Herecké, pěvěcké, ostatní osobnosti – rozhovory – 20. stránka

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a moderátorkou DAGMAR HERZÁNOVOU

„Obdivuji obrazotvornost a trpělivost choreografů“

Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová

MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA

Patřila k těm šťastným – obdobně jako Dara Rolins – jimž se poštěstilo stát se zpěvačkou již v útlém dětství. Vystupovala se slavnou skupinou Spolužáci, jejíž hit „Né, pětku né“ zněl téměř každý den éterem. Dagmar Herzánová se později vypracovala i na sólovou zpěvačku. Zároveň vystudovala herectví. Moderovala stovky koncertů a zábavných akcí. Nyní se věnuje náročnějšímu repertoáru. Zpívá tvrdší rock, inklinuje k jazzu i dalším hudebním oblastem. Taneční magazín si s Dagmar Herzánovou popovídá hlavně o jejím vztahu k tanci, choreografii a pohybu vůbec.

Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?

„Jako malá jsem vyrůstala v Litoměřicích, chodila jsem tam samozřejmě do Sokola na rytmiku. Jinak tanec jako takový jsem měla ráda odjakživa. A na mou první choreografii si vzpomínám, když mě táta postavil do rohu pokoje před zrcadlo a začali jsme tu konkrétní písničku pohybově stavět. Později jsem si již sama vymýšlela choreografie na písničky i na různých místních litoměřických vystoupeních a soutěžích. To se mi hodilo o pár let později, kdy jsem si již sama vytvářela choreografii na píseň od Michala Davida. Dá se to shrnout, že jsem vlastně odmalička nasávala jevištní pohyb od ostatních.“

A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?

„Taneční? Bylo to velké utrpení. Chodila jsem na ně do pražského Paláce kultury, shodou okolností s dcerou Milana Drobného, Míšou. Nebyla tam na tanec ani zrovna nejvhodnější podlaha. Nebavilo mě to, kluci se potili a holky se styděly. Navíc poprvé podpatky a pro mne až moc sešněrované pohyby. Ale, alespoň ty taneční naučily kluky galantnosti…“

Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?

„Tanec a balet miluju. Samozřejmě i sporty z něho vycházející – krasobruslení, uměleckou i sportovní gymnastiku. Chodím soustavně do divadel, sleduji pravidelně taneční soutěže. Je to krásná disciplína. Pochopitelně, hodně mi daly i výuky jevištního pohybu na Vyšší odborné škole herecké. Základy stepu mi tam dával Petr Veleta. Potom jsem pohyb a jevištní práci celkově začala vnímat trochu jinýma očima.“

Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?

„Samozřejmě. Je jím totiž Madonna. Imponují mně její taneční filmy i to, jak si umí vystavět písničku jako číslo. Myslím, že má velice dobrý čich na lidi kolem sebe. Na správný tým.“

A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?

„Ráda se obklopuji lidmi, kteří mne něco naučí. Moho jsem toho pochytila i od Martina Gabriela, který nám stavěl pohybově vystoupení v éře vystupování s Lukášem Vaculíkem a Dagmar Veškrnovou. Také jsem spolupracovala s vedoucí legendárního pražského souboru Valášek Hankou Dolejší, která nám doporučovala šikovné tanečníky do programu Boney M revival. A v té éře jsem se také mnoho naučila od spolupracovnice předního muzikálového režiséra a choreografa Radka Balaše Lindy Stránské. Později jsem měla to štěstí spolupraco vat ještě s další výbornou tanečnicí a choreografkou Hanou Číčelovou, která rovněž léta asistovala Radku Balašovi. Ráda jsem rovněž chodila i na hodiny swingu (což je nyní poměrně módní záležitost) k Heleně Brouskové.“

Jak se Vám spolupracuje s choreografy?

„S choreografy velice ráda spolupracuji. Obdivuji jejich obrazotvornost, to, co umí tancem vyjádřit i jejich trpělivost. Kolikrát jsem doslava fascinována, jak fantasticky se dá nádherně vizuálně na jevišti ta která písnička tancem zvýraznit!“

Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‚nakousla‘?

„Jak uvádím, od mládí jsem byla ovlivněna tanečními filmy, tanečně propracovanými klipy. Jednoho dne mě Jarda Beneš, který vystupoval v Semaforu, ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla připravit velké zájezdní show ve stylu a na hudbu slavných Boney M. Stálo to hodně hledání vhodných jevištních partnerů, nahrávání hudebních základů i celkových příprav. Prostě – pot i slzy. Nakonec jsme vše dovedli k jevištnímu tvaru. Nebylo mu dopřáno dlouhé éry. Zanedlouho celý projekt ztroskotal na mezilidských vztazích. Po nějaké době jsem měla to &sca ron;těstí, že jsem se v Praze setkala i se skutečnými Boney M. Při jednom z jejich vystoupení jsem i spontánně vystoupila na pódium k nim a zatancovala si. S jejich zpěvačkou Liz Mitchellovou jsem se pak dokonce i bavila o našem revivalu. A aby všem spojením se slavnou diskotékovou kapelou nebyl konec, tak jsem se loni při své cestě do Anglie v Londýně setkala s černoškým zpěvákem, který byl synem zpěvačky Marcii Barettové z původní sestavy Boney M.“

To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?

„No, samo sebou. Ráda jsem chodívala taky na kurzy v rytmu flamenca do pražské Lucerny. Zbožňuji i černošské diskotéky, které byly například v klubu UNICO na pražském Žižkové. Častým hostem jsem byla taky na diskotékách u pražských studentských kolejí Větrník v Břevnově. Hodně jsem toho před lety protančila i na diskotékách v České Lípě, kde mám kamarádky. Ze známých diskžokejů byli a jsou mému srdci a naturelu nejbližší asi Michal Viktořík, Luděk Formánek a Miloš Pecháček. Díky nim jsem poznávala i styly funky a soul, což je vlastně taky p ůvodně černošská muzika. Snad jsem na nikoho nezapomněla? Samozřejmě, dneska je již spousta dalších mladých diskžokejů, ale to je už nová generace.“

Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?

„Pop-music byla asi na mě moc sladká a sešněrovaná? V rocku mi přijdou lidé přirozenější. A upřímně, mnohdy i muzikálnější. Nicméně, k rocku mě přivedla moje učitelka zpěvu Hana Pecková. Paradoxně – je to totiž bývalá operní zpěvačka! Odhalila ve mne něco, co já sama netušila, i když jsem k rocku inklinovala odjakživa. Navíc, pro mne je to další hudební obor, kterému se můžu věnovat. Mimochodem, rockem to neskončilo! Pak následoval blues a jazz. 🙂 “

Dbáte pečlivě i na výběr textů? Vím, že pro Vás píšou přední textaři.

„Texty, to je můj letitý problém. Jako mladá holka jsme zpívala dost naivní texty. Tím nemíním dětskou tvorbu, tam se to víceméně předpokládá. Stále jsem měla problém s obsahem písně. I když… Psát pro ,mladý děvče´ je asi vždycky těžké. Na obsahu mi hodně záleží. Pokud mi text nejde takzvaně do pusy, nebo s ním obsahově nesouzním, neumím na jevišti podat stoprocentní výkon. Podle mne je to pak vždy na výsledku vidět. Jsem prostě náročná. Od dětství mně psal texty František Ringo Čech. Je pro mne génius. Krom toho, že je to člověk se smyslem pro humor a zná mě od mala, tak třeba záležitosti, které psal pro Jiřího Schellingera jsou dodnes nepřekonané. Dnes je dobrých textařů málo. Pro mě je to královská disciplína, které je málokdo schopen. Je to těžká práce, ale krásná…“

Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…

„Další genius. Další krásné setkání. Pavel Vrba a jeho nesmrtelné hity pro Olympic a jiné. Mám od něj ten krásný text na zahraniční melodii. Snad ho někdy zrealizuji? Doufám a věřím. Zaslouží si to ten text i pan Vrba.“

Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?

„Styling a image jsou pro zpěvačku alfou a omegou. (I když… Jak pro kterou?) Miluju módu, miluju líčení, spolupracuji s profesionály. Pobyt v Anglii mě v tomto směru opět posunul. Londýn je město módy a stylu. Tedy přesněji řečeno stylů. Tam je člověk mého ražení a vkusu jako ryba ve vodě. Ráda pozoruji modní trendy a zkouším je přímo sama na sobě. Mám ráda kreativitu a nebojím se jít do takových těch ujetých a šílených věcí. A to Londýňané opravdu neřeší. Kéž bychom se i u nás poučili z jejich odvahy a nadhledu. Móda a já, to je na dlouhé povídání. Jednu dobu jsem i vytvořila módní butik. V tom jsem prostě šílenec a maniak. 🙂 “

Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?

„Mým snem odjakživa byl velký program s tanečníky i kapelou. Dělá se mi s nimi nejlépe ze všech lidí z branže. Hodně mně dala i spolupráce s Markem Křenkem, který po komplikovaném zranění a upoutání na vozík znovu začal tančit a stavět choreografie. A také si uvědomuji u tanečníků velký společenský problém, ačkoli vytvářejí a vytvořili krásné i hodnotné umění, tak vlastně nemají na konec své náročné a zdravotně složité kariéry ani kvalitní důchody.“

FOTO: archiv Dagmar Herzánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s kaskadérem TOMÁŠEM ZELENAY

„Nejvíc mě potěší, když lidé zatleskají“

Kaskadér Tomáš Zelenay právě začíná 13.sezónu své show Monster Truck. Řvoucí motory aut, která se otočí na střechu, jezdí po dvou kolech, na střeše kaskadéři, kteří projedou ohněm či přeskočí z auta na auto. Dva monster trucky udělají z aut hromadu nepotřebného plechu.

Jak jste se dostal k práci kaskadéra? Bylo ‚to‘ ve Vás, nebo jste měl vzor v někom z rodiny?

„Nebylo to ve mně, pocházím z rodiny, kde se tímto nikdo nezabýval. Začal jsem v 6-ti letech dělat sportovní gymnastiku a pokračoval jsem do takových 18-ti let. Když jsem končil, v tělocvičně se objevil nápis, že hledají akrobaty do cirkusu. A tak jsem šel na trénink a už jsem zůstal. Byl jsem v cirkusu asi 11 let, jezdili jsme po Evropě a jednou v Německu přijela na parkoviště skupina kaskadérů, stáli hned vedle cirkusu. Řekl jsem tedy manželce, co budu dělat příští rok. Tohle se stalo v létě a další rok jsme začali s kolegou a bratrancem mé manželky trénovat.“

Schvalovala Vám rodina takový nápad?

„Manželce se moc nechtělo. Od malička vyrůstala u cirkusu, to je trošku jiný svět, možná se i bála. Ale překonali jsme to a právě začínáme 13. sezonu.“

Cítíte strach?

„Strach ani ne, spíše takový respekt.“

Co by se stalo, kdyby se člověk bál?

„Asi dělá větší chyby. A ty jdou také ruku v ruce s nervozitou. Když jsme začínali, určitě u nás také panovala nervozita. Před každým vystoupením musí být jemná nervozita, protože člověk musí dávat pozor. Zejména u těch nejlehčích věcí, u kterých máte pocit, že je uděláte se zavřenýma očima, tak právě v těch se dělají největší chyby. Když je něco těžkého, složitého, tak je člověk ostražitý a soustředí se. Ale musí se dávat pozor během celého vystoupení, protože děláme s auty smyky, točíme se, jezdíme po dvou kolech a kolem jsou lidé. Může se stát, že jedu na dvou kolech a praskne pneumatika, tohle nikdy nikd o neví, najednou můžu zůstat s autem na boku, nebo na střeše.“

Co považujete za těžké číslo?

„Třeba takový ‚jemný kotrmelec s autem‘, to je trošku složitější.“

Jak dlouho trvá, než se naučíte jeden trik?

„Když jsme před těmi 13-ti roky začínali, začali jsme trénovat 1. ledna a první vystoupení bylo 5.května. Takže 5 měsíců tréninku. Tenkrát to nebylo jako teď, kdy už to máme tak říkajíc ‚v ruce‘. Začátky byly těžké. Pokud se snažíte naučit třeba jezdit po dvou kolech, trvá asi tak 3 až 4 měsíce, než auto dostanete do polohy, abyste se na něm udrželi a dále třeba rok nebo dva, než jede, kam vy chcete. My jsme jezdili denně, koupili jsme si staré auto na rozbití a trénovali a trénovali.“

Je tato ‚zvláštní práce‘, jak zpívá skupina Elán ve svém hitu Kaskadér, denní hazard, nebo víte, že se nic nestane, protože jste jištěni?

„Snažím se chránit. Samozřejmě, že se občas něco stane. Při vystoupení si občas rozříznu ruku, nohu, hlavu, ale není to tak hrozné. Jednoduše musíte dávat pozor. Dívám se na to tak – pokud se něco stane mě , tak to ‚vem čert‘, zašijí mi to. Ale dávám dobrý pozor, aby se nestalo něco divákům.“

Co pociťujete při průjezdu ohněm? Opravdu nemáte strach?

„No, je tam teplo. Jezdil jsem to dřív, teď to dělají kolegové. Mají na sobě nehořlavý oblek, který za čas ale také shoří, občas se stane, že oheň vlétne pod přilbu, takže člověk má spálené obočí, je bez vousů apod.“

Co Vás vlastně motivuje? Máte v sobě nekonečnou touhu po adrenalinu?

„Myslím, že se člověk asi touží ukázat před lidmi, nejvíc potěší, když lidé zatleskají, zakřičí, zapískají. Já z toho mám největší radost. U cirkusu, ale totéž platí i pro tanec, vystupující dělá vše pro publikum, ne pro sebe.“

Jaké vlastnosti musí mít kaskadér?

„Asi trošičku nadanější být musí, musí mít dobrou orientaci v prostoru. (Mám výhodu z gymnastiky, že ještě pořád dokážu skočit salto.) Vrátím se ještě k tomu zmiňovanému průjezdu ohněm – člověk se obleče, lehne si, projede, tak budiž. Ale když jedete po dvou kolech a lidé přelézají nebo skáčou z auta na auto, tak to už každý nedělá. Musíte dávat opravdu hodně dobrý pozor. Někdy je vlhko, prší, noha uklouzne a je to. Určitě takové věci nemůže dělat každý, na koho ukážete prstem. A talentovaní také musí trénovat, trénovat, trénovat.“

Opravdu zničíte auta při každém vystoupení?

„Ano, opravdu.“

Kolik takových aut za rok ‚padne‘?

„Mám 5 aut na vystoupení, s těmi jezdím celoročně. Na každé vystoupení potřebuji dvě auta, která tzv. sešrotuji. Děláme 200 vystoupení do roka, takže musím sehnat 400 aut na odpis. Půjčit, přivézt, odvézt, půjčujeme si je v kovošrotech, je s tím dost práce. Odhaduji, že takových 4000 aut už jsme ‚zlikvidovali.‘ Po vší té námaze je pro mě vystoupení odměna, ta pomyslná třešnička na dortu. Něco udělám pro diváky, snažíme se, aby show nestála, jedeme jeden trik za druhým, bez zbytečných průtahů, vystoupení trvá hodinku, ale lidé odchází spokojení a vrací se každý rok, když někam přijedeme.“

Když se člověk rozhodně pro toto povolání, jak dlouho ten nápor vydrží?

„Jezdit po těch dvou kolech, to mi snad ještě chvilku půjde, i oheň ještě jde, ale dále už je to horší. Snad do 55-ti let vydržím.“

Nacvičujete každý rok jiné triky?

„Většinou se opakují. Snažíme se dělat jiné, ale na nácvik není moc času. Vybíráme triky, které se lidem za těch 12 let líbily, na co nejvíce reagují, tak to v show zůstává.“

Vystupujete i v zahraničí?

„Jezdíme zejména po Čechách a na Slovensko, kolega jezdí do Polska, v Rakousku jsme byli před dvěma lety. Za rok projedeme asi 120 měst, pokud je to větší město, stojíme tam 4 dny, jinak zůstáváme jen 1 den a odjíždíme. V praxi to znamená, že v noci přijedeme, ráno vše připravíme, odehrajeme a po vystoupení bouráme a jedeme dál. Je to celé taková ‚honička‘. Vyřídit povolení od úřadu, naplánovat trasu, umístit reklamu, zařídit pojištění atd.“

Nenabídl Vám někdo roli ve filmu či v reklamě?

„Když se někdo ozve, tak ozve, já sám se nikam netlačím. Pokud mě někdo náhodou uvidí a bude mě potřebovat, tak budu rád spolupracovat. Jinak pracuji sám a jsem svým pánem.“

Zažil jste také úrazy?

„Ano, ale nic hrozného, i když připouštím, že za sezónu jsem celý odřený a mám všude modřiny. Občas se mi stane, že zavadím hlavou z okénka o beton, ale mám helmu, to nic není. Zásada je, držet se vždy pevně volantu. Nejhorší je, kdy praskne bezpečnostní pás.

Jednou jsem vyjel na nájezd a točil auto přes střechu, jezdím se starým autem, praskl tam pás, to se člověk neudrží na sedačce, takže jsem lítal uvnitř a zůstal jsem sedět na sedadle spolujezdce. Tehdy jsem měl na ruce sedm stehů, ale to je ‚v pohodě‘. Nedávno jsem viděl v televizi natáčení podobného triku. Sedačka byla přivařená, řidič měl speciální helmy a pásy, kolem běhalo asi 30 lidí a nakonec převrátil auto do pole, tedy do měkkého. Já jsem na betonu, bez výztuže, jen s pásem kolem pasu.“

Doporučil byste takovou práci svým dětem nebo byste se o ně bál?

„Mám dvě dcery, několikrát mě už napadlo, že by dívky kaskadérky byly zajímavé. Já jsem asi nikdy neviděl jezdit ženu kaskadérku. Jednou jsme vystupovali s dívkou, která nám ležela na střeše auta, když jsem jel po dvou kolech. Moje dcery jsou ještě příliš malé, ale do něčeho bych je časem pustil.“

Já jsem také nikdy neviděla ženu – kaskadérku otočit auto na střechu. Napadá Vás důvod?

„Já nevím, snad je zakódované, že je to ‚chlapský‘ sport.

Využíváte své dovednosti v civilním řízení? Jezdíte ostře na dálnicích?

„Ne, já se opravdu strašně bojím, ani ne sebe, ale lidí okolo. Dvakrát jsem boural, protože mi tam někdo vjel.“

Takže si jste jistější při kaskadérském výkonu než na silnici? To je celkem paradoxní situace odpovídající současnosti…

„Ano. Ale na druhou stranu si myslím, že mi mé dovednosti pomohly v civilním řízení. Kaskadér má trošku vycvičený reflex, umí to, myslím, že mi tato dovednost dvakrát zachránila život, protože jsem se uměl v sekundě vyhnout. Skončil jsem sice v příkopu, ale kdybych se nevyhnul, kdo ví…

Při druhé bouračce jsem jel se známým, který později řekl, že on by se nestihl vyhnout. Trošičku dobrého toto povolání asi nese, může se samozřejmě stát, že ani kaskadér kritický moment nevystihne, ale mě můj reflex zachránil.

Pomáháte si něčím, abyste zůstal v dobré kondici? Třeba životosprávou?

„Ne. Jen trénink, trénink.“

Máte před sebou nějaký cíl, kterého chcete ještě dosáhnout?

„Ani nevím. Chci jezdit. Jezdit tak, aby se to lidem líbilo a odcházeli ze show spokojení, neházeli po nás kameny…. Jiné cíle snad ani nemám. Třeba něco natočit, ale můj cíl to není.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Tomáš Zelenay

Eva Smolíková

Rozhovor se zpěvačkou DAGMAR ZÁZVŮRKOVOU

„Nebojte se svých snů, běžte jim naproti“

Zpěvačka, herečka, moderátorka, ale i pantomima, to všechno k Vám patří. Co je tedy Vaše profese?

„Věděla jsem od malička, že budu zpěvačka, to bylo na prvním místě. Fakt, že jsem šla studovat pantomimu, představuje spíše „moc hezký úlet“. Já jsem chtěla jít na jakoukoliv múzickou školu nebo na akademii, ale na muzikálové herectví mě nevzali. Tenkrát mi Dana Hlaváčová řekla: „Zkus pantomimu na HAMU, je tam step, akrobacie, jazyky, máš tam všechny věci, které tě baví, i tu tvou vysněnou hudbu. Tak jsem to zkusila a oni mě vzali. Vedoucí katedry, Boris Hybner dobře věděl, proč tam jsem. Bylo mu jasné, že nebudu nikdy mimka, která bude dělat bílou pantomimu, ale věděl, že si tzv. „vyďobu své třešinky z dortu“, které využiji ve svých představeních.“

Jak se dá spojit zpěv a akrobacie? Nelekla jste se?

„Vůbec ne, původně jsem také koketovala s atletikou. Sprinty a krátké tratě byly pro mě zajímavé. S tělocvikem jsem neměla vůbec žádné problémy, naopak. Jsem velmi sportovní typ, vesluji, chodím cvičit, takže bez pohybu si život neumím představit.“

Touha zpívat byla ve Vás nebo Vás rodiče museli nutit?

„Rodina mě nikdy do ničeho nenutila. Řekla bych spíše, že měli strach, abych se vůbec uživila nebo prosadila. Opravdu to byla má vnitřní touha, narodila jsem se s tím, přihodilo se mi to:). Cítím to jako skutečné poslání, kterému musíte naslouchat, nebo aspoň měla byste. Nechávám se vést svým hlasem.

Souhlasím s tím, že je těžké prosadit se. Navíc v tomto šíleném spěchu a v povrchní době. Vůbec nezávidím těm, kteří se právě rozhodli být součástí ‚šoubyzového maratonu‘. Jdu si svojí cestou. Herečka Jitka Sedláčková to dobře pojmenovala – „Dášo, ty jsi takový solitér“. Pokud se člověk pro zpěv skutečně zrodil, tak nepotřebujete konzervatoř. Na jevišti či pódiu to poznáte. Tím ale nechci snižovat důležitost studia daného oboru. Sama jsem studovala soukromě herectví, také zpěv ale i akademii múzických umění a obohatilo mě to. Dana Hlaváčová mi kdysi řekla: „Postav se na jeviště!“ Tak jsem tam stála a nevěděla jsem, co mám dělat, ale Dana řekla: Jo,jo, je to dobrý, ty tam jsi.“ Opravdu to asi takhle je.“

Zpěváci jsou někdy plni obav o své hlasivky. Udržujete se nějak?

„Nejsem typický zpěvák, který se úzkostlivě bojí o svůj hlas. Když jsou ta šílená horka v létě, ráda používám klimatizaci, a to asi hlasivkám moc nepřidá. Nikdy jsem neslyšela, že by někdo z mých kolegů například pil syrová vajíčka, jak se občas říkává, ale v naší šatně je na každém stolku Vincentka a té já věřím. Točila jsem svoji píseň „Jazzového anděla“ a byla jsem lehce nastydlá. Dala jsem si pár loků a během dvaceti minut jsme mohli točit dál.

Vy nechcete zpívat operní árie. Proč ?

„Nebyla bych dobrá operní zpěvačka. Studovala jsem sice u skvělého operního pěvce Jaroslava Horáčka klasický zpěv, tehdy jsem měla mlado dramatický soprán. Ale neměla jsem dostačující materiál na tento obor. Vždy ke mně patřilo spíš klaunství a humor. Moje koncerty jsou takové kabarety s tématem, který mě v daný koncert a dobu právě zajímá. Pro mě je podstatné mít ve svých show humor. Důležitý je repertoár, texty, melodie. Jsem spíše šansonová písničkářka. Těší mě zpětná vazba s publikem.“

Máte zajisté také vztah k tanci. Který styl je Vám blízký a kterému byste se raději vyhnula?

„Tanec obdivuji a také všechny, kteří ho dělají. Nejvíce ze všech obdivuji baletky a vrcholové sportovce. Je to něco neskutečného, co všechno musí udělat pro svou profesi. Každý den tréninky, každý večer představení, někdy i ‚dvoják‘. Soukromý život jde velmi často stranou. Celé dny trávíte v baletním sálu a pilujete pozice, které jste už dělali asi tisíckrát…. Když vidím Michala Štípu, který je dennodenně na sále, a další špičkové tanečníky, tak se hluboce skláním. Balet je velká dřina a je jen pro opravdu vyvolené. Myslím, že tanec je důležitý pro všechny, alespoň setkání s ním na jakékoliv úrovni . Je to řeč těla a jeho kultivace.

Miluji balet a jsem věrný divák. Naposledy jsem byla v ND na představení „Sólo pro tři“. Bylo to absolutně úžasné a obdivuhodné. Mám ale ráda i autorská představení a jsem velkým fanouškem choreografky a zároveň režisérky Jany Burkiewiczové. Jana je prototyp ženy, která má v sobě šmrnc, zvládá naprosto úžasně řeč těla, navíc vyjadřuje něco, čemu rozumím. Je to moje kolegyně, bydlely jsem spolu na ‚intru‘.Vzpom&i acute;nám si, jak jsme snily o svých uměleckých dráhách. Nyní se nám to krásně propojilo a rády se podporujeme. Navštívila jsem její představení „Divočina“ a ještě teď to ve mně rezonuje.

Mám také ráda street dance. Bohužel můj talent nenasvědčuje tomu, abych se něčím takovým zabývala :)))) Když jsem byla v Karlínském divadle, chodila jsem do baletu. Balet mi nešel, ale dalo mi to nějakou kultivaci těla a jistý řád. Ovšem, kdyby mě někdo pozval do Stardance, tak jdu okamžitě. Je to obrovská výzva a já mám výzvy ráda.“

Všichni účastníci Stardance se shodují na tom, že je to velmi náročné….

„Určitě ano, ale vůbec by mi to nevadilo. Ráda se zapotím a „makám na sobě“. Těší mě probouzet svoje schopnosti i neschopnosti. Pracovat na tom, co vám není zcela přirozené, je zážitek, práce i radost.”

Tančila jste také aktivně kromě zmíněných baletních tréninků?

„No, já jsem taková komická vložka. Každopádně pohybu se nebráním, mám tanec ráda. Jsem typ zpěvačky, na kterou musí mít choreograf hodně času. Jana Burkiewiczová kdysi pro můj koncert připravila choreografii na tango. Tančila jsem s Danielem Bičem, který mezi námi už bohužel není. Byl to krásný člověk a tanec s ním byl pro mě úžasný zážitek. Nikdy jsem neměla pocit, že to je pro něj ztráta času, nijak se neposmíval, když mi něco hned nešlo. Byl to gentleman, který miluje svoji ženu, má krásnou dceru, a o to víc jsem si ho vážila.

Studovala jsem pantomimu na Hamu. Chtěla jsem odblokovat svoje pohybové komplexy a otevřít svou tajnou skříňku, kde možná nějaká ta osobní výpověď skrze pohyb byla… Pantomima mi opravdu pomohla. Měli jsme na škole improvizace, techniku pohybu, step, akrobacii.“

Máte tedy blíže ke sportu než k tanci?

„Určitě, sport a akrobacie mi byly blízké, ale tančit před lidmi mi nebylo příjemné, styděla jsem se.. Nemám taneční paměť. Obvykle choreografové zopakují sestavu a všichni ‚jedou‘. No, tak mně to musí zopakovat stokrát, potom se ale chytnu a jedu s ostatními 🙂 “

Jednou jste řekla, že nahá byste nevystupovala. Pořád to platí? Jak tedy vnímáte nahé scény v současném tanci?

„Když je nahota opodstatněná, chápu to. Pokud ale má herec bez jakéhokoliv důvodu vyjít nahý hned v první scéně, tak takovou roli bych hrát nechtěla. Není mi to ale příjemné ani jako divákovi.“

Jak jste se dostala k moderování?

„ Jednou mě oslovila kolegyně, abych za ní moderovala jednu akci a jelikož to byla disciplína, kterou jsem nikdy nedělala, naučila jsem se to jako roli. Měla jsem body, podle kterých jsem jela a pak jsem reagovala na účinkující a nakonec jsem si to i užila. Nemám příliš ráda improvizaci, ale ani moderátory bez humoru. Obdivuji noblesní humor Marka Ebena, nebo Karla Šípa.“

Ráda cestujete. Jaký typ dovolené vybíráte? Poznávací, pobytové, lyžařské?

„Já nelyžuji, ale sáňkuji. Takže to je bezpečnější. Zrovna nedávno moje kolegyně, která je výborná lyžařka, skončila se třemi šrouby v koleni, protože ji agresivní jezdec srazil.

Cestování miluji, bez toho bych nemohla být. Koupím si letenku, dojedu do destinace, půjčím si auto a objedu zemi, ve které zrovna jsem. Každý rok jsem jezdívala do Říma na prázdniny, tam jsem byla s přáteli, mluvila jsem jen italsky a chodila do italské školy. To samé dělám i v Anglii, tam mám také spoustu přátel.

Jsem kosmopolitní typ, ale také velký patriot České republiky, nedokázala bych se odstěhovat.

Také mám ráda dovolené, kde mohu využít jazyky.“

Využíváte latinu?

„Ano, když jedu do Itálie a prohlížím si vítězné oblouky či staré domy, tak nápisům někdy i rozumím :)). Latina je základ, který využívám v ostatních jazycích.“

Jak relaxujete?

„Nejsem typ, který rád leží. Víceméně ani relaxovat neumím, jsem velmi hyperaktivní. Chodím na dlouhé procházky se svým psem, beru si zápisníček a píšu si texty. Když skládám písničky, vždy si vše nahraji, pouštím do sluchátek a inspiruji se podněty zvenku. To je asi pro mě největší relaxace. Ráda se podívám na hezký film. Když mám volno, těší mě veslovat.“

Jak jste začala s veslováním?

„Snila jsem o tom, že budu veslovat. Když jsem šla kolem veslařského klubu, probíhal tam právě nábor veslařů. Ale! Brali jen děti do 15-ti let. Trenér „Navy“ řekl, jestli mi ještě nebylo 15, tak můžu nastoupit. Řekla jsem tedy, že mi je 14 a půl /bylo mi 29 let/. Odpvěděl: „Tak to Vás ještě můžeme vzít! Měl smysl pro humor, to bylo báječné a od té doby vesluji, amatérsky. Jsem nadšená veslařka bez vysokých ambicí. Na vodě si přemýšlím, jaké budou další texty, paradoxně nabíjím energii, postava se mi trošku zlepšuje, záda nebolí… Nejsem typ baletky, takové té opravdu hubené holky, mám chlapeckou muskulární postavu. Lidé mi říkají, jak jsem hubená, těší mě to, ale já na sobě tvrdě pracuji.“

Máte ještě čas na nějaké další sporty?

„Chodím na střelnici střílet, bruslím, hraju tenis.“

Hudbu tvoříte sama?

„Ano, teď ano – mám takové období – dělám na nové písni. Když mám svoji hudbu, vím přesně, k čemu se bude vztahovat text. Ale spolupracuji i s muzikanty ze své kapely, to je úžasná inspirace.“

I texty si píšete sama?

„Ano, už se přestávám bát i v tomto ohledu. Začínám si psát vlastní texty. Teď jsem dopsala novou písničku Pampelišky.“

Zdá se, že jste si všechno splnila, Vaše aktivity by stačily na dva či tři životy. Máte ještě nějaké sny?

„Mám hodně snů. Co nejhoršího pro vás může Bůh udělat? Splní vám všechna přání. Ale já mám několik snů a kdoví jestli je všechny stihnu prožít. Když si nějaký splním, vzápětí si vymyslím další.

Fotila jsem například diář, ale nechtěla jsem být jen modelka s našpulenými rty. Mám ráda témata – hlubší smysl. Tak jsme si s hat designerkou Libkou Safr vymyslely diář žen, kterým chceme vzdát hold. Oslovila jsem skvělou make up artist a vlásenkářku z Národního divadla, Markétu Šilarovou, ko stymérku Blanku Látalovou a začaly jsme vybírat ty správné ženy :), např. Emu Destinovou, Coco Chanel či Fridu Khalo. V každé fotografii je dole v rámečku citát dotyčných dam a pod fotkou je v kostce popsaná, co jistá krasavice dokázala a v čem byla vyjímečná.

Pro sny člověk musí něco udělat. Říkám lidem: „Nebojte se svých snů, běžte jim naproti.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Markéta Riedl

Náš rozhovor z Německa se zpěvákem a též textařem VLADY GRYCEM

„Tchýně v žaludku i videoklipu“

Jeho autorský videoklip „Tchýně“ u nás doslova rozbouřil hudební i taneční vody. Severomoravák, který dnes žije v Německu má velice dobré pěvecké základy – studoval u věhlasného profesora Leo Jehneho, spolupracoval s dlouholetým kapelníkem Marie Rottrové, Vladimírem Figarem i dalšími. Má praxi v ostravské televizi i divadle a za sebou pedagogická studia. A nyní tvoří i vystupuje v zahraničí, ale i v Čechách či na Moravě. Zpěváka a textaře VLADY GRYCE jsme vyzpovídali v Berlíně pro Taneční magazín.

Jaký máte vztah k tanci a pohybu vůbec?

„Dřív jsem se hýbal velmi často a rád, dnes o tom už hlavně spíše jenom mluvím. V minulosti nebyl víkend, abych nebyl někde na diskotéce. Když jsem byl mladý, tak jsem se také věnoval hodně plavání. A nějak kolem osmnácti let, když jsem začínal se zpíváním, chodíval jsem i do kroužku scénického tance, který vedla věhlasná osobnost – paní Jarka Calábková. Hodně mě to bavilo, ovšem tréninky byly galeje. Bolely mě i svaly o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Ale to k tanci přece patří.“

A co v mládí taneční? Minuly Vás?

„Kdepak. Bylo to někdy na gymnáziu a chodila tam celá naše třída. V tanečních nás vedli shodou okolností taky manželé Calábkovi a mívali jsme hodiny každý čtvrtek v ostravském kulturáku. Nejvíce mě bavila ,latina´, ale dnes bych nezatančil ani jeden z tanců tak, jak nás to tenkrát učili. Později jsem se věnoval raději tanci scénickému.“

Odrazily se ty zkušenosti ve Vaší další práci?

„Vzhledem k tomu, že nedělám vyloženě taneční muziku, tak ani moc ne. Jedině snad v tom směru, že se snažím podvědomě hlídat držení těla, nebo, pokud písnička vyžaduje naučit se konkrétní choreografii, nemám s tím žádné problémy. Docela mě uklidňuje, že nepatřím mezi ty interprety, kteří tančí na písničku úplně mimo rytmus.“

Máte vztah k muzikálům?

„Muzikály miluji. Mám rád jak jejich divadelní, tak filmové podoby. Mně osobně se velmi líbí, jakým způsobem muzikály interpretují Francouzi. Nevím, jestli je to tou krásnou řečí, nebo zda jsou skutečně lepší než jinde? Ale ta francouzská představení mě prostě berou. A hodně. V New Yorku jsem si neodpustil zajít na Fantoma opery a Cats. Též to byly úžasně výkony, i když ve srovnání s oněmi Francouzi, už jsem pociťoval malinko rutinu. Ale tím nechci říci, že ty inscenace byly horší. Ostatně, vždyť na Broadwayi se hraje jeden muzikál i několik let, takže rutina je tady asi naprosto normální věcí. Mám rád i inscenace mnohých českých muzikálů. Mými favority zůstanou i po letech Bídníci a Dracula. V Česku máme několik fantastických muzikálů, které se absolutně vyrovnají světovým produkcím. Avšak zároveň mi přijde, že je tu nějaký divný zvyk dělat muzikál z jakéhokoli námětu – a výsledek taky podle toho pak vypadá. Některá témata, která byla zpracována jako muzikál mi přišla úplně zcestná. Ale nechci se nikoho dotknout, takže zde nemíním konkretizovat. V současné době mě zaujal muzikál Antoinetta – královna Francie.“

A jak se stavíte k pantomině?

„Bohužel, pantomima mě nechává poměrně chladným. Je to bezesporu velká dřina – umět vyjádřit děj beze slov, ale bohužel se mne to dosud nějak nedotklo. Ale co mám velmi rád je černé divadlo a stínové divadlo. Když nad tím teď tak přemýšlím, nejsou ona také součástí pantomimy?“

Proč jste se přeorientoval do Německa?

„V podstatě jde o ,klasický příběh´. Původně jsem měl v plánu zakotvit úplně někde jinde a proto jsem se taky už od dětství pilně učil angličtinu. No a pak jednoho dne zaťukala na dveře paní Láska a všechny plány vzaly za své a můj život nabrat úplně jiný směr. Takže za všechno může ,die Liebe´.“

Své původní písňové texty píše předem anebo textujete hudbu již téměř hotovou?

„Jak kdy. Záleží taky na tom, s kým na písničce spolupracuji. Nejužší spolupráci mám především se dvěma skvělými skladateli: Hellmutem Sickelem, jehož písničky lidi znají z podání jeho někdejší ženy Heleny Vondráčkové, ale skládal také pro Lenku Filipovou a další. A pak také s mladým, velmi talentovaným Michalem Workem. Pokud dělám písničku s Hellmutem, tak spíše píši text na hudbu. Hellmut vytvoří instrumentální základy a já, když mě to zaujme, si to nahraji na mp3, nastavím si nahrávku na sm yčku a nechávám sebou hudbu ,protékat´ – a čekám na impuls, na téma, jež ve mně hudba vyvolá. Někdy je to během chvilky, jindy to trvá celé dlouhé dny. U Michala Worka je to přesně naopak. Já si napíši text podle vlastní představy – tak, jak bych jej na hudbu nikdy asi nenapsal – mám volnější ruku k vyjadřování a Michal následně složí hudbu. Michal se do textu vcítí, nasaje jeho atmosféru a většinou přijde s něčím tak úžasným, s něčím, co předčí mé dosavadní představy. Samozřejmě, že jsme to jak s Hellmutem, tak s Michalem dělali už i obráceně a výsledky byly stejně dobré, ale tohle je pro nás už takový zavedený postup.“

Písní o tchýních – mimo dávného hitu Jany Robbové „Přijede k nám tchýně“ z pera Jaroslava Uhlíře a Karla Šípa – není mnoho, co přímo Vás inspirovalo k tomuto hitu? Vlastní zkušenosti?

„To jste tipnul správně. Moje tchýně byla opravdu neskutečná mrcha. Takže vlastní zkušenosti poskytovaly dostatek námětů. Nicméně, impuls k tomu napsat text k písni Tchýně přišel teprve tehdy, když jsem sledoval, čím během rozvodu procházela moje kamarádka. Ta měla doma taky úžasný ,exemplář´. Písnička byla napsána původně pro ni, ale pro zachování klidu v rodině od toho nakonec ustoupila. Přišlo mi škoda, aby ta skladba zapadla někam do šuplíku. A poněvadž si myslím, že se s ní může identifikovat spousta mužů a žen, upravil jsem si text do mužské formy a nazpíval jej sám.“

Celé video nese autorskou pečeť, jste scenáristou i režisérem videoklipu Tchýně?

„Ano. Scénář jsem si vymýšlel sám a taky jsem si vedl režii. Měl jsem jasnou představu o tom, jak by klip měl vypadat a co v něm chci mít. Za kamerou stála Táňa Lietavová, která se postarala také o střih a efekty. Jsme naladěni na stejnou ,vlnovou délku´, takže spolupráce byla bezvadná.“

Jak na toto dílko reagovala Vaše tchýně, pokud ji máte?

„V době, kdy písnička a klip vznikaly, tak už nežila. Pokud se jí to na onom světě doneslo, tak se určitě musela obracet v hrobě. Jak už jsem řekl, moje tchýně byla neskutečná potvora. Z ,bezpečnostních´ důvodů se proto ani nikdy nedozvěděla, že se vlastně stala mou tchýní i přes svůj nesouhlas. My se navzájem výslovně nesnášeli a tak jsme se ani dobrovolně nesetkávali. Přesto však stíhala úspěšně plivat jed a dělat rozbroje. Nakonec by dnes byla spokojena, jelikož jsme s její dcerou ve fázi rozvodu. Ale na úrovni. Zůstáváme dobrými přáteli.“

Chystáte nějaký podobný „štěpný“ autorský videoklip?

„Líbí se mi moc ten výraz ,štěpný´ 🙂 . To je fakt velmi výstižné. Ode dneška to budu taky používat . Ale zpět k otázce. Ano, chystám další autorské ,štěpné´ klipy a chci začít, co nejdříve. Kdyby k tomu nebylo zapotřebí tolik peněz, už by byly určitě hotové. Takže pilně šetřím a jakmile se oteplí, tak bych vše rád dal do pohybu. Hlavně, abychom se všichni shodli na nějakém, volném termínu, který by vyhovoval všem zároveň. Zvlášť od jednoho z připravovaných klipů si slibuji, že bude hodně ,štěpit´. Víc ale nechci prozrazovat, protože již název písničky by ,odtajnil´ obsah textu.“

Budete v dohledné době vystupovat v Čechách anebo na Moravě?

„V Čechách i na Moravě budu během letošního roku několikrát, ale především kvůli natáčení a práci na CD a organizaci a natáčení videoklipů. Bude to hodně rozlítané. Co se vystoupení týče, tak to budou jen dvě firemní akce ke konci roku. Mimo to mám i několik dalších závazků s jinými umělci. Nemám rád ten pocit, kdy jsem ve stresu a pro jednu věc se nemůžu soustředit na druhou. Musel jsem si stanovit priority, co je pro mě v letošním roce nejdůležitější. Pár vystoupení je sjednáno na rok 2017, ale na organizování koncertů pro letošní rok nezbývá bohužel čas. Pokud ovšem o můj program někdo projeví sám od sebe zájem a bude mi to zapadat časového harmonogramu, tak se dá dohodnout.“

Prozraďte závěrem své další umělecké plány?

„Jak už jsem uvedl, chci dokončit připravované CD. Nahrávání a studiové práce proběhnou na jaře. Pak přijde na řadu shánění financí, aby se nahrávky ,dostaly´ i na CD. A zároveň musím postavit program, s nímž hodlám vystupovat. Také chci natočit alespoň dva nové klipy, které by nové album prezentovaly. To v mém případě znamená připravit si i scénáře. Naštěstí mám už poměrně jasnou představu. Takže, jde hlavně o to domluvit se předem s kameramanem, co je technicky vůbec možné. Také bych rád udělal jeden duet, který však nebude součástí mého alba. Tady mě asi čeká boj s byrokracií – ohledně autorských práv. Nějak v mezičase musím ještě otextovat dvanáct písniček pro jistou mladou kapelu. Tím, že já žiju v Německu a oni v Česku, hraje kolikrát proti nám. Všichni máme ještě i jiné závazky a tak nejde vždy všechno podle původních plánů. Nejde pendlovat mezi Německem a Českem každých čtrnáct dnů a tak musíme brát navzájem ohledy. Pro mě je to práce až nad hlavu Takže to shrnu, letos chci hlavně dovést plány ke zdárnému konci a dodržet závazky, které jsem už slíbil.“

Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová

MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA

Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?

A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?

Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?

Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?

A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?

Jak se Vám spolupracuje s choreografy?

Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‚nakousla‘?

To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?

Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?

Dbáte pečlivě i na výběr textů? Vím, že pro Vás píšou přední textaři.

Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…

Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?

Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?

FOTO: archiv Dagmar Herzánové

Michal Stein

Jak jste se dostal k práci kaskadéra? Bylo ‚to‘ ve Vás, nebo jste měl vzor v někom z rodiny?

Schvalovala Vám rodina takový nápad?

Cítíte strach?

Co by se stalo, kdyby se člověk bál?

Co považujete za těžké číslo?

Jak dlouho trvá, než se naučíte jeden trik?

Je tato ‚zvláštní práce‘, jak zpívá skupina Elán ve svém hitu Kaskadér, denní hazard, nebo víte, že se nic nestane, protože jste jištěni?

Co pociťujete při průjezdu ohněm? Opravdu nemáte strach?

Co Vás vlastně motivuje? Máte v sobě nekonečnou touhu po adrenalinu?

Jaké vlastnosti musí mít kaskadér?

Opravdu zničíte auta při každém vystoupení?

Kolik takových aut za rok ‚padne‘?

Když se člověk rozhodně pro toto povolání, jak dlouho ten nápor vydrží?

Nacvičujete každý rok jiné triky?

Vystupujete i v zahraničí?

Nenabídl Vám někdo roli ve filmu či v reklamě?

Zažil jste také úrazy?

Doporučil byste takovou práci svým dětem nebo byste se o ně bál?

Já jsem také nikdy neviděla ženu – kaskadérku otočit auto na střechu. Napadá Vás důvod?

Využíváte své dovednosti v civilním řízení? Jezdíte ostře na dálnicích?

Takže si jste jistější při kaskadérském výkonu než na silnici? To je celkem paradoxní situace odpovídající současnosti…

Pomáháte si něčím, abyste zůstal v dobré kondici? Třeba životosprávou?

Máte před sebou nějaký cíl, kterého chcete ještě dosáhnout?

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Tomáš Zelenay

Eva Smolíková

Zpěvačka, herečka, moderátorka, ale i pantomima, to všechno k Vám patří. Co je tedy Vaše profese?

Jak se dá spojit zpěv a akrobacie? Nelekla jste se?

Touha zpívat byla ve Vás nebo Vás rodiče museli nutit?

Zpěváci jsou někdy plni obav o své hlasivky. Udržujete se nějak?

Vy nechcete zpívat operní árie. Proč ?

Máte zajisté také vztah k tanci. Který styl je Vám blízký a kterému byste se raději vyhnula?

Všichni účastníci Stardance se shodují na tom, že je to velmi náročné….

Tančila jste také aktivně kromě zmíněných baletních tréninků?

Máte tedy blíže ke sportu než k tanci?

Jednou jste řekla, že nahá byste nevystupovala. Pořád to platí? Jak tedy vnímáte nahé scény v současném tanci?

Jak jste se dostala k moderování?

Ráda cestujete. Jaký typ dovolené vybíráte? Poznávací, pobytové, lyžařské?

Využíváte latinu?

Jak relaxujete?

Jak jste začala s veslováním?

Máte ještě čas na nějaké další sporty?

Hudbu tvoříte sama?

I texty si píšete sama?

Zdá se, že jste si všechno splnila, Vaše aktivity by stačily na dva či tři životy. Máte ještě nějaké sny?

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Markéta Riedl

Jaký máte vztah k tanci a pohybu vůbec?

A co v mládí taneční? Minuly Vás?

Odrazily se ty zkušenosti ve Vaší další práci?

Máte vztah k muzikálům?

A jak se stavíte k pantomině?

Proč jste se přeorientoval do Německa?

Své původní písňové texty píše předem anebo textujete hudbu již téměř hotovou?

Písní o tchýních – mimo dávného hitu Jany Robbové „Přijede k nám tchýně“ z pera Jaroslava Uhlíře a Karla Šípa – není mnoho, co přímo Vás inspirovalo k tomuto hitu? Vlastní zkušenosti?

Celé video nese autorskou pečeť, jste scenáristou i režisérem videoklipu Tchýně?

Jak na toto dílko reagovala Vaše tchýně, pokud ji máte?

Chystáte nějaký podobný „štěpný“ autorský videoklip?

Budete v dohledné době vystupovat v Čechách anebo na Moravě?

Prozraďte závěrem své další umělecké plány?

Práce je na obzoru opravdu dost, tak raději nebudu zdržovat. A za Taneční magazín přeji další úspěšné texty, písničky i videoklipy.

Děkujeme za rozhovor