člověk není zrovna jednostranný talent, (jako třeba Jordan,  on je prostě muzikant a herec, případně do budoucna filmař, a nic jiného nepřipadá v úvahu),  ale má více  zájmů, pak je lepší mít „diplom v kapse“.

V případě, že herečky z DAMU  nedostanou roli, je to pro ně katastrofa. U mě se v takovém případě nic neděje. Tak  roli nedostanu … budu dělat něco jiného. Mám zkrátka určité záruky, zadní vrátka, a to je pocit k nezaplacení. Klidně ale podpořím třeba jednou své děti, pokud je bude zajímat jen jedna oblast, dejme tomu hudba. Nicméně budu je varovat v tom smyslu, že jdou do rizika.“

2

7. Co vás nejvíce těší na uvádění zpráv a co  je na této práci naopak  nejtěžší? Vy se vracíte domů  kolem půlnoci, máte vůbec někdy volno?

„Kdyby člověk jen moderoval, tak  to jde. Před vysíláním potřebuje tři  hodiny na přípravu, nalíčí se, obleče, připraví si zprávy, odříká zprávy, odlíčí se a jde domů.

Jenže já mám tuto práci spojenou s profesí reportérky. To znamená, že  jsem celý den v terénu, podílím se na tvorbě zpravodajství, zpracovávám si  svobodně všechny informace, je to moje dílo. Sděluji něco lidem, novinky. Na to jsem pyšná.

Večerní noviny mě zase těší  v tom, že vlastními slovy, výrazy, gestikulací, tónem, sděluji hlavní události dne. Doslova si na ně „sáhnu“,  přepíšu si je. Je to výzva – osobní interpretace. Ze  začátku  jsem si nevěřila,  první „kamerovky“  byly hrozné.

Ale už na moderátorském kurzu  z Vás udělají takřka profíka. Člověk cítí, jak se to má správně dělat, sám sebe slyší u stolu, nervozita odchází. A také  pozná sám, jestli to dělá dobře. Kdyby ne, asi by na obrazovce  moc dlouho nevydržel. Poprvé jsem měla srdce v krku. Celý první měsíc jsem mívala sevřený žaludek. Ovšem  tělo si zvyká na stres a je čím dál odolnější, to je  pud sebezáchovy, takže nervozita postupně zmizela.“

8. Někteří lidé tvrdí,  že chytrá a krásná  žena si  nemůže  najít partnera. Ale Vy jste dokladem toho, že to jde, že?

„Nevím, proč se to říká, mám se dobře. Mám krásný život a pro sebe ideálního partnera, každému bych to přála.“

6

9. Vy jste s partnerem už 5 let, plánujete rodinu?

„No tak …. plánujeme, že jednou budeme mít rodinu. Jsme strašně mladí, chceme cestovat.  Tím, že jsme se našli, jsme již ta jednotka…. Děti třeba přijdou za 3-5 let, to je jedno. Oba jsme hodně pracovně vytížení. To bude chtít správnou dobu, to ucítíme. Mám odjakživa silnou intuici, a i díky tomu jsem se mnohdy ocitla ve správný čas na správném místě. Jako tomu bylo nedávno v případě konkurzu do hudebního představení Lucie v HD Karlín, kde jsem vyhrála hlavní roli. Takže toho volného času bude ještě míň…A přesto se na to moc těším.“

10. Co třeba  film?  Nebude se  Vaše kariéra ubírat tímto směrem?

„Chci  také pokračovat v herectví, to jsem neopustila. Snad by se daly obě profese  skloubit dohromady. Třeba mi někdo nesvěří charakterní  roli, protože budu zařazena jako moderátorka. Co se filmu týče, míč je na straně režisérů.“

4

11. Když máte náhodou volno, jak relaxujete?

„Odpočinu si při spánku, je to spíše hluboké kóma. Strašně moc jím, chodím na procházky s Jordym, mám ráda jeho úsměv a smích, ten mě nabíjí. Také potřebuji  přátele, a odjakživa si doma tancuju. Jen tak, svobodně, pro sebe, choreografie nemusím.“

 

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková

Rozhovor s hercem STANISLAVEM ZINDULKOU

„Obrovské zaujetí a zápal je jediná přípustná droga“

 

 

 

1. Vy jste nedávno oslavil 80. narozeniny. Když se ohlédnete za svým životem, z  čeho máte největší radost?

„Jsem šťastný, že dělám to, co jsem dělat chtěl. To je asi základní lidské štěstí (kromě zdraví, pochopitelně). A  k tomu spokojený rodinný život, což se mi povedlo také. To jsou dvě věci, které mi pomáhají a jsou pro mě nejdůležitější.

Podle mého názoru  by  si měl každý  vytyčit to, co chce v životě dělat. A jít za tím, čeho chce dosáhnout, jinak ten život nemá smysl. Z 90-ti procent to závisí na člověku, na jeho zaujetí, na jeho pevné vůli. Také tomu musí  věnovat veškerou energii. Dnes mnozí  mladí lidé chtějí něco dělat, ale často tomu  nic nedávají.“

2. O vás se dá říci, že jste od malička hercem, to není lehká profese. Kde berete  energii stále pracovat, tvořit?

„Ano, ochotnicky jsem hrál od dětství, jinak jsem hercem až od té doby, co jsem vystudoval. Už od studentských let jsem věděl, co chci  dělat a intenzivně  jsem se na to připravoval. Člověka  nemusí vždycky potkat štěstí, ale je důležité být na ně připravený, když ho potká.

Být plný energie znamená mít  maximální zájem  o věc a „jet“ naplno!“

3. Co byste řekl o herectví? Je to perspektivní povolání v současné době?

„Herectví je řehole, obrovská řehole, která vám ovšem donese obrovské uspokojení.

Člověk musí pro svou práci dělat maximum, hodiny cvičit. Dnes je značná nadprodukce hereckých škol, které každý rok „chrlí“ své absolventy. Bohužel po nich není dostatečná  poptávka. Uplatní se jen ti nejšikovnější, nejcílevědomější a ještě  potřebují dávku štěstí.“

4. Jak vnímáte profesi tanečníka? Je perspektivnější?

„To je svým způsobem tragické zaměstnání.  Velké, poctivé  umění s jepičím životem. Je to smutné, vidět ty  nešťastné osoby o berlích, které investovaly všechno a třeba ani  nemohou chodit.“

5.  Tito lidé mají zápal pro věc, obrovské zaujetí, lásku ke své profesi. A zaplatí za to.  Je tedy dobré „dát do toho všechno“?

„Každé umění je velké sebeovládání a risk.  Ale i tak často záleží  opravdu jenom na štěstí.

Učil jsem na Brněnské státní konzervatoři. Většina absolventů uspěla,  (Libuše Šafránková, Oldřich Kaiser a další). A někteří herci se „nechytili“. Člověk třeba zažije rok neúspěchu, ale nesmí ho to zlomit! I  neúspěch Vám donese nezaplatitelnou zkušenost, kterou můžete zužitkovat později. Radovan Lukavský říká: „Moje chyby, to je moje perspektiva“.

Pokud jde o tanečníky,  vidím chybu ve společnosti. Neumí se o jejich další perspektivu postarat.  I sportovci dopadnou stejně. Zranění, nemoci. Musí odejít a nemohou svou profesi dál  dělat. Ovšem mnozí sportovci jsou jinak honorovaní.

Kdybych já jako herec skončil v 60-ti letech jako řada mých kolegů, dnes bych neměl na nájem. Herecké platy jsou velmi nízké, oblastní herci živoří, nemůžou uživit rodinu, navíc si obvykle platí paní na hlídání dětí.“

6. Co byste si raději vybral, divadlo nebo film?

„Divadlo nic nenahradí.  Je to umění, které živě dýchá současně s Vámi. Ten pocit je úžasný. Technika je jiná  pro film,  televizi, jeviště, rozhlas. To, co je na jevišti přirozené, je ve filmu přehnané  a nelze to použít.“

7. Jak si udržujete kondičku?

„Být fit pro mě vždycky neznamená, že člověk musí být aktivní sportovec. Ve zdravém těle, zdravý duch,  to platí. Zkoušky a hraní, to je také fyzický trénink.  Já si navíc každé ráno půl hodinky zacvičím, chodím pěšky po Praze, žádné popojíždění autem.“

8. Dá se říci, že taneční role jsou také báječný  trénink, nebo ne?

„Dělal jsem řadu let muzikály i operetky, byl jsem nucen tančit. Jednou jsem dostal úžasnou roli, ale  podmínka byla, že se  musím naučit stepovat. Ve 49-ti letech jsem se to musel naučit.  A já jsem se to opravdu naučil!“

Šel jsem za Radkem Balašem (asistent stepu), on se podíval na   mé svaly, zkusil, co vydržím a řekl: „To půjde.“

Chodil jsem k němu cvičit 3x  týdně. Denně jsem na sobě „makal“ až do premiéry, to bylo dva a půl měsíce. Nešlo mi to a nešlo. Nohy se uvolnily až během „generálek“. Najednou mi to šlo samo.  Člověk se může naučit všechno, ale chce to vzepětí v sobě.  Když jsem se chtěl naučit stepovat, bral jsem si všude prkno. Např. na dovolenou, na mé cesty, prostě  všude, kam jsem jel. Všude jsem trénoval, všude.

Herec často „oblafne“ diváka. Tedy mám-li být přesný, některý herec.  Tanečník nikoho neošidí, klavírista také ne. Technika se musí cvičit, musí se naučit, musí se ovládat.“

9. Jak snášela Vaše partnerka herecký život?

„Na to se těžko odpovídá. Asi jsem měl štěstí, potkal jsem toho, koho jsem chtěl. Jsem 53 let ženatý. Já jsem nikdy nechtěl herečku.  Herectví je sobecké zaměstnání. Když se sejdou dva sobci, to je zázrak, když jim to společně  vyjde. To musí být obrovská míra tolerance. Má paní je inženýrka, má obrovský smysl pro umění, „fandí“ mu. Často se na ni spolehnu, poradí mi i v mé profesi.

Někdo se té rodině musí obětovat víc, když oba upřednostní  svou profesi, je  nepravděpodobné, že  manželství  vyjde. Má paní se obětovávala  víc, já se snažím to nějakým způsobem  vracet.“

10.  Jak jde učení textů v 80-ti letech? Učí se člověku hůře?

„Naposledy jsem se učil narychlo 13 stránek textu. Je to trénink. I na dovolené trénuji svou pamětˇ. Neuběhnu 10 km, nemám to natrénované, ale ten, kdo trénuje, je uběhne.“

11. Vidíme, že vystoupení, kde převládá technika místo emocí  v dnešním světě vítězí. Zvítězí?

„Ale kdepak. Citlivý divák si vybere. Skutečné umění jen technika  nenahradí. Hra „Večery u pana Greena“ je toho dokladem. Vidím, co to s lidmi udělá. Cit, to je skutečný cíl umění, to je ten smysl. Já nechci nadržovat  konvencím, ale nemám rád samoúčelnosti.  Nikam to nevede.

Muži často na rozdíl od žen nechtějí chodit do divadla, pospávají tam. Ale pokud je ve hře obsažena  silná emoce, najednou   zpozorní a hra je „strhne.“

12. Co si myslíte o techno párty?

„Zvláštní únik do křiku. Nezazlívám to nikomu, ale je to náhražka skutečného citového života. Laciná prázdná vášeň.“

Právě zvoní telefon, pan Zindulka se jde připravit na další představení, ve kterém tento   večer účinkuje, i když původně měl mít dnes volno.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Rozhovor s herečkou DENISOU PFAUSEROVOU

„Zamilovávám se pořád. Jsem snílek a doufám.“

 

 

 

 

1.  Zazářila jste ve hře Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (autor Arnošt Lustig, režisér Petr Kracik). To byla velká role. Povězte něco o této hře.

„Nejdříve jsem si vůbec neuvědomovala, že by tato role byla něčím jiná, nebo významná.  Hrála jsem Kateřinu, příběh se odehrává za 2. světové války.  Děj se odvíjí ve   vlakovém vagónu, čtvrtá  stěna byla odkrytá. Tuto hru mohli diváci shlédnout ve  14-ti městech ČR, premiéra byla v budově divadla Pod Palmovkou. Hrála se také  na Židovském festivalu „Devět bran“ ( Česká  televize bude vysílat dokument o tomto festivalu, producent Pavel Chalupa).“

2. Osudy lidí ve válce, to jsou  silné příběhy. Přemýšlíte večer po návratu z divadla o své roli?

„Zjišťovala jsem si fakta o této době  už na ZŠ, byla jsem se podívat v Terezíně, v Lidicích. Bylo  to pro mě zvláštní, že přišla právě taková role. Opravdu to je  tíživé téma. Má postava zemře, ve sprše, tedy vlastně v plynové komoře. Nejhorší na tom všem pro mě bylo vidět diváky,  obyvatele Osvětimi. Nikdo se neusmíval, na konci představení si všichni stoupli, potlesk byl vlažný. Řekněme  spíše pieta. Potom přišly  slzy, ne aplaus.

My herci jsme si také prohlédli Osvětim. Radek Zima během hry říká: „Pánové, nebudeme si hrát na schovávanou, vedle nás je tábor, nic víc, nic míň.“  A my jsme opravdu byli vedle. Jsem  hodně empatická, takže si to beru k srdci. Bylo to těžké.“

 3. Jak jste snášela „nahé“ scény?

„Při výběru herců padl vstupní dotaz: „Bereš nebo ne? Budou tam nahé scény.“  Věděli jsme to. I když nejdříve  hrála Anička Stropnická premiéru v podvazcích. Všichni ostatní herci byli nazí. Po konci  premiéry jsme se dohodli, že bude lepší být nahé, má to větší sílu. (Osoba, která byla v koncentračním táboře mi potvrdila, že to tak bylo).“

4. Nahota má v této hře svůj hluboký a opodstatněný význam.  Nebyli přesto lidé, kteří se šli jen „kouknout“ na nahé herce?

„Ano, spousta lidí chtěla kvůli tomu  lístky. Ale bylo to jiné. Tato scéna je vyhrocení všeho válečného zla.   Jsme zeleně nasvícení, vypadáme opravdu jako kusy masa. (S šaty odchází i  lidská důstojnost). Nikdo se nezasměje, nikdo nemá žádné narážky.“

5. Neměla jste přece jen zábrany  při „nahých“ scénách?

 „Jen málo se bojím tyhle věci dělat, dokud je na co se dívat,  dokud všechno „drží pohromadě“ a tělo dělá  nějaký estetický dojem. Jednoduše zapomenu, že tam diváci jsou. Když jsme dělali zkoušky, byli jsme na jevišti sami. S námi tam byl jen  osvětlovač a  na jevišti byla vlastně  tma. Ale když tam ti diváci  opravdu byli, cítila jsem se o moc hůř.“

6. Jak se člověk cítí, když na něho nacista řve?

„Když na mě tedy nacista řval: „Svlékat, svlékat!“ , cítila jsem se jako 4-leté dítě, takové zostuzené, opravdu jsem se tak cítila. Ale když jsem hrála tuto scénu  podruhé, potřetí, už jsem ji tak  silně neprožívala.  (Jsem zády k divákům, pak se otáčím a zakrývám si klín.)“

7. Nedávno jste natáčela film Collete. Také jste hrála Židovku, mám pravdu?

„Židovky mi zůstanou. Hraji v Collete  také židovku, moje postava brzy umírá. Vagon jede do koncentračního tábora, mou postavu oddělí od zbytku její rodiny, v táboře je  odváděna do plynu.“

8. Nepůsobilo  to zřejmě dobře na psychiku, asi jste si pak cestou domů nezpívala….

„To každopádně ne. Kostýmy byly nádherné, propracované, věrohodné. Nejhůře působila scéna, kdy  vlak dorazil  na místo, otevřely se dveře dobytčáku  a začali vystupovat  upocení lidé,  namačkaní na sebe…“

9. Začíná mi z toho být těžko.  Pojďme se vrátit raději do našich životů.  Jaký máte vztah k tanci?

„Miluji tanec. Ráda bych hrála  nějaké pohybové divadlo, kde by byly nejen choreografie, ale i příběh. Zkoušela jsem mnoho tanců, balet, jazz dance, scénický tanec, muzikálový, flamenco, břišní, country, latinu. Ale nevydržela jsem nikde dlouho. Teď zrovna dělám flamenco. Jsem  člověk, který potřebuje změnu. Nejdále jsem  došla v latině, tančila jsem  i závodně v souboru Fuego Říčany.“

10. Závodně? Tam   přece nejde o   žádné vyjádření citu….

„To ne. Ale já jsem si to nepřipouštěla, byla jsem od malička tou, co se ráda předvádí. Bylo mi jedno, jestli budu na 1. místě nebo na posledním místě. Proč jsem podala přihlášku na DAMU? Ráda se předvádím. A když ještě někoho baví se na mě  koukat, tak tím lépe. Když je člověk plachý a stydlivý, je herectví  těžší. Nestydět se je dar. Něco udělat v některých situacích, to je dar.“

11.  Jakou hru  chystáte  teď?

„Kláru Walkerovou. Budu ji hrát já, věřím, že nám pomůže  výborný tanečník a choreograf Radek Zima. Vždycky jej uvítáme, když potřebujeme i malou pohybovou spolupráci. Teď např. potřebujeme ztvárnit pohlavní akt a Radek je ten pravý choreograf, kterému věříme.“

12. Zamilovávala jste se do svých hereckých kolegů?

(Smích).

„Stalo se mi to, určitě to potká každého herce. Trávíme spolu hodně času, někdy i 24 hodin denně, i 14 dní v kuse. Vzniknou vztahy, sblížení se, ale s premiérou to většinou končí. Rychlá vzplanutí a rychle to končí. Záleží na okolnostech, na další práci.  Přijde práce s jinými lidmi a už se třeba ti dva lidé nepotkají. Já se zamilovávám pořád, jsem takový snílek a doufám.“

13. Není to smutné?

„Vždycky věřím, že takový rychlý  vztah  není můj případ,  vždy věřím znovu. Člověk se víc těší ze života, když  vztahu   věří.“

14. Teď zrovna prožíváte šťastný vztah nebo je na obzoru nějaký nový?

„Jsem dva týdny po rozchodu, takže nic.“

15.  Je pro Vás kariéra důležitá?

„Kariéra je hodně důležitá. Ráda bych dělala to, co jsem vystudovala. Spousta herců  o práci ani nezavadí,  pracují v baru, zahradničí, aby měli co jíst, zaplatili složenky. Největší sen je dělat jen to, co jsem vystudovala – to je divadlo, film, seriály. Divadlo mě baví nejvíc. (Film je jemnější, stačí gesto a je vidět, že je člověk smutný. Ovšem v divadle je větší kontakt s divákem.)“

16. Jaké máte koníčky?

„Hot jógu. Cvičí se  ve 42 stupních celsia,  dochází  k propojení těla s duší, k harmonii. To je  zdravé pro vaše orgány i psychiku. Ráda čtu. Když můžu, chodím do divadla, třeba každý den. Dívám se na mé kamarády, hry si vybírám, chodím na doporučení.“

17. Byla byste znovu herečka?

„Ano. Určitě.  Práce není jen prostředek, jak vydělat peníze.  Musí mě bavit, musím si ji užívat. Má práce je mým koníčkem.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

StreetDance 2

Lepší. Odvážný. Sexy. Je zpět!

 

 

 

Lepší. Odvážný. Sexy. Je zpět!

Tanečník Ash touží  porazit nejlepší taneční skupinu na světě. Dá proto  dohromady partičku  těch nej nej  pouličních  tanečníků  z celé Evropy. Jeho nový kamarád Ediie  a nová láska Eva mu  vydatně  pomáhají.  Celý příběh se odehrává  v Paříži, lepší místo už snad nelze najít. Na známých místech  se odehrávají taneční fúze, které svět ještě neviděl. StreetDance 2 je  lepší, odvážnější, sexy  a hlavně zpět a to ve 3D!


Režie: Max Giwa, Dania Pasquini

Scénář:  Jane English


Herci:
George Sampson Eddie
Sofia Boutellaová Eva
Falk Hentschel Ash
Tom Conti Manu
Stephanie Nguyen Steph
James Michael Rankin bezpečnostní stráž
Lee Craven zloděj / tanečník
Matthew David McCarthy bezpečnostní stráž
Jess Liaudin francouzský vyhazovač
Fredi ‚Kruga‘ Nwaka ochranka
John Duggan studentka
Sami Tesfay soudce finále

Taneční magazín