Rozhovor s tanečníkem, modelem a návrhářem JIŘÍM KALFAŘEM

„V modelingu se nemůžete spolehnout na nic!“

 

 

 

 

 

1. Měl jste vztah k umění od dětství?

„Myslím, že ano. Žil jsem na vesnici, umění a Praha pro mě znamenaly útěk z běžného života. Vždycky jsem toužil po tom, abych se dostal do „velkého světa“. V 11-ti letech jsem začal studovat taneční konzervatoř. Na konzervatoř mám dobré vzpomínky, není tam žádná velká  rivalita, celý soubor se snaží. I učitele jsem měl rád. Starali se o nás, vlastně jsme je vídali více než vlastní rodiče. Své vrstevníky z vesnice jsem už nepotkával.

Chtěl jsem ale do zahraničí, najednou mi Česká republika byla malá. Měl jsem tu nejlepší rodinu na světě, podpořili mě v tom, když jsem v šestnácti letech chtěl jít studovat do Německa. Vím, co to asi pro mámy znamená.“

2. Kde přesně jste studoval?

            „Studoval jsem ve Stuttgartu na baletní akademii Johna Cranka. Studoval jsem ve třídě, kde bylo asi 20 lidí 18-ti  národností.

Ale přesně tak, jako mi byly malé Čechy, i tady jsem začal pociťovat, že chci poznat víc. Rok jsem zůstal v opeře, cestoval jsem, tančil  jsem v Itálii, ve  Španělsku, v Londýně.“

3. Pokud porovnáme balet v Čechách a v zahraničí, v čem je  největší rozdíl?

            „V zahraničí není problém být individuální, vystupujete jako jedinec. Choreograf  se snaží, aby tanec vyhovoval Vám, jedinci. V  Čechách vystupuje celý soubor,  choreografie je postavená pro všechny. Rok za rokem se opakovalo to stejné. Dnes se repertoár v Čechách mění, situace je jiná.“

4. Proč jste tedy tanec opustil a začal se věnovat modelingu? Byla to osudová náhoda, nebo jste s tancem  chtěl skončit?

            „Chtěl jsem vše dělat svojí cestou. V tanci panuje určitá  hierarchie, záleží na tom, jak dlouho tanec děláte, ne na tom, jak jste dobrý. Cestoval jsem, chtěl jsem poznat i jiné věci, nestačil mi jen tanec. A objevil jsem modeling. Časově nevyžaduje tak tvrdý trénink jako tanec,  tak tvrdou disciplínu.

Tanec je tvrdý, ale modeling je mnohem více závislý na štěstí. Být  ve správnou dobu na správném místě, jak se říká. Na castingu stojí třeba 500 kluků,  všichni vlastně vypadají stejně a vybrat mohou jen jednoho. Nezáleží ani na postavě, na životosprávě, záleží jen na tom, jak dobře vypadáte na fotce. Všichni jsou hezcí a štíhlí,  jednoduše nejvíce záleží na štěstí. Nemůžete se spolehnout na nic. Ale v těžkých chvilkách jsem měl tanec, zavřel jsem se ve studiu, tančil jsem a  tančil a dostal ze sebe  stres.“

5. Pro modeling  a  pro molo  je ale taneční průprava báječná  věc, ne?

            „Molo znamená  jen chození.  Spíše pro časopisy je pohybová průprava  výborná, protože rozumíte svému tělu.“

6. Souhlasíte s tím, že modelky mají být hubené?

            „Ano, určitě mají být hubené. Každý vytváří oblečení tak, aby „sedlo“. Čím větší velikost, tím  více práce pro návrháře, pro krejčí. Běžné velikosti jsou 34, 36. Kdyby bylo více silných žen při přehlídkách,  musíte každý model šít na míru, každý zvlášt, což je velice náročné. Proto je praktické, aby modelky byly hubené. Dnes se ale prosazují už i větší velikosti.

Některé tanečnice, které jsem potkal, byly na parketu úžasné, i když měly nějaká kila navíc. Ovšem  ze školy by je kvůli tomu vyhodili.

Já ale nejsem  zastáncem nucené hubenosti. Nechci propagovat styl: „Nejezte, buďte raději mrtví, než tlustí. Jsem pro zdravou postavu.“

7. Je hezká postava výsledkem zdravého životního stylu?

            „Ano. Já jsem svého prvního „McDonalda“ jedl  v 16-ti letech, dnes jsou lidé líní si udělat polévku.  Raději  si někam zajdou na jídlo. Ale pokud si lidé stěžují, že nemají čas, tak jen proto, že si ho na potřebné věci neudělají.“

8. Vy jste ale opustil i svět modelingu a začal jste se věnovat návrhářství. Proč?

            „Chyběla mi kreativnost, tvůrčí činnost. Chtěl jsem sám  něco vytvořit, nejen  pomáhat jiným něco tvořit, protože to nejste Vy. Jako model jsem byl jen nástroj v rukou někoho jiného.“

9. V čem pro Vás byla skvělá  ta doba, kdy jste pracoval jako model?

            „Naučíte se jazyky, komunikovat s lidmi, znát sám sebe. Člověk hodně cestuje, poznává.“

10. Je možné mít stálý  vztah ve světě modelingu?

            „Já žiji  ve šťastném vztahu už 6 let. Určitě to jde. Je ale pravda, že modeling je vhodný  pro mladší lidi, kteří nevědí, co chtějí, testují jak sebe, tak ostatní, potřebují být volní…

Mě můj vztah drží, posouvá mě dál.“

11. Nejsou některé modely absurdní?  Mám na mysli např. oblečení z plastových lahví atd. Takhle „vyfiknutý“   přece běžně nikdo  chodit nebude, nebo se mýlím?

„Já těmto modelům nerozumím.  Nechodím na takové   přehlídky. I kdybych je jako model předváděl, je to jen práce, ale neznamená to, že se s takovým oblečením ztotožňuji.“

12. Uznáváte modely Blanky Matragi?

„Líbí se mi. Ale na mě je to moc složité.  Já uznávám především jednoduchost.“

šaty Blanky Matragi

13. Jak vypadají Vaše  modely?

„Jednoduchost, kvalita, nadčasovost. To v Čechách chybí. Nechci sledovat módní trendy.  Dělám své vlastní návrhy. Když takové kvalitní oblečení  vytáhnete za rok ze skříně, můžete si ho  opět vzít na sebe. Je to určitě lepší, než sáhnout do skříně a nemůžete uvěřit, že „něco takového“ jste někdy nosila.“

15. Jak se oblékáme jako Češi?

„Češi? Nemám rád škatulkování.  Ale  všeobecně mám pocit, že starší paní obvykle vypadají elegantně. Mladé dívky  si vyjdou v teplákách a ve vytahaném tričku. Uf.

Já osobně nesouhlasím s teniskami  nebo sportovními  bundami pro běžné nošení  na ulici.  Sport patří do posilovny, do tělocvičen, do parku. (Nejvíce  mi ale vadí  zmíněné tenisky.)“

16. Někteří lidé říkají, že nemají čas přemýšlet o módě a oblečení. Prostě  si vezmou na sebe první věc, která jim  ráno přijde pod ruku. Co Vy na to?

„Každý má čas se ráno podívat do skříně a 10 minut věnovat tomu, co si obleče.“

17. Kde můžeme koupit Vaše modely?

„Mám nově otevřený butik v Dušní ulici v Praze.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

Rozhovor s hercem STANISLAVEM ZINDULKOU

„Obrovské zaujetí a zápal je jediná přípustná droga“

 

 

 

1. Vy jste nedávno oslavil 80. narozeniny. Když se ohlédnete za svým životem, z  čeho máte největší radost?

„Jsem šťastný, že dělám to, co jsem dělat chtěl. To je asi základní lidské štěstí (kromě zdraví, pochopitelně). A  k tomu spokojený rodinný život, což se mi povedlo také. To jsou dvě věci, které mi pomáhají a jsou pro mě nejdůležitější.

Podle mého názoru  by  si měl každý  vytyčit to, co chce v životě dělat. A jít za tím, čeho chce dosáhnout, jinak ten život nemá smysl. Z 90-ti procent to závisí na člověku, na jeho zaujetí, na jeho pevné vůli. Také tomu musí  věnovat veškerou energii. Dnes mnozí  mladí lidé chtějí něco dělat, ale často tomu  nic nedávají.“

2. O vás se dá říci, že jste od malička hercem, to není lehká profese. Kde berete  energii stále pracovat, tvořit?

„Ano, ochotnicky jsem hrál od dětství, jinak jsem hercem až od té doby, co jsem vystudoval. Už od studentských let jsem věděl, co chci  dělat a intenzivně  jsem se na to připravoval. Člověka  nemusí vždycky potkat štěstí, ale je důležité být na ně připravený, když ho potká.

Být plný energie znamená mít  maximální zájem  o věc a „jet“ naplno!“

3. Co byste řekl o herectví? Je to perspektivní povolání v současné době?

„Herectví je řehole, obrovská řehole, která vám ovšem donese obrovské uspokojení.

Člověk musí pro svou práci dělat maximum, hodiny cvičit. Dnes je značná nadprodukce hereckých škol, které každý rok „chrlí“ své absolventy. Bohužel po nich není dostatečná  poptávka. Uplatní se jen ti nejšikovnější, nejcílevědomější a ještě  potřebují dávku štěstí.“

4. Jak vnímáte profesi tanečníka? Je perspektivnější?

„To je svým způsobem tragické zaměstnání.  Velké, poctivé  umění s jepičím životem. Je to smutné, vidět ty  nešťastné osoby o berlích, které investovaly všechno a třeba ani  nemohou chodit.“

5.  Tito lidé mají zápal pro věc, obrovské zaujetí, lásku ke své profesi. A zaplatí za to.  Je tedy dobré „dát do toho všechno“?

„Každé umění je velké sebeovládání a risk.  Ale i tak často záleží  opravdu jenom na štěstí.

Učil jsem na Brněnské státní konzervatoři. Většina absolventů uspěla,  (Libuše Šafránková, Oldřich Kaiser a další). A někteří herci se „nechytili“. Člověk třeba zažije rok neúspěchu, ale nesmí ho to zlomit! I  neúspěch Vám donese nezaplatitelnou zkušenost, kterou můžete zužitkovat později. Radovan Lukavský říká: „Moje chyby, to je moje perspektiva“.

Pokud jde o tanečníky,  vidím chybu ve společnosti. Neumí se o jejich další perspektivu postarat.  I sportovci dopadnou stejně. Zranění, nemoci. Musí odejít a nemohou svou profesi dál  dělat. Ovšem mnozí sportovci jsou jinak honorovaní.

Kdybych já jako herec skončil v 60-ti letech jako řada mých kolegů, dnes bych neměl na nájem. Herecké platy jsou velmi nízké, oblastní herci živoří, nemůžou uživit rodinu, navíc si obvykle platí paní na hlídání dětí.“

6. Co byste si raději vybral, divadlo nebo film?

„Divadlo nic nenahradí.  Je to umění, které živě dýchá současně s Vámi. Ten pocit je úžasný. Technika je jiná  pro film,  televizi, jeviště, rozhlas. To, co je na jevišti přirozené, je ve filmu přehnané  a nelze to použít.“

7. Jak si udržujete kondičku?

„Být fit pro mě vždycky neznamená, že člověk musí být aktivní sportovec. Ve zdravém těle, zdravý duch,  to platí. Zkoušky a hraní, to je také fyzický trénink.  Já si navíc každé ráno půl hodinky zacvičím, chodím pěšky po Praze, žádné popojíždění autem.“

8. Dá se říci, že taneční role jsou také báječný  trénink, nebo ne?

„Dělal jsem řadu let muzikály i operetky, byl jsem nucen tančit. Jednou jsem dostal úžasnou roli, ale  podmínka byla, že se  musím naučit stepovat. Ve 49-ti letech jsem se to musel naučit.  A já jsem se to opravdu naučil!“

Šel jsem za Radkem Balašem (asistent stepu), on se podíval na   mé svaly, zkusil, co vydržím a řekl: „To půjde.“

Chodil jsem k němu cvičit 3x  týdně. Denně jsem na sobě „makal“ až do premiéry, to bylo dva a půl měsíce. Nešlo mi to a nešlo. Nohy se uvolnily až během „generálek“. Najednou mi to šlo samo.  Člověk se může naučit všechno, ale chce to vzepětí v sobě.  Když jsem se chtěl naučit stepovat, bral jsem si všude prkno. Např. na dovolenou, na mé cesty, prostě  všude, kam jsem jel. Všude jsem trénoval, všude.

Herec často „oblafne“ diváka. Tedy mám-li být přesný, některý herec.  Tanečník nikoho neošidí, klavírista také ne. Technika se musí cvičit, musí se naučit, musí se ovládat.“

9. Jak snášela Vaše partnerka herecký život?

„Na to se těžko odpovídá. Asi jsem měl štěstí, potkal jsem toho, koho jsem chtěl. Jsem 53 let ženatý. Já jsem nikdy nechtěl herečku.  Herectví je sobecké zaměstnání. Když se sejdou dva sobci, to je zázrak, když jim to společně  vyjde. To musí být obrovská míra tolerance. Má paní je inženýrka, má obrovský smysl pro umění, „fandí“ mu. Často se na ni spolehnu, poradí mi i v mé profesi.

Někdo se té rodině musí obětovat víc, když oba upřednostní  svou profesi, je  nepravděpodobné, že  manželství  vyjde. Má paní se obětovávala  víc, já se snažím to nějakým způsobem  vracet.“

10.  Jak jde učení textů v 80-ti letech? Učí se člověku hůře?

„Naposledy jsem se učil narychlo 13 stránek textu. Je to trénink. I na dovolené trénuji svou pamětˇ. Neuběhnu 10 km, nemám to natrénované, ale ten, kdo trénuje, je uběhne.“

11. Vidíme, že vystoupení, kde převládá technika místo emocí  v dnešním světě vítězí. Zvítězí?

„Ale kdepak. Citlivý divák si vybere. Skutečné umění jen technika  nenahradí. Hra „Večery u pana Greena“ je toho dokladem. Vidím, co to s lidmi udělá. Cit, to je skutečný cíl umění, to je ten smysl. Já nechci nadržovat  konvencím, ale nemám rád samoúčelnosti.  Nikam to nevede.

Muži často na rozdíl od žen nechtějí chodit do divadla, pospávají tam. Ale pokud je ve hře obsažena  silná emoce, najednou   zpozorní a hra je „strhne.“

12. Co si myslíte o techno párty?

„Zvláštní únik do křiku. Nezazlívám to nikomu, ale je to náhražka skutečného citového života. Laciná prázdná vášeň.“

Právě zvoní telefon, pan Zindulka se jde připravit na další představení, ve kterém tento   večer účinkuje, i když původně měl mít dnes volno.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Rozhovor s herečkou DENISOU PFAUSEROVOU

„Zamilovávám se pořád. Jsem snílek a doufám.“

 

 

 

 

1.  Zazářila jste ve hře Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (autor Arnošt Lustig, režisér Petr Kracik). To byla velká role. Povězte něco o této hře.

„Nejdříve jsem si vůbec neuvědomovala, že by tato role byla něčím jiná, nebo významná.  Hrála jsem Kateřinu, příběh se odehrává za 2. světové války.  Děj se odvíjí ve   vlakovém vagónu, čtvrtá  stěna byla odkrytá. Tuto hru mohli diváci shlédnout ve  14-ti městech ČR, premiéra byla v budově divadla Pod Palmovkou. Hrála se také  na Židovském festivalu „Devět bran“ ( Česká  televize bude vysílat dokument o tomto festivalu, producent Pavel Chalupa).“

2. Osudy lidí ve válce, to jsou  silné příběhy. Přemýšlíte večer po návratu z divadla o své roli?

„Zjišťovala jsem si fakta o této době  už na ZŠ, byla jsem se podívat v Terezíně, v Lidicích. Bylo  to pro mě zvláštní, že přišla právě taková role. Opravdu to je  tíživé téma. Má postava zemře, ve sprše, tedy vlastně v plynové komoře. Nejhorší na tom všem pro mě bylo vidět diváky,  obyvatele Osvětimi. Nikdo se neusmíval, na konci představení si všichni stoupli, potlesk byl vlažný. Řekněme  spíše pieta. Potom přišly  slzy, ne aplaus.

My herci jsme si také prohlédli Osvětim. Radek Zima během hry říká: „Pánové, nebudeme si hrát na schovávanou, vedle nás je tábor, nic víc, nic míň.“  A my jsme opravdu byli vedle. Jsem  hodně empatická, takže si to beru k srdci. Bylo to těžké.“

 3. Jak jste snášela „nahé“ scény?

„Při výběru herců padl vstupní dotaz: „Bereš nebo ne? Budou tam nahé scény.“  Věděli jsme to. I když nejdříve  hrála Anička Stropnická premiéru v podvazcích. Všichni ostatní herci byli nazí. Po konci  premiéry jsme se dohodli, že bude lepší být nahé, má to větší sílu. (Osoba, která byla v koncentračním táboře mi potvrdila, že to tak bylo).“

4. Nahota má v této hře svůj hluboký a opodstatněný význam.  Nebyli přesto lidé, kteří se šli jen „kouknout“ na nahé herce?

„Ano, spousta lidí chtěla kvůli tomu  lístky. Ale bylo to jiné. Tato scéna je vyhrocení všeho válečného zla.   Jsme zeleně nasvícení, vypadáme opravdu jako kusy masa. (S šaty odchází i  lidská důstojnost). Nikdo se nezasměje, nikdo nemá žádné narážky.“

5. Neměla jste přece jen zábrany  při „nahých“ scénách?

 „Jen málo se bojím tyhle věci dělat, dokud je na co se dívat,  dokud všechno „drží pohromadě“ a tělo dělá  nějaký estetický dojem. Jednoduše zapomenu, že tam diváci jsou. Když jsme dělali zkoušky, byli jsme na jevišti sami. S námi tam byl jen  osvětlovač a  na jevišti byla vlastně  tma. Ale když tam ti diváci  opravdu byli, cítila jsem se o moc hůř.“

6. Jak se člověk cítí, když na něho nacista řve?

„Když na mě tedy nacista řval: „Svlékat, svlékat!“ , cítila jsem se jako 4-leté dítě, takové zostuzené, opravdu jsem se tak cítila. Ale když jsem hrála tuto scénu  podruhé, potřetí, už jsem ji tak  silně neprožívala.  (Jsem zády k divákům, pak se otáčím a zakrývám si klín.)“

7. Nedávno jste natáčela film Collete. Také jste hrála Židovku, mám pravdu?

„Židovky mi zůstanou. Hraji v Collete  také židovku, moje postava brzy umírá. Vagon jede do koncentračního tábora, mou postavu oddělí od zbytku její rodiny, v táboře je  odváděna do plynu.“

8. Nepůsobilo  to zřejmě dobře na psychiku, asi jste si pak cestou domů nezpívala….

„To každopádně ne. Kostýmy byly nádherné, propracované, věrohodné. Nejhůře působila scéna, kdy  vlak dorazil  na místo, otevřely se dveře dobytčáku  a začali vystupovat  upocení lidé,  namačkaní na sebe…“

9. Začíná mi z toho být těžko.  Pojďme se vrátit raději do našich životů.  Jaký máte vztah k tanci?

„Miluji tanec. Ráda bych hrála  nějaké pohybové divadlo, kde by byly nejen choreografie, ale i příběh. Zkoušela jsem mnoho tanců, balet, jazz dance, scénický tanec, muzikálový, flamenco, břišní, country, latinu. Ale nevydržela jsem nikde dlouho. Teď zrovna dělám flamenco. Jsem  člověk, který potřebuje změnu. Nejdále jsem  došla v latině, tančila jsem  i závodně v souboru Fuego Říčany.“

10. Závodně? Tam   přece nejde o   žádné vyjádření citu….

„To ne. Ale já jsem si to nepřipouštěla, byla jsem od malička tou, co se ráda předvádí. Bylo mi jedno, jestli budu na 1. místě nebo na posledním místě. Proč jsem podala přihlášku na DAMU? Ráda se předvádím. A když ještě někoho baví se na mě  koukat, tak tím lépe. Když je člověk plachý a stydlivý, je herectví  těžší. Nestydět se je dar. Něco udělat v některých situacích, to je dar.“

11.  Jakou hru  chystáte  teď?

„Kláru Walkerovou. Budu ji hrát já, věřím, že nám pomůže  výborný tanečník a choreograf Radek Zima. Vždycky jej uvítáme, když potřebujeme i malou pohybovou spolupráci. Teď např. potřebujeme ztvárnit pohlavní akt a Radek je ten pravý choreograf, kterému věříme.“

12. Zamilovávala jste se do svých hereckých kolegů?

(Smích).

„Stalo se mi to, určitě to potká každého herce. Trávíme spolu hodně času, někdy i 24 hodin denně, i 14 dní v kuse. Vzniknou vztahy, sblížení se, ale s premiérou to většinou končí. Rychlá vzplanutí a rychle to končí. Záleží na okolnostech, na další práci.  Přijde práce s jinými lidmi a už se třeba ti dva lidé nepotkají. Já se zamilovávám pořád, jsem takový snílek a doufám.“

13. Není to smutné?

„Vždycky věřím, že takový rychlý  vztah  není můj případ,  vždy věřím znovu. Člověk se víc těší ze života, když  vztahu   věří.“

14. Teď zrovna prožíváte šťastný vztah nebo je na obzoru nějaký nový?

„Jsem dva týdny po rozchodu, takže nic.“

15.  Je pro Vás kariéra důležitá?

„Kariéra je hodně důležitá. Ráda bych dělala to, co jsem vystudovala. Spousta herců  o práci ani nezavadí,  pracují v baru, zahradničí, aby měli co jíst, zaplatili složenky. Největší sen je dělat jen to, co jsem vystudovala – to je divadlo, film, seriály. Divadlo mě baví nejvíc. (Film je jemnější, stačí gesto a je vidět, že je člověk smutný. Ovšem v divadle je větší kontakt s divákem.)“

16. Jaké máte koníčky?

„Hot jógu. Cvičí se  ve 42 stupních celsia,  dochází  k propojení těla s duší, k harmonii. To je  zdravé pro vaše orgány i psychiku. Ráda čtu. Když můžu, chodím do divadla, třeba každý den. Dívám se na mé kamarády, hry si vybírám, chodím na doporučení.“

17. Byla byste znovu herečka?

„Ano. Určitě.  Práce není jen prostředek, jak vydělat peníze.  Musí mě bavit, musím si ji užívat. Má práce je mým koníčkem.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

Rozhovor s hercem IVANEM FRAŇKEM

Aktuálně…

 

1. Vy jste teď byl zas na chvíli v České Republice, že?

Ano. Natáčel jsem film Colette. Točilo se ve Vinařicích u Kladna. Myslím, že jej diváci budou moci shlédnout příšti rok. Hraji kladnou roli v negativně laděném filmu Milana Cieslara na motivy stejnojmenného románu Arnošta Lustiga o koncentračním táboře.

2. Byl jste na filmovém festivalu v Plzni? 

Obvykle tam bývám, pocházím z Plzně, takže se tam rád vracím, ale tento rok jsem musel odjet, protože jsem měl v té době natáčení.

3. A zůstáváte v ČR nebo se vracíte do Francie?

Dnes jsem skončil natáčení a zítra odlétám do Francie, hned potom do Říma. Čekají mě dva římské projekty a jeden francouzský, navíc mám dělat loutkové divadlo, jsem původně loutkař. V Římě budu hrát ve filmu    “Velká nádhera”  režiséra Paola Sorrentina.  Velmi si ho vážím, získal na filmovém festivalu v Cannes Zlatou palmu.

Ale hlavní důvod, proč odlétám tak brzy, je má 3-letá dcera Klára, která na mě čeká.

 

4. Takový důvod je pádný. A kdy Vás fanoušci zase uvidí v ČR?

Měli bychom se vrátit a dotočit scény v zimě, plánujeme listopad. To bude ale pro produkci velmi těžký úkol, myslím, že má starosti už teď. Sehnat všechny herce, české, německé, každý má své projekty, kde zrovna účinkuje, létáme po světě a navíc … musí vydržet sníh alespoň týden.

Tak držím palce a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková