Rozhovor s tanečnicí MARTINOU HENRICHOVOU

„Hned po úrazu jsem se věnovala tanci – přímo z JIP“

Rozhovor s taneční osobností se silným příběhem

MARTINA PROTI OSUDU

K tanci se dostala ve svých devíti letech, kdy ji starší sestra přihlásila do plzeňské taneční skupiny Storm Ballet Studio. Tenkrát ještě netušila, že ji tanec bude provázet celým zatímním životem. Výuce tance a choreografii se pak intenzivně začala věnovat zhruba ve dvaceti. Tančila pak ve více tanečních formacích a seskupeních. Roku 2008 pak založila vlastní taneční skupinu E-motion. Ta pod jejím vedením funguje dodnes. A sama se tam nadále podílí na výuce i choreografiích. Několik let působila i jako lektorka v plzeňském Centru Tance. V roli lektor ky a choreografky též spolupracovala s Pilsen Cheerleaders, s nimiž roku 2012 zvítězila na Mistrovství ČR a dostali se t ím až na Mistrovství Evropy. Věnovala se mimo toho tvorbě maturitních předtančení, účastnila se nejrůznějších tanečních projektů (jako Den Meliny Mercouri, Gaze Out, Mezinárodní den tance i dalších) a pomáhala s organizací n ěkolika významných kulturních akcí. Měla tedy více než slibný rozjezd kariéry…

V únoru roku 2013 přišel šok. Během tréninkového nácviku akrobatického prvku si vážně poškodila páteř! Rozdrtila si krční obratel a poškodila míchu. Nevzdávala se. Hned, jak jen to bylo trochu možné byla v kontaktu s tanečnicemi ze své skupiny i ostatním tanečním světem. A to navzdory tomu, že je upoutána na invalidní vozík a při většině běžných denních úkonů potřebuje asistenci! Dokonce hned roku 2014 pod pražským Sportovním klubem vozíčkářů založila taneční oddíl, kde se k tanci snaží přivést i další hendikepované. Pořádají workshopy a vystupují na společenských i kulturních akcích. Taková je (nejen) plzeňská taneční osobnost Martina Henrichová, jíž jsem položil osm otázek:

Jak ses věnovala tanci na dálku, když jsi byla dlouho upoutána na lůžko?

„Hned několik dní po úrazu jsem se skutečně musela věnovat ,tanci na dálku´, protože jsme měli s E-motion před sebou několik důle žitých vystoupení. Spolupráce s mou taneční skupinou tak probíhala přímo z JIP – prostřednictvím mobilu. Rozdala jsem svým tanečnicím instrukce, ony si úkoly spravedlivě rozdělily a na nějaký čas tak převz aly chod skupiny za mne. Nejvíc se na vedení podílela má dlouholetá taneční kolegyně Gabriela Šmídová. A musím uznat, že se toho tehdy všechny členky zhostily naprosto bravurně. Nebýt jejich velkého nasazení právě těsně po mém úrazu, asi by naše skupina nepřežila.“

Jak člověk po takovém pohybovém omezení začíná opět od začátku?

„Po takovém závažném úrazu, jako je poškození míchy, se musí člověk učit od začátku i těm nejjednodušším denním činnostem. V prvních dnech jsem nemohla rukama hýbat skoro vůbec, tak jsem se musela učit jíst, čistit si zuby a další ´běžné činnosti´. I s dýcháním jsem měla zpočátku problémy. Nejdříve jsem jenom ležela, teprve po určitém čase mě začali posazovat a pak se člověk učí hlavně manipulaci s vozíkem, přesuny, oblékání a další potřebné věci.“

2.M.H.vozik
Současný portrét Martiny Henrichové (archiv Martiny Henrichové)

Co Ti bylo největší vzpruhou a motivací absolvovat v co nejrychleji možném čase rehabilitace?

„U poškození míchy člověk nikdy neví, do jaké míry se jeho pohybové funkce obnoví. Právě intenzivní a včasná rehabilitace to může velmi zásadně ovlivnit. Nikdo si zpočátku nepřipouští, že už nebude chodit nebo dokonce ani hýbat rukama, a to je podle mne právě ta největší motivace – snažit se co nejrychleji dosáhnout co nejvyšší funkčnosti. V tom období mi samozřejmě maximálně pomáhala podpora rodiny a přátel – když víte, že na to nejste sami, vždycky je to jednodušší.“

Kterak člověk po takovém šoku přehodnocuje své schopnosti a možnosti?

„Jak jsem se zmínila už výše, v počátcích jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych se už neměla uzdravit. Čas, kdy jsem byla v nemocnici nebo na rehabilitaci, jsem brala pouze jako jakési přechodné období, než se zase naplno vrátím ke svým povinnostem a zálibám.“

Co Tě bezprostředně přimělo k choreografiím tanečníků na vozíčku?

„Tančit na vozíčku jsem začala už během pobytu v léčebně Kladrubech, kde jsem uspořádala několik workshopů pro pacienty s obdobnou diagnózou, jakou jsem měla já. Hned po návratu domů do Plzně jsem začala pracovat i se svou taneční skupinou E-motion, zhruba tehdy se zrodila myšlenka zapojit do choreografií i další vozíčkář e . S pomocí Centra Paraple jsem zorganizovala další workshopy pro vozíčkáře a získala také první tanečníky do budoucího tanečního oddílu. Ten mi Sportovní klub vozíčkářů Praha umožnil založit v průběhu května 2014 a od té doby pravidelně trénujeme, pracujeme na choreografiích a vystupujeme.“

1.MartinaH
Detail Martiny Henrichové (archiv Martiny Henrichové)

Bylo to s nimi složité? A co bylo největším úskalím dostat je s vozíčky na veřejné produkce?

„Zpočátku bylo opravdu složité přimět vozíčkáře, kteří třeba nikdy nic podobného nedělali, k veřejnému vystupování. Někteří, i když jsou velice nadaní, mají s vystupováním na veřejnosti problémy dodnes.

Dost dlouhou dobu jsem vystupovala na vozíčku sama (společně s chodícími tanečnicemi) pouze s jedinou tanečnicí na vozíčku Annou Krátkou. Ta měla s tanečními vystoupeními zkušenosti již z dřívějška – před úrazem se totiž věnovala baletu. Ona je stále jednou z nejvýraznějších osobností našeh o oddílu. Nyní jsme však přijali další členy, s nimiž pracujeme na nových vystoupeních. Věřím, že pro náš tým budou velkou posilou. Přesto bychom však takových šikovných vozíčkářů potřebovali více, a tak stále sháníme nové přírůstky.“

Bez názvu
Vystoupení Dance and Change, 8. městský ples města Kralupy nad Vltavou 2014 (Foto: Jitka Krejčová)

A co ta spolupráce dala Tobě?

„Pro mne je tato práce velmi obohacující. Ukazujeme veřejnosti, že i hendikepovaný člověk může být aktivní a zároveň v tanci ladný a elegantní. Vystoupení s vozíčkáři poskytují ta ké mnoho nových možností, neotřelých figur i kreací. V tomto ohledu mám, jakožto choreograf, stále co objevovat. Vzhledem k tomu, že už nemohu sama tančit tak aktivně jako dříve, jsem ráda, že mohu své zkušenosti alespoň předávat dál. A doufám, že ostatní tanečníci z toho mají stejnou radost jako já – prostřednictvím pohybu můžeme vyjádřit emoce, odreagovat se, seberealizovat se při vystoupeních a zároveň si užít příjemné chvíle s podobně naladěnými lidmi.“

4.Trenink2015
Trénink tanečního oddílu SKV Praha, Církevní gymnázium Plzeň 2015, (Foto: Gabriela Šmídová)

Jakým směrem se chceš ubírat dál?

„Stále pracujeme na nových choreografiích a máme před sebou několik vystoupení. Konečně se nám podařilo získat i mužské tanečníky (na vozíku i bez), takže můžeme zkoušet náročnější prvky. Přesto je náš oddíl neustále v počátcích a ráda bych, abychom se ještě dále rozrůstali – potřebujeme nejen šikovné vozíčkáře, ale také zkušené zdravé tanečníky, kteří se nebojí zkoušet nové věci. Už dlouho mám v plánu celovečerní taneční program. Bohužel, ve stávajícím počtu tanečníků to zatím není reálné.

„Pevně také doufám, že naše činnost pomůže vylepšit obraz hendikepovaných v očích široké veřejnosti. Přesto, že se situace pomalu zlepšuje, ne každý si dokáže představit vozíčkáře jako vrcholového sportovce či umělce a to je také jedním z našich postupných cílů.“

Martina mne nakazila svým charismatem, energií i zdravým optimismem. A závěrem jsem jí popřál, ať jí to vše „jde“. Neboť ona opravdu – i když na vozíku – jde dál a dopředu.

 

Foto: GABRIELA ŠMÍDOVá, jitka krejčová a archiv martiny henrichové

Michal STEIN

Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem MARCO BĚHALEM

„Komu jednou tanec učaruje, na nic jiného už nemyslí.“

 

 

1. Máš za sebou nespočet soutěží, vítězství v soutěžích, jsi v ČR jednička.Víš kolikrát jsi asi zvítězil?

„Nemám to spočítané, ale je to asi přes 200 medailí, mám je všechny schované.“


2. Odcházíš studovat taneční školu do Švédska. Proč jsi se rozhodl studovat tam a ne v ČR?

„Hledal jsem zahraniční školy, nejlépe ve Švédsku, kde bych mohl studovat moderní tanec. A ve Švédsku je vysoká kvalita těchto škol, moderní tanec se  tam rychle vyvíjí.“

3. V ČR je úroveň škol tedy horší?

„Tady takovou vysokou školu ani nemáme, ve Švédsku zakončím studium titulem bakalář. Tady v ČR jsem vystudoval gymnázium, teď studuji žurnalistiku na VŠ Báňské.“


4. Není to škoda, odejít z vysoké školy?

„Já se snažím si to tady nějak vyřešit, škola se snaží vyjít mi vstříc, abych mohl studovat i tady, i ve Švédsku. Mám před sebou jeden poslední rok,je to škoda.“

5. Až skončíš studium ve Švédsku, kam Tě to láká dál?

„Ve škole na severu se střídá mnoho tanečníků a učitelů z divadel. Budu se snažit dostat se někde na severu do divadla a věnovat se tanci tam. Ale nezavírám dveře ČR, nevím, jak všechno dopadne.“

6. Jaké byly talentové zkoušky na prestižní vysokou taneční školu ve Švédsku?

„Těžké. Byly tři kola, bylo to opravdu náročné. Úplně něco jiného než to, s čím jsem se dosud setkával. Byl jsem zvyklý na CDO, na soutěžní tanec, ne profesionální. Tohle byly hlavně improvizace, bylo důležité umět projevit sám sebe.

Na soutěžení jde o to, aby tanečníci do choreografie vnesli všechno, co umí
a ukázali to nejlepší. Soutěží se v tom, kolik piruet kdo vytočí, kdo má 
největší rozsah, na škole to tak není. Tam je důležité, jak kdo dokáže 
improvizovat, kdo má největší potenciál, kdo dokáže na dannou situaci 
zareagovat, nebyl jsem na něco takového zvyklý. Opravdu to pro mě bylo 
těžké.

Zadání znělo například: „Inspiraci čerpejte z předmětů v místnosti“(byla tam
baletní tyč, zrcadlo, okno).

Měli jsme ztvárnit, co nám ty předměty říkají, neměli jsme hudbu. Měli jsme 
se jen dotknout předmětů nebo nám zkoušející sami dávali návrhy. 15 let 
jsem byl zvyklý pustit si hudbu a tančit. Byl to velký rozdíl.“ 

10348530_10152427126835406_8947415716014866231_n

7. Nelituješ tedy svého rozhodnutí, že opustíš reálný svět, kde jsi mohl třeba vydělávat dobré peníze a budeš se prodírat něčím tak nejistým jako je taneční obor? 

„Komu jednoho dne tanec učaruje, přestane myslet na všechno ostatní. Před 2 lety jsem se rozhodl zkusit něco jistějšího a normálního, ale po půl roce jsem stejně věděl, že chci tancovat. Proto jsem si zvolil tuto cestu. (Přesto VŠ ještě pořád studuji 🙂 )“

8. Tvoje maminka Ti ale nebyla v tanci nakloněna. Není to tím, že by také raději viděla nějaké jistější zaměstnání?

„Myslím, že chtěla, abych se věnoval něčemu jistějšímu. Ale tanec mi celý život platila, není to levný koníček. Určitě JE tanci nakloněna, ale chtěla volit jistotu.

Nevěřila, že bych se dostal do té školy, brali nás jen 20 a bylo nás 350 uchazečů, Chorvati, Španělé, lidé ze severu, z ČR jsem tam asi nezaznamenal nikoho. Teď je ale máma šťastná, když vidí, že jsem šťastný já, když se mi splnil můj sen.“
 
9. Pokud se člověk něčemu věnuje naplno, obvykle je sám. Je to u Tebe také tak? 

„Tak nebudu přece od 8 hodin ráno do 8 hodin večer v tělocvičně. Vždy jsem si udělal čas na kamarády i na studium. Navíc jsem ještě 6 let hrál na klavír a 2 roky zpíval ve sboru. Později jsem musel volit, protože všechno opravdu nešlo dělat, na to nebyl čas. Zpíval jsem spíše proto, že jsem chtěl dělat zkoušky na divadelní školu. 

Myslím, že jsem měl všechno – moji přátelé se mnou rostli, jako skupina jsme se podporovali, nebyla mezi námi žádná rivalita, ve světových soutěžích jsem si udělal tak velké přátele, rivalové jsme byli jen na parketu, ale pak už ne.“

10. Jaké další sny by sis ještě rád splnil?

„Rád bych se po studiu dostal do kvalitního tanečního divadla, v Dánsku, ve Švédsku, nebo bych si přál spolupracovat s panem Jiřím Kiliánem. Nevím, zda někdy dosáhnu takové úrovně, abych mohl a měl tu čest s ním spolupracovat.“


Věříme, že ano. Hodně štěstí ve Švédsku a zase se k nám vracej.

Děkuji za rozhovor




Eva Smolíková


TANEČNÍ MAGAZÍN

Taneční soubor 420PEOPLE opět v zahraničí!

V srpnu 2013 uvidíme 420PEOPLE hned na třech mezinárodních festivalech

 

 

 

V srpnu 2013 můžeme vidět 420PEOPLE hned na třech mezinárodních festivalech.

17.srpna představí svou tvorbu  ve švédském Stockholmu s představením pod názvem „Package“. Kancelářské prostředí a omezenost, kterou lidem přináší, byly inspirací pro japonského choreografa Shusaku Takeuchiho.

1

21. srpna 2013 vystoupí soubor na mezinárodním festivalu Dancing Poznaň v Polsku s choreografií Václava Kuneše „Wind-up“.

31. srpna 2013 bude soubor vystupovat na mezinárodním tanečním festivalu Oriente Occidente v Itálii. Na programu bude opět choreografie Wind-up a duet Small Hour, autor Václav Kuneš.

 

ffsdg
Taneční magazín

 

Choreografie “Afrika-Smíření” získala Cenu diváka

Choreografie “Afrika-Smíření” zakončila letošní ročník festivalu Česká taneční platforma.

Choreografie Moniky Rebcové “Afrika-Smíření” zakončila letošní ročník festivalu Česká taneční platforma. Zároveň také získala Cenu diváka.

 

Proč byla tak úspěšná?
Vydáváme se na cestu od afrických začátků až po okamžik, kdy člověk dobyl svět. Je to cesta nám všem známá, přesto zapomenutá, ale v tanci ožívá znovu a znovu.

Monika Rebcová, Afrika-Smíření

Na inscenaci Moniky Rebcové se podíleli interpreti různých národností: Japonka, Kubánka, Češky i Afričanka z Pobřeží Slonoviny. Původní hudbu složil Ondřej Anděra.

Monika Rebcová, Afrika-Smíření

Sama Monika Rebcová o své choreografii říká: “Ze začátku se představí čtyři živly africké přírody – Moře, Poušť, Hmyz a Oheň, které tančí čtyři ženy. Tyto živly tu byly dávno před tím, než se zrodil člověk. Působí dále na člověka, který se zrodil, na Afričana. Je věděcky dokázáno, že to byl Afričan, který také prochází tímto představením (tančí africký interpret) a posouvá děj dopředu.

Monika Rebcová, Afrika-Smíření

Představení má také podtext, který ale znám jenom já a ti tanečníci, kteří celé dílo tvořili.”

Taneční magazín

 

 

Taneční magazín