Hned první volební kandidatura tanečníka, choreografa, herce i zpěváka Vlastimila Harapese se sice hned neproměnila v senátorské křeslo… To se při politické premiéře může stát. Porazil však, doslova totálně, populárního funkcionáře strany Soukromníků, i v médiích propíraného a vystupujícho miliardáře!
Vlastimil Harapes porazil na padrť miliardáře
Jak nejen pozorní čtenáři tanečního magazínu vědí, kandidoval legendární tanečník, baletní mistr, choreograf, pedagog, filmový i divadelní herec a také příležitostný zpěvák VLASTIMIL HARAPES do Senátu Parlamentu České republiky. Napoprvé to nevyšlo. Výsledkově patřil k těm lepším. (I když nějaké tiskoviny bulvárnějšího typu uvedly, „že zcela neuspěl“). Ale ze známých osobností kulturního či sportovního světa jednoznačně patřil v celkovém rámci voleb k těm nejlepším!
Vlastimil Harapes to nemá ze svého bydliště na Malé Straně do Parlamentu ani Senátu příliš daleko. V Praze, kde se do Senátu v roce 2016 volilo pouze v několika mělo obvodech, tak kandidoval ve volebním obvodě Prahy 6 (který se však detailně nekryje s se správním územním celkem Praha 6!). Přesně v té Praze 6, kde pan Harapes pro změnu účinkuje v legendárním Divadle Semafor. Jeho majitel, provozovatel a principál v jedné osobě Jiří Suchý také voličům Vlastimila Harapese doporučil. Postavil se za něj stejně jako jeho pěvecká kolegyně Leona Machálková a další z řad umělců.
I na krédu Vlastimila Harapese, s nímž šel do Senátu nebylo nic nepřirozeného ani alibistického. Prohlásil: „Jedná se mi v každém případě, aby na kulturu šlo více peněz a také aby kultura byla brána stejně populárně jako sport. Chci správnou argumentací v Senátu, právě v této radě starších, rozpoutat diskusi na téma kultury a vlastně i politické kultury u nás.“ I k tomu sportu má pan Harapes blízko. Léta aktivně pomáhá Hnutí speciálních olympiád pro mladé postižené sportovce.
Jak tedy konkrétně baletní mistr a pedagog dopadl? V „jeho“ volebním obvodě i v prvním kole jednoznačně zvítězil místní gymnaziální profesor a ředitel Jiří Růžička, který získal 12 213 hlasů voličů. Na druhém místě a tím pádem do druhého kola postoupil mediálně známý politoloig a komentátor, léta působící v zahraničí, PhDr. Václav Bělohradský se ziskem 4 828 hlasů. Dlouholetý představitel undergroundu, chartista a někdejší náměstek Ministra vnitra František Stárek, známý pod přezdívkou „Čuňas“ získal 3 957 hlasů. A hned za ním se objevil na pomyslné čtvrté příčce Vlastimil Harapes s absolutní hodnotou 3 840 hlasů od voličů.
V tomto pražském volebním obvodu Vlastimil Harapes porazil například dlouholetého tiskového mluvčího právě městkého obvody Praha 6 Martina Šalka, který měl na výsledném kontě pouhé 482 hlasy! Dále pan Harapes naprosto výsledkově deklasoval letitého předsedu a nyní místopředsedu Svazu soukromníků Bedřicha Dandu, kterému voliči vhodili do uren 341 hlas. A do třetice na padrť porazil miliardáře a bývalého kontroverzního ředitele sázkové kanceláře Sazka Aleše Hušáka – ten totálně nepochodil se 274 hlasy! Nebyla mu pranic platná setkání s voliči v Libockém mini pivovaru.
Vlastimil Harapes pak ve druhém kole senátních voleb veřejně podpořil svého bývalého soka – doktora Bělohradského. Žel, mnoho platné to nebylo. Zvítězil ředitel Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička. Ano, ten ředitel Jiří Růžička, na jehož měně znalá televizní vystoupení k pražskému stavebnímu Metropolitnímu plánu s kritikou vystoupila celá řada renomovaných architektů…
Volební výsledek Vlastimila Harapese určitě není žádnou prohrou. Naopak, mezi známými osobnostmi (saxofonista a dirigent Felix Antonín Slováček, žokej Josef Váňa, bývalý skokan na lyžích Pavel Ploc, ministři Jan Mládek a letitý ministr a parlamentní vrcholný funkcionář Zdeněk Škromach) patřil k těm nejvýše bodujícím. Kupříkladu filmový režisér a spisovatel Vít Olmer se o senátní křeslo v Praze pokoušel neuspěšně několikrát… Myslím si však, že na rozdíl od něj má Vlastimil Harapes v dalších volbách velký potenciál a reálnou šanci!
S tanečníkem, dvojnásobným laureátem „Star Dance“ Honzou Onderem můžete být hravě i v soukromí u vás doma! A to nikoli pouze prostřednictvím jeho televizních tanečních hrátek a jiných pořadů. Přesněji řečeno s jeho zbrusu novou knížkou „Kdo zachrání Pižďucha“ z nakladatelství Agentura Krígl, kterou napsal společně se svou maminkou, která ji i doplnila půvabnými ilustracemi…
Tanečník, choreograf a taneční pedagog Jan Onder, kterého znáte nejen jako již dvojnásobného vítěze soutěže „Star Dance aneb Když hvězdy tančí“, kde navíc ještě jednou obsadil také „stříbrnou“ příčku anebo z „dětského“ televizního kanálu ČT „Déčko“ z pořadu „Taneční hrátky s Honzou Onderem“ se nově představuje také v roli spisovatele. A to navíc se svou maminkou Zuzanou Onderovou, která i jejich společnou zbrusu novou knížku ilustrovala!
Rodák ze západočeského Lokte a později absolvent pedagogické fakulty v Ústí nad Labem ve své „rodinné“ knížce pod titulem „Kdo zachrání Pižďucha“ prozrazuje velkou celoživotní lásku k těm nejmenším. Má v tom ohromné zkušenosti. Již po léta vede dětské taneční kursy v Sokolově. Avšak i jinak se věnuje živému interaktivnímu pódiovému provedení vlastní „televizní“ školičky. Například již s železnou pravidelností na dětských filmových festivalech ve Zlíně, ale i v jiných místech. S dětmi to zkrátka umí. Obdivuje na nich jejich bezprostředenost, fantazii a odhodlání se nadchnout pro jakoukoli – na první pohled neskutečnou – bláznivost.
Samotná knížka s Pižďuchem v titulu a na titulu je středně velkou sbírkou opravdu netradičních a nekonvenčních pohádek. Nezaměnitelným, laskavým a lidským humorem přibližují Onderovi těm nejmenším, ale i odrostlejším čtenářům kouzelně vyfabulované příběhy. Sám Jan Onder podotýká, že chce čtenáře pobavit a možná i taky trošku poučit. Inu, nezapře v sobě toho vystudovaného i aktivního pedagoga…
Také paní Zuzana Onderová má celoživotní zkušenosti z práce s dětmi. Jako školní psycholožka poznala osudy stovek dětí. Zná jejich přání, zájmy i touhy. Kdo lepší by pro ně mohl připravit a vyzdobit půvabnými obrázky novou knížku? Sama spoluatorka přiznává, že by možná zůstalo pouze u jejího výtvarného vkladu do knížky, kdyby jí syn Honza nepřečetl své první pohádky. To v ní probudilo i spisovatelku. Vlastně spíše i odvahu vylézt s kůží na trh a „oprášit“ nějaké pohádky „ze šuplíku“. Koneckonců, už od dětství snila, že bude spisovatelkou. A teď je jí i ilustrátorkou!
Jan Onder se svěřuje, že obrázky své maminky má velmi rád. Ostatně, provázejí jej od dětství. Ty ilustrace jsou trefné, vtipné i milé zároveň. Nakonec, to nejlépe posoudíte, pokud s i knížku „Kdo zachrání Pižďucha“ koupíte.
Tuto mile půvabnou i správným způsobem „ulítlou“ knížku si můžete koupit od konce října ve vašich knihkupectvích. Jedná se o vázanou knihu, má 92 stránek, formát 18,5 cm x 23,3 cm, vydalo ji nakladatelství AGENTURA KRÍGL. A pokud byste ji vesvém dostupném knihkupectví složitě hledali, tak prodavači nahlaste její kód ISBN 978-80-88 104-18-6. Doporučená cena je 222,- Kč.
Knížka by měla udělat radost – třeba i na vánočním trhu – všem, bez rozdílu věku, kteří neztratili dětskou duši.
Nástupce a pokračovatel legendární taneční osobnosti Pavel Towen Veselý nejen o Franku Towenovi:
Pavel Towen Veselý i nadále pokračuje v tradici legendárního tanečníka, choreografa a pedagoga Franka Towena (27. 10. 1912 – 27. 12. 1991). Původně absolvent pěveckého oddělení pražské konzervatoře, potom žák a později asistent Franka Towena po něm převzal legendární taneční školu a udělal z ní komplexní muzikálovou. Pavel vystupoval léta jako stepař v kabaretech, zábavních podnicích i televizi. Se svým dětským souborem reprezentoval v Japonsku na festivalu Macuri/Haku. Ale rovněž zpíval s různými orchestry, připravil se zpěvákem Vaškem Vašákem komornější pořad Pokus pro dva, vydal v country duchu své album Kovbojské písně a natočil CD (ve spolupráci s Janen Honkyšem) To pláčou andělé, kde se představil i jako skladatel a textař. Za sebou má divadelní role v muzikálech Jesus Christ Superstar, Pěna dní, Kiss me Kate, Dracula, Monte Cristo a dalších. Účinkoval rovněž v divadle Červený Kohout. Má na kontě i několik divadelních režií. V současné době se věnuje hlavně pedagogické práci se zpěváky. S Pavlem Towenem Veselým jsem se spojil, abychom zavzpomínali na éru Franka Towena, popovídali si o tanci a zejména stepu, ale také se podívali na pěveckou přípravu současných hvězd a hvězdiček. Jelikož se s Pavlem známe přes pětatřicet let, budeme si tykat (laskaví čtenáři snad prominou). A poněvadž jsem mu asi před třiceti lety otextoval svižnou písničku o konkursu na muzikál pod názvem „Stepem k srdci“, dovolil jsem si ten název parafrázovat v titulu tohoto rozhovoru.
Jak vzpomínáš na Tvé první setkání s Frankem Towenem? Proběhlo v jeho studiu?
„Mé první setkání s Frankem neproběhlo v jeho studiu v Kobylisích. Bylo to v Jihlavě na festivalu nových zpěváků populární hudby Mladá píseň, kde jsme ho měli jako pohybového lektora. Skladatel Jindřich Brabec zrovna dával dohromady soubor Planety. Stal jsem se členem a napadlo mne oslovit pana Towena. Celé Planety k němu chodily na pohybovou průpravu asi tak dva měsíce. Jednotliví kolegové však postupně odpadávali. Viděli to show zkrátka jinak. Až jsem zůstal sám. Čím dál víc mne Towenovo studio pohlcovalo. Velkou zásluhu na tom měla také jedna jeho asistentka, má první žena – mimochodem dneska první dáma polské stepové scény – Jirina Nowakovska. Až jsem tenkrát nakonec pověsil zpívání – na nějakou dobu – ,na hřebík´ a začal pouze tancovat.“
Je náhodou, že se i Tvé životní partnerky rekrutovaly z okruhu žaček Franka Towena?
„To, že byly z taneční branže vycházelo z podstaty taneční práce, protože tanečníkův svět je baletní sál. Musím však říci, že tu pravou jsem nakonec našel (spíš ona mne) až mezi těmi, které nemají s tancem nic společného. Možná právě proto to již tolik let funguje?“
Co Ti spolupráce s choreografickou a pedagogickou taneční legendou Frankem Towenem dala nejvíce?
„Především mne naučila fanatické práci a potřebě vnést do ní systém, tvořící pevné základy. Když jsem přišel do Towenova studia bylo mi sedmadvacet. Nebylo lehké si vytáhnout v tomhle věku nohy a vůbec se nějak tanečně pohybovat. Bral jsem to však nesmírně vážně. Za to Towen mě v tu dobu vážně vůbec nebral. Měl jsem potíže s pohybovou pamětí i taneční technikou. Na mně se ale vlastně již tenkrát ukázalo to, co Frank dokázal do lidí injektovat. Vůle to dokázat sobě i jemu, byla větší, než věkový handicap. Ten můj věk mi zas na druhou stranu v jeho očích postupně získával respekt a tak mně začal svěřovat (v době své nepřítomnosti) nejprve pohybové kurzy a akrobatickou průpravu dětí. Zpočátku jsem fungoval i jako inspicient, který Frankovi pomáhal natahovat šňůry k reprobednám či pouštět magnetofon při jeho tanečních představeních. Postupně mi pak Towen dovolil vystupovat v bluesové improvizaci, jíž vždy zahajoval svá taneční představení. Později jsem směl tancovat i jeho slavnou choreografii ,Rituál za krystalový svět´ Dodnes na to vzpomínám – byl to pro mne tehdy životní okamžik. Potom jsem i doprovázel hrou na konga-bubny živě i jeho část představení, kde tanečníci tančili ukázky černošských tanců a techniky.“
V čem ještě na Franka Towena vzpomínáš dodnes?
„Vlastně téměř ve všem. Kvůli narůstajícímu věku se sice věnuji už jinému oboru než tanci, ale ty principy jsou stále stejné. Dneska s odstupem času ne úplně se vším, co Towen dělával, beze zbytku souhlasím. Pokud si ale představím, jak obtížně v té době a jakým komplikovaným způsobem získával nové informace a impulsy k tanci – nezapomínejte, bylo to v období zavřených hranic takzvané ,normalizace´ – tak klobouk dolů. Když u nás v tehdejším Smetanově divadle vystupoval poprvé Alvin Ailey se svým souborem, šli jsme tam s Towenem všichni i žáci. V nesmírné euforii. Poprvé jsme viděli tančit černochy, ty jejich pověstné ,revelation´ a měli pocit, že jsme byli na mši svaté. Vždyť Towen podle Aileyho učebnice ,Modern Jazz Dance´, složitě získané od emigrantů, učil jazzový tanec. Teď jsme to viděli nejen na fotografiích, ale skutečně tančit! Později Towena postihlo několik infarktů. Bylo to blbé období. Nevěděli jsme, co bude, tak jsme s asistenty i členy studia vymalovali naše taneční prostory. Towen hned z nemocnice – ještě s pyžamem v tašce – přijel na baletní sál a určitě mu to moc (hlavně psychicky) pomohlo.“
Zleva Pavel (ještě ne tehdy Towen) Veselý a jeho učitel Frank Towen
Proč jsi se stal nositelem jeho odkazu?
„Když již Frankovi nebylo dobře a jeho životní derniéra se neodvratně blížila, tak mě požádal, abych jeho jméno a práci nenechal padnout. Jednoho dne jsme se ocitli u notáře, kde na mne převedl své umělecké jméno Towen. Někdo by mohl namítat, že jsem se nyní zpronevěřil jeho odkazu tím, že jsem už před časem přestal tancovat. Já to však cítím zcela obráceně. Když tělo přestane fungovat, tak má člověk umět včas odejít. Konec-konců, příklad jsem měl i v Towenovi samotném .“
Vlastně jsi i aktivity studia Towen rozšířil…
„Tím, že jsem vystudoval nejen tanec, ale i zpěv na tehdy Lidové konzervatoři u zasloužilého umělce Jana Soumara, byl již jen krůček k tomu, že jsem z taneční školy Franka Towena udělal Musical studio Towen. Herecké oddělení mi vedla sestra Jany Hlaváčové – herečka Dana Hlaváčová, to pěvecké profesorka Vlastička Mlejnková-Soumarová. Angažoval jsem tanečníky z Národního divadla Jiřího Plecháče a Janu Cigankovou na výuku baletu a já učil ostatní taneční obory, včetně gymnastiky a akrobacie. Jak vidíš, na divadlo moc času nezbylo. Až když jsem přišel o objekt školy, tak se situace rázem změnila.“
Byl jsi vlastně v osmdesátých letech dvacátého století – vedle Heleny Vondráčkové a Jiřího Korna – jedním z prvních komplexních muzikálových zpěváků a herců, byl Ti něco platný tento náskok v dobách, kdy se v Čechách a na Slovensku začaly muzikály rojit jak houby po dešti ?
„Já jsem se vlastně kvůli práci ve studiu Towen vyhýbal všem konkurzům. První muzikál do kterého jsem konkurz dělal se jmenoval Pěna dní v divadle ABC a měl premiéru tuším v prosinci 1993. Ptáš se, k čemu mi pomohly zkušenosti. Pomohly mi rovnou do role swingu – dá se to říci ,zoufalec´ , který umí všechno. Musí však znát všechny role svých kolegů. Sedí v šatně a čeká, kdo si na jevišti zlomí nohu a v tom okamžiku nastupuje swing a musí to dohrát. Stále jsem měl však jako hlavní životní náplň vyučování ve své muzikálové škole.“
Jak ses dostal v éře, kdy mu tady zrovna extra pšenka nekvetla, ke stepu?
„Já a step? Opět díky Frankovi. Samozřejmě v té době se stepem sklízel zasloužené úspěchy Jirka Korn, což také sehrálo svou roli. Díky stepu jsem se však dostal i na prkna druhé největší operní scény na světě v rakouském Bregenzu. Učil jsem tenkrát ve Státním souboru písní a tanců stepovat skupinku mladých lidí, která si později začala říkat UNO. Do hodiny vstoupila paní Inka Vostřezová s jakýmsi starším elegantním pánem – americkým choreografem Williamem Miliem, který hledal tanečníky pro muzikál Kiss me Kate. Představila nás a řekla že pan Milie mi nabízí spolupráci, jelikož mám dobré jazzové pohyby. Jasně, že jsem přikývnul – i když to bylo tak trochu šílené. Ve snu by mne nenapadlo, že já – kdysi poslední outsider od Towena – budu vystupovat jako jediný z jeho tanečníků v zahraničním muzikálu světových parametrů!“
Jak vidíš ryze současnou situaci v oblasti stepu, v jeho kvalitě, kvantitě a konkurenci?
„O současné situaci ve stepu zas tolik moc nevím. Vím, že výborný stepař a choreograf je Vašek Muška, se kterým jsem se potkal i v muzikálech, kde jsem hrál. Mí vrstevníci jako Zdeněk Pilecký (poznámka autora: vedoucí studia Zig-Zag, o němž psal Taneční magazín v letošním lednu v souvislosti s tancem Lindy Hop) jsou již také v důchodovém věku. Bohužel, někteří i mrtví – jako Richard Hes. Zanechal tu za sebou velké taneční dílo. Když se dnes podíváte na Draculu hraného v Karlíně, tak v něm chybí (zřejmě z úsporných důvodů) právě ty Richardovy velké impozantní taneční scény upírů. Ríša Hes zemřel docela mladý. Neprávem začíná upadat v zapomnění, obdobně jako práce Franka Towena.“
Pavel Towen Veselý (vpravo) a Tomáš Bartůněk v zákulisí muzikálu Dracula
Přejděme od význačných osobností k výuce stepu obecně…
„Nebudu tím pravým hodnotitelem. Já současné kurzy stepu moc důkladně nesleduji. Dnes mají mladí lidé – na rozdíl od nás – možnosti navštěvovat kdejaké workshopy rozličných zahraničních lektorů. To má v šak nejen výhody, ale i zápory. Oni sice dnes všichni umějí všechno, ale příjde mi, že jsou všichni uniformně stejní – takže nuda.“
Koho považuješ z mladých tanečníků, herců a zpěváků za stepařský příslib?
„Rozhodně je fajn, že existují různé stepařské soutěže, kde se rozdávají různá ocenění. Myslím ale, že to k nové slávě stepu nestačí. Fred Astaire a Gene Kelly byli sice slavní jako stepaři, ale především to byli herci, tvůrci, režiséři, a ještě to taky nesla ta doba, kdy světem hýbala swingová hudba. Teprve všechny tyto náležitosti společně jim umožnily vyzdvihnout stepový tanec do výšin, které kdysi obýval. Z toho pohledu dnes žádný takový talent neznám.“
Věnuješ se rovněž pedagogickému vedení zpěváků, máš jistě nějaký osobitý zážitek?
„Pedagogická práce se zpěváky je nikdy nekončící vzdělávací proces nejen těch zpěváků, ale především můj. Hodně jsem se naučil i od lékařů, s nimiž spolupracuji. Snad to smím prozradit, ale podařilo se mi i několik husarských kousků. Třeba jedna naše velmi slavná zpěvačka slavila osmnácté narozeniny dvěma koncerty. Dva dny před prvním koncertem v Polsku přišla SMS: ,Jsem bez hlasu, co mám dělat?´ Naordinoval jsem ji hlasový klid. To značí: ,Nesmíš říct ani slovo. Máš v ruce telefon a píšeš: ,Dobrý den, děkuji, na shledanou….. a podobně´. V den koncertu šílely davy před vyprodaným výstavištěm. Zpěvačka již byla upravená vizážisty, televizní týmy připraveny. Jakmile jsem přijel, běžel mi naproti se zoufalým výrazem v obličeji produkční s otázkou: ,Co máte pane profesore za eso v rukávu? Vžyť ona nemá hlas!!!´ Dotyčná byla ještě před konciliem foniatrů, kteří měli určit co dál. Vrátila se zcela zoufalá. Lékaři jí totiž řekli, ať koncert zruší, že není šance. Když se mi podařilo ji uklidnit, šli jsme se rozezpívat na postavené jeviště, protože jinde nebylo prostě kde. Zjistil jsem, že po lehkém falzetovém intonování se hlas neztrácí, ale naopak sílí a je možné se jím začít pohybovat po takřka celém rozsahu. Začal jsem pomalu věřit v zázrak, který se mi s ní povedl u rok před tím, kdy jsem jí takhle zachránil vánoční turné. Ze čtyřiceti koncertů tehdy nevynechala ani jeden. Později, když jsem vystupoval z vlaku v jedenáct večer v Praze, mi přišla SMS: ,Já to dala jako nikdy. Díky´.“
Jak bys krátce hodnotil situaci na tomto pěveckém poli?
„Talentovaných mladých lidí je v této zemi spousta, občas pomáhám i některým ,superstárům , ale ono je dnes tak těžké se prosadit. Navíc ,hudební průmysl´ je většinou se rotuje do vzoru, který právě frčí a radio vám prostě menšinový žánr hrát nebude, protože i zde jsou určující peníze. A tak po většině talentů za rok neštěkne ani pes, protože je tu další ročník a to kolo průmyslu se opět otočí a tak to jde pořád dál.
Chystáš něco nového ve výuce tance?
„Tanec chce neustále dělat, vzdělávat se, mít sály a držet krok s překotným vývojem. To s přibývajícími roky nejde udržet. Tak jsem se rozhodl, že jen stejný princip přenesu do jiného oboru. Jako si dřív člověk musel připravovat študýrky na balet, tak stejným způsobem si dneska musím vystavět rozezpívání pro jednotlivé studenty, protože každý je zkrátka jiný. A to je právě ten odkaz Franka – že naučil několik generací takto přemýšlet a pracovat. A tomu jsem se nezpronevěřil. No a u piana mohu sedět, dokud mi ten ,Němec´ Alzenheimer nezačne schovávat věci.“
Kurzy stepu při hodině v Musical studiu Towen
Které současné české a slovenské muzikály uznáváš?
„Hrál jsem šest let v muzikálu Jesus Christ Superstar. Tak to je hodnota, která nikdy nezvětrá. Z těch českých uznávám především Draculu a Monte Crista. Možná i proto, že mi přinesly velké role? Teď jsem připravoval lidi na několik konkurzů a z těch mě nejvíce nadchla hudba k muzikálu Mefisto. Neznám jej celý, ale to co bylo k dispozici ke konkurzu bylo úžasné.“
Jaké máš nejbližší plány?
„Co chystám do budoucna? Jet na chalupu a užít si víkendu.“
Děkuji za rozhovor
Michal Stein
Foto: archiv Pavla Towena Veselého, archiv Musical studia Towen
Bývalý šéf baletu Národního divadla, uznávaný v Čechách i v zahraničí, se rozhodl uplatnit své zkušenosti v politice
Vynikající tanečník, režisér, choreograf, taneční pedagog, dlouholetý člen a sólista baletu Národního divadla v Praze a také herec Vlastimil Harapes přijal předběžnou nabídku kandidovat v letošních volbách do Senátu (za Prahu 6).
Proč se jeho dráha odchýlila od umění směrem k politice? Jaké cíle si klade?
Zeptali jsme se…
Vlastimil Harapes:
„Oslovila mě nabídka kandidovat do Senátu, myslím, že tam není moc těch, kteří by se zabývali kulturou. Cítím, že mohu být prospěšný v oblasti, která je mému srdci nejbližší, ale nejen tam. Rád bych byl přínosem i v oblasti sociální politiky. Mohu čerpat ze svých zkušeností z kulturních institucí a z angažování v zahraničních institucích (např Itálie, Slovensko). Také jsem už 25 let čestným předsedou Českého hnutí Speciálních olympiád. Jsem toho názoru, že správný umělec má rád umění v sobě a ne sebe v umění. To samé platí i o politicích.“
